Vizuální čítanka astrologických archetypů a kvalit

Svět je plný astrologických knih, které jednostraně přetěžují mentálně analytickou část vaší mysli ("levou hemisféru"). Někdy je to až únavné. Pojďme nyní pořádně "nakrmit" i pravou hemisféru. Pojďte si odpočinout, zrelaxovat se. Načerpejte si vjemy a obrazy, které k vám hovoří bezprostředně, bez potřeby mentální interpretace. Nebylo už na čase? Možná v několika vteřinách nasajete více než z mnoha zaprášených svazků. Dovolte, ať se jednotlivé smíšené obrazy rozkládají na základní barvy (archetypy) a pak znovu skládají. Dovolte si "analogové míchání kvalit". Prožeňte barvami svůj mozek - a své srdce. Podívejte se na svět nevinnýma očima. Dovolte si "nerozumět", dovolte si cítit.

Země (Gaia) 

Tereza Pohlová: Drsná láska (cesta k temnotě)

Domnívám se, že žijeme v čase, kdy na naší hlavu padá to nedobré, co v naší civilizaci zůstává po zlatém věku křestanství v Evropě. Nechci z křestanské víry a spirituality vytvářet jediného viníka toho, že lidská bytost je v současnosti tak svázaná. Křestanství se stalo až příliš oblíbeným viníkem a to je velmi zjednodušující, vždyt nejen jeho hodnoty, ale i kultura a estetika jsou součástí duše každého Evropana a přineslo nám mnoho dobrého, ať se nám to líbí nebo ne.

To co tady zůstává a působí nám nemalé obtíže na cestě k vnitřní přirozenosti je křestanské vnímání bolesti, smrti, oběti a utrpení. Vzhlížení k někomu, kdo se rozhodl za nás trpět a nést naše viny, už lidská srdce nenaplnuje dojetím ani nadějí. Souvisí to s důležitým psychologickým aspektem současnosti - hlubokou potřebou nést zodpovědnost v první řadě za sebe a svůj život, neobětovávat se pro druhé, ale najít v sobě vlastní zdroj jednoty a přirozenosti. Dnes na Ježíšuv příběh řekneme jen "Už toho chudáka sundejte z kříže, vždyt to, co dělá, nemá žádný smysl“.

Svěrací kazajka narcismu

autorka textu: Iveta Havlová

Včera se mně někdo zeptal na narcismus
Je to široké téma a když přemýšlím, co říct,
co zdůraznit na téma, o kterém se mluvívá
s největším despektem,
pak asi to, že tito lidé jsou zavřeni
v té nejtemnější kobce, kterou si umíme představit
a ve skutečnosti velice trpí
Byť je toto utrpení většinou velkým úsilím
udržováno těsně za hranicí vědomí.

Na počátku je, jako vždy, narušený vztah
k rodičům, většinou matce
Chlad, direktivnost, manipulace,
popírání skutečných potřeb dítěte
V důsledku toho se vyvine jen velmi slabý
(nebo vůbec žádný) cit pro to, kdo vůbec jsem
Jasné je jen to, že takový, jaký jsem,
jsem nepřijatelný
- maminka ze mně nemá radost,
pokud se nesnažím změnit a plnit její požadavky
Dítě cítí velké stlačení, otupení vlastního já
(protože jen to, co je rodiči přijímáno,
se může zdravě rozvíjet)
Nepřijetí velmi bolí a snižuje jeho hodnotu.