August Rodin

.
Písmo i socha: trojrozměrný útvar

Ne každého by možná napadlo, že písmo je, stejně jako sochařské dílo, trojrozměrným útvarem. Už latinské slůvko "scribere" - tedy "psát" - původně znamenalo "vrývat". I dnešní písmo je svým způsobem "vrývané" v povrch papíru. Poznáme to především na písmu psaném silným tlakem: když obrátíme list, vidíme písmo plasticky vystupovat i z druhé strany. Střídání vlasových a silnějších tahů (tedy diferencovaná pulzace směrem k podložce a od podložky) nazýváme v grafologii hloubkovým pnutím. Ta je známkou vitální pružnosti pisatele: pisatel je schopen rytmicky určovat intenzitu přítlaku, je schopen jemnosti i síly. Jeho mysl nežije v černobílém světě, je schopen vnořit se do hloubky a zase se vynořit na povrch. To mu dává pro druhé neuchopitelnou hravost a tvořivost.


Pocta Augustu Rodinovi

A takto se nám vryl do kamenné paměti francouzský sochař August Rodin:




Polibek

Rodinův polibek patří k jeho nejpopulárnějším dílům. Byl mnohokrát reprodukován v různých variantách, velikostech i slitinách. Rodine sám si jej příliš necenil, využíval jej však jako zdroj financí; dnešními slovy by jej možná sám označil za "pop". Nicméně jeho historie byla mnohem spletitější. Scéna zachycuje milence, kteří se oddávají prvnímu sblížení svých těl. Podle váhavosti mužova vztyčeného palce a ženiny nohy, která se snaží ztéci hradbu mužových sevřených kolen lze soudit, že zde paradoxně přebírá iniciativu žena. I to je jeden z důvodů, proč byl ve své době Polibek "šokující" - krom své nahoty. O generaci později však doba dozrála natolik, že se Polibek stal velice známý a Rodin se toho ještě dožil. Využil Polibek k propagaci daleko pokrokovějšího díla, kterého si sám cenil daleko víc - potrétu Balzaca.

Polibek představuje milenecký pár z Dantova Pekla, který pod vlivem romantické knihy (kterou právě odložili) právě překročil hranici studu a "platonické" lásky. Bohužel vzápětí jsou přistiženi a oba končí tragicky. Je to tedy poslední okamžik před smrtí. Proto se tomuto sousoší také přezdívá "Polibek smrti." Cudnost, erotický náboj, napětí okamžiku i tragický kontext a způsob, jakým se Rodinovi podařilo tento pohyb, navěky zamrzlý v čase a kameni, zachytit, z něj činí geniální umělecké dílo.



August Rodin-Polibek

Předlohou Rodinovi byla žena, mladá umělkyně, kterou osobně znal. Byla jeho žačkou a obdivovatelkou, do níž se Rodin vášnivě zamiloval. Dlouhou dobu tuto lásku tajil, neboť byl ženat. Ona jeho láska nakonec opětovala, snad došlo k milostnému vzplanutí, zachyceném v Polibku, ovšem nakonec dal Rodin přednost své ženě, hospodyni, v které tušil klid a zázemí pro svou nerušenou tvorbu. Zdroj jeho inspirace, mladá, nadaná, svéřepá dívka s očima plnýma ohně nakonec skončila tragicky - v psychiatrické léčebně.




Balzac


Honoré de Balzac byl literárním gigantem. V jeho dílech se objevují stovky a tisíce postav, které vstupují do jeho románů, jakoby to byly místnosti v témže domě. Nevím, komu se podařilo strávit a vychutnat si všechny jeho knihy, ale čím více ho čtete, tím větší obdiv k němu cítíte: zaznamenal život společnosti na začátku 19. století ve všech barvách a vrstvách. Můžete jej číst jako dokumentární epos, ale i jako strhující příběh, vystavěný na přesnosti nejmenších detailů a prokresleností všech postav, které se jeho příběhy mihnou. Z kratších doporučuji novelku Gobseck, portrét hamižného, ale velmi inteligentního žida, jenž ve svých rukou svírá všechnu myslitelnou moc Paříže a perverzně nahlíží do soukromí vší pařížské smetánky, které "pomáhá" před pádem na společenské dno. Sledujeme společnost optikou nejvyšší a nejskrytější moci a zároveň nahlížíme ironii a marnost nadbytku, který se hromadí, aby se hromadil. Gobseck je v tomto smyslu metaforou zdnálivě velmi racionálního systému celé společnosti, vrcholem její funkce. Archetypálně připomíná Plutona, Háda, strážce podsvětí, na hranici mezi životem a smrtí, vzestupem a pádem, který vždy stál a bude stát na jediné trvalé hodnotě všech kultur světa (který Gobseck kdysi jako námořník procestoval křížem krážem) - zlatu.

Z románů doporučuji "Lesk a bída kurtizán", vyvrcholení Balzacovy Lidské komedie. Je to strhující, barvité čtení, souboj dobra a zla, které na jedné straně představuje zkažený jezuita, bývalý galejník, páter Herrera se svou krásnou loutkou Lucienem de Rubempré (který se mu v předchozím díle "Ztracené iluze" vydal na milost a nemilost v okamžiku, kdy chtěl spáchat sebevraždu) - loutkou jímž Herrera hýbe na šachovnici moci. Na druhé straně je tu šéf pařížské tajné policie Corentin. Zápletka je místy až detektivní, oba soupeři dopředu předvídají kroky toho druhého o několik "tahů" napřed. Dobro a zlo je samozřejmě relativní, je to jen otázka, která moc je společensky legitimní. Sledujeme také cestu Lucienovy milenky, krásné židovské kurtizány, které láska ukáže cestu ke světlu z temného podsvětí. Ačkoli nahlížíme ke zločineckým kořenům i k aristokratické koruně společenského stromu Paříže, shledáváme všude tentýž zápas a boj, protože lidské vášně a tužby jsou, co svět světem stojí, stejné. Ne však charaktery. Ty tlaky prostředí testují a obnažují. Balzac byl však realista, pozorovatel života: vznešená duše nemá větší naději na "štěstí" než prachsprostý mizera. Náhoda, shoda příliš mnoha zájmů a okolností, někdy zhatí i sebelepší úmysly. Balzac byl kritický realista, ale stejně jako vnímal svět a pohyb společnosti, tak vnímal nitro a "étos", čistotu i zvrácenost lidských srdcí, které precizně popisoval tak, jak je kolem sebe viděl.

Obohaceni četbou, můžeme se znovu podívat na Balzacovu sochu s hlubokým respektem k jeho géniu. Rodinovi se podařilo, ve své době způsobem moderním a málo chápaným, zachytit něco z masivního a vznešeného objemu jeho ducha.





Siréna

August Rodin-SirénaVzpomeňme na Klagesovu o tom, že každý tělesný pohyb je vyjádřením duševního hnutí, co do směru i intenzity. Stejný princip platí pro grafologii i sochařství. August Rodin v zachycení pohybu v jakési "vteřině věčnosti" vynikal především. Necítíme při vnímání jeho děl hnutí duše samo?

A takto si Rodin představoval duši, snad čistou jako bílý sníh, zpola tušenou a nejasnou:




Psyché

August Rodin-psyché
Duši, z níž se mohou rodit myšlenky.

S jakou péčí a křehkou jistotou tato myšlenka "získává tvar"...




Myšlenka (Pensée)

August Rodin-pensée




Choulící se žena

Rodin-crouched womanPředlohou této plastiky byla údajně jiná žena (jedna ze sester), které Rodin obdivoval a jež svolila stát mu jako modelka. Mezi géniem a modelkou musel probíhat vztah značné intenzity, neboť i Rodinovi současníci konstatovali, že jejich modelky ve svých pózách nedosahují takové míry uvolnění a přirozenosti. Toto dílo je možná šťastným dílem jakéhosi okamžiku "přenosu" - spojení mezi tvůrcem a modelkou. Kdeže bychom zde hledali "cudnost" Polibku, kde - teď už to snad můžeme říct - je mladík zobrazen zcela bez pohlavního orgánu (ano, nic tam není).





Danaide

Rodine-DanaideKdyž Rodinovi jeho přátelé vytýkali, že myslí neustále jen na ženy, odpověděl jim: "A je snad něco lepšího, nač bych měl myslet?"



Další Redonova díla na tomto blogu: Myslitel, Věčný idol

Symbolika barev v umění

.

Žádné komentáře: