Extrovertně myslivý typ

Extrovertní myšlení považuje za správné a pravdivé jen to, co odpovídá objektivně dané formuli. Logicky vyhodnocuje fakta vnějšího světa nebo obecně platných idejí. Činí si nárok na veškerou pravdu a nestrpí vyjímky. Výsledek svého myšlení považuje za ryzí formulaci objektivní skutečnosti. Extroverně-myslivý typ považuje chování lidí, které neodpovídá jeho formuli, za nerozumné, nemorální a nesvědomité, jelikož svou formuli považuje za obecně platnou vždy a pro všechny. Jakékoli vzdálení se od této normy je považováno jako projev nedokonalosti, který je nutno chirurgicky odstranit. Velkou roli pro takového člověka hrají pohnutky jako "mělo by se", "je třeba", "musí se". Z čím větší dálky takového člověka pozorujeme, tím se jeví dokonalejší (např. jako oslňující génius). Čím blíže mu však jsme, tím více pociťujeme jeho tyranství. Hluboko uvnitř totiž ony vznešené formule neplatí; nacházíme čím dál tím víc rozporů a u svícnu je největší tma. Zatímco vzdálené okolí vidí daleko dopadající světlo jeho myšlenek, nejbližší okolí musí trpět jeho neúprosným stínem. Stejně tak jím však trpí on sám.

V čem je potíž? Potíž je v tom, že život se žádnou formulí neřídí. Všechny projevy života není možné vtěsnat do jedné kategorie. Proto extrovertní myslitel potlačuje své city a další projevy životnosti, čímž zabraňuje jejich rozvoji a růstu, takže jsou jakoby "nedomrlé". Vědomý altruismus je často mařen jedinci samému skrytým egoismem: strážce mravů se nakonec ocitne v kompromitující situaci: mravokárce zhřeší. Cítění je u tohoto typu obvykle méněcenné a působí svádivě z nevědomí. Myšlenkový idealista se najednou neštítí použít nekalého prostředku, "aby vznešenou ideu prosadil." Je to poněkud komická situace, kdy život přiměje takového člověka, aby se "odkopal" a ukázal svou méněcennou, infantilní a sobeckou tvář v situaci, kdy se to nejméně hodí. Pro mnoho komedií je to vděčné téma.

Nevědomé city se také projevují jako banální předsudky a zaujetí. Nebo například objektivní opozici proti své osobě vnímá jako osobní útok. Nebo svou citlivost chrání neustálým snižováním kvalit druhých lidí, aby se jejich argumenty předem oslabily a nemohly se ho tedy "dotknout". Nevědomá citlivost někdy přechází v agresivní a vyhrocený tón řeči. Méněcenné cítění se promítá do podezírání, obviňování a pomluv. Jakoby takový člověk na jedné straně hrdě a královsky stál v zaujetí nějaké objektivní a vznešené pravdy, a přitom, když ho nahlédneme zblízka, podivně "kulhal jako mrzák", byl plný zášti a pomsty a pamatoval si stará příkoří. Idea je velkorysá, ale cit je malicherný a směšný. Vše, co neodpovídá ideji, formuli, člověka nenávidí, hledí na to zahořkle, odsoudí to. Myšlení pracuje dokonale, ale vlivem pokulhávajícího citu se stává dogmatickým, protože se na něj přenáší sebeutvrzení a sebezáchova osobnosti. Člověk se identifikuje se svou "pravdou" a k ní se stává chorobně přecitlivělý jako k "malému děťátku, jemuž zlý kritik ublížil". Raději je tedy domnělý kritik ztrhán výbuchy hněvu dříve než dojde na jakoukoli věcnou debatu.

Formule, skrytě podbarvená citem, se totiž stává předmětem náboženství. Vše, co neodpovídá formuli, je vytěsňováno, hromadí se v nevědomí jako vzrůstající pochybnosti a ve vědomí se projeví jako fanatismus, protože "fanatismus není nic jiného než překompenzovaná pochybnost."

Pokud tento typ extrovertního myslitele neklopýtne o směšný a zaujatý názor ve vědecké oblasti, které dějiny snadno vyvrátí, klopýtne obvykle o ženu.

Typickou vsuvkou do mnoha vět je u tohoto člověka "To není nic než...", čímž se projevuje negativní zvyk zbavovat fenomény jejich opravdového významu, snížit je, zahubit, aby si méněcenné cítění mohlo přijít na své.

To jsou však procesy, které projevují jen při jednostranně zaměřeném extrovertním myšlení. Normálně se projevuje jako čistě vědecký, objektivní přístup ke světu. Odpovídá pozitivistickému nebo materialistickému náhledu na realitu, který pojmy a ideje chápe jako čistě odvozené z vnější reality (nominalismus ve středověkém boji o univerzálie). Extrovertní neboli empirické myšlení člověka v období resenance a osvícenství vyvázalo z platností církevních dogmat a umožnilo rozvoj vědeckého poznání.

Odpovídající typ v typologii MBTI: ESTJ (Ředitel) nebo ENTJ (Maršál)

Extrovertní myslitel z hlediska grafologie: členitost, spojitost, ostrost, hubenost

psychoanalytička Karen Horneyová:
kostrovité dolní délky svědčí o průniku racionality do oblasti pudů a nevědomí; úhly + hubenost: cítění je spíše potlačováno ve prospěch jasného rozlišování a zachování objektivity; pouze oslovení je o něco "vlídnější". Není příliš překvapivé, že tato zakladatelka feministické psychologie má vcelku "mužské" písmo.

Extroveze a Introverze a jejich nevědomá kompenzace

4 kognitivní funkce: myšlení, cítění, intuice a vnímání

Obecný popis typů podle Junga

.