Přepis konstelace
Chci nabídnout kratší přepis 3,5hod konstelace. Nebudu líčit děj knihy / filmu, spíš doplním vnitřní procesy postav, které nemusejí být navenek vidět a celkovou atmosféru. Konstelace nemá přinést odhalení "velkého tajemství", spíše představuje paralelu ke knize s filmu s tím, že přináší jiné akcenty a trochu moduluje děj. Přepis zachycuje jen kousek fascinujícího procesu, kterým jsme prošli a kde každý zástupce skrze roli, kterou obdržel, procházel svým vlastním uvědoměním a léčením. (Přepis je by-produkt kolektivního prožitku). Díky léčivým procesům trochu více chápeme vnitřní motivy postav a nesoudíme je tak černobíle na kladné a záporné.
1
Celková atmosféra, která nám v konstelaci houstne, se podobá gladiátorskému ringu v písku, kde se mají utkat mocné síly. Podobá se středověkému utkání mezi rytíři. Dokonce se podobá až Ragnaroku, finální bitvě před koncem věku, kdy se rozhodne o všem. Cítíme strašidelnou atmosféru, rostoucí napětí, blízkost smrti, absolutní výzvu, která každého konfrontuje až do morku kostí, aby ukázal, čeho je hoden, jakými silami a kvalitami disponuje a nejmenších chyba zde znamená smrt.
To je svět Duny. Nádherné, vznešené bytosti, jež je klenotem kosmu, s mimořádným darem, jímž je koření. Arrakis je zářivá, blyštivá královna. Nezkorumpovatelná, svá. Se svými podmínkami. Nikdo ji nemůže skutečně ovládnout, každý musí ctít její podmínky. Ona nastavuje pravidla hry. Pokud je nerespektuješ, zemřeš. Ona je božská bytost, z jejíž útrob pramení posvátná rostlina.
Hlavním spojencem planety Arrakis je červ (jako druh). Připomíná hrdé, bojovné, temné zvíře. Větří smrt a výzvu, těší se na silné hráče, kteří mají přijít do ringu a změřit své síly. Je to jakoby středověký bojový kůň, který očekává pána. Tak který z vás mě osedlá ? Ukažte se. Vzpíná se neklidně. Cítí se jako Valkýra s očekáváním Ragnaroku. Cítí ševelení písku a těší se na bitvu.
Když vidí přicházet rody Atreidů a Harkonennů, i Imperátora, cítí pohrdání. Co je toto za rytíře?
Tito vládci vyhlížejí mocně, ale planeta brzy odhalí jejich nepřipravenost. Jsou to nadutí, arogantní, nevybavení slaboši. Jsou to hluboce zranění, nemocní lidé, za maskou moci.
Vévoda Leto cítí strašlivou tíži. V podstatě ví, že jde na smrt, ale čest mu velí neuhnout. "Ti, kdož jdou na smrt, vás zdraví", je hlavním rytmickým podbarvením veškerého děje. Leto je už dopředu nějak oslabený, ale nese svuj úkol statečně a hrdě. "Kdybych radši tehdy nepřijal Jessicu a neměl s ní syna", pomyslí si, "nepřenášel bych stín své tíže na ně. Je mi jich líto, že do toho musí se mnou. Ale rozhodnutí už kdysi dávno padlo a teď musím tomu všemu dostát."
Baron Harkonenn je hluboce nešťastný člověk, hlava zapuštěná v černém kvádru. Je ve rmutném kalu zoufalství, neschopen pohybu, zcela odpojený od reality, ve svém mentálním světě. Jen když v ruce svírá koření, když se nastřelí, je schopen fungovat. Oproti filmu, který zdůrazňuje baronovu zrůdnost a krutost, v konstelaci máme s baronem více soucit, je v něm dokonce kousek lidského tepla, není úplně studený. (Astrologická charakteristika: Pluto + Saturn.)
Ani Imperátor na tom není o moc lépe. Straní se lidí, má silně vyhýbavé a narcistní zranění, nejraději by byl vzdálen od všeho, sám ve svém klidu. Lidem nerozumí, jsou mu protivní. Otvírají v něm něco jako "pocity" a to on nerad. Tvář se mu zvlní bolestí, kdokoli se přibilíží. Jediným pojítkem se světem je jeho milovaná dcera Irulán. Ale situace je zlá a Imperátor ví, že pokud říši nezajistí koření, bude mrtev. Proto intervenuje do situace, ale z posledních sil a s nevolí.
Baron Harkonnen se mu hluboce hnusí, připomíná mu skrze zranění jeho zaplavující matku a nejraději by jej vymístil na druhý konec galaxie. Vévodem Letem pohrdá.
Leta a Harkonenna spojuje tiché srozumění. Oba jsou ve stejné situaci. Chápou, že jedině ten druhý je ve stejně těžké situaci, jsou spřízněni svou obdobnou pozicí.
Imperátor je však největší realista ze všech hráčů. Nejde mu o prestiž, jde mu u holé přežití. Žádné koření, žádné vládnutí.
Z perspektivy Arrakisu a červa přichází do ringu tato banda pompézních, ale z hlediska planety, nepřipravených, zoufalých rytířů se svými armádami.
Ten, kdo vhazuje do ringu bílý kapesníček, je dcera Imperátora, princezna Irulán.
Její motiv zní: jedině tato situace, v níž smrt svírá hlavní kartu, se ukáže, co ve vás je. Chci poznat vaše útroby, vaše kvality, vaši sílu. Proto se to celé děje. Pokud byste leželi doma na pohodlných lehátkách, nebudete nuceni se projevit v tom nejhorším a nejlepším. Jedině smrt a hřiště Arrakisu vás obrátí naruby a ukáže, kdo je je mě hoden, kdo stane po mém boku jako nový císař, jako nový bůh: kdo se mnou začne nový věk.
Ještě jeden obraz bych použil pro ilustraci atmosféry. Souboj mezi toreadorem a býkem. Paul Atreides je z rodu toreadorů. Jejich rod charakterizuje astrologická osa Býk - Štír (Pluto). Paul postupně zraje z oslabeného chlapce ve zkušeného toreadora. Písek arrakiské arény jej školí. V určité chvíli musí v konstelaci odmítnout tíži svého otce, pohřbít ho v sobě, přeseknout pouto, aby s lehkostí mohl kráčet tanec smrti po Arrakisu.
Zástupce Paula Atreida popisuje své pocity:
"Jako Paul jsem zpočátku cítil velkou nejistotu a zmatenost. Netušil jsem, kam směřuji a co mam dělat. Nevěřil jsem, že mám nějakou větší hodnotu, spíše jsem následoval to, co se ode mě očekávalo.
Cítil jsem větší blízkost ke svému otci než matce. V otci jsem spatřoval oporu a pochopeni… cítil jsem, že je na mě pyšný a věří mi. Ale zároveň jsem cítil velký tlak z toho, jaká má vůči mě očekávání.
Postupně jsem začal vnímat svoji sílu a směr. Spíše to byl pocit, ze něco vyššího mě vede určitým směrem… a já tomu naslouchám. Ale zároveň to bylo něco tak velkého, že jsem si nebyl jistý, jestli na to stačím."
Vévoda Leto Atreides
"Jako Leto jsem cítil neskutečnou tíhu a marnost věků. Nepřetržitý tlak, pocit, že jsem za vše zodpovědný, vědomost toho, že to předávám na svého syna, že není zbytí, abych to na něj nepředal a současně neskutečný smutek a žal, že pocítí to stejné jako já. Bezvýchodnost té situace mě ochromovala v jakémkoliv konání.
Zpětným pohledem vidím zatížení z vlastního přecenění. Zvláštní bylo silné napojení na postavu Harkonnena, ta bolest byla stejná, byl moje zrcadlo. V momentě, kdy ON získal koření, tak i já jsem pocítil zbavení se tíhy. Nejtěžší bylo loučení se synem, kdy jsem mu předával "osud rodu" do jeho rukou, tam jsem pocítil lásku a obdiv k jeho zatím neprojevené odvaze a síle. Byl jsem si vědom toho, že překážkou k projevení jsem právě já sám a přesto bylo velmi těžké tu překážku odstranit. Předal jsem mu rodový balvan a přál jsem si, aby ho převzal a současně měl sílu ho odložit a zahodit. Moje smrt byla vysvobozením.
Osobní uvědomění: snaha ochránit děti před svými vlastními chybami je zatěžující pro obě strany. Tíhu rodu jde přijmout, ale i opustit."
2
V druhé fázi přidáváme do konstelace Vodu Života (modrá tekutina ziskávaná ze žluči červů, kterou fremení kněžky transformují ve svém těle).
Je to nový prvek, který skrze pohled do očí, konfrontuje na dřeň každou postavu.
Lady Jessica si skrze nápoj volí smrt staré identity matky a konkubíny vévoda Leta a převtěluje se do nové síly, která podpoří Fremeny. I ona odřízne minulost. Rod Atreidů je (spolu se zabitím vévody) nyní mrtev.
I Paul Atreides přijímá novou identitu. Nechávám zástupce Paula, aby líčil svuj zážitek uvnitř Paula:
"Když jsem se napil vody života, bylo to jako bych odhodil svoji starou identitu a plně přijal svoji novou. Pocítil jsem, že vím, kdo jsem a kam směřuji. Byl v tom pocit jasnosti a vedení, něco jako: “Jsem tady, nebojím se vás, můj záměr je jasný”.
Příběh Jessicy a Paula vyzdvihuje úlohu rozhodnutí. Jasné rozhodnutí odříznout se od své minulosti, svého rodu a odvážit se vypít vodu života, navždy změní směr jejich života. Silně se individualizují. Přestávají být definováni svým rodem. (Přerod z kmenové duše do individuální duše - více o tom Jan Bílý zde).
Paul Atreides po celou dobu příběhu, než požije Vodu Života spíše reaguje na vyvíjející se události, do nichž je vržen jako kulečníková koule (a může se přetrhnout, aby byl potvrzen / přijat zvenčí - kmenem Fremenů). Teprve v okamžiku, kdy se rozhoduje, že vypije Vodu Života, přebírá kompetenci za svůj život do svých rukou. Poprvé činí rozhodnutí sám za sebe. Dělá to jedině a kvůli sobě. Nikomu vně se nezodpovídá, na nikoho nechce zapůsobit. Nedělá to, aby na něj otec nebo matka byli hrdí. Poprvé hledí sám na sebe do zrcadla a rozhoduje se, že od tohoto momentu je to on, kdo definuje svůj život tím, že jde do smrtelné zkoušky kvůli sobě. Je to ten moment, kdy nejednáme na ničí radu nebo nejednáme podle žádného návodu. Kdy naopak nastavujeme my pravidla hry. K tomu nás nemůže (zvenčí) nikdo donutit ani stoletým mučením. To je pozice, do které si stoupáme sami od sebe na základě vlastního rozhodnutí. (Např. když se rozhodneme, že už nebudeme jednat z pozice oběti). Je to ta chvíle, kdy já definuji, na čem stojí moje hodnota a nenechávám se definovat hodnotou, kterou mi připisuje okolí. Nereaguji, definuji hru.
V mýtech je to moment rozseknutí gordického uzlu nebo postavení Kolumbova vejce na špičku. Nebo moment kdy řidič ze Spielbergova filmu Duel otáčí hru na kočku a na myš a rozhodne se, že bude kočka (přetočení hry z oběti na agresora). Mýtický Theseus zabíjí v labyrintu Mínotaura. U Foglara: Tleskačův ježek je venku z klece. V rovině bazálních perinatálních matric Stanislava Grofa je to konec BPM 2 (bezmoc) a začátek BPM 3 (boj, síla, zápas) směřující k finálnímu osvobození (BPM 4). (Jde o zážitek průchodu porodním kanálem, ale ve větším měřítku o všechny podobné situace v životě. Jakmile tím jednou zvládneme projít naplno, už tudy projdeme vždycky naplno ve všech podobných situacích. Jakmile uzel rozsekneme, už ho nikdo nesváže.)
A co Bene Gesserit a Voda Života?
Nic. Vidíme tisíce let starou strukturu vědění a moci, která tahá za nitky a od níž by se všechny církve a mafie světa mohli učit jako dítka z mateřské školy. Je odvěká, klidná, chápe dějinné souboje dobra a zla jako pravidelné vlnky, jež ji nevzruší. Vidíme tvář složenou s měňkovitých propadajících se a vynořujících se zrnek. Vidíme tvář neživé napudrované figuríny. Za touto tváří tam není nikdo, žádný člověk, nic lidského. Tuto (ekleziomorfní) strukturu není možné proměnit. Ani Vodou Života. Je to soubor mocenských algoritmů a obrovského vědění. O Vodě Života vědí, počítají s ní ve své hře. Používají ji. Znají Dunu, respektují její podmínky. Vědí, co zde mohou a co nemohou. Představte si církev - mafii určující dění 10 tisíc let a její "know how".
Zástupkyně Bene Gesseritu popisuje své vjemy:
"Jsem Organizace – z velké části autonomní forma vědomí – vymykající se lidské zkušenosti. Operuji v lidem neznámých měřítkách. Plánuji na celé věky dopředu, trpělivě, systematicky, kontrolují a řídím běh událostí. Ženským, skrytým, navenek téměř neprojeveným způsobem. Pevně držím v rukou otěže dějin. Jednotlivá lidská vědomí, která mě, Bene Gesserit, tvoří, mě jsou schopna do nějaké míry ovlivnit, ale v mnohem větší míře formuji já vědomí svých členek. Zřejmě je štěstí, že ženy na Zemi podobné organizace netvoří, Animus je totiž mnohem krutější."
(Mužské ekleziomorfní struktury jsou totiž spájeny Animou, vnitřní ženskostí, čili mužské církve, kluby a sbory jsou navenek mužské, ale vnitřně k sobě citově sentimentální. Na druhou stranu ženská ekleziomorfní struktura jako je Bene Gesserit, je navenek ženská, uvnitř ovládaná kolektivním Animem, čili spíše přísným, chladným duchem, který jde cíleně přes mrtvoly - představte si armádu vrchních sester z Přeletu nad kukaččím hnízdem. Zde se žádný sentiment nekoná).
Přesto, tato síla Bene Gesseritu (jakkoli tahá za nitky) nezmůže nic s tím, co bychom nazvali silou přírody, boha, přirozenosti, Vodou Života. Ta je zastoupena Fremeny a planetou Arrakis.
Fremeni
Fremeni se v konstelaci mají dobře. Jich se paradoxně bitva velkých v aréně až tak netýká. Oni tu jsou odvěce, spjati s planetou, i když mocní zase odejdou. Bojují odjakživa, smrt po boku. Vědí za co bojují, za co umírají, hrdí, krásní, propojení. Se smrtí si tykají, našli k ní dobrý vztah, a proto žijí dobrý, důstojný život. Nepotřebují lekci v aréně jako velké rody.
Fremeni jsou planetou Arrakis, jsou písek, s úsměvem hledí do Vody Života, používají ji každodenně ve svých rituálech, umějí s ní zacházet. Jsou v konfrontaci se smrtí a Vodou Života každý den. Nenaparují se jako velcí kohouti, velké rody. Drží se nízko při zemi a jsou šťastní. Velký Ragnarok, souboj titánů, se jich netýká. Fremeni tu jsou stále. Ani Bene Geserit s nimi nic nezmůže.
Jsou součástí mysteria.
Chani
Zvenku se Chani jeví být jako přirozená, prostá mladá žena, která je dcerou svého kmene, patří tam, nemá nějaké extrémní vlastnosti. Paul se s ní cítí dobře, protože vnímá, že Chani vidí jeho obyčejný lidský rozměr, který miluje, ne nějaké zkazky o mesiáši.
"K postavě Chani mi přišla nejprve slova 'já jsem'. Cítila jsem z ní obrovskou vnitřní sílu, nadhled, lehkost, důvěru v život a moc přítomného okamžiku. Ve svých lidech jsem cítila (oproti dnešnímu světu soupeření a porovnávání) hlubokou jednotu, pokoru, bezpečí. Ke Stilgarovi jsem vzhlížela jako ke svému otci, chovala jsem k němu úctu a cítila jeho moudrost. Od Atreidů jsem naciťovala energii tíhy. Poté, co jsem poznala Paula jsem v něj silně věřila. Sálala z něj pravda. Od matky Paula jsem cítila nepřijetí."
Stilgar
(postavu hraje muž, který Dunu ani neviděl ani nečetl)
"Byl jsem chlap mezi 40 a 45, náčelník, co má nějaký zkušenosti, sílu, něco ví. Má jistotu a sílu, jak v sobě, tak navenek. Dosáhl jsem nějakého postavení v rámci svého společenství, kde žijeme v souladu se zemí svých otců. Kdybychom žili na Zemi, tak víme, 'kde je jaký les, louka, kde se sbírají borůvky a jahody a kde v zimě nastražit na bobra'. Vnímal jsem sem sám sebe jako chlapa s velkou jistotou - nazval bych to 'pevný krok' - byl jsem člověk, který se cítil dobře, v plný síle.
V další fázi, kdy k Fremenům přišel Paul, se velká bitva tam venku přenesla i k nám. Zapojila nás do hry. Paula jsem vnímal jako nadějného spolubojovníka, možná by mohl stanout v našem čele: ale bude to strašná práce, aby se student od učitele něco naučil. Studenta sice čekají těžké zkoušky, ale připadá mi, že se učitel někdy nadře ještě desetkrát víc. Ale dobře, život dospěl do téhle fáze: je na čase to takhle udělat a předat otěže, sice se u toho nadřít, ale je tady konečně někdo, kdo se může postavit do našeho čela a já mu to s klidem předám nebo ještě budu rád, když to bude právě on.
V další fázi, kdy Paul vyrostl, moje postava se ještě více nabudila energií, zesílil pocit společenství a sounáležitosti: 'jó, společně to dokážem! Jdem do toho prostě! Změníme svět k lepšímu. My, my na to máme. Máme na to tohohle, kterýho jsme vychovali, je to jeden z nás a o našem kmeni se bude po generace vyprávět, že to my jsme dokázali posunout svět k lepšímu! A my máme teď historickou šanci, že jsme u toho a bude to fantastický, protože to bude úplně... My svět změníme!!!'"
Planeta Arrakis
"Jsem vznešená, moudrá bytost, pevně usazená. Ukotvená v systému. Plně si vědoma sama sebe a vlastní hodnoty. Energeticky mám podobu protáhlého oválu. Vyzařuji světle modré až blankytné světlo s bílým a zlatým orámováním.
Zcela chápu svou roli, své poslání. Přijímám svůj osud, úděl na sto procent, bez známky únavy a pochyb vykonávám své úkoly s tím spojené. Ani dřív ani později. Neotálím ani nepředjímám. Jednám, nezasahuji. Řeším, odpovídám, neplánuji.
Nepřemýšlím, jsem tím.
Harmonizuji veškeré energie ve svém dosahu a situace, které se na mě odehrávají. Jsem tu pro všechny bytosti, pro všechny energie. Přitahuji energie extrémní, vybočující.
Ty uvnitř sebe sama zpracovávám pomocí silného ohnivého ložiska, které mám na hrudi.
Sešrotovávám, přetvářím je tekutým plamenem a ostrými paprsky, které se během akce rozlinou po celém mém těle, do harmonické podoby.
Po skončení tohoto harmonizujícího procesu se vše zase zklidní a oheň se mi stáhne do hrudi. Působím pak vyprahle. Mojí vláhou, nápojem, je ten tekutý oheň.
Doba tohoto procesu vždy záleží na síle situace, je přímo úměrná hustotě přišlých či stažených energií.
K bytostem, které na Arrakis přebývají, přistupuji se soucitem a porozuměním. I s velkým nadhledem a odstupem.
Jsem tu pro všechny, energie do sebe sbírám bez rozdílu. To souvisí s mým posláním.
Mám ale i emoce a zde si dovoluji být subjektivní.
Z bytostí na mě žijících jsou mi blízcí Fremeni, protože jsou autentičtí a vědí, proč zde jsou. Mám ráda jejich odvahu.
Těmi, co si na něco hrají, markýrují a manipulují pohrdám.
Cítím různost energií.
Pocity si dovoluji, rozlišuji.
Nemám potřebu běh věcí měnit a sama od sebe něco urychlovat, přesto mám stále v sobě vidinu harmonie.
Jsem šťastná, pokud se něco děje, když energie proudí.
Nemám ráda stagnaci, přešlapování, plané řečnění.
Pokud se něco významného stane, posune, dělá mi to dobře.
Jsem si vědoma své dávné minulosti i daleké budoucnosti.
Toto mi ale nepřináší žádný pocit vyhoření, nudy nebo ztrátu smyslu.
Sama se sebou dokáži žít, vnímám se jako solitéra.
Zapomínám na možnost, že můžu navazovat vztahy.
Vztahy s bytostmi mě podobnými."
Voda Života
"Jako živá voda jsem si připadala neskutečně žádoucí, soucitná a trpělivá. Věděla jsem, že jsem pro všechny prospěšná, ale nevnucovala jsem se. Pocítila jsem soucit s každou bytostí, ale neměla potřebu ji zachránit, volba byla vždy na ní samotné. Osvobození v momentě vyřčení pravdy bylo radostné a posilovalo můj vnitřní klid. Měla jsem pocit, že předávám vědomí toho, že zachránit nebo osvobodit se může každý sám."
Voda Života nás učí, že esencí děje není bitva velkých (kam se koncentruje děj filmu), ale konfrontace s pravdou každého z nás. Jak moc jsme ochotni riskovat smrt při vypití nápoje pravdy, tak moc jsme pravdou proměněni a tak moc jsme svobodní. (Fremen / Freeman).
Jsem-li ochoten riskovat smrt, pustit vše co mám a co vím a co jsem tváří v tvář vodě života, pak v té míře, v jaké jsem riskoval, jsem proměněn a svoboden. (A je jedno, jaké velké bitvy mocných se dějí ve velké aréně světa). To o mě jde, o mou odvahu (ke smrti dosavadní identity), o mé znovuzrození a osvobození.
Oproti ději v knize a filmu, my necháváme Vodu Života vypít všem postavám, všem zástupcům v konstelaci, ať hrají cokoliv.
Všechny postavy jsou konfrontovány a procházejí proměnou.
Nad rámec běžného příběhu ve filmu či knize dopřáváme v konstelaci postavám léčení, proto se nám postavy uzdravují, mění, jakoby se vylupují z izolující skořápky svého zranění. Dozrávají. Dospívají k prozření. (Tím se nám mění i všechny možné podoby budoucnosti.)
Katalyzujeme, alchymizujeme jejich vývoj Vodou Života.
Před jejím pozřením postavy "neví, že neví". Čím více je kdo zraněný, tím méně o své zranění ví. (A nelze mu tento vzkaz zvenčí doručit. Psychopatickým osobnostem už vůbec ne. Proti to mu je vždy absolutní obrana. Potřeba jim "otvírat oči" je zcela nefunkční. ) Postavy s ulimátní mocí nemají nejmenší porozumění pro vlastní psychiku, právě před tím jsou "hroší kůží" nejvíce chráněni. (Sebereflexe zmírňuje v určité fázi výkonnost. Stroj by sám sobě raději rozumět neměl. )
Voda Života však nepřichází zvenčí. Je nástrojem alchymické katarze.
Planeta Arrakis
"S Vodou zažívám pocit sounáležitosti, vzájemného porozumění.
Přímé setkání s Vodou je pro mě objevné.
Samozřejmě o ní vím, Voda je mou součástí, ale to, že mě Voda sama oslovila, že došlo mezi námi k přímému kontaktu, se mnou mile zamává. Rozšiřuje mi to obzory, možnosti prožívání. Otvírám se. Navazuji na letmý pocit, blik, který jsem měla, když jsem vnímala červa. Pocit, že existuje možnost, že bych mohla mít parťáka, spřízněnou bytost.
Že nemusím být osamocena. Vše sice pramení ze mě, ale nyní je tu možnost navnímat své části a udělat si z nich spojence.
Žhne to ve mě.
Jádro, ložisko tekutého ohně v mé hrudi je neustále aktivní, nepřetržitě připravené konat, zpracovávat energie, přetvářet.
Pokud se přiblíží energie vhodná, potřebná ke zpracování nebo si ji i sama aktivně přitáhnu, centrum harmonizace se rozjede na vyšší obrátky, dokud proces neskončí. A pak zase jedu na volnoběh. Ale neusínám, nevypínám se.
Já, Arrakis, mám ráda své emoce, jakékoli.
Nerozlišuji mezi tzv. negativními a pozitivními. Když o mě voda řekla, že je smutná, nerozuměla jsem, co by na tom mohlo být špatného. Ty radostnější emoce jsou u mě zřídkavé, seznamuji se teprve s nimi a vábí mě to a baví. Je to moje soukromá vrstva, kterou teprve rozvíjím. Neukazuji je v žádném případě navenek. Je to pocit spiklenectví a dobrého záměru. I já se vyvíjím."
Baron Harkonnen
Pak jsem objevil koření, okamžitě jsem věděl, že ho musím mít. Sebral jsem ho planetě a poprvé se mohl svobodněji pohnout, cítil jsem se najednou plný energie, vitality a proměnil jsem se z kusu černé skály na pulzující temnou kluzkou hadí bytost. Mým jediným zájmem se stalo udržet koření a to, co mi dává.
... Jediný, kdo mě z okolních postav nakonec zaujal, byl Paul Atreides. Ale cítil, jsem, že je slabý, bavilo mě ho sledovat, jak sílí, chvíli jsem ho i schválně provokoval, chtěl jsem pořádného protivníka.. Měl jsem určitou chvíli i pocit, že to vlastně moje síla ho posiluje a postrkuje vpřed...
... A nakonec vešla do příběhu Voda Života a poprvé jsem se cítil opravdu rozhozený, nejistý. Prošlo to fázemi, nejdříve umanutostí dítěte, chtěl jsem bojovat o koření, držet se svých plánů, ne nějaké magické psychohrátky. Pak jsem viděl, co Voda dělá s ostatními a začal jsem být zoufalý. Vypadali tak spokojeně, celí osvícení a já jsem cítil, že na něco takového nemám právo, trucoval jsem, že pro mě není naděje, jen zmar a temnota. Cítil jsem se jako zatracenec, odpadlík od všeho dobrého a věděl jsem že se o to nechci prosit.
Ale Voda mi nakonec koření vzala a zahodila a to všechno změnilo. Jako bych prošel milostí, přijetím černá skála pukla.. Bylo to jako vysvobození duše, jako přechod na druhou stranu, trochu jako Smrt...
A odpuštění, znovu být hoden lásky... Pak už mi bylo dobře a jakoby lehce..."
Lady Jessica
"Jako Jessica jsem nejprve cítila touhu porozumět všem okolo a vnímat jejich pocity a záměry. U vévody Léta jsem cítila velikou tíži osudu, podpořit jsem jej ale nebyla schopna, nějak jsem se obávala, že bych tím tuto tíhu přenesla na sebe, nechtěla jsem jí podlehnout. Z Barona sálal obrovský tlak, kterým byl sám pohlcen, a intenzivně jej vysílal do okolí. Ten tlak mne zprvu též ochromoval. Ale pak přestal působit, ukázalo se, že je za ním jen jeho bolest. Imperátora jsem zprvu vnímala jako arogantní monstrum toužící po moci, jeho arogance se však ukázala být jen sebeobranou v panice z bližšího kontaktu s ostatními. Středobodem mé pozornosti byl po celou dobu Paul. Cítila jsem, že má potenciál provést něco „velkého“ (v mých očích dobrého) pro celé společenství. Cítila jsem jeho odpovědnost, která ho poněkud svazovala, obávala jsem se, aby nepřevzal tíhu svého otce, aby dokázal „roztáhnout svá křídla“ a zrealizovat to, k čemu je předurčen.
Vypít Vodu jsem musela, nebylo vyhnutí. Pomohla mi k mentálnímu odpojení od syna, vypuštění jej do boje, do světa. Odteď už je všechno na něm. A pro mě je to začátek nového života. Jsem ukotvena v sobě, přichází zklidnění a v novém společenství se cítím vřele přijata. Závěrečnou největší emocí prožitého příběhu je naděje symbolizovaná proměnou Imperátora z arogance a nadutosti do pokory a uvědomění."
Imperátor
Na začátku příběhu nic nevnímám, nic necítím, jsem od všeho vzdálený na tisíce mil, vše pozoruji s velký odstupem jako přes sklo.
Nic se mě nedotýká, jediné co je mi trochu milé, je moje dcera: a pak Chani, asi že mi jí připomíná.
Když si vedle mě sedá Harkonnen, nemůžu to vystát, jeho energie je nesnesitelná, strašně zaplavující, chci aby šel pryč, kamkoliv, abych byl v bezpečí.
Když se trochu ozdravím, uvědomuji si že nesnesu jakýkoliv kontakt, vše je na mě moc, proto jsem vzdálený všemu na hony, nad vším.
Zajímá mě koření, protože to mě může zaručit bezpečí, že se ke mě nikdo nepřiblíží, že můžu mít moc nad všemi a tím být v bezpečí, před jakýmkoliv kontaktem.
Cítím se jako nositel narcistního vyhýbavého zranění. To, že jsem nad všemi v neosobní nadvládě, je můj způsob, jak si zajistit bezpečí. Cítím bezmoc z toho, že si nemůžu zajistit bezpečí nadvládou nad kořením, což je to jediné, co mi může pomoc.
Po dalším ozdravení cítím, že mě osoby na místě začínají zajímat; do té doby jsem je vůbec neviděl; ozdravuji se dál, a začínám vnímat jednotlivé vztahy a zájmy a cítím potřebu být součástí - rodiny - příběhu. Uvědomuji si, že vůbec nejsem tak mocný, jak jsem si myslel; jen sem nic necítíl a nevnímal a byl chladný. Zvědomuji si plně, jak jsou pro mě vztahy složité. Vysoce mě oslovuje téma bitvy, že Fremeni a červi chtějí jít do bitvy za cenu života a smrti, že jakoby žijí, tím, že jdou do toho nebezpečí, to mě fascinuje... nějak mě to proměňuje, uvědomuji si že život je o něčem jiném... jít do toho strachu ... nechat se sežrat i navzdory strachu z kontaktu. Že jinak nežiji. Cítím se čím dál tím více vtažený do děje.
Pak se potkávám s Vodou Života, ta mě proměňuje, začínám chápat že je nějaký další rozměr vyšší síly, vyšší moci, pravdivosti v přírodě, že to, co tu vládne, je právě tento aspekt. Cítím úlevu a pokoru - že ten nejvyšší vládce nejsem já (který na to nemám).
Cítím se tím ještě více součástí příběhu, mám tak svoje místo, svoji roli, ale existuje osud, vyšší síla napříč. Objevuji mystérium života.
Najednou vnímám, že je důležité, aby každý měl možnost potkat se Živou vodou, s pravdou o sobě... a umožňuji to, provázím každého, aby tímto prošel a podíval se jí očí. Na konci kruhu si zvědomuji, že to o tom je pravý panovník: že se o všechny starám, jsem ve svém království nápomocen s vyšší mocí a s pokorou tváří v tvář posvátnosti přírody, planety Arrakis a autenticitě Fremenů.
Poslední fáze je, když přilítám na planetu, když jsem byl vyzván, uvědomuji si, že pro mě je to právě to, že musím jít do toho kontaktu, nechat se sežrat (zabít), jít do toho nebezpečí, a tím, že vlastně tím žiju autenticky svůj život, že nejsem už jen pozorovatel."
Princezna Irulán
"Od začátku mi připadá, že jsem vědomím celé hry, o kterou tu jde. Vidím průzračně, vše chápu, vše pronikám stříbrným jasem. Chápu každou jednu postavu a vidím její motivy.
Vyhlížím svého bojovníka. Kdo bude příštím císařem a já stanu po jeho boku?
Jsem miláčkem svého otce. Ale on mě nevidí celou, vidí jen svého psíka: jako svuj narcistní obraz na chlubení se před davy.
Ale já jsem jeho očima. Já vidím. Já jsem vědomí.
Když se dívám do očí Vody Života, co vidím? Vidím své laskavé, lidské zrcadlo. Ono mě vidí a já vidím jeho. Jsme jedno. Voda Života je jako mé dvojče, dvojník. Její oči jsou mé oči. Známe se věky.
'Vše se děje, jak sis přála', říká mi Voda Života. 'To všechno jsi stvořila ty. To je tvá hra.'
Těším se ze své hry. Je to krásná hra. Já jsem její cena, trofej. A vítěz stane mém boku."
3
V ději se dostáváme do místa, kde vrcholí konec filmu Duna 2. Paul Atreides se má utkat s Feyd Rauthem Harkonennem, který v souboji zastupuje Imperátora.
Paul a Feyd okolo sebe krouží, ostatní napjatě přihlížejí.
Ale stane se něco neočekávaného.
Náš Paul vidí ve Feydovi něco jako zrcadlo, někoho s kým zahlíží spřízněnost. Vnímá, že na místě druhého by se choval stejně. Že jsou jen vrženi do své role rozdanými mocenskými kartami. Že oba zastupují své otce, vyrovnávají dluhy svých otců.
Paulova ruka s dýkou najednou poklesne. Nechce Feyda zabít, nebo si aspoň není jist; není hnán tak nutkavou silou jako v původním příběhu.
Ani Feyd není hnán do souboje tak agresivně. Síla rodů stojících za oběma muži není tak nutkavá, její tlak se (naším léčením) zmenšil. Rod Harkonennů ani rod Atreidů nevyvíjí tak obrovský tlak, aby do sebe oba muži musili zanořit své dýky. (Což je motiv, který dosud sloužil Imperátorovi ve smyslu 'rozděl a panuj').
Feyd je ochoten se Paulem nechat přesvědčit, že nejsou úhlavní nepřátelé a souboj není nezbytně nutný. Projeví si vzájemný respekt. Paul vyjádří svou vizi nové vlády, Feyd poklekne, uzná jeho vládu a poodejde stranou. (A v duchu se poohlíží po Chani, která by se mu líbila, pokud by si Paul vzal Irulán).
Princezna Irulán vnímá kvalitu obou mužů. Vyjádří respekt a úctu k hrdinství Feyda, který zastupoval čest svého rodu, jak mu velila jeho povinnost. Cítí jeho temnou sílu, kvality, které takto koncentrované Paul nemá (temný rytíř).
Oba se jí líbí, ale Paula miluje.
Stoupne si po jeho bok, je ochotna jej následovat. Vidíme zde nový královský pár. Famfára.
Je to happyend? Nikoli.
Náhle vidíme problesky další budoucnosti. Okamžitě se objeví nesvár Paula s jeho mocnou sestrou Aliou, která mu jeho úspěch a slávu závidí, která trpí svou pozicí zmutované bytosti, neboť její matka Jessica požila vodu života během těhotenství a tím Aliu připravila o možnost obyčejného lidského života, aniž by jí dala na výběr. Vidíme, že nové impérium se rozechvěje další sérií obrovských bitev. Žádný neměnný happy end se nekoná.
Po tom, co probleskla tato možná budoucnost ale promluví náš Paul.
"Ale já miluji Chani," Obrátí se k ní. "Uposlechnu hlas svého srdce."
Tu se objeví varianta, kdy Paul a Chani tvoří hlavní pár. Famfára.
Chani roztaje. Ale princezna Irulán je zaplavena vztekem. Uvědomuje si svou silnou mocenskou pozici a ihned očima hledá ve shromáždění další spojence, které snadno nachází. I v této variantě vesmíru se schyluje k další obrovské bitvě.
Nyní shledáváme, že stojíme v místě, kde postavy v příběhu, jakkoli proměněné Vodou Života, zvolí jakoukoli alternativu, nenastává uspokojivý konec. Karty moci jsou rozdány předem tak, že mocenské boje propuknou znovu tak jako tak. Vidíme alternativy možných budoucností, ale žádná neobsahuje happy end.
[Ve variantě, kdy by se celá Duna zazelenala (Jodorowského vize Duny z roku 1975), by zmizelo ze světa koření i Voda života.]
V tomto okamžiku děj konstelace ukončujeme
*
"Jediný rozdíl mezi hrdinou a antihrdinou spočívá v tom, v jakém místě ukončíme příběh," řekl Frank Herbert, autor Duny. Herbert byl ekolog, zvyklý dívat se na přírodní děje ze široka.
V noci, kdy mám rozepsaný tento článek, mám vidinu toho Paula, který zabil Feyda. Vidím, jak trpí, protože v něm zabil něco svého. (Feyd byl něco jako jeho bratranec, neboť Jessica byla dcerou barona Harkonnena). Má v rukou meče, kolem sebe aureolu vyvolenosti a moci, ale toho dne, kdy zabil Feyda, se mu vytratila podstatná část lidskosti. Naopak se začal podobat Imperátorovi. [Toto je oficiální verze filmu Duna 2].
Nyní nás čeká závěrečná reflexe postav z místa nekonečně rozvíjejících se možností vývoje dalšího děje, z "křižovatky nekonečna":
Stilgar
"Povedlo se. Zvítězili jsme.
...Ale změna netrvala dlouho, zase přišly jiné mocenské hry. A jak jsem se hrozně nadřel (a všichni kolem mě), aby Paul dosáhl svého vítězství ...a nakonec jsem náhledl, že je to jen další epizoda ve hře mocných... tak to mi vzalo vítr z plachet, pocítil jsem beznaděj, marnost.
Přineslo mi to nové otázky: bojovat po 151.? Nebo se boje vzdát? Nevím, musím vše přehodnotit.
Můj příběh celou dobu euforicky stoupal, ale končí rozčarováním a beznadějí."
Feyd Rautha Harkonnen
"Abych se přiznal, vlastně se mi nechtělo vůbec bojovat a byl jsem nakonec rád, že jsem nemusel, svoji pudovost bych raději využil se ženou…. cítil jsem u Paula jakýsi vyšší princip, ale moc jsem mu nerozuměl."
Alia, sestra Paula
"Nedostala jsem možnost být normální. Nedostala jsem šanci být dítě. Matka neměla ohled na potomka ve svém břiše. Nenávidím, ji za to a že vypila tu červí žluč. Jsem svým způsobem zrůda, alespoň oni mě tak vidí. Já to mozkem vím, ale nepřipadám si tak – nic jiného neznám. Je ve mně spousta vzteku."
Imperátor
Ale po uzdravení si zase uvědomuji, že neexistuje nic takového jako objektivní vina, že každý má svůj příběh, svou roli, kterou hraje ze své omezené perspektivy podle rozdaných karet a že nelze dosáhnout absolutní harmonie, že vždy vzniká nový konflikt, další nenaplněná potřeba a že to je hybatelem zase dalšího děje... a já mám danou svoji roli a tak jí hraji co umím... jsem otec a vládce."
Princezna Irulán
"Když se Paul obrátí k Chani a řekne, že jí miluje a že si vybírá ji, muj osvícený, blažený
.jpg)
Na příkladu Imperátora i princezny Irulán vidíme, že postavy na vysoké mocenské pozici jsou nakonec vždy vedeny osobními motivy.
4
Mé pochopení Duny
- "drž se nízko při zemi"
- prostředí Duny je syrové (raw), blízko boji o přežití a oslovuje okamžitě naši instinktivní, zvířecí a archetypální složku a prožívání (rovnou jsme "tam", bez obalu, je to méně pohádka než Avatar nebo Nekonečný příběh)
- podmínky Duny s nízkými zdroji vody a potravy: 1) testují jedince až na samé dno jejich možností a brzy je donutí najít jejich esencielní identitu, 2) přináší stav jasnozřivého tranzu, kde jsou patrné základní mechanismy života a moci, 3) připomínají bojem o přežití porodní kanál, 4) ihned trestají jakoukoliv zpupnost
- rozvedení bodu 1: individuuj se (vyloupni se jako kaštan na plotně / rychle dospěj) nebo zemři; vzpomeň si na své jádro obsahující původní vizi (embryo čast ve smyslu Wilfrieda Nellese) a propoj jej rychle s dospělým; s dětským já a teenagerem (který se koncentruje na rozvíjení ega) zde nevystačíš: poušť tolik dětí neuživí a brzo umírají; zatímco teenager volí z tisíců možností, dospělý stojí tam, kam je umístěn celkem života, je v možnosti jediné (Nellesův koncept)
- jízda na červovi je podle mě dynamickou podobou zralosti a je metaforou zprůchodněného porodního kanálu BPM 1 - BPM4 (bazální perinatální matrice Stanislava Grofa) - více zde
- ať by se děj vyvíjel jakýmkoli směrem, není to tak podstatné, pokud je hrdina stále jen hrdina (tzn. dětské nebo adolescentní vědomí), je jedno, jakou armádu porazí příště, podstatné je "přecvaknutí" do dospělého vědomí (změna skupenství)
- rytmická synchronizace s celkem a vyprázdnění od osobní důležitosti je víc než megalomanské plány; ani nejpromakanější (AI) ekleziomorfní organizace světa (Bene Gesserit) nemůže nikdy mít pod kontrolou mysterium neustále proudící a proměnlivé božské existence (tao)
- nejmocnější vládci bývají ti nejméně šťastní; predispozice pro bažení po moci je vysoká míra osobní zraněnosti; "Všechny vlády trpí opakujícím se problémem: moc přitahuje patologické jedince. Není to tak, že moc korumpuje, ale že je magnetem pro korumpovatelné. Tito lidé mají tendenci opít se násilím; podmínkou, na níž se stávají rychle závislí." (Frank Herbert)
- odvaha ke konfrontaci se smrtí, odvaha vkročit do pole pravdy, odvaha riskovat, odvaha se projevit
- pokud pochopíme do hloubky jakoukoli osobní trajektorií ve všech souvislostech, zjišťujeme, že vina neexistuje; vjem viny kohokoliv vzniká jen při zúžené perspektivě bez vědomí všech souvislostí; v nejširším pochopení všech trajektorií všech rodů se vina rozpouští
- uzdravení a léčení mě samého má dopad na další generace a na všechny potenciální trajektorie budoucnosti mé i všeho ostatního; má uzdravená kapka života tvoří kruhy na hladině, jež znějí ve věčnosti
- zodpovědnost znamená, že při každém našlápnutí se účastním posvátného tance života a smrti a vybírám si svou trajektorii v aréně života
- aréna života není jen vyschlým bojem o moc a přežití, protože je tu neustále přítomna Voda Života, mystérium, tajemství, alchymizující tělo planety, milost a možnost léčení a prozření
- hloubka zanoření do Vody Života je dána naší odvahou ke konfrontaci se svými nevědomými aspekty
- důležitost mého rozhodnutí dotknout se Vody Života (proto nemůžeme nikoho zachránit nebo vyléčit zvenčí, neboť jde v prvé řadě o jeho/její rozhodnutí a jedině pak to bude fungovat)
5
Voda Života
"Jsem zanoření se do meditativního stavu vědomí, kde se pozvolna rozpouští osobní oddělené já, kde se hladina vědomí uklidňuje, kde mizí všechna emocionální rozvlnění do uvolněného klidu. Toto klidné vědomí vše prostupuje a vnímá vše jako sebe sama, takže se dá říci, že vše je ve všem jako jediný živý hologram.
Pokud ke mě přijdeš, dám ti poznání toho, kdo jsi.
Uvidíš skrz naskrz pravdu o sobě.
Včetně paradoxu, že na nejhlubším dně oceánu žádné oddělené já není.
Ale mezi tím je mnoho vrstev.
Mohu vytáhnout na povrch jakýkoli tvůj aspekt a ten ti zobrazit.
Jsem voda, která je všem živém a která si vše pamatuje.
Pokud se hladina uklidní, vše se ukáže jasně."
& Koření (Spice melange)
"Jsem jiným aspektem Vody Života. Nejsme oddělení. Já jsem slabší a více kosmické směrem do hvězdných dálek, zatímco Voda Života se více zanořuje dovnitř a zjevuje ono hlubinně individuální."
*
Pozvánka na online kurz Voda Života
inspirovaný Dunou
*
Autor textu: Vojtěch Franče
Za spolupráci děkuji Ivě Voldánové a členům skupiny Synergia: rozsvícení horoskopu
Žádné komentáře:
Okomentovat