Po způsobu širé ruské pláně je obtížno najít jediný odrazový bod, na němž by se o tomto tématu, stokrát přemletém, a přece vždy znovu fascinujícím, mohlo smysluplně začít. Smysluplně začít pravděpodobně nelze, protože kategorie smysluplnosti v západoevropském významu není Rusi vlastní. Rus prostě jest – v sobě samé uzavřená a dovedená k dokonalosti, jev, který lze milovat či nenávidět (v typickém případě obé zároveň) a jejž nelze západními měřítky výstižně charakterizovat. Obraz se rozpadá na stovky faset, jejichž poskládání je pro okcidentální mozek stejně obtížné jako rekonstrukce mayské pyramidy z jednotlivých kamenů, roztrhaných od sebe stromovými kořeny. To skutečně zajímavé na Rusi, to mytické a živlové, ostatně nelze úspěšně verbalizovat a sepsat.
Stejně jako Spojené státy skýtá Rusko svou téměř úplnou absencí hor i vyšších vrchovin dojem téměř naprosté zaměnitelnosti jednoho místa za druhé. A vskutku tomu tak je a v minulosti i bylo. Statisíce mužiků byly přesídlovány podle momentálních hospodářských potřeb se stejnou akribií i nadhledem, jako byly v pozdějších dobách vysazovány nejrůznější druhy kožešinové zvěře tam, kde by po úsudku mocných mohly skýtat další užitek. Země těchto dimenzí vylučuje možnost dobře proorganizovaného, sociálního a zároveň dosti demokratického státu typu zemí západní Evropy a umožňuje pouze dvě mrazivé varianty – buď rozvolněný výběh pro občany s převládajícími rysy amerického severozápadu druhé poloviny 19. věku či v městech Chicaga 20. let, nebo rigidně zorganizovaný a ryze administrativně řízený systém, v němž moskevské plánovací centrum má povědomí o každé radýrovací pryži v Usť-Kamčatsku. Třetí cesty je jen těžko. Bůh vysoko a car daleko a problémy aparátů, jejich korupce, osamostatňování se lokálních mocenských klik a absence práva v okcidentálním slova smyslu zaměstnávaly ruské myslitele a literáty i západní návštěvníky odedávna. Aparáty – armádní, církevní, vědecký, hospodářský a později i partajní – jsou budovány kontinuálně od dob Ivana Hrozného (v sofistikovanější, na švédských vzorech bazírující formě od Petra Velikého) a přes nejrůznější čistky a pogromy představují nejvlastnější kontinuum státu. Jsou vlastně státem celým, posunujíce se po rovinách bez konce, kam právě potřeba, a stahujíce se zpět, je-li to bezpodmínečně nutné (je vlastně podivné, jak mohou státní útvary v rovinných terénech migrovat – Polsko tradičně činilo totéž). Obrovitost území, početnost obyvatelstva a rozlehlost aparátů dávají možnost vytvořit úřední posty vyžadující zcela extrémní a vzácné a nezřídka téměř patologické kombinace vlastností a úzké specialisty nejrůznějšího druhu, a přece se ten pravý vždycky najde (v malých státech nejde tato specializace nikdy tak daleko, tudíž se jedná a myslí univerzálněji, byť někdy s menší okamžitou efektivitou).
Dimenze země, podobné americkým, proti sobě staví obrovské nahromadění zdrojů a obrovské nahromadění moci. Balvany zlata a řeky hemžící se lososy tu mají svůj pendant v činovnících, jejichž ohnutí malíčku mění běh vody v Jeniseji. Po rychlých vzestupech následují rychlé pády – nic není nemožné. Už dimenze sama dává možnost k jinde těžko vídané gigantománii, k obrovským škodám a plýtvání (a řidčeji velkým prospěchům), k obrovským padoušstvím a občas i obrovským velkomyslnostem. Zachoču, pušču, zachoču, zarěžu – řekl kdysi prostý voják, napodobující za revolučních zmatků mravy bárinů, Masarykovi, který chtěl projít do jakési ulice. Zvůle a velkomyslnost jsou nezbytní spolupracovníci tam, kde formální zákonodárství a právní povědomí západního typu nemá tradici. Solženicynova zbožná lež o tom, že celá komunistická perioda vývoje byla importovaná, neruská, je sice subjektivně pochopitelná, ale vůči pravdě stejně slepá jako popírání souvislosti nacionálněsocialistického Německa s jeho předcházejícími periodami. Parafrázujme zde von Clausewitzova slova v tom smyslu, že totalita je pokračování skromné plurality jinými prostředky.
Gigantické cíle odpradávna vyžadují oběti, ať už jsou to tisíce mužiků zemřelých vysílením při prestižní stavbě 18. věku – Sankt Petersburgu, či o dvě století později oběti gulagovské mašinerie na Kolymě či Bělomořsko-baltském kanále. Tomuto přezíravému pohledu na jednotlivce se nelze divit. Dva jiné sousední kulturní okruhy, čínský a indický, mají smyslu pro cenu jednotlivce ještě mnohem méně a vztah osmanské říše k individuu byl asi zhruba stejný jako na Rusi. Jakkoli jsou legendy o slovanských holubicích jen legendami, přesto je nutno poznamenat, že tento typ vztahu k bližnímu koření v dlouhodobém asijském podmanění a nutnosti pod mongolskou a později tatarskou okupací fungovat a časem se jí i účinně bránit. Už hostina mongolských dobyvatelů Kyjeva na pódiu, stojícím na vrstvě svázaných místních bojarů, dala jistě jeho zbylým obyvatelům o hodnotě individua svou lekci. Pravdu má asi Berďajev v tom smyslu, že prapůvodní ruská povaha byla receptivní, femininní, podřizující se. Už tradovaný dopis starých Kyjevanů Normanům v tom smyslu, že „naše země je bohatá a rozlehlá, leč jednoty v ní není – proto přijďte a vládněte nám...“, je zcela v tomto kurzu. Tento soubor vlastností se asi nejlépe udržel na Bílé Rusi, v podrobivém a nevzpurném regionu ve stínu hvozdů a močálů.
Zcela pozoruhodné paralely vyvstanou, srovnáme-li Rusko s Tureckem, zemí, s níž nebylo nikdy administrativně spojeno, a přesto mající s ní stovky paralel. Ty počínají už menším stupněm individuace, než je ve střední Evropě obvyklý – myslet si, že relativní uniformita, vystupující nápadně třeba při obligátní školní korespondenci s vrstevníky z bývalého SSSR, byla výsledkem pouze tvrdého ideologického zpracování, by bylo velkým omylem. Stranou ponechme, že stovky slov pronikly oboustranně navzájem do jazyků obou impérií – shody jdou až do podobného vkusu a podobných představ o přepychovém a noblesním v domácnosti či oděvu. Pokud dává dnešní stav věcí a literární prameny možnost udělat si obraz o kultuře mezilidských vztahů v osmanské říši a jejím stavu u ukrajinského kozáctva, je bezděky těžko ubránit se zděšení, kdo že to a proti komu bránil jihovýchodní hranici křesťanstva. Turci se museli nepochybně cítit jako kulturtrégři, přicházející jako civilizační element, a měli z největší části pravdu.
Ukrajinský národní duch spojuje vůbec, zdá se, polskou a ruskou tradici v jakési pokleslé, zemitě pragmatické a hrubé formě, bez vzletů ruského i polského intelektuálního idealismu a ovšem i bez velkolepě tragických momentů obou kultur. Nelze tu necitovat lidový vtip, v němž mimo jiné Ukrajinec dostane velikou bednu jablek a na dotaz, co s nimi učiní, odpoví: „Všechny je sním.“ „Ale vždyť je jich celá bedna!“ „No tak je aspoň všechny nakousnu.“ Chruščov a Brežněv byli, stejně jako z jiné stránky třeba Taras Bulba, tohoto ducha legitimními představiteli. Ruština i ukrajinština znějí uchu Slovanů jiných národů někdy v některých svých slovech zvláštně, hrozivě či odpudivě: slova jako vykidyš (umělý potrat), něblagoprinjátnyje opuchóli (zhoubné nádory) či opoloch (ukr. strašák do zelí), nechávají přebíhat po zádech mráz: kdybych jen z doslechu věděl, že v poli je opoloch, nikdy bych se tam nevypravil.
Rus oplývá melancholicko-tragickými motivy, zmarněnými šancemi. Tolik možností, tolik talentu, tolik bohatství, a většina z nich přijde vniveč. Vše má patetickou a tragickou notu a osudu se z cesty neuhýbá. Zatímco pražská či vídeňská intrika život pouze znepříjemňují, jde intrika ruská přímo po zdroji bytí. Bezostyšně byzantinské mocenské pletichaření jde ruku v ruce s byzantským vědomím vyvolenosti, spasitelství, nejvyšší možné superiority. Už Rosa Luxemburgová postřehla, že marxismus se na Rusi záhy stane státním náboženstvím s celou ortodoxní pompou. Propletení sakrálního s profánním dosahuje v pravoslavné obřadnosti i partajní liturgii vrcholu a cesta z tifliského semináře na cézaropapistní špičku v Kremlu je více než výmluvná. Je jen jedna moc, odedávna proplétající a prostupující svět všemi myslitelnými chapadly, a Kristus Pantokrátor shlíží z fresek na kopulích chrámů pro naše představy podivně imperátorsky a tvrdě. Právě toto vyvolení k moci dávalo moskevským knížatům oprávnění sabiráť russkije zemli. Tento sběr skončil až na Čukotce a pokračoval by až k Atlantiku, pokud by to okolnosti dovolily.
Vědomí vyvolenosti a špičkovosti prostupuje všechna patra každodennosti a stává se obsesí, ne nepodobnou americké. Tato samozřejmá hrdost, ba pýcha a přezíravost k jiným je v obou dvou těchto světech pro Západoevropany těžko stravitelná. Nepochybné špičkové hodnoty tak přicházejí o své uznání už proto, že uznání se požaduje ve všem a obdiv nad výrobou pásového rypadla podle britských patentů z 20. let je cizímu návštěvníku obtížno předstírat, byť v donské stepi představuje podstatné novum. Rus je vůbec jakousi velikou ledničkou, v níž přetrvává vše přejaté nezměněno neskonale déle než v zemích svého původu – od byzantského kulturního dědictví po garmošky a čapky furažky, importované v 17. století z Holandska a v zemi svého původu dávno zapomenuté.
Svobody Západu vždy znovu a znovu nechávají ruskou intelektualitu rozštěpit na dva tábory (příslušnost k táboru nebo škole je vůbec důležitá – i intelektuální individuum znamená jen velmi málo), zapadniky, ve svém nadšení zhusta papežštější než jejich západní vzory, a obhájce rustikální, patriarchální, praslovansky prosté tolstojovské Rusi. Jejich polemika, zamrzlá kolem první světové války, začíná opět pomalu přicházet k sobě. Ruská intelektualita je vůbec svébytný jev a zcela neodmyslitelný aspekt tamější reality od dávných dob. Co na ní nejvíce zaujme, je jednak překvapivě vysoká úroveň jejích znalostí a uměleckých dovedností, jednak naprostá izolovanost od jakékoli praxe. Od petrovských dob sedí ve slonové věži akademie nauk či šlechtických literárních salonech nebo později spisovatelských domech. Nic na tom nemění skutečnost, že část jejích členů patřila k tvrdě pronásledované disidenci, a to už za carských dob – svržený anděl je stále andělem a v Byzanci se postupovalo podobně. Prostírá se zde celý svět ruské akademie, od panteonu těch nejzasloužilejších, kde se v imperátorsky škrobeném prostředí proplétají špičkové výkony s ověnčovanou průměrností a dlouholetá pletichaření s velkorysostí, po záhyby nejrůznějších ústavů, kde vedle prohnaných vědeckých úředníků a několika chovů téměř amerického typu tráví svůj život namnoze jediní specialisté ve světě na málo známé broučí čeledi či feudální zákoníky starého Norska. A zatímco v umně izolovaném světě se svými svébytnými privilegii, dačami, domy oddychu, pochoutkami, trápením a radostmi vyráží ruské intelektuálstvo (či jeho část hodná toho jména) čarokrásný, ale realitě vzdálený květ, čeká moderní mužik v provincii, opět sužované nedostatkem toaletního papíru, aspoň na zásilku centrálního tisku. Jakéhokoli efektivního spojení s řízením společnosti a výroby (snad kromě zbrojního průmyslu) většina ruské inteligence nikdy nenabyla. Bylo mi v poslední době vždy znovu a znovu zdrojem podivu, jak v předních salonech, ve stínu bohatých knihoven, byť jen u čaje a chleba s margarínem na rodinném stříbře, v mnohahodinových hovorechobsužadajut nejnovější filmy či knihy, a pokud se debata stočí na politická témata, tedy jen v nejobecnější rovině – třeba jeli lepší plánované či tržní hospodářství (celkem hravě si lze tento zážitek transponovat i do roku 1917 či 1941). Jen se nepotřísnit něčím konkrétním. I po vítězství revoluce je nutno na hrubou práci najmout knechty a podivení je pak veliké, když roztáčitelé intelektuálních kol jsou později vlastní mašinerií pohlceni. Problém Oblomova je neméně živý než o století dřív. Nebylo vůbec náhodou, že carský stát se cítil nucen do klíčových funkcí dosazovat Němce.
Z Olympu k jeho protipólu, uraženým a poníženým. Poutníci, žebráci, bosáci, kriminálníci, narkomani – pokálené nádoby s perlou na dně, dávné téma ruské literatury, související s určitými prvky ortodoxie, kde svaté a zpustlé leží tak blízko sebe, že skoro splývají. O uražené a ponížené ostatně nebývala nikdy nouze a žádná země na světě neoplývá tolik krásnou lyrickou poezií jako právě Rus. Západní svět, kde všechno předvídatelné funguje, dává spíše než k literatuře podnět ke vznikům výpisů z kont a pracovní proces pohltí veškerou imaginační energii, takže lyrika hyne na úbytě. Pro spoustu mladých lidí současné západní společnosti by mohlo bližší seznámení s Ruskem rozřešit hloubkou a syrovou opravdovostí zážitku leckteré existenciální problémy. Bariérou však zůstává jazyk. Stát se za současné situace propagátorem poznání Rusi a jejího kulturního odkrytí u nás by byla činnost málo vděčná a při tolika negativních reminiscencích v širším měřítku asi sotva možná. Byla by zde ovšem jedinečná šance, kdy většina dospělého obyvatelstva víceméně zná (a i bez učení by mu poněkud rozuměla) jazyk země, která má zcela jiné dimenze než ta naše, a přes určité Západoevropanovi cizí a protichůdné dimenze i svébytné kouzlo. Bylo by možná zajímavé se na ni podívat jinak než tradiční černobílou optikou, ukazující buď mládí světa opentlené praporky, nebo blátivou gubernii, kde na jednoho Dostojevského připadá sto milionů nevolníků. Snad je to tak obtížné proto, že Čínu nás sotva napadne měřit naším vlastním metrem, ale etnikum fyziognomií tak podobné, a přesto substanciálně odlišné adekvátně posoudit nedovedeme. Možná je to i tím, že pokus o nezávazné poznání může být v byzantském slova smyslu chápáno i jako pokus o přimknutí, jemuž je napomoženo přitištěním, někdy až k frakturám žeber.
Rus pevně drží Rusy samé, a to ne pouze mocensky. Pro žádný národ (pomineme-li ruské Židy, čemuž není s ohledem na okolnosti divu) není tak obtížné z vlastní země odejít, přetnout s „matkou zemí“ existenciální pouto. Solženicynem popisovaná nezkalená radost starých bělogvardějců, pochytaných po druhé světové válce ve východní Evropě, že ty mříže jsou „naše, ruské“, je jen jedním příkladem za mnohé. Existenciální pnutí v ruské literatuře, její sondy až na dno psýchy a bouřlivá změť folkloru, písní i pohádek dává vyvstat oprávněnému očarování z živelného, tragického, krutého, a přece přirozeného bytí a reakcí jeho tvůrců. Rus je rovněž zemí velice muzikální, jíž je mélos ve své původní podobě bytostně vlastní. Tato archaická přirozenost a ty existenciály, které hledal třeba Olbracht na Podkarpatské Rusi jako lehký závan, se dají v sibiřské tajze krájet nožem. Chtít tyto tradice přenést a transplantovat jako konečné a spásonosné řešení do střední Evropy je ovšem pošetilost – a stejně by se neujaly. Nejrůznější obludnosti nedávno minulé éry připomínají při bližším ohledání přece jenom mnohem spíše starorakouský metternichovsko-bachovsko-brettschneiderovský kořen, rozbujelý ve vhodném prostředí, než bezprostřední závan stepi. Ruská duše osciluje od nejtvrdší brutality a bezohlednosti k největším něžnostem, holoubci, kanárci a kocourci jsou zahrnováni polibky a láskou. Málokterý jiný jazyk má tolik různých stupňů zdrobnělin s tolika významovými odstíny pro mírnou lichotivost či hanlivost. Praslovanské, ba praevropské a praasijské archetypy tu náhle probleskují za celkem novoevropskou fasádou. V tomto protikladu bezradná, hledá spásu v zapomnění či sebezničení (alkohol zprostředkuje nejprve jedno, později i druhé). Myšlenky ani hlas se nemají v širé stepi kde odrazit a rostou nad láhví vodky do obludných rozměrů, matička vodka nechává vyhřezávat celé nahé bytí a záleží jen na individuálním vkusu, zda vypravěč-samomluv tu sebe sama dojme k slzám, či poodejde mezi trsy kavylu a přiloží si pistoli k hlavě. Ruská ruleta je na Rus celkem přiměřenou a smysluplnou reakcí.
Esej napsána v r. 1993, přetištěna v knize Stanislav Komárek: Zápisky z okcidentu (2008).
Žádné komentáře:
Okomentovat