O plutonské funkci

O co Plutovi jde? Jaká je jeho funkce?

Plutonskou funkcí je omlazení / oživení. Projít skrz naskrz svou bolestí a traumatem tak, že objevíte zřídlo života, fontánu mládí. Kdo dobře umírá všemu prachu na svých očích, má oči svěží.  Pluto nás přivádí k svěžesti bytí, věčnému jaru, paradoxu mládí uvnitř stáří, paradoxu smrti uvnitř života a života uvnitř smrti. 

Pluto nás chce sevřením ve svých čelistech donutit, abychom se všeho pustili, nic nedrželi, nic nechtěli, abychom se odevzdali a v plném odevzdání zjistili intenzitu velké hry, která běží na plné obrátky díky dobře zprůchodněnému toku vitální energie a plně otevřené emocionalitě v těle. 

Pluto nás spojuje s tou vrstvou vědomí, která je archaicky animální, která je spojena s ještěry, hady, medůzami, vlky a antilopami. V ní je obsažen archaický člověk ze stepí, který teprve před pár vteřinami procitl a rozeběhl se pláněmi s pochodní v ruce. Tento člověk v nás běží a nemá potuchy o světě rozumu a světech ducha, jimž jsme propadli a onoho archaického jsme vytěsnili na okraj bytí.  Ale on skrze nás běží a chce dosíci světla vědomí, chce být probuzen a vykvést jako lotos na jezeře. 

Jako stoupáme nahoru ke světlu, tak klesáme dolů do temnoty (ke kořenům) a bez tohoto sestupu je vzestup pouhou iluzí, křehkým snem spirituálního dítěte. Dospělý člověk se rodí v podzemí, v bažině, v hlíně: v nigredu, svinstvu, bolesti, zradě a zlobě. Tam se rodí a přetavuje dospělý člověk, tam je jeho krusta vědomostí a rodinných a společenských imprintingů rozemílána napadrť, tam hrnčíř tvaruje vázu, tam babajaga drtí v hmoždíři naše kosti, tam Hádés louská ořechy, aby se vyklubala jadérka. Ta jadérka jsou naše vitální esenciální jáství prosetá utrpením, které vzniklo tak, že jsme nežili v souladu s pravou vůlí svého organismu, prapůvodní duší našeho těla, než byla stlačena výchovou.  V tomto smyslu je plutonská bolest tou, která nás osvobozuje: vrací zpět do gravitace našeho těla a Bytostného Já.  (Odchýlení však bylo také v pořádku, protože tak vznikl příběh, expozice, zápletka: vystřelení šípu, drama. Drama nemůže nevzniknout, protože naše přítomnost ve světě je tragická. Obsahuje prvek nevyhnutelnosti, něčeho, nad čím nemáme moc.)

Pluto nás vrhá zpět ke gravitaci svého organismu, a odchyluje nás od méně esenciální (ale též působící) pravdy rodiny, kolektivu a společnosti. Osvobozuje nás od jha neživé a už jen formální kultury a tradice, ale abychom pak zpětně mohli být kulturně plodní a inovativní, protože přispějeme něčím novým, originálním, svojským. Společnosti se plutonská revoluce bohatě vrátí. Ze slz jednotlivce rodí se poklady civilizace. 

Funkcí (vůlí) Pluta je zprůchodnit dráhy v našem těle tak, aby skrze ně mohlo proudit tolik vitální energie, jak je to v souladu s naším "továrním nastavením", tak jak jsme byli stvořeni, navrženi, zplozeni - pozor - než došlo k traumatickému zauzlení, potlačení a tedy přizpůsobení, v rámci něhož jsme si vytvořili nové já - "já přežití". Slovy reichovské školy: než se vytvořil charakterový krunýř (pancíř). Tento pancíř (zatuhnutí) brání proudění energie v těle, zastavuje proudění emocí a zabraňuje plnému, přirozenému prožívání sexuality a orgasmičnosti. Zjednodušeně: autenticitě. Tento pancíř koresponduje se strukturálním nastavením osobnosti a chrání před znovuprožitím traumatické bolesti, která je uložena v těle. Pancíř pouzdří odštěpené aspekty plného Self a nechává ve světě fungovat "já přežití". (V enneagramu máme například devět archetypů charakterového zatuhnutí. Každý psychologická škola bude tento problém nazývat jinak.) Zajímavé je, že spartánská či vojenská tělesná výchova se snaží tento způsob svalového zatuhnutí vlastně ještě posílit. (Žádoucí není jedinec autentický, ale jedinec poslušný a kvalitně potlačující. Jen takový slouží totalitnímu řežimu a mašíruje do války. Totalitní režimy potřebují jedince kvalitně traumatizovat už během porodu).

Plutonskou funkcí je tento pancíř rozmetat na atomy, rozpustit jej, zdetonovat jej, rozrušit, sesout - a obnovit původní vitální proudění organismem. Původní pružnost. Původní plný rejstřík reakcí. Původní vějíř motivačních vektorů, snů, emocí a tužeb (které tkví v těle, duši, srdci), než došlo k traumatickému zacementování. 

Bez zprůchodnění této autentické jádrové vrstvy - core - jedinec vlastně neví, co chce, co ho těší, co doopravdy miluje. Přejímá spíše kolektivní normy, co by se obecně mělo a podle toho se snaží sám sebe k sobě samému poněkud necitlivě adaptovat.) Vůči tomuto zatuhnutí je plutonská funkce, i když přináší bolest, vlastně bytostně a hluboce osvobozující. A tím vlastně - přes všechny drsné příměry - milosrdná. (V mytologii s tímto aspektem koresponduje Kálí). Pluto si asociujeme s bolestí - ale ono vlastně bolest nepůsobí, spíše jí rozehrává - tlakem na naše traumatizované vrstvy. Po absorbci traumatu ale utrpení končí - a je obnovena prapůvodní intenzita zdravého a plného života.

Traumatické zacementování má tendenci schovávat se za duchovní racionalizace, jež se snaží z tohoto zafixování učinit přednost - podle hesla "z nouze ctnost" - používáním slova "duch", "duchovní" popř. "intelektuální" apod. To se podobá situaci, v níž ležíme zmučeni na dně propasti, ale tvrdíme, že je to duchovní Olymp a my jsme duchovní velikáni. ("Intelektuální gigant", "Duchovní mudrc"). Musíme pochopit přirozenou potřebu ega, které čím více je zkráceno na přirozených potřebách v dětství, čím více je zraněné, tím více tomu musí čelit vytvářením představ o své vyjímečnosti, mimořádnosti, nadřazenosti, čistoty, světelnosti a morálnosti. (Poslední slovo podtrhnout dvakrát.) Z těchto představ čerpá ego stabilitu. Pochopme, jak moc tuto představu vyjímečnosti potřebuje.  Chrání jej před vším strašlivým, co se v dětství přihodilo. Když není šťastný, je alespoň vyjímečný. Pozor, toto (pomyslného bílého králíčka) něco si nikdy nenechá vzít, dokud trauma není vyléčeno. Tento bílý králíček jej jakoby drží naživu, zakrývá černou díru.  (Astrologicky řečeno: Selené anebo neptunská "křišťálově zářící" bublina).

Vůči tomuto křišťálovému zámku plného "och" a "ach" se jeví plutonská funkce jako umaštěné a zahnojené bourací kladivo.

Tomuto procesu plutonské detonace se naše ego (já přežití) korespondující s "charakterem" (rigidně fixovaným rejstříkem reakcí) a krunýřem v těle (blokující proudění emocí) pochopitelně brání. Ego si chce uchovat sebe samo, zůstat stejné, zapouzdřené, zacementované. Je proti jeho přirozenosti svolit k plutonské proměně.  Ta se v jeho očích jeví jako smrt!

Co se egu jeví jako smrt, zánik, anihilace, ztráta identity, to s Plutu jeví jako přerod z housenky do motýla. Ego dodává důležitý materiál k proměně a lehá si (spíše nedobrovolně, donucením osudu) na řeznický špalek. Řezník / Kat (Plutón) pak přichází a oddělí přebytečné výrůstky. (Jež se odklonily od Bytostného Já a zbytečně vázaly energii). Respektive, přichází zahradnik a odstraní nevitální, nefunkční větve, aby ony zbývající mohly vyrašit s o to větší intenzitou. Právě tento nový průklest, ořez, vnímáme jako omlazení, revitalizaci, regeneraci.

Ego je to, co si představujeme, že jsme. 

Esenciální já je to, co jsme. 

(Objevování toho, co jsme, může být i děsivé. To, co jsme, nemusí být onen člověk meditující v Tibetu, přející všem dobro a lásku. Objevit pravdu o sobě - a stát se duchovním člověkem jsou velmi odlišné věci!)

K tomu druhému (esenciálnímu já) se dostáváme, až když se to první (ego, sebepředstava) dostane na špalek. Jak? Působením osudu, tedy tím, co se nám děje. Osud (včetně psychosomatické složky a tedy včetně nemocí) je medicína, která nás má dovést zpět k esenciálnímu já. Určitě není jediná, ale je to určitě ta, která tu je vždy, když všechny ostatní "pokusy" selžou. (Nemoc je mnohdy pokusem o uzdravení našeho esencielního já. Každá nemoc je v určitém smyslu potenciální medicínou). 

Osud, nutnost, zhuštění událostí, je to, co musíme prožít, čím musíme projít SKRZ a tímto skrz se dostáváme k esenciálnímu já, tím čím jsme vždycky byli, a tento návrat k sobě slavíme jako návrat domů, jako znovunalezení, jako uzdravení, jako zmoudření, jako spásu.

Mezi já přežití a já esence s vytvořil unikátní příběhový oblouk. Jejich kontrast ("je to tak i přesně naopak") je bohatstvím života. Oním pokladem uvnitř Nekonečného příběhu. Zlatem, které už nikdy neztratí svou hodnotu.  Pokladem, který si snad smíme vzít i přes práh smrti do Hádu. Perlami věčnosti. Zrnky granátového jablka. Rubínem, který zapadá do velkého kosmického šperku.

Pluto (zvláště v disharmonických tranzitech) je jako zápasník juda, který nám zkroutí ruku za zády a nutí nás přijmout to, co je (co právě probíhá) - s díky a bez reptání. Z pohledu ega je to nespravedlivé. ("Proč zrovna já?") Z pohledu Bytostného Já je to bolestivou, ale nutnou a v důsledku dobrou medicínou, která nás tlačí k návratu k sobě. ("Protože Pluto.") Jsme-li v sobě, tím, co jsme, donucovací prostředky nejsou nutné. Jsme v souladu s tím, co je, jsme ve svém gravitačním centru. Jsme i plyneme. Jsme esencí i plyneme s během světa. "Jsem pohyb i spočinutí." (Evangelium sv. Tomáše)

Plutonskou funkcí je tedy také přijetí danosti neboli podrobení se osudu. Svolení "děj se vůle tvá" oproti "poručíme větru dešti" nebo "natáhneme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec". (Francis Bacon). Podrobení se tomu, co je, je méně bolestivé než pyšné vzdorování, které ze strany osudu (judisty) musí vést k silnějším přítlakům na naše citlivá místa. ("O co tě mám ještě připravit, abys mě pochopil a povolil sevření?") Ptá se kosmický judista.

Před tímto podrobením se (a tedy jakoby "malou smrtí") máme mnohdy větší strach než z "velké smrti" (odchodu ze života). Ta se mnohdy může jevit jako snazší - než ono plutonské "projít skrz". Mnohdy toužíme a voláme po smrti, protože projít skrz a OPRAVDU se podrobit (srdci, velkému tajemství) nám připadá náročnější.  Tak moc se ego bojí vzdát se sebe samého, tak moc fixace životního proudu lpí na své fixaci, neboť ono jediné je důvěrně známé - a opustit důvěrně známé se nám jeví jako smrt. Těžko kdo kdy zvolil odevzdání, aniž by byl donucen klečet. Bez bolesti je těžké pochopit, proč by se svět neměl točit podle našich představ. Teprve bolest (a někdy nemoc) nás nutí pokleknout před absolutnem, uvolnit sevření (lpění, urputnou fixaci), nechat věci jít, plynout, odcházet a přicházet, volně proudit, nezasahovat do toků přírody, nechat přírodu (z)vítězit, dovolit nejvyšší alchymii převzít otěže nad procesem, podrobit se, roztát, uvolnit se do pradůvěry v bytí, pustit otěže, roztát v gravitaci, spočinout, "umřít" a "znovu se narodit", přijmout křest věčného života, věčného mládí, věčně vždy tančící jiskry, uvědomit si plný rejstřík sil svého organismu, ponořit se plně do kosmické hry, svolit k ANO všemu, být naživu, být naživu tak nepředstavitelně temnojasně, humorně, odvážně a paradoxně, že není lepšího světa, že není lepšího já, ze není lepšího teď. 

Vše je pak dobrodružné i bezpečné. Divoké i klidné.  Krásné i hrozivé. Bystřina i oceán. Oko i okraj cyklonu.

Archaický člověk se svou stepní hormonální výbavou a instinkty je plně probuzen, hraje všemi silami a ví, že nic zvláštního neví. (Jen nahlédl kousek svého paradoxního oblouku, svého příběhu. Ten může vyprávět u ohně pod hvězdami svým soukmenovcům.)

Duch, ona náplast na traumatické zauzlení, ono vyprojikované obří monoteistické ego ("já nadřazený a výjimečný") povýšené na piedestal světa, žuchnul na zem. A zrodil se člověk. Člověk archaický, člověk stepní, člověk vlk, člověk divoký, člověk dionýský, člověk plutonský. 

Duch nezmizel zcela, stal se jen jiskrou jeho oka.

Retrográdní Pluto 

(Direktní Pluto zjevuje Šivu, kdežto Retrográdní Kálí)

Konjunkce Saturn Pluto

(Aspekt související s přelomem epochy, koronavirem a válkou na Ukrajině)