'Řeknu ještě další, obtížnější věc. Chce-li kdo být v ryzí čistotě této přirozenosti, musí se dokonale odříci všeho osobního. Tak, aby člověku, který je za mořem a kterého jakživ neviděl, přál dobré úplně stejně jako tomu, vedle něhož žije a který je jeho blízký přítel. Ba dokonce, dokud i své vlastní osobě přeješ víc dobrého než člověku, kterého jsi nikdy neviděl, jsi velice v neprávu a do toho jediného základu jsi ještě nikdy ani na okamžik nenahlédl. Možná, že jsi někdy v pojmech či v představě uviděl pravdu jako v podobenství, ale to nejlepší to jistě nebylo.
Za druhé musíš být čistého srdce. A jen takové srdce je čisté, které se zbavilo všeho stvořeného. Za třetí musíš být svoboden od každého "ne". Lidé se ptají, co vlastně hoří v pekle? Všichni mistři odpovídají, že tam hoří svévole. Ale já tvrdím, že v pekle hoří "ne". Řeknu to přirovnáním. Někdo vzal kousek žhavého uhlí a položil mi ho na ruku. Kdybych teď řekl, že to uhlí mi pálí ruku, docela bych mu křivdil. Mám-li říci přesně, co mne pálí, je to "ne". Neboť uhlí má v sobě něco, co moje ruka nemá – a hleďte, právě toto "ne" mě pálí. Neboť kdyby moje ruka měla v sobě všechno, co uhlí je a co uhlí dokáže, měla by skrz naskrz povahu ohně. Kdyby teď někdo vzal všechen oheň, který kdy kde hořel, a nahrnul mi ho na ruku, nemohlo by mě to bolet. A právě tak, říkám, protože Bůh a všichni, kdo jsou před jeho tváří, mají v sobě díky pravé blaženosti něco, co ti od Boha odloučení nemají, trápí toto "ne" duše v pekle víc, než každá svévole, nebo oheň. Věru říkám, dokud na tobě lpí nějaké "ne", nemůžeš být dokonalý. Chcete-li tedy být dokonalí, musíte se zbavit "ne".'
přeložil Jan Sokol
Domenicos Theokopulos známý jako
Shora: Marie Magdalena, Sv. trojice, Sv. Antonín
Psycholog Erich Fromm, který jej ve svém díle často cituje, říká: „Spisy Mistra Eckharta a spisy Buddhy jsou ve skutečnosti jen dva dialekty téže řeči“. Kromě Fromma ovlivnily Eckhartovy spisy i C. G. Junga. Z filozofů ovlivnil nejvíce A. Schopenhauera, F. Nietzscheho, de Lagardeho, Büttnera, G. Landauera, M. Bubera a hlavně existencialisty M. Heideggera, K. Jasperse a S. Kierkegaarda.
Podstatou jeho učení je "oproštěnost" srovnatelná s "prázdnotou" zenu.
Mistr Eckhart říká:
„Oproštěná mysl je taková, která se ničím nedá rozrušit, k ničemu nenechá vázat, která své nejlepší nevidí v určitém způsobu, která v ničem nehledí na svoje, ale úplně se ponořila do nejmilejší vůle Boží a zřekla se svého“.
Ale na jiném místě dodává:
"To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát, je, že se vzdá Boha kvůli Bohu.“
El Greco
"Domenica Theotocopuli, řečeného El Greco, hledejte v Toledu; ne že by tam patřil víc než cokoliv jiného, ale že ho tam je plno a že v Toledu vás nic nepřekvapí; ani El Greco ne. Původem Řek, barvou Benátčan, uměním gotik, který se fantazií dějin ocitl v rozpoutaném baroku. Představte si gotický vertikalism, do kterého zadula barokní vichřice; je to děsné; gotická linie se bortí a kypící barok se vymršťuje a protahuje kolmou erupcí gotiky; chvílemi se zdá, jako by ty obrazy praštěly napětím těch dvou sil. Je to takový náraz, že deformuje obličeje, bortí těla a vrhá na ně roucha v záhybech těžkých a vichrných; oblaka se sbalují jako prostěradla vlající v orkánu, a jimi proráží světlo náhlé a tragické, zažehující barvy nepřirozenou a děsivou intenzitou. Jako by byl soudný den, kdy se zjevují úkazy na nebi i na zemi.
A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho obrazech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní. Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě. Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého Krista; ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem. Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle; Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby popadl věřícího a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu. Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí; řekl bych, to bylo pro něj trochu mnoho; aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám křičet hlasem strašným a nepřirozeným. Roste v něm cosi jako frenezie víry; ten světský a hmotný hluk ho neukájí; musí jej překřičet jekem vyšším a vzrušenějším. Podivná věc: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství. Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup. Výš! k nebi! Zbavuje barvy skutečnosti; jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem. Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a hrůze, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a víry.
Říkám vám, ten Řek byl strašný génius; někteří tvrdí, že byl blázen. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen; nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize. V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáblech podivínského Kréťana. Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném podivu; ale jsou to lidé bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekovy zbožnosti." (Karel Čapek: Výlet do Španěl)
A jako se v Grecovi do sebe prolamuje dvojí formový svět, cítíte v jeho obrazech něco rozdvojeného a navzájem se do krajnosti vybičovávajícího: přímé a čisté vidění Boha, jaké posvěcovalo umění až do gotiky, a vzrušený mysticismus, kterým se exaltoval příliš lidský katolicismus barokní. Starý Kristus nebyl syn člověka, nýbrž sám Bůh ve své slávě. Byzantinec Theotocopuli v sobě nesl starého Krista; ale v barokní Evropě našel Krista zlidštěného, který byl učiněn tělem. Starý Bůh vládl vznešeně, nepřístupně a trochu strnule ve své mandorle; Bůh barokní a katolický se uprostřed svých kůrů andělských hrnul až k zemi, aby popadl věřícího a vtáhl jej do svého vzdutého a slavného okruhu. Byzantinec Greco přišel z bazilik svatého mlčení do chrámů burácejících varhan a vášnivých procesí; řekl bych, to bylo pro něj trochu mnoho; aby v té vřavě neztratil svou modlitbu, počal sám křičet hlasem strašným a nepřirozeným. Roste v něm cosi jako frenezie víry; ten světský a hmotný hluk ho neukájí; musí jej překřičet jekem vyšším a vzrušenějším. Podivná věc: ten východní Řek překonává západní barok tím, že jej patetizuje až do vytržení a zbavuje toho kyprého a svalnatého člověčenství. Čím je starší, tím víc odlidšťuje figury, protahuje těla, maceruje obličeje mučednickou hubeností a obrací jejich oči vytřeštěně v sloup. Výš! k nebi! Zbavuje barvy skutečnosti; jeho tma fičí a jeho barvy se zažehají jako ozářeny bleskem. Příliš útlé a nehmotné ruce se zvedají v úžasu a hrůze, bouřlivá nebesa se roztrhnou a starý Bůh přijímá ječící kvil děsu a víry.
Říkám vám, ten Řek byl strašný génius; někteří tvrdí, že byl blázen. Každý člověk, který se tak horečně vytřeští do své vlastní vidiny, je tak trochu blázen; nebo aspoň je manýrista, protože bere sám ze sebe a odnikud jinud látku i formu své vize. V Toledu ukazují cizincům la Casa del Greco; nevěřím, že ten půvabný domeček se zahrádkou sladkou a dlážděnou majolikami patřil tomu podivnému Řekovi. Ten domek je na to příliš světsky usměvavý; a příliš bohatý. Je známo, že Greco nenechal svému synovi jiného dědictví než dvě stě svých obrazů. Patrně nebyla tehdy v Toledě tuze živá poptávka po retáblech podivínského Kréťana. Teprve dnes se kupí před těmi obrazy diváci v pobožném podivu; ale jsou to lidé bez víry, které ani nezarazí ostrý a zoufalý křik Řekovy zbožnosti." (Karel Čapek: Výlet do Španěl)
.
1 komentář:
Thank you for visiting my blog! How very interesting that we both put El Greco and Meister Eckhart together.
Okomentovat