Archetyp

Struktura psychiky


 Podle C. G. Junga můžeme psychiku rozdělit na několik vrstev. Pod úrovní bežného vědomí se nachází vrstva osobního nevědomí, ta však spočívá ještě na hlubší vrstvě, nazvané kolektivní nevědomí. Modernější pojmenování pro tuto vrstvu zní objektivní psýché. Obsahem této vrstvy jsou způsoby chování, které jsou společné všem individuím, proto Jung volí označení kolektivní nevědomí. Pojem objektivní psýché vyjadřuje totéž: univerzální strukturu lidského druhu. Můžeme je používat jako synonyma. Protipólem kolektivního nevědomí je kolektivní vědomí: kulturní svět sdílených hodnot a norem. (Hall)

 O obsahu nevědomí můžeme hovořit jen potud, pokud jsme schopni prokázat jeho obsahy. (Jung) Zatímco obsahy osobního vědomí jsou citově zabarvené komplexy, obsahy kolektivného nevědomí jsou archetypy. Archetypy jsou "vrozené vzorce imaginace a cítění" (Plháková).

Původ pojmu archetyp


 Výraz "archetypus" se objevuje u Filóna Alexandrijského, Irenea a Dionýsia Areopagity v souvislosti s obrazem Božím. Bůh je nazýván "archetypickým světlem" (Ireneus). Augustin ve stejném kontextu používá slovo idea. Slovo "archetyp" je opis platónského pojmu eidos (idea). Platónova nauka o idejích vykazuje s archetypy silnou podobnost. Postupem doby však ustoupila do pozadí ve prospěch verifikovatelnějších hypotéz a materialistického náhledu na skutečnost.

 Existenci idejí nebo archetypů je obtížné dokázat nebo vyvrátit. Jung se ve svých hypotézách o archetypech opírá především o empirický materiál v podobě snů a představ svých pacientů a o široké znalosti evropských i světových kultur a mytologií. Evidentnost, nahlédnutelnost jeho teorií vlastně předpokládá obdobné lidské znalosti a zkušenosti, o které se opírá; proto je při jejich nedostatku snadné Jungovy teorie odmítnout jako nepodložené.

 Jung používáním výrazu archetyp záměrně odkazuje k pradávnému stáří nevědomých obsahů nebo odpradávna existujících obrazů a navazuje tím na velmi starou linii evopského myšlení, která však téměř upadla v zapomnění.

 Archetypy však nejsou něčím novým. Pro archaického člověka byly archetypy jedinou realitou, zákonem života, normou platící odpradávna na popud nějakého božstva nebo hrdiny, kterou musel respektovat a následovat, aby "vzdoroval dějinám" - tj. nepředvídatelným událostem autonomní hodnoty. Profánní, v čase plynoucí každodenní skutečnost považoval archaický člověk za nápodobu (z jeho pohledu reálnějších) božských vzorů ve věčnosti (in illo tempore). Pomocí periodických ritualů tento kosmický řád obnovoval opakovaným návratem do "nového času" a napodobováním aktu stvoření světa z původního chaosu.

"Co to znamená "žít" pro člověka náležejícího k tradičním kulturám? Znamená to především žít podle mimolidských vzorů, shodně s archetypy. A tedy žít v lůně reálného, protože skutečně reálné jsou jen archetypy". (Mircea Eliade: Mýtus o Věčném návratu, s.65).

 "V jistém smyslu lze říci, že řecká teorie věčného návratu je poslední variantou archaického mýtu o opakování archetypového úkonu, stejně jako bylo platónská doktrína o idejích poslední, ale také nejpropracovanější verzí archetypové koncepce. Zaslouží si pozornost, že obě tyto doktríny našly svůj nejdokonalejší výraz ve vrcholném období řeckého filosofického myšlení." (tamtéž, s. 82)


Dědičnost archetypů


 Jung se domnívá, že duše dítěte není nepopsanou deskou, ale že se rodí s "diferencovaným, predeterminovaným, a proto individualizovaným mozkem" s "pohotovostí ke zděděným instinktům a preformacím." Součástí tohoto dědictví nejsou sice žádné konkrétní představy, nicméně dědíme možnosti těchto představ. Tyto možnosti se projevují už od malička specificky lidským způsobem pořádání snových obrazů. Důkazem dědičnosti možností představ je univerzální výskyt archetypů. (Jung: Výbor z díla II.sv, s. 178-179)

 Je třeba zdůraznit, že archetypy nejsou vrozené obrazy, ale pouhé formy těchto možných obrazů. Pro lepší pochopení se uvádí příměr krystalické mřížky nebo dávno vyschlých koryt, kudy je však voda připravena ihned téct, jakmile se otevřou pomyslná stavidla - jakmile dojde ke vhodnému podnětu. Konkrétní podoba obrazů je samozřejmě podmíněna kulturním prostředím.

 Z hlediska dědičnosti jsou archetypy psychickými aspekty mozkových struktur.

Projev archetypů


 Nejznámějším projevem archetypů je mýtus a pohádka. Archetypy se však také mohou projevovat ve vizích a snech. Důležité je pochopit, že projev (obraz) archetypu není totéž, co archetyp sám; ten je ze své podstaty nevyjádřitelný a našemu vědomí nedostupný.
"Archetyp v podstatě představuje nevědomý obsah, který se uvědoměním a vnímáním mění, a to ve smyslu toho kterého individuálního vědomí, v němž se objevuje." (Jung: O archetypech kolektivního nevědomí, s.100).

 Nevědomý obsah archetypu je nám tedy dostupný jen skrze nějakou formu, kterou na sebe vezme ve vědomí. Jeho vlastní obsahové jádro je našemu vědomí nedostupné. Není možné jej vysvětlit v jeho úplnosti, můžeme se o to jen pokoušet. Každý pokus o vysvětlení archetypu však není ničím jiným, než překladem, přepisem pra-obrazu do jiných obrazů, tvořených naším jazykem. Při výkladu archetypu si vlastně jen vypomáháme alternativním obrazy, které se nabízejí našemu vědomí.

 Archetypické obrazy se mohou personifikovat jako snové postavy nebo jako klíčové postavy v našem životě, ale mohou se také projevovat jako zdroje silných lidských prožitků a zkušeností jako je svatba, smrt, sexuální spojení, obětování života, zamilování se, válka, vzpoura proti autoritě nebo hrdinský čin. To všechno jsou prastaré mnohokrát opakované lidské zkušenosti, které z úrovně objektivní psýché mohou zabarvovat naše prožívání situací.

 Specifickým výrazem archetypických obrazů je samozřejmě svět umění. Archetypické obrazy mohou spolu-konstelovat sílu estetického účinku a také být zdrojem nadčasovosti takového vyjádření. Je tomu tak proto, že struktura objektivní psýché se v podstatě téměř nemění, je stejná dnes jako v antice nebo v pravěku.

Individuace


 Celá pouť hrdiny, jímž jsme nebo můžeme být i my, je v analytické psychologii označována pojmem individuace. Na této cestě se setkáváme s všemožnými podobami kolektivních pra-obrazů neboli archetypů. Ty se v každém lidském vědomí alterují a vyjevují vždy jinak, protože každý proces individuace je naprosto jedinečný.

 Individuace je psychologický vývojový proces, ve kterém se v hlubším významu stáváme tím, čím už jsme: naším Bytostným Já. To je zdánlivě to nejsnadnější - kdyby nám v cestě neležely závažné překážky. Jimi jsou na jedné straně podmínky a vlivy vnějšího světa, v kterém žijeme - a na straně druhé komplexy osobního nevědomí, ale také obsahy nevědomí kolektivního, jímž jsou archetpypy. Individuace by se dala přirovnat k alchymickému Velkému dílu (opus magnum), v němž musí jednotlivec proplout mezi oběma extrémy: vyhovět nárokům světa i nevědomí, ale nepropadnout ani jednomu. Nepropadnout kolektivní společenské masce, ale ani autosugestivní moci nějakého archetypu. Obojí je totiž silným pokušením, která nás vzdalují od našeho práva na sebeurčení.

 Individuace jako odtržení od kolektivity

 Odtržení od kolektivity musí člověk vyvážit a odčinit vytvořením nějakých nových hodnot. Rovněž však nesmí člověk povýšit své hodnoty na všeobecnou normu platící pro všechny, což by byl rys extrémního fanatismu. Individuace má totiž kolektivní normy ctít, přestože je svým způsobem překračuje.

 Individuace je cesta uskutečňování toho, čím už na hlubší úrovni jsme a na jejímž obzoru i v jejímž středu leží Bytostné Já. Ne každý se však cestou individuace vydá, neboť životní obsah v podobě vyplňování kolektivních norem a vzorců se mu může zdát dostačující.

 Individuace jako odtržení od fascinující moci archetypů

 Jung upozorňuje na nebezpečí, které hrozí, když se člověk dostane do fascinující moci archetypu a ztotožní se s ním. Takové nebezpečí hrozí hlavně u archetypu matky (v případě ženy) a moudrého starce (v případě muže). Identifikace s archetypem vede na jedné straně k samolibosti a velikášství, na druhé straně k "inflaci ega". Nárůst pocitu moci nebo síly ve vědomí je kompenzován znehodnocením ega v nevědomí. Ego je tváří v tvář síle archetypu něčím nepatrným a méněcenným, nabubřelost, moc a božství magické figury moudrého starce nebo velké matky zcela popírá lidskost a význam vlastního já. Opačnou variantou je znehodnocení ega ve vědomí (skromnost, pokora, pocity méněcennosti), kompenzované nevědomou identifikací s úlohou spasitele. Oba případy jsou projevem "bohorovnosti", které se navenek vyznačují přílišným nebo nedostatečným sebevědomím. I mezi těmito extrémy musí "hrdina proplout". Nesmí propadnout kolektivitě, ale ani fascinaci "božských mocností" ve svém nevědomí.

 Archetypy si můžeme představit horizontálně jako korálky na niti, jimiž prochází individuace, cesta jednotlivce, jako jednotlivými fázemi, přičemž první "zastávkou" by měla být persona (v první polovině života jako budování vnější identity), další stín a nakonec anima (v druhé polovině života jako určitý žádoucí odklon z povrchu do nitra). Avšak strukturu archetypů je možné číst i vertikálně - nadčasově - jako pomyslné plátky cibule obalující jádro psýché, jímž je Bytostné Já.

Nejznámnější archetypy analytické psychologie


 Pro snazší představu je třeba znázornit archetypy v určité hierarchii a ve vzájemných vztazích.

schéma struktury psýché
Persona

 Budeme-li postupovat od povrchu směrem do hloubky, setkáme se nejprve s archetypem persony. Persona je jednoduše řečeno naší maskou, kterou sice nejsme, ale domníváme se, že jí jsme a naše okolí se to domnívá také. Persona je mostem mezi námi a společností (světem kolektivního vědomí). Odpovídá naší společenské roli, s níž se více či méně identifikujeme.

 Anima a animus

 Komplementárním protikladem persony je dvojice archetpyů Anima / Animus. Komplementární proto, že zatímco persona představuje most k vnějšímu světu, anima (v případě muže) a animus (v případě ženy) představují spojení s nitrem a nevědomím. Jedná se o obraz ženství v psýché muže a obraz mužství v psýché ženy, který poznáváme skrze projekci na osobu opačného pohlaví.

 Persona, animus a anima jsou struktury vztahů. Struktury identity tvoří já a stín.

 Já a Stín

 Já odpovídá naší identitě: sebeobrazu, s kterým se ztotožňujeme, zatímco stín tomu, co bylo výchovou zavrženo jako neslučitelné s představou já, tudíž to, s čím se identifikovat nechceme. Přesto obě části tvoří komplementární dvojici protikladů, z nichž jedna byla vynešena na "světlo vědomí" a druhá "zavržena do tmy." Stín může obsahovat i potenciálně přínosné kvality, které jáskému sebeobrazu chybí.

 Dítě

 Za předznamenání Bytostného Já můžeme považovat achetyp dítěte. Je to symbol nadčasové, potenciální celosti, která je tváří v tvář moci přírody nepatrná a zranitelná, má však nekonečný potenciál - jako hořčičné semínko (nekonečně malé a nekonečně velké). Je to symbol počátku a konce, toho co je nebo bylo, než vzniklo "já" a toho, co je nebo bude, až "já" zanikne. Tento paradox se zjevuje mýtem o věčném návratu nebo o cestě hrdiny tam a zase zpátky (Tolkienův Hobit).

 Hrdina

 Hrdina je archetypem vítězství vědomí nad nevědomím, světla nad temnotou. Můžeme jej považovat za aktualizaci potenciálu, které v sobě nese archetyp dítěte, který však vyžaduje hrdinský čin, konflikt s protichůdnými silami nevědomí, které na sebe v pohádkách berou podobu příšer nebo osudových překážek (Odysseus navracející se do rodné Ithaky). Nad nimi musí zvítězit důvtipem a odvahou.

 Koré

 K tomu, aby hrdina procitl z dítěte a vypravil se na svou hrdinskou pouť, potřebuje povzbuzení a pokyn od archetypu Koré (puer, panny). Kóré je pro muže součástí jeho animy (tudíž ji většinou poznává jen jako projekci), pro ženu je však součástí její hlubší ženské podstaty, která tvoří komplementární dvojici s archetypem matky (Démétér - Koré, matka - dcera, stáří - mládí). Tato ženská dyáda je metaforou nekonečného řetězu života, která z ženy snímá pocit tíže a izolace a poskytuje jí pocit katarze a znovuzrození.


 Stařec a Matka

 O tom, kam hrdina směřuje, jaký je smysl jeho cesty, je poučen archetypem moudrého starce, personifikací neomezeného ducha, moudrosti a životního smyslu. K archetypu starce je komplementární archetyp matky, milující a starostlivý, ale také divoký a nespoutaný zdroj všeho života a veškeré mnohotvárnosti psychiky: ochraňuje, ale i pohlcuje, jako bohyně Kálí život dává i bere. Matka jakoby říkala "odkud", stařec "kam". Pokud matka představuje zemi, hmotu a genetickou nebo osudovou dannost, pak stařec představuje nebe, transcendenci, moudrost a neomezenou svobodu ducha. V grafologii odpovídá archetyp matky symbolicky vlevo (odkud) a stařec vpravo (kam).

 Bytostné Já

 Ústředním, pořádajícím archetypem, k němuž hrdina směřuje, je Bytostné Já, centrální archetyp řádu, který se může promítat jako slunce nebo Bůh. Jeho typickým zobrazením je kruhovitá mandala, často obsahující symboliku kvaternity (čtvernosti). Tento archetyp je nejméně empiricky doložitelný, avšak pojmově nenahraditelný z hlediska popisu obecné struktury psýché a archetypů. Je spojen s nejvyšší mírou numinozity.


.
Vystavil
Štítky: ,

Žádné komentáře:

Okomentovat

Přihlásit se k odběru: Komentáře k příspěvku (Atom)