Koré

Archetyp Koré (Persefoné) je v psychologii muže součástí Animy, v psychologii ženy spíše součástí archetypu matky nebo Bytostného Já. Odpovídá podvojnosti matka – panna a objevuje se střídavě v obou podobách. Mýtus o Démétér a Koré je bytostně ženský, muž má v tomto mýtu pouze úlohu svůdce nebo dobyvatele. Koré se v představách ženy zjevuje jako neznámá mladá dívka, neprovdaná matka, tanečnice, korybantka, menáda nebo nymfa. V pohádkách se objevuje jako rusalka, vodní víla a mořská panna. Z živočišné říše nabývá podoby kočky, hada, krokodýla, ještěrky nebo medvěda. Někdy se zjevuje jako bílá panna nesoucí černou opici nebo nahá dívka s věncem z květin. Ve snech muže na sebe někdy bere podobu hada, tygra neb ptáka.

Klasickou pohádkovou podobou Koré je Sněhurka (jejímž protipólem je zlá královna), Faustova Markétka, Car Panna Roberta Blye nebo Dětská císařovna z Nekončeného příběhu. "Panneskost" této postavy je symbolem soběstačnosti a aduality: nemá svůj protiklad, překračuje hranice mužského a ženského.

Bouguereau: Nymfy a satyr

Základním atributem Kory je bezmocnost, odpovídající původnímu mýtu, ve kterém je Kóré jako mladá, nevinná dívka trhající kvítky narcisu na rozkvetlé louce svedena a znásilněna bohem Hádem, který kolem projíždí se svým spřežením a poté ji unese k sobě do podsvětí. Její matka, Démétér ji marně hledá po celé zemi a propadá zoufalství. Nakonec dospěje k dohodě s Hádem, že Koré bude vždy moci na dvě třetiny roku navštívit svou matku, ale pak se zase na zbylou část roka vrátí do podsvětí. Doba, kdy je Koré v podsvětí, prý dala vzniknout období zimy, zatímco je-li Koré u své matky, vše opět kvete a panuje léto.

Bernini: Únos Persefony

Bezmocnost Kory se v rituálech projevuje jako obětování poraženého zvířete, někdy dokonce nevinného dítěte. Tyto rity jsou často krvavé, obscénní a orgiastické. Účastníci se koupají v krvi nebo ji pijí.

Tematika plození a svatby, zániku a smrti se v archetypu Kory neustále obměňuje. Představme si překrásný květ, který na okamžik rozkvete, aby byl vzápětí utržen. Zdánlivá krutost a nesmysluplnost těch několika okamžiků je však vyvážena účastí na věčném koloběhu života, který je ve svých předcích a potomcích nesmrtelný. Rituály, na první pohled krvavé a barbarské, pomáhají člověku zakusit spojení s tímto nekonečným kontinuem bytí, čímž dávají životu/smrti, jež jsou neoddělitelné, hluboký smysl: člověk není jen osamělý ostrov, ale naopak celým oceánem, není jen náhodně vyrostlou květinou, ale celou loukou květin, člověk není jen osamělou melodií, ale nenahraditelnou součástí symfonie přírody. Život bez smrti by nedával žádný smysl, stejně jako smrt bez života. Zakoušet smrt (svých vzpomínek a emocí, které už nepotřebujeme - tedy znovuzrození) už uvnitř života samého je očišťující a překrásné, protože život a smrt jsou jedním celkem. Nekrofilní a vzhledem ke smrti paranoidní způsob uvažování může v lidské mysli vzniknout až rozumovým oddělením celku života a smrti.

Koré vyjadřuje čistotu, neposkvrněnost, nevinnost, nosí zcela bílý oděv (bílý jako sníh - Sněhurka) a vyvažuje tak daleko démoničtější a živelnější podstatu ženskosti, jímž je Démétér, Hekaté nebo Baubó a další podoby archetypu matky, které jsou asociovány s barvou temně rudou a černou. Teprve v tomto zvláštním protikladu orgiastické nespoutanosti – a bezmocné nevinnosti se rýsuje podstata ženství, kterou muž není schopen pochopit, neboť se na ženu dívá jen skrze projekci své animy. Démétér a Koré jsou ztělesněním matriarchátu, ve kterém je úloha mužského prvku zanedbatelná a nahraditelná. Účast na starověkém kultu Démétér byla povolena pouze ženám, muži měli vstup zapovězen. Démétér a Koré, matka a dcera tvoří protiklady nahoru – dolů, moc – bezmoc, starší – mladší. Žena je spojena s nekonečnou linií svých předků, miliony předchozích matek a dcer. Z každé dcery se stane později zase matka, je to věčný koloběh života připomínající klasické ruské „bábušky“, kde byla ve větší obsažena menší a v ní ještě menší atd. Toto spojení s linií mateřství s sebou přináší pocit nesmrtelnosti, pocit celosti a propojení s celkem života, zbavuje ženu pocitu izolace. To je účel všech rituálů, které jsou spojeny s archetypem Koré: mají obnovit pocit sounáležitosti s kontinuitou života, katarzi a omlazení. Ženská psýché se těmito rituály „nabíjí“ a očišťuje. Pradávným slovem, který pro to používáme, je REGENERACE, což neznamená nic jiného než znovuzrození. Podle M. Elliadeho je regenerace opakováním prvotního aktu Stvoření. Každoročními rituály se napodobuje chaos (orgie, šašek se stane králem a král šaškem), aby mohl být znovu nastolen, obnoven kosmický řád jako na počátku světa. Jde o zážitek "čistého" času v okamžiku Stvoření, spálení všech hříchů a vin celé obce.

V dnešní společnosti tyto rituály schází a Jung to přirovnává k nedostatku duševní hygieny. Je otázkou, do jaké míry může vůbec patriarchální společnost saturovat tyto ženské potřeby. Zdá, se že obálky ženských magazínů jsou plná slov o kráse a omlazování, ale spíše z toho důvodu, aby byly pro muže „vhodnými objekty“. Dnešní kultura naprosto postrádá hluboké ryze ženské rituály, které by ženám umožnily znovu zakoušet spojení s nekonečným životem skrze symbolickou smrt a znovuzrození a které by jim mohly poskytnout skutečnou vnitřní nezávislost na mužském světě. Na druhou stranu věk modelek na obálkách časopisů stále klesá, což sice můžeme vnímat jako „kult mládí“ a strach ze smrti a umírání, ale také jako zesílení fascinace archetypem Kory na kolektivní úrovni. Čtrnáct let, věk, ve kterém dnes modelky začínají svoji kariéru, v podstatě odpovídá věku a charakteristice Kory – panny, dívenky.

Z optiky muže, u něhož je Koré součást komplexu animy, můžeme dvojici Démétér – Koré vnímat také jako erotickou preferenci ženského typu „ochraňující a starostlivé matky“ – anebo „nevinné, mladé dívky“, v jejímž příběhu by byl muž rád pokušitelem, svůdcem a zasvěcovatelem.

V následující ukázce se setkáme s Markétkou (panna, Koré), Faustem a jeho stínem Mefistofelem...


Johann Wolfgang Goethe: Faust

MARKÉTKA

Já užasla. To prvně se mi stalo.
Nic nemohlo se vytknout mě.
A jemu, říkám si, se asi zdálo,
že drze chováš se a neslušně,
a tak si myslil, tuhle holku,
že dostat může bez okolků.
Nač zapírat? Já hned jsem tušila,
že ve váš prospěch se to ve mně schýlí.
Já tolik na sebe se horšila,
že na vás horšit se, už nezbylo mi síly.

FAUST

Má lásko!

MARKÉTKA

Nechte jen.

Utrhne kopretinu a otrhává lístek za lístkem.

Má - Nemá - Má

FAUST

Ty tvářičko má líbezná!



...



MEFISTOFELES

To nadpozemské vyražení!
Na horách, v noční rose, pelešení,
nebe a zemi tisknout na svá ústa,
cítit, jak duch nám přímo k božstvu vzrůstá,
v dřeň země zarývat svůj pud, svou tuchu,
šestero tvůrčích dnů mít v duchu,
v pýše svých sil se zpíjet tím a tím,
do tvorstva proudit citem milostným,
tušit, co nezatuší smrtelníci,
a posléze tu božskou intuici
zakončit -

udělá posunek

nesmím říci nahlas, čím.

FAUST

Fuj na tebe!

MEFISTOFELES

To líbit se vám nechce.
"Fuj" v mravním patosu se vysloví tak lehce:
tím cudný duch se nesmí znesvětit,
bez čeho nelze cudným srdcím být.
Zkrátka, já plezírek vám přeju rád,
čas od času si něco nalhávat,
však nadlouho to nesnesem!
Už zase jsi jak hřebec vyčerpaný
buť chítčem nebo úděsem.
Tak dost! Tvá milka sedí tam
a všechno na ni zrovna padá.
Žije jen snům a vzpomínkám
a má tě hrozitánsky ráda.
Tvé lásky kdys bouřil vztek a jek,
jak když potok se vzedme při tání sněhů;
do srdce vlils jí svou bouřlivou něhu -
a teď zas už vyschl tvůj potůček.
Místo by trůnil v lesích a pláni,
měl by se postarat jemnostpán,
aby přece byl groš lásky dán
té chuděrce opičce za milování.
Dlouhou chvíli má ukrutnou;
u okna stojí a za mraky se dívá,
jak přes starou hradbu města jdou.
"Kdybych já byla ptáček!" si zpívá,
zpívá až v půlnoc hlubokou.
Hned je čilá, hned přesmutná,
uplakaná je častokrát,
pak zase klidná, jak se zdá,
zamilovaná napořád.

FAUST

Ty zmije! Zmije!

MEFISTOFELES pro sebe

Počkat! Už v síti mi je!

FAUST

Apage, satanas!
O té krásné ženě mi nemluv déle,
v mé poblázněné smysly touhu nelij zas
po jejím sladkém, sladkém těle!

Literatura:

Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii, Brno 1997

Mircea Elliade: Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování), Praha 1993

Johann Wolfgang Goethe: Faust, Praha 1973, přeložil Otokar Fischer

Maurice Ravel: Pavana pro mrtvou princeznu 

Archetypy

Ženské archetypy podle řecké mytologie

Gender: rozdíly v chování mužů a žen

.