Archetyp moudrého starce je ztělesněním moudrosti, smysluplnosti bytí, vhledu, intuice a hlubokých znalostí. V pohádkách a mýtech se zjevuje jako čaroděj, mág, věštec, rádce, mentor, lékař, profesor, pohádkový dědeček, převozník, poustevník žijící v lese, duchovní mistr, guru, pravdu hledající poutník nebo moudrý mnich.
V našem běžném životě se s ním nejčastěji setkáváme v podobě nějaké moudré rady, kterou nám "znenadání" poskytne náš přítel, kněz, bratr nebo člen rodiny, mocná duchovní bytost nebo osoba vyznačující se mravní ušlechtilostí. Rada a opora moudrého starce přichází v nejtěžsí chvíli duchovního vývoje (v době kdy je noc nejtemnější a úsvit zdánlivě nejdál). Jeho rada je jako semínko, které padne do naší duše a později, ve vhodný okamžik, vyklíčí a vyroste ve "velký strom, jenž ukryje všechny ptáky nebes". Můžeme jej potkat v podobě osoby obojího pohlaví, anebo jej "zaslechnout" v podobě vnuknutí, vnitřního hlasu nebo příběhu. Jeho možnosti jsou nekonečné jako duch sám. Stalo se vám někdy, že jste v knikupectví "jakoby náhodou" otevřeli nějakou knihu a vaše oči spočinuly na řádku, který jakoby v tu chvíli byl určen právě vám? Řekl vám někdo jakoby mimoděk něco tak jednoduchého a pravdivého, že vás až zamrazilo? Možná, že vám pokynul moudrý stařec. Kdo říká, že musí mít podobu staříka z pohádky? "Duch vane, kam se mu zlíbí,"praví se v Novém zákoně. Cílem, k němuž nás tento archetyp vede, je poznání a opravdová, vnitřní mravní ušlechtilost a čistota.
Ztotožnění se s archetypem moudrého starce může vést k roli náboženského, politického nebo sociálního spasitele. Nezapomeňme však, že ztotožnění se s archetypem vede k inflaci ega. Ztotožnění se s archetypem není cílem individuace, ale pastí, do níž může ego spadnout v podobě velikášství nebo naopak spasitelského, sebeobětujícího se komplexu, což jsou dvě podoby bohorovnosti. Nad delfskou věštírnou stál nápis:
.
Legendárním ztvárněním moudrého starce v naší kultuře je například
Komentář ke kartě
Pojetí ducha u C. G. Junga
„Duch, podobně jako bůh, je objektem duševního zážitku, jehož existenci ve vnějším světě nemůžeme nijak dokázat ani racionálně zdůvodnit.“ (Spirit and life, CW 8, odst. 626) „Z psychologického hlediska se fenomén ducha jako každý autonomní komplex projevuje jako záměr nevědomí, nadřazený záměrům já.“ (tamtéž, 643)
Pro Junga je duch něčím, co lze těžko blíže specifikovat (nechceme-li se uchylovat k teologickým spekulacím), co se ale psychologicky vzato projevuje jako nevědomá instance nadřazená vědomému egu. Na rozdíl od křesťanství nepostuluje ducha jako univerzální dobro, spíše jako cosi indiferentního. V praxi se to může projevit jako „vhled do situace“, pojmenování věcí pravými jmény, nevysvětlitelné, ale moudré vnuknutí, které však nemá moralizující podtext. To, co objasňuje, cestu, kterou tento náhled otevírá, není možné racionálně zdůvodnit nebo k takovému náhledu cestou racionálních kroků dospět. Jednoduše řečeno: co se týče sebeinteligentnějšího, ale v podstatě vždycky krátkozrakého ega - duch je vždy o krok napřed. Ví, vidí něco, co my zatím ne. Tento duch je však v nás; je to součást naší psychické totality.
Moudrý stařec je pak jakousi personifikací tohoto nadosobního principu, jeho "zjevením".
O něco jiné pojetí ducha nabízí Ludwig Klages. Postuluje ducha jakožto metafyzický princip nepřátelský původně extatické jednotě duše a těla. Více o tom zde.
2 komentáře:
v tomto odstavci: Komentář ke kartě Osho Zen Tarotu (č. XIX - Nevinnost) zní: "Ze starce na této kartě vyzařuje dětinská radost ze světa...Nevinnost, jejímž průvodcem je hluboká životní zkušenost, je dětská, ale ne dětinská."
V duchu te druhe vety nemelo by v ty prvni byt spis detska :-)?
v anglické verzi to je, jak píšeš (childlike / childish). v českém překladu tento renonc od překladatele ale je.
Okomentovat