O špičatosti a oblosti

Co nám říká tvar sám? Fenomenologický výklad.

Proč grafologie interpretuje špičaté, ostré, hranaté tvary jako racionální nebo schizothymní, zatímco tvary oblé, kulaté, vláčné jako emocionální a cyklothymní? Zkusme se „fenomenologicky“ zamyslet nad vlastnostmi tvarů samotných.

Co je špičatost? Špičatostí myslíme prudkou změnu směru křivky v ostrém úhlu, takže v bodě změny vznikne vrchol. Hranatost je změna křivky v úhlu 90 stupňů, ale principielně jde o to samé. Špičatost, hranatost a ostrost můžeme oprávněně zařadit to stejné kategorie.

Co je to oblost? Co je oblé, nemá žádný vrchol ani vrcholy, změna je pozvolná, plynulá. To samé platí o kruhu, u něhož je změna dána konstantou úhlu PÍ. (Kruh se však od oblosti liší svou pravidelností.)

Co tyto kategorie odlišuje? U špičatosti je to náhlá změna, u oblosti pozvolná změna. Změna čeho? Změna tvaru, pohybu, ale i psychického procesu. V nejobecnější rovině změna dvou stavů, která nastává náhle, ve zcela konkrétním bodě (slideshow fotografií) nebo plynule, bez možnosti určit konkrétní bod změny (film). Samozřejmě, velmi zpomalený film se stává sledem fotografií a zrychlená slideshow filmem. Čili jde o dva pomyslné extrémy téhož jevu, který nazýváme změna stavu.

Jaké příklady obou kategorií nalezneme v přírodě? Řeka, rybník, mírné pohoří, běžící zvíře, tvar okvětních lístků, proudění větru a mraků po obloze, dešťová kapka: to všechno se jeví jako kontinuální, plynulé procesy, plynulé změny stavů, které můžeme symbolicky spojit s oblostí.

„Kruh je podstata všeho. Všechny mocný a důležitý a krásný věci jsou kulatý. Vem si třeba slunce nebo ženský prso, “ říká děda Drchlík, velký učitel Adama Bernaua v seriálu Návštěvníci, "když hodíš do vody hranatou cihlu, udělaj se stejně na hladině kola."

Gerome: Bethseba

Jakoby si příroda libovala v oblosti a plynulosti. (A lidská města byla geometrickou vzpourou proti přírodě). Co je naopak v přírodě špičaté, ostré, náhlé? Ano, skály a velehory, které vznikly náhlým poklesem litosférických desek, ale zdá se, že je to v přírodě spíše cosi ojedinělého. Ostré jsou tvary zubů a drápů, nástroje zvířat sloužích k agresi nebo porcování potravy. Pak se zdá, že vše ostré musí být současně tvrdé, aby to udrželo stálý, pevný, konzistentní tvar, jinak by se předmět zlomil. (Což je změna stavu destruující původní objekt.) Naopak se zdá, že v přírodě jsou oblé, kontinuální procesy spojené s „měkkostí“, tekutostí, řídkostí (mraky, kapaliny), což jsou i charakteristiky všeho živého, často tvořeného především z vody. Pevné slouží obvykle jako obal, izolace živého tvora. Můžeme učinit analogii špičatého a tvrdého (hustého) – a oblého a měkkého (řídkého).

Sepišme si nyní obě kategorie změny vedle sebe:

ZMĚNY TVARŮ
špičaté	oblé
hranaté	kulaté
špičaté	tupé
tvrdé	měkké
koncentrované	rozptýlené
husté	řídké
statické	kontinuální
náhlé	plynulé
definovatelné	neurčité
snímek	film

Zdá se, že vše živé (organické) je v přírodě spíše kontinuální a proměnlivé, současně se však neobejde bez určitých, pevných forem, které toto živoucí spíše ochraňuje, brání (skořápka, krunýř, kůra) anebo naopak slouží k útoku, agresi a zabíjení (zuby, drápy, trny).

Z jakého důvodu dochází k náhlé, okamžité změně stavu? K náhlé změně je třeba jednoho velmi silného podnětu neboli impulzu (tektonický zlom), který vyloučí všechny ostatní, zatímco k plynulé změně stavu je třeba spíše souhry vícero příčin (oblázek).

Co je to ostrost, špičatost z instrumentálního hlediska? Ostré je to, co působí co největším tlakem na co nejmenší plochu (žraločí zub, nůž, žiletka). K tomuto efektu nám stačí i velmi málo síly, je-li náš nástroj dostatečně ostrý. V tomto smyslu je užití takového nástroje racionální, myslíme-li racionalitou nejlepší možný poměr mezi vynaloženou prací a výsledným efektem. Současně je však každé takové použití zacíleného tlaku formou moci směřující v mírnější variantě k ná-tlaku, v prudší variantě k zabití nebo rozdělení kořisti.

Všechno špičaté usiluje o uplatnění moci nejracionálnější, nejefektivnější cestou bez ohledu na překážky, protože ke snadnému prorážění všech překážek byl takový tvar zkonstruován. Ostrost je variantou špičatosti, která nemíří do jednoho bodu ale do množiny bodů, které tvoří úsečku.

Špičatý tvar může vzniknout jako nejlepší z možných tvarů dílem přírody a evoluce (dráp, trn) nebo jako výtvor lidského ducha, jako projev instrumentální inteligence (nůž, meč) nebo zcela náhodně, anorganicky (skalní útvar), v takovém případě je však pro nás takový předmět symbolem hrůznosti moci, takže v nás probouzí strach. Samotný tvar špičatosti a ostrosti vnímáme jako manifestaci efektivity moci, bez ohledu na způsob, jak takový tvar vznikl.

"Člověk natolik svými meči a kopími předčí zbraně zvířat - rohy, zuby, ostny, natolik dravostí a zuřivostí převyšuje vlky, medvědy, hady (dravé jen za hladu a zuřivé jen při podráždění), a to hnán hladem jen předvídaným." (Thomas Hobbes: O člověku, 1658/1988)

U pisatele ostrých a špičatých tvarů dochází k prudkým a náhlým změnám psacích pohybů, což může mít vícero příčin, které se mohou prolínat:

• náhlé a prudké nevědomé impulzy, které pisatel nemá pod kontrolou („tektonické zlomy“); zde má moc nevědomí a pisatel je vůči němu bez-mocný (případně ne-mocný – špičaté tvary v kresbách schizofreniků)
• nevědomé uplatnění moci primitivně agresivní cestou (dráp, pařát)

• vědomé, záměrné uplatnění moci nejefektivnějším možným způsobem (instrumentální inteligence, koncentrované vědomí, síla vůle); čemu tato moc slouží je však dáno hodnotovou orientací pisatele (meč – v rukou samuraje, vědce nebo vypočítavého managera?)

• dá se říci, že v přírodě moment zastavení neexistuje, že vše je v neustálém pohybu a onen výsek, zastavení, změna směru je dána jen naší schopností abstrakce, kdy si představíme, že se cosi zastavilo a tuto věc pak fixujeme pomocí jazyka, nejlépe podstatného jména; je to jakýsi umělý akt našeho vědomí, kterým vstupujeme do přírodního procesu a podrobujeme jej analýze, převádíme "násilně" zastavený pohyb do znakového systému; schopnost abstrakce a analýzy bude zřejmě člověka s ostrým a špičatým písmem vyšší než u člověka s oblým písmem, který přirozený běh života nezastavuje a "neumí zastavit."

Rukopis Sigmunda Freuda, muže, jehož "mečem" byla psychoanalýza: koncentrovaná vůle a břitká čepel rozumu čelící chaosu nevědomé dynamiky. Pokus zastavit jakoukoli probíhající dynamiku a zvenku se ji snažit vědecky popsat je nadlidský výkon a těžko může být zcela vyčerpávající. Stojíme-li mimo řeku a popisujeme ji, nutně nám musí unikat úhel pohledu, který by měl pozorovatel z druhého břehu. Proto potřebujeme dogmata, která by ostatní přesvědčila, že řeka života, na níž se díváme, má jen jeden břeh: ten, na kterém stojíme my.

• instrumentalita, intencionalita, potlačování víceznačnosti impulzů (schizothymie) bude u takového pisatele převažovat nad organičností, živostí, podléhání rozmanitosti podnětů a ochotou se jimi nechat oslovit (cyklothymie)

Tím se konečně dostáváme k druhému pólu: oblosti. Pokusme se nad tím zamyslet obdobným způsobem. Zdá se, že všechny přírodní procesy jsou proudícím kontinuem. Je zde nějaký výsostný účel, jež bychom mohli přiřknout oblosti a kulatosti tvaru? Jednak je to způsob proudění větru, řek a stád, veškeré masy (čehokoli) se tak pohybují, je to způsob obtékání překážek. Jakýkoli pohyb je z přirozenosti plynulý, zanechávajíc (v záznamu) oblou křivku. Všechno přirozené, spontánní, neregulovaně se pohybující, je oblé. Můžeme říci, že oblost souvisí s nízkou mírou regulace, kontroly? (Neregulované toky se pohybují jinak než voda v přehradách, kde přehrada uměle a náhle odděluje dvě části řeky; pohybují se ve tvaru sinusoidy, nepravidelně a „oble“.) Můžeme říci, že pohyb, prováděný plynule, je jen velmi mírně kontrolován? Zdá se, že ano.

Byl dokonce prováděn experiment, kdy ve tmavé místnosti byly na kameru nahrávány pohyby schizotýmů a cyklotýmů, kterým byla puštěna taneční hudba. Linie těchto pohybů byly u schizothýmů skutečně ostré, s náhlými změny směru, zabržděné nebo naopak impulzivní a nepravidelné, zatímco u cyklothýmů byly změny plynulé, takže křivky na záznamu připomínaly sinusoidy, kružnice a spirály.

Vzpomeňme na známý experiment Wolfganga Köhlera zvaný „takete“ a „maluma“. Lidem byly ukázány dva rozdílné obrazce a byli požádáni, aby k obrazcům přiřadily zvukomalebná slova „takete“ a „maluma“. Pokuste se o to vy. Asi vás nepřekvapí, že všichni lidé odpovídají stejně, a to napříč všemi kulturami. Jde o univerzální fenomén. Jisté tvary intuitivně přiřazujeme určité kombinaci hlásek, protože mezi nimi existuje tvarová souvislost. Kresba i zvuk působí "měkce", "ostře" nebo "pichlavě".

co je "takete" a co je "maluma"?

co je "kiki" a "bouba"?

Ale zpátky k oblosti. Jaký bude pistel oblých tvarů písma? Jeho pohyb je pravděpodobně minimálně regulován, jeho sebeovládání bude zřejmě nižší a stejně tak tendence podléhat více podnětům současně, příliš se jim nebránit, spíše se jimi nechávat oslovit. Jeho reakce nebudou zcela předvídatelné, ale mírně proměnlivé, nebudou však ani zcela nepředvídatelné a přespříliš impulzivní. Pisatel bude méně soustředěný na jeden jediný cíl, jeho pohyb bude udáván momentálními změnami situace nebo povede do více směrů současně. Nebude ani usilovat o „maximalizaci zisku“, efektivitu spojenou s přímočarým pohybem odněkud - někam, spíše bude žít s tím, co mu život přinese. Nebude usilovat o moc, spíše bude moci podléhat, ať už úzkostlivě nebo s důvěrou. Takový člověk bude vlastně přírodou samou, vrcholem organickéhou uspořádání života. Odpovídá tedy zhruba tomu, co Klages nazývá "duše" - tím, co stojí mezi tělem a duchem. Také by se dalo říci, že takový člověk se řídí spíše srdcem než hlavou.

V psychologii bychom tuto množinu vlastností mohli nejlépe pojmenovat jako emocionalita a cyklothymie.

Jin a Jang