Online rozhovor na téma grafologie


Ráda bych se ještě zeptala, zda je možné z písma člověka rozpoznat nějaké onemocnění, psychickou či sexuální poruchu či odchylku a zda se písmo může během života měnit, dejme tomu pod vlivem okolních událostí, zkušeností, věku a pod. Děkuji
Autor: Taťána Kročková

Odpověď z 24. květen 2010, 10:57:30 hodin

Písmo nemá sloužit a neslouží k diagnostice duševních či fyzických onemocnění, není to ten pravý "nástroj". Stejně tak není možno z písma přímo odvodit např. homosexualitu. Můžeme si jen všimnout něčeho, co nás kamsi směřuje a pomocí jiné metody naši hypotézu ověřit.

Jinak písmo není nic jiného než právě odchylka od normy, jíž je školní předloha. Každý jsme se od této normy už v mládí kamsi "uchýlili" - a v tom jsme právě jedineční. Jako neexistují 2 stejní lidé, neexistují ani 2 stejné rukopisy (ani 2 stejné stromy se stejnými letokruhy nebo 2 lidé se stejnými otisky prstů).

Písmo se měnit pochopitelně může, ale radikální změny nastávají spíše v případě nějakých vážných krizí, kdy dochází k transformaci osobnosti. (Člověk se zřejmě doopravdy mění až pod tlakem závažných událostí jako je třeba úmrtí partnera). Jinak se písmo sice mění - výkyvy nálad a situací - ale zdá se, že jakýsi základ osobnosti se spíše nemění a léty se jen "odhaluje" - když pomine elán mládí. Jako strom, když opadá listí, tak se obnažuje kostra charakteru. Skvěle o tom píše Helena Veličková v knize Grafologie - Cesta do hlubin duše, kde citlivě rozebírá písma slavných historických osobností.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 23. květen 2010, 18:11:09 hodin

Dobrý den, já se podepisuji pokaždé úplně jinak, prostě to nedokážu udělat pokaždé stejně. bojím se, že mi to kolikrát neuznají třeba v bance apod. Ale jinak problémy nemám. Nemáte pro mě nějakou diagnózu? :-)

díky
Autor: Kateřina Vyhnálková

Odpověď z 24. květen 2010, 11:01:17 hodin
Jak se analyzuje podpis, se můžete dočíst na mém blogu. http://ografologii.blogspot.com/2007/10/podpis.html
Jinak diagnózy se nebojte, z podpisu se nic zásadního říct nedá. Možná jste více náladová a vaše emoce se rychleji proměňují vzhledem k času a situaci (anebo máte strach už dopředu z té situace podpis "nezkazit"), to je celé. :-)
Autor: Vojta Franče
Otázka z 23. květen 2010, 18:32:54 hodin

dobrý den,
jaký vliv podle vás má na grafologii užívání klávesnice na PC a na mobilech?
Autor: Petr Bartoš

Odpověď z 24. květen 2010, 11:05:43 hodin

Jen ten, že lidé méně používají psací písmo (to asi máte na mysli?), a proto je jejich písmo méně "vypsané" a zručné (není tak "vypracované" a zautomatizované). Jinak grafologie funguje tak jako tak. Jen je třeba se klienta např. zeptat, jak moc je zvyklý ve svém životě psát - a přihlédnout k tomu. (Zohledním, že je písmo třeba roztřesenější a že to nemusí být nutně známka lability - ale jen nevypsanosti). Na druhou stranu, teprve dobře zautomatizované písmo dává nahlédnout do charakteru kamsi hlouběji. Používání klávesnice a mobilů tedy možná nepřímo grafologii bere její "ostré vidění". Grafologie nepřestává fungovat - ale nemůže pak mnohdy jít do takové hloubky.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 24. květen 2010, 10:29:30 hodin

"Může nové školní písmo od nesmělé dívenky udělat ze všech školáků nesmělé dívenky?" Ondřej Klouček
Autor: Ondřej Klouček

Odpověď z 24. květen 2010, 11:12:01 hodin

To je velmi vtipná a trefná otázka. :-)) Minimálně může způsobit, že se vůči této dívence bude celá mladá generace vymezovat - snahou být jako ona - nebo snahou být jejím opakem.

Ve skutečnosti ale odpověď neznám. Ta se teprve ukáže. Zavedení nové předlohy - to je vlastně experiment v enormním měřítku, jehož výsledky poznáme až za desítky let! :-)

Ale vemte si: stará předválečná německá školní předloha byla těsná (úzká), s výrazně velkými délkovými rozdíly. Souvisí to s vlastnostmi jako je houževnatost, úzkostnost, sebeovládání, disciplinovanost - a vnitřní napětí, neklid, nespokojenost, potřeba měnit svět a vnucovat mu své ideály, impulzivnost, prudkost. Souvisí to nějakˇvzdáleně s tzv. "německou povahou"? Pokud ano, pak odpověď na vaší otázku - pod tlakem historických paralel - by měla znít (odněkud zdálky) také ano.

Otázka však zní: co bylo první - slepice nebo vejce? Slovanská holubičí povaha utváří holubičí písmo anebo holubičí písmo utváří holubičí povahu? Vybrali si Němci svou takovou školní předlohu, aby do ní promítli své ideály - anebo předloha "utvořila" Němce? Rád bych tuto otázku nechal polootevřenou, abychom pochopili, jak jsou věci navzájem propojené v jakýchsi elastických vláknech.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 23. květen 2010, 20:33:09 hodin

Dobrý den, měla bych zájem o studium grafologie, jak dlouho trvá, kolik stojí a pro koho je určeno? Děkuji za odpověď.
Autor: Petra Sojková

Odpověď z 24. květen 2010, 11:19:53 hodin



Dobrý den, já jsem studoval na grafologické škole CALIX (Praha), kde nyní grafologii učím jako jeden z lektorů. Kurz stojí 5-6tisíc za semestr a je určen nejširší veřejnosti - tedy pro každého, kdo se chce grafologii naučit ať už pro vlastní potřebu a zájem (chce třeba poznat sám sebe nebo lidi kolem sebe), či by rád grafologii využil ve své profesi (např. jako personalista). Kurz trvá nejméně 3 semestry (rok a půl), ale můžete studovat i déle (až 7-8 semestrů), pokud si chcete grafologické schopnosti procvičit nebo prohloubit své znalosti psychologie, která je k výkladu písma nutná. Po 3 semestrech, pokud chcete, můžete jít k záverečné zkoušce (která spočívá v umění grafologicky interpretovat rukopis - nejde o memorování něčeho) a získat tak certifikát o absolvování kurzu.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 24. květen 2010, 10:41:33 hodin

Dobrý den, zkoušel jste třeba někdy porovnávat podpisy českých prezidentů? Dalo se z toho vyčíst, kdo jaký byl (když se srovná třeba Masaryk s Husákem atp.) nebo podpis takového Hitlera?
Autor: Radek Lang

Odpověď z 24. květen 2010, 11:31:55 hodin

Dobrý den. Odkážu vás na knihu: Helena Veličková: "Grafologie - Cesta do hlubin duše", kde rozebírá rukopisy Beneše, Masaryka i Hitlera. Je to velmi barvité čtení. Mnohdy překračuje stereotypy, které o těchto osobnostech máme. Sám jsem podrobnou analýzu žádného českého prezidenta nedělal. Jen amerického - Baracka Obamy. Jeho rozbor můžete najít na mém blogu. http://ografologii.blogspot.com/2008/11/barack-obama-grafologicky-rozbor.html

Jen upozorním na opakovanou maličkost: ze samotného podpisu se solidní grafologický rozbor udělat nedá, je třeba mít alespoň pár stránek rukopisu.

Nicméně nemusíte být grafolog, stačí mít trochu senzitivnější, empatičtější povahu - aby se vám při určitém stavu vcítění se - z Hitlerova rukopisu zvedl žaludek... Masaryk je "kabrňák", filosof i muž činu - Beneš bohužel už tolik ne (lépe by mu odpovídala role administrativního poradce než někoho, kdo má činit samostatná rozhodnutí)... Nenechte si však vnucovat můj pohled. :-)
Autor: Vojta Franče
Otázka z 23. květen 2010, 21:00:19 hodin

Zdravím, vím že se zajímáte i o astrologii. Chtěl bych se tedy zeptat zda jste našel nějakou spojitost s druhem písma a znamením na ascendentu, tak jak to popisuje Kefer, čili za předpokladu, že hrot prvního domu je v prvním dekanu znamení a nenachází se v něm žádná planeta. Děkuji
Autor: Radek Novotný

Odpověď z 24. květen 2010, 13:47:26 hodin
Dobrý den, ano astrologie je můj koníček. Nedělal bych žádné přímé paralely mezi písmem a horoskopem, je to jiný svět, jiná metoda, kde každá "nasvěcuje" člověka z jiného pohledu, z jiné roviny. A teprve průnikem těchto nebo jiných "metod" (i když astrologie není metoda vědecká) - nám vzniká jakýsi 3D pohled na osobnost člověka. Kdybychom jedno převedli na druhé, o tento 3D náhled přijdeme.

Nevšiml jsem si přímé a jednoznačné souvislosti mezi druhem písma a Ascendentem. Keferovy poznámky o projevech planet v písmu považuji za nezdařilý intuitivní pokus o rozvinutí "analogií" - je to jen jeho projekce. Nebral bych jeho poznámky o písmu vážně a nepletl si tím hlavu. :-) Kefer je dobrý astrolog, ale není grafolog. Je to jako když chemik "kecá" do literatury nebo literát do chemie: vznikají přinejmenším komická zkreslení. Natolik se cítím být grafologem i astrologem, abych si to mohl dovolit říct - ačkoliv tím se zase mohu pro někoho jiného stát komickým já... :-)
Autor: Vojta Franče
Otázka z 23. květen 2010, 13:46:35 hodin

Zdravím, ráda bych se zeptala, co všechno se dá vyčíst z písma, co se naopak vyčíst nedá a zda mají grafologové v dnešní době ještě stále co dělat;-)? Také by mne zajímalo, zda velikost písma skutečně souvisí se sebevědomím či s velikostí ega člověka, jako příklad bych uvedla velmi sebevědomého a sebestředného muže, jehož písmo, aby člověk hledal lupou. V neposlední řadě bych ráda věděla, co soudit o lidech, kteří se pokaždé podepisují jinak a jejich podpis není nikdy stejný. Svědčí to o jejich labilitě nebo to může být známkou něčeho jiného? Děkuji za odpovědi a přeji hezký den.
Autor: Taťána Kročková

Odpověď z 24. květen 2010, 15:42:02 hodin


Písmo je zrcadlem lidské povahy a například dobře odráží jeho temperament, emoční reakce a emoční inteligenci, vitalitu, ale i jeho vztahy k druhým lidem.

Zda máme v dnešní době co dělat? To je individuální, nevím, jak to mají jiní grafologové. Pro mě je to koníček a dělám jen několik rozborů nebo grafologických konzultací měsíčně - jindy třeba dlouho nic - záleží na zájmu návštěvníků mého blogu. Neformálně se ale s lidskými písmy setkávám denně a často se zvědavě nakupí celá hospoda a sleze se kolem "grafologa" :-)

Velikost písma odráží "sebevědomí" jen velmi vzdáleně. Přesněji se hovoří o "velikosti sebecitu" - tzn. jakou "sebedůležitost" připisuji sám sobě ve srovnání s jinými lidmi a předměty v tomto světě. Tzn. pisatel malého písma může mít velké sebevědomí, přitom si je vědom vlastní relativní nepatrnosti nebo se do velikosti jeho písma promítají jiné vlastnosti: malé písmo odráží zrovna tak introverzi, koncentraci na detail nebo racionalitu (záleží na kombinaci s ostatními znaky). Písmo chytrých, světaznalých lidí se zmenšuje, neboť jsou si více vědomi své nepatrnosti vůči měřítkům světa. Emocionalita naopak zase písmo mírně zvětšuje ("roztančí prostor", "nechá se unést").

Také bych vás rád upozornil na to, že i člověk, který vystupuje sebestředně může mít relativně "malé sebevědomí" či "sebecit" - a právě proto, se potřebuje zviditelňovat a být středem pozornosti (nevěří ve svou hodnotu - a právě proto si ji získává "potleskem"). Zrovna tak extrémně velké písmo může odrážet "malý sebecit", který dotyčný potřebuje kompenzovat přehnanou (nepravou) velikostí.

Pozor na extrémy: často odrážejí pravý opak! :-) (Třeba se vám někdo vyhýbá právě proto, že vás miluje.)

Ještě malé upozornění: z jednoho písmového znaku se nedá říci skoro nic. Grafologie je právě uměním syntézy vyvodit povahu člověka z mnohnásobné kombinace různých znaků písma. Teprve tehdy se "osobnost vynořuje". :-)

Nestejný podpis může být známkou emoční lability, pokud to potvrdí i jiné znaky písma. Zrovna tak jeho sebecit možná kolísá, či se jeho podpis mění podle příležitosti, v níž podpis používá. Ze samého podpisu se nedají dělat přílišné závěry.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 24. květen 2010, 15:48:07 hodin


Pokud chci někomu napsat hezký a citlivý dopis, volím školní psací písmo, pero a inkoust. Pokud spěchám, přecházím na tiskací a nespojité písmo a centropeny. Je to něco běžného i u ostatních lidí?
Autor: Ondřej Klouček

Odpověď z 24. květen 2010, 15:58:12 hodin




Intuitivně bych zřejmě volil stejně. To znamená, že nějaká "logika" v tom je. V prvním případě všechny faktory svědčí pro to, že vám na daném člověku záleží, a proto jste ochoten investovat svůj čas, péči, energii - v druhém případě vám jde jen o funkční sdělení informace, všechny ostatní kvality komunikace ustupují do pozadí.

Dříve se psalo jedině perem. I volba psacího náčiní odráží něco z naší osobnosti nebo záměru. (I volba ostré a tvrdé nebo tupé měkké tužky - což odpovídá grafologickému znaku ostrost / těstovitost). K volbě centropenů se prý uchylují "eklektici", k volbě psacího pera lidé s "nejlepším charakterem" - tvrdil to alespoň náš vyučující na estetiku (sám psal pochopitelně perem!). (Také se říkalo, že psát propiskou, s prominutím "kurví" charakter.) Já jsem měl nejraději centropeny. :-) Volba centropenů popř. dokonce psaní fixou odpovídá těstovitosti: pisatel si užívá dotyk s podložkou (senzualita), kdežto při volbě ostrého hrou se snažím od zážitku tření distancovat (duchovní distance, senzibilita).

Vaše volba zřejmě odpovídá tomu, jak by volila většina lidí.
Autor: Vojta Franče
Otázka z 24. květen 2010, 15:50:01 hodin

Přeji krásné odpoledne. Zaujala mě Vaše odpověď na otázku po vlivu nové školní předlohy písma. Myslíte si, že pokud bych chtěla změnit nějakou svojí povahovou vlastnost, můžu na to jít tzv. z druhé strany a nejdříve změnit svoje písmo do žádané podoby? Mohlo by to mít byť i jen podvědomí zpětný vliv na mou osobnost?
Autor: Jana Slováková

Odpověď z 24. květen 2010, 16:17:00 hodin

Krásné odpoledne i Vám. :-) Na této myšlence byly založeny speciální terapeutické metody, ale v praxi se příliš neosvědčily. Vliv na osobnost byl krátkodobý a po určité době se začaly zase vracet "vrozené" či hlouběji zakořeněné stereotypy (rysy) a s těmi i starý způsob psaní. Čili efekt této metody je spíše povrchní a letmý, i když nelze úplně vyloučit, že k jisté proměně dochází.

U diskuze ohledně nové školní předlohy však šlo o to, že psychologické "masáži" je dítě vystaveno od svých šesti let po dlouhé časové období, takže účinek takového tlaku může být mocnější a trvalejší.

Některé rysy písma např. spojené s vůlí je obtížné provést pro někoho, kdo vůli nemá. Naopak, kdo má vůli a snaží se napodobit písmo člověka "bez vůle", jde to mnohem lépe (jakoby se při nápodobě vůle vzdá, což lze).

Komplexnější znaky písma jako je např. rytmus proto takřka není možné si osvojit, aniž by nám to bylo vlastní. Říkám to proto, že kamarád kdysi prováděl na umělecké škole takový experiment, kde se snažil psát písmem své spolužačky, a ona zase jeho písmem. Mohl jsem tedy pozorovat, jak dobře lze napodobit písmo druhého člověka při dlouhodobém nácviku. Komplexnější (nemechanické) znaky (na které psychologicky "nemáme") se téměř napodobit nedají. Je to jakoby se někdo pokoušel neohrabaně tančit. Můžete napodobit dělání dřepů, ale ne piruety a salta. Grafolog pozná, že to není spontánní projev.
Autor: Vojta Franče
Otázky a odpovědi na téma grafologie byly uveřejněny na serveru www.topzine.cz.

Nová školní předloha - Comenia Script



V návrhu nové školní předlohy Comenia Script, o jejímž zavedení se zatím vedou diskuze a jejíž autorkou je Radana Lencová, jsou oproti stávající školní předloze zdůrazněny tyto grafologické znaky:

1) Nespojitost, Zjednodušení, Malé délkové rozdíly, Fixace 4B.

2) Částečně, byť v menší míře také: Plnost, Těstovitost, Levoběžnost (patky), Kolmý sklon (bude variovat).


Stručný význam uvedených grafologických znaků

Nespojitost
Instinktivní nejistota, introverze, nerozhodnost, stranění se, improvizace, diskontinuita psychických procesů, labilita, koncentrace, svéráznost, menší kooperativnost a adaptace do sociálního prostředí

Zjednodušení
Bránění se citovosti, racionální kontrola, menší energičnost, lhostejnost, střízlivost, racionální efektivita

Malé délkové rozdíly
Pasivita, stabilita, podřídivost, spokojenost s málem; sebestřednost, egocentrismus, méně podnětů, nerozhodnost

Fixace 4B
Pasivita, zábrany, nejistota, pocity méněcennosti, utlumenost

Těstovitost
Přirozenost, optimismus, smyslovost, vizualita, přátelskost, měkkost

Plnost
Názornost, optimismus, citovost, náročnost, afektovanost, fantazie

Levoběžnost
Soustředěnost, odstup, nejistota k vnějšímu, orientace na minulost, introverze

Kolmý sklon
Střízlivost, věcnost, pasivita, stabilita, individualismus, stálost, odstup, rozumová kontrola


Syntéza

Font Comenia Script je přibližně spojen s těmito psychologickými okruhy:

1) Instinktivní nejistota (vzhledem k sociálnímu prostředí), pasivita, energetická utlumenost, mírnost, opatrnost. (-)

2) Střízlivost, racionalita, efektivita, úspornost, koncentrace. (+)

3) Přirozenost, spontaneita, optimismus, živost, citovost, naivita, lehkost, svěžest, tolerance, elegance, estetický soulad (++)

4) Individualismus ("každý sám za sebe") jako trend moderní doby a západního světa (kolmost + nespojitost + levoběžnost) oproti kolektivismu, altruismu a kooperaci původní školní předlohy (spojitost + pravoběžnost + pravý sklon). (+/-)

5) Zkrácená horní a dolní zóna + předimenzovaná střední zóna: důraz na každodenní, vztahové a empirické, (střední zóna odpovídá úrovni ega a vědomé reality). Potlačení dynamických impulzů, potenciální tvořivosti: chybí totiž spojení s hlubinnými složkami psychiky ("zemí", "kořeny" a instinkty na jedné straně a "duchem", ideály a transcendencí na straně druhé). (-)



Font Comenia Script tlumí dynamické, nevědomé, vitální, instinktivní, ambivalentní vitální, průrazné, extravertované osobnostní "okruhy" (respektive kontakt s těmito složkami v nás samých). Tlumí extravertní složky nutné ke spolupráci skupiny, pocit, že člověk "patří mezi své" a cítí se mezi nimi "jistě a bezpečně", že je ve světě a mezi lidmi "doma", že je přirozené ve světě plynout jako "ryba ve vodě" (o tuto složku přicházíme právě vyloučením spojitosti).


Celkově utváří Comenia Script dojem "bezbranné milé myšky" vyčleněné ze sociálního prostředí a dynamiky světa. (-)


Na druhou stranu je toto písmo výjimečně esteticky krásné a utváří dojem vlídnosti, citovosti, kultivovanosti projevu. (+)


Návrhy

1) Zvýšit spojitost písma (a umožnit tím i vyšší psací rychlost, rytmicitu atd.)

2) Dopracovat font do dynamičtějšího stadia (fixace II, III)

3) Zvětšit délkové rozdíly (přesah do horní a dolní zóny)





Radana Lencová, autorka Comenia Scriptu.

Ani sebe-záměrnější výtvor nezapře svého tvůrce. Má se však něco takového stát všeobecnou normou pro všechny děti? Jaký je váš názor?


Článek kolegy Vasila Sidora o Comenia Scriptu
Vyjádření Václava Mertina
Info na wikipedii

Frank Wedekind / David Jařab: Lulu

PSYCHOANALYTICKÉ OKÉNKO


Lulu v představení divadla Komedie ztvárnila Tereza Voříšková


Trocha teoretické omáčky na úvod. Freud hovoří o ženské závisti penisu.

Málokdo tuší, co si za tím vlastně představit. Modernější psychoanalytici hovoří o tom, že ženy závidí mužům penis, nikoliv pro něj samý, ale jakožto znak moci, nadřazenosti mužského světa nad ženským. Myšlenková zkratka zní takto: pokud jsem se narodila do světa, v němž vládnou muži a v němž se ženy pouze přizpůsobují jejich potřebám, pak mám dvě možnosti: 1) Přijmu submisivní ženskou identitu a s tím i bezmoc a druhořadou roli v patriarchálním světě (protože se rozhodnu tuto ženskou identitu naplnit něčím hodnotným a nedruhořadým) 2) vnitřně tuto roli nepřijmu a identifikuji se s falem, symbolem mužského světa, násilí, moci a dominance.

Zvláště pokud jsem žena, která zažila sexuální ponížení, budu tíhnout k možnosti č. 2, neboť jedna z cest, jak se s takovým šokem vypořádat, je identifikovat se s agresorem (tj. falem). Ženy, které (podvědomě kdesi v inkubaci identity na prahu dospělosti) zvolí možnost č. 2, se naučí navenek používat tuto pseudo-ženskou identitu jako nástroj moci: velmi brzo zjistí, jak snadno se muži dají ovládat svou citovou náklonností a chtíčem. Navíc se posléze stávají předmětem závisti žen z první skupiny, které jim tuto moc závidí a které mají natolik pevné superego (svědomí), že se jim bytostně příčí být pouhým vyprázdnělým, manipulujícím objektem. Přesto i ony samy této možnosti skrytě touží, a proto "těm druhým" závidí a pomlouvají je (zvláště pokud lavírují mezi oběma identitami a nemohou si vybrat!). Skrze obranný mechanismus racionalizace je označují jako "děvky". (V divadelní hře se s jinými ženami však nesetkáme, snížila by se tím koncentrace na diamant v podobě Lulu).

Není snadné uhodnout, že Lulu patří do skupiny č. 2, ba že je dokonce archetypálním ztělesněním této identity, kterou budeme nazývat "falickou". V divadelním představení je tato symbolika vizuálně evokována dlouhými kozačkami na vysokém podpatku a neustálou přítomností cigarety v ústech. Neříkáme, že jde o záměr autorů, pouze nabízíme určitý způsob čtení - interpretace - dekódování.

Lulu není plně ani žena ani muž, ale také již není dítě. Je vyprázdněnou (difuzní) falickou identitou v atraktivním ženském těle. Její první zkušenost s láskou byla incestní (otčím). Jak na ni bude reagovat?




Promění se ve zvláštní druh sexuálního objektu, který čerpá pocit hodnoty z toho, že je používána a že její věnována pozornost (pak existuje), sama pro sebe je "nic". Uspokojuje a drží moc právě projevovanou bezmocí, která v mužích budí touhu ochraňovat ji. Tím si je obtočí přes jejich achillovu patu, přes níž je nakonec zničí. Jelikož si tento motivační kruh neuvědomuje, připadá si sama jako oběť. Oběť čeho? Světa mužů, z něhož se vytratila láska (bezpečná a nezneužívající láska ochranitelského otce), světa, v němž zůstává pouze boj o moc a dominanci. Ale ztělesnit falus, znamená být ještě mocnější než celé mužské plémě. Znamená to obtočit si celý svět kolem prstu! Zničit a ponížit mužské plémě = dát průchod svému zoufalství. Jehož příčinu nezná - a proto pokračuje v destruktivních kruzích archetypu, který ovládl její difuzní identitu.

Název LULU (lulat, lulánek), označující mužský genitál v řeči žvatlajícího dítěte, je tedy přiléhavý. A můžeme klidně říkat "ten" Lulu nebo "ta" Lulu - je to jedno. Je to bezpohlavní objekt se sladkou tvářičkou. Nádherné, nalíčené ženské tělo je "jen" mocná iluze. Právě tato iluze však vede k tomu, že žádný muž nemůže láskyplně proniknout dovnitř, do jejího skutečného duševního prostoru, k jejímu tajemství. (Každý pokus o proniknutí je ve hře ztvárněn jako agrese).

Za touto falickou či archetypální "Lulu" identitou se však skrývá citlivý člověk z masa a kostí, oběť incestu, malé dítě, které nemělo čas dospět. Toto "zneužité" dítě žádá náš soucit. Naší odpovědí, demaskující naši perverzní bezradnost, jsou však jen mříže vězeňské cely.

Jediné co chtěla, byla láska. Ale kdykoliv už už myslela, že je milována, vyhřezl z toho mužský chtíč.





Hra v současné době běží v divadle Komedie.

Lars von Trier: Antikrist

Spousta lidí se po shlédnutí tohoto filmu ptá: What's the point? Bylo to krásné až démonické, bylo to umělecké, Trierovské, byly tam neuvěřitelně krásné záběry z lesa, pár obscénností vyvolávajících dávení a také božská hudba - ale: nerozuměl jsem tomu. Minul jsem se s tím.



Má interpretace zní: Vše je naopak! Dokonalá manipulace. Tento film je natočen z optiky muže - Krista (viz závěrečný epilog odkazující ke Kázání na hoře) - snažícího se nás přesvědčit, že on je a) spasitel (pomáhající, terapeut), b) trpící oběť, která se pouze brání, c) zcela nevinný ohledně smrti syna a že d) za vše může žena, to žena je zlo, to ona je vinna, to ona je antikrist, e) on je rozumný, ona nerozumná (chtonická, vášnivá, démonická, šílená - ergo nepomůže-li má terapie - zasluhuje smrt), f) ona ho svádí k sexu, on (neviňátko) pouze podléhá. g) duch (muž) je dobrý, příroda (žena) zlá a temná.

To je souhrn dogmat, na nichž stojí Trierovo evangelium nazvané Antikrist.

Když to celé vezmeme tak, že to, co je nám předkládáno, není "realita" ale vypravěčská manipulace tohoho muže (pravda přeživšího), může nám vyjít přesný opak: Antikrist je Vyprávějící, Antikritst je Muž, Antikrist je Církev, Antikrist je Křesťanství. Skutečnou obětí, tou, která přinášela oběť od věky věků - je žena.





Podle mě tuto vypravěčskou manipulaci pochopilo dost málo lidí (ano: je to jen můj názor), a proto se tvrdí, že jde o protifeministickou agitku namířenou proti ženám: vážně si myslíte, že Trier je tak jednoduchý idiot? Vždyť Trier říká: Takto jsme byli církví manipulováni celých 2000 let. Natočím dokonale manipulující film ve stejném duchu: to žena je démonické, obscénní, iracionální zlo !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Použiji dokonalých naturalistických scén v šokující filmové řeči, abych vás silou emočního znechucení nad krvácejícími genitáliemi přesvědčil o SVÉ PRAVDĚ. Svou manipulaci obalím do dokonalé "vznešené" barokní hudby, abyste měli pocit, že vyprávím o něčem velkém a krásném. Uvěřili jste mi?

Tak vidíte: zase jste uvěřili propagandě sebepropagujícího se mága - spasitele - tentokrát v rouše Trierově.

I got you again. Antikrist.

Co je to dobro a zlo, na čí straně je vina, kdo je zachránce a kdo je zachráněný - to vše závisí na tom, kdo příběh vypráví.



"Jednou z mých technik, je obhajovat názor či myšlenku, kterou nezastávám." (Lars von Trier)





Poznámka č.1. Pokud jde o narážku na Freuda ("Freud je mrtev", "sny již dneska psychologie nezkoumá"), je to pochopitelně jen další hra, kterou s námi Trier hraje (ačkoliv na akademické půdě psychologie je to pravda!) Vždyť právě skrze mužovy sny (kde se míhají zkomírající ubitá mláďata) nahlížíme na dno jeho duše. Jen tudy se mihne jiná rovina vyprávění (nevědomá vina a krutost), než kterou se nám snaží předestřít. Trier je Freudovský až na půdu: a zase je o kus před námi.

Poznámka č.2. Není nad přednesených dogmatech něco pravdy? Co je to vlastně žena? A není na křesťanských dogmatech, na nichž stojí naše civilzace, také něco pravdy? -- Co je to pravda?

Osho: Tři stádia lásky


Jak se mohu naučit milovat sám sebe?

Láska má tři stádia.

Za prvé se musíte naučit milovat sami sebe, protože jen pokud milujete sami sebe, můžete milovat někoho jiného. Musíte milovat sami sebe tak moc, že láska začne přetékat. Možná právě tam teď jsi; potřebuješ druhého. To je druhé stádium lásky.

Milovat sebe je snadné. Milovat druhého je obtížná práce. Protože druhý tu není od toho, aby k tobě pasoval, aby naplňoval tvá očekávání; druhý může začít s mocenskými hrami, hrami ega, všemi možnými triky. A ty budeš potřebovat tak mnoho lásky, abys druhým nezačal být ovládán, abys jím nebyl zničen; jinak druhý vždy lásku zničí.

Jean-Paul Satre se tak úplně nemýlí, když říká, že druhý je peklem. Sám můžeš být tichý, míruplný. S druhým začne být všechno obtížné, všechno se stává konfliktem. Samotná přítomnost druhého na tebe klade požadavky. Musíš být velmi soucitný, velmi laskavý, aby ses nenechal chytit do vnitřní nenávisti; jinak se pro tebe druhý stane peklem.

Musíš být tak milující, že tvá láska promění druhého, do bodu, kdy už můžeš říci, že druhý už není peklem. Musíš být velmi srozumitelný, velmi chápající. Je to jeden z největších experimentů života. Neexistuje větší experiment. Musíš milovat takovým způsobem, který začne pomalu, pomaličku měnit druhou osobu, a druhý začne ztrácet snahu po dominanci, snahu po manipulaci. To vše závisí na tvé lásce.

V každém případě by sis měl zapamatovat, že jsi učinil krok. Je to tvůj experiment, a musíš být druhému vděčný, že se podílí na tvém experimentu. Chceš-li, aby byl tvůj experiment úspěšný, pak musíš pokračovat v lásce navzdory druhému, a ne se zabývat maličkostmi.

Jedině když jsi schopen milovat druhou osobu do takového bodu, že se v něm díky tomu začne odehrávat transformace, pak začíná třetí stádium lásky. Pak už to není otázka dvou osob, kteří se navzájem milují; pak je to láska, která obě osoby zaplavuje a oba se stanou, v jistém hlubším smyslu, jediným celkem.

V Indii máme sochu Aradhanishwary, napůl muže, napůl ženy. To je třetí stádium lásky: když muž a žena už nejsou více dvěma osobami, stali se dvěma polovinami jediného celku. Třetí stadium lásky je, automaticky, meditací. Kdo může dosáhnout tohoto stádia, nepotřebuje nic jiného k meditaci; toto bude jeho cesta. To je celý přístup tantry, dosáhnout třetího stádia lásky; pak žádné náboženství, žádné jiné metody nejsou potřeba. Láska sama se stane tvým bohem, nejzazší zkušeností.

Ale druhé stádium je skutečně obtížné; jinak by po tisíce let lidé neutíkali do klášterů. Z čeho měli strach? Proč se snažili ukrýt v klášterech?

Druhý krok je skutečně obtížný, a pro jeho obtížnost se všechna náboženství rozhodla utéct ze života. Ale utéct ze života není odpověď, je to jednoduše zbabělost.

Život musí být proměněn skrze porozumění. A když miluješ, láska má svou vlastní alchymii. Pokud láska nemůže proměnit druhou osobu, znamená to jen, že nevíš, co to láska je; musel sis něco jiného splést s láskou, protože láska je absolutně schopná proměňovat lidi. Vlastně, je to jediná cesta proměny.

Není žádné místo, kde by se láska učila. Není žádné místo, kde by láska byla živena. To je jedna z funkcí školy tajemství: učinit tvou lásku čistou, čistou od ega, moci a dominance – jen pouhým darem radosti, blaha z přítomnosti druhé osoby, sdílením všeho, co máš, nezadržujíc nic zpět.

Láska je největší magie.

Nebojte se druhého; nechte jej vstoupit do svého života. Neučím eskapismu. Učím vás jít do světa, transformovat svět, protože jen v této transformaci budete transformováni. Útěkem do hor a klášterů propásnete transformaci sebe sama. Zcvrknete se, nebudete expandovat. A pokud nemůžete milovat jedinou osobu, jak chcete milovat celý vesmír? A to je to, co je modlitba – milovat celý vesmír. Lidé cítí, že je snažší milovat celý vesmír, protože to vypadá jako bez problémů – vesmír, stromy, hvězdy, měsíc, slunce… ti nevytvářejí žádný problém.

Druhý vytváří problém, protože tvá láska není dostatečná. Pokud je tvá láska přetékající, druhý jí bude jejím proudem osprchován, očištěn. A místo, aby ti vytvářel problémy, stane se druhý obrovskou pomocí, komplementární částí v organické jednotě tvého bytí, a může tě dovést až do třetího stádia.

To vše závisí na tom, jak moc budete schopní milovat.

A nemyslím tím, že by někdo měl být lakomec, pokud jde o lásku. Ta nic nestojí. A není to kvantita; že pokud jste v lásce dali jedno kilo, máte o kilo méně. Není to kvantita.

Čím více milujete, tím více lásky máte.

Čím více dáváte, tím více vás vesmír zaplavuje láskou ze všech stran. Existují skryté prameny, stejně jako ve studni.

Láska má tajné cesty, jak vás naplnit, neviditelné.

Jedinou cestou, jak to poznat, je dávat ji a dívat se – jste stále plní.


Osho Upanishad no.29
přeloženo z angličtiny autorem blogu




Charisma

Pojem charisma pochází z řeckého slova χάρισμα, které znamená obdarovaný (nějakou vyšší silou, bohy, zvláštním kouzlem, něčím posvátným, božským či démonickým).

Obvykle se charismatem rozumí, že člověk vyzařuje jakýsi (atraktivní, nakažlivý, přesvědčivý) magnetismus, který nevyplývá čistě z jeho fyzických atributů. Ačkoliv je tento pojem psychologicky obtížně definovatelný, v běžné řeči jím obvykle rozumíme jakýsi faktor X - který buď člověk má nebo nemá - ale nemůže jej získat vlastním snažením. Už z etymologického základu vyplývá, že charismatem musí být člověk "obdarován". Je to dar. Skýtá člověku určitý druh autority, který nevyplývá z jeho vědomostí či společenského postavení. Propůjčuje mu cosi "navíc", co ostatní lidé nemají.

S pojmem charismatické autority (vedle autority tradiční a legitimní) přišel sociolog Max Weber. V jeho pojetí je to určitá forma moci; pokud mocí rozumíme přinutit někoho, aby udělal něco proti své vůli.

Související slova z jiných kulturních okruhů jsou: darshan (vize, zření, insight, který žák může "obdržet" od svého mistra - zřece, vidoucího). Francouzi používají slova jako charm nebo savoir faire (něco jako schopnost říct nebo udělat správnou věc na správném místě, s grácií a přiléhavě k situaci).

Někdy se o charismatických lidech mluví v tom smyslu, že když přijdou do místnosti, tak ji rozzáří. Také se říká, že umí číst emoce ostatních (vysoká emoční inteligence) a jsou tedy schopni vycítit, co na lidi zapůsobí.

Možná, že charismatická osobnost umí uvést svůj neverbální projev do synchronicity s masou publika (a vyvolat tak efekt propojené vlny). Tvrdí to psycholog Oregonské univerzity Frank Bernieri. Charismatický jedinec prý umí hovořit v takovém rytmu, akcentech a kadenci, že uvede posluchače do stavu, kdy se naladí na stejný dechový vzorec a tělesné pohyby.

Psychologické experimenty ukázaly, že nejde o něco, co se dá naučit (potvrzuje se tak etymologický význam "obdarovaný"). Pokud nejde o kvality, jimiž člověk disponuje přirozeně sám od sebe - pokud jsou naučené nebo natrénované - nejeví se pak ostatním už jako charisma: není to už "ono". (Poradenské firmy, které vám slibují, že vás naučí, jak být charismatičtí, tedy už z hlediska samotného významu slova lžou).

Charisma se dá možná také popsat jako to, co rozhodne během 30ti sekund o tom, zda budete následující semestr navštěvovat danou přednášku. - A nebo jako to, co vás přinutí nepřepnout televizní kanál, když zaslechnete mluvit charismatickou osobnost - bez ohledu na to, o čem přesně mluví.


Charismatický vůdce

Okolo charismatické osobnosti se často mají ostatní lidé tendenci se shromažďovat jako mušky okolo plamene. Může vzniknout skupina nadšených či fanatických stoupenců, kteří mezi sebou a vůdcem pociťují silné emocionální spojení a jsou ochotni investovat pro dobro skupiny značnou energii. Pokud charismatický vůdce nějaké skupiny neustanoví určitý řád, tradici, skupina se po jeho smrti může rozpadnout, neboť zaniká spojení s oním "posvátným faktorem". Charismatičtí vůdci obvykle nevykazují rysy stability a konzistence; spíše vytvářejí pohyb a revoluci. Lidé však potřebují srozumitelný systém zvyků a rutiny ("jistoty"), a tak se často kdysi charismatická autorita stává po své smrti autoritou tradiční (křesťanství, islám, buddhismus).

Podle australského psychologa Lena Oakese vykazují charismatičtí vůdci v testech vyšší stupeň narcismu



Che Guevara se stal ikonou charismatického vůdce možná nejen proto, že jeho smrt nedala příležitost fotografům zachytit jej v jeho stáří, ale i proto, že se nestalo, aby po jeho smrti přišel někdo a vytvořil z jeho myšlenek tradici či kompaktní systém. Buddha s Ježíšem takové štěstí neměli. Každý Ježíš má svého Pavla.






"Psychologické pravdy jsou dvousečné, a cokoli řeknu, může být použito takovým způsobem, že to může způsobit největší zlo, největší zpustošení a nesmysl. Není ani jediného výroku, který jsem pronesl, jenž nebyl překroucen v opak. Proto na žádné své výpovědi netrvám. Můžete ji přijmout, ale když ji nepřijmete, je to v pořádku. Můžete mě pro to hanět, ale já důvěřuji v to, že v každém je vůle žít, a ta mu pomůže zvolit si věc, která je pro něho správná. Když léčím nějakého člověka, musím být mimořádně opatrný, abych ho nesrazil k zemi svými názory nebo svou osobnosti, protože on musí bojovat svůj osamělý zápas životem a musí být schopen spoléhat se na svou, možná velmi neúplnou zbroj a důvěřovat ve svůj, možná velmi nedokonalý cíl." (C. G. Jung)


Antika

Staří Řekové a Římané pod charismatem rozuměli současný výskyt šesti vlastností. Charismatický člověk by měl disponovat těmito kvalitami:

1) sanctum (svatost: věří v cosi transcendentního, co jej přesahuje a za touto vírou ve svém životě jde a čerpá z ní sílu, motivaci a energii)

2) energicum (vysoká hladina osobní energie)

3) majestum (dokáže zaujmout svým projevem, umí oslovit své posluchače, má prezentační schopnosti, je dobrý řečník)

4) tremendum (tajemnost: nevypočitatelnost, nepředvídatlnost; zdá se, že jej nemůžeme nikdy zcela poznat, neboť je vždy o krok napřed; jeho osobnost je natolik složitá nebo natolik rychle se rozvíjející, že nás stále něčím překvapuje a tím se pro nás jeví neuchopitelná)

5) fascinans (fascinans: je fascinující tím, že je sám fascinován - jakousi vizí, obrazem, kterým dokáže lidi kolem sebe nakazit a strhnout; tato vize nemusí být vždy pozitivní - Hitler, Stalin, Che Guevara)

6) mirum (mimořádnost: v nějaké oblasti je excelentní, brilantní a je si této kvality vědom; odtud čerpá svou sebejistotu i do dalších oblastí života, v kterých už vynikat nemusí)




Šri Ramana Mahariši

Synestézie

"Barevné slyšení"

Synestézie je zvláštním druhem vnímání, kdy senzorický vstup (nejčastěji zvukový) vede k automatickému, vůli nekontrolovanému zakoušení jiného senzorického vjemu (nejčastěji vizuálního). Propojení senzorických drah může být i obousměrné, synestezie může navzájem propojovat jakékolov libovolné smysly (hmat, zrak, sluch, chuť, čich). Lidé, kteří mluví o takovýchto prožitcích, nazýváme synestetiky. Slovo synestézie pochází z řečtiny, kde syn- znamená "spolu" a aisthésis- "vjem". (Synestezie je tedy česky "sou-vnímáním"). Jde o nepatologickou poruchu/změnu vnímání, která zřejmě neurologicky souvisí s bohatším nervovým propojením některých senzorických mozkových center.

Pravá synestézie je jev velmi vzácný, vyskytuje se zhruba u jednoho člověka ze dvou tisíc. Podle posledních výzkumů je zastoupen mezi muži i ženami rovnoměrně. Některé formy synestézie souvisí s "viděním barev" při čtení písmen či názvů dnů v týdnu, jiné souvisí s vnímáním "vůně barev", ale nejběžnější je zřejmě spontánní přiřazování barev hudebním tóninám a intervalům.

Toto "vidění barev" je u každého muzikanta různé. Zatímco někdo vidí barvy, jiný vidí křivky, tvary a světelné zdroje. Synestetici svou schopnost pociťují obvykle už od dětství jako "samozřejmou", a teprve později s údivem zjišťují, že jiní lidé touto schopností nedisponují; z jejich pohledu se zdá, jakoby druzí trpěli "slepotou". (Jakto, že druzí nevidí to, co já?)

Gian Belli, Michaela Esslenová a Lutz Jancke popsali v časopise Nature (2005) následující synestetické přiřazení jedné hudební profesionálky.


interval
chuť
malá sekunda
kyselost
velká sekunda
hořkost
malá tercie
slanost
velká tercie
sladkost
kvarta
"posečená tráva"
tritonus
"zhnusení"
kvinta
čistá voda
malá sexta
smetana
velká sexta
nízkotučná smetana
malá septima
hořkost
velká septima
kyselost
oktáva
bez chuti



Žena obdarovaná synestézií, Sue B., líčí své prožitky takto: "Když slyším hudbu, vždy vidím obrazy, ale nespojuji si konkrétní barvy s určitými hudebními tóninami nebo intervaly. Chtěla bych umět říct, že malá tercie je vždy modrozelená barva, avšak nerozeznám intervaly tak dobře. Mé hudební znalosti jsou dosti skromné. Když slyším hudbu, vidím malé kruhy nebo vertikální pruhy světla, které se při vyšších tónech rozjasňují, blednou, jsou stříbřité, a při tónech hlubších přecházejí do nádherně tmavé kaštanově hnědé. Stupnicový běh směrem nahoru vyvolává řetězec stále více zářivých teček nebo posunutí vertikálních pruhů vzhůru, zatímco při trylku, jako třeba v Mozartově klavírní sonátě, se objeví jakési mihotání. Vysoké jasné tóny hrané na housle evokují ostré zářící linky, kdežto vibrované tóny jakoby blikaly. Několik současně znějících smyčcových nástrojů spouští paralelní pruhy, anebo, v závislosti na melodii, spirály různě barevných třpytících se světel. Zvuky vyluzované žesťovými nástroji vytvářejí jakýsi vějířovitý obraz. Vysoké tóny jsou umístěny nepatrně před mým tělem, v úrovni hlavy a k pravé straně, zatímco basové tóny spočívají hluboko v mém břiše. Akord mě celou zahaluje."

Hudební skladatel s absolutním sluchem, Michael Torke, vnímá prý odmalička tóninu D dur jako modrou, G dur jako jasně žlutou, g moll jako okrovou, d moll líčí jako "křemen, grafit" a f moll jako "hlinitou, popelavou". Některé tóniny vnímá v odstínech, pro něž nenachází slova a která snad nikdy předtím ani neviděl. Na otázku, co by se stalo, kdyby poslouchal "modrou" D dur a přitom se díval na žlutou zeď - zda by neviděl "zeleně" - odpovídá, že ne. Jeho vnímání barev je prý výhradně niterné (přitom však intenzivní a "reálné") a nijak se nesměšuje s vnějšími barvami. Torke "nevidí" barvy u intervalů ani melodií, výhradně u akordů a tónin.

Jiný skladatel, David Caldwell, vnímá vše zase jinak. Při pohledu  na zlatavě žlutou sklenici "slyší" tóninu B dur. To samé funguje i v opačném směru. Při slyšení akordu B dur se mu vybaví "čirá a zlatá" barva. Uvažuje, že to může souviset s tím, že "zlaté" trubky jsou obvykle laděny do B dur a mnoho skladeb pro tyto nástroje je psáno v této tónině. Pro Caldwella, na rozdíl od Torkeho, souvisí jeho vnímání barev s jakýmsi těžko vysvětlitelným intuitivním systémem, který mu umožňuje jinak hudbu "myslet" a komponovat. Říká, že hudební témata, stavba, ideje a nálady mají také své barvy, stejně jako nástroje a jejich party. Tyto barevné jevy podle něho souvisí s "fundamentálním uspořádáním věcí".

O propojení hudby a malířství se svého času pokoušeli František Kupka nebo M. K. Čiurlionis. O symbolice barev v křesťanské a egyptské kultuře se můžete dočíst zde.





Hermetické přiřazení astrologických znamení, barev a tónů dle Kefera


znamení
barva
tón
beran
červená
C
býk
světle zelená, světle modrá
Cis
blíženec
světle šedá
D
rak
bílá, světlehnědá, mořská zeleň
Dis
lev
žlutá, zlatová
E
panna
šedá
F
váhy
světle zelená, světle modrá
Fis
štír
rudá
G
střelec
modrá
Gis
kozoroh
černá, temně zelená, temně hnědá
A
vodnář
fialová
Ais
ryby
duhovitá
H




Oliver Sacks: Musicophilia, příběhy o vlivu hudby na lidský mozek. Praha, 2009. ISBN 978-80-86862-92-7





Schizofrenie

  • schizofrenie v žádném případě není "rozštěpením osobnosti", jak se o tom často mluví ve filmech a mezi laickou veřejností (nejde o žádný syndrom Jekylla a Hyda)
  • dřívější označení schizofrenie bylo "dementia praecox";  Otto Gross však navrhl v r.1904 název dementia sejunctiva (šílenství z roštěpení), které E. Bleuer přeložil do řečtiny (1908) a vznikl tak název schizophrenia
  • je to klasické psychotické onemocnění
  • je to onemocnění mladého věku (objevuje se mezi 17. - 25. rokem života)
  • příčina schizofrenie je dosud neznáma
  • schizofrenii dosud neumíme vyléčit, pouze regulujeme projevy nemoci prostřednictvím medikace (3 roky po první atace, 5 let po druhé atace, po třetí atace celoživotně)
  • pouze 10% se uzdraví úplně
  • intelekt schizofrenika není poškozen
  • jsou poškozeny kognitivně-emoční procesy (paměť, výkonnost, zhoršená sociální adaptace)
  • vznik schizofrenie nijak nesouvisí s pohlavím ani vzděláním
  • pokud rodič trpí schizofrenií, je vysoké riziko (80%), že stejným onemocněním bude trpět i jeho dítě (proto se doporučuje neopatřovat si potomky)
  • pokud však mezi našimi předky nebyl žádný schizofrenik, neznamená to však, že nás onemocnění může postihnout (viz. neznámá příčina schizofrenie)
  • vyskytuje se odpradávna, dříve však byli schizofrenici uzavíráni v ústavech; dnes se snažíme o jejich návrat do společnosti; dnes se také o této chorobě více mluví a píše
  • schizofrenik není z hlediska práva zbaven svéprávnosti (může tak být snadno zneužitelný)
  • toxická psychóza (po užití drog) odezní do půl roku, kdežto schizofrenie je v podstatě dlouhodobé až celoživotní onemocnění
  • pokud bychom měli zmínit nějaká "pozitiva" této nemoci, tak schizofrenici bývají často výtvarně tvořiví (viz zde).


Primární příznaky schizofrenie 
(nutné pro diagnózu)
  • slyšení (ozvučení) vlastních myšlenek
  • vysílání myšlenek
  • pocity vkládání a odnímání myšlenek
  • bludy kontrolování, ovlivňování nebo ovládání

Sekundární příznaky 
(mohou, ale nemusí být přítomny)

Pozitivní (psychotické) nálezy:
  • kverulační nebo inventorní bludy (či jakékoliv jiné bludy)
  • halucinace (zvukové, sluchové)
Negativní (nepsychotické) nálezy ("4A"):
  • změna afektivity (poruchy nálad)
  • autismus (ztažení se dovnitř, oploštělost; není tím myšlen klasický autismus)
  • apatie (útlum)
  • poruchy asociací


Co prospívá k lepšímu průběhu schizofrenie?
  • dobré rodinné zázemí, akceptace nemoci rodinou
  • neodrazovat schizofrenika od užívání léků a netlačit ho do činností, které díky své nemoci nemůže vykonávat (náročné studium či profese)
  • dostatek pravidelného spánku, dodržování pravidelných biorytmů a životosprávy
  • důsledné užívání léků
  • žádoucí je odstranění jakéhokoliv stresu a fyzické zátěže

Co je naopak pro schizofrenika fatální? Čeho je nutno se vyvarovat?
  • užívání jakýchkoliv drog včetně marihuany, energy drinků, kávy a alkoholu (jediné přípustné jsou cigarety)
  • hraní počítačových her (cokoliv, co jitří imaginaci a představu alternativních realit, v kterých se může schizofrenik ztrácet)
  • stroboskopy, hlasitá hudba, diskotéky


Formy schizofrenie

PARANOIDNÍ SCHIZOFRENIE
  • paranoidní, perzekuční, žárlivecké, emulační či spasitelské bludy
  • hlasové halucinace v rychlém sledu
  • častá je agrese či sebepoškozování
  • forma potenciálně nebezpečná pro okolí, avšak na druhou stranu je snadno rozpoznatelná, takže častěji vede k úspěšné léčbě

HEBEFRENNÍ FORMA SCHIZOFRENIE
  • nastupuje již v pubertě (v 12. - 14. roce)
  • oploštělá emotivita
  • pasivita, apatie
  • autismus
  • nekomunikativnost
  • bezcílnost
  • neadekvátní reakce
  • tyto příznaky se těžko diagnostikují, proto je onemocnění obvykle podchyceno až pozdě, až plně propuknou i psychotické příznaky

KATATONNÍ SCHIZOFRENIE
  • motorické změny: katatonní vzrušení (rychlé pohyby)
  • nebo naopak: zaujímání bizarních poloh (zkroucení se), které trvá hodiny
  • nebo: kladení odporu, ztuhlost
  • nebo: vosková ohebnost
  • nebo: povelový automatismus (poslouchá na slovo jakékoliv příkazy)
  • v tomto případě se efektivně používá léčba elektrošoky
  • během všech těchto procesů si schizofrenik vše pamatuje

SIMPLEXNÍ FORMA
  • potlačené psychotické příznaky
  • nabuzené sekundární negativní příznaky (apatie, autismus, zchudlý řečový projev)

REZIDUÁLNÍ  SCHIZOFRENIE
  • vyskytuje se po prodělané atace, pokud nejdojde k relativnímu uzdravení
  • hypomimika (oploštělost výrazu), tupý výraz
  • selhávání sociální výkonnosti a péče o sebe (hygiena, zanedbanost)
  • pohybují se mezi námi ve společnosti




Podle přednášek Mudr. Gabriely Šivicové, 2010

Platón: Faidros

Co je to "platonická láska"?

Platón (427-347 př.n.l.) v následující řeči, kterou vkládá do úst Sokratovi, přebíhá vývoj psychologického poznání lidské sexuality a lásky takřka o 2500 let. Platón popisuje erotickou lásku jako konflikt mezi třemi částmi duše, které později Freud pojmenuje jako id (Platónův černý kůň), ego (Platónův vozataj) a superego (Platónův bílý kůň). Pojem "platonická láska", kterou dnes obvykle zjednodušeně rozumíme lásku "nefyzickou" (jak uvidíme z následující ukázky) však v dávných dobách skrýval jiné tajemství, tajemství transcendence. Erót byl u Řeků pojímán jako polobožská mocnost ("daimón"), přemosťující fyzický svět se světem božským. Erót byl silou, která člověka (nejen filozofa) zasvěcuje do poznání "vyšších věcí". (Pochopme, že se jednalo o dobu, která ještě nebyla zasažena prizmatem křesťanství). Sokrates (inspirován přítelem Faidrem) nejprve pronese řeč na téma, že je lepší dáti přednost člověku, který nás nemiluje před tím, který je do nás zamilován, neboť láska je pomíjivá a přináší mnoho útrap, ztrátu pověsti apod. a proto bychom si měli na druhém člověku všímat jiných, trvalejších ctností. Po pronesení této řeči se však zastydí (ozve se jeho vnitřní hlas, který mu říká, že neřekl čistou pravdu) a rozhodne se tuto řeč odvolat. Chce se před Erótem vykoupit tím, že pronese novou, krásnější a pravdivější řeč na téma přesně opačné: že zamilovanost je sice svého druhu šílenstvím ("mania"), avšak současně nejvyšším dobrodiním, která bohové mohou na duši člověka seslat. 


SOKRATES: "Kdo však byl zasvěcen teprve nedávno, kdo spatřil mnoho z oněch skutečností, ten jakmile spatří božskou tvář, dobře napodobující krásu či ideál krásy tělesné, pocítí nejprve posvátnou úctu a obejde ho cosi z těch úzkostí, které pocítil tenkrát; potom vzhlíží ke svému miláčku jako k bohu a uctívá jej, a kdyby se neobával, že bude považován za příliš velkého blázna, obětoval by mu jako posvátné soše či bohu. Při pohledu na něj se s ním dějí změny, jakoby ho obcházela hrůza, potí se a polévá ho nezvyklá horkost; jakmile totiž přijme očima proud krásy, zahřívá se a tím zavlažuje ústrojí jeho perutí; jak se zahřeje, roztají obaly kolem zárodků peří, kterým jejich tvrdost byla kdysi zabránila vypučet, ze zárodků přítokem potravy nabobtnávají a chystají se růst brky perutí po celém povrchu duše, neboť byla kdysi peřím pokryta celá. Celá duše vře a zapaluje se, a jako když dítě stůně k zoubkům, když mu vyrůstají a ono cítí svrbění a píchání, stejné pocity má i duše člověka, které začíná růst peří; jak jí perutě rostou, cítí vření, píchání a svědění.

Kdykoli pak duše pohlíží na mladistvou krásu, tu přijímá její částečky, které k ní přicházejí a plynou, tím se zavlažuje a zahřívá, pookřívá z bolesti a raduje se. Jakmile pak je z dohledu a zasýchají a scvrkávají se otvory, kudy peří vyráží, zavírají se a zabraňují mu růst. Ono však je spolu s touhou uvnitř zamčeno a každé peříčko pulsuje jak tepna a tlačí se ke svému otvoru, takže duše cítí píchání kolem dokola, je neklidná a pociťuje bolest; ze vzpomínky na krásu se však raduje. Směsicí obou pocitů a nezvyklostí utrpení je znepokojena a nevědouc si jiné rady zuří a v nepříčetném stavu ani nemůže v noci spát, ani ve dne nevydrží na jednom místě; jata touhou běží tam, kde doufá, že spatří nositele té krásy.

Když ho spatří, je její touha nasycena a průchody dosud sevřené se uvolňují. Oddechne si, uleví se jí od píchání a bolesti a pro tu chvíli se těší nejsladší z rozkoší. Z tohoto místa se dobrovolně nevzdaluje a nikoho si necení více než toho, kdo je krásný; zapomíná na rodiče, bratry i na všechny druhy, nic si z toho nedělá, že její jmění nedostatkem péče upadá, pohrdá všemi zásadami práva i slušnosti, jimiž se dříve honosila, a je ochotna sloužit a léhat tam, kde ji kdo ponechá nejblíže předmětu její touhy, neboť kromě toho, že se koří tomu, kdo je krásný, našla jediného lékaře, který léčí největší utrpení. Tomuto trápení, krásný chlapče, ke kterému mluvím, říkají lidé láska.

…

Takovým způsobem obcuje a ke svým milovaným i k ostatním lidem se chová, kdo je dosud nezkažený a kdo prožívá své první vtělení na této zemi. Svou lásku si z krásných lidí každý vybírá podle své povahy, a jako by to byl bůh, buduje si pro sebe jakousi její modlu a zdobí ji, aby ji mohl uctívat a konat slavnosti na její počest. Kdo náleželi k Diovi, přejí si, aby předmět jejich lásky byl svou duší rovněž jakýsi Zeus; zkoumají tedy, jde-li o člověka povahy filozofické a vůdcovské, a když takového naleznou a zamilují se do něho, konají všechno, aby takovým byl. Jestliže nejsou této činnosti oddáni již od dřívějška, začínají se horlivě učit kde co a sami pátrají po poznatcích; snaží se nalézt sami u sebe přirozenou povahu svého boha a daří se jim to, protože jsou nuceni neustále na něho brát ohled. Ve vzpomínkách se ho dotýkají a u vytržení od něho přijímají své zvyky i činnosti, pokud je člověku možno na boží povaze obdržet podíl. Předmět své lásky považují za příčinu toho všeho, a proto jej milují tím více.

…

Jakmile pak vozataj spatří milostný zjev a celá duše se tím dojmem rozehřeje a je naplněna ostny podráždění a touhy, tu se kůň vozataje poslušný jako vždy i v tu chvíli studem zdržuje, aby milovanou bytost nenapadl. Druhý kůň však se nedá ani vozatajovým bodcem ani bičem zadržet, vyskakuje a prudce se žene, druhému koni i vozatajovi způsobuje kdejaké potíže a nutí je jít k miláčkovi a dělat narážky na milostné půvaby. Vozataj i druhý kůň se zpočátku vzpírají, hněvajíce se, že jsou nuceni k něčemu, co je hrozné a protizákonné, ale když špatný vliv nebere konce, dávají se nakonec vést, povolují a souhlasí, že učiní, co se po nich žádá.

A tak se ocitnou u miláčka a spatří jeho zářící zjev. Jakmile ho spatří vozataj, vznese se jeho paměť ke vzpomínce na podstatu krásy a znovu ji spatří, jak stojí cudně na posvátném prestolu; když ji takto spatří, ulekne se, zastydí, vrhne se nazpět a zároveň musí strhnout otěže nazpátek tak prudce, že oba koně sednou na zadek, a to jeden z nich dobrovolně, protože se nevzpíná, ale druhý, který je vzpurný, s velikým odporem. Když poodejdou, tu první kůň studem a zděšením zalije celou duši potem, druhý pak, jakmile ho přejde bolest způsobená uzdou a pádem, sotva si oddechne, začne hněvivě lát, prudce vyčítaje vozatajovi i druhému koni, že zbaběle a nemužně opustili šik a porušili jednotu. Nutí je, aby tam šli znovu, i když nechtějí, a jen taktak povolí jejich prosbám, aby se to odložilo na jindy.

Když pak přijde dohodnutá chvíle, upomíná je, když dělají, že o ničem nevědí, řičí a násilím je vleče a tak je nutí znovu se k miláčkovi přiblížit a činit mu stejné návrhy.

…

Protože je miláček všemožně uctíván, jako by byl bohem, a to nikoli od někoho, kdo se jako milenec tváří, nýbrž kdo ten cit opravdu zakouší, a protože i on sám svou povahou je svému ctiteli nakloněn – i když snad mu dříve jeho společníci nebo jiní lidé domlouvali tvrdíce, že je neslušné být po vůli milenci, a on proto milence odstrkuje – přivede ho postupem času jeho věk i potřeba k tomu, že jej přijme za svého společníka. Není přece souzeno, že má být zlý přítelem zlého a že nemá být dobrý přítelem dobrého. Když ho přijme, vyslechne jeho řeči a pozná jeho chování, a když vidí zblízka milencovu náklonnost, je milovaný překvapen a dobře si všímá, že ani přátelé a příbuzní všichni dohromady mu neprokazují žádné přátelství ve srovnání s přítelem bohem nadšeným.

Když pak to koná delší čas a pobývá v jeho blízkosti a přitom se ho dotýká v tělocvičnách i při jiných stycích, tehdy již plyne plným tokem k milenci proud z onoho zdroje, který nazval Zeus touhou, když byl zamilován do Ganyméda. Část vniká dovnitř a část odtéká ven, když je již naplněn, a stejně jako se vánek či ozvěna odráží od hladkých a pevných stěn nazpátek, odkud přišla, tak se vrací i proud krásy zpátky ke svému zdroji prostřednictvím očí. Tudy vede jeho přirozená cesta do duše; když tam vnikne a naplní ji, zavlaží otvory pro růst peří a dá podnět k tomu, aby rostlo; tak naplní i duši milovaného láskou.

ὅταν δὲχρονίζῃ τοῦτο δρῶν καὶ πλησιάζῃ μετὰ τοῦ ἅπτεσθαι ἔν τε γυμνασίοις καὶἐν ταῖς ἄλλαις ὁμιλίαις, τότ᾽ ἤδη ἡ τοῦ ῥεύματος ἐκείνου πηγή, ὃν ἵμερον Ζεὺς Γανυμήδουςἐρῶν ὠνόμασε, πολλὴ φερομένη πρὸς τὸν ἐραστήν, ἡ μὲν εἰς αὐτὸν ἔδυ, ἡ δ᾽ἀπομεστουμένου ἔξω ἀπορρεῖ: καὶ οἷον πνεῦμα ἤ τις ἠχὼ ἀπὸ λείων τε καὶστερεῶν ἁλλομένη πάλιν ὅθεν ὡρμήθη φέρεται, οὕτω τὸ τοῦ κάλλουςῥεῦμα πάλιν εἰς τὸν καλὸν διὰ τῶν ὀμμάτων ἰόν, ᾗ πέφυκεν ἐπὶ τὴν ψυχὴνἰέναι ἀφικόμενον καὶ ἀναπτερῶσαν, τὰς διόδους τῶν πτερῶν ἄρδει τε καὶ ὥρμησε πτεροφυεῖν τε καὶ τὴντοῦ ἐρωμένου αὖ ψυχὴν ἔρωτος ἐνέπλησεν.



August Rodin: Erót a Psýché



Miláček tedy miluje, ale neví koho; neví ani, co se s ním stalo, a nedovede to říci; jako by si od někoho nakazil oči chorobou, nedovede povědět příčinu a nechápe, že v milujícím vidí sebe sama jako v zrcadle. Jakmile je milenec přítomen, uklidňuje se jeho bolest stejně jako milencova; když je nepřítomen, stejným způsobem zase touží, jako milenec touží po něm, a jako odraz jeho lásky lásku opětuje. Nedomnívá se však, že je to láska, a také ji tak nenazývá, nýbrž považuje ji za přátelství. Podobně jako milovník, ale slaběji, touží po pohledech, dotycích, polibcích a po společném lůžku. Je ovšem pravděpodobné, že tak brzy na to činí.

Ve společném lůžku ví nezkrotný kůň milovníkův, co chce říci vozatajovi, a za mnoho útrap se spokojuje s malými požitky; kůň miláčkův nenalézá slov, v rozpačitém roztoužení milence objímá a líbá a lísá se k němu jako k někomu, kdo je mu velice nakloněn. Kdykoli leží spolu bok po boku, není s to odepřít, pokud jde o něho, být milenci po vůli, kdyby ten o to požádal. Druhý kůň se však spolu s vozatajem proti tomu se studem a rozumem vzpírají.

Zvítězí-li lepší složky duše, které vedou ke spořádanému životu a k moudrosti, pak takoví lidé tráví vezdejší život v blažené svornosti, neboť se umějí ovládat a chovat umírněně; podrobili si totiž to, z čeho pramenila špatnost jejich duše, a osvobodili, co bylo základem její ctnosti. Po skončení tohoto života nabudou perutí, budou lehcí a stanou se vítězi v jednom ze tří zápasů vpravdě olympijských. Nic většího, než je toto vítězství, nemůže člověku poskytnout ani lidská moudrost ani božská inspirace.

Povedou-li však život smyslnější a budou-li se řídit nefilozofickou ctižádostí, pak jistě při pitce nebo při nějaké jiné příležitosti, kdy nebudou ve střehu, zmocní se jejich nestřežených duší nezkrotné koně z jejich spřežení, svedou je dohromady a provedou to, co většina lidí pokládá za největší blaho. Když už to provedli, konají to již i nadále, ale ne příliš často, neboť konají něco, co není rozhodnutím celé duše. I takoví lidé jsou si navzájem přáteli, ale ne v té míře, jako ti první; žijí pro sebe navzájem po dobu trvání lásky i po jejím skončení, neboť věří, že si navzájem dali i přijali nejvyšší záruky, které jim není dovoleno zrušit a stát se někdy nepřáteli. Na konci života vycházejí sice jejich duše z těl bez perutí, ale jejich peří má schopnost růst, takže si za své erotické poblouznění odnášejí nemalou odměnu; pro ty, kteří již jednou začali konat své podnebeské putování, není předepsáno, aby přišli ještě na temnou cestu podzemní, nýbrž aby prožívali život plný jasu a blaženství na společné cestě a aby za svou lásku obdrželi stejné perutě, až přijde jejich čas.“



Platón: Faidros (Dialogy o kráse, Odeon, Praha, 1979)
přeložil Jaroslav Šlonka
celý dialog Faidros v řečtině zde