Odysseus a jeho návrat do Ithaky

(Rozeznění individuačního obrazu)

Odysseus před dvaceti lety vyplul dobít Tróju. Nyní se vrací do své rodné Ithaky.

...

Hovoří Athéna:

Ty jsi, příteli, buď nevědomý, nebo přišel z daleka,

když se ptáš na jméno této země — není přece neznámé

ale mnohými je pojímáno jak na východ od slunce,

tak i tam, kde paní stíní západ.

Je to ostrov skalnatý, kam nevstoupí kůň s povozem;

přesto není chudý – obilí se tu daří krásně,

stáda dobytka i olivovníků a citronových stromů obklopují hvozdy,

topoly zaslouženě vylévají rosné slzy, a zahrady poskytují vlahý stín.

Ó, slyš mě, cizinče…

meliē te men lyorrhoa kai roa kēpeion aeion.

Ó phō, kluthi, xeine…

 

Když tak promluvila bohyně, roznášející vítr, rozehnala mlhu — země se ukázala.

Veliký Odysseus, hodně trpělivý, se tehdy zaradoval,

protože vděčně stál na své zemi, políbil obilnou půdu.

A hned zvedl ruce směrem k nymfám:

Nymphai Nēïades, Dios aigiókhoio thýgatres... 

 

Nymfy pramenné, dcery Dia bouřného,

nikdy jste mi předtím nedopřály sem přijít,

vždy jste se zdržovaly, božské bytosti,

v hlubokých hájích, po mých toulkách,

ale nyní buďte ke mně laskavé a přívětivé,

jelikož jsem se navrátil do své vlasti,

po dvaceti těžkých, bolavých letech.

C. G. Jung: O vzniku osobnosti

V poněkud volné souvislosti s jedním Goethovým veršem se často cituje:

Nejvyšší slast pozemšťanů

jediná je: osobnost,

a tím se vyslovuje názor, že nejvzdálenější cíl a nejsilnější přání každého spočívá v rozvinutí celosti lidské bytosti, kterou označujeme jako osobnost. "Výchova k osobnosti" se dnes stala výchovným ideálem v protikladu ke standardizovanému kolektivnímu či normálnímu člověku, kterého si žádá všeobecná masovost. Děje se tak za správného poznání historické skutečnosti, že velké, osvobozující činy světových dějin vyšly od vůdčích osobností, a nikdy odjakživa druhotné, těžkopádné masy, která i k nejmenšímu pohybu vždycky potřebuje demagoga.

Vlohy, schopnosti, nadání a genialita

Vlohy


Vlohy jsou vrozené dispozice, které jsou obvykle mnohem rozsáhlejší, než nakolik je v životě rozvineme. Např. narodíme se s perfektními vlohami pro hudební sluch a matematiku, ale díky tomu, že začneme studovat "matfyz" a celý život se věnujeme vyučování matematiky, sice rozvineme své matematické schopnosti na 90%, ale své hudební vlohy jen na 1% (při poslechu hudby v autě cestou na pracoviště). Obecně tedy vlohy dalece přesahují naše konkrétní, využívané schopnosti. Vlohy můžeme obecně rozdělit na:

1. motorické (tělesné dispozice např. pro akrobacii)
2. senzorické (reakce na zrakové podněty, postřeh, hudení sluch)
3. abstraktní (symbolické)
4. sociální (chápání vztahů)

Schopnosti

Schopnosti jsou obecné osobnostní předopklady pro výkon nějaké aktivity. Určují, které vrozené vlohy se nám podařilo v životě rozvinout, ale také jaké jsou meze, maxima našich výkonnů v různých aktivitách (např. v běhu nebo testech inteligence). Mezi schopnosti řadíme např. tvořivost, zcela jistě inteligenci, kognitivní styly a různá specifická nadání. Schopnosti jsou dány částečně geneticky, částečně naší zkušeností a učením, můžeme je tedy rozvíjet, byť ne neomezeně, neboť narážíme na limity našich vloh (vrozených dispozicí). Jde spíše o obecné předopoklady pro různé činnosti, jakési globální výkonnové charakteristiky naší osobnosti.
Např. vysoké EQ nás může disponovat pro mnoho druhů povolání, od psychologie přes pedagogiku až k dovednosti jednat s lidmi a prodat jim nabízený produkt. Je jen na nás, kde naše vysoké EQ budeme chtít "prodat" a zda ho budeme dále rozvíjet.


Nadání

Nadáním rozumíme soubor vloh, které nás činí způsobilými vykonávat určité aktivity kvalitativně lépe než většina populace. Je to něco, v čem přirozeně máme potenciál vyniknout nad své okolí. Tyto vlohy můžeme samozřejmě zcela "promrhat". Můžeme mít nadání např. na tyto speciální schopnosti: matematické, jazykové, pohybové, dramatické, výtvarné, hudební či literární.
Nadané osobnosti se často projevují už od útlého věku brzkým rozvojem jazykových schopností, častým kladením otázek; pronikavým zpochybňováním názorů dospělých, zpochybňováním autorit, kladením otázek "na tělo", netrpělivostí vůči méně chápavým; psaním deníku, zvýšeným smyslem pro obecné blaho; bývají iniciátory a organizátory her a aktivit; mají vyšší zájem o knihy a alternativní zdroje informací (počítače, internet), zajímají se o dění ve společnosti a kultuře, rádi diskutují s dospělými; při hrách jako šachy si vymýšlejí nová, složitější pravidla; mají rozvinutý smysl pro humor; běžné činnosti nebo předměty výuky je nudí, neboť je hravě zvládají.
Mnohdy se však nadané osobnosti projevují od dětství zcela opačně (jako podceňovaní outsideři) a jejich nadání se projeví nečekaně až v pozdějším věku (Albert Einstein, August Rodin). Jiné nadané osobnosti se chovají již od malička extrémně nepřizpůsobivě a ve svém vývoji procházejí náhlými skoky. Některé nadané osobnosti směřují již od malička k úspěchu, jiné se úspěšnými pro svou nepřizpůsobivost nestanou nikdy. Záleží na kombinaci mnoha dalších faktorů, zda vrozená nadání povedou k "prodání" těchto kvalit. Některá nadání se mohou objevit zcela náhle při nečekané situaci nebo zážitku. Najednou zjistíme, že umíme něco, co jsme nikdy předtím nezkoušeli (např. léčitelské schopnosti).


Genialita

Genialitou se rozumí nějaké nadání (soubor vloh), které je statisticky mimořádně nepravděpodobné a překračuje průměr ve všech ohledech. Podle teorií tvořivosti dochází ke zrození génia tak řídce, jelikož se jedná o průsečík obrovského množství kvalit, které se musí vyskytnout zároveň. (Je-li šance, že budete mít IQ nad 150 1 : 100, pak šance, že budete mít takto mimořádně vyvinuté nejen IQ, ale zároveň i hudební sluch, 1 : 10 000 etc.)

Dle Junga je genius jakýmsi zvěstovatelem hodnot, který reaguje na palčivé problémy té které doby, jež jsou obsaženy v kolektivním vědomí lidstva, a génius na ně přináší pronikavou odpověď. Avšak jeho přínos je oceněn obvykle až zpětně, až je lidstvo připravené jeho "příliš" nové hodnoty pojmout. Jeho "smůlou" je, že se narodil příliš brzy. Jedině skrze tyto výjmečné jedince však kultura "skokově" evolvuje po pomyslné spirále vývoje. Masa má na kulturní evoluci minimální vliv. (Podle Priceho zákonu je za polovinu objevů v jakékoli disciplíně zodpovědná pouhá odmocnina z celkového počtu lidí, kteří se danou disciplínou zabývají: Z 10 000 studentů bude 100 průlomových.)


Dovednosti

Dovednosti jsou detailní schopnosti rozvinuté v rámci nějaké konkrétní činnosti (např. dovednost řídit auto, dovednost opravit počítač nebo namalovat portrét). Pro osvojení dovednosti namalovat portrét budeme nejspíše potřebovat rozvinutou schopnost představivosti, kreativitu a motivaci se vůbec takovou činností zabývat, např. estetickou hodnotovou orientaci).

Inteligence (IQ a EQ)

Tvořivost

Psychologie hodnot

Maslowova pyramida potřeb

Charisma

Inteligence: IQ a EQ

Co je to vlastně inteligence? Tato otázka zaměstnává psychology již 100 let. Existuje řada přístupů, jak inteligenci chápat:

• inteligence jako schopnost přizpůsobit se svým myšlením novým podmínkám, které nelze zvládnout naučenými dovednostmi a návyky (Stern)

• inteligence jako schopnost abstraktního myšlení (práce s pojmy a symboly); abstrakce rozhoduje o tom, jak rychle je člověk schopen vniknout do podstaty nových faktů; nemusí se týkat jen práce s pojmy, ale i s obrazovými strukturami (např. bludišťové testy)

• inteligence jako vhled a pochopení ve smyslu "aha", "heuréka!", schopnost v chaotické síti informací naleznout organizující princip, najít nové vztahy a smysly, tam kde zdánlivě nejsou (Lindworski)

• inteligence jako schopnost se rychle učit a osvojit si novou, zdůvodňěnou zkušenost souvisí s kapacitou pochytit co největší množství informací během vzdělávacího procesu (Vygotskij)

Pojetí inteligence u různých psychologů

Spearman

G faktor: obecný faktor inteligence, který se projevuje ve všech činnostech a za všech okolností

S faktor: specifická inteligence, která se projevuje jen v nějaké konkrétní schopnosti (např. programování)

Thorndike

• teoretická (abstraktní, pojmová, symbolická)

• praktická (zručnost při nakládání s přístroji)

• sociální (schopnost rozumět a jednat s lidmi)

Amthauer

Inteligence jako struktura několika schopností (faktorů, komponent), z nichž každá je u daného člověka rozvinuta různou měrou (někdo je silný v abstrakci, ale nemá prostorovou představivost):

• praktické usuzování (tvorba úsudku)
• induktivní myšlení (zjištění významu)
• chápání vztahů (kombinační schopnosti)
• schopnost abstrakce
• praktické početní myšlení
• teoretické početní myšlení (induktivní myšlení s čísly)
• konstruktivní představivost (bohatství představ)
• prostorová představivost
• paměť

Meili - 5 typů intelektu:

• logicko - formální
• obrazově - konkrétní
• analyticko - receptivní
• kombinatoricko - tvůrčí
• rovnoměrně rozvinutý

Catell

fluidní inteligence: daná geneticky, projevuje se jako flexibilita v nových situacích (celý život zůstává stejná, něco jako "přirozená inteligence")

krystalická inteligence: daná výchovou, vzděláním; projevuje se při řešení konkrétního úkolu, v němž operujeme s našimi zkušenostmi a dovednostmi (můžeme ji rozvíjet, stát se "chytří" v nějakém konkrétním oboru, např. při hraní mariáše); může růst celý život s tím, jak budeme získávat nové informace a udržovat svůj mozek "v živém provozu"

Guillford
Základní procesy intelektu:

• poznávání (receptivní chápání nějaké struktury)
• paměť (uskladnění a reprodukce informací)
• konvergentní myšlení (logické kroky vedoucí k jedinému správnému řešení - např. rychlé a správné vyřešení slovní úlohy; lineární myšlení)
• divergentní myšlení (to je třeba použít tam, kde konvergentní nestačí, bývá nazýváno jako "tvořivé" myšlení, jde o originalitu náhledu tam, kde zdánlivě řešní neexistuje pro stereotypní konvergentní myšlení; spíše se rozbíhá do více směrů)
• hodnocení (posouzení kvality, adekvátnosti či efektivity výsledků myšlení; "skutečně bude mého šéfa zajímat perfektně logické vysvětlení o tom, jak mě cestou do práce zdržela známá?")

Základní obsahy, s kterými intelekt pracuje:

• konkrétní materiál (barva, poloha, zvuk, tvar)
• symbolický materiál (čísla, tvary, tóny uspořádané v nějakém systému)
• sémantický materiál (jazykové útvary)
• materiál chování (druhých lidí i sebe sama vyžadující sociální inteligenci)

Emocionální inteligence (EQ)

se skládá ze schopnosti interpretovat a refektovat

procesy uvnitř mě samého (umět "číst" své emoce, chápat sám sebe)

interpersonální vztahy (umět "číst" v chování druhých)

IQ	EQ
přemýšlení, hloubání	asociování
shromažďování faktů a údajů	hledání nových idejí
rozpoznat smysl	vytvářet smysl
logické rozhodování	rozhodování pokusem a omylem
čas a klid	tempo, netrpělivost
hlavou	intuitivně
tvrdá fakta	"měkké informace"
analyticky	celostně
vedena rozumem	vedena pocity
"levá hemisféra"	"pravá hemisféra"
"když" a "ale"	"tady" a "nyní"
zvažovat	spontánní rozhodnutí
myslet	cítit
zkoušet, ověřovat	věřit ve správnost vlastního rozhodování
slova a čísla	lidé a situace
porozumění minulosti	vliv na budoucnost
logika	psycho-logika
studený, jasný	teplý, nejasný
distancovaný	propojený
egocentrický	skupinově zaměřený
izolovaný	zapojený
mužský faktor	ženský faktor
rozum	cit
vzdělávání	vývoj emocí

(S. Brocket a G. Braunová)

Psychologie hodnot

Hodnoty z hlediska psychologie spadají do psychologie motivace, neboť stejně jako potřeby tvoří základní komponenty našich životních motivací. Chceme-li pochopit a poznat konkrétní lidskou osobnost v její komplexnosti, musíme znát:

1. její vlastnosti (charakter, temperament - např. "je energický a útočný"),
   
2. její schopnosti (co umí, jaké má předpoklady, např. IQ, tvořivost - např. "je chytrý v matematice") a
   
3. její motivační dynamiku. (např. "cítí jako poslání pomáhat druhým") . Právě do této třetí složky spadají hodnoty. Zatímco potřeby jsou společné všem lidem (všichni potřebují spánek, jídlo, sex, pocit bezpečí, lásku atd.), hodnoty jsou u každého člověka rozdílné.
   

Hodnoty jsou základní postoje ke všem oblastem života (lidem, předmětům, situacím i činnostem), které se nepřetržitě promítají do všech našich aktivit, pocitů a myšlenek. Tvoří základní složku naší motivace.

Hodnoty jsou ty životní postoje, které vypovídají o tom, čeho si v životě nejvíce ceníme, vážíme, co považujeme v životě za nejpodstatnější, a které nás nejsilněji motivují v dosahování našich cílů. (Synonymem pro hodnoty by mohly být životní priority).

Přitom každý člověk si nejvíce cení něčeho jiného: mluvíme o tom, že každý má odlišnou hodnotovu hierarchii. Někdo si nejvíce cení úspěchu, pro jiného je úspěch cosi naprosto bezcenného, jelikož na prvním místě touží po poznání. Někdo si nejvíce cení příjemných, hedonistických prožitků a okamžiků krásy, avšak opovrhuje snahou mít moc nad druhými, která je pro jiného (politicky zaměřeného) člověka zase naopak klíčová. Každý má v sobě jinak srovnané hodnoty a V. E. Frankl připomíná, že jsme až do posledního dechu povinni podle těchto hodnot žít.

Malé zamyšlení. Jaký je rozdíl mezi hodnotou a cenou? Cena je měřitelná a vyčíslitelná, hodnota nikoliv. Kolik stojí obraz? To je jeho aktuální cena na trhu s uměním. Ale jaká je jeho hodnota? Na to nemůže nikdo zcela přesně odpovědět. Jakou hodnotu má lidský život? Nevyčíslitelnou až nesmírnou. Přesto, pro Jana Palacha měl jeho vlastní život menší hodnotu než hodnota pravdy a svědomí. Chtěl-li být odpovědný a věrný svému systému hodnot, musel se zachovat tak, jak se zachoval. Vzdal se svého života ve prospěch jiné, dle svého svědomí, vyšší hodnoty.

V praxi naše hodnoty neustále přehodnocujeme a měníme jejich pořadí. V první polovině života můžeme například považovat za nejvyšší hodnotu úspěch, v druhé naopak užitečnost druhým. V některých životních situacích mohou být naše různé hodnoty v konfliktu a my musíme volit. Musíme položit naše srdce na misky vah a zvažovat, která hodnota je pro nás vlastně zá-važnější. Tu méně závažnou musíme ve vyhrocených životních situacích leckdy obětovat. Rozhodování je pro nás někdy tak obtížné proto, že se neumíme vzdát něčeho ve prospěch něčeho jiného. Nejraději bychom si podrželi všechno, to i to, a proto se neumíme rozhoupat k dalšímu postupu dopředu. (Jenže, jak říkají existencialisté, i nerozhodnutí se je vlastně rozhodnutím - rozhodli jsme se nerozhodovat. Volbě nikdy neujdeme). V každý okamžik musíme zvažovat, co má pro nás vyšší hodnotu. Jedině ujasněná silná hodnota může vést k přímo k nějakému cíli. Když o někom říkáme "on ví, co chce" většinou tím máme na mysli, že má ujasněnou hodnotovou orientaci. (Máte-li srovnaný váš žebříček priorit, máte vlastně funkční "rozhodovací algoritmus" pro většinu životních situací.) Už méně se mluví o druhé straně této mince: také se musel něčeho vzdát, cosi opustit.

"Žádný člověk nemůže jezdit zároveň na dvou koních a napínat dva luky. Sluha nemůže sloužit zároveň dvěma pánům, neboť bude jednoho ctít a druhého urážet."

(Evangelium podle Tomáše, 47)

Morris - tři životní cesty

• buddhistická (sebeovládání a dosažení nirvány)

• prométheovská (naučit se účinně zacházet se světem)
  

• dionýská (touha po prožitích, "užívat si", hledání extáze)
  
  

Viktor E. Frankl


Život jako nepřetržité hledání smyslu.


"Život člověka má svůj smysl. Po smyslu života se neptáme, ale odpovídáme na něj tím, že za život přebíráme odpovědnost."

• tvůrčí hodnoty (hledáme smysl skrze naší práci a aktivity, skrze to, co po sobě zanecháváme

• zážitkové hodnoty (hledáme smysl skrze estetické prožitky, které nás naplňují)

• postojové hodnoty (i když jsme ve vězení, máme vždy možnost příjmout zodpovědnost přinejmenším za změnu svých postojů; tuto odpovědnost za své postoje si sebou neseme až do posledního výdechu)
  

Sprangerova typologie hodnotých orientací



Teoretický typ. Jeho hlavní hodnotou je poznání a pravda. Abstraktní, vědecké či filozofické přístupy ke světu. Je spíše intelektuálem, logikem, vytváří systémy. Chce se dobrat toho, jak se věci mají. Je racionálně kritický a spoléhá na empirické důkazy (vědec) nebo se více ubírá cestou myšlenkové spekulace (filozof). Abychom ilustrovali relativitu hodnot, budeme následující typy vysvětlovat z pozice teoretického typu, který - jak známo - hledá "pravdu" - a pokusíme se vysvětlit, v čem hledají tu "svojí pravdu" ostatní typy.



Ekonomický. Hlavní hodnotu je užitečnost. Jeho cílem je obhájit svou existenci, přežít, zakoušet tělesné pohodlí a uspokojení fyzických potřeb, mít se dobře, dosáhnout komfortu, bohatství a blahobytu (např. bussinesman). Vše mimo toho, co mu slibuje, že se bude mít "lépe" či "hůře" je mu podružné. Bude se orientovat na maximalizaci příjmů, pohodlné bydlení a životní jistoty. "Chcete vědět pravdu?" "Podle toho kolik mě to bude stát a co z toho budu mít."





Estetický. Hlavní hodnotou je krása. Život vnímá jako subjektivní hru obrazů a proudu emocí. Jeho cílem je prožívat harmonii. Nemusí být nutně sám umělcem. Krása, forma, elegance, reprezentace, zažívání povznášejících pocitů, hledání nových zkušeností - to je mu víc než "užitečnost" nebo "pravda". Jeho pravdou je prožitek, cit a krása, estetická kvalita věcí, myšlenek, míst a všeho, co prochází jejich smysly.




Sociální. Hlavní hodnotou je láska k lidem. Touží pomáhat druhým, umí se vcítit, jeho cílem je konat dobro. Bývá altruistický, humánní. Teoretické, utilitární nebo estetické postoje považuje za "chladné" a nelidské. Věří v to, co někomu pomůže. "Pravda", "krása" či "peníze" mají pro něho hodnotu jen tehdy, když jsou ku prospěchu konkrétnímu lidskému jedinci. Tento typ by byl teoreticky jediným skutečně nezištným politikem, neboť upřímně sleduje dobro druhých. Pravdivé = prospěšné pro druhé.




Politický. Jeho hlavní hodnotou je moc. Touží vládnout, vést, podřídit si druhé a učinit je na sobě závislými. Jeho cílem je ovládání druhých, cítit moc, převahu, mít vliv a renomé. Nemusí nutně jít do politiky, moc může pocítit na jakékoli vůdčí pozici, která mu poskytuje vliv, kontakty a společenskou prestiž: např. post managera, podsvětního bosse, církevního inkvizitora nebo předsednictví ve spolku Sisyfos. Zde platí jednoduchá rovnice: Pravdu má silnější.





Náboženský. Lhostejný k materiálním hodnotám, hledá smysl života a uznává jen nejvyšší univerzální hodnoty. Jeho cílem je transcendence. Hledá sjednocení s bohem či kosmem, vše přesahující konečnou mystickou zkušenost. Typ mystika, askety, duchovně hledajícího. Hledá 'vyšší realitu' (ta má pro něj větší hodnotu) než tento (v jeho očích nedokonalý) svět, a proto se z něho ztahuje do ústranní. Pravda pro něho leží ve vyšší realitě.




V praxi jsou tyto "čisté" typy smíšené. Můžeme tak najít třeba náboženské vůdce, estetické utilitaristy či prosociální vědce. Všimněme si, že typický představitel jedné hodnotové orientace má tendenci opovrhovat jinými (považuje je za méně hodnotné, podružné až směšné). Politickému typu je k smíchu "pravda", intelektuálovi "víra", mystikovi "utilitárnost", bussenismanovi "žít pro druhé", sociálnímu (humánnímu) typu zase "hra o politickou moc".





Leonard V. Gordon

Šest základních interpersonálních hodnot, o které v různé intenzitě a pořadí usiluje každý člověk.

• podpora (snaží se především získat ohleduplnost a povzbuzení od druhých)
  
• konformita (snaží se jednat, jak se sluší a patří podle společenských zvyklostí)
• uznání (jeho jednání je nesenou touhou po obdivu, úctě, důležitosti, ocenění a chvále)
• nezávislost (jedná čistě podle toho, co sám uzná za vhodné, co se mu chce a nechce být nikým omezován)
• benevolence (snaží se jednat štědře, velkomyslně a činit druhé šťastnými)
• vůdcovství (usiluje o autoritu, moc a vedoucí postavení)

Oldřich Mikšík: Psychologická charakteristika osobnosti, Karolinum 2007

http://www.hfr.org.uk/figures/spranger.htm

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005010001

Hodnotové orientace v České republice

• dlouhodobě převažují tyto hodnoty 1) rodina, 2) přátelé a známí, 3) volný čas, 4) práce
• ve srovnání s jinými státy nízký zájem o politiku a náboženství
• hedonismus vůči skromnosti a altruismu převažuje v poměru 18:1
• individualismus a osobní odpovědnost vůči přenášením odpovědnosti na druhé a kooperací 14:1

• 1997-2007: nárůst hedonismu, konformismu, rovnostářství, fatalismu a nihilismu
• mírný pokles zájmu o rodinu, snížení občanského angažování se v politice 
• klesá preference svobody vůči bohatství

více na: http://www.blisty.cz/2010/5/27/art52709.html

Tvořivost (Kreativita)

Předpoklady kreativity

Podle Lubarta je kreativita spojena s konvergencí šesti faktorů. Všechny komponenty by měly být zastoupeny na dobré úrovni. Jedna velmi dobrá komponenta (např. intelektuální schopnosti) nemůže nahradit jinou (např. chybějící motivaci nebo osobnostní rysy).


1. Intelektuální schopnosti

• schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu
• nacházet souvislosti mezi různorodými poznatky
• průběžně vyhodnocovat efektivnost zvoleného postupu
• IQ testy nejsou schopny tyto komplexní schopnosti změřit!

2. Expertní znalosti a dovednosti

• mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů
• zájem o přínosné poznatky dávných předchůdců i současníků

3. Styly myšlení

• tvořiví lidé uvažují současně globálně (celek) i lokálně (detaily) a mezi oběma snadno "proplouvají"
• plodnou půdou tvořivosti jsou hranice mezi dvěma vědními obory
• schopnost nacházet v chaosu prvky řádu, organizovat nesourodé masy informací (konvergence)
• nebo naopak vycházet z určité struktury a hledat její možnosti využití (divergence) (Finke, 1996) /vysvětlení pojmů konvergentní a divergentní myšlení zde/

4. Osobnostní rysy

• flexibilita, schopnost vystoupit ze "zajetých kolejí"
• tolerance dvojznačnosti
• nekonformnost
• pro tvořivé osobnosti je typická určitá míra nepřizpůsobivosti
• nezávislost úsudku
• odvaha riskovat a stát si za svým
• vytrvalost
• vstřícné postoje k odlišným rasám, kulturám a civilizacím
• potřeba hledání principu a významu
• obliba složitosti jako výzva k hledání jednoduchosti

5. Vnitřní motivace

• tvořiví lidé pracují s nadšením pro věc, s radostí a hravostí: jsou zapálení a ponoření do činnosti samé
• činnost vede k uspokojení jejich zvídavosti
• sláva a peníze jsou pro ně pouze vedlejším produktem

6. Podpůrné prostředí

• intelektuálně podnětné rodinné prostředí
• život ve velkých kulturních centrech
• ochota společnosti příjmat originální nápady (odpor společnosti je však možno zdolat vytrvalostí)

Další faktory tvořivosti:

• investice do nápadu s vysokým potenciálem (tvořivý člověk dokáže vycítit potenciál "x" z široké nabídky možností a do něj koncentruje energii, netříští ji do mnoha směrů) (Sternberg, 2002)

Rozložení tvůrčích osobností v populaci:

• vynikající díla jsou obvykle výsledkem práce pouhé hrstky výjimečných jedinců, zatímco většina produkuje výtvory průměrné nebo nízké
• toto rozložení v populaci (pole Gaussovy křivky) vzniká, je-li určitá proměnná výsledkem kombinace více faktorů: kreativita tedy není dána jedním faktorem, ale mnoha, které se "spolu sejdou" velmi vzácně
• Priceho zákon říká, že počet osob, které vytvoří v nějaké oblasti celou polovinu všech originálních nápadů a výtvorů je rovný druhé odmocnině z celkového počtu lidí ve skupině - tzn. na univerzitě, kde právě studuje 10 000 lidí, najdeme 100 studentů, kteří budou zodpovědní za polovinu všech významných vědeckých objevů, které studenti této školy v budoucnosti učiní.

Etapy tvůrčí činnosti:

1. identifikace, přípravná fáze: načrtnutí problému, poznámky, výpisky, ponoření se do problematiky, vytvoření mentální mapy; člověk (racionálně) porozumí problému, ale řešení mu stále uniká
2. inkubace: problém se nechá uležet, dokud se "nevylíhne" nápad, který v této fázi "klíčí a roste jakoby "pod skořápkou"; fáze uvolnění od napětí a rigidity, nevědomého přeskupení mentálních map, vynoření nových alternativ, reorganizace, odezní vliv příliš silné motivace a chtění
3. iluminace: aha zážitek, "sláva", "heuréka" - dostaví se náhlé řešení problému, fáze vhledu
4. verifikace: ověření kvality nalezeného řešní - nutná trpělivost a vytrvalost

Tvořivá osobnost z hlediska grafologie:

• fixace II nebo III (flexibilita)
• živý rytmus oproti strojovité pravidelnosti
• vysoký stupeň individuálnosti, originalita formy (nekonformnost)
• větší délkové rozdíly (tvůrčí nespokojenost)
• současně však hledejme i známky pasivní vůle (ukázněnost, vytrvalost)

Podle Ludwiga Klagese je pro kreativního jedince charakteristické vytvoření si vlastního "fontu", znakového systému - jedinec nepřejímá systém daný zvenčí - ale vytváří si svůj vlastní. Přitom se však nesmí jednat o pouhou excentricitu, která zárukou tvořivosti být nemusí. Zvolený styl písma (systém, který si tvůrce sám vytvořil k expresi svých myšlenek skrze rukopis), by měl vykazovat znaky efektivního zjednodušení, umožňující hladší průběh psaní. Tedy, měl by mít inteligetní důvod. Tam, kde nový styl (font) písma vede jen k iracionální komplikovanosti, se jedná spíše o samoúčelnou excentričnost, která s tvořivostí nemá nic společného.

Literatura:

Klementová, Jana: Kognitivní procesy a konekcionismus (2008)
Plháková, A.: Učebnice obecné psychologie, Praha, Academia 2004, ISBN 80-200-1086-6
Ludwig Klages: Biocentric Metaphysics

Experti a nováčci

Vlohy, schopnsti, nadání a genialita

Inteligence (IQ a EQ)

Abraham Maslow - Pyramida potřeb

.Maslowova Pyramida potřeb

Teprve pokud máme uspokojeny základní (fyziologické) potřeby, obracíme se k uspokojení potřeb vyšších. Pociťovaný nedostatek nebo frustrace na nižší úrovni nám tedy zabrání postupovat výš. Jsou-li naopak všechny naše základní potřeby saturovány, přecházíme automaticky na vyšší úroveň a předchozí stupně už nevnímáme jako svou prioritu. Tato pyramida odráží všeobecnou tendenci, používejme jí flexibilně.

Kde leží vaše priorita?

1. Fyziologické potřeby

Jsou to základní potřeby našeho organismu: dýchání, pití, jídlo, sex a vylučování. Rovnovážný stav organismu, v němž nám nic nechybí (ani "nepřebývá"), nazýváme homeostáze.

2. Potřeba bezpečí

Ve chvíli, kdy jsou naše fyziologické potřeby relativně uspokojeny, začneme prahnout po pocitu bezpečí, který si spojujeme s předvídatelností dění ve vnějším světě, s jakýmsi pořádkem a konzistencí kolem sebe, že nás nic příliš nerozrušuje ani nepřekvapuje, snažíme se mít věci pod kontrolou. Toužíme po jistém zaměstnání, pojištění a chráněném účtu v bance.

Naše společnost nadbytku a právních norem vcelku dobře umožňuje uspokojení těchto dvou základních vrstev. Potřeba bezpečí v sobě zahrnuje:

• ochranu před zločinem
• finanční jistotu
• zdraví a pocit pohody
• zajištění pomoci v případě úrazu nebo nemoci

3. Sociální potřeby

Máme-li uspokojeny první dvě vrstvy, přirozeně směřujeme k touze po citovém naplnění skrze:

• přátelství
• intimní a partnerský život
• podporu a komunikaci v rámci rodiny

Potřebujeme pocit sounáležitosti, být příjmáni takoví jací jsme druhými lidmi. Máme potřebu milovat a být milováni. Není-li tato naše potřeba naplněna, pociťujeme osamělost, sociální úzkost a depresi. Potřeba sounáležitosti může dokonce převýšit naše nižší potřeby. Např. anorektička obětuje své fyziologické potřeby a dokonce i zdraví pro pocit přijetí a sounáležitosti.

4. Potřeba úcty, respektu a uznání

Máme potřebu respektovat a být respektováni, ale také potřebu sebeúcty. Chceme se cítit příjmáni a pozitivně oceněni, chceme se cítit užiteční, chceme vynikat ve své profesi a zájmech. Nesrovnalosti na této rovině se projevují jako komplexy méněcennosti, nízká sebeúcta. Lidé s nízkou sebeúctou potřebují neustálé projevy respektu a uznání všech lidí, touží po slávě a popularitě. Člověk, který se cítí sebevědomý a schopný nevyžaduje uznání všech, ale jen od jediné nebo několika málo osob. Ani sláva a úspěch nemusí člověku dodat zvnějšku pocit sebeúcty, protože nejprve se musí sám vnitřně přijmout - vážit si nejprve sám sebe. Psychická nerovnováha, např. deprese může člověku bránit ve vytvoření zdravé sebeúcty.

"Všichni lidé v naší společnosti (kromě několika patologických vyjímek), mají potřebu nebo touhu po stabilním, opodstatněném, (obvykle) vysokém hodnocení sebe sama, po sebeúctě nebo sebehohnocení a po uznání ostatních. Opodstatněným (firmly based) sebehodnocením míníme to, že je založeno na reálných schopnostech, výkonech a respektu ostatních. Tyto potřeby lze rozdělit na dvě podskupiny. Do první z nich patří touha po síle, po úspěšném výkonu, adekvátnosti a důvěře ve vztahu ke světu, po nezávislosti a svobodě. Druhou skupinu můžeme nazvat touhou po reputaci nebo prestiži (vymezenou jako respekt nebo uznání druhých lidí), po rozpoznání, pozornosti, důležitosti a ocenění. Tyto potřeby zdůrazňoval Alfred Adler a jeho následovníci, zatímco Freud a psychoanalytici jejich důležitost popírali. Dnes je nicméně stále víc zřejmý jejich centrální význam" (A. H. Maslow: A theory of human motivation, 1943, s. 6).

5. Růstové potřeby

Tyto potřeby související s růstem naší osobnosti se od předchozích liší. Nižší potřeby mohou být naplněny, nasyceny tím, že obrazně řečeno, "hladina v nádrži dosáhne na pomyslnou linku", a my se cítíme uspokojeni, uklidněni. Růstové potřeby jsou potenciálně otevřené "do nekonečna" - souvisí s dlouhodobou životní motivací. Zde platí, že "i cesta může být cíl" - samo hledání něčeho nám dodává pocit smyslu. Zde není mírné napětí vnímáno jako frustrace, ale jako naopak energizující, motivační faktor vyrůstající z hloubky osobnosti .

Z hlediska grafologie souvisí potřeba seberealizace s rytmem pohybu a formy v písmu.

• Kognitivní potřeby: potřeba vzdělání, poznání a cestování, potřeba porozumět světu kolem sebe, rošiřovat a prohlubovat své intelektuální schopnosti a vědění.

• Estetické potřeby: potřeba krásna, umění a příjemného prostředí

• Sebeaktualizace: potřeba naplnit svůj potenciál, dostát našim schopnostem, stát se tím, kým můžeme nebo máme být. Touha po tvořivosti a produktivitě.

„Čím člověk může být, tím také musí být. Musí být věrný své přirozenosti… Na této úrovni jsou rozdíly mezi jednotlivci největší.“

Abraham Maslow

"A dodkud se nestaneš tím,
čím po smrti můžeš se stát,
budeš v nostalgii žít
a nocí putovat."

Goethe - z básně Posvátná touha

Charakteristika sebeaktualizujících se lidí podle Abrahama Maslowa:

• vítají fakta a skutečnosti reálného světa (včetně sebe) místo aby se jim vyhýbali
• jsou spontánní ve svých ideích a aktivitách, především ale ve svých niterných myšlenkách a impulzech
• nejsou konformní, ale ani nekonformní
• jejich motivace není cíleně zaměřená ani není vnější, naopak vyrůstá zevnitř, z potřeby růstu a rozvoje, uskutečnění svého potenciálu
• jsou tvořiví a originální; nemusí mít nutně nějaké speciální nadání, ale jsou schopni svěžího, naivního a přímého pohledu, čímž se jakoby podobají dětem
• rádi řeší problémy včetně problémů druhých; ve svém životě se naopak soustředí na řešení konkrétních problémů více nežli na neusálé řešení sebe samých; jsou schopni investovat svou energii pro to, co cítí jako své poslání
• cítí blízkost s druhými lidmi a važí si života
• mají svůj vlastní vnitřní morální systém nezávislý na vnější autoritě
• jsou pronikaví a dívají se na všechny věci poměrně objektivně
• mají svěží přístup a jsou schopni oceňovat, zakoušejí údiv, radost a úžas v každodenním životě
• mají filozofický smysl pro humor, humor, který neubližuje nebo neponižuje ostatní; jsou schopni dělat si legraci sami ze sebe, obzvláště chovají-li se bláhově nebo se snaží být velcí, tam kde jsou ve skutečnosti malí

• jsou demokratičtí ve smyslu přátelského přístupu k ostatním bez ohledu na sociální postavení, barvu pleti, vzdělání, víru či politické přesvědčení; věří, že od každého se mohu něco naučit; cítí se být pokorní k tomu, jak málo ví ve srovnání s tím, co je známo ostatním
• prožívají hluboké mezilidské vztahy, překračují snadněji hranice vlastního ega - způsobem, který by si někteří lidé těžko mohli představit; spíše zakoušejí hluboký pocit blízkosti k menšímu počtu lidí; současně jsou schopni laskavého nebo alespoň trpělivého přístupu téměř ke komukoli
• mají potřebu samoty, kterou si užívají, až se mohou zdát asociální; samota souvisí s uspokojením jejich potřeby bezpečí a pocitem naplnění
• jsou nezávislí, autonomní na kultuře a módních vlnách, ani nejsou extrémisté
• akceptují sebe, přírodu a ostatní se všemi nedokonalostmi a slabostmi; neodsuzují ani nezavrhují, naopak mají k druhým úctu
• nejsou samolibí, zajímají se o diskrepance mezi tím, co je a mohlo nebo mělo by být ohledně jich samotných i společnosti
• odmítají zcela podléhat kultuře v níž žijí, ale naopak se ztotožňují s lidstvem obecně, sympatizují nebo cítí hluboké a srdečné emoce k lidským bytostem jako takovým; tyto pocity jsou nezávislé na jejich možných negativních vlastnostech nebo rozpoznání těchto citů druhými lidmi
• vysoký stupeň zralosti, zdraví a naplnění - až se zdají být jakoby "jiným lidským druhem"
• neobávají se neznáma, naopak příjmají pochybnosti, nejistotu a prozatimnost, která doprovází vnímání všeho nového a neznámého
• jsou otevřeni vrcholovým či mystickým zážitkům, intenzivním emocím, skrze které transcendují sebe samé; otevření horizontů, pocity extáze, úžasu; pocity nebývalé síly a moci současně s pocitem nevídané bezmoci; vědomí zakoušení něčeho velmi podstatného, které transformuje a posiluje každodenní žití

Kritické námitky proti Maslowově teorii potřeb:
1) Mnozí umělci nebo vědci pociťují daleko naléhavěji potřebu tvořit i v případě, že nemají uspokojeny "nižší" potřeby existenční nebo sociální.
2) Zdá se, že se Maslow soustředil na motivace ambiciózních mužů západního světa. Hierarchie ženských potřeb může být odlišná. (Plháková)

V které oblasti potřeb lidé pociťují největší nedostatek?
Podle hlasování na těchto stránkách (2008), kterého se zúčastnilo 121 lidí, pociťují lidé největší deficit v sociální rovině - v potřebě lásky a sounáležitosti (37%). Na druhém místě postrádají pocit uznání a ocenění - čtvrtá rovina (25%). Na třetím místě lidem chybí uspokojení růstových potřeb (21%). V oblasti základních potřeb (první dvě příčky Maslowovy pyramidy) se cítí lidé relativně spokojeni.

zdroj: anglická wikipedia
Abraham Maslow: Psychológia bytia

Plháková Alena: Dějiny Psychologie, 2006

Maroš Krivý: Svoboda, potřeba přežít a potřeba seberealizace

Psychologie hodnot

Rollo May - citáty