Ostrava dostala nové logo. Zdá se mi ve své jednoduchosti trefné a originální. Jeho tvůrcem je
Studio Najbrt.
Co k logu můžeme dodat z hlediska
grafologie?
Jednoduchost fontu i celého nápadu asociuje jasnost, přirozenost, efektivitu, funkčnost, nezatíženost minulostí a má vtip.
Tyrkysová barva celé logo navíc odlehčuje a ještě více rozjasňuje, ale i ochazuje, dodává distanci. Těžiště nápadu tkví pochopitelně na tmavším odstínem zdůrazněných vykřičnících na konci nápisu. Grafologicky je můžeme číst jako "
zesílení koncového tahu". Provedení konců slov vypovídá především o
postoji pisatele k jeho okolí.
Grafologie říká, že v pozadí zesílených koncových tahů stojí vždy
nedůvěra ve vztazích k lidem, sociální bloky, nezralost nebo nepřátelské vyladění. Další, příbuzné motivy, souvisejí s nezralou touhou být v opozici, přesouváním viny na okolí, ale v tomto případě vyvolávají především dojem expanzivnosti, energičnosti až netaktnosti. Někdy je takové zdůraznění známkou toho, že se na druhé díváme svrchu a povýšeně. Je to zesílená sebedemonstrace, snaha vyvolat v potenciálním nepříteli dojem převahy. V přírodě takovou paralelu najdeme mezi moha druhy zvířat, které se snaží svého protivníka zastrašit vytvářením zdání většího objemu: ptáci nadouvají své peří, ryby nafukují své žábry, lidoopi si stoupají na zadní, gorily si tlučou v hruď a dělají vyrvál. Je to jakási pokrová hra, "blufování". Manažeři v sakách nosí vycpaná ramena, ženy zdůrazňují svůj objem na jiných žádoucích místech. Někdy nejde jen o objem, ale i o práci s barvami - stejně jako v našem logu Ostravy.
Položme si otázku, kdy se k takové "blufovací" strategii uchylujeme? Obvykle tehdy, abychom opticky doladili kvality, v nichž k nám příroda ve skutečnosti tak štědrá nebyla. Zkušený zápasník si vycpávat ramena nebude, vnadami obdařená žena také ne. Bylo by to, takříkajíc, nošení dříví do lesa. Když nemáme přesvěčivé argumenty, budeme o to důrazněji a hlasitěji mluvit, vypomůžeme si nějakou jadrnou nadávkou, která zatluče našeho protivníka do země (co jiného totiž vyjadřuje vykřičník?) Za oním zvýšeným nepřátelstvím, povýšeností nebo "autistickou" zablokovaností vůči jiným městům a krajinám (to platí hlavně u loga Brna - viz. níže, u Ostravy je to spíše zesílená energičnost), se tedy zřejmě skrývá něco vnitřně nedostačivého, méněcenného, co je kompenzováno vnější agresí, demonstrativností, chřestěním zbraněmi. Nebo v případě našich vykřičníků - tak trošku křikem. Takové je vyznění loga Ostravy, které zřejmě polovina lidí přijme s nadhledem a smyslem pro humor, zatímco druhá polovina se bude cítit dotčena. Logo Ostravy totiž prozrazuje nezvykle mnoho.
Když však spojíme "zatlučení do země" s jadrným humorem, vyjde nám bodré prásknutí do stolu, azurovou barvou odlehčené od agrese i vážného významu. (V rudé barvě by takové logo "znělo" takřka brutálně). V azurové, barvě dálky a chladivého třpytu, nám Ostrava sděluje, že je připravena si ze svého krajinného svérázu dělat také legraci, což vyžaduje odstup a nadhled. Kdo ho nemá, bude pobouřen.
Velmi podobné sdělení nám přináší Logo Brna, jehož autorkou je Věra Marešová. Zesilující vertikální linka nese stejný význam "zesílení koncových tahů" jako v předchozím logu Ostravy. Logo je však decentnější, solidnější, rytmicky gradující a tendenci k zesilování koncových tahů vyjadřuje méně nápadně (ale možná i méně vtipně), zato přijatelněji pro širší skupinu lidí. Zřejmě nebude budit tak extrémní reakce. Zatímco však u Ostravy lze vykřičníky chápat jako žert a smysl pro sebe-ironii, u Brna bych si nějakým nadhledem jist nebyl. Vertikální linie graduje smrtelně vážně, nekompromisně, pravidelně jako stroj, jako geometrický buchar. Je to jako lavina, která hrozí, že vás smete. Zatímco však v případě Ostravy na nás čeká pointa, uvolnění smíchem, nadhled (vykřičníky!!!), v případě Brna bych si tak jist nebyl, spíše nás na pravo čeká identická, avšak ještě tlustší čára oddělující já (z Brna) - a ty (odjinud). To se může projevit jako xenofobie - strach z cizího a odlišného.
Směřují ony gradující Brněnské linky k progresi a modernitě - či k rostoucímu pocitu obrany a izolace před "zlým světem tam venku"? Obojí je možné, obojí jsou dva legitimní způsoby jak logo grafologicky "číst". (Červená barva však vyznění loga posouvá směrem k naléhavosti až agresi.)
Zajímavé je, že toto opoziční ladění (které můžeme chápat jako snahu najít svou identitu skrze vymezení se vůči svému okolí) se vyznačují jen loga hlavních dvou moravských metropolí: Brna a Ostravy, zatímco u log jiných měst v České Republice jsem tuto tendenci nezaznamenal (zkuste si vygooglit dalšlí loga měst).
Logo Prahy, které také navrhlo Studium Najbrt, naopak sděluje: základ, archaický kořen slova ("pra-") je neměnný (levá část loga) - podobně jako jakési historické a kulturní centrum Prahy, zatímco vztah k sociálnímu okolí (pravá část loga) je přizpůsobivý, kosmpolitní, multikulturní, otevřený celé Evropě. Bílá linka oddělující obě části podtrhuje a diferencuje na jedné straně historickou identitu města a jeho minulost (podle
grafologické symboliky vlevo) - a na druhé straně její přizpůsobivost a ochotu vyjít vstříc vnějšímu světu, směrem k Ty, k budoucnosti (vpravo). Obojímu je přiznána stejná priorita, řez bílé linky vede přesně uprostřed.
.
