Návod k použití: Jak postupovat při rozboru
1. První dojem
Zaujmu uvolněný soustředěný postoj a nechám se písmem oslovit. Nechám volně plynout dojmy a asociace, jako bych pozoroval obraz v galerii a vychutnával si ho, vciťoval se do něj. Jakékoli slov a metafory, která mi přijdou na mysl, si zaznamenám ve volném sledu na papír. Mohu si v duchu představit, jaké pohyby bych vykonával, kdybych držel v ruce tužku já a chtěl docílit takovýchto tvarů. Mohu obrátit papír vzhůru nohama, pozorovat jej zdálky i zblízka. Na chvíli se jakoby nic podívám někam jinam - třeba z okna - a pak se k papíru opět s osvěženou pozorností vrátím. Nemusím se bát hodnotících nebo emocionálně zabarvených slov. V této fázi není cílem mít racionální odstup vědce, hodí se spíše hravost a nepředpojatost, nevinné oko. Také si mohu písmo představit jako vodní tok nebo nějaký jiný přírodní útvar, jako jezdce a koně nebo jako architektonickou stavbu. Všechna popisná, barvitá i šedá slova, která se mi vybaví, si zapíšu.
2. Popis
K následující fázi je už třeba znát písmové znaky, základní abecedu grafologie. Někteří dávají přednost systematickému zkoumání každého znaku krok po kroku, popřípad začínají od komplexních dojmovových znaků směrem k měřitelným (od celku k detailu.)
Já osobně mám radši přístup, kdy zapíšu nejprve znak, který mě „udeří do očí“, nějak nápadně ke mně promlouvá, zkrátka vystupuje výrazně do popředí. Potom postupuji k dalšímu znaku atd. až k nejméně výrazným znakům, jejichž určení je sporné. V takovém případě, se snažím zjistit, jak a proč je sporné; většinou dospěji k tomu, že je za tím nějaká jiná zákonitost nebo důvod. Nakonec si mohu příbuzné znaky sepsat k sobě (na hromádky, do množin) a určit, které znaky jsou k těmto ve vztahu buď neutrálním nebo kontradikčním. Vznikne mi tak jakási „dynamická mapa“ rozložení znaků. V této fázi si může každý použít postup, který vyhovuje jemu nejvíce.
3. Stanovení typových vlastností
Na základě vypsaných znaků by mělo jít už poměrně snadno určit pisatelovy typové vlastnosti, jež si můžeme představit jako trsy spojující jednotlivá vlákna (rysy, vlastnosti). Pokusíme se zjistit, která polarita (např. extrovert – introvert) převažuje a v jaké míře má převahu, popř. je-li přibližně na hraně, uprostřed: pak stojí za to
zjistit, kterými znaky má blíže k jedné straně a kterými ke druhé. Některé „trsy“ se mohou ukázat jako markantní a zásadní (např. „ukázkový cyklotým“), jiné jako méně výrazné; výjimečně některé dokonce jako „nepoužitelné“ – v podstatě nevypovídající o daném člověku něco zásadního. Na konci této fáze již máme hotový půdorys stavby.
4. Interpretace
Nyní rozehrajeme nejpodstatnější část rozboru, pokusíme se vyložit, interpretovat jednotlivé znaky a soubory znaků a najít jejich nejpřiléhavější psychologickou charakteristiku. Zde se musíme opřít o základní interpretační schémata napsaná v knihách a naší paměti; pouhá teorie však nestačí. Aby popis vlastností nabyl plasticity, musíme zapojit imaginaci a zkušenosti, které jsme již nabrali rozborem jiných textů, mezi nimiž najednou nacházíme podobnosti a analogie. Nemusíme se bát vyslovit i odvážnější hypotézu a pokračovat dál. Většinou se v dalším postupu potvrdí (a my víme, že jsme na stopě), nebo vyvrátí (shledáme, že se jednalo o slepou uličku). Je dobré si jednotlivé kroky psát a malovat, každý, jak to vyhovuje jeho tvořivosti a lingvistickému stylu.
Zjistíme, že některé vlastnosti, opakovaně v písmu potvrzené, jsou jakousi skálou, o níž se můžeme s důvěrou opřít (dominanta). Pak také najdeme vlastnosti, které jsou k dominantě ve výrazném rozporu. Tato vlastnost může být v celkovém rozboru klíčová a dodá výsledné představě na plasticitě a intimní věrohodnosti, neboť se dotýkáme základní dynamiky „výstavby duše“ dotyčného člověka, jeho napětí.
Na počátku této fáze jsme jako námořníci vyplouvají na neznámé moře, terra inkognita. Jako by měl lodivod znát astronomii a základy navigace, my bychom měli využít svých znalostí psychologie a lidské povahy. Na konci této fáze bychom se již měli vrátit se zakreslenou mapou nových území.
Pocitově to vnímáme, jakoby tu onen člověk byl s námi. Již jsme si ho schopni nějak představit, podobně jako postavu z nějakého románu, kterou už důvěrně známe, i když třebas zatím nejsme schopni ji pregnantně vystihnout.
Dürer: Matka.
Pracovní náčrt nebo konečný výsledek? Analýza nebo syntéza? Technika, řemeslo nebo umění?
5. Syntéza
Nyní bychom měli nabyté poznání kondenzovat a výstižně formulovat.
Musíme znát účel našeho rozboru (zakázky) a vzhledem k tomuto účelu použít nejvhodnější formu vyjádření. Děláme krátký rozbor pro kamaráda z dětství? Snažíme se zjistit, zda je dotyčný člověk, jehož písmo rozebíráme, vhodným partnerem pro člověka, který za námi přišel s žádostí o rozbor svého druha? Nebo jsme při výběrovém řízení do malé firmy, kde nás nebudou zajímat intimní detaily a nevědomé pohnutky, ale výkonost v práci a sociální chování?
V konečné charakteristice by měly být obsaženy všechny podstatné rysy pisatelovy osobnosti podané v kompaktním, logicky propojeném celku, tak aby čtenář našeho rozboru dospěl k plastické představě o daném člověku. Měli bychom se vyhnout banálním zjištěním a frázím a také hypotézám, které se nám v interpretaci nepotvrdily.
Syntézu můžeme zahájit směrem od vitálního základu „vzhůru“, přes temperament, emocionalitu až ke kognitivním složkám (jako bychom popisovali strom od kořenu k horním větvím), ale můžeme také začít dominantní vlastností, za níž bude následovat vlastnost kontradikční, s vysvětlením, které ozřejmuje dynamiku jejich vztahu, takže celé „soukolí“ klape a dává se do pohybu, „jedna noha podpírá druhou“ a člověk před našima očima ožívá. Právě ono vykreslení souvislostí mezi vlastnostmi uvádí představu charakteru do pohybu, vdechuje jí život a překračuje pouhou popisnost. Tento krok je zřejmě i do budoucna nenahraditelný umělou inteligencí a pohybuje se na hranici umění.
V závěru můžeme přikročit k jakémusi výhledu do budoucna, vzhledem k pisatelovým motivacím, plánům a záměrům. Tyto úvahy by měly vycházet ze zdůvodnitelných faktů.
6. Kontrola
Je dobré vyhradit si trochu času a vrátit se k rozboru opětovně s delším odstupem, a znovu si ho pročíst. Vyloučíme nadbytečné smetí, hybridní větné formulace a zjevné nesmysly, abychom mohli být spokojeni s výslednou stylistickou podobou.
Pak projdeme všechny naše pracovní poznámky od začátku a ujistíme se, zda nám nějaký aspekt osobnosti neunikl, zda jsme na něco nezapomněli; může se vyloupnout ještě leccos zajímavého, co nám „upadlo pod stůl“.
Nakonec bychom měli znovu projít všechna tvrzení obsažená v závěru a ověřit, zda jsou zdůvodnitelná na základě znaků obsažených v písmu; zda se nejednalo o chiméru, kterou jsme si vybájili nebo vyprojektovali. Závěr by měl obsahovat jen tvrzení, jež jsou doložitelná z rukopisu samotného a které bychom byli schopni před kýmkoli na základě grafologických pravidel obhájit.
Čím více je písmo individuální, vzdálené školní předloze, tím více se pisatel: 
