Vytvořil jsem na facebooku astropoetickou hru, jejíž výsledek zde předkládám.
18.2.1930 Clyde Tombaugh objevil planetu Pluto. Chtěl jsem zjistit, jak budou lidé podprahově reagovat na atmosféru tohoto dne? Bude příchod Pluta na scénu kolektivního vědomí patrný? (Po objevení Urana následovala Velká francouzská revoluce, po objevení Neptunu nastupuje romantismus - zdá se, že bohové přicházejí na scénu světového dramatu jaksi s pěkným "éntré".)
Vysvětlení pro ty, kteří nemají o Plutu ani tušení. Pluto je archetyp smrti a znovuzrození, zásvětní podzemní říše, kam odcházejí mrtví, byl nazýván Řeky Hádés nebo v Indii by odpovídal Šivovi, na tarotové kartě by se nám připomněl jako Smrtka a jeho příchod na scénu zřejmě souvisí s vypuknutím druhé světové války a nacismem - zkrátka na psychologické rovině vztahuje se k uvolnění démonických, sexuálních a osudových sil, nad nimiž nemůžeme mít kontrolu apod.
Podíval jsem se na horoskop tohoto dne, pozici planet sluneční soustavy na stupních zodiaku. Ke každému z 360ti stupňů zodiaku lze přiřknout tzv. sabiánský (sabejský symbol). Jde o obraz, který vystihuje "frekvenci" či atmosféru, kvalitu daného stupně. Můžete si to představit jako 360 tarotových karet.
Dne 18. 2. 1930 stály planety sluneční soustavy (kam pro tento účel řadím i Lilith) na těchto symbolických stupních:
Rozkvetlé ardhatské pole
Zkamenělý les
Pro bylo přečtení těchto symbolických kódu po sobě silným zážitkem, který je pro mě nějak "plutonský". Cítím v něm ohlašující se Plutův příchod na scénu. Je to jen můj subjektivní vjem? Jak na to budou reagovat ostatní?
Ke své hře jsem napsal následující instrukce:
Následující sabiánské symboly se vztahují k jakési historické události. Není cílem uhádnout jaké, cílem je uvedené symboly si přečíst všechny po sobě jeden po druhém, zavřít oči a nechat přijít obraz, sled obrazů, sen, děj, vůni nebo verš - a ať se objeví cokoli, napište to sem do komentářů.
Nyní níže předkládám odpovědi lidí, kteří se mé hry zúčastnili:
*
Pozdní večer po bitvě, na zabahněné louce, už tam nejsou mrtví, ale je tam těžká energie a ponuro. Jdu a hledám, nevím co, ale nejsem smutná, spíš taková odevzdaná.
Stále se mi vrací karmický koloběh Zneužití sil a odpuštění.
Hluboká temná modř klenoucí se nad temně cihlovou koulí a vůně hořkých mandlí s těžkou omamnou vůní růží se line podvečerem pradávných časů a slyším harfu, nějaké světelné bytosti. Z té harfy se linou tóny, které jsou kapalné a padají jako léķ na celou tu zem... je to dávno pradávno ...prasíla země, která puká, energie ohně splynula s hojivou životadárnou vodou a jsou neseny perutěmi andělů - vzduch je nese a celek je quintessencí - pátý element - v ryzí syrové podobě...
Nikdy to nebudete mít pod kontrolou.
Ztichlé malé náměstí v době polední siesty, horko, stromy, stín, kašna. Zastavený čas.
Prvy pocit bol strach, az dusivy, a tazoba. A nieco, co prichadza ako zachrana, ale nie kazdy to (tak) vidi.
"Hledal jsem ostrov jménem Atlantida, a našel vody habaděj."
Tetelící se horko, klid. Co bylo už není. Je třeba začít odznovu.
Koloběh pokusů a omylů člověka najít co ho přesahuje...
Poušť od obzoru k obzoru. Na horkém písku sedí v lotosu starý muž. Vedle sebe má zapíchnutý trojzubec. Asi šivaista. Soustředěně míchá malé, ohrané karty. Jednu vytáhne. Na obrázku je studna.
Letící čínský drak na temném nebi.
Oko vystouplé nepřirozeně do světa bloudící různými směry - kovová oční čočka - pohyblivé zdi domů - točící se vrtule otrhaného letadla.
Motýl vyletěl z kukly, už ji nechce nést s sebou a s pochopením a s díky se za ní ohlíží. Vítr ho nese jako dobrý přítel, kterého zná, a světlo ho do sebe láskyplně objímá a pojímá... Letí nad bojištěm...
Ulice v Jaipuru vyprahlá sluncem, hubený rikša v cerveno-zlatém ohozu, držící oje a cekajice neznámo na co, pozorujice fotografa jako zjevení z vesmíru.
Alchymista černokněžník jednou nohou zapletený do kola osudu druhou ho popohanejici...
Věčnost. Tohle cítím vždy mimo město, hluk a stres.
Vír - Květinovým polem putuji ke středu, kde se setkávám s vírou. - Z neklidného ruchu přecházím do klidu srdce a ticha. - Zvenku dovnitř - zde nacházím své já. - Chvála dostředivosti.
Moje srdce je chladné a má země je prolitá krví. Mí slovutní černokněžníci sílí a ženou nás do záhuby. - Střih. Sedím se svým učitelem na lavičce a hladím kočku. Čteme z obrazů na nebi. Sázíme semena do půdy. Vracím se domů ke své milé.
Vůně santalového dřeva... dým polehounku stoupá...
Ve mně to evokuje jaro, takový jarní, rozespalý ale probouzející pocit.
Bitevní pole s vojáky se střelami v srdcích, v hradní věži krutý vladař s temnou magií....pro tu malou chvilku. - Já bosá na ranní orosené louce, jdu k jezeru a jeho voda mě přijímá k léčbě a péči. - Pod srdcem nosím 2 nové bytosti.
Je po válce. Mír ještě nenastal v našich duších. Protože mráz spálil srdce. Dlouhé a tíživé ticho , bezvětří, a klid který není klidem , je mrazem.
Čtyřicet dní na poušti, jenom písek a hvězdné nebe nad hlavou...
Výbuch a gejzír. Velka jemná zlatá látka rozprostírajíci se po nebi.
Uroboros.
Stará opuštěná vesnice v Sudetech zarostlá lesem, kterou navštíví Malý Princ a Gandalf.
Teplo, vlhko, voda, andělé. Džungle. Všechno je v poŕadku.
Mech, vůně mechu, Bosá noha se noří do mechu, celá se pomalu propadám do microkosmu světa mechu, který je nesmírně barevný.. trochu jak ve filmu Avatar.. jdu hloub a hloub až je to celý nový vesmír, je v něm plnost, bezpečí , jistota, barevnost, radost, vzduch... hlubokým výdech a nádech ,... a celé kolo se otočí a vynoří v pokoji v křesle ve kterém sedím.
Náraz lodi do břehu - dobytí/objevení nového světa.
Nějakej potemnělej džungloles, kam andělé shůry přinášejí světlo. Tak trochu prosvícení nějakejch temnejch hlubin, ale taky tak trochu conquistadoři přicházející zničit něco starýho.
Žádné komentáře:
Okomentovat