Láska a vina

Přepis konstelace, v níž nám druzí lidé zastupují naše vnitřní archetypové části. Slunce, Mars, Venuše apod. jsou aspekty nás samých, které skrze konstelační proces směřují k integraci.

Uprostřed konstelace leží bodlice, spona do vlasů s ostrými hroty. Venuše, mladá dívka, leží opodál, zbavená vědomí a smyslů. Lilith chodí po místnosti a přešlapuje jako kočka. Já jsem nevinná, já to nebyla, ale někdo to chtěl hodit na mě! Kchhh... Zlobí se. Mars, s obrovským palcátem, chlap jako hora říká: já to klidně vemu na sebe. Chce vzít sponu do ruky. Nech to bejt, prosím tě. Copaks to byl ty? Říkám mu. Nebyl, ale klidně to vemu... No tak vidiš! 

Slunce se klepe strachy, začíná se dávit. Drží si břicho. Něco chce ven. 

Klientka (dále Žena), které stavíme konstelaci, běhá v panice mezi všemi. Nerozumí, co se stalo. Nikdo tomu nerozumíme. Nad vším visí napětí jako v tragédii. 

Zrada, stala se zrada! Říkají někteří. 

Někam někoho vlákali, byla to past! Jakoby šeptaly chóry.

Stala se vražda, říkám svůj popis. Ale nikdo se k ní nemá. Všichni jsou nevinní... Ano, zdá se, že vsichni jsou nevinní. Přesto nad námi visí děsivá tíže. Chce se nám zvracet. Bolí nás ledviny. Jakoby se odehrála krutost toho druhu, když matka utopí své děti nebo je prodá do otroctví, pretože nebylo na jídlo. A tak se cítí nevinná, protože se "nemohlo jinak". Navzdory jakémukoli takovému zdůvodnění se všem zvedá žaludek z neznámého hnusu a tíhy. 

Žena z houstnoucí viny panikaří. 

Nemusíme hledat vinu, ale pojďme pochopit, co se doopravdy stalo, jinak to tu pořád bude viset. Navrhuji.

Venuše se mezitím polomrtvá doplazila po zemi ke sponě a škádlí ji prstíky. Je v tom až cosi erotického. 

Venuše, co se stalo z tvého pohledu? Skláním se k ní.

Co-cože? Sípe sotva slyšitelně Venuše. 

Venuše, pověz nám pravdu ze své perspektivy.

Venuše potichu: milovala jsem ho, on miloval mě. Vlákala jsem ho do pasti, ale nevěděla jsem, že je to léčka. Oni ho pak zabili. Přichystali to na něj. Nemohla jsem za to. 

Chvílí je ticho. 

I po tom, co zazní toto vysvětlení,  však nenastane katarze. Nad konstelací se stále vznáší bílé zlověstné ticho, damoklův meč. 

Pokud by to byla celá pravda, už by se všem ulevilo. To není celé. Něco tu nesedí! Říkám hlasitě. 

Žena bere do náruče polomrtvou Venuši. Hladí ji po vlasech. Dívají se sobě do očí jako dvě zrcadlící se panny. Splývají spolu. "Já jsem ty a ty jseš já." říkají jedna druhé. "Moje bolest je tvá bolest". Otvírá se vrstva bolesti,  která je spojuje...

Oživená Venuše nakonec na hranici slyšitelnosti šeptá jakoby nic (uplyne dlouhý čas, než to řekne): milovala jsem ho. Ale on mou lásku neopětoval, tak sem ho zabila. 

Svírá už přitom ostrou sponu do vlasů ve své ručce. Stále vypadá jako anděl. Září čistotou a krásou. 

Žena jí hledí do očí. Její oči se proměňují.  Zvážňují. Nabírají temný odstín. Zalévají se slzami. 

Jak ty bys mohla...? Nevinná Venuše s andělským úsměvem přikyvuje hlavičkou, za zády sponu. To tys... to já... to my...?

...A já celý zivot nevěřím mužům a neustále je podezírám ze zrady! Stále je hlídám,  jestli něco neprovedou! Jestli je mohu nechat o samotě s dětmi... Vím, že je to nesmysl, ale nemohu si pomoci. Nevěřím jim. Říká Žena.

Oni za to nemohou, to tvoje zapletení způsobovalo tvou nedůvěru. Připisovala jsi jim svůj vlastní děsivý stín. Říkám jí.

Někdy mě napadají takové myšlenky na zabití,  ale nikdy bych něco takového neudělala...

Jak se teď mohu mít ráda? Jak si mohu dovolit být šťastná?

Žena si zakrývá tvář a propadá se do pláče.

Právě,  že díky té nevědomé vině si celý život  nedovoluješ mít se ráda, žít svou Venuši, svou ženskost. Tvá Venuše byla pohřbená pod závojem nevědění. Teď je ten závoj pryč, a ona je tu, ve své pravé podobě. Tvá a Živá. 

Venuše se usmívá jako andílek.

Jak ji teď mohu přijmout? Zděšeně s na ní žena dívá. 

Když ji přijmeš, to neznamená, že něco takového musíš udělat znovu. Jen přijmeš svou Venuši,  lásku, včetně její temné síly. Příště můžeš tu sílu použít jinak.

Férově. Třeba ho kopneš do zadku nebo mu dáš pár facek, říká v klidu z povzdálí (vnitřní chlapík) Mars.

Jo, nemusíš někoho, kdo te odmítne, hned odkráglovat. Dodávám.

Žena se směje, ale hned zas zvážní.

Jak se mohu takto přijmout? Dívá se na Venuši a oči má opuchlé pláčem a tvář černou od líčidla.

Po dlouhém tichu jí říkám větu,  kterou má po mě opakovat:

I PŘESTO VŠECHNO SI ZASLUHUJI LÁSKU. 

I přesto všechno si zasluhuji lásku, říká Žena.

Jak by láska mohla neco takového unést? ptá se sebe samé.

Je tu láska, která to všechno unese. Právě to je láska. Říkám jí.

Pomaličku, ale jen nepatrně v ní něco roztává.

V očích lásky jsme pořad nevinní, říká sama a žasne nad tímto objevem.

Tiskne se ke své Venuši (lásce) a pláče úlevou.

Ještě bude trvat, než si to všechno odpustím.

Ale už jsme to otevřeli a poběží to.

To je vzkaz pro nás všechny. Říkám pro ostatní v místnosti. My všichni jsme mohli kdysi spáchat něco podobného, jsme v tom namočeni vsichni,  všichni sedíme ve stejné žumpě, už proto, že jsme lidmi.

Kdybychom měli čekat na lásku, až budeme dokonalí, nikdy bychom se jí nedočkali. Lásku si všichni zasluhujeme už teď vprostřed žumpy, vprostřed temnoty. 

*

Konstelace proběhla 13.2.2021 na workshopu Král a Anima v Dobřichovicích u Prahy.