Psychologie muže
Divoký muž, po jehož stopách se Robert Bly vydává, je prastarou archetypální či božskou bytostí, která v dnešní době upadla v zapomnění, ale která je našim předkům známa již desítky tisíc let.
Pro umělce a šamanské vizionáře, jimž vděčíme za výzdobu pravěkých jeskyň, jím byl "Pán stvoření", "Čaroděj", "Vládce lovu" - božstvo komplementární k více známé Velké matce (Věstonická Venuše) - podobně jako je Šiva (asketa, šílenec i milovník) komplementární k bohyni Kálí. Tento "Vládce lovu" propojoval a zastřešoval posvátný kruh lovců, zvěře a oběti. V rituálním zasvěcení z chlapce v muže-lovce zažívali mladí muži posvátnou bolest zabíjené zvěře a byli tak bytostně / citlivě "vetknuti" do posvátného přediva života / smrti.
Divoký muž bývá zobrazován jako chlupy od hlavy až k patě zarostlý muž, jeho obraz najdeme i v Novém Zákoně v podobě Jana Křtitele, ale i v nejstarším dochovaném textu světa - Eposu o Gilgamešovi - kde je zobrazen jako Enkidu, divý muž ze stepí, který tvoří jakési stínové dvojče "kultivovanému" králi Gilgamešovi (viz obr.). Drávidská kultura jej označuje jménem Pašupati (Vládce zvíčat) a jeho družce dala jméno Párvatí (Vládkyně hor). V oblasti Kavkazu a Řecka je nazýván Zagreus, Zan nebo na Krétě Zeus. (Jeho družkou je zde Kýbelé se symboly tygra a lva). V modernější řecké éře (přechod k zemědělské kultuře) se jedná o Dionýsa a Ariadné ("Svatá žena"). Dionýsos je zobrazován s trsem hroznů, neboť i on podstupuje totální magickou oběť: je roztrhán na kusy, pošlapán a uzavřen v temnotách volské kůže, aby se pro celou společnost stal působcem extatického opojení, jaké způsobuje víno. Zemřel tragicky rozčtvrcen, aby se stal extází všehomíra. (Řecké slovo tragédie znamená píseň obětního kozla). Řecký bůh Pan ("Všechno") s chlupatými kozlími nožkami má k tomuto archetypu také velmi blízko. (Církev podle této předlohy později utkala obraz Ďábla).
Keltové Divého muže zobrazují jako Cernunna s jelením parožím a listím na hlavě nebo jako Herna Myslivce, jenž je doprovázen smečkou bílých psů s červenýma ušima. Cernunnovými společníky byly delfín, gazela, lev a pes. Cernunnova družka byla nazývána Artio ("Medvědice).
Tato archetypální energie bohužel ze západní kultury postupně "odchází" expanzí Říma a náporem křesťanství. Církev se činí, seč může, aby byl tento "pohanský bůh" vymýcen. Poslední stopy tohoto Velkého lovce se ztrácejí kdesi na počátku středověku (kolem roku 1100). Tu a tam se ještě mihne ve středověku na obrazech Pietra Brueghela. Je (spíše tušen než znám) pod jménem Divý muž a je jakousi komplementární dvojicí k Marii Magdaleně, která je například na kresbě německého malíře Schweigera z r. 1515 vyobrazena s celým tělem od hlavy až k patě (kromě kloubů a bradavek) porostlým vlasy, přičemž ji tři andělé odnášejí do nebe.
Zkrátka, křesťanská kultura se od tohoto archetypu / energie / božstva / kvality / symbolu / obrazu čím dál tím víc odřezávala, až jej zcela potlačila do nevědomí. Spálila všechny mosty vedoucí k tomuto prastarému zřídlu mužské, jangové, přitom však zemité, vodní, vlhké, živočišné, prudké, extatické, chtonické, sexuální, nespoutané energie. (Totéž se zřejmě stalo komplementářní Ženské bohyni, o níž populárně pojednává Šifra mistra Leonarda.)
Od starých Řeků je pak živel vody a země spojován s výhradně ženským principem, kdežto živel ohně a vzduchu je označován jako bytostně mužský. Robert Bly upozorňuje, že se tím něco důležitého vytrácí.
Muž-lovec už není spojen s lovenou zvěří ani matkou zemí. Ocitá se kdesi v umělém vzduchoprázdnu, v němž se nemůže cítí smysuplně a plnokrevně sám za sebe (anebo tento smysl pak zoufale hledá skrze ženství a mateřství, které mu však hloubku mužské moudrosti zprostředkovat nemůže - do ní může být zasvěcen výhradně skupinou starších mužů - lovců - šamanů - válečníků). Muž přestává být spojen s gravitací, hmotou, zemí, materií a emocemi a stává se neukotveným básníkem, filosofem, intelektuálem, utopickým věčným dítkem, kdežto ženě je od té toby připisováno všechno nízké, pasivní, tvárné, primivní, sexuální (to, co je jako země a voda "dole"). Robert Bly naopak archetyp Divokého muže asociuje s principem vody, jak je chápán v Tao-te-kingu - ta síla, jež "vyhledává nejspodnější hladinu" a sama od sebe proniká všude. ("Pan-")
Aleister Crowley - Hymn to Pan
Thrill with lissome lust of the light,
O man ! My man !
Come careering out of the night
Of Pan ! Io Pan .
Io Pan ! Io Pan ! Come over the sea
From Sicily and from Arcady !
Roaming as Bacchus, with fauns and pards
And nymphs and styrs for thy guards,
On a milk-white ass, come over the sea
To me, to me,
Coem with Apollo in bridal dress
(Spheperdess and pythoness)
Come with Artemis, silken shod,
And wash thy white thigh, beautiful God,
In the moon, of the woods, on the marble mount,
The dimpled dawn of of the amber fount !
Dip the purple of passionate prayer
In the crimson shrine, the scarlet snare,
The soul that startles in eyes of blue
To watch thy wantoness weeping through
The tangled grove, the gnarled bole
Of the living tree that is spirit and soul
And body and brain -come over the sea,
(Io Pan ! Io Pan !)
Devil or god, to me, to me,
My man ! my man !
Come with trumpets sounding shrill
Over the hill !
Come with drums low muttering
From the spring !
Come with flute and come with pipe !
Am I not ripe ?
I, who wait and writhe and wrestle
With air that hath no boughs to nestle
My body, weary of empty clasp,
Strong as a lion, and sharp as an asp-
Come, O come !
I am numb
With the lonely lust of devildom.
Thrust the sword through the galling fetter,
All devourer, all begetter;
Give me the sign of the Open Eye
And the token erect of thorny thigh
And the word of madness and mystery,
O pan ! Io Pan !
Io Pan ! Io Pan ! Pan Pan ! Pan,
I am a man:
Do as thou wilt, as a great god can,
O Pan ! Io Pan !
Io pan ! Io Pan Pan ! Iam awake
In the grip of the snake.
The eagle slashes with beak and claw;
The gods withdraw:
The great beasts come, Io Pan ! I am borne
To death on the horn
Of the Unicorn.
I am Pan ! Io Pan ! Io Pan Pan ! Pan !
I am thy mate, I am thy man,
Goat of thy flock, I am gold , I am god,
Flesh to thy bone, flower to thy rod.
With hoofs of steel I race on the rocks
Through solstice stubborn to equinox.
And I rave; and I rape and I rip and I rend
Everlasting, world without end.
Mannikin, maiden, maenad, man,
In the might of Pan.
Io Pan ! Io Pan Pan ! Pan ! Io Pan !
Pohádka o Železném Janovi
A ve stejné situaci hanebného zavržení, ukrytí, spoutanosti se nachází Divoký muž alias Železný Jan ve stejnojmenné, možná desetitisíce let staré pohádce. Pohádka zobrazuje Divokého muže v situaci, v níž se nachází dnes ve vztahu k dnešní kultuře - a zobrazuje proces proměny, který se musí v duši muže uskutečnit, má-li být obnoveno spojení s Divokým mužem a má-li se Divoký muž vrátit na místo, které mu náleží.
Zkráceně se ji tu pokusím převyprávět vlastními slovy. (V plném znění je obsažena v knize Roberta Blye s podrobným esejistickým výkladem každé části). Nuže, zde slíbená pohádka:
V tajemném lese se ztácejí lidé i všichni lovci, které tam král vyšle. Až jeden hrdina se přihlásí králi do služby a slíbí, že tuto záhadu objasní. Když kráčí kolem temného jezera, nad hladinu se vymrští ruka a stáhne pod hladinu lovcova psa. Lovec džbery postupně jezero vyprázdní a na jeho dně spatří divého muže pokrytého hnědou rzí s vlasy až po kolena. Svážou jej a král jej nechá v kleci uvěžnit na nádvoří paláce. (Právě v této situaci se nalézá Divý muž v naší kultuře). Král má však osmiletého syna. Tomu spadne do klece zlatý míč. Divý muž mu jej dá jen pod podmínkou, že jej osvobodí. Princ však neví, kde je klíč. Divý muž mu poradí, že se nachází pod polštářem jeho matky. Princ jej potichu v noci ukradne a Železného Jana vysvobodí. Rozhodne se s ním hrad opustit a prchnou spolu do lesů. V lese má princ hlídat studánku tak, aby do ní nic nespadlo, zatímco je Železný Jan na lovu. Po prvé do ní zanoří prst, který si poranil, když odemykal klec; ten celý zezlátne. Po druhé mu do ní spadne vlas, když si poraněnou rukou prohrábne vlasy - ten také zezlátne. Potřetí do ní pohlédne, podívá se sám sobě do očí a všechny jeho vlasy se promění ve zlato.
Železný Jan prince vykáže, protože neobstál v jeho zkoušce; nicméně mu slíbí pomoc, kdykoliv jej bude potřebovat. Princ, nyní chudý mladík se zakrytou hlavou, nastoupí do služby jako nosič dříví, vody a jako ten, kdo vynáší popel a strará se o oheň; později pracuje jako zahradníkův pomocník. Jednou v létě si v parném dni sundá na okamžik čepici a zlatá hříva jeho vlasů zazáří do princezniny komnaty jako zlatavé sluneční prasátko mihotající se na zdi. Princezna vyběhne z komnaty na balkón a přikáže mu, aby přinesl květiny. (Tuší, že to není obyčejný mladík). Třikrát za sebou ji musí přinést květiny a ukázat, co má pod čepicí, ale chlapec se vymlouvá a zapírá - že mý prý prašivou hlavu. Ona mu za to nabízí zlato a dukáty, ale nic jí to není platné. Neukáže ani na potřetí.
Pak se království ocitne ve válce. Chlapci však ve stáji nechají jen starou chromou herku. Vyrazí na ní do války, ale u lesa křikne na Železného Jana, který mu poskytne dokonalou výstroj, krásného koně a mocnou ozbrojenou družinu. Chlapec vtrhne na bojiště, které se již již chýlí ke smutnému konci. V klíčové situaci obrátí na válečném poli prohru v triumfální vítězství - ale domů se opět vrátí nenápadně na staré herce. Říká, že byl ve válce a srdnatě bojoval, ale všichni chlapi se mu jen smějí.
V další části král i princezna pátrají po tajemném zachránci. Vyhlásí turnaj. Chlapec přijede třikrát za sebou v trojím barevném přestrojení (na ryzáku, bělouši a vraníkovi), které mu poskytne Železný Jan, a vždy na hrot meče zachytí jablko, které princezna hází z balkonu. Avšak nikdy nezůstane, aby králi a princezně odhalil svou identitu, ale odcválá vždy na koni pryč. Při posledním pokusu utrpí od královy pronásledující družiny zranění na noze.
V závěrečné fázi se princezna vyptává na podivného zahradníkova pomocníka. Doslechne se, že tři zlatá jablka rozdal zahradníkovým dětem. Chlapec musí předstoupit před krále. Princezna mu strhne čepici a jeho zlaté vlasy ozáří celý sál. Chlapec přizná, že byl tím, kdo vyhrál všechna tři zlatá jablka, kdo utrpěl zranění od královy družiny a kdo kdysi obrátil na bitevním poli prohru ve vítězství.
Král se jej ptá, kým doopravdy je. Chlapec přizná, že je princ a že jeho otcem je mocný král z jiné říše. Král se mu cítí hluboce zavázán - prý si může cokoliv přát. Princ si přeje - jak to tak v pohádkách bývá - princeznu za ženu. Král svolí. Princezna je zamilována již dávno. Přijedou oba princovy rodiče a koná se radostné shledání rodičů se ztraceným synem a velkolepá svatba. Pije se a hoduje. Když tu zničehonic svtební ryk utichne, rozletí se brána a do komnaty vkročí hrdý král s velkou družinou. Přijde k ženichovi a praví: "Jsem Železný Jan. Byl jsem zakletý v divého muže, ale tys mě vysvobodil. Děkuji ti a všechny mé poklady ti skláním k nohám."
Sedm paprsků mužství
Robert Bly se domnívá, že se mužská esence - podobně jako se bílé denní světlo skládá ze sedmi barev spektra - skládá ze sedmi vnitřních bytostí. V praxi nejde o to stát jedním z nich a ostatní vyloučit (to může být naopak destruktivní - válečník bez milovníka směřuje například k brutalitě, jelikož dosud "neumí s mečem tančit"), ale být naopak pokud možno ve spojení se všemi z nich:
1) Král. "Kdosi v nás, kdo ví, co chceme dělat po zbytek života, zbytek měsíce či zbytek dne. Je mu jasné, po čem toužíme, aniž by podléhal vlivu názorů našeho okolí." Zápal, vášeň, zaměření na něco. Vědět, co chci. Energie, která žehná, vybízí k tvořivosti, zavádí do vesmíru řád. Posvátný obraz vesmírného řádu. To, co drží pohromadě zemi a nebe. Moc, která chrání a dává bezpečí.
2) Válečník. Vnitřní válečník: ochrana svého vnitřního psychického prostoru, uhájit si své místo, zvítězit nad vlastními pochybnostmi a komplexy, schopnost postavit se rodičům je-li to třeba, opak bezbrannosti nebo pocitu oběti, téma "uhájit si svou duši navzdory všemu a všem". Vnější válečník: schopnost snášet bolest, zimu, vedro, hlad, nedostatek pomocí vůle; obětování se nadosobnímu ideálu navzdory urputným překážkám a strastem; schopnost strategického myšlení, prohnanost, zkušenost, inteligence - přelstít, zatrašit, ale i čelit síle silou tváří v tvář - jako Ivan a Baba Jaga). Loajalita, věrnost. Schopnost utvářet hranice, respekt k hranicím svých i druhých; v nejobecnějším smyslu je posláním válečníka bránit hranice vnitřniho i vnějšího světa.
3) Milenec. "Pozorné vědomí", nenásilné vcítění do věcí a lidí, jakoby to byla hudba. "Co vlastně tolik milujeme, že to chceme uchránit před cizími lidmi?" Sféra intimity, zahrady, tance, poezie, změněného toku času. Schopnost prožívat bez intelektuální analýzy, odložit svět povinností. Láska k požitku, skandálnost, provokativnost (Řek Zorba). Extatická radost, ale nikdy ne chtíč sám o sobě. Spontánní radost z dělání radosti druhým. Radost z dotyku, senzuálního kontaktu se světem a lidmi. Vnitřní spojení s ženskostí uvnitř muže. Otevřenost oceánickým prožitkům a změněným stavům vědomí.
4) Divoký muž. Bezprostřednost, divokost, úcta k zármutku a riziku, která mnohé odstrašuje, výstřednost, intenzita, vědomí pádu i vnitřního zranění, básnické šílenství, pohyb na okraji všeho, kontakt s emocionálním tělem; ten, kdo vede vnitřní dítě v nás (viz. pohádka Železném Janovi). "Je to bytost, jenž nám nahání strach, při setkání s ním trneme hrůzou, on je hlubinný, chlupatý, divoký, silný a neuhlazený. Má v sobě apollónskou i dionýskou energii, něžnou i surovou, v očích oheň, v nozdrách vzduch, v ústech vodu, v bradě zem."
5) Intrikán. Ta část v nás, která umí chytře zvrátit chod událostí ve svůj prospěch, která popostrkuje věci určitým směrem, která nečeká, až "věci dopadnou samy od sebe". Hermes, šašek, filuta, šibal, šprýmař, Heyóka (kojot), Odysseus, Bilbo Pytlík. (Více o tom v eseji o Švejkovi).
6) Mág. Mytolog, kuchař, v nejvyšší podobě šaman. Styk s neviditelnými silami světa, pronikavost vidění. Moudře otáčí vše špatné v dobré (alchymie, vaření: transmutace energií a duševních procesů). Odhaluje jiné světy, odkrývá hrdinův (králův) stín v podobě rádce. (Falešný král se bojí proroků a mágů jako Herodes; pravý Král rádci-čaroději-šamanovi naslouchá). Temnou stránkou mága je manipulátor.
7) Smutný muž. Odvaha snášet smutek, i smutek bez příčiny, jakási hutná černota patrná u starých umělců spojená s nejazší hlubinou a přijetím smrti.
Robert Bly: Železný Jan. Argo, 2005. ISBN 80-7203-659-9
