Převzatý příspěvěk
Násilí a chtivost patří bezpochyby mezi nejmocnější psychologické síly, které provází historii lidstva, přičemž současná globální situace jen umocňuje veškeré důsledky jejich vlivu. Za celou historii lidstva, od samotného počátku po devatenácté století, nebylo zabito tolik lidí, jako v posledním století. Mezi živočišnými druhy se nám podařilo dosáhnout pochybného prvenství, které zdůrazňuje schopnost vlastní eradikace a vůbec zničení veškerého života na této planetě. Je třeba však říci, že současná globální krize má psychospirituální povahu, a nelze ji tudíž vyřešit bez radikální a rozsáhlé vnitřní transformace lidstva. Možná, že se tento úkol zdá být beznadějným, ale nedávné vědecko-teoretické koncepce a praktické přístupy vycházející z řady zdrojů, jenž se opírají o nová paradigmata, nabízí slibné strategie, které lze rozdělit do následujících pěti kategorií: rozvoj nového pojetí vesmíru a širší chápání lidské povahy i psyché; nové pohledy na kořeny zhoubné agrese a lidského násilí; nové názory na povahu nenasytné chtivosti; prožitkové přístupy podporující pozitivní osobní transformaci a vývoj vědomí; transpersonální psychologie, výzkum vědomí a řešení globální krize.
Čím dál jasněji se ukazuje, že vědomí není produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, ale základním atributem existence. Podle posledních analýz je individuální psyché každého z nás součástí celkového bytí a lidství ve své hloubi nemá bestiální povahu, nýbrž božskou.
Maligní agrese není odrazem skutečné povahy, je spojena s doménou nevědomé, perinatální dynamiky, která nás odděluje od hlubší identity. Lidé, kteří podněcují válečnou činnost a násilí obecně, se v podstatě zaměřují na vnější cíle, které jim slouží jako náhrada za prvky vlastní psyché, s nimiž by se při procesu důsledného sebezkoumání měli správně střetnout. Okolnosti porodu sehrávají důležitou roli při formování, buďto násilných a sebedestruktivních tendencí, nebo naopak mohou aktivovat sklony k laskavému chování a pomáhat rozvíjet zdravé mezilidské vztahy. Znamená to, že změna porodní praxe orientovaná na lidštější a jemnější způsoby provádění porodů by měla obrovský vliv na míru násilí projevovanou ve vnějším světě.
Perinatální zdroje chtivosti spočívají v pocitu nespokojenosti a disharmonie se současnou situací, ať už je jakákoliv. Jestliže jedinec při narození uvízl v porodním kanálu, bude ve svém životě cítit neustálé nutkání hnát se kupředu za lepší situací, výsledkem čehož se stává životní strategie "krysích závodů," která v žádném případě nemůže poskytnout štěstí. Transpersonální kořeny chtivosti tkví v pocitu oddělení od naší pravé božské identity, z čehož vyplývá touha po falešných nahrážkách, které poskytují pouze prchavé uspokojení.
Naděje však spočívá v hlubokých prožitkových přístupech, které umožňují realizovat proces psychospirituální smrti a znovuzrození a napojit se na pozitivní postnatální nebo prenatální vzpomínky, tedy prožít osobní transformaci. Tyto přístupy se v neustále rostoucí míře projevují v rozvoji vnímání hluboké spirituality vesmíru a veškeré přírody i v odpovídajícím růstu vysoce humanitárních a ekologických zájmů jednotlivců. Současná globální situace je externím projevem mnoha esenciálních témat perinatální dynamiky. Budeme-li se i nadále nechat unášet těmito destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, jejichž kořeny tkví v hlubinách nevědomí, zcela nepochybně zničíme nejen sebe, ale také celý život na této planetě. Ovšem, podaří-li se nám v rozsáhlém měřítku tento proces transformovat ve vlastním nitru, můžeme se tak přičinit o evoluční posun, který nás dostane mnohem dále, než je úsek, který současné lidstvo urazilo od období primátů. Proto je životně důležitým posláním šířit informace o zmíněných možnostech transformace a evoluce vědomí a oslovit tím dostatečné množství lidí, kteří by tak cítili patřičnou osobní motivaci tyto možnosti realizovat. Zdá se, že se účastníme dramatického závodu o čas, který nemá v celé historii lidstva obdoby.
HISTORIE LIDSTVA - MINULOST, SOUČASNOST A BUDOUCNOST
Mezi nejmocnější psychologické síly, které se v historii lidstva projevují, patří bezesporu násilí a chtivost.Nelze si vůbec představit, ani není možné vylíčit množství či intenzitu agresivních činů páchaných po celá staletí v různých částech celého světa, přičemž mnohé z nich se děly ve jménu všemohoucího Boha. Stačí si jen pomyslet na nesčíslné řady křesťanů, kteří byli pro pobavení mas předhazováni v římských arénách jako potrava pro šelmy, nebo na statisíce lidí, jenž se stali obětmi středověké inkvizice a byli ve jménu pravé víry mučeni, zabíjeni a upalováni, dále na masová jatka pod aztéckými obětními oltáři a také na miliony vojáků a civilistů zabitých v různých válkách a revolucích.
Jako příklady nespoutaného násilí a neukojitelné chtivosti můžeme uvést třeba Činghischánovy hordy táhnoucí Ásií, za nimiž zůstávaly vyvražděné, vypleněné a vypálené vesnice, tažení vojsk Alexandra Velikého, který si podmanil veškerá území ležící mezi Makedonií a Indií, neuvěřitelný rozmach Islámu prosazovaný mečem a ohněm, rozpínavost římské říše, křižácké výpravy, dobyvačné cesty Cortéze a Pizzara, kolonializmus Velké Británie a dalších evropských zemí anebo napoleonské války.
Tento trend nabral ve dvacátém století ještě vyšší obrátky. Za celou historii lidstva, od samotného počátku po devatenácté století, nebylo zabito tolik lidí, jako právě v posledním století. Na bitevních polích 2. světové války padlo celkem dvacet milionů mužů a žen a stejný počet lidí se stal obětí důsledků válečné činnosti mimo bojiště.
K nejkřiklavějším příkladům bezcitného vraždění, které jsme mohli za posledních padesát let zaznamenat, patří bezesporu expanzionizmus nacistického Německa a hrůzy holokaustu, Stalinovo ovládnutí východní Evropy a jeho souostroví Gulag, teror na civilním obyvatelstvu v komunistické Číně a v jihoamerických diktátorských režimech, genocida v Tibetu, krutosti jihoafrického apartheidu, válka v Koreji a Vietnamu a nedávná krveprolití v Jugoslávii a Rwandě.
Vyjádření lidské chtivosti můžeme spatřit ve filozofii a strategii kapitalistické ekonomie zaměřené na růst hrubého národního produktu a "neomezený rozvoj," neustálé drancování neobnovitelných přírodních zdrojů, podporování okázalého konzumizmu a "plánovaného zastarávání." Navíc, obrovská část této bezohledné ekonomické politiky, která sebou přináší katastrofické ekologické důsledky, je orientovaná na výrobu stále ničivějších zbraní.
Násilí a chtivost měly v minulosti tragické důsledky pouze pro jednotlivce a jejich rodiny, které smetla vlna vražedných historických událostí, avšak v žádném případě neohrožovaly vývoj celého lidstva a pochopitelně ani nepředstavovaly žádné nebezpečí pro ekosystém a biosféru naší planety. Příroda byla schopna, dokonce i po těch nejničivějších válkách, během několika desetiletí se vzpamatovat a zcela obnovit svůj cyklus. Tato situace se však v průběhu dvacátého století radikálně změnila, neboť rychlý technologický rozvoj, exponenciální růst průmyslové výroby, obrovská populační exploze a zejména objev atomové energie navždy změnily vzorce dosavadních rovnic.
Častokrát můžeme pozorovat, že v tomto století bylo v jediné dekádě nebo i v jediném roce dosaženo více vědecko-technických objevů, než mohli dřívější generace zaznamenat v průběhu celého století. Pravdou ale zůstává, že nás tyto oslnivé intelektuální úspěchy přivedly na hranici globální katastrofy, jelikož nebyly vyváženy srovnatelným emociálním a morálním růstem. Mezi živočišnými druhy se nám podařilo dosáhnout pochybného prvenství, které zdůrazňuje schopnost vlastní eradikace a vůbec zničení veškerého života na této planetě.
Intelektuální vývoj znamená v historii lidstva jeden z velkolepých triumfů. Pronikáme do tajemství jaderné energie, jsme schopni vysílat kosmické lodě na měsíc a prostřednictvím vesmírných sond zkoumat všechny planety sluneční soustavy, umíme přenášet zvuk i barevný obraz nejen po celé zeměkouli, ale i v kosmickém prostoru, podařilo se nám rozluštit kód DNA a odstartovat vývoj genetického inženýrství. Ale současně je nutno konstatovat, že tyto supertechnologické zázraky slouží primitivním emocím a instinktivním impulsům, jenž se příliš neliší od popudů, které motivovaly lidi z doby kamenné.
Nepředstavitelné množství peněz již bylo utopeno v šílených závodech ve zbrojení, přičemž ke zničení veškerého života na Zemi by stačila pouze nepatrná část stávajícího arzenálu atomových zbraní. Mnoho milionů lidí bylo zabito ve dvou světových válkách i bezpočtu dalších násilných konfrontacích vedených z ideologických, rasových, náboženských nebo ekonomických důvodů a statisíce osob padlo za oběť bestiálnímu mučení tajných služeb různých totalitních systémů. Nenasytná chtivost vede lidi k hektické honbě za ziskem a hromadění osobního majetku, které přesahuje jakoukoliv rozumnou míru. Tato strategie, přestože neobsahuje tak gigantický scénář jako jaderná válka, vyústila v situaci, kde je lidstvo ohrožováno mnohem zákeřnějšími a také předvídatelnějšími náměty globální zkázy, mezi něž můžeme počítat průmyslové znečišťování půdy, vody a vzduchu, nebezpečí z jaderných odpadů a havárií, ničení ozónové vrstvy, skleníkový efekt, ztrátu planetárního kyslíku působenou bezohledným kácením lesů a intoxikací mořského planktonu a nebezpečí z toxických příměsí, které "obohacují" naše potraviny a nápoje. K tomu lze přiřadit celé spektrum příkladů, sice již ne tak apokalyptického vývoje, nicméně rovněž s vysoce zhoubnými účinky, jako je astronomickým tempem pokračující vymírání mnoha živočišných druhů, vysoké procento hladovějících a bezdomovců, úpadek rodinných vztahů a rodičovské krize, zánik duchovních hodnot, absence nadějí a pozitivních vyhlídek, obecné odcizení a ztráta spojení s přírodou. Současné lidstvo, třebaže vlastní zázračné technologie téměř z oblasti science fiction, žije v důsledku zmíněných faktorů v chronické úzkosti z hrozby jaderné a ekologické katastrofy.
Moderní věda vyvinula dostatečně účinné prostředky, které by mohly vyřešit nejnaléhavější problémy dnešního světa - je schopna bojovat s většinou nemocí, eliminovat hlad a bídu, snížit objem průmyslových odpadů a nahradit destruktivní fosilní paliva obnovitelnými zdroji čisté energie. Příčiny problémů, které nám stojí v cestě, nespočívají ani v technologii, ani v ekonomice; jejich zdroje se nachází v hlubinách nitra lidské osobnosti. Kvůli lidským slabostem dochází k nepředstavitelnému mrhání zdrojů, které jsou vynakládány do absurdních závodů ve zbrojení, mocenským bojům a honbě za "neomezeným růstem." Tyto slabosti rovněž brání adekvátnějšímu dělení společného bohatství mezi jednotlivce i země, přesunu priorit z oblasti čistě ekonomických a politických zájmů na řešení ekologických problémů, které mají z hlediska zachování života na této planetě prvořadý význam.
Diplomatická vyjednávání, administrativní a právní opatření, ekonomické či sociální sankce, vojenské intervence nebo jiné podobné zásahy mnoho úspěchů nepřinesly, právě naopak, častokrát produkují více problémů než řeší. Začíná nám stále jasněji svítat, proč tato opatření nutně selhávají: Je totiž zhola nemožné docílit zmírnění krize uplatňováním strategií, které vychází ze stejných ideologických zdrojů, jako ty, jenž danou krizi způsobily. Z posledních analýz vyplývá, že současná globální krize má psychospirituální charakter, tudíž odráží stupeň evoluce vědomí lidských druhů. Proto si jen stěží lze představit, že by se tato krize mohla vyřešit bez vnitřní radikální a rozsáhlé transformace lidstva a dosažení vyšší emoční vyzrálosti a duchovního probuzení.
Úkol, rozvinout ve vědomí lidstva zcela nový systém hodnot a cílů, se může jevit jako příliš utopistický a nerealistický, aby vůbec vzbuzoval nějakou naději. Zvážíme-li, jakou úlohu v historii lidstva sehrává násilí a chtivost, pochopitelně se nám nechce příliš věřit, že by se moderní lidstvo mohlo transformovat na společenství jednotlivců schopných mírového soužití s ostatními lidmi, nemluvě o dalších bytostech, bez ohledu na rasový původ, náboženské nebo politické vyznání. Stojíme před nutností vštípit do vědomí lidstva smysl a vnímání hlubokých etických hodnot, citlivosti k potřebám jiných, dobrovolné skromnosti a vysoce ekologického cítění. Na první pohled se takový úkol jeví jako výplod fantazie, které předčí i snílky z oblasti science-fiction.
Tato situace, přestože je vážná a kritická, nemusí být až tak beznadějná, jak se nám jeví. Po více než třiceti letech intenzivního výzkumu zvláštních stavů vědomí jsem dospěl k závěru, že teoretické koncepce i praktické přístupy, které rozvíjí transpersonální psychologie - disciplína, jež usiluje o integraci spirituality s novým paradigmatem, které se začíná prosazovat v západní vědě - nabízí nové a velmi slibné strategie, které by nám mohly pomoci zmírnit krizi, jíž všichni čelíme. Jsou v plném souladu s věčnou moudrostí velkých duchovních nauk východu a mystických tradic celého světa.
Pozorování a výsledky z oblasti moderního výzkumu vědomí, transpersonální psychologie i prosazujícího se paradigmatu nám umožňují, na základě situace v současném světě, přijat konkrétní strategie, které lze rozdělit do následujících pěti kategorií:
(1) rozvoj nového pojetí vesmíru a snaha o širší chápání lidské povahy i psyché, jenž by nahradily překonané behavioristické a freudovské modely;
(2) získávání nových pohledů na kořeny zhoubné agrese a lidského násilí;
(3) formování nových názorů na povahu nenasytné chtivosti;
(4) osvojování si experienciálních přístupů podporující pozitivní osobní transformaci a vývoj vědomí;
(5) rozvoj transpersonální psychologie, výzkum vědomí a řešení globální krize.
NOVÉ POJETÍ VESMÍRU, PSYCHÉ A LIDSKÉ POVAHY
V posledních letech mnoho autorů upozorňuje, že významným faktorem v prohlubování globální krize je newtonovsko-karteziánské paradigma, které dominuje západní vědě již tři sta let. To ve své podstatě pojímá vesmír jako gigantický, plně deterministický superstroj, který se řídí zákony mechaniky a projevuje se ostrou dichotomií mezi myslí a přírodou. Vnímání vesmíru jako mechanického systému vede k přesvědčení, že ho lze rozdělit a selektivně zkoumat všechny jeho části.
Západní věda tím, že povýšila hmotu na základní a určující princip vesmíru, rovněž zredukovala život, vědomí a inteligenci na její náhodné vedlejší produkty. V tomto kontextu se člověk jeví pouze jako vysoce vyvinuté zvíře, což vedlo k tomu, že antagonizmus, soutěživost a Darwinova teorie "přežití nejlépe disponovaných jedinců," jsou považovány za řídící principy lidské společnosti. Také organická i anorganická příroda bývá popisována jako neživý a nevědomý celek, což podle programu, jenž tak výmluvně zformuloval Francis Bacon, poskytuje člověku důvod k jejímu plenění.
Freudova psychoanalýza, svým popisem lidské bytosti jako tvora, jehož základními motivačními silami jsou bestiální instinkty, se také nemalou měrou přičinila o prohloubení globální krize. V její koncepci se tvrdí, že pokud bychom nebyli kontrolováni supergem (zvnitřněnými rodičovskými zákazy a příkazy) a neobávali se reakce společnosti, pak bychom se vší nespoutaností vraždili, kradli, dopouštěli se incestu a oddávali se bezuzdnému promiskuitnímu sexu. Takový obraz lidské povahy zákonitě odsouvá veškeré ideje komplementarity, synergie, vzájemné úcty a mírové spolupráce do oblastí dočasných oportunistických strategií nebo naivně utopistických fantazií. Není těžké pozorovat, jak tyto koncepce a k nim přiřazované systémy hodnot pomáhají vytvářet krizi, v níž se ocitáme.
Avšak, v průběhu posledních pětadvaceti let došlo v západní vědě k řadě revolučních objevů, které předkládají přesvědčivé důkazy k radikálně novému chápání vesmíru, člověka a psyché. Čím dál jasněji se ukazuje, že vědomí není produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, ale základním atributem existence. Vesmír je prostoupen kreativní inteligencí, v jejíž struktuře je neoddělitelně vetkáno vědomí. Moderní výzkum vědomí dokazuje, že koncepční rámec tradiční psychiatrie a psychologie - které lidskou psyché redukují na rovinu biologickou, postnatálně biografickou anebo na úroveň Freudova individuálního nevědomí - je povrchní, neadekvátní a nesprávný.
Ve zvláštních stavech vědomí - dosahovaných prostřednictvím systematické meditace; šamanských rituálů; zážitků blízkých smrti; psychedelických sezení; silných a účinných forem prožitkové psychoterapie, jakými jsou rebirthing (psychospirituální prožitek smrti a znovuzrození), holotropní dýchání a původní terapie; a rovněž spontánních psychospirituálních krizí - se psyché může ocitnout daleko mimo hranice těchto úzce vymezených limitů. Je možné dynamiku nevědomí, v níž dominují animální instinkty, transcendovat a napojit na transpersonální oblast. Podle posledních analýz je individuální psyché každého z nás součástí celkového bytí, a lidství ve své hloubi nemá bestiální povahu, nýbrž božskou. Takové chápání existence vytváří přirozený základ pro rozvíjení úcty k životu, spolupráce a synergie, humanitárních i planetárních zájmů a hlubokého ekologického cítění.
NOVÉ POHLEDY NA KOŘENY ZHOUBNÉ AGRESE A LIDSKÉHO NÁSILÍ
Moderní výzkum agresivního chování člověka byl zahájen přibližně v polovině minulého století, kdy došlo v oblasti evolučních teorií k řadě objevů, kterým dominuje zejména dílo Charlese Darwina. Pokusy vysvětlit povahu lidské agrese na základě zvířecího původu vedly k tvorbě teoretických závěrů mezi něž můžeme řadit koncepci "nahé opice," jejímž autorem je Desmond Morris (1967), dále Ardreyho představu "teritoriálního imperativu" (1961), Mac Leanovu teorii "trojjediného mozku" (1973) a sociobiologické výklady Richarda Dawkinse (1976), který interpretuje agresi na základě strategií "sobeckého genu." Průkopníci v oblasti etologie, např. Konrad Lorenz (1963), Nikolaas Tinbergen (1965) a další, předkládají mnohem vytříbenější modely chování, které vychází ze studia ritualistických a motivačních prvků a rozšiřují aplikaci mechanického modelu i na oblast instinktů.
Avšak žádná z teorií, která tvrdí, že lidský sklon k násilí je prostým odrazem našeho zvířecího původu, není adekvátní ani přesvědčivá. Zvířata se chovají agresivně pouze pokud mají hlad, brání svá území anebo bojují o samici. Ovšem charakter a rozsah lidského násilí - podle Ericha Fromma (1973) "zhoubné agrese" - nemá v říši zvířat žádné srovnání. Nenalezneme zde žádné přirozené analogie ke krutostem, jež byly páchány v průběhu historie lidstva. Neadekvátnost tvrzení, že agrese je přirozenou součástí evoluční povahy, vedlo k formulaci psychodynamických a psychosociálních teorií, které přichází se závěrem, že výrazná část lidské agrese byla vypěstována učením a je tedy podmíněným jevem. Tento trend má svůj počátek na konci třicátých let, kdy psychologové J.Dollard a N.E. Miller (1939) publikovali monografii Frustration and Aggression.
Psychodynamické teorie se pokouší specificky lidskou agresi vyložit jako reakci na frustraci, zneužívání a nedostatek lásky, jimiž jedinec trpěl v období svého dětství. Avšak i tyto výklady se jeví jako zcela nedostatečné, zejména pokud uvažujeme o extrémních formách individuálního násilí (např. případ Bostonského škrtiče, sériové vraždy Geoffrey Dahmera nebo texaského střelce Whitea), zločinech páchanými ozbrojenými gangy (vraždy Sharon Tate nebo vězeňské vzpoury) a zejména o masově-sociálních jevech jako nacizmu, komunizmu, krvavých válkách, revolucích, genocidě a koncentračních táborech.
V průběhu několika posledních desetiletí došlo k rozvoji psychedelických výzkumů a hlubinných prožitkových terapií, jejichž výsledky nám umožňují chápat problematiku lidské agrese v mnohem jasnějším kontextu. Bylo zjištěno, že příčiny onoho problematického a nebezpečného aspektu lidského chování jsou mnohem hlubší a komplikovanější, než si tradiční psychologie představuje. Avšak, tyto prožitkové modality současně nabízí vysoce účinné postupy, které mohou pomoci tyto hluboké a temné kořeny neutralizovat a transformovat. Navíc, dosažené výsledky ze zmíněných terapií indikují, že zhoubná agrese neodráží skutečnou lidskou povahu. Zhoubná agrese je ve skutečnosti spojena s oblastí nevědomé dynamiky, která nás odděluje od hlubší identity. Jakmile dosáhneme transpersonální roviny, která se nachází za vrstvou malignity, uvědomíme si, že naše pravá podstata není bestiální, nýbrž naopak božská. Toto zjištění plně souzní s dávnou moudrostí, která je vyjádřená v hindských Upanišadách slovy "Tat twam asi" (To jsi ty), což značí, že v konečném hodnocení je každý z nás ztotožněn s kreativním kosmickým principem.
PERINATÁLNÍ ZDROJE NÁSILÍ
Není sebemenších pochyb o tom, že maligní agrese je spojena s traumaty a frustracemi, jimiž člověk prochází v období svého dětství. Ovšem, moderní výzkum vědomí odhalil další významné kořeny násilí, které leží v hloubi lidské psyché a nachází se ještě před postnatálně-biografickým obdobím a vztahují se k traumatům biologického porodu (nebo-li v perinatální oblasti). Několikahodinové prožitky bolesti, ohrožení nebo dušení, které se při porodu dostavují, vytváří obrovský rezervoár úzkosti a vražedné agrese, která v organizmu zůstává nahromaděná. Znovuprožití vlastního porodu, jehož lze docílit prostřednictvím různých prožitkových psychoterapií, neznamená pouze opětovné přehrávání původních vjemů a pocitů, ale obvykle bývá spojeno s celou škálou zážitků s vyobrazením násilných scén, mezi nimiž se častokrát objevují drastické sekvence válečných situací, revolucí, rasových nepokojů, koncentračních táborů, krutostí totalitních režimů, genocidy a dalších forem hrůzného násilí.
Taková spontánní vyobrazení sociálně-politických témat v průběhu perinatálního procesu umožňují vyvodit velice konkrétní závěry o dynamice psychologických procesů. Samozřejmě, že války a revoluce představují velice složité fenomény, které mají své historické, ekonomické, politické, náboženské a jiné rozměry. Mým záměrem není předkládat redukcionistické výklady, ale nabídnout nové náhledy obohacující dosavadní teorie o psychologický a duchovní rozměr, jenž bývá doposud přehlížen anebo neadekvátně a povrchově zamlžován.
K obrazům sociálně-politických událostí provázející znovuprožití biologického porodu lze konkrétně přiřadit čtyři konsekutivní stádia porodního procesu. Tato stádia porodního procesu jsem označil termínem bazální perinatální matrice, zkráceně BPM. Při prožívání událostí nenarušeného nitroděložního života (to je období první bazální perinatální matrice, nebo-li BPM I) jedinec obvykle vnímá obrazy ideálních archaických společností, kultur žijících v naprostém souladu s přírodou (např. z panensky čistých polynézských ostrovů) nebo předloh budoucích utopistických společností, které si již vyřešily veškeré hlavní konflikty. Vzpomínky na narušený nitroděložní vývoj (toxické prostředí matčina lůna, nebezpečí umělého přerušení, pokusy o potrat) jsou provázeny obrazy lidí žijících v zamořených nebo znečištěných průmyslových oblastech anebo prostředí, v němž převládá paranoia a neustálý pocit zákeřného nebezpečí.
Regresivní zážitky vztahující se k první klinické fázi porodu (v mé terminologii BPM II), při níž dochází k periodickému stahování dělohy, přičemž však děložní hrdlo zůstává uzavřeno, předkládají diametrálně odlišný obraz. Projevují se vyobrazením utlačovatelských a totalitních režimů s uzavřenými hranicemi, které zneužívají vlastní lid a "dusí" jakýkoliv projev osobní svobody, například se může jednat o výjevy z carského nebo komunistického Ruska, Hitlerovy třetí říše, jihoamerických diktatur, aparteidu nebo vězňů z nacistických koncentračních táborů či Stalinova Gulagu. Jedinci procházející těmito scénami živoucího pekla se ztotožňují výhradně s oběťmi a cítí hluboký soucit s utlačovanými a psanci.
Prožitky, které se vztahují k druhé klinické fázi porodu (BPM III), kdy dochází k roztáhnutí porodního hrdla a pokračující stahy tlačí plod úzkým průchodem porodního kanálu, provází celá řada různých násilných scén, kupříkladu krvavých válek a revolucí, lidských nebo zvířecích vražedných útoků, mrzačení, znásilnění a vraždění. Tyto scény často obsahují démonické prvky a odpudivé skatologické motivy. Mezi další průvodní jevy patří vize hořících měst, výstřelů raket anebo výbuchů jaderných bomb. Subjekt zde není odsouzen k úloze pouhého pasivního trpitele, ale může sehrávat trojí roli - oběti, agresora nebo emočně zaujatého pozorovatele.
Procesy charakterizující třetí klinickou fázi porodu (BPM IV) - okamžiku vlastního porodu a oddělení jedince od matky - jsou spojovány s obrazy válečných vítězství, osvobození zajatců, úspěchů kolektivního úsilí, například revolucí, národních a vlasteneckých hnutí, triumfálních oslav a vítězných přehlídek nebo poválečných rekonstrukcí.
V roce 1975 jsem tato pozorování, jenž dávají do souvislosti významné sociálně-politické události s jednotlivými fázemi biologického porodu, popsal v mé první knize Realms of Human Unconcious (Grof, 1975). Krátce po jejím vydání jsem obdržel dopis od newyorského psychoanalytika a historika Lloyda deMause, který je jedním ze zakladatelů psychohistorie - disciplíny, která aplikuje výsledky výzkumů hlubinné psychologie do oblasti historických a politických věd. Psychohistorikové studují kupříkladu souvislosti mezi průběhem dětství politických vůdců, jejich systémem hodnot a rozhodovacími procesy anebo vliv uplatňovaných výchovných praktik na charakter revolucí v konkrétním historickém období. Lloyd deMause projevil o mé výsledky týkající se porodního traumatu a jeho možných sociálně-politických souvislostí velký zájem, neboť mu mohly posloužit jako zcela nezávislý zdroj pro jeho vlastní výzkum.
Lloyd po určitou dobu studoval psychologické aspekty předválečných nebo předrevolučních období. Zajímalo ho, jak se vojenským vůdcům dařilo mobilizovat masy mírumilovných civilistů a měnit je na vraždící stroje. Jeho přístup byl velice originální a kreativní, neboť analýzu tradičních historických zdrojů obohatil o soubor psychologicky významných údajů sestavený z různých politických komiksů, karikatur, vtipů, snů, osobních zobrazení, přeřeknutí, vedlejších poznámek anebo dokonce z různých čmáranic zanechaných v hrubých konceptech politických dokumentů. Předtím než mne kontaktoval, se mu podařilo tímto způsobem analyzovat sedmnáct situací, které v rozsahu mnoha století, od starověku až po nedávnou minulost, mapovaly období před vypuknutím válek a revolucí.
Ke svému překvapení zjistil, že se v jeho analýze objevují neobvykle vysoké počty projevů, metafor a symbolik, které zjevně souvisí s biologickým porodem. Tudíž, vojenští vůdcové i politikové všech věkových kategorií používají v kritických situacích anebo při vyhlášení války výrazy, které lze rovněž aplikovat na porodní trauma. Své nepřátele obviňují, že nás dusí, škrtí, mačkají z nás poslední dech, omezují nás a nedávají nám dostatek životního prostoru (Hitlerův "Lebensraum"). Velice často se také objevují zmínky o tmavých jeskyních, tunelech, temných bludištích, zrádných propastí do nichž můžeme být vtlačeni nebo nebezpečí zaplavení či utonutí. Podobně i slibovaná řešení nesou v sobě různé formy perinatálních obrazů: Vůdcové slibují, že nás povedou ke světlu, jenž se nachází na konci temného tunelu nebo nám ukáží cestu ven z bludiště a také se zaručují, že až přemůžeme nepřítele, budeme všichni znovu volně dýchat.
Lloyd deMause ve své práci předkládá analýzu výroků tak známých historických osobností, jakými jsou Alexandr Veliký, Napoleon, Samuel Adams, císař Vilém II, Hitler, Chruščov a Kennedy. Samuel Adams přirovnává Americkou revoluci k "dítěti nezávislosti, které nyní bojuje o svůj zrod." Císař Vilém v roce 1914 prohlásil, že "monarchie cítí na svém hrdle smrtelný stisk a musí si vybrat mezi možností, buďto se nechat uškrtit, anebo se ještě naposledy pokusit ubránit hrozícímu útoku." Nikita Chruščov v průběhu Kubánské krize napsal Kennedymu dopis, v němž naléhal, aby se jejich národy "nedostaly do střetu, jako dva krtci zápasící v tunelu na život a na smrt." Ještě výstižněji zněla kódovaná zpráva, kterou odeslal japonský velvyslanec Kurusu, když telefonoval do Tokia, že jednání s Rooseveltem selhala, a že je možno zahájit útok na Pearl Harbor. Prohlásil, že "dítě se narodí každou chvíli," přičemž otázku na situaci v Japonsku formuloval slovy: "Vypadá to, že by se již dítě mohlo narodit?" Odpověď zněla" "Ano, zdá se, že se dítě narodí každou chvíli."
Děsivým dojmem působí perinatální jazyk užívaný v souvislosti s výbuchem atomové bomby nad Hirošimou. Letoun Enola Gay byl pojmenován po matce pilota. Samotná atomová bomba nesla na svém trupu nápis vyjadřující její přezdívku "Chlapeček" a smluvená zpráva, která byla odeslána do Washingtonu signalizující úspěšnou detonaci zněla "dítě se narodilo." Ani se nezdá, že by to bylo příliš přitažené za vlasy, jestliže bychom i za přezdívkou "Tlouštík," nebo-li bomby svržené nad Nagasaki, viděli obraz novorozeněte.
V průběhu období naší korespondence se Lloydovi podařilo shromáždit mnoho dalších historických příkladů, z čehož vyvodil teorii, že vzpomínky na porodní trauma sehrávají významnou úlohu jako zdroj motivace k násilným sociálním projevům (viz de Mause, 1982, 1996).
Problematika jaderné války s mým tématem úzce souvisí, proto bych se rád u ní pozastavil a k její analýze bych využil fascinující vědeckou práci Carol Cohnové nazvanou "Sex and Death in the Rational World of the Defense Intelectuals" (Sex a smrt v racionálním pojetí vojenských intelektuálů), kterou prezentovala v roce 1987. Vojenští intelektuálové jsou civilové, kteří plně nebo částečně pracují pro vládu, mohou zastávat funkce administrativních úředníků nebo poradců, někdy působí na univerzitách nebo výzkumných institutech. Formulují teorie, které vytváří informační a legitimní rámec jaderné strategie Spojených států, což v praxi znamená, že sestavují pokyny jak řídit závody ve zbrojení, jakým způsobem zastrašit nepřítele od použití jaderných zbraní, jak vést jadernou válku, jestliže zastrašující opatření selžou a také jak vysvětlovat veřejnosti, že žít bez jaderných zbraní není bezpečné.
Carol Cohnová se zúčastnila dvoutýdenního letního semináře zaměřeného na tématiku jaderných zbraní, doktríny jaderné strategie a kontrolu zbrojení. Byla naprosto fascinovaná charakterem téměř výhradně mužského (kromě několika sekretářek) prostředí vojenských intelektuálů. Podařilo se jí shromáždit velmi zajímavá fakta potvrzující perinatální rozměr jaderné války. Tato fakta, v její terminologii, podtrhují význam motivu "mužského porodu" anebo "mužského stvoření," což lze ilustrovat na několika historických příkladech:
Ernest Lawrence odeslal v roce 1942 do Chicaga telegram adresovaný skupině fyziků podílejících se na vývoji atomové bomby se zněním: "Gratuluji novorodičům. Ani se nemohu dočkat, až se to narodí." V Los Alamos se o atomové bombě hovořilo jako o "Oppenheimerově dítěti." Richard Feynman ve svém článku píše, že když po smrti své manželky pobýval určitou dobu doma a nebyl na pracovišti, obdržel telegram, v němž stálo: "Očekáváme, že se dítě narodí tehdy a tehdy."
V laboratořích Lawrence Livermora se o vodíkové bombě hovořilo jako "Tellerově dítěti," ačkoliv odpůrci Edwarda Tellera, kteří si přáli jeho dílo bagatelizovat, tvrdili, že není jejím otcem, nýbrž matkou. Podle jejich názoru byl skutečným otcem Stanislav Ulam, který veškeré důležité myšlenky sám zplodil, zatímco Teller ji posléze "přivedl na svět." V souvislosti tématikou mateřství se rovněž užívalo výrazu "poskytnutí péče," což znamenalo údržbu raket.
Generál Grove odeslal do Německa ministru války Henry Stimsonovi, který se právě účastnil Postupimské konference, triumfální kódovanou telegrafickou zprávu o úspěchu první jaderné zkoušky, jež zněla: "Doktor se právě vrátil a s nadšením i sebedůvěrou tvrdí, že chlapeček se má k světu a je tak silný jako jeho velký bratr. Jeho oči zářily až v Highholdu a jeho křik doléhal až k mé farmě." Stimson, aby obratem informoval Churchila, napsal poznámku: "Porod uspokojivý, dítě je na světě."
William L. Laurence popisuje své svědectví z průběhu první jaderné zkoušky slovy: "Asi sto sekund po oslňujícím záblesku nastala obrovská exploze - byl to první výkřik nového světa." Vítězoslavný telegram, který Edward Teller odeslal do Los Alamos po úspěšné zkoušce vodíkové pumy "Mike" realizované na atolu Eniwetok nesl zprávu: "Je to chlapec." Mužská populace vědců se tak přičinila o zrod sil prosazujících svou nadvládu nad ženskou přirozenou podstatou. O symbolice jaderného úderu nad Hirošimou a Nagasaki, vyjádřenou ve slovech Enola Gay, Chlapeček, dítě se narodilo nebo Tlouštík, jsem se již zmínil.
Carol Cohnová se ve své práci také zmiňuje, že vojenští intelektuálové v hojné míře používají jazyk obsahující zjevně sexuální symboliku. Charakter tohoto kontextu, jenž spojuje sex s agresí, dominancí i skatologickými motivy, poukazuje na hlubokou podobnost s výjevy vyskytujícími se v souvislosti s porodními zážitky (BPM III). Například americká závislost na jaderných zbraní byla často vysvětlována pomocí výrazu neodolatelná, neboť " samec má tak možnost se více vyřádit." Profesoři vysvětlovali důvod, proč by řízené střely MX měly být umístěny na odpalovací rampy určené pro doposud novější typ mezikontinentálních řízených střel Minuteman, místo toho, aby nahradily starší a méně přesnější typy, větou: "Přece nestrčíte nejlepší raketu, kterou máte k dispozici, do nějaké hnusné díry."
V určitém období se hovořilo o situaci, že Rusové mají tvrdší rakety než my, proto je musíme také přitvrdit." Jistý vojenský poradce se ve Výboru pro národní bezpečnost vyjádřil o "uvolnění sedmdesáti až osmdesáti procent naší megatonáže pro jedinou orgasmickou explozi."
Jednotlivé přednášky se hemžily termíny jako odpalovací zařízení s verikálním erektorem, poměr nárazu ku hmotnosti, měkké položení, hluboký průnik nebo srovnatelné výhody prodlužovaného nátlaku oproti nárazovému útoku. Dalším příkladem je široce populární zvyk "poplácávání raket," který je výrazem nejen falické dominance, ale i homosexuálních sklonů. Feministické kritiky zaměřené proti jaderné politice obsahují vcelku výstižné výrazy jako "závist k raketám" anebo "falický obdiv."
Další dílo, které podporuje názor, že klíčovou úlohu ve válečné psychologii sehrává perinatální oblast nevědomí, je skvělá kniha Sama Keena The Faces of the Enemy (1988), (Tváře nepřítele). Keenovi se podařilo z mnoha zemí i historických období shromáždit jedinečnou sbírku překrucovaných a zaujatých projevů formulovaných v podobě válečných plakátů, komiksů anebo karikatur. Ve své práci upozorňuje, že nepřítel obvykle bývá popisován a vykreslován vcelku stereotypním způsobem, který se příliš nemění a ani příliš nezávisí na charakteru daného kulturního prostředí.
Podle převažujících charakteristik rozdělil své obrazy do několika archetypálních kategorií ( např. Škrtič, Agresor, Důstojný protivník, Zrůda bez tváře, Nepřítel boha, Barbar, Zločinec, Mučitel, Násilník, Smrt). Keen říká, že domnělé obrazy nepřítele jsou v podstatě projekce potlačovaných a odmítaných temných aspektů našeho nevědomí, nebo-li Stínu. Je nutno konstatovat, třebaže v průběhu historie lidstva nalezneme také příklady "spravedlivých válek," že iniciátoři válečné činnosti se obvykle zaměřují na vnější cíle, které jim slouží jako náhrada za prvky vlastní psyché, s nimiž by se při procesu důsledného sebezkoumání měli správně střetnout.
Teoretický rámec Sama Keena sice specificky nezahrnuje perinatální oblast nevědomí, avšak analýza jeho obrazových materiálů odhaluje převahu symbolických výjevů, které jsou charakteristické pro oblasti BPM II a BPM III. Nepřítel zde bývá tradičně vyobrazován jako nebezpečná chobotnice, zákeřný drak, mnohohlavá hydra, obrovská jedovatá tarantule nebo hrozná mořská obluda. Další časté symboly nesou podobu zákeřných šelem nebo zlých dravců, monstrózních žraloků a děsivých hadů - zejména zmijí a hroznýšů. Obrazy z období válek, revolucí a politických krizí rovněž oplývají výjevy škrcení nebo drcení, strašných vodních vírů a zrádných tekutých písků. Srovnání obrazů zvláštních stavů vědomí, jenž provází perinatální prožitky, s historickou obrazovou dokumentací shromážděnou v dílech Lloyda de Mause a Sama Keena, poskytuje pádný důkaz o perinatálních kořenech lidského násilí.
Výsledky posledních výzkumů, získané společným hodnocením zvláštních stavů vědomí a objevů v psychohistorii, nás upozorňují, že se kdesi v hloubi nevědomí každého z nás ukrývá zdroj silných energií a emocí, které se vztahují k porodnímu traumatu, a které se nám doposud nepořilo zpracovat a asimilovat. Tento aspekt naší psyché může pro některé z nás zůstávat zcela mimo vědomou oblast, a to až do té doby, než se vydáme na cestu zkoumání hlubin vlastního nitra, kterou můžeme podniknout prostřednictvím psychedelických látek, holotropního dýchání, původních rituálních terapií nebo technik vyvolávající prožitek znovuzrození. Někteří z nás si mohou emoce anebo fyzické pocity vyplývající z energií nahromaděných v perinatální oblasti do jisté míry a různým způsobem i uvědomovat.
Aktivace těchto latentních sil může vést k vážným psychopatologickým projevům, včetně bezdůvodného násilí. Zdá se, že je z dosud neznámých důvodů možné, aby současně docházelo k masovému nárůstu uvědomování si vlastních perinatálních prvků, které pak vytváří atmosféru plnou napětí, úzkostí a předtuch. Vůdcem se stává jednotlivec, který je vystaven mnohem silnějšímu vlivu perinatálních energií, než kterýkoliv jiný průměrný člověk. Rovněž disponuje schopností své neakceptovatelné pocity (v Jungově terminologii Stín) popřít a projikovat je na vnější situaci. Vinu za vyvolání kolektivního neklidu svaluje na nepřítele a jako řešení nabízí vojenskou intervenci.
Válka poskytuje příležitost zbavit se psychologických zábran, které za normální situace udržují nebezpečné perinatální tendence pod kontrolou. Freudovo superego, nebo-li psychologická síla, která si vynucuje sebeovládání a civilizované chování, je nahrazeno "válečným superegem": Nyní jsme oceňováni a dekorováni za činy, které jsou v mírové době neakceptovatelné a trestné - tedy za vraždění, bezohledné ničení anebo drancování. Jakmile vypukne válka, mohou se uvolnit i veškeré destruktivní a sebedestruktivní impulsy. Perinatální prvky (BPM II a BPM III) , s nimiž se normálně setkáváme v určitém stádiu vnitřní explorace a transformace, se nyní stávají součástí našeho života, a to přímo anebo zprostředkovaně z mediálních zdrojů. Klasické perinatální obrazy různých bezvýchodných situací, sadomasochistických orgií, sexuálního násilí, bestiálního a démonického jednání, bezuzdného běsnění obrovských explozivních energií a skatologických výjevů se ve válkách a revolucích prosazují s nevídanou intenzitou.
Ovšem výsledkem uvolnění nevědomých impulsů, ať už v individuálním nebo kolektivním měřítku, není transformace, jak tomu bývá při plném vědomém prožitku, jelikož zde chybí vhled a terapeutický záměr. Tudíž cíl skryté perinatální fantazie, která zastupuje pudovou sílu těchto násilných situací, nemůže být dosažen dokonce ani tehdy, je-li válka či revoluce dovedena k úspěšnému konci. Ani ta nejslavnější vítězství vybojovaná mimo rámec vlastního nitra sebou nepřináší toužený vnitřní pocit emočního osvobození a duchovního znovuzrození. Po počátečním opojení z vítězné euforie přichází nejprve vystřízlivění a později trpké zklamání. Obvykle netrvá ani příliš dlouho, než se z trosek nesplněných snů začne vynořovat kopie starých represivních systémů, protože tytéž nevědomé síly působí v hloubi nevědomí i nadále. Historie lidstva nám nabízí mnoho příkladů, kdy se stejný vzorec takto opakuje, stačí se zmínit třeba o Velké francouzské revoluci, bolševické revoluci v Rusku anebo o druhé světové válce.
Jelikož jsem svůj hlubinný psychologický výzkum prováděl řadu let také v Praze, kde v té době vládl marxistický režim, měl jsem možnost shromáždit některé fascinující materiály týkající se psychologické dynamiky komunizmu. Tématika komunistické ideologie se u mých klientů tradičně objevovala, když zrovna zápasili s perinatálními energiemi a emocemi. Potvrzuje se, že revolucionáři čerpají svou vášeň k boji proti utlačovatelům a jejich režimům z vlastní vzpoury vůči vnitřnímu žaláři, do něhož je uvrhly perinatální vzpomínky, a naopak, že potřeba porobit si a ovládat jiné je externím projevem nutnosti překonat strach z nebezpečí podlehnutí vlastnímu nevědomí. Tudíž, smrtonosný zápas mezi utlačovatelem a revolucionářem je třeba chápat jako externalizovanou repliku situace, kterou si jedinec prožil v porodním kanálu.
Komunistická vize v sobě obsahuje i určitý prvek psychologické pravdy, proto také oslovuje a přitahuje masy lidí. Základní teorie o nutnosti uskutečnit revoluci, skoncovat s utrpením a útlakem a nastolit harmoničtější řád je správná pouze tehdy, jestliže se tím míní proces vnitřní transformace. Pokud se však projikuje do vnějšího světa ve formě politické ideologie revolučního násilí, jde o teorii, která je zcestná a velmi nebezpečná. Záludnost celé iluze spočívá v podstatě, že to, co na hlubší úrovni působí jako archetypální vzorec duchovní smrti a znovuzrození, se na povrchu projevuje ve formě ateistického a antiduchovního programu.
Komunistické revoluce se vyznačovaly vysokou destruktivní účinností, ale po všech vítězstvích, namísto slibovaného bratrství a harmonie, přicházeli noví utlačovatelé, kteří vytvářeli další, častokrát ještě krutější a nespravedlivější tyranské režimy. Dnes, po rozpadu ekonomicky zruinovaného Sovětského svazu a komunistického impéria, musí být každému, kdo má v sobě patřičnou dávku zdravého úsudku, zřejmé, že tento gigantický experiment realizovaný za cenu milionů lidských životů a nepředstavitelného utrpení, byl historickým kolosálním omylem. Jsou-li výše uvedené závěry správné, potom neexistuje žádná šance, že by jakákoliv vnější intervence, pokud není provázena hlubokou transformací lidského vědomí, mohla vytvořit nějaký lepší svět.
Výsledky moderního výzkumu vědomí rovněž osvětlují některé významné aspekty psychologie koncentračních táborů. V holandském Leydenu se profesor Bastians již řadu let pokouší pomocí LSD léčit pacienty trpícími syndromem koncentračního tábora, což jsou vážné stavy, které se u bývalých vězňů rozvíjí i po mnoha letech od deportace. Bastians také pracuje s bývalými kápy, u nichž se snaží řešit problematiku viny. Tato práce byla umělecky ztvárněna v knize Shivitti, kterou v roce 1989 napsal bývalý vězeň Ka-Tzetnik 135633, jenž u profesora Bastianse prošel sérií terapeutických sezení.
Sám Bastians svou práci rozebírá v díle, které nese název "Člověk v koncentračním táboře a koncentrační tábor v člověku" (1959). Upozorňuje zde, aniž by cokoli konkretizoval, že koncentrační tábory jsou projekcí určité domény, která se nachází kdesi v hloubi nevědomí: "Nejdřív byl koncentrační tábor v člověku a až poté byl člověk v koncentračním táboře" (Bastians,1955). Studium zvláštních stavů vědomí umožnilo identifikovat onu oblast psyché, o níž Bastians hovoří. Bližší zkoumání nám odhaluje, že specifické podmínky panující v nacistických koncentračních táborech jsou démonickým a realistickým projevem hrůzné atmosféry, kterou charakterizuje prožitek biologického porodu.
Zátarasy z ostnatého drátu, ploty napuštěné elektrickým proudem o vysokém napětí, strážní věže s kulomety, minová pole, smečky cvičených psů, to vše zcela určitě vytvářelo pekelný až téměř archetypální obraz naprosto beznadějné, stísněné a bezvýchodné situace, která je charakteristická pro první klinické stádium porodu (BPM II). Současně však, veškeré násilné, bestiální a skatologické prvky, sexuální zneužívání žen i mužů, včetně znásilnění a sadistických praktik, patří k fenomenologii druhého stádia (BPM III), což jedinci, kteří měli možnost znovu si prožít vlastní porod, dobře znají.
K sexuálnímu zneužívání docházelo nejen na náhodné a individuální úrovni, ale bylo také přímo organizováno v tzv. "domečcích pro panenky," což byly instituce, které měly sloužit k "pobavení" důstojníků. Jedinou cestou, jak uniknout z tohoto pekla, byla smrt, ať už následkem hladu, nemocí, udušení v plynové komoře nebo ohně krematoria. Ka-Tzetnik 135633 ve svých knihách House of Dolls (Domeček pro panenky) (1955) a Sunrise Over Hell (Východ slunce nad peklem) (1977) předkládá otřesná svědectví o životě v koncentračních táborech. Důstojníci SS si svou zvláště zvrhlou bestialitu vybíjeli zejména na těhotných ženách. O absurditě koncentračních táborů svědčí skatologické projevy - dozorci nutili vězně házet jídelní misky do latrín a následně je vytahovat ven anebo si vzájemně močit do úst, což znamenalo, kromě samotné bestiality, také nebezpečí různých epidemií (v Buchenwaldu se za jediný měsíc utopilo ve výkalech dvacet sedm vězňů).
Intenzita, hloubka, pudová kvalita i přesvědčivá povaha veškerých emocí a vjemů, které se s těmito zážitky pojí, nám říká, že se v žádném případě nejedná o individuální myšlenkové konstrukce, jaké uplatňují spisovatelé dobrodružných románů, filmoví nebo televizní producenti, ale že jde o projevy, které mají svůj zdroj v kolektivním nevědomí. Proto, pokud se nám v rámci zkoumání vlastního nitra podaří vyvolat vzpomínky na porodní trauma, měly by se nám také otevřít brány do oblasti kolektivního nevědomí a zpřístupnit zážitky lidí, kteří se již v podobných krizových situacích ocitli. Není tedy těžké domyslet si, že perinatální úroveň nevědomí, která "zná" historii lidského násilí tak důvěrně, nese za války, krvavé revoluce a jiné hrůzné události také svůj díl odpovědnosti. Je-li to pravda, můžeme potom směle předpokládat, že změnou v porodní praxi lze redukovat i objem zhoubné agrese.
Teorii, že se zdroj násilných a sebedestruktivních tendencí skrývá v porodním traumatu, potvrzují mnohé klinické výzkumy. Zdá se, že mezi těžkým porodem a kriminalitou existuje významná souvislost. Výsledky pozorování nás upozorňují, že traumatické dětství ještě není dostatečnou příčinou k aktivaci zločinného chování v pozdějším období. Abychom mohli v této souvislosti považovat postnatální trauma, například odloučení od matky, za významný faktor, musel by mu předcházet komplikovaný porod. Ukazuje se také, že i agresivní tendence namířené dovnitř, zejména sebevražedné sklony, jsou psychogeneticky spojeny s těžkým porodem. Časopis Lancet nedávno uveřejnil článek, v němž se píše, že porod, při kterém bylo nutné provést resuscitaci, zvyšuje v postpubertálním období riziko sebevražedných sklonů. Skandinávský výzkumník Bertil Jacobsen zjistil, že mezi formou sebedestruktivního chování a průběhem porodu existuje úzká korelace (Jacobsen, 1987). Sebevraždy se zadušením souvisí s porodními prožitky provázenými právě dušením, násilné sebevraždy s porodními traumaty mechanického rázu a suicidium z drogové závislosti s aplikací opiátů anebo barbiturátů.
Okolnosti průběhu porodu proto sehrávají důležitou úlohu při vytváření dispozic, buďto k násilným a sebedestruktivním sklonům, anebo k laskavému chování a zdravým mezilidským vztahům. Francouzský gynekolog Michel Odent vysvětlil (1995), jakou úlohu sehrávají v průběhu porodu a kojení hormony - především oxytocin, endorfin, adrenalin, noradrenalin a prolaktin. O oxytocinu je známo, že u zvířat rozvíjí mateřské chování a o endorfinech, že upevňují závislost a vazby, ovšem mechanizmus adrenalinu v průběhu evoluce sehrával u matky důležitou úlohu zprostředkovatele agresivně ochranných instinktů, což mělo svůj význam zejména, když porod probíhal v podmínkách nechráněného přírodního prostředí. Dnes by však nemělo být příliš těžké postarat se, aby porod probíhal v klidném, bezpečném a důvěrném prostředí, které napomáhá k vštípení a rozvoji pozitivních interpersonálních návyků. Rušná, hlučná a chaotická prostředí, jenž panují v mnoha porodnicích, tento proces nejenže narušují, ale navíc přispívají k aktivaci úzkosti a fixaci obrazu nebezpečného světa, který si vyžaduje agresivní reakce.
TRANSPERSONÁLNÍ ZDROJE NÁSILÍ
Z obsahu předešlé kapitoly jasně vyplývá, že koncepční rámec omezený na oblast postnatální biografie a Freudova nevědomí nemůže stačit k tomu, aby adekvátním způsobem objasnil příčiny a povahu extrémních forem lidského násilí, ať už v individuálním nebo kolektivním měřítku. Nicméně se zdá, že kořeny tohoto fenoménu sahají ještě hlouběji, než je perinatální úroveň psyché. Výzkumy vědomí odhalují další významné zdroje agrese v transpersonální oblasti, kde patří kupříkladu archetypální obrazy démonů a hněvivých božstev, destruktivní mytologická témata, matrice animální agrese a bolestné vzpomínky z minulých životů.
C.G.Jung věřil, že archetypy kolektivního nevědomí, nejenže mají mocný vliv na chování jedinců, ale také hýbou velkými historickými událostmi. Z tohoto hlediska se mohou v chování celých národů a kulturních společenství projevovat závažná mytologická témata. Jung se v období několika let před vypuknutím druhé světové války setkával při analýze snů svých německých pacientů s různými prvky nordického mýtu o Ragnaröku, neboli "soumraku bohů," z čehož usoudil, že se jedná o archetyp, který se začíná prosazovat právě v kolektivní psyché německého národa. Rovněž předpovídal, že se německý národ dostává pod vliv sebedestruktivního archetypu, který vede svět k velké katastrofě.
Vůdcové národů, aby dosáhli svých politických cílů, častokrát při své rétorice používají nejen perinatální podobenství, ale také sahají k archetypální a spirituální symbolice. Po středověkých křižácích se žádalo, aby ve jménu Ježíše Krista neváhali obětovat své životy a osvobodit svatou zemi z područí mohamedánů. Hitler rozvíjel mytologické motivy o tisícileté říši a nadřazenosti nordické rasy, což potvrzuje i volba prastarých árijských symbolů swastiky a slunečního orla. Ajatoláh Chomejní i Saddam Hussein podněcovali imaginaci svých muslimských stoupenců výzvami k džihádu - svaté válce proti bezvěrcům.
V tomto kontextu není bez zajímavosti znovu se zmínit o práci Carol Cohnové, která v jazyce jaderného zbrojení a doktríny vypozorovala časté užívání duchovní symboliky a náboženských metafor. Ze svého ženského pohledu to chápala, že se muži-vědci snaží tímto způsobem vyhradit si a potvrdit svou konečnou kreativní moc. Autoři strategické doktríny se o členech své komunity vyjadřují jako o "jaderném kněžství." První atomová zkouška byla pojmenována názvem Trinity (nejsvětější Trojice), který symbolizoval jednotu Otce, Syna i Ducha svatého, nebo-li mužských kreativních sil. Vědci, kteří se podíleli na vývoji atomové bomby a přímo se účastnili její zkoušky, se nechali slyšet, že si připadali jako na počátku stvoření světa. Robert Oppenheimer si zase připomněl slova z Bhagavadgíty, která při rozhovoru s Ardžunou pronesl Krišna: "Stávám se smrtí - ničitelem světů."
NOVÉ NÁHLEDY NA POVAHU NENASYTNÉ CHTIVOSTI
Psychoanalytická interpretace nenasytné potřeby člověka dosahovat, vlastnit a stávat se více než je zdůrazňuje sublimaci nižších instinktů.
To, co se jeví jako neúnavný impuls ženoucí k další dokonalosti, může být snadno chápáno jako důsledek instinktivního vytěsňování, na němž se také zakládají veškeré nejvyšší hodnoty lidské civilizace. Vytěsněný instinkt nikdy nepřestává usilovat o úplné uspokojení, což se projevuje opakováním zkušenosti z prvotního uspokojení. Žádná substituční nebo reaktivní řešení ani sublimace nestačí na to, aby odstranily přetrvávající napětí vyvolávané vytěsněnými instinkty. (Freud 1955)
Abychom se vyjádřili ještě konkrétněji, chtivost bývá interpretována jako jev, který souvisí s poruchami při kojení. Orální frustrace nebo naopak nadměrné kojení vytváří orální fixaci, proto se primitivně infantilní potřeba jíst, pojímat objekty do úst, projevuje u různých objektů a v různých situacích i v dospělosti. Moderní výzkum vědomí shledává, že tato interpretace je povrchní a nedostatečná a ve svém průběhu objevil další perinatální a transpersonální zdroje nenasytnosti a chtivosti.
Perinatální zdroje chtivosti
Mnozí lidé, kteří podstupují biograficky zaměřené psychoterapie, v jejich průběhu zjišťují, že v určitých dimenzích mezilidských vztahů nežijí vlastním opravdovým životem. Například, problémy s rodičovskou autoritou vedou ke specifickým modelům pozdějších potíží s autoritativními osobnostmi; příčiny opakovaných disfunkcí v sexuálním soužití lze vyhledat u rodičů, kteří slouží jako vzor sexuálního chování; záležitosti mezi sourozenci ovlivňují budoucí vztahy s vrstevníky, atd.
Avšak, jakmile člověk v rámci procesu sebezkoumání dosáhne perinatálních zážitků, najednou odhalí, že problém neautentičnosti dosavadního života se nevztahuje pouze na určité segmenty, ale platí ve svém celku. Ke svému překvapení a úžasu zjišťuje, že se jeho celková životní strategie ubírá nesprávným směrem, proto ani nemůže na své pouti najít naplnění. Příčinou je skutečnost, že tato životní strategie byla především motivována strachem ze smrti a ovládána nevědomými silami, jež se vztahují k biologickému porodu, které se však nepodařilo adekvátně zpracovat a integrovat (narodili jsme se anatomicky, ale nikoliv emočně).
Je-li oblast vědomí pod silným vlivem latentních vzpomínek na zápas v porodním kanálu, přichází pocity neklidu a nespokojenosti se současnou situací, které lze orientovat na celé spektrum různých situací, například na nespokojenost s fyzickým vzhledem, nedostatek hmotných statků, neodpovídající sociální postavení a vliv, malou porci slávy anebo moci, atd. Jedinec tudíž cítí, stejně jako dítě uvízlé v porodním kanálu, že je třeba drát se dále kupředu a vydobýt si lepší situaci.
Ať už je současná realita jakákoliv, nikdy není dostatečně uspokojivá, proto se vždy zdá, že se řešení najde v budoucnu. Naše fantazie nám vytrvale modeluje obraz šťastnější budoucnosti a dokud ji nedosáhneme, budeme se neustále pouze připravovat na lepší zítřky, ale opravdový život půjde jaksi kolem nás. Výsledkem takové strategie je životní model "šlapacího mlýnu" nebo také "krysích závodů." Existencialisté hovoří o autoprojekci do budoucna.
Nedaří-li se nám cíle dosáhnout, potom přetrvávající nespokojenost zdůvodňujeme nesprávným výběrem korektivních opatření. Jestliže se cíle podaří dosáhnou, ale trvalé uspokojení přesto nepřichází, zpravidla se vymluvíme, že jsme si stanovili vcelku špatný cíl, anebo že jsme nebyli dostatečně ambiciózní, proto bude třeba své plány rozšířit a vytýčit si nové cíle. Jedná se o zcela mylnou diagnózu, neboť zmíněný neúspěch vyplývá ze strategie, která je ve své podstatě nesprávná a v zásadě není ani schopna zajistit trvalé štěstí. Jde o vzorec, jenž zodpovídá za bezohledné a absurdní sledování megalomanských cílů, které ve svém důsledku přináší nezměrné utrpení a řadu globálních problémů. Tento projev, právě z důvodu, že není schopen zajistit opravdovou a trvalou spokojenost, lze pozorovat na mnoha různých úrovních.
Transpersonální kořeny nenasytné chtivosti
Jak se zdá, moderní výzkumy vědomí a prožitkové psychoterapie nám odhalují, že nejhlubší kořeny naší nespokojenosti a neutuchajícího volání po dokonalosti leží daleko za hranicemi biografické a perinatální oblasti. Nenasytná touha, která hýbe lidským životem, má v konečné podobě transpersonální povahu. Hledání dokonalosti je slovy Dante Alighieriho "onou touhou, která způsobuje, že žádná slast není úplná, proto také žádná radost v tomto životě nemůže být tak velká, aby uhasila žízeň v naší duši." V obecném smyslu lze povahu nejhlubších transpersonálních příčin nenasytné chtivosti pochopit z perspektivy koncepce Kena Wilbera (1980) pojmenované Atman Project (Projekt Átman). Podle ní je naše pravá podstata božská - můžeme ji nazývat Bůh, Buddha, Brahma nebo Tao - a třebaže nás proces tvoření od našeho zdroje jaksi odděluje a odcizuje, tuto skutečnost ze svého povědomí nikdy zcela neztrácíme. Nejhlubší motivační silou psyché je, a to na všech úrovních, návrat k oné božské zkušenosti. Avšak limitující podmínky postupných vývojových etap nám brání, abychom se zcela osvobodili a dosáhli plného prožitku božského sjednocení. Skutečná transcendence si žádá smrt odděleného já, avšak strach z anihilace a ulpívání na egu vede jedince k tomu, že místo Átmanu vyhledává napodobeniny nebo náhražky, které odpovídají jeho konkrétnímu stádiu vývoje. U dítěte jsou to specifické psychologické potřeby adekvátní k jeho věku, u dospělého to mohou být, kromě jídla a sexu, také peníze, sláva, moc, rozhled, znalosti, atd. Protože v hloubi nitra se nám ozývá pocit, že naše pravá identita tkví v celistvosti kosmického tvůrčího procesu a v samotném tvůrčím principu, neexistuje tudíž žádná náhražka, v jakémkoliv množství nebo rozsahu, která by poskytla stejné naplnění jako projekt Átman. Pouze přímý prožitek vlastní božské podstaty realizovaný ve zvláštním stavu vědomí může uspokojit naše nehlubší potřeby. Tudíž, konečné řešení problému nenasytné chtivosti nelze nalézt v žádném sekulárním úsilí, ale pouze ve vlastním nitru, což lze ilustrovat slovy Traherna, jimiž popisuje svůj mystický zážitek:
Byl jsem vším - chrámem, ulicemi, lidmi. Stal jsem se oblohou, sluncem, měsícem, hvězdami i celým světem, byl jsem jediným divákem i hercem, který to vše plně vychutnával. Neznal jsem žádné normy, hranice, ani žádná dělení, ale zato jsem veškeré normy i hranice prožíval sám v sobě, v mém bytí jsem pojmul všechny poklady i jejich strážce. Pochopil jsem, že jsem se choval jako podplacený vazal a otrok veškerých zmatků, jenž nám tento svět připravuje. Nyní mohu všechno odhodit stranou a stát se opět maličkým, abych směl vstoupit do království nebeského.
PROŽITKOVÉ PŘÍSTUPY PODPORUJÍCÍ HLUBOKOU OSOBNÍ TRANSFORMACI A VÝVOJ VĚDOMÍ
Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnouhem hloubějí, než si akademická psychiatrie byla vůbec schopna domyslet, a že jejich objem je vskutku nesmírný, může působit velmi pesimisticky. Tento dojem však více než dostatečně vyvažují objevy nových terapeutických mechanizmů a transformativních možností, které lze aplikovat na perinatální a transpersonální rovinu psyché.
V průběhu dlouhé řady let psychoterapeutického výzkumu jsem mohl u mnoha lidí, kteří se vážně zabývali hlubokou a systematickou introspekcí, pozorovat hluboké emoční a psychosomatické léčivé proměny. Někteří z nich byli meditátoři s pravidelnou duchovní praxí, jiní zase měli psychedelické zkušenosti anebo procházeli obdobím psychospirituální krize a další se aktivně účastnili různých prožitkových psychoterapií anebo jiných forem sebezkoumání. Jelikož se tito lidé vědomě setkávali se sekvencemi perinatálních a transpersonálních zážitků, které se jim dařilo také integrovat do svého života, jejich osobnost mohla procházet radikální proměnou.
Podaří-li se obsah nevědomé perinatální úrovně dostat na povrch vědomí, obvykle dochází i ke snížení míry agrese, tudíž se člověk stává mírumilovnější, spokojenější sám se sebou a tolerantnější k jiným. Prožitek psychospirituálního znovuzrození a vyvolání pozitivních prenatálních nebo postnatálních vzpomínek redukuje iracionální pudy i ambice a zvyšuje schopnost radovat se ze současných životních situací - každodenních činností, přírody, hudby, lásky, atd. Prožitky kosmické jednoty a vlastního božství dále redukují iracionální pudy, přináší pocity úžasu a lásky a otvírají hluboké zdroje kreativity. Nejobecnějším důsledkem procesu hlubokého prožitkového sebezkoumání je objev kosmické spirituality a její mystické povahy, jež vychází z osobního prožitku.
Zvláštní stavy vědomí skýtají dokonce ještě více vzrušující možnosti dosažení pozitivních vývojových změn formou prožitkové identifikace s jinými lidmi, skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i anorganickými materiály a přírodními procesy. Jedinec může prožívat události odehrávající se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích a dokonce i mytologická a archetypální témata Jungova kolektivního nevědomí. Skutečnost, že tyto zážitky mohou obsahovat přesné informace z různých oblastí, které dalece přesahují možnosti, jichž je člověk schopen ve svém životě konvenčními cestami získat, svědčí o jejich autentičnosti.
To nás přivádí k závěru, že individuální psyché je na hlubší úrovni vnitřně propojena s celým vesmírem a v určitém smyslu je s ním i souměřitelná. Moderní výzkum vědomí tímto způsobem potvrzuje základní tezi prastarých hindských Upanišad, že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvostí bytí a kosmickým tvůrčím principem. Jedinec tudíž není pouhým egem zapouzdřeným v kůži, ale také nejvyšším kosmickým principem (Átman-Bráhman). Výsledky z transpersonální psychologie mají z perspektivy našeho pojednání mnohem širší teoretický i praktický význam. Lidé, kteří dosáhnou prožitku z perinatální oblastí nevědomí mají jedinečnou příležitost vyvést na povrch vědomé oblasti hluboké destruktivní a sebedestruktivní energie i rušivé emoce, které se v této doméně lidské psyché nahromadily, vyrovnat se s nimi a dále je integrovat. Tito lidé rovněž v sobě objevují hlubokou univerzální a všeobsažnou duchovnost, jejichž důsledky se projevují prohloubením vnitřního míru, vyšší sebeakceptací, tolerancí k jiným a respektováním rozdílů.
Tyto změny se ještě více prohlubují a rozšiřují, jakmile proces prožitkového sebezkoumání dosáhne transpersonální úrovně. Z počátečního psychologického sondování nevědomé psyché se nyní automaticky stává filozofické tázání po smyslu života a duchovní pouť. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní psyché, dokáží dále v sobě rozvíjet vděčnost a úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických vztahů a zájmů, které vychází z takřka buněčného povědomí, že veškeré hranice ve vesmíru jsou arbitrární, a že každý z nás je totožný s celou strukturou Bytí. Najednou zcela jasně víme, že nemůžeme v přírodě nic učinit, aniž by se to nějak neodrazilo v nás samotných. Rozdíly mezi lidmi, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy, jazyku, politického přesvědčení nebo náboženského vyznání, se nyní pro nás stávají čímsi zajímavým a obohacujícím, a ne něčím zastrašujícím. Je zcela zřejmé, že tato transformace, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku, by zvýšila i naše šance k přežití.
TRANSPERSONÁLNÍ PSYCHOLOGIE, VÝZKUM VĚDOMÍ A GLOBÁLNÍ KRIZE
Některé náhledy lidí prožívajících zvláštní stavy vědomí se přímo vztahují k současné globální krizi a její souvislosti s vývojem vědomí. Ukazují nám, že v moderním světě exteriorizujeme mnohé ze základních témat perinatální dynamiky, s nimiž se jedinec, jenž prochází hlubokou osobní transformací musí setkávat a vnitřně vyrovnávat. Tytéž prvky, s nimiž bychom se střetli v procesu psychologické smrti a znovuzrození, tvoří obsah našich večerních zpravodajských pořadů, což platí zejména pro fenomény, které charakterizují oblast BPM III.
Pravidelně můžeme pozorovat, jak se v různých válkách, revolučních převratech, rostoucí kriminalitě, terorizmu a rasových nepokojích projevují důsledky bezuzdných agresivních impulsů. V bezprecedentní míře se prosazuje sexualita, o čemž svědčí nespoutaná sexuální volnost mezi mladistvými, promiskuita, volné manželské svazky, knihy a filmy plné sexu, práva homosexuálů, sadomasochistické experimenty, a další. V moderním světě začínají také narůstat projevy démonických prvků, dochází k renesanci satanských kultů a čarodějnictví, stoupá popularita hororových knih a filmů s okultní tématikou, přičemž satanisticky motivované zločiny tuto skutečnost jenom podtrhují. Skatologický rozměr lze evidentně vnímat ve stoupající míře průmyslového znečišťování, hromadění odpadních produktů a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech.
Mnozí lidé, s nimiž jsme pracovali, docházeli k závěrům, že se lidstvo nachází na rozcestí mezi kolektivním zánikem anebo evolučním skokem vědomí, který nemá v historii obdoby. Terence McKenna (1992) se k této záležitosti vyjádřil velmi lakonicky, ale výstižně: "Ať tak či onak, historie hloupé opice je u konce." Zdá se, že my všichni procházíme procesem, který je paralelní s fenoménem psychologické smrti a znovuzrození, s nímž se mnozí lidé individuálně setkávají ve zvláštních stavech vědomí. Budeme-li se i nadále nechat slepě ovládat těmito problematickými destruktivními a sebedestruktivními tendencemi, které vyvěrají z hlubin nevědomí, nelze pochybovat, že zničíme nejen sami sebe, ale i veškerý život na této planetě. Avšak, podaří li se nám tento proces v dostečně velkém měřítku vnitřně zpracovat, můžeme dosáhnout tak výrazného pokroku, že bychom se ve svém vývojovém úseku, který jsme doposud urazili od období primátů, posunuli o notný kus dále. I když se snad zdá, že se jedná o předpoklad z oblasti utopie, může to být naše jediná reálná šance.
Zkusme nyní pohlédnout do budoucnosti a odhadnout, jaké možnosti by nás čekaly, pokud by se nám podařilo v reálném světě aplikovat koncepce, které vyplývají z transpersonální oblasti a nových vědeckých paradigmat. Je třeba konstatovat, že nové náměty a koncepce, třebaže výsledky posledních výzkumů jsou opravdu velmi impresivní, stále ještě neutváří úplný a komplexní světonázor, ale spíše představují jakousi nesouvislou mozaiku. Čeká nás ještě mnoho práce, zejména v oblasti shromažďování dalších informací, formulování nových teorií a dosažení kreativní syntézy. Kromě toho, nelze ve světě očekávat žádné výrazné změny dříve, než se podaří docílit, aby současné informace oslovily mnohem širší okruh lidí.
Avšak, dokonce ani radikální intelektuální posun k novému paradigmatu realizovaný ve velkém měřítku nemusí ke zmírnění globální krize a změně našeho celkového destruktivního chování vůbec stačit. Síly, které tento destruktivní cyklus pohání, pramení hluboko v nevědomí, proto sotva mohou být neutralizovány pouze změnou kognitivních struktur a formováním nového světonázoru. Co se spíše žádá, je, aby lidstvo prošlo hlubokou emoční a duchovní transformací. S využitím stávajících důkazů je možné navrhnout určité strategie, které mohou tento proces usnadnit a podporovat.
Jakékoliv úsilí o změnu vývoje lidstva by mělo začít psychologickou prevencí, kterou je třeba uplatňovat již v raném období. Informace z oblasti prenatální i perinatální psychologie nám naznačují, že je možné odvést značný kus dobré práce, podaří-li se změnit podmínky vztahující se k těhotenství, porodu a poporodní péči, to znamená zvýšit v průběhu těhotenství úroveň emoční připravenosti matky, realizovat přirozený porod a v poporodním období zdůrazňovat význam emočně nezastupitelného kontaktu mezi matkou a dítětem.
O významu výchovy dětí, stejně tak i o katastrofálních emočních důsledcích traumatických podmínek v období dětství, bylo napsáno mnoho. Zcela nepochybně jde o oblast, kde je nezbytné uplatňovat nepřetržitou výchovu a vzdělávání. Avšak, aby bylo možné veškeré teoreticky známé principy aplikovat, je nutné, aby sami rodiče dosáhli dostatečné emoční stability a vyzrálosti. Z mnoha zkušeností víme, že se emoční problémy přenáší jako temné prokletí z generace na generaci a proto neustále čelíme velmi složitým situacím.
Humanistické a transpersonální psychologie rozvíjejí účinné prožitkové metody sebezkoumání, léčby a transformace osobnosti. Některé vyplývají z terapeutické tradice, jiné zase představují moderní adaptace dávných duchovních praktik. K dispozici jsou rovněž přístupy, které lze realizovat, díky příznivému poměru počtu mezi profesionálními terapeuty, klienty a ostatními, v kontextu svépomocných skupin. Systematická práce v takových skupinách může vést k duchovnímu otevření, jehož je v kolektivním měřítku zoufale zapotřebí, jestliže má náš druh vůbec přežít.
Jednou ze základních podmínek celého procesu je šířit veškeré informace o zmíněných možnostech a motivovat tak dostatečné množství lidí k jejich využití.
Zdá se, že se účastníme dramatického závodu o čas, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího než budoucnost života na této planetě. Budeme-li se i nadále řídit starými strategiemi, které se ve svém důsledku projevují zjevně vysoce destruktivním a sebedestruktivním způsobem, není příliš pravděpodobné, že lidský druh přežije. Avšak, budeme-li v dostatečném počtu podstupovat proces hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout takové úrovně vývoje vědomí, kde si onen učebnicový název Homo sapiens - člověk rozumný, plně zasloužíme.
Z anglického originálu přeložil Jaroslav Gorčák
