I
Dvořákův rukopis, se navzdory všem výrazným proměnám dle účelu sdělení, vždy vyznačuje obrovským smyslem pro rytmus pohybu a členění a výraznou plasticitou (písmo má rozměr hloubky, jakoby dovnitř papíru, čímž vzniká dojem trojrozměrnosti). Tento vnitřní, třetí rozměr rukopisu jakoby otevíral pohled do nové krajiny. Jako kdyby byl Dvořák spojen s jiným rozměrem skutečnosti, který my ostatní příliš nevnímáme. Nazval bych ho metaforicky "vnitřní přírodou". Připomíná pohled do velké dálky i hloubky, přitom je stále zde, neviditelný však pro vnější oko. Z této "vnitřní přírody" jakoby tryskaly vznětí, tušení a tvary, v jakési obnažené čistotě a syrovosti, k nimiž sice může mít přístup mnohé dítě či nadaný jednotlivec, avšak jedná se čirou potencialitu, která ještě z nikoho nečiní tvůrce či génia. Je třeba ještě jiného aparátu, který tuto potencialitu vyzvedl, uchopil a zhmotnil (o něm více ve II. části).
Dvořákovo písmo se velmi proměňuje dle účelu sdělení: píše-li příteli, milované manželce či vrchnosti. Skoro jakoby Dvořák nebyl "podstatným jménem", jakýmsi jednoduše uchopitelným "já", předvídatelným subjektem s přesnými konturami, tak jako můžeme uchopit a popisovat nějakou věc, jako je například umělecky vyřezávná židle (ačkoliv různé takové role Dvořák navenek zřejmě přepíná). Takto, s takovýmto robustním a omezeným psychologizováním, těžko k Dvořákovi pronikneme. Rukopis jakoby spíše odrážel člověka, který je slovesem, pohybem, děním, probíhajícím fenoménem, jakousi hrou přírodních sil ve zcela unikátní konfiguraci. On sám je událostí.
Avšak událostí, která má k dispozici mimořádný aparát, řekl bych tělesné vnímavosti, která teprve ono ve vnitřní krajině zřené, rozehrává a zesiluje. Zesiluje, mohu-li to tak říci, způsobem pro běžného smrtelníka nepředstavitelným. Metaforicky: kde jedno "tělo" uvidí k zemi snášející se lístek a lehounkým zašumením větru, tam on uslyší cinknutí, rytmus a melodii, až se jeho tělo dá do tance, až poskočí. Je v tom cosi plnokrevného až jankovitého, protože sama tato tělesná senzitivita, bez jiných složek, které Dvořák ve své konfiguraci zřejmě má a musí mít, by z jiného člověka mohla učinit extatického šílence. Je to temperament prudký, horkokrevný, obrovsky vášnivý, strhující jako rozbouřená řeka anebo lesní požár, který však v mžiku přechází v utišení, sladkou koncentraci, jemnocit až dívčí či éterický, přičemž tento přechod odehraje se rytmicky, organicky, v plné síle zdraví a životních sil, což je právě to, co fascinuje. To je to nevídané. Tam, kde u jiných by došlo k snad k rozpadu osobnosti, on projde s lehkostí. Jeho konfigurace mu to umožňuje. Jakoby měl jinak nastavené hranice.
Každý Dvořákův dopis jakoby byl výhledem do jiné krajiny. Dopisy přátelům připomínají písmo Beethovenovo, jsou cholerické, prudké, rázné, s náhlými přechody, ostré a úhlovité - odrážejí snadnou vydražditelnost až popudlivost, nepředvídatelnost v jednání - nebe, které se náhle rozbouří a zase vyjasní. Dopis manželce nás vtahne do krajiny malebné, domácké, až starosvětské, v níž svá slova vkládá v papír s nejvyšší úctou a pokorou, až by srdce roztálo, jakoby si byl vědom své nepatrnosti v bezbřehém světě, v němž Domov, ten jediný, je vším.
Tam, kde hovoří k hraběti, ukázňuje dočasně svou horkokrevnost, která skrytě probleskuje, aby dal zazářit svému smyslu pro řád božský i vezdejší, pokoře vůči němu a Bohu.
Víru v Boha nemožno vyloučit z jeho vnitřního světa jako nějaký náhodně včleněný kamínek, postoj, jenž možno libovolně přidat či odebrat. Je naopak integrální složkou jeho schopnosti katarzovat, očišťovat a povznášet "přírodní" impulzy. Nabízí je k obětině, aby je pročistil, zušlechtil, produchovnil. Tato úcta k Bohu, vyšší skutečnosti či řádu, prostupuje jeho osobnost i způsob tvorby. Úcta k šlechtě, reprezentaci řádu, je pak toho odleskem.
Jiné písmo příteli (1885) odráží zase naopak divokou, smyslnou Dvořákovu složku, ochotu unášet se smyslovými požitky, podléhat proudu přírodních procesů. Má v sobě až cosi neevropského, arabského. Smyčky písmena "k" jsou zvýrazněna do ostré špičky a odrážejí tak expanzivní libidózní sílu. Energie dolní zóny je naopak odňata (slabší tlak), což svědčí o sublimaci sexuálních sil, erótu, do oblasti tvůrčí posedlosti.
A ještě jiný dopis ("rozmilý příteli") připomíná atmosférou vesnickou tancovačku, posvícení, je zde pohyb, bytelnost i rozšafnost, podobně jako na obrazech Petra Brueghela. Zde ustupuje Dvořákova přecitlivělá vydražditelnost do jakéhosi smyslného veselí a přitom uklidnění, přijetí, jako když si vychutnáváme přítomný okamžik všemi doušky, se všemi vůněmi a dojmy z lidí a hemžení okolo nás; splýváme s nimi v dobrém rozmaru.
Pozdější rukopis (1890) Dvořáka zachycuje ve stavu slavnostním a nadneseném. Ve starším věku se již tlumí, odeznívá Dvořákova vášnivost a impulzivita a vystává čistota, jasnost, krystaličnost a lehkost (až křehkost) náhledu. Snad méně životnosti, ruchu a podnětů, možná i hektické produktivity, při zachování stejné senzitivity jej zanechalo vnitřně osamělejším, možná svým způsobem i prázdnějším - jako když si představíme prázdný kostel, v němž dosud slyšíme hluk a smích svatebního veselí, které před pár hodinami odešlo, ale jeho obrazy v nás zůstaly.
Tímto úvodem (určeným spíše pro pravou hemisféru) jsme chtěli ilustrovat mnohotvárnost a proměnlivost Dvořákovy duše. Nyní přejdeme k analytičtějšímu uchopení rukopisu (určenému levé hemisféře).
II
Písmo se vyznačuje těmito grafologickými znaky: písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný; výrazný rytmus pohybu a členění, elastičnost (fixace II, IVa), převaha pohybu nad formou; vysoká rychlost, hubenost až kostrovitost (hlavně ve střední zóně); ostrost (v některých dopisech však naopak těstovitost); výrazné délkové rozdíly; silný, ale rytmicky pulzující tlak; originální prvky obohacení v písmu s tendencí k zjednodušení. Způsob vázání je úhlovitý anebo girlandovitý (někdy v čisté formě, jindy ve smíšeném tvaru mezi girlandou a úhlem); vzácně se objeví arkáda s tlakově zdůrazněným pohyby dolů - k sobě. Jsou zdůrazněna (velikostí a tvarem) počáteční písmena. Objevuje se levoběžnost v horní zóně (vracivá "d"), jinak celkově pravoběžné písmo, místy horní zóny obsahují zvláštnosti v podobě "rybářských háčků" ("d", "y", "v") na konci slov. Koncové tahy jinak většinou krátké, energické. Interpunkce s výrazným tlakem, spíše napravo za písmenem, v koncovém tahu někdy dlouze protažená doprava, až nad následující slovo. Písmo je primárně těsnější (leč kolísá místy i do větší šíře), sekundárně širší. Přirozený, výraznější pravosklon. Spíše nepravidelné písmo. Místy prodloužené úvodní tahy. Písmo spíše spojitější, originální způsoby spojení, místy dochází ke spojení předložky a následujícího slova, avšak i mnoho náhlé nespojitosti, některé dopisy jsou spíše nespojité. Slabší tlak v dolních délkách. Tah dynamický, spíše napjatý (ale někdy uvolněnější) s tlakem. Celková členitost mírně rozvolněná, vzácně řádkové průplety. Rovné vedení řádků.
Písmový obraz originální, tvarově vynalézavý, uspořádaný, ale nepravidelný - produktivní, duševně pohyblivá osobnost, v níž pulzuje citlivost, životnost - a současně vůle, snaha o sebevládu.
Převaha pohybu nad formou - převaha nevědomě-vitálních složek nad kulturně-osvojenými.
Rytmus pohybu - pružný, dynamický organismus, flexibilně reagující na změny prostředí, v jednotě se sebou samým a niternými impulzy, být v souladu se svou individualitou je podstatnější než být v souladu se společenským prostředím; niterná touha po seberealizaci. Rytmus členění - potřeba vnější svět utvářet a měnit ho, zanechat v něm otisk svého působení. Metaforicky: kruh na vodě, který se šíří a ovlivňuje kruhy okolní, aniž by se působením jiných kruhů příliš nechal ovlivnit. Individualita, která interferuje do širokého okolí.
Fixace II + IVa - spojení mladistvého, živého elánu s výkonností a produktivitou, střídání fází napětí (vybičování sil až k vypětí) a uvolnění (šťavnatého vychutnávání života, spočinutí, hravosti).
Rozvolněná členitost - spontaneita, impulzivnost, unesenost duševními obsahy, jež občas přerůstají přes hlavu
Silný tlak - energičnost, rozhodnost, údernost, vitálnost, silné libido, pudovost a dostatek tvůrčích sil. (Slabší tlak v dolních délkách - sublimace pudové energie do oblasti výkonu pod tlakem ctižádosti). Nepravidelnost: ne vždy má svou pudovost pod kontrolou, náhlá impulzivita, výšlehy, vzněty. Spojení s úhly: silná vůle. Zde tedy: silné vášně i silná vůle, jež je usměrňuje do vyšší produktivity.
Výrazné délkové rozdíly - hektický neklid, napětí, tvůrčí vzmach a nespokojenost, puzení k přetváření a proměně (nikdy nezaloží ruce do klína s pocitem, že je "hotovo). Živá a neklidná povaha. Pravobežná, tlaková interpunkce - vitální nadšení.
Rychlost, pravoběžnost - rychlé tempo průběhu duševních funkcí, aktivita, spontánnost, touha po činnosti, pracovitost, podnikavost, iniciativa, impulzivnost, zaměření na cíl, ale i vnitřní neklid, vznětlivost, ukvapenost, neklidné nutkání k pohybu a aktivitě, touha po kontaktu s druhými.
Úhlovité a girlandovité vázání - v prožívání vztahů k druhým se střídá uvolněná srdečnost, nezáludnost, přirozenost, otevřenost (girlandy) se strohostí, odměřeností, úsečností a tvrdostí (úhly). -- Když si představíme, že zaklepeme na dveře Dvořákovy pravovny a on po nás nerudně vyjede, nejmoudřejší by bylo pár hodin počkat na jeho uvolněně-bezstarostnou fázi, kdy nám dá (nejspíš bez vysvětlování, s náhlým přechodem) okusit jinou stránku své povahy. Jelikož je ovládán jaksi impulzivně "z nitra", je lepší tento jeho svéráz přijmout, než se ho jakkoli snažit změnit. Krátké energické konce slov: v kontaktu s druhými rázný, věcný, bez okolků a dlouhých řečí, jde k jádru věci, prosadí si své, snad trochu umanutě, ale nikoli suše, vždy s živostí a svérázem sobě vlastním, jemuž těžko státi v cestě. Koncové rozmáchlé tahy v horní zóně: někdy do svého projevu vloží takový elán, švih a samozřejmý pocit duševní převahy, že veškerá diskuze prostě končí.
Rovné vedení řádků - cílová jistota, volní napětí (dostatečná síla vůle v relativně emocionálním, náladovém rukopise)
Primární těsnost, sekundární šíře - vnitřní napětí, ale navenek uvolněný projev, vedený etickými zřetely. Dobrá sebekázeň. Vnitřní rezervovanost, zdrženlivost se prolíná s nadšením a uvolněností navenek. Místy se více "hlídá", místy je spontánnější (záleží tedy na prostředí - je-li mezi "svými").
Vracivá "d", levoběžnost v horní zóně (tlakově zdůrazněno) - občasná tendence k lyrickému snění směrem do minulosti, lpění na tom minulém, k čemu se ve fantazii stále vracíme (rodina, domov, vlast). Zde s velkou silou, vázána část duševní energie -- ale i určitá ochrana (zázemí) před tendencí se rozpusit v širém světě (příliš se rozdat a vyčerpat se v činnostech, vyhovět různým nabídkám, které stále přicházejí) - jakási kotva. Domov pro nej byl kotvou (gravitačním centrem jeho enormně odstředivých sil), v kterém se vracel zpět k sobě samému, ke své identitě, a nedovolil, aby mu jej někdo vzal; to by jej bránil s mečem v ruce.
Zvláštnosti v horní zóně, prodloužené tahy doprava a ohnuté dolů, "rybářské háčky" - zdá se, jakoby si přivlastňoval zvláštní nároky na svou autoritu směrem k druhým lidem; z nadřazené pozice jakoby určoval, jak věci mají být, čímž druhým mohl vstupovat do života ne zrovna příjemným způsobem, byl však přesvědčen o své oprávěnosti tak činit. Těžko mu to vymluvit, vycházelo to z jeho neotřesitelné víry.
Zdůrazněná, obohacená počáteční písmena v pohyblivém písmu - autoritativnost, iniciativnost, ctižádost.
Hubenost, ostrost, zjednodušení s prvky obohacení - citlivost, (ve spojení s tlakem) enormní vydražditelnost, rozhodnost, určitost, sebekázeň, bystrost; značná schopnost abstrakce, distance od tělesnosti; zvýšené napětí, ale i schopnost "produchovňovat", emoční impulzy, jakoby je rozložit a dát jim novou formu; nic není příjmáno v pouhém (vyměklém) "pasivním zření" jako třeba u symbolistů nebo impressionistů; zde se s obrovskou silou, aktivitou a abstraktně-kombinačními schopnosmi přetavuje vnímané do zcela nové formy, s vypětím nervů a možná i s rozervaností vlastního organismu (který je však enormně pružný má však obrovské rezervy sil). Přičemž dynamika celého procesu je nevědomá, nutkavá, impulzivní - "on musí", "je k tomu hnán"; současně však "chce" a dává do toho celý svůj záměr; toto "chce" je ještě silnější, než "musí"; vitální složky se tomuto záměru přizpůsobují. Pokud jsem v první části hovořil o "aparátu", tak zde se jej snažím popsat. Hubenost, ostrost a zjednodušení jsou grafologickými znaky pro racionalitu, uchopení něčeho v jeho základním vzorci (kostře, takřka matematicky). Čili zde jsme daleko od naivních představ o "romantismu" - zde, komponování je v pravém smyslu slova "prací" - přesto, v této unikátní konfiguraci psychických sil - vykonávané s podivuhodnou, roztančenou lehkostí. Tato práce a výkon (který nemá dalko k řešení matematických rovnic) je zde provedena s takovou zručností a dokonalostí, že výsledek působí tak přirozeně, jako kdyby vám výslednou melodii vskutku právě přinesl vánek z lesa. Za osvěžující "přirozeností", jež se k nám dostane, stojí kus obrovské duševní práce, která je tak dokonalá, že o ní nevíme. (Někoho by mohlo napadnout, že tvoří-li snad stejným způsobem náš svět nějaký Tvůrce, pak těžko ve světě hledat důkazy jeho existence).
Obohacení je v tomto rukopise známkou vzletu a fantazie, který této soustředěné duševní práci dává křídla. Techničtěji řečeno: jednoduché hudební myšlenky dostávají barvitou orchestraci. Příklad: převedení slovanských tanců z klavírní do symfonické verze (jejich barvitost však byla v původní formě již latentně obsažena). Ona zduchovňující - zjednodušující - abstraktní práce (na životném, pohyblivém až burácejícím proudu vjemů) je však u Dvořáka primární. (Na skladatele či malíře s písmem, v němž by převažovala forma a obohacení, bychom si po létech vzpomněli jen jako na zručného koloristu; v tendenci věci krášlit a zdobit nikdy neleželo jádro génia; daleko více snad spočívalo v umění postavit vejce na špičku).
Notové záznamy - odrážejí podobné tendence jako rukopis: Pregnantní, minimalistické, zcela jasné umístění drobných not na notovou osnovu, přičem celek působí rozmáchle, velkoryse, kurážně, spontánně. Precizní detaily, žádná nota navíc či zbytečně; celek uchvacující a živelný. Spojení dokonalé kázně, skromnosti, pokory, jasnosti záměru s celkovou burácející živelností temperamentu, dohromady vytvářející dojem úžasné elegance a lehkosti.
Ukázka z r. 1882 - těstovitější rukopis v uvolněnějším ladění
Vitální základ Dvořákovy osobnosti je silný, robustní, velkorysý dostatek energetických a pudových sil. Tyto síly jsou vynakládány pružně a efektivně, podřízeny síle záměru a směřují především do oblasti produktivity a tvořivosti, přičemž k tomuto cíli jsou využity i nevědomé síly, které by za normálních okolností směřovaly do oblasti sexuálního vybití. Pracuje a tvoří s nadšením, zápalem, a navzdory impulzivnímu temperamentu disponuje dostatečnou sebekázní.
Temperament převládá cholerický - impulzivní, vůdčí, výbušný, vzrušivý, tvárný, vysoce aktivní, jež je však pružně schopen přecházet do mírných odstínů melancholických, senzitivních, jemných a zasněných, jež jsou spojeny se stažením se od lidí, rezervovaností, zahloubáním se.
V sociálním projevu je odměřený, úsečný, přitom však energický a životný. Působí silou své osobnosti, svéráznosti a autority. (Je spíše dominantní, ráznou osobností, i když překvapivě skromný, netvoří kvůli potlesku, není ani trochu grandiózní, okázalý). Silou svého přesvědčení, horečnaté zapálenosti a víry dokáže s jakousi samozřejmostí na druhé silně zapůsobit, přestože je svým způsobem skromný a ostýchavý. Je si však své síly vědom, neboť disponuje vyšší hladinou energie, která má v sobě cosi strhujícího (ano, to je jedna ze složek „charismatu“ - čili obdařenosti). Vnímá své požadavky na druhé (z jakéhosi vyššího hlediska, v němž je zakořeněn) jako oprávněné, což vede zřejmě k tomu, že se mu okolí musí v některých oblastech přizpůsobit a přijmout ho takového, jaký je (v jeho svérázu). Tato jeho stránka asi není pro nejbližší okolí (pokud by nebylo zcela poddajné) zrovna nejpříjemnější, nicméně díky této nezlomné zarputilosti se mu mohou otevírat dveře, které by mu jinak zůstaly zavřené. Jeho nejbližší okolí jej však bude znát také jako člověka srdečného, milujícího, bezelstného, dětsky otevřeného až rozšafně bodrého, protože v tomto rozpoložení dává poznat své srdce a opravdové slunce své povahy, svou hlubokou lásku k životu, k rodině a k vlasti. Je však dosti náladový, většinu času bude spíše uzavřen ve své "práci" a jeho reakce budou úsečné a popudlivé, pokud jej zrovna nezastihneme v dobrém rozmaru, kdy mu jde práce o ruky, či právě cosi dokončil, položil pero na stůl a radostně si pohvizduje. Tu (odpusťte fabulaci) i děti pochová, a poznáme v něm svrchovaně milujícího otce.
V životě se orientuje především navenek obrácenou intuicí, která mu dává přímý vhled do lidí a přírodního dění, a dovnitř obráceným cítěním, které jej spojuje s jakousi vniřní rovinou skutečnosti, vírou v Boha a vnitřní harmonií na pozadí světa. Extravertní intuice mu přináší nové podněty, vjemy a nápady, stále hledí na svět, jakoby jej viděl prvně, nevinnýma očima vybírá "to nové", čeho si ještě nevšiml a poté spojuje se svým vnitřním prožíváním, aby tyto vjemy procítil a nechal je "rozvibrovat" ve svém senzitivním nitru, odkud je přetavuje a vkládá do nových forem, hudebních obrazů a myšlenek tak, aby tato rozechvění a povznesení nevyšla nazmar, ale naopak, stala se zjevnými pro uši a srdce lidí, aby tutéž harmonii a nápaditost Boží tvorby mohli ocenit i druzí lidé, a v této práci, jíž věnuje veškerý svůj čas a energii, s pokorou a tvůrčím zanícením zakouší smysl a naplnění svého bytí.
Jako extravertní intuitivec nehledí příliš na formální konvence vezdejšího světa, ale musí-li se jim tu a tam přizpůsobit, dostavit se na nějaký ceremoniál, učiní tak a přijme na sebe (alespoň navenek) požadovanou formu (ale uvnitř si myslí svoje - či je duchem jinde). Někdy ho takovéto vnější rituály zřejmě zpětně iritují, mračí se a lituje, že se jich musel opět účastnit (zase promrhal čas, kdy mohl dělat něco pořádného). Jeho cíle a aspirace jsou však vysoké, a tak se musí tu a tam, chtě nechtě přizpůsobit a dát světu, co po něm žádá. Tehdy, kdy se již cítí vyčerpán a zmožen přílišnými aktivitami a cestami (do který má tendenci se pořád po hlavě vrhat), vrací se (nejde-li to jinak, aspoň ve vzpomínkách) ke své vlasti a rodině, jakožto jedinému útočišti, přístřešku duše, kde opět rozjímá a tvoří a ptá se svého vnitřního hlasu na další směr. Ani zde však příliš dlouho nevydrží, protože jej opět uchvátí nové impulzy a příležitosti.
Ve stáří jakoby se stával éteričtějším, křehčím duchem, neboť hladina životních sil se již snížila; stále však zůstával psychicky svěžím, pružným a rozjitřele vnímavým. Nechybělo mu však cosi z ruchu, jímž byl kdysi obklopen? Nebyl onen věčný neklid (a ti druzí, jež ho stále iritovali a odváděli od práce) čímsi, co vlastně potřeboval, aby se mohl radovat z dynamiky protikladů mezi horečnatým zápalem "venku" a klidným spočinutím "uvnitř"?
(Rozbor byl vyhotoven pro Národní muzeum - České muzeum hudby v Praze)
Žádné komentáře:
Okomentovat