Základní paradigma
Německé slovo gestalt lze přeložit jako tvar, struktura či konfigurace. Základním paradigmatem tohoto směru je myšlenka, že celek je něčím více než pouhým součtem jednotlivostí. Celkový tvar neboli gestalt je komplexní kvalita.
Naše mysl nevnímá svět v nekonečných jednotlivostech, ale právě v celkových tvarech, které pak interpretuje. Stejně tak mysl produkuje své fantazie, prožitky a myšlenky: v celkových tvarech. Základní metodou gestaltismu je introspekce – introspektivní pozorování psychických jevů.
Jako ilustraci můžeme uvést hudební transpozici. Melodii, převedenou o několik tónů výše (např. Ovčáci čtveráci v C dur nebo v F dur), vnímáme jako totožnou, protože její tvar zůstal nezměněn. Stejně tak čtverec, trojúhelník nebo kruh zůstávají čtvercem, trojúhelníkem a kruhem, i když změníme jejich velikost či umístění. Totéž platí o písmu. Písmeno A čteme jako A, i když jeho jednotlivé podoby mohou v různých rukopisech variovat. Základní struktura je stále totožná. Christian von Ehrenfels pro to zavedl pojem tvarová kvalita (Gestaltqualitat).
O něco známější je problém figury a pozadí, který poprvé ve své doktorské disertaci rozebral dánský psycholog Edgar Rubin v roce 1915. Jako příklad si můžeme představit reverzibilní obrazec. Buď obraz vnímáme jako figuru s bílým kalichem na tmavém pozadí, anebo vnímáme jako figuru dvě tmavé tváře na bílém pozadí. Figura se vždy jeví jako ostřejší zřetelnější a bližší, kdežto pozadí se jeví jako druhotné, vzdálené a chaotické.
Max Wertheimer (1880-1943)
Narozen v Praze, v židovské rodině. Na filosofické fakultě studoval právě u Ehrenfelse. Krátce po nástupu Hitlera k moci emigroval s rodinou do USA.
V roce 1910 se začal zabývat fenoménem zdánlivého pohybu. Byl svou myšlenkou tak nadšen, že vyběhl z vlaku, zakoupil v hračkářství stroboskop a začal experimentovat v hotelovém pokoji. Zjistil, že když rozsvítíme bod a po krátkém časovém intervalu (60ms) bod kousek vedle něj, vzniká iluze, že se bod pohnul z prvního bodu do druhého. Doba je příliš krátká, aby pozorovatel mohl učinit vědomý úsudek, že se jedná o jiný světelný bod. Tato iluze vnímání se nazývá fí-fenomén.
Základní paradigma gestalstismu dobře ilustruje tento Wertheimerův citát: „Stojím u okna a vidím domy, stromy, oblohu. Teoreticky bych mohl říct, že je tam 327 záblesků a odstínů barev. Vidím však ‚327’? Ne. Vidím oblohu, dům a stromy.“ (Wertheimer, 1927). Jde tedy o to, že primárně nevnímáme miliony drobných podnětů, ale velké celky ve vzájemných vztazích. Wertheimer formuloval několik základních principů našeho vnímání:
Zákon proximity
Prvky přítomné blíže u sebe vnímáme jako jeden celek. Nikdy nevnímáme jako jeden celek prvky s větší vzdáleností. Vidíme tedy AB-CD-EF, ale nikdy ne A-BC-D.
Zákon podobnosti
Tento zákon říká, že máme tendenci vnímat jako jeden celek podobné podněty. (Vidíme AA-BB-AA).
Zákon dobré křivky
Vnímáme na obrázku útvary AB a CD? Nikoliv, vnímáme celek AC a celek BD. Podle tohoto zákona vnímáme jako jeden celek ty podněty, které na sebe plynule navazují. Velmi podobný je zákon podobného osudu, který říká, že vnímáme jako jeden celek ty podněty, které se pohybují společně ve stejném směru (např. hejno ryb nebo kapky deště).
Zákon dobrého tvaru (zákon pregnance)
Své vjemy si vlastně „upravujeme“ do ideální podoby. Příklad: mírně pokřivěný čtverec s úhlem 93o vnímáme jako by byl pravý. Pokud se někdo přeřekne v jednom slovu věty, domyslíme si (rekonstruujeme si) její skutečný význam na základě pochopení celku.
Přečtete následující řádek? Přeházeli jsme vnitřky slov, ale počátky a konce zůstaly.
PSJEEK VBRAHAYL VOIEKLU KSOT.
Wertheimer také odlišil tzv. reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je mechanické a v podstatě opakuje naučené postupy na základě zkušenosti. To sice většinou funguje, ale selhává, pokud se ocitneme před úplně novou situací. Tu je schopno „rozlousknout“ pouze produktivní myšlení, které je výsledkem hlubokého pochopení struktury a umožňuje vhled a vyřešení problému. Produktivní myšlení se opírá o to, že:
• nahlížíme mezery a problémy, poruchy, nedostatky, namísto abychom je ignorovali
• hledáme nové strukturální vztahy mezi těmito poruchami a celkem
• provádíme strukturální seskupování, celek re-uspořádáváme do nových dynamických pod-skupin
• jdeme k dynamickému jádru (kořenu) situace, které je transparentní, místo abychom se ztráceli v nejasných a nepřeberných kvantech dat
Wolfgang Köhler (1887-1967)
Köhler na základě experimentů se šimpanzi formuloval novou gestaltickou teorií učení. Šimpanz zavřený v kleci měl k dispozici dvě tyče, aby se pomocí jich mohl zmocnit banánu vně klece. Ani kratší, ani delší tyčí na banán nedosáhl. Ani když jednu tyč položil na podlahu a druhou do ní strkal, se k banánu nedostal, i když se ho tak alespoň dotkl. Po té se šimpanz unavil a nezúčastněně seděl na bedně. Pak obě tyče zvedl a hrál si s nimi. V jednom okamžiku uchopil tyče tak, že tvořili jednu linii (nový gestalt!), zasunul tenčí tyč do širší a s takto prodlouženou tyčí již na banán dosáhl. V jiném experimentu byl šimpanz Sultán schopen poskládat několik beden na sebe, aby se tak dostal k trsu banánů, zavěšeném u stropu. Co to znamená? Znamená to, že v určité chvíli se u něho (po určití fázi hry, přemítání nebo přípravy) dostavila nová reorganizace problémové situace, a to ne postupně, krok za krokem, nýbrž v jediném okamžiku, v kterém se dostavil vhled do situace. V okamžiku vhledu uviděl dosavadní situaci jinak. (Hrdinové historických románů Mika Waltariho s oblibou ve fázi vhledu volávají: "spadly mi z očí šupiny!"). Řešení vhledem je jiné než řešení metodou pokus-omyl. Aby se skutečně jednalo o řešení vhledem, je třeba aby se řešení objevilo jakoby „najednou“, již „kompletní“ - a to ve vztahu k celku okolního pole. Ke vhledu tedy může dojít jen tehdy, když vidíme širší prostředí, v kterém je „problém“ umístěn.
Pro jednoduchou ilustraci: představme si otvor ve tvaru kruhu, trojúhelníku a čtverce, do něhož máme umístit předmět ve tvaru kostky. Pokud prozkoumáme „prostředí“ situace, vhlédneme, že kostka bude nejlépe pasovat do otvoru čtverce. Pokud nemáme možnost vidět prostředí jako celek, nezbývá nám, než použít metodu pokus-omyl (zkoušíme kostku zasouvat, dokud to nezaklapne).
V jiném experimentu ověřoval Köhler efekt transpozice na domácí drůbeži. Kuřata zobala zrní z černých a tmavě šedých destiček. Zrníčka se vyskytovala jen na tmavě šedých destičkách. Po nějaké době nahradili experimentátoři černé destičky světle šedými. Kuřata se automaticky přeorientovala na zobání ze světle šedých destiček (přestože obsahovaly méně zrní), protože se naučila, že světlejší plochy obsahují více zrní. Kuřata nevnímala barvu jako takovou (absolutně), vnímala relaci mezi barvami – tedy relativně světlejší a tmavší odstíny.
Kurt Koffka (1886-1941)
Koffka v roce 1935 vydal sedmisetstránkové dílo Principy Gestalt psychologie, v němž shrnuje a obhajuje dosavadní poznatky tvarové psychologie. Svou náročností a délkou však širší veřejnost spíše odrazuje. Snaží se poukázat na to, že gestaltismus vystihuje nejen zákonitosti vnímání, ale i myšlení a paměťových operací – příklady ze světa vnímání se však dají dobře použít jako vysvětlující metafory, jak fungují principy gestaltismu.
Karl Duncker (1903-1940)
Zabýval se experimenty se zdánlivým, tzv. indukovaným pohybem. Příklad: sedíme ve vlaku, který stojí, ale když se sousední vlak rozjede, máme pocit, že druhý vlak stojí a že se rozjíždíme my.
Dunckerův pojem funkční fixace odráží mentální nastavení, které si přinášíme z praktického života, a které nám říká, že každý předmět má svou specifickou funkci a je nemožné jej použít jiným způsobem. Např. šroubovák slouží na šroubování, tkaničky na zavazování bod, rtěnka se nanáší výhradně na rty. Kreativita (či produktivní myšlení) se naopak dá charakterizovat jako schopnost tato omezení překonat a zbavit se těchto funkčních fixací. Šroubovák můžeme použít jako zbraň proti nepříteli, rtěnkou můžeme napsat vzkaz na zrcadlo. – Kombinací mnoha objektů můžeme vyřešit problém kreativně (nově, svěže, s použitím vhledu), právě umíme-li se oprostit od funkční fixace. Kreativní lidé to umějí lépe. (Např. postavit vejce na špičku.)
Kurt Lewin (1890-1947)
Autor topologické psychologie. Všechen psychický život se podle něho odehrává životním prostoru neboli poli. Pole definuje jako „totalitu všech faktů, které determinují chování individua v určitém momentu.“ Výsledek našeho chování vykládá jako průsečík vnitřních a vnějších tlaků, přičemž vnitřní pocházejí z našich vlastností a psychiky, kdežto vnější pochází z prostředí kolem nás. S určitou nadsázkou si můžeme psychiku v jeho prostředí představit jako „buňku“ (či „vajíčko“), které se snaží dostat do rovnováhy s vnějším prostředím – do ekvilibria. Je-li toto ekvilibrium porušeno, dochází k tenzi, která nás dynamicky motivuje ke změně, abychom opět docílili rovnovážného stavu. (Neustále tak vyrovnáváme vnitřní a vnější tlaky.) Přičemž, mezi vnitřním a vnějším prostředí se nachází jakási bariéra (která nám může bránit všechny naše vnitřní vektory projevit). Teorie ekvilibria je jedním z modelů motivace lidského chování.
K objektům ve vnějším prostoru (druhým lidem a situacím, předmětům našich tužeb) se vztahujeme s pozitivní či negativní valencí (plus a mínus), cítíme se přitahováni či odpuzováni (pomyslnými vektory), situace vyhodnocujeme jako žádoucí nebo nežádoucí (konfliktní). Konflikty vznikají tehdy, když se v našem psychickém poli objeví dva stejně silné vektory. Existují tři typy konfliktu:
• Konflikt mezi dvěma pozitivními valencemi. (Dám si 'kungpao' nebo 'kuře tajemné chuti'?)
• Konflikt mezi dvěma ambivalentními valencemi. (Mám opustit manžela a zůstat sama s dětmi bez prostředků, anebo zůstat v úplné rodině, ale s manželem, který mě bije?) – Nejobtížnější životní rozhodnutí a konflikty (nemají žádné optimální řešení).
• Konflikt mezi dvěma negativními valencemi. (Pokud nedodělám nepříjemný úkol, budu vyhozen z práce.)
Kurt Lewin - Styly výchovy
| styl výchovy | chování učitele | chování žáků |
| demokratický | učitel žákům aktivně pomáhá | přátelské vztahy + vysoký výkon |
| autoritářský | učitel žákům poroučí | vede u žáků k agresi nebo naopak k submisivitě a apatii; napětí, podrážděnost ve skupině |
| liberální (laissez-faire) | učitel si žáků nevšímá, pouze reaguje na jejich dotazy a žádosti | přátelské vztahy + nízký výkon |
Neogestaltismus
Neogestaltismus vzniká jako důsledek setkání s americkým behaviorismem. Principy gestalt jsou aplikovány na problematiku mezilidských vztahů, sociální percepce a myšlení. Je zdůrazněna aktivita subjektu při řešení problémové situace. Rozvíjí se gestalt jako forma skupinové psychoterapie.
Kurt Goldstein (1878-1965)
Základní myšlenkou je, že organismus má tendenci uskutečnit pregnantní vztah mezi sebou a prostředím tak, aby vznikl optimální funkční vztah. Snažíme se vytvořit takové životní podmínky, aby vnímání naší životní situace a toho, jak my do ní zapadáme, vytvářelo dojem jakési symetrie. Organismus má tendenci se sebeaktualizovat, sebeuskutečnit svým jedinečným způsobem. Pokud se tak stane, působí to jakoby jedinec optimálně zapadal do přediva mezilidských a společenských vztahů; realizuje na jedné straně vnitřní popudy své osobnosti (svou vrozenou esenci), na druhé straně tím optimálně funguje i ve společnosti. (Lidově řečeno, člověk dělá to, co mu sedne a přitom je tím současně vrcholně produktivní a přínosný i pro druhé.) Jeho „figura“ (organismus) pregnantně zapadá vzhledem k „pozadí“ (vnějšímu prostředí).
Z tohoto konceptu se zrodilo pojetí potřeby seberealizace u Abrahama Maslowa. Zakladatel Gestalt terapie Frederick Perls (už v trochu jiném duchu) píše: „Kurt Goldstein zavedl první pojem organismu jako celku a skoncoval s pojetím v medicíně obvyklým, totiž že máme játra, že máme tohle a tamto, a že všechny tyto orgány mohou být studovány odděleně. Dostal se velmi blízko skutečnosti; ale skutečností je teprve to, co nazýváme ekologickým aspektem. Protože nemůžeme oddělit ani organismus a prostředí. Rostlina vytržená ze svého prostředí nemůže přežít a ani lidská bytost vytržená ze svého prostředí, bez kyslíku a bez jídla, nemůže existovat. Tak musíme vždy považovat tu část světa, ve které žijeme, za součást sebe samých. Kamkoliv jdeme, neseme si kus světa sebou.“ (Perls, 1996)
Dílo Lewina a Goldsteina vedlo k založení Perlsovy Gestalt psychologie a dalších terapeutických skupin. Na dění v malých skupinách lze totiž velmi dobře aplikovat základní myšlenku gestaltu, že celek je více než součet částí.
Leon Festinger (1919-1989)
Proslul zejména teorií kognitivní disonance.
Co se za tímto pojmem skrývá? Festinger kognitivní disonancí rozumí napětí mezi dvěma protikladnými, navzájem se vylučujícími obsahy vědomí. Více o kognitivní disonanci v podrobném článku zde.
Literatura:
Alena Plháková: Dějiny psychologie. Praha, 2007. Grada Publising. ISBN 80-247-0871-X
Lauren Slaterová: Pandořina skříňka, nejvýznamnější psychologické objevy 20. století. Praha, 2008. Dokořán, Argo. ISBN 978-80-7203-985-2
Morton Hunt: Dějiny psychologie. Praha, 2000. Portál. ISBN 80-7367-175-1
Žádné komentáře:
Okomentovat