Převzatý příspěvěk
Rozhovor, který vedl Jan Vávra se svým učitelem Stephenem Schoenem.
Rozhovor vyšel v časopise Konfrontace v r. 2005. Pojednává o psychoterapii, spiritualitě a o Stephenově specifickém přístupu ke Gestalt terapii.
O: Gestalt terapie je někdy považována za terapeutický přístup, ve kterém není spiritualita v popředí zájmu. Ty se však domníváš, že Gestalt terapie a spiritualita jsou zásadně propojeny. Mohl bys nám k tomuto tématu něco říci?
S: Slavný zakladatel Gestalt terapie, Fritz Perls, byl opravdovým psychoterapeutickým géniem a pomohl velkému množství lidí k tomu, aby se cítili sebejistěji, měli větší sebedůvěru, byli schopni stát na vlastních nohou a věřili radši sami sobě, než aby se opírali o druhé. Perls také zdůraznil význam emocionálního života: význam toho, jaké má člověk pocity spjaté sám se sebou a co cítí k ostatním lidem. To bylo něco, co mu chybělo v psychoanalýze, v níž byl vyškolen a která se mu také zdála přeintelektualizovaná, založená spíše na racionálním než citovém porozumění. To byl z jeho strany příliš zjednodušující pohled, neboť psychoanalytický vhled může zapříčinit skutečnou změnu v lidských vztazích. Ale důraz, který Perls kladl na pocity, byl nový, a stejně tak bylo nové i jeho zaměření na to, jakým způsobem jedinec přemýšlí a jedná v přítomnosti. Zde se již od psychoanalýzy odchýlil zcela zjevně, protože ta se zabývá tím, jaké mají vzorce myšlenek a chování příčiny v minulosti.
Perlsovo zaměření na přítomnost je shodné s většinou duchovních a stejně tak i mystických tradic, které tvrdí, že jedinou skutečně existující věcí je to, co se odehrává v přítomné chvíli. Ale jakkoli Perls říkal, že byl ovlivněn Zen buddhismem, omezoval svůj smysl pro “přítomně vystředěnou realitu” zcela nebuddhistickým způsobem na silné ego.
O: Ale nepotřebuje být člověk dostatečně silný k tomu, aby mohl setrvávat v přítomnosti? Aby se příliš netrápil minulostí a neměl obavy z budoucnosti?
S: Ano, máš pravdu. Ale mně se zdá, že v realitě je jedinec mnohem víc úplně, uspokojivěji a více naplňujícím způsobem přítomen prostřednictvím toho, co nazývám “měkké, nebo jemné ego”. Měkké ego – nazývám ho schválně “měkké” a nikoli “slabé”, přitom “měkké” je nadále v kontrastu k “silné” – je velice přizpůsobivé. Je to ego, které je ochotné připustit omyl a je ochotné dělat chyby a učit se z nich. Je pravda, že některé z těchto názorů jsou zahrnuty v Perlsově pohledu na psychické (mentální) zdraví. Ale svým důrazem na vnitřní sílu naráží na něco jiného, co je nebuddhistické: a to, že silné ego je něco jako druh stálé neměnné reality a že může vést jedince zbytkem jeho života. Že je to něco jako velice pevný kus stroje, který zůstává stejný po velmi dlouhou dobu. Ale stejně jako vnímáme přítomnost jako cosi proměnlivého, vystává otázka o povaze samotného ega. Nebo, abychom to řekli ještě obecněji, je zde otázka o celkové povaze self nebo osobnosti. Důraz spirituálních tradic, zejména buddhismu, je kladen na to, aby vše na světě – včetně osobnosti jedince – bylo nahlíženo jako přechodná záležitost. Vše se mění. Vše je nestálé. Jediná věc, která může vůbec být nazývána stálou, je schopnost jedince být si jasně vědom této pomíjivosti. A to vše je více samozřejmé, pokud souhlasíte s tím, že neexistuje žádné “jádro self” jako takové, které se může stávat silnějším a silnějším. Je zde jenom posloupnost vnitřních stavů vědomí, která může být zřejmá a v tomto smyslu má pevný, jistý a odolný základ. Nicméně každý z těchto stavů je pomíjivý. Pohybujeme se neustále od jednoho k druhému jako v Herakleitově rčení o řece, do které není možné vstoupit dvakrát. Voda je neustále v pohybu a když někdo následuje proud řeky samé, nakonec se rozplyne v oceánu a přestává existovat. Její mizení může být jedním způsobem, jak přemýšlet o fyzické smrti jednotlivce. Ale tento pohled také popisuje, jak během našeho života okamžik za okamžikem probíhá “smrt ega”. Pomíjivost self je velkým přínosem, který může spirituální uvědomění terapii, a Gestalt terapii zejména, dát. Perlsův starý důraz na pocity a na vnímání přítomnosti a přítomné reality je docela správný, ale já jsem přesvědčen, že důraz musí být také zaměřen na měkké ego a na uvědomění pomíjivosti všeho, včetně sebe sama.
O: Mluvíš především o buddhismu. Je buddhistický přístup k duchovnosti tím, co máš na mysli, když hovoříš o spiritualitě v psychoterapii?
S: Zmínil jsem také mystické tradice, které, i když zahrnují základní buddhistické učení, jsou rovněž rozšířeny celosvětově. Například ruský spisovatel Lev Tolstoj, který měl svůj vlastní mystický přístup ke křesťanským myšlenkám (názorům), někde řekl: “Bůh je nekonečná jednota, které jsem svým vědomím bytí konečnou součástí.” Vidíte, jak toto prohlášení spojuje jedince s něčím vše-objímajícím, “velkým”, co stojí za ním, a také uznává, jak je jedinec “malý”? To bych nazval tolstojskou verzí “měkkého ega”. Stejným způsobem má anglický mystický básník William Blake mezi svými rozličnými příslovími rčení: “Jedna myšlenka (thought) vyplní nesmírnost.” Je to v angličtině, nebo i v jakékoli jiné řeči, skutečně neobvyklé rčení. Blake velice věřil v život pocitů, stejně jako je tomu v Gestalt terapii, ale v tomto případě nemluví o pocitech samotných, ale o jakési kombinaci pocitů a myšlenek, které nazývá “thought – myšlenka”. A říká: “Jedna (velká) myšlenka vyplní nesmírnost”, což znamená: “Vyplňuje vše a vyplňuje samozřejmě také všechny lidské bytosti. S tímto spojením existuje mezi každým z nás, konečnými, oddělenými lidskými bytostmi, jedna všeobklopující, zahrnující, jediná myšlenka (thought).” To je představa, která docela bere dech, ne? A já bych dodal, že právě důraz na toto činí psychologický přístup spirituálním. Takový je můj přístup ke Gestalt terapii: mít ego jisté, asertivní, ale zároveň měkké v tom smyslu, že je otevřené oné celek zahrnující realitě, o které hovoří Blake a Tolstoj.
O: Jaké další zdroje kromě Perlse, Tolstého a Blakea tě ještě ovlivnily v tvém vlastním přístupu k terapii? A bylo něco zásadního, co chybělo v teorii Gestalt terapie a co jsi našel pouze v literatuře (S.S. vystudoval mimo psychiatrie také dějiny a teorii literatury pozn. překl.) nebo někde jinde?
S: Je vždycky otázkou, jestli byl terapeut ovlivněn zkušenostmi, které měl s teoriemi terapie a tím, co četl, nebo zda je to jeho vlastní osobní vývoj, který ho vede k tomu, aby studoval konkrétní literaturu nebo hledal v určitých terapeutických teoriích. To je jako otázka, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Když se podívám na svůj život, zdá se mi, že to bylo určité osobní odhalování toho, co je pro mne podstatné, které mě vedlo k tomu, abych hledal texty a praxe v duchovním světě, a také pocit jakéhosi neuspokojení z tradičních teorií terapie a také z Fritze Perlse jako Gestalt terapeuta. Gestalt terapie mne přitahovala od prvního momentu, kdy jsem se o ní v 60. letech dozvěděl, ale bylo v ní něco, co se mi , jak už jsem řekl, zdálo příliš omezující a tvrdé. Dnes mohu říci, že můj zájem o duchovní zdroje přicházel mnoho a mnoho let. A řekl bych, že mě ovlivnili zejména německý náboženský filosof Martin Buber a starý čínský mudrc Lao C´. Buber zdůraznil, že plné, “přítomně-zakotvené” přijetí druhého člověka má nekonečnou hloubku a že tato hloubka je jádrem spirituality. To nemá co dělat s klientovou možnou náboženskou příslušností a není s ní také v žádném konfliktu. Nevyžaduje to ani, aby měl klient podobné “spirituální vědomí”. Ale toto vědomí by mělo být přítomné u terapeuta. Další osobnost, kterou jsem zmínil, Lao C´, byl zaměřený na úplné příjetí sama sebe se svou nezměřitelnou hloubkou a na tuto hloubku jako na esenci moudrosti. Tito dva lidé formovali základ pro můj vlastní teoretický a praktický přístup k terapii. Přitahovali mne kvůli tomu, jaký jsem člověk. Jistě existuje hluboké spojení mezi tím, jaký druh člověka jsi a jaký druh terapie děláš. Fritz Perls byl třeba docela tvrdý muž. Byl velice silný, ale byl u něho také určitý druh drsnosti a každému svému klientovi ukazoval hodnotu toho být drsnou osobou, která dokáže vystoupit proti věcem, které se jí nelíbí, která dokáže porušit pravidla, kdykoli si myslí, že jsou špatná. Víš, Fritz Perls umřel doslova proto, že odmítl přijmout pravidla od ostatních. Měl infarkt, ležel v nemocnici a sestřička mu řekla: “Měl byste zůstat v posteli a příliš se nehýbat.” Perls na to odpověděl: “Nikdo nebude říkat Fritzu Perlsovi, co by měl dělat”, vstal z postele a padl mrtvý k zemi.
O: Ty bys za takových okolností zůstal ležet v posteli, ne?!
S: Samozřejmě. Já bych udělal to, co mi sestra řekla, protože bych cítil, že se o mě chce dobře postarat. Na tomto příkladě můžete vidět, jak je můj způsob myšlení a cítění odlišný od Perlse. Ale je ještě jedna věc, ve které se od něho liším a v čem odráží můj přístup k terapii moji osobnost: věřím v to, nechat se emocionálně podpořit sestrou, když jsem nemocný. Já věřím ve význam podpory lidí v situacích, kdy mají “speciální potřeby”. A ve svém způsobu terapie pokládám “emocionální podporu” za nejdůležitější věc. Samozřejmě, je pravda, že lidé musí být také konfrontováni se svými problémy, tj. s těmi problémy, které si sami zapříčiňují. A jestliže za mnou někdo přichází a nezdá se, že by se chtěl nějak měnit, říkám mu: “Podívej se, ty chceš fungovat jinak, ale nechceš se změnit, to je nemožné. Musíš změnit něco ve svém přístupu!”. Konfrontuji ho tímto způsobem, ale i to vždycky dělám s velice podpůrným tónem a s osobní vřelostí. A klient to ze mě cítí. Jsem si také docela jistý, že cítí, že ho mám rád takového, jaký je. (Budu říkat “on”, aby to bylo jednodušší, ale pokaždé když mluvím o klientovi, myslím samozřejmě “on” i “ona”). A myslím, že když klient ví, že má takovouto podporu, má pak také větší chuť konfrontovat se s problémy. Když si někdo v terapeutické skupině u Fritze Perlse sedl před něho a zdráhal se pracovat způsobem, o kterým si Perls myslel, že je prospěšný, s největší pravděpodobností mu Perls řekl něco ve stylu: “Jdi si sednout na svoji židli, nechci s tebou mluvit, protože tvůj zájem o terapii je falešný.” Opravdu říkal takovéto věci a mě to šokovalo.
O: Můžeš tedy říci ještě více o tom, jak ty se díváš na klientovy problémy a na to, jak si je sám zapříčiňuje? A jak postupuješ, abys mu s těmi problémy pomohl?
S: Jsou dvě věci, které bych rád řekl k tomu, jak já rozumím “terapeutickým problémům” a jak dělám terapii. Co se týče problémů, věnuji důkladnou pozornost tomu, jak klient ruší, nebo abych to řekl ještě jasněji, jak přerušuje svůj vlastní vnitřní proces. Například když začne mluvit o něčem důležitém, jako třeba: “Pořád se snažím být poslušné dítě, protože moje matka nebo otec to tak vždycky chtěli.” A když v tu chvíli přeruší toto téma a začne mluvit o něčem úplně jiném, třeba o tom, co se mu zdálo zábavné v nějakém filmu, a nezdá se to být vůbec ve vztahu k jeho problému, poprosím ho, aby se vrátil zpět k tomu, o čem mluvil, protože v sobě přerušil něco důležitého: to, že se vždy snaží chovat jako poslušné dítě. Tímto způsobem zkouším, abych tak řekl, přerušit jeho vlastní sebe-přerušení. V Gestalt terapii říkáme, že umožnit pocitům, aby nebyly přerušeny, znamená nechat vzniknout zcela vnitřně naplněný Gestalt, emocionální úplnost. Ve svém učení tento problém přerušení úplného Gestaltu nazývám frází, která je jasná každému. Nazývám to ”Gestaltus Interruptus”.
O: Ano, to je docela jasné. A jak tedy přerušuješ přerušení?
S: Především prostřednictvím svého podpůrného přístupu. Když klient přerušuje sám sebe, cítím, stejně jako to dělají buddhisté, že soucitný postoj vůči klientovi je ten pravý, a – jako buddhisté – předpokládám, že přerušuje sám sebe v důsledku nevědomosti. A dokud já neoznačím jeho sebe-přerušení, nemusí si ho být vůbec vědom, a to kvůli svému přání (smíšenému s úzkostí) dodržovat své staré zvyky, které mu umožňují cítit se bezpečně. Ale s trochou mírné, ale vytrvalé pozornosti ho upozorním, že by se mohl pojímat jinak. Může si třeba představit, jak říká sám sobě, nebo si to skutečně zkusit říct: “Nechci se přerušovat, nechci se muset cítit poslušný. Chci se cítit svobodný ohledně svých vlastních pocitů.” Jestliže je pro něj takováto svoboda něčím úplně novým, může to nejprve prožívat jako něco divného, nebezpečného a jako další příčinu úzkosti; takže to vyžaduje, aby ho terapeut podpořil ve zkoušení nových věcí. Ale jestliže mu to opravdu přináší novou svobodu, bude se mu to líbit. Komu by se nelíbilo cítit novou svobodu?
O: Můžeš ještě říci něco k tomu, jak duchovní učitelé, které jsi zmínil, ovlivnili tvůj přístup? A jestli jsou ještě někteří další, které jsi doposud nezmínil a kteří ovlivnili tvůj terapeutický styl?
S: Ano, již jsem zmínil Martina Bubera a Lao C´ a ještě bych přidal Krišnamurtiho, duchovního učitele z dvacátého století. Důraz, který kladl Lao C´ na přijetí sebe sama bez jakéhokoli vnitřního odporu, vyjadřuje, jakým způsobem se já sám vkládám do rozhovoru s klientem. Jak jistě víš, odpor je něco, o čem se v psychologii často hovoří jako o něčem, co terapeut zkouší zlomit prostřednictvím výzvy nebo konfrontace, aby tak pomohl klientovi osvobodit se v přijetí sebe sama. Ale úhel pohledu, jaký nabízí Lao C´, je, že odpor se zlomí zcela spontánně, jestliže, jak jsem již řekl, jemně, ale vytrvale ukazujete klientovi, jakým způsobem přerušuje sám sebe a podporujete ho, aby to nedělal. Já se snažím především následovat jeho vnitřní Gestalt – nebo říkejme tomu jinak: jeho vnitřní životní cestu. Zda ho následuji správně poznám podle toho, jestli od něho dostanu souhlasnou odpověď, buď přímo slovem “Ano”, nebo přikývnutím: něco, co mi ukáže, že mu rozumím, když ho následuji tam, kam jde. Potom, když následuji jeho cestu, snažím se ho doprovázet: jako když jdu po cestě vedle něho. A potom, když má problém na cestě zůstat – když nějak přerušuje svůj vlastní pohyb, přestává se pohybovat nebo se odvádí tím, že se snaží svoji cestu opustit – potom se ho snažím vést dále po jeho vlastní cestě. Vedení tak může vyústit v nový způsob myšlení, nebo ponechá klienta více úplně prožívat to, co cítí. Jak jsem již řekl, může to nejprve prožívat jako divné či děsivé. Ale jestliže vnímá, že s ním zůstávám a podporuji ho, může přijmout mé vedení a experimentovat se sebepřijetím dále. Krišnamurti nazýval setrvání na své cestě jako “přijetí emocionální situace, ve které se člověk nachází, přesně takové, jaká je.” Já tomu rozumím tak, že klient má problém s úplným sebepřijetím, říct sám sobě úplné “Ano”. A já myslím si, že má role terapeuta má následující sekvence: následovat klienta, doprovázet ho a vést.
O: Takže spiritualita terapie, jak ji popisuješ, se vždy vztahuje k emocionálnímu spojení?
S: Je to tak. A to spojení probíhá na různých úrovních. To, co Buber nazýval nekonečná úplnost, přítomně vystředěné setkání s druhým člověkem, může být chápáno v psychoterapii jako spojení terapeutova nevědomí s nevědomím klienta. Toto setkání je v zásadě neverbální. Klient si ho je vědom, abych tak řekl, celou atmosférou vztahu. To podporuje jeho důvěru v terapeuta a celkový pocit ve smyslu: “ On, nebo ona vypadají, že vědí, jaký jsem.” Toto spojení může být pociťováno již v prvních hodinách terapie, někdy i v prvních minutách. Ale to, co trvá déle, je rozvoj klientova sebepřijetí. A zde terapeutovo sebepřijetí hraje hlavní roli. Musí být větší než klientovo a je nástrojem, který terapeut používá, aby byl citlivý ke klientovým “sebe-přerušením”. Duchovnost toho všeho má co dělat s hloubkou, která je za slovy, se spojením mezi dvěma osobami, vedoucím do hloubky, za slova, ke klientově vlastnímu sebepřijetí.
O: Měl jsi někdy problém být přijímán svými kolegy jako duchovně orientovaný psychiatr? Jako někdo, kdo se zajímá o vnitřní život, ... mohl bych říct o “život duše”?
S: To je dobrá fráze. Termín “psyché” je v psychologické teorii hojně používán, ale jen ve svém světském významu. A řecké slovo, které znamená “duše”, evokuje duchovní kvalitu.
O: Ale v moderní psychologii se většinou nemluví o tom, že máme duši...
S: Máš pravdu. V dnešní Americe opravdu většina psychiatrů nemluví o duši, nebo něčem duchovním. Jsou to specialisti na používání léků a farmaceutické společnosti utrácí velké množství peněz za to, aby jejich užívání podpořily. Je mnoho druhů léků na deprese a úzkosti. Je jich tolik, protože žádný z nich není úplně dobrý. Buď není dobrý jejich efekt jako takový, nebo mají vedlejší účinky, jako je zploštění emocí nebo ztráta sexuální touhy. Tak se vyvíjí stále nové léky, je jich více a více. A vždy se vyvíjejí dle empirického přístupu k symptomům, které vznikají v mozku, bez jakéhokoli zájmu o další psychický proces v mozku, který tvoří základ symptomu: to, co jsem nazval sebe-přerušováním. Na druhé straně někdy tyto léky hodně pomáhají ke zmenšení deprese nebo panického či psychotického zmatení a já uznávám, že mohou mít svou hodnotu.
Avšak z jiného pohledu je “Zeitgeist” - duch doby současné kultury - často příznivý tomu, co dělám: myslím tím zájem o duchovní dimenze života a o možnosti toho, co se tradičně nazývá “osvícený život”. Setkal jsem se s mnoha lidmi v Americe a v Evropě, v Německu, Itálii, tady v České republice, v Polsku a Rusku, kteří mají psychoterapeutickou praxi a jsou vášnivě zaujati Zen buddhismem, Vipassánovým buddhismem z Indočíny a dalšími mysticko-duchovními tradicemi. Tento druh zaměření postrádali v klasické psychoanalýze, ale i v humanistické psychoterapii. A když máš takový zájem, stává se psychoterapie opravdovým druhem interpersonální meditace.
O: To zní jako myšlenka, že z tvého pohledu může psychoterapie každého psychologického směru být duchovní (spirituální).
S: Ano. Spiritualita spočívá v kvalitě vztahu, který terapeut nabízí klientovi, jak jsem to již popsal. A zopakuji ústřední bod mého přístupu: terapeutický efekt je výsledkem přijímajícího přístupu terapeuta, který soucitně zasahuje proti klientovu sebe-přerušování. Skrze terapeutovo přijetí začíná klient plněji přijímat sám sebe.
A myslím, že mezi různými školami psychoterapie je Gestalt tím, kterému opravdu dobře sedí duchovní úhel pohledu, a to díky jeho zaměřenosti na přítomnost a jeho otevřenosti nezměrné hloubce vztahu. Ale jak vidíte z toho, co jsme již zmínil, toto porozumění hloubce ve vztahu k ostatním a k sobě je velice staré. Lao C´ a Buddha nás vedou zpět o více než 2500 let. Věřím, že jejich moudrost se bude dále šířit a ukazovat nám, jak žít hluboce vyrovnaným a pružným způsobem.
O: Gestalt terapie je někdy považována za terapeutický přístup, ve kterém není spiritualita v popředí zájmu. Ty se však domníváš, že Gestalt terapie a spiritualita jsou zásadně propojeny. Mohl bys nám k tomuto tématu něco říci?
S: Slavný zakladatel Gestalt terapie, Fritz Perls, byl opravdovým psychoterapeutickým géniem a pomohl velkému množství lidí k tomu, aby se cítili sebejistěji, měli větší sebedůvěru, byli schopni stát na vlastních nohou a věřili radši sami sobě, než aby se opírali o druhé. Perls také zdůraznil význam emocionálního života: význam toho, jaké má člověk pocity spjaté sám se sebou a co cítí k ostatním lidem. To bylo něco, co mu chybělo v psychoanalýze, v níž byl vyškolen a která se mu také zdála přeintelektualizovaná, založená spíše na racionálním než citovém porozumění. To byl z jeho strany příliš zjednodušující pohled, neboť psychoanalytický vhled může zapříčinit skutečnou změnu v lidských vztazích. Ale důraz, který Perls kladl na pocity, byl nový, a stejně tak bylo nové i jeho zaměření na to, jakým způsobem jedinec přemýšlí a jedná v přítomnosti. Zde se již od psychoanalýzy odchýlil zcela zjevně, protože ta se zabývá tím, jaké mají vzorce myšlenek a chování příčiny v minulosti.
Perlsovo zaměření na přítomnost je shodné s většinou duchovních a stejně tak i mystických tradic, které tvrdí, že jedinou skutečně existující věcí je to, co se odehrává v přítomné chvíli. Ale jakkoli Perls říkal, že byl ovlivněn Zen buddhismem, omezoval svůj smysl pro “přítomně vystředěnou realitu” zcela nebuddhistickým způsobem na silné ego.
O: Ale nepotřebuje být člověk dostatečně silný k tomu, aby mohl setrvávat v přítomnosti? Aby se příliš netrápil minulostí a neměl obavy z budoucnosti?
S: Ano, máš pravdu. Ale mně se zdá, že v realitě je jedinec mnohem víc úplně, uspokojivěji a více naplňujícím způsobem přítomen prostřednictvím toho, co nazývám “měkké, nebo jemné ego”. Měkké ego – nazývám ho schválně “měkké” a nikoli “slabé”, přitom “měkké” je nadále v kontrastu k “silné” – je velice přizpůsobivé. Je to ego, které je ochotné připustit omyl a je ochotné dělat chyby a učit se z nich. Je pravda, že některé z těchto názorů jsou zahrnuty v Perlsově pohledu na psychické (mentální) zdraví. Ale svým důrazem na vnitřní sílu naráží na něco jiného, co je nebuddhistické: a to, že silné ego je něco jako druh stálé neměnné reality a že může vést jedince zbytkem jeho života. Že je to něco jako velice pevný kus stroje, který zůstává stejný po velmi dlouhou dobu. Ale stejně jako vnímáme přítomnost jako cosi proměnlivého, vystává otázka o povaze samotného ega. Nebo, abychom to řekli ještě obecněji, je zde otázka o celkové povaze self nebo osobnosti. Důraz spirituálních tradic, zejména buddhismu, je kladen na to, aby vše na světě – včetně osobnosti jedince – bylo nahlíženo jako přechodná záležitost. Vše se mění. Vše je nestálé. Jediná věc, která může vůbec být nazývána stálou, je schopnost jedince být si jasně vědom této pomíjivosti. A to vše je více samozřejmé, pokud souhlasíte s tím, že neexistuje žádné “jádro self” jako takové, které se může stávat silnějším a silnějším. Je zde jenom posloupnost vnitřních stavů vědomí, která může být zřejmá a v tomto smyslu má pevný, jistý a odolný základ. Nicméně každý z těchto stavů je pomíjivý. Pohybujeme se neustále od jednoho k druhému jako v Herakleitově rčení o řece, do které není možné vstoupit dvakrát. Voda je neustále v pohybu a když někdo následuje proud řeky samé, nakonec se rozplyne v oceánu a přestává existovat. Její mizení může být jedním způsobem, jak přemýšlet o fyzické smrti jednotlivce. Ale tento pohled také popisuje, jak během našeho života okamžik za okamžikem probíhá “smrt ega”. Pomíjivost self je velkým přínosem, který může spirituální uvědomění terapii, a Gestalt terapii zejména, dát. Perlsův starý důraz na pocity a na vnímání přítomnosti a přítomné reality je docela správný, ale já jsem přesvědčen, že důraz musí být také zaměřen na měkké ego a na uvědomění pomíjivosti všeho, včetně sebe sama.
O: Mluvíš především o buddhismu. Je buddhistický přístup k duchovnosti tím, co máš na mysli, když hovoříš o spiritualitě v psychoterapii?
S: Zmínil jsem také mystické tradice, které, i když zahrnují základní buddhistické učení, jsou rovněž rozšířeny celosvětově. Například ruský spisovatel Lev Tolstoj, který měl svůj vlastní mystický přístup ke křesťanským myšlenkám (názorům), někde řekl: “Bůh je nekonečná jednota, které jsem svým vědomím bytí konečnou součástí.” Vidíte, jak toto prohlášení spojuje jedince s něčím vše-objímajícím, “velkým”, co stojí za ním, a také uznává, jak je jedinec “malý”? To bych nazval tolstojskou verzí “měkkého ega”. Stejným způsobem má anglický mystický básník William Blake mezi svými rozličnými příslovími rčení: “Jedna myšlenka (thought) vyplní nesmírnost.” Je to v angličtině, nebo i v jakékoli jiné řeči, skutečně neobvyklé rčení. Blake velice věřil v život pocitů, stejně jako je tomu v Gestalt terapii, ale v tomto případě nemluví o pocitech samotných, ale o jakési kombinaci pocitů a myšlenek, které nazývá “thought – myšlenka”. A říká: “Jedna (velká) myšlenka vyplní nesmírnost”, což znamená: “Vyplňuje vše a vyplňuje samozřejmě také všechny lidské bytosti. S tímto spojením existuje mezi každým z nás, konečnými, oddělenými lidskými bytostmi, jedna všeobklopující, zahrnující, jediná myšlenka (thought).” To je představa, která docela bere dech, ne? A já bych dodal, že právě důraz na toto činí psychologický přístup spirituálním. Takový je můj přístup ke Gestalt terapii: mít ego jisté, asertivní, ale zároveň měkké v tom smyslu, že je otevřené oné celek zahrnující realitě, o které hovoří Blake a Tolstoj.
O: Jaké další zdroje kromě Perlse, Tolstého a Blakea tě ještě ovlivnily v tvém vlastním přístupu k terapii? A bylo něco zásadního, co chybělo v teorii Gestalt terapie a co jsi našel pouze v literatuře (S.S. vystudoval mimo psychiatrie také dějiny a teorii literatury pozn. překl.) nebo někde jinde?
S: Je vždycky otázkou, jestli byl terapeut ovlivněn zkušenostmi, které měl s teoriemi terapie a tím, co četl, nebo zda je to jeho vlastní osobní vývoj, který ho vede k tomu, aby studoval konkrétní literaturu nebo hledal v určitých terapeutických teoriích. To je jako otázka, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Když se podívám na svůj život, zdá se mi, že to bylo určité osobní odhalování toho, co je pro mne podstatné, které mě vedlo k tomu, abych hledal texty a praxe v duchovním světě, a také pocit jakéhosi neuspokojení z tradičních teorií terapie a také z Fritze Perlse jako Gestalt terapeuta. Gestalt terapie mne přitahovala od prvního momentu, kdy jsem se o ní v 60. letech dozvěděl, ale bylo v ní něco, co se mi , jak už jsem řekl, zdálo příliš omezující a tvrdé. Dnes mohu říci, že můj zájem o duchovní zdroje přicházel mnoho a mnoho let. A řekl bych, že mě ovlivnili zejména německý náboženský filosof Martin Buber a starý čínský mudrc Lao C´. Buber zdůraznil, že plné, “přítomně-zakotvené” přijetí druhého člověka má nekonečnou hloubku a že tato hloubka je jádrem spirituality. To nemá co dělat s klientovou možnou náboženskou příslušností a není s ní také v žádném konfliktu. Nevyžaduje to ani, aby měl klient podobné “spirituální vědomí”. Ale toto vědomí by mělo být přítomné u terapeuta. Další osobnost, kterou jsem zmínil, Lao C´, byl zaměřený na úplné příjetí sama sebe se svou nezměřitelnou hloubkou a na tuto hloubku jako na esenci moudrosti. Tito dva lidé formovali základ pro můj vlastní teoretický a praktický přístup k terapii. Přitahovali mne kvůli tomu, jaký jsem člověk. Jistě existuje hluboké spojení mezi tím, jaký druh člověka jsi a jaký druh terapie děláš. Fritz Perls byl třeba docela tvrdý muž. Byl velice silný, ale byl u něho také určitý druh drsnosti a každému svému klientovi ukazoval hodnotu toho být drsnou osobou, která dokáže vystoupit proti věcem, které se jí nelíbí, která dokáže porušit pravidla, kdykoli si myslí, že jsou špatná. Víš, Fritz Perls umřel doslova proto, že odmítl přijmout pravidla od ostatních. Měl infarkt, ležel v nemocnici a sestřička mu řekla: “Měl byste zůstat v posteli a příliš se nehýbat.” Perls na to odpověděl: “Nikdo nebude říkat Fritzu Perlsovi, co by měl dělat”, vstal z postele a padl mrtvý k zemi.
O: Ty bys za takových okolností zůstal ležet v posteli, ne?!
S: Samozřejmě. Já bych udělal to, co mi sestra řekla, protože bych cítil, že se o mě chce dobře postarat. Na tomto příkladě můžete vidět, jak je můj způsob myšlení a cítění odlišný od Perlse. Ale je ještě jedna věc, ve které se od něho liším a v čem odráží můj přístup k terapii moji osobnost: věřím v to, nechat se emocionálně podpořit sestrou, když jsem nemocný. Já věřím ve význam podpory lidí v situacích, kdy mají “speciální potřeby”. A ve svém způsobu terapie pokládám “emocionální podporu” za nejdůležitější věc. Samozřejmě, je pravda, že lidé musí být také konfrontováni se svými problémy, tj. s těmi problémy, které si sami zapříčiňují. A jestliže za mnou někdo přichází a nezdá se, že by se chtěl nějak měnit, říkám mu: “Podívej se, ty chceš fungovat jinak, ale nechceš se změnit, to je nemožné. Musíš změnit něco ve svém přístupu!”. Konfrontuji ho tímto způsobem, ale i to vždycky dělám s velice podpůrným tónem a s osobní vřelostí. A klient to ze mě cítí. Jsem si také docela jistý, že cítí, že ho mám rád takového, jaký je. (Budu říkat “on”, aby to bylo jednodušší, ale pokaždé když mluvím o klientovi, myslím samozřejmě “on” i “ona”). A myslím, že když klient ví, že má takovouto podporu, má pak také větší chuť konfrontovat se s problémy. Když si někdo v terapeutické skupině u Fritze Perlse sedl před něho a zdráhal se pracovat způsobem, o kterým si Perls myslel, že je prospěšný, s největší pravděpodobností mu Perls řekl něco ve stylu: “Jdi si sednout na svoji židli, nechci s tebou mluvit, protože tvůj zájem o terapii je falešný.” Opravdu říkal takovéto věci a mě to šokovalo.
O: Můžeš tedy říci ještě více o tom, jak ty se díváš na klientovy problémy a na to, jak si je sám zapříčiňuje? A jak postupuješ, abys mu s těmi problémy pomohl?
S: Jsou dvě věci, které bych rád řekl k tomu, jak já rozumím “terapeutickým problémům” a jak dělám terapii. Co se týče problémů, věnuji důkladnou pozornost tomu, jak klient ruší, nebo abych to řekl ještě jasněji, jak přerušuje svůj vlastní vnitřní proces. Například když začne mluvit o něčem důležitém, jako třeba: “Pořád se snažím být poslušné dítě, protože moje matka nebo otec to tak vždycky chtěli.” A když v tu chvíli přeruší toto téma a začne mluvit o něčem úplně jiném, třeba o tom, co se mu zdálo zábavné v nějakém filmu, a nezdá se to být vůbec ve vztahu k jeho problému, poprosím ho, aby se vrátil zpět k tomu, o čem mluvil, protože v sobě přerušil něco důležitého: to, že se vždy snaží chovat jako poslušné dítě. Tímto způsobem zkouším, abych tak řekl, přerušit jeho vlastní sebe-přerušení. V Gestalt terapii říkáme, že umožnit pocitům, aby nebyly přerušeny, znamená nechat vzniknout zcela vnitřně naplněný Gestalt, emocionální úplnost. Ve svém učení tento problém přerušení úplného Gestaltu nazývám frází, která je jasná každému. Nazývám to ”Gestaltus Interruptus”.
O: Ano, to je docela jasné. A jak tedy přerušuješ přerušení?
S: Především prostřednictvím svého podpůrného přístupu. Když klient přerušuje sám sebe, cítím, stejně jako to dělají buddhisté, že soucitný postoj vůči klientovi je ten pravý, a – jako buddhisté – předpokládám, že přerušuje sám sebe v důsledku nevědomosti. A dokud já neoznačím jeho sebe-přerušení, nemusí si ho být vůbec vědom, a to kvůli svému přání (smíšenému s úzkostí) dodržovat své staré zvyky, které mu umožňují cítit se bezpečně. Ale s trochou mírné, ale vytrvalé pozornosti ho upozorním, že by se mohl pojímat jinak. Může si třeba představit, jak říká sám sobě, nebo si to skutečně zkusit říct: “Nechci se přerušovat, nechci se muset cítit poslušný. Chci se cítit svobodný ohledně svých vlastních pocitů.” Jestliže je pro něj takováto svoboda něčím úplně novým, může to nejprve prožívat jako něco divného, nebezpečného a jako další příčinu úzkosti; takže to vyžaduje, aby ho terapeut podpořil ve zkoušení nových věcí. Ale jestliže mu to opravdu přináší novou svobodu, bude se mu to líbit. Komu by se nelíbilo cítit novou svobodu?
O: Můžeš ještě říci něco k tomu, jak duchovní učitelé, které jsi zmínil, ovlivnili tvůj přístup? A jestli jsou ještě někteří další, které jsi doposud nezmínil a kteří ovlivnili tvůj terapeutický styl?
S: Ano, již jsem zmínil Martina Bubera a Lao C´ a ještě bych přidal Krišnamurtiho, duchovního učitele z dvacátého století. Důraz, který kladl Lao C´ na přijetí sebe sama bez jakéhokoli vnitřního odporu, vyjadřuje, jakým způsobem se já sám vkládám do rozhovoru s klientem. Jak jistě víš, odpor je něco, o čem se v psychologii často hovoří jako o něčem, co terapeut zkouší zlomit prostřednictvím výzvy nebo konfrontace, aby tak pomohl klientovi osvobodit se v přijetí sebe sama. Ale úhel pohledu, jaký nabízí Lao C´, je, že odpor se zlomí zcela spontánně, jestliže, jak jsem již řekl, jemně, ale vytrvale ukazujete klientovi, jakým způsobem přerušuje sám sebe a podporujete ho, aby to nedělal. Já se snažím především následovat jeho vnitřní Gestalt – nebo říkejme tomu jinak: jeho vnitřní životní cestu. Zda ho následuji správně poznám podle toho, jestli od něho dostanu souhlasnou odpověď, buď přímo slovem “Ano”, nebo přikývnutím: něco, co mi ukáže, že mu rozumím, když ho následuji tam, kam jde. Potom, když následuji jeho cestu, snažím se ho doprovázet: jako když jdu po cestě vedle něho. A potom, když má problém na cestě zůstat – když nějak přerušuje svůj vlastní pohyb, přestává se pohybovat nebo se odvádí tím, že se snaží svoji cestu opustit – potom se ho snažím vést dále po jeho vlastní cestě. Vedení tak může vyústit v nový způsob myšlení, nebo ponechá klienta více úplně prožívat to, co cítí. Jak jsem již řekl, může to nejprve prožívat jako divné či děsivé. Ale jestliže vnímá, že s ním zůstávám a podporuji ho, může přijmout mé vedení a experimentovat se sebepřijetím dále. Krišnamurti nazýval setrvání na své cestě jako “přijetí emocionální situace, ve které se člověk nachází, přesně takové, jaká je.” Já tomu rozumím tak, že klient má problém s úplným sebepřijetím, říct sám sobě úplné “Ano”. A já myslím si, že má role terapeuta má následující sekvence: následovat klienta, doprovázet ho a vést.
O: Takže spiritualita terapie, jak ji popisuješ, se vždy vztahuje k emocionálnímu spojení?
S: Je to tak. A to spojení probíhá na různých úrovních. To, co Buber nazýval nekonečná úplnost, přítomně vystředěné setkání s druhým člověkem, může být chápáno v psychoterapii jako spojení terapeutova nevědomí s nevědomím klienta. Toto setkání je v zásadě neverbální. Klient si ho je vědom, abych tak řekl, celou atmosférou vztahu. To podporuje jeho důvěru v terapeuta a celkový pocit ve smyslu: “ On, nebo ona vypadají, že vědí, jaký jsem.” Toto spojení může být pociťováno již v prvních hodinách terapie, někdy i v prvních minutách. Ale to, co trvá déle, je rozvoj klientova sebepřijetí. A zde terapeutovo sebepřijetí hraje hlavní roli. Musí být větší než klientovo a je nástrojem, který terapeut používá, aby byl citlivý ke klientovým “sebe-přerušením”. Duchovnost toho všeho má co dělat s hloubkou, která je za slovy, se spojením mezi dvěma osobami, vedoucím do hloubky, za slova, ke klientově vlastnímu sebepřijetí.
O: Měl jsi někdy problém být přijímán svými kolegy jako duchovně orientovaný psychiatr? Jako někdo, kdo se zajímá o vnitřní život, ... mohl bych říct o “život duše”?
S: To je dobrá fráze. Termín “psyché” je v psychologické teorii hojně používán, ale jen ve svém světském významu. A řecké slovo, které znamená “duše”, evokuje duchovní kvalitu.
O: Ale v moderní psychologii se většinou nemluví o tom, že máme duši...
S: Máš pravdu. V dnešní Americe opravdu většina psychiatrů nemluví o duši, nebo něčem duchovním. Jsou to specialisti na používání léků a farmaceutické společnosti utrácí velké množství peněz za to, aby jejich užívání podpořily. Je mnoho druhů léků na deprese a úzkosti. Je jich tolik, protože žádný z nich není úplně dobrý. Buď není dobrý jejich efekt jako takový, nebo mají vedlejší účinky, jako je zploštění emocí nebo ztráta sexuální touhy. Tak se vyvíjí stále nové léky, je jich více a více. A vždy se vyvíjejí dle empirického přístupu k symptomům, které vznikají v mozku, bez jakéhokoli zájmu o další psychický proces v mozku, který tvoří základ symptomu: to, co jsem nazval sebe-přerušováním. Na druhé straně někdy tyto léky hodně pomáhají ke zmenšení deprese nebo panického či psychotického zmatení a já uznávám, že mohou mít svou hodnotu.
Avšak z jiného pohledu je “Zeitgeist” - duch doby současné kultury - často příznivý tomu, co dělám: myslím tím zájem o duchovní dimenze života a o možnosti toho, co se tradičně nazývá “osvícený život”. Setkal jsem se s mnoha lidmi v Americe a v Evropě, v Německu, Itálii, tady v České republice, v Polsku a Rusku, kteří mají psychoterapeutickou praxi a jsou vášnivě zaujati Zen buddhismem, Vipassánovým buddhismem z Indočíny a dalšími mysticko-duchovními tradicemi. Tento druh zaměření postrádali v klasické psychoanalýze, ale i v humanistické psychoterapii. A když máš takový zájem, stává se psychoterapie opravdovým druhem interpersonální meditace.
O: To zní jako myšlenka, že z tvého pohledu může psychoterapie každého psychologického směru být duchovní (spirituální).
S: Ano. Spiritualita spočívá v kvalitě vztahu, který terapeut nabízí klientovi, jak jsem to již popsal. A zopakuji ústřední bod mého přístupu: terapeutický efekt je výsledkem přijímajícího přístupu terapeuta, který soucitně zasahuje proti klientovu sebe-přerušování. Skrze terapeutovo přijetí začíná klient plněji přijímat sám sebe.
A myslím, že mezi různými školami psychoterapie je Gestalt tím, kterému opravdu dobře sedí duchovní úhel pohledu, a to díky jeho zaměřenosti na přítomnost a jeho otevřenosti nezměrné hloubce vztahu. Ale jak vidíte z toho, co jsme již zmínil, toto porozumění hloubce ve vztahu k ostatním a k sobě je velice staré. Lao C´ a Buddha nás vedou zpět o více než 2500 let. Věřím, že jejich moudrost se bude dále šířit a ukazovat nám, jak žít hluboce vyrovnaným a pružným způsobem.
Rozhovor vedl Jan Vávra, přeložili Jan Vávra a Petr Lisý
Žádné komentáře:
Okomentovat