Jméno Stanislava Grofa znají všichni hledači rozšířeného vědomí. Český psycholog v šedesátých letech pracoval na výzkumu účinků LSD. Po emigraci do Ameriky s výzkumy přestal, zastavila je válka proti drogám. Grof objevil novou metodu, jak dojít do změněného stavu vědomí - holotropní dýchání.Stanislav Grof přijel do Prahy pro cenu Nadace Vize 97. Exprezident Václav Havel ho vyznamenal za otvírání nových pohledů na svět. Grof soudí, že jeho výzkumy dokazují, že kromě běžného světa, v němž se hádáme a lišíme, existuje i hlubší vrstva, kde se navzájem podobáme. I o tom hovořil s HN.
HN: Co se vám dnes zdálo?
Víte, že si nevzpomínám? Je tu posun devět hodin, nevzpomínám si ani, jak jsem si lehl.
HN: Ale sny si pořád zapisujete?
Ano, dělám to docela běžně...
HN: Co vám to přináší?
Existuje řada psychologií a každá má svůj přístup ke snům. Celé tohle pole otevřel Freud. Každý pracuje se sny jinak. Mě zajímá, co sny naznačují ve světle toho, co jsem odpozoroval a formuloval já.
HN: Pro Freuda byly sny via regia, královská cesta do nevědomí...
Pro mě tou královskou cestou byly psychedelické látky jako LSD. Pak holotropní dýchání. Bylo to zajímavější než sny, protože jste přitom pořád při vědomí.
HN: Musí člověk, který organizuje holotropní dýchání měnící vědomí člověka, projít podobnou zkušeností? V psychoanalýze je sebeanalýza nutnou podmínkou terapeutické praxe. Prošel jste holotropní kúrou?
Když jsme v šedesátých letech pracovali s LSD, které tehdy v čisté podobě vyráběly jen Švýcarsko a Československo, vytvořili jsme systém: kdo chtěl pracovat s LSD, musel mít pět sezení s drogou a potom třicet sezení s pacienty pod supervizí. U holotropního dýchání je to podobné. Děláme šestidenní semináře, každý má jiné téma a lidé se tu střídají v roli dýchajících a přísedících. Kdo chce dýchání provozovat terapeuticky, musí mít sedm seminářů. Pak probíhá dvanáctidenní certifikace.
HN: Neměl jste v Americe problémy s experimenty s LSD? Válka s drogami se pořád přitvrzuje.
V Americe jsem byl součástí posledního přežívajícího oficiálního výzkumu LSD. Z počátku bylo 72 projektů, po problémech s Learym se pomalu odbouraly. A pak přišel článek, že LSD narušuje strukturu chromozómu. Žurnalisté to nafoukli, ukazovali deformované děti a psali - "takhle může dopadnout vaše dítě, když budete brát LSD". Bylo obtížné získat peníze na výzkum. Tehdy jsem dostal nabídku napsat knihu o LSD a byl jsem pozván do Esalenu v Kalifornii. A tam jsem už zůstal. Místo LSD jsme začali využívat holotropní dýchání. Problém legality tím zmizel.
HN: Jak jste na tuto metodu přišel? Byla to šamanská inspirace?
Ne, vzniklo to z pozorování lidí pod vlivem LSD. Po některých sezeních se lidé cítili báječně. Po jiných to nebyla žádná sláva. Někdy to otevřelo novou oblast či zesílilo staré, negativní pocity. Mysleli jsme si, že to změní nové sezení. Potom ale pacienti sami žádali o intervenci. Chtěli se vrátit do zážitku. Někteří začali spontánně dýchat, což je vrátilo zpět. Zjistili, že LSD není tak exotická látka a že dostat se do stavů změněného vědomí je vlastně snadné. A navíc to bylo legální. To byl začátek holotropního dýchání.
HN: Kdysi dávno jsem zkusil lysohlávky, pak jsem si povídal se psem. Nevím ale jakou řečí. Věříte, že je něco takového možné?
Existuje skupina stavů vědomí, které já říkám holotropní, čili stavy pohybu k celistvosti. Znají je šamani, jogíni, buddhisté, lidé po klinické smrti. Je tu pestrý výběr zážitků. Mezi ně patří i zkušenost rozplývání hranic osobnosti. Máte pocit, že se stáváte někým jiným, můžete se stát i zvířetem. Získáte tak poznatky, které jinak nemůžete najít: třeba vidíte jako dravec. A sem patří i schopnost komunikovat se zvířaty.
HN: Mohou se z kolektivního nevědomí, kam při změněných stavech lidé padají, vynořovat důležité události, jako varování a výzva?
Studoval jsem změněné stavy vědomí padesát let. Za tu dobu jsem viděl řadu zážitků, které se daly verifikovat. Nejde to s každým zážitkem, ale viděl jsem jich dost a věřím, že to možné je.
Zdá se, že lidé jsou velice různí. Číňané, černoši, běloši, američtí indiáni... Ale i lékaři či antropologové vědí, že jakmile jdete pod kůži, rozdíly mizí. Anatomie, fyziologie, biochemie jsou velmi společné. Náš výzkum ukazuje, že něco podobného se děje i psychologicky. Život po narození je pochopitelně velice rozdílný. Dětství, které prožijete v Číně, je odlišné od dětství v jižní Americe. Jakmile se ale dostanete k porodu, začínají se zážitky podobat. Samozřejmě existují rozdíly, ale nejsou to rozdíly transkulturní, nýbrž individuální. Někdo je narozený kleštěmi, něčí porod trvá dvě hodiny, ale rozdíl už není od národa k národu. A když se dostanete do oblasti, které my říkáme transpersonální, rozdíly úplně mizí. Můžete být běloch, africký otrok, Tibeťan nebo japonský samuraj, vaše zážitky se podobají. Mizejí i pohlavní rozdíly. Za povrchem, který je plný rozdílů, existuje matrice, kde rozdíly mizí. Lidstvo je jen jedno. Něco podobného ukazuje i fyzika. Mnoho vědních disciplín odhaluje základní jednotu pod světem rozmanitosti.
HN: Ve své knize Za hranicemi mozku jste psal o příchodu nového světového názoru, který bude vycházet z tohoto celostního postoje. Dodnes se ale moc nezměnilo.
Existuje řada nových přístupů, třeba teorie chaosu, ale opravdu nejradikálnější je Ervin László. László je systémový teoretik. Definoval "A-pole" (od védského slova Akaša, prostor), jakési spirituální pole, které identifikoval vědecky. Je to subkvantové pole, kde se vše, co se kdy stalo, stále holograficky registruje, což naprosto odpovídá zážitkům z našeho výzkumu. Můžete mít takový holografický zážitek - a najednou jste ve starém Egyptě nebo v samurajském Japonsku, kdekoliv ve zvířecí říši.
HN: Většinová vědecká komunita takové věci moc nebere...
Řada vědců je fundamentalistická. Lpí na starém názoru, poněvadž souhlasí s tím, jak běžně prožíváme svět. Ale tato láhev, jak ji vidíte, v podstatě není předmět. A čím hlouběji jdete, tím méně hmoty nacházíte. Pak už najdete jen statistické rovnice a můžete říct, že částice existují s určitou pravděpodobností, než vše vymizí do dynamického vakua. Pro průměrného vědce je to obtížné spolknout.
HN: V takovém světě se dá špatně existovat. Předměty přece jen pořád umožňují jistou orientaci. Tou lahví můžu někoho zabít, i když, jak říkáte, vlastně ani neexistuje.
To je zajímavá komplementarita, kterou známe už z Heisenbergova principu neurčitosti: někdy se částice chová jako částice, někdy jako vlna. Fyzik, který pracuje na lineárním akcelerátoru a dochází k názoru, že hmota vlastně neexistuje, skončí práci, a jde domů. A na ulici ho přejede auto.
Ta nehoda ovšem nedokazuje, že zjištění z laboratoře jsou nepravdivá.
Objevy fyziků přece mají jasné praktické dopady a implikace, mohou dokonce vytvořit atomovou bombu, lidé by je měli brát vážně. I naše výzkumy mají praktické implikace. Můžeme léčit lidi efektivněji, než když jim ordinujete medikamenty. Můžete žít ve světě, kdy se považujete za newtonovský objekt, ale zároveň víte, že existuje radikálně jiná metoda, jak okusit realitu.
Zajímavé je, jak to vše zapadá dohromady. Existuje komplementarita světů.
Autoři: Petr Fischer, Jan Macháček
Zdroj: Hospodářské Noviny, http://www.hn.ihned.cz/c3-22154130-500000_d-na-povrchu-jsme-ruzni-v-hloubce-je-jednota
Žádné komentáře:
Okomentovat