Morálka a mytí rukou

Má gesto Piláta Pontského psychologické vysvětlení?


Podle experiementů britských psychologů z Plymouthské univerzity, jejichž výsledky by měly být zveřejněny v prosincovém čísle Psychological Science, existuje souvislost mezi mytím rukou a větší tolerancí k morálním prohřeškům.

"V prvním experimentu napřed dostalo třicet studentek a deset studentů za úkol hledat smysluplné věty v celkem čtyřiceti sadách čtyř slov. Polovina objektů dostala slova spojená s čistotou jako "čistý", "naleštěný", "neposkvrněný" a podobně. Zadání druhé poloviny obsahovalo neutrální výrazy. Tomuto způsobu ovlivňování říkají psychologové "priming" (podněcování).

Po vystavení primingu dostali studenti další úkol - hodnotit standardní modelové přestupky podle jejich amorálnosti na stupnici od nuly do devíti. Nula znamenala bez problémů přijatelné chování, devítka chování nanejvýš nepřijatelné. Přestupky zarhnovaly činy jako sníst něčího mrtvého psa, zabít jednoho člověka kvůli záchraně pěti jiných, vzít si peníze z nalezené peněženky, lhát ve vlastním životopise, sníst spolucestujícího v troskách letadla zříceného vysoko v horách nebo mít sex s kotětem. Aby vědci vyloučili možnost, že priming spustí v myslích pokusných objektů emoce, jež ovlivní jejich pozdější morální soudy, nechali obě skupiny vyplnit ještě dotazník, jak se zrovna cítí. Nenašli žádný rozdíl, a tvrdí proto, že priming nespouštěl žádnou specifickou náladu.

Průměr hodnocení studentů, kteří byli vystaveni slovům spojených s čistotou, byl 4,98. Průměr studentů s neutrálními výrazy vyšel 5,81. Rozdíl sice malý, ale statisticky významný. Vypadá to tedy, že po probuzení konceptů čistoty v mysli vnímáme přestupky méně přísně. Největší rozdíl byl v hodnocení situace s kotětem. Neutrální skupina dávala průměrnou známku 8,25, skupina vystavená slovům spojených s čistotou jen 6,7.

Druhý experiment byl test vlivu skutečné fyzické očisty na pocit morálního znechucení. Celkem čtyřiačtyřicet studentů a studentek nechali výzkumníci napřed sledovat obzvlášť nechutnou scénu z filmu Trainspotting. Po zhlédnutí snímku odvedli psychologové polovinu pokusných objektů do další místnosti, kterou naaranžovali jako úzkostlivě čistou - v rohu byl dřez s antibakteriálním mýdlem a papírovými ručníky, na stole květina. Studentům řekli, že místnost byla udržována tak čistá, jak to jen jde, a požádali je, aby si umyli ruce.

Druhá polovina studentů si ruce mýt nemusela. Před testem ještě výzkumníci pokusné objekty požádali, aby si filmovou scénu znovu vybavily. Pak dostaly k posouzení stejný dotazník jako účastníci prvního experimentu. Fyzická očista podle očekávání skutečně zmírnila přísnost soudů. Průměr hodnocení objektů, jež si umyly ruce, byl 4,74, průměr kontroly jen 5,43. Jelikož obě skupiny byly stejně znechuceny filmem a mytí rukou pocit znechucení snižuje, vypadá to, že morální usuzování bylo opět ovlivněno pocitem znechucení.

Psychologové z výsledků vyvozují, že čistota může sloužit jako podklad nevědomého rozhodnutí, které nemusí mít k reálné situaci vůbec žádný vztah."

Radek John: Reflex, č. 50/2008

Psychoanalytické vysvětlení by mohlo znít tak, že čistota, rituální akt očištění snižuje napětí (úzkost) svědomí (superega), takže morální soud vynesený po snížení tohoto napětí je méně přísný. Obsedantní neurotik se automatizovaně uchyluje ke každodenním rituálním úkonům (jako je třeba mytí rukou), aby odčinil pocit špatného svědomí (podle Freuda prý) za jakési nevědomé, vytěsněné přání. Přehnaná záliba v čistotě je prý kompenzací nevědomého Id, které si libuje v nečistotě, lidově řečeno: v prasečinkách a perverzích. Vysvětlovalo by to, proč byl největší rozdíl v odpovědích u otázky na sex s kotětem. Zde myšlenky týkající se čistoty zmírnily napětí morálního soudu nejúčinněji.

.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua

Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti



1. Kontinuum

Dítě je devět měsíců v těle matky zcela bezmocné, odevzdané a s důvěrou příjmá plynoucí kontinuum vjemů a pocitů z těla matky/světa - splývá v jednotě s tímto proudem bytí - kontinuem života. Slyší rytmus srdce, zažívá rytmus chůze, rytmus biologických procesů v jejím těle. Je proměňujícím se stavem bytí, plynutím, kontinuem, je extrémně citlivým semínkem budoucího stromu, který očekává bezmeznou podporu.

Když se narodí, poprvé se nadechne a je oslněno proudem světla - očekává něco jiného? Nikoli. Očekává přesně totéž - s důvěrou chce být dál neseno v rytmu života, obklopeno láskou, vyrůstat v atmosféře bezpečí, důvěry a zajímavých vnějších podnětů, které uspokojí jeho zvídavost a které budou stimulovat jeho rozvoj. Očekává, že věci se budou vyvíjet stejně dobře jako doposud. Že tu bude bezpečný přístav - matka - a nové obzory, kam bude moci vyplouvat za novými zážitky. Očekává, že bude podporováno, vedeno, příjmáno, vyživováno. Stejně jako to očekává květina na louce, když prorazí škořápku země a vzhlíží ke Slunci. Matka a otec jsou pro dítě jako toto Slunce.

Vytvoří-li se pevná vazba (attachment) mezi ním a matkou (pomyslná "gumová" pupeční šňůra, "kotevní lano"), dítě radostně vyráží zkoumat svět, aby se v případě leknutí zase rychle vrátilo ke své mámě, do bezpečí, do bezpečného přístavu. Tam se zklidní, načerpá důvěru a zase se vydá "ven" - explorovat.

To základní, co dítě potřebuje vždy a bezpodmínečně vědět, že se má kam vrátit, že matka je vždy dostupná, aby zaplašila jeho případnou úzkost, aby nasytila jeho hladové bříško. Pokud je tato základní vazba k matce (vlivem jejího instinktivního neklidu, nepředvídatelného chování nebo citového odmítání) narušena, dítě necítí, že by bylo dál neseno a podporováno kontinuem (sluncem) bytí, na než si uvyklo a jeho vývoj se zastaví jako vývoj květiny, která nemá slunce ani vláhu: stáhne se do sebe a odtahuje se od matky nebo se k ní naopak zoufale tiskne a nikdy se neodváží vyrážet do okolí, zkoušet hravě napínat onu "gumovou" vazbu. Slunce nad ním zakryl mrak, a ono neví proč. Ve svém chápání času (nekonečná přítomnost), věří, že navždy.

Princip kontinua je přetržen, základní pocit důvěry v existenci, která novorozenci prozatím vždy nabízela podporu, je otřesen. Pocit důvěry/nedůvěry v kontinuum života si novorozenec s sebou nese celý život a jeho základní reakce na životní změny a prožívání všech dalších mezilidských vztahů se od té doby řídí podle stejného vzorce důvěry/nedůvěry, přátelského/nepřátelského ladění. Přátelsky laděným ('milým') dětem potom vycházejí všichni vychovatelé a spolužáci vstříc a utvrzují ho tak v jeho pozitivním ladění, zatímco odmítané děti, které jsou uzavřené nebo nepřátelské, se opět spíše budou setkávat s nepřijetím a nezájmem, takže se jejich negativní vzorce ještě více posílí, utvrdí. Nedůvěřují kontinuu - nedůvěřují vztahům, životu, společnosti, růstu, nedůvěřuji hledání nového. Bojí se. Zůstávají v trvalé úzkosti. Nemají žádnou šňůru, kterou by mohli napínat. Zoufale se tisknou k zemi. Choulí se do klubíčka. Slunce nesvítí. A v jejich chápání - nikdy už svítit nebude. Takovou zkušenost jim přinesl život. Co jim zbývá? Přizpůsobí se tedy životu ve tmě.

"Pro něj Já znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto podmínek nikdy nevšimne, ačkoliv přetrvávají po celý život, a to z jednoho velmi prostého důvodu: jiný druh vztahu mezi Já a OSTATNÍMI si neumí představit.

Chybějící zážitky z fáze v náručí a ztoho plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňují a ovlivňují všechno, co jednou z miminka bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde jeho vnímíní sama sebe zakrnělo. V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale reaguje proti nim."



2. Blízké a vzdálené štěstí = blízká a vzdálená náruč

Liedloffová pobývala několik let (v 70. letech) mezi indiány kmene Yequana ve Venezuele. Zjistila, že celý svůj život prožívají velmi odlišně než my. Přestože fyzicky slabší než "bílí lidé", snesou daleko větší fyzickou zátěž. Neznají slovo "práce", přestože vlastně "pracují" celý den - jenže každý dělá jen to, co ho baví (někoho baví rybařit, někoho lovit zvěř, někoho vyrábět nástroje, někoho nebaví nic...). Přesto, ostatní se s ním rádi podělí - vládne nadprodukce surovin, takže nikdo není k ničemu nucen, nikdo nevstupuje druhému svou vůlí do jeho rozhodnutí. Proč? Protože na prvním místě je tu respekt k vůli druhého a k jeho svobodě. Ten je naprostý. Dokonce i ve vztahu rodič - dítě. A ten, kdo nerad chodí na lov - třeba je zase dobrým vypravěčem a večer u ohně srdce jeho soukmenovců díky němu pookřeje. A tak si každý v kmeni najde své místo, které ho těší, které odpovídá jeho přirozenosti, jeho talentu. A všemi je to příjmáno jako jeho svobodné rozhodnutí, které se nikdo neopovažuje komentovat.

Lidé celí den vykonávají fyzicky náročnou činnost, přesto jsou celý den radostní, žijící v naplněné přítomnosti, v družných, přátelských vztazích mezi sebou, často se smějí. Neexistuje tu deprese, smutek, ani zoufalství - v situacích, kdy k tomu neexistuje opravdu vážná příčina, ztráta blízkého - ale i takový smutek rychle odezní. Kontinuum, které akceptuje život, akceptuje i smrt.

Liedloffová začala pátrat proč. Proč je jejich společnost tak "šťastná" a lidé jsou mezi sebou neustále přátelsky naladění, zatímco u nás - přes všechen pokrok vědy a techniky - jsme ve srovnání s nimi hluboce nešťastní, frustrovaní, neurotičtí zoufalci, kteří jsou jeden k druhému zamračení a nepříjemní, kteří stále prahnou a po jakési romantické lásce kdesi v dálce, po vysokých a vzdálených cílech tam - a někde, zatímco tady a nyní - šťastní být neumíme?

Liedloffová říká: Dítě po narození očekává nepřetržitý pobyt v matčině náruči a samozřejmou dostupnost této náruče, tepla a lásky, kdykoli se mu zachce, kdykoli po ní zatouží. Je-li tato základní potřeba lásky a bezpečí uspokojena, dítě nevyrůstá s pomyslným "frustračním dluhem" - přečerpaným kontem - a má pozitivní základ do života, má pevné kořeny a vnitřní sílu zvládat hravě životní překážky. Vyrůstá-li dítě zatíženo frustrací z neuspokojených potřeb lásky, objetí a tělesné blízkosti - pokud celé noci proplakalo a v zoufalém očekávání příchodu maminky, jež je pro něho jediným vesmírem a v jejíž nepřítomnosti necítí nic než děsivé, studené, hladové prázdno, vůči nemuž je naprosto bezmocné - pak v životě stačí malinké škobrtnutí, aby se do tohoto vnitřního pláče vždy snadno propadlo. (Přečerpané konto neustále hrozí psychickým bankrotem). A především: pak celý život po této lásce marně volá a touží a snaží se jí naplnit (jak jen to jde) prostřednictvím partnerských vztahů, považujíc druhého za svou náhradní matku/otce.

V té míře, v jaké nám byla maminčina náruč v dětství vzdálena, pociťujeme i nyní, že naše štěstí je vzdáleno nám - že buď leží kdesi v minulosti (nostalgie, "zlatý věk už je za námi") nebo jej očekáváme kdesi v budoucnu (že "jednou to konečně přijde"). Ale život uplývá a přítomnost je ve skutečnosti jeden velký marast, jedno velké čekání, v němž nás drží jedině planá naděje, že v budoucnu "to bude jiné". Nebude. Naopak, pokud nám v dětství byl dán zdravý základ, budeme se spontánně vracet do naplněné přítomnosti. Takový je záměr "kontinua". Kontinuum, tedy provázanost genetiky a 'přirozené' výchovy, která této genetice vychází vstříc, směřuje k naplnění, štěstí a růstu, k optimálnímu rozvoji kapacit toho kterého organismu. Organismus spoléhající na své zdravé instinkty rozvine ty kvality, které mu umožní v daném prostředí nejen přežít, ale i fungovat šťastně. Kontinuum očekává, že zdravá matka dá dítě zdravý základ do života. V tom na ní "spoléhá".

Imaginární hráz mezi naším stavem tady a teď a "štěstím" kdesi v dálce (po naplnění všech "tužeb a snů") odpovídá svou velikostí frustraci v našem dětství - oné pomyslné hrázi, která nás kdysi oddělovala od mateřské náruče.

Naše ambice, obrovské nároky na partnera a kariéru neodráží přímou úměrou nic jiného, než míru naší dětské frustrace, míru našeho nepřijetí rodiči. (Viz. Osho: O ženách) Celý tento frustračně - toužebný mechanismus je zahojen, když plně příjmáme a milujeme sami sebe.

Liedloffová sugestivně líčí pocity frustrovaného dítěte:

Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Je strčen do vozíčku a ať pláče jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Když se probudí, uleví si do pleny a tato událost odvede jeho pozornost od utrpení. Ale příjemný pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla jsou rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chládne a lepí. Miminko kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé touhou, s mokrou a nepříjemnou plenou, prokřičí se tou mizérií a pak upadne do osamělého spánku. Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, jakoby ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou paměť, ani náznak naděje. Nachází se v nesnesitelné prázdnotě, v bezčasí, nepohybu, tichu, chtění. Tato situace se vymyká nesmírným zkušenostem kontinua. Miminko teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo do stádia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je mimo záchranné síly mocného kontinua. Někdo přichází a něžně je zvedá. Miminko cítí život. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb. Zvuk hlasu je taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) – poukazují na to, že něco chybí. Miminko pije, a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je znovu v pekle. Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na tom není nic příjemného. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo něho se dostavuje stupňující se pálivá bolest, jak se kyselá moč dotýká nyní už odřené kůže. Miminko křičí. Jeho vyčerpané plíce musí křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Křičí, až ho bolest a křik vysílí, a ono usíná. V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit. Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je to pro ni těžké, odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Ale je přesvědčená, že tak se to musí dělat, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě. Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampón, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Ničeho nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu OPRAVDU nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání. Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“. Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy na blízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je jen touha. Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.



3. Naše společnost

V čem je náboj této knihy průlomový a proč je - obzvláště pro maminky s odrostlými dětmi - tak otřesné ji číst? Protože po jejím přečtení zjistí, jak moc ubližovaly těm bytostem, jež na světě nejvíce milovaly. Kolik by jim mohly dát, kdyby věděly. Kdyby nebyly zatíženy balastem naší kultury, kdyby více důvěřovaly svým instinktům a mateřským pocitům. V hloubi duše totiž věděly co je správné a co je špatné; ale tento zdravý hlas vždy zadupaly do země. Při čtení této knihy se tento hlas znovu probouzí; člověk vždy věděl, jak by to mělo být, ale...

Naše společnost ovládla zcela jeho mysl. (To je možné tehdy, když se vědomí zcela vzdálí instinktům a archetypům ve prospěch persony, společenské role). Naše společnost však není zcela hloupá a namísto uspokojení dětských potřeb nabízí šikovné náhražky - šidítka.

Místo rytmu pohybu ženské chůze, na něž bylo přivyklé devět měsíců v matčině břiše a jež mu přinášelo hluboké uspokojení, mu napříště nabídneme několikasekundové pohoupání v kočárku, aby "uslo a dalo pokoj". Přitom by chtělo plynout v matčině náruči po celý její den, při její práci, pozorujíc jí i ostatní. Miminko by mělo být na druhém místě v očích dospělého, po jeho aktivní denní činnosti, ale současně by mělo mít jistotu, že dospělý je tu vždy pro něho k dispozici, že je vždy dostupný. Když rodič věnuje primární pozornost práci, aktivitě, dítě to respektuje, učí se a ví, že jednou přijme stejnou úlohu, samo bude chtít být stejně aktivní a užitečné, bude chtít pomáhat mamince při vaření, tatínkovi při rybaření... Bude odpozorovaně znát základy těchto činností a bude v nich později velmi obratné. (Liedloffová líčí, jak "vlčí dítě" - dítě vychovávané vlky, mělo stonásobně lepší sluch a čich než "normální člověk"; samozřejmě zase neumělo mluvit).

Namísto rozkvetlého pralesa, zpěvu papoušků a bzučení hmyzu - miliardám dojmů, které vstupují do kontinua malého dítěte, které vyrůstá v přírodě - mu nabídneme: dvoubarevné chrastítko.

Namísto teplé náruče a trvalého objetí v šátku na matčiných prsou či zádech - ho odstavíme a nabídneme mu plyšového medvídka, jehož vypelichanost z neustálého objímání neodráží nic jiného než zoufalost - a my usmíváme tomu, jak je to 'roztomilé', když si 'spolu' hrají. "Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu."




Namísto teplé náruče a mateřského mléka nabídne společnost "orální stimulanty" - sladkosti, cigarety, alkohol, drogy...

"Análním" stimulantem jsou samozřejmě moc, prestiž a peníze. (Sociálně uznávané to hodnoty).

Frustrované velké děti, které se daly na drogy, začne společnost stíhat a nahánět do kriminálu za jejich touhu se pomocí chemických stimulantů navrátit do ráje, jenž jim byl na prahu dětství odepřen.

Tatáž společnost usekne a zlomí psychiku dětí v samém zárodku, kdy ještě důvěřují, kdy očekávájí,že kontinuum naplní jejich potřeby. Zbaví je pocitu vlastní instinktivní síly a vlastní odpovědnosti a učiní je závislými na prostředcích, které označila za nelegální a z jejichž produkce (a to právě proto, že jsou nelegální) plyne do státní kapsy a do kapsy několika překupníků obrovský příjem. Za motivací těch překupníků a politiků, kteří tento bussiness umožňují, nestojí samozřejmě nic jiného: ani oni nezakusili důvěru v kontinuum. Byli touto společností kdysi dávno, jako malé děti zničeni, poškozeni - a z této frustrace touží jejich hladová srdce a bříška po absolutní moci.

Kdo nedůvěřuje kontinuu, touží vládnout, svírat ruce nad kormidlem, touží určovat směr bytí jako 'prvotní hybatel'. Kdo nedůvěřuje kontinuu, bojí se ztratit kontrolu. Odtud pramení mnohé problémy v sexuální a emocionální oblasti. Orgasmus (především u žen) na psychologické úrovni souvisí s důvěrou kontrolu odevzdat a důvěřovat plynutí, onomu pradávnému rytmu.

Kdo nevěří v naplnení svých potřeb, přechází k manipulaci ostatních, neboť věří, že je to jediná a poslední možnost, jak své potřeby naplnit.

Dokud tato společnost nenahlédne převratný koncept kontinua, bude se domnívat, že restrikce (drog), je jediná cesta k nápravě. Nenahlíží, že za obrovskou poptávkou po drogách (a nejen chemických), stojí dětská frustrace, kterou tatáž společnost pomáhá vytvářet "mentálními implantáty" do hlav rodičů. Je známo, že čím více věznic, tím více zločinů a restrikce k nápravě nikdy nevede. Je známo, že zakázané ovoce chutná nejlépe a postavení drog do oblasti ilegality je nejlepší cesta, jak a) toto zboží učinit atraktivní a b) jak několikaznásobit obrat z narkotik. V nelegálním obchodě se přiživí a) více překupníků, b) více úředníků státní správy a politiků na úplatcích.

Naše společnost stojí právě na frustraci dětských potřeb a jejich kompenzaci, k níž jsou potřeba peníze. Člověk je poháněn motivací tyto peníze získat (najednou už nemají jen věcnou hodnotu, ale nabývají citové hodnoty, stávají se fetišem), aby si mohl koupit co nejvíce "šidítek", která by zažehnala jeho dětský hlad po lásce a objetí.

Tak jsou z lidí manipulativně utvářeny produktivní stroje, které nejsou nikdy šťastné tady a teď, a které mechanicky vychovávají stejně frustrované děti.

Jedině frustrovaný jedinec bude mít dokonalou, odosobněnou pracovní morálku, neboť jeho touha "splnit si své sny" a koupit si nové šidítko, bude absolutní. Zatímco na štěstí tady a teď zapomene - odloží ho na později - a tak se "pročeká" celým životem. Jedině frustrovaný, zmanipulovaný, úzkostí ovládaný jedinec naběhne do armády a bude poslouchat na slovo, jedině takový člověk navlékne černou kuklu a udělá razii v doupěti "nekalých živlů" a "feťáků", aby na ně aplikoval metodu restrikce a ukojil své přesvědčení, že jeho životní styl je 'správný' a že stojí na té správné straně barikády.

Zdánlivě na druhé straně barikády máme mafiánské bosse, zfanatizované imámy a drogové dealery, kteří těží z nevědomosti, ovladatelnosti a poslušnosti svých obětních beránků rekrutovaných z řad frustrovaných dětí a kteří pak od tzv. "dobra" příjmají nálepku tzv. "zla". Všichni - i politici, i bossové - jsou obětmi téhož přerušeného principu kontinua, a zároveň jeho spolupachateli. Kdo je zasažen na zranitelném místě, sám na tom místě zraňuje druhé, aby se za zlo spáchané na sobě, nevědomky pomstil.

Společnost při odstraňování kriminiality a drogové závislosti, nejde nikdy dostatečně hluboko ke kořenu problémů. Neodstraňuje skutečné problémy, pouze se mstí na dětech, které sama vychovala pod rouškou svých pokryteckých 'morálních' principů a setrvačností udržuje sebe samu vchodu, za přispění všech, kdo jsou současně vězni a žalářníky.

Společnost je ve svých samotných základech schizofrenní a pokrytecká. Netouží doopravdy vyřešit své základní problémy. Tyto problémy a konflikty jsou naopak motorem její existence. Stejně tak se chová konformní člověk, i on zákonitě zůstává ve své podstatě rozpolcený a netouží vyřešit své základní problémy.

Tato společnost potřebuje "vyrábět" frustrované, neuspokojené, úzkostné, do kouta zahnané jedince, kteří nevěří druhým ani sami sobě. Protože jedině oni budou této společnosti sloužit 'do roztrhání těla' (Švejk) - bez ptaní. A protože jedině oni se budou snažit do stejné klece, v níž sami žijí, podvědomě uvrhnout i ostatní. Nic se vězni nehnusí víc, než pohled na svobodného člověka mimo klec, který ukazuje, že dveře za jeho zády byly a jsou stále otevřené. Bude ho nenávidět, protože mu ukazuje jeho možnost, jíž se stát mohl, ale nestal. (Anebo onomu svobodnému člověku nebude vůbec rozumět, jak o tom Platón píše v Ústavě, ve svém slavném Mýtu o jeskyni, kde se člověk zasažen světlem poznání u východu z jeskyně vrací zpět ke svým v okovech uvězněným přátelům, aby jim ukázal cestu z jeskyně ven, ale oni mu neuvěří ani slovo, neboť za reálné považují jedině pohyblivé stíny sebe samých, jež ono slunce za nimi promítá na zeď jeskyně před nimi, a oni se od této stínové projekce nemohou odtrhnout: to ne jejich ruce v okovech - to jejich oči - vědomí - je spoutáno. Onomu člověku, zvěstujícímu poznání, se pak vysmějí jako bláznu, neboť - žádné "slunce" - nebo o čem to mluví - v životě nikdy neviděli.)

Naše společnost je jedna velká klec, která nepotřebuje žádného žalářníka. Lidé v této kleci zůstávají dobrovolně a rádi, neboť žijíce mimto tuto klec, nemohli by dosáhnout na šidítka, která společnost produkuje. Žalářníkem všech je pak společná jizva, která vznikla při přerušení principu kontinua.

Koncept kontinua Jean Liedloffové je pro tuto klec nebezpečnou trhavinou.

Každý osvobozený jednotlivec, který prošel revolucí v sobě samém, se stává zárodkem společnosti nové. Neboť společnost, jako taková, neexistuje, existují jen vztahy mezi mnou a vámi, mezi vámi a někým druhým. Sumě této vztahů jsme přiřkli název "společnost".

Revoluce v jedné buňce organismu spontánně a rytmicky vyvolává reakci v celém systému. Šíří se jako kruhy na vodě do všech stran.







4. Společnost Yequanů

Nyní tedy: jde to i jinak? Jak vychovávají své děti indiáni kmene Yequana?

4.1. Respekt k svobodné vůli jednotlivce. Odmalička má každé dítě ode všech členů kmene naprostý respekt jako svébytná entita mající právo na své svobodné rozhodnutí. Vnucování vůle, manipulace ze strany druhého je vnímáno jako hrubá urážka.

4.2. Neexistence zákazů. Matky dětem nic nezakazují. Nechájí je být, ať si sami zjistí, co jim způsobuje bolest. Zákazy totiž v naší mysli produkují podvědomou touhu tyto zákazy překračovat - v praxi funguje v dětské mysli program, který magické zaklínadlo Nesmíšpřekládá jako To Musíš! Nevědomí se vždycky soustředí přesně na to, co je zakázané. (Odtud restrikce drog přinášející 'skvostné' výsledky.) Kluci hrající fotbal, upozorněni učitelkou tělocviku, aby v žádném případě nerozbili toto okno, ho za pět minut zákonitě vysklí! Jejich nevědomí je oknem od chvíle zákazu fascinováno a i když vědomě míří na branku, nevědomě míří na okno. Kdyby učitelka o oknu neřekla ani slovo, okno dál stojí neporušené. To samé se všemi zákazy, včetně sexuality. Podívejme se, kam může vést snaha rodičů své děti přehnaně ochraňovat formou zákazů a restrikcí:

"Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za tolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj mohlo spadnout či skočit. S největší pravděpodobností dítě podvědomě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branko otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se."

4.3. Zodpovědnost za sebe sama. Efekt to má takový, že indiánské děti odmalička spoléhají výhradně na své instinkty a pud sebezáchovy, lezou v těsné blízkosi ohně a nikdo je neokřikuje, děti se nikdy nespálí. Jsou chráněni dobře fungujícími instinkty, které v naší společnosti dětem chybí, protože rodiče za ně přebírají přílišnou odpovědnost. Když dítě ví, že je neustále chráněno matčiným "dozorem", na své instinkty rychle zapomene, protože si vyzkouší, že je vůbec nepotřebuje. Skočí klidně do propasti, protože má pocit, že 'matka tam bude a zachrání ho'.Yequanské dítě takový falešný pocit nemá a na hraně útesu se zastaví. Obdobnými instinkty se řídí celý život. Nebude dělat nic, co mu jeho organismus napovídá, že by vedlo k jeho poškození. Jejich instinkty a smysly se pilují a zdokonalují tak jako u nás smysl pro logiku; my však o to prvé, v zájmu socializace, přijdeme.

"Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním pře třiceticentimetrový schodek do chýše a z chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo. Miminka si hrála vedle rodinného ohně jako štěňátka a dospělí je nechali."

"Děti západní civilizace skoro nevyužívají svých schopností dávat na sebe pozor - většinu zodpovědnosti za ně přebírají dospělí. Z hlediska kontinua je opakování nadbytečné, dítě tedy ztrácí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik převezmou ostatní. Tak dochází k oslabení účinnosti tohoto mechanismu sebezáchovy."

4.3. Matky jsou neustále připravené a dostupné vyhovět nejmenšímu náznaku dětského pláče a touhy, takže nedochází k jejich citové deprivaci. Přesto nesoustředí svou pozornost na prvním místě na dítě, ale na svou denní práci, při níž jim dítě sedí na klíně nebo se pohybuje v jejich blízkosti podle své vůle. Dítě potřebuje vyrůstat v přítomnosti dospělého, jehož považuje za silného a soběstačného jedince; v budoucnu bude chtít být právě takové. "Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity opuštění, separace a mnohé z nejhorších muk neuspokojené touhy. Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní."

4.4. Nejsou potřeba opakované příkazy. Matky nikdy na dítě nevolají ani nekřičí opakovanými příkazy: "Pojď ke mně." Pohybují se pralesem bez ohledu na dítě, dítě samo matku následuje, protože ví, že bez ní by se ztratilo. Jinými slovy - maminky neběhají za dětmi, ale děti za maminkami. Zvyk opakovat a stupňovat své prosby a příkazy směrem k dětem vede k tomu, že jemnější náznaky našich proseb naprosto ignorují a vytěsňují: naprogramujeme je tak, aby reagovali, až když na ně podrážděně křičíme. U dětí takový dospělý v podstatě nemá žádnou autoritou, a proto se jí musí dožadovat až zoufalám křikem; což jeho autoritě také nepřidá. Vzniká tak bludný kruh, kdy děti nereagují skoro na nic, než na sliby, manipulace nebo nátlak. Je možno očekávat, že takové děti budou v budoucnu pro-sociální?

4.5. Děti jsou přirozeně učenlivé a pro-sociální, není třeba je ponižovat. Děti jsou odmalička silně pro-sociální, nenapadne je vzdorovat. Dle kontinua jim bylo vždy dáváno to, co potřebují, proto to, co dostaly rády vrací své rodině, kmeni, společnosti zpět. Jen deprivované dítě se vzteká a vzdoruje. Pravděpodobně od Vás nedostalo to, co ze svého pohledu potřebovalo. Děti velmi rády pomáhají dospělým v jejich aktivitách - dívky ženám, chlapci mužům.

"Miminko potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru. Antisociální chování mnoha zlobivých a „neposlušných“ dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat kooperativně. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to ponižovali – samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout."

4.6. Altruismus v rámci komunity dodávající energii vyplývající ze smysluplnosti jejich činnosti. Yequané při společných aktivitách zakoušejí zvlášní pocit příjemného vzrušení, že dělají pro dobrou věc všech. Když pomáhají se stabou domu někoho z jejich kmene nebo nosí těžké kmeny daleko z pralesa, práce jim de lehko od ruky, protože mají pocit jakéhosi společného dobra. Liedloffová to přirovnává ke kooperaci mravenců ve společném mraveništi.

4.7. Férový obchod. Při vzájemných obchodních transakcích určují cenu kupovaného tím, jak moc ji potřebují. Prodávající nežádá víc, než kolik je kupující ochotný zaplatit. Nikoho nenapadne chtít víc. Proč, když všichni mají dostatek...? Princip obchodu, používaný u "bílých lidí" jednoduše nechápou.

4.8. Nepřítomnost rozmazlování vede k pocitu síly. Matky nikdy na děti nešišlají ani s nimi nedělají ciráty, když děti získají nějaké zranění. Zranění se ošetří, ale v podstatě beze slov.Yequané nejsou zvyklí z fyzické bolesti činit sentimentální záležitost. Jejich psychická stabilita je natolik vysoká, že přímají snášejí fyzickou bolest a nemoci poměrně lehce. V naší společnosti je frustrační psychické konto dětí natolik přečerpané (a matky to tuší), že dítěti prstíček raději pofoukají, aby se úplně nezhroutilo. Sentimentalita naší kultury je v podstatě cukr, kterým pocukrováváme zničenou psychiku našich dětí. Yequané pláčou spontánně při velké bolesti, nestydí se za to, nikdo se druhému za to nesměje, ale když zmizí bolest, pláč zase rychle odezní. "Yequáni, kterým se dostalo správné péče během fáze v náručí, kteří si byli jistí, že jsou hodni lásky, nepotřebovali navíc mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, pokud to nebyla bolest nesnesitelná. Naše civilizované děti, které jsou automaticky odsouzené, aby nesly permanentní břemeno bolesti (touha po větším množství lásky, než dostali), objímáme a pusinkujeme a mluvíme na ně něžně i při té nejmenší bolístce. Jejich odřenému kolenu to možná nepomůže, ale celkový náklad bolesti je ulehčen v moment, kdy je zrovna zvlášť těžký. Možná je soucit jen rozšířené naučené chování. Jsem si skoro jistá. Malé děti, které za mnou chodily pro lékařské ošetření, mi totiž ukazovaly tolik sebevědomí a důvěry v druhé (a to jsem pro ně byla cizí)! Bylo to daleko víc než jen nedostatek očekávání, že vás někdo bude rozmazlovat." (112-113)

4.9. Otevřená komunikace, neexistence "zavřených dveří". V přítomnosti dětí se mluví zcela otevřeně o všem, děti jsou svědky všech aktivit a rozhovorů dospělých, nakolik jsou schopni jim porozumět, a ze všech těchto aktivit se učí. Pokud se rodiče obrací přímo na děti, používají do určitého věku jen jednoduchých, jasných slov. Děti si podvědomě zapamatují informace, které později v dospělém věku využijí. V naší společnosti dětem vyprávíme pohádky, které jim o několik let s výsměchem z hlavy vytloukáme a učíme je, že "realita je jiná" a že je hloupé, když ještě věří na pohádky. Dítě je zmatené a přestává věřit své vlastní kultuře. Nebude už ničemu doopravdy věřit. Respektování pravidel své kultury budou rozpačitě považovat za "dětinské a směšné" a jejich překračování se jim bude zdát "dospělácké".

5.0. Yequánské děti se mezi sebou nehádají ani neperou. "Nechovají se konkurenčně. Za ty roky, které jsem s nimi strávila, jsem nikdy neviděla, že by se děti hádaly, natož bily."

5.1 Každé Yequánské dítě je schopné zabavit se samo, protože nepotřebuje donekonečna ujišťovat, že ho má někdo rád. Celý den tráví pospolu - na lovu, plavou, pletou košíky, studují, sbírají plody, vydávají se na obchodní cesty, hodně toho během dne namluví a mají výbornou, až sváteční náladu. "Velice často se smějí. Mladí muži na konci dobrého příběhu, dobré zprávy nebo povedeného vtipu všichni radostně vykřikují. Každý den u nich vypadá jako svátek. Ani jejich slavnosti nemohou tu sváteční atmosféru vystupňovat."



6. Důsledky konceptu kontinua

Je-li dle Freuda podstatou regrese návrat do dětských "nevinných" let, jakožto únik před dospělostí a jejími konflikty, z konceptu kontinua si můžeme odvodit jiné vysvětlení: Člověk se k regresi neuchyluje proto, že by unikal před "dospělostí" do "orálně-análních vesmírů" - dětského ráje (on to totiž až zas takový ráj asi nebyl!), ale protože kdesi na své cestě životem, možná už velmi záhy, přestal věřit v kontinuum.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua, Dharmagaia 2007 (napsáno 1975!)

Osho: Dítě, rodiče a společnost

Osho: O ženách

Archetyp matky

Komplexy

Anální vesmíry Jana Sterna

Archetypy a struktura psychiky podle C. G. Junga

Ukázka z filmu The Mission (1986). Hudba: Ennio Morriconi.
Bývalý lovec otroků, vrah žen a dětí - Robert de Niro na své cestě za pokáním: když ze žárlivosti zabije svého bratra v šermířském souboji, oblékne kněžskou sutanu a na konci svých sil dospěje do indiánské Misie, jejíž obyvatele kdysi lovil a zabíjel - přesto se v klíčový okamžik z jejich strany setká se smíchem (když v očích velkého bílého muže uvidějí slzy lítosti) a odpuštěním. Přijmou ho mezi sebe jako svého bratra. Možná, že poprvé v životě pochopil, co je to láska.

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."

.

Osho: O ženách

Psychologie ženy

Připadá mi, že jsi opravdu první muž na této planetě, kterého znám, jenž skutečně rozumí ženám a akceptuje je. Můžeš se k tomu vyjádřit?


Jak už jsem řekl, žena musí být milována, ne chápána. To je první pochopení.

Muž je záhadou, žena je záhadou, vše co existuje, je záhadou - a všechna naše snaha to rozlousknout selhává.

Psychiatr je chlapík, který vám klade spoustu drahých otázek, jež vám vaše žena dává zadarmo.

Ženy začínají tím, že odolávají mužským návrhům, a končí tím, že mu brání v úniku.

Pokud chcete změnit ženin názor, musíte s ní souhlasit.

Pokud chcete vědět, co si žena doopravdy myslí, podívejte se na ni - neposlouchejte ji.

Všechno je záhadné: je lepší si to užít než se snažit tomu porozumět. Koneckonců muž, který se snaží porozumět životu, dokazuje, že je blázen, a muž, který si život užívá, zmoudří a jen si dál užívá, protože si víc a víc uvědomuje záhady, které nás obklopují.



Můžeš prosím vysvětlit, jaké jsou skutečné rozdíly mezi muži a ženami?

Většina rozdílů mezi muži a ženami existuje kvůli tisícům let formování. Nemají sice zásadní charakter, ale existuje několik rozdílů, které jim dávají unikátní krásu, unikátní individualitu. Tyto rozdíly se dají zjistit jednoduše.

Jedním z nich je, že žena je schopná zplodit dítě, muž nikoliv. V tomto případě je on ten podřízený; a podřízenost sehrála velkou roli v ovládnutí žen muži. Komplex méněcennosti působí takto - hraje si na povýšeného aby oklamal sám sebe a celý svět. A tak muž v běhu času ničí ženskou genialitu, nadání, schopnosti, a může tak sám sobě i světu dokázat, že on je nadřazený.
Protože žena dává život, po dobu devíti měsíců i déle zůstává absolutně zranitelná, závislá na muži. A muži toho sprostě využili. Tohle je fyziologický rozdíl; což nemá vůbec žádný význam.

Psychologie ženy je zkažena mužem, který jí říká věci, jež nejsou pravda, dělá z ní otroka, degraduje ji na druhořadého obyvatele světa. A důvodem bylo, jen to, že muž je díky svalům mocnější. Ale síla svalů je součástí živočišnosti. A pokud toto rozhoduje o nadřazenosti, pak kterékoli zvíře je svalnatější než muž.

Ale určitě existují i skutečné rozdíly, které musíme hledat za hromadou těch vymyšlených. Jedním z nich je podle mne to, že žena je schopna milovat víc než muž. Mužská láska je víceméně fyzickou nutností, ženská láska nikoliv. Ta je něčím větším a vyšším, je to duchovní zážitek. To je důvod, proč je žena monogamní a muž polygamní. Muž by chtěl mít všechny ženy světa, a stejně by nebyl spokojený. Jeho nespokojenost je nekonečná.
Žena může být spokojena jen s jednou láskou, absolutně spokojená, protože žena se nedívá na mužovo tělo, ale dívá se na jeho nejskrytější kvality. Ona se nezamiluje do muže, který má hezké svalnaté tělo, zamiluje se do muže, který má charisma - něco nedefinovatelného, ale nesmírně atraktivního - který má tajemství, jež stojí za to prozkoumat. Nechce muže, který bude jen mužem, ale chce dobrodružství v objevování vědomí.

Existují další rozdíly. Například žena je soustředěnější než muž... Je vyrovnanější, málomluvnější, trpělivější, je schopna čekat. Možná díky těmto kvalitám je odolnější vůči nemocím a žije déle než muž. Díky své vyrovnanosti a citlivosti může mužův život obrovsky naplnit. Může jeho život obklopit velmi zklidňující, útulnou atmosférou. Ale muž se obává - nechce být obklopen ženou, nechce ji nechat kolem sebe vytvářet útulné teplo. Bojí se, protože tohle je způsob, jak se stát závislým. A tak si ji už po staletí drží v dostatečné vzdálenosti. A taky se bojí, protože v hloubi srdce ví, že žena je víc než on, neboť může zplodit život. Příroda k rozmnožování vybrala ji, ne muže.

Mužská funkce v rozmnožování je téměř nulová. A tento pocit méněcennosti vytvořil ten největší problém - muž začal ženě přistřihávat křídla. Začal ji v každém ohledu omezovat, zavrhovat, aby si mohl alespoň myslet, že je nadřazený. Jednal s ženou jako s dobytkem - někdy dokonce hůře. V Číně se po tisíce let učilo, že žena nemá duši, takže ji manžel mohl zabít a zákon takový čin netrestal - žena byla totiž jeho majetkem. Pokud chtěl zničit svůj nábytek, nebylo to ilegální. Pokud chtěl zničit svoji ženz, nebylo to ilegální. Tohle je zásadná urážka - žena nemá duši.

Muž připravil ženu o vzdělání, o finanční nezávislost. Připravil ji o sociální mobilitu, protože se bojí. Ví, že je nadřazená, ví, že je krásná, ví, že dát ji nezávislost je nebezpečné. A tak v průběhu století neexistovala ženská nezávislost. Muslimské ženy musí dokonce mít zakrytý obličej, aby nikdo kromě jejich manželů nemohl vidět krásu jejich obličeje, hloubku jejich očí.

Podle hinduistů musela žena zemřít, když zemřel její manžel. Jaká žárlivost! Vlastnil jste ji po celý svůj život, a chcete ji vlastnit dokonce i po smrti. Máte strach. Ona je nádherná, a když jste zemřel, kdo ví...? Může si najít jiného partnera, možná lepšího, než jste vy sám.

Muž je velmi egoistický. To je důvod, proč já jej nazývám muž šovinistický. Muž stvořil tuto společnost; a v této společnosti není místo pro ženu. A ona má ohromné osobní vlastnosti! Například má-li muž schopnost inteligence, žena má schopnost milovat. To neznamená, že ona nemůže být inteligentní: může mít rozum, jen musí dostat šanci jej rozvinout. Ale s láskou se narodila - má více soucitu, více laskavosti, více porozumění... Muž a žena jsou dvě struny na téže harfě, ale oba se trápí odděleni jeden od druhého. A protože oba trpí a neznají důvod, začnou se mstít jeden na druhém.
...

Není potřeba, aby se muž vůči ženě cítil podřízený. Celá tato myšlenka vzniká, protože berete muže a ženu jako dva druhy. Patří k jedné lidské rase, oba mají vlastnosti, které se doplňují. Potřebují jeden druhého, a jen když jsou spolu, jsou úplní... Život by měl být brán s lehkostí. Rozdíly jsou rozpory. Mohou oběma pomoci a obrovsky je pozdvihnout. Žena, která vás miluje, může pozdvihnout vaši kreativitu, může vás inspirovat k výšinám, o nichž jste ani nesnili. A na nic se neptá. Jednoduše chce vaši lásku, která je jejím základním právem.



Cítila jsem uvnitř sebe samé hluboce zakořeněný, pomstychtivý a chladný hněv proti všem mužům, kteří kdy ženu k něčemu přinutili, znásilnili ji, zabili či ji zranili. Tohle cítím jako něco, co si s sebou nesu po mnoho životů. Prosím, pomoz mi odhalit tuto čarodějku a chovat se k ní přátelsky.

První, co si musíme objasnit, je to, že to bylo právě křesťanství, které zavrhlo slovo "čarodějka"; bývalo to jedno z nejvíce vážených slov, stejně jako třeba "mystik" - moudrý muž. Jednoduše to znamenalo moudrou ženu, obdobu k moudrému muži.

Ale ve středověku muselo křesťanství čelit nebezpečí. Existovaly tisíce žen, které byly daleko moudřejší, než byli biskupové a kardinálové a papež. Znaly způsob přeměny lidských životů. Celá jejich filozofie byla založena na lásce a přeměně sexuální energie - a tohle žena umí daleko jednodušeji než muž. A především ona je matka a vždycky jí bude. Dokonce i malé holčičky mají mateřský cit.

Mateřský cit není nic spojeného s věkem, je to součástí ženství. A přeměna vyžaduje velmi milující atmosféru, mateřskou přeměnu energií. Pro křesťanství to byl soupeř. Ve srovnání s tímto nemělo křesťanství co nabídnout - ale křesťanství bylo u moci.
Až do té doby to byl jen mužský svět, a tak se rozhodli všechny čarodějky zničit. Ale jak je zničit? Nebyla to otázka zabití jedné ženy, ale tisíců žen. A tak sestavili speciální soudní dvůr, který měl za úkol vyšetřenování vedoucí k odhalení čarodějek.
Podle křesťanů pak byla každá žena, která měla na lidi vliv a jíž si lidé vážili, chycena a mučena - a to tak, že se musela přiznat. Nepřestali ji mučit, dokud nepřiznala, že je čarodějka. A vzhledem ke křesťanskému myšlení a teologii se význam čarodějka změnil: čarodějka byla ta, která měla sexuální vztah s ďáblem.

Kladivo na čarodějnice

Jediným trestem bylo upálení za živa, aby se už žádné další ženy neodvážily stát čarodějkami. Zničili tisíce žen a úplně odstranili významnou část lidstva. A moudrost, kterou tyto ženy ovládly - jejich knihy, jejich metody, jejich techniky přeměny mužů, přeměny mužské energie...

Nemyslete si, že čarodějka je špatné slovo. Je mnohem úctyhodnější než "papež" - nemyslím si totiž, že papež je muž, o kterém bychom mohli říct, že je moudrý, jsou to jen papoušci a nic jiného. Je možné, že to může být nějak spojeno s vaším minulým životem a toto pouto bylo tak silné, že stále existuje vzpomínka ve vašem nevědomí, která vám to připomíná. A tohle vytváří nenávist k mužům, protože to, co vám udělali, udělali muži.

Tohle je jen jednoduchá asociace, ale asociace musí být odstraněna. Neudělali to muži, udělali to křesťané. A křesťané mají na svědomí hodně zločinů a dál v jejich páchání pokračují. Je to neuvěřitelné... A neustále hovoří o pravdě, hovoří o Bohu... a říkají lži... A tohle jsou zbožní lidé, kteří se všemi způsoby snaží podvést svět, klamat lidskou mysl, pošpinit ji odpornými lžemi.

Tak nebuďte proti mužům jako takovým, buďte proti křesťanským krutostem, to stačí...

Feminismus

Žena určitě potřebuje velké osvobození, ale co se děje ve jménu osvobození, je hloupé. Je to jen napodobenina, ne osvobození.

Skutečné osvobození ze ženy udělá skutečnou ženu, ne imitaci muže. A to je to, co se právě teď děje: ženy se snaží být právě jako muži. Kouří-li muži cigarety, pak ženy musí kouřit cigarety. Pokud muži nosí kalhoty, pak i ženy musí nosit kalhoty. Dělají-li muži určité věci, pak je musí dělat i ženy. Ze ženy se prostě stává podprůměrný muž.

Tohle potom není osvobození, tohle je jen daleko hlubší otroctví - daleko hlubší, protože první otroctví bylo iniciováno muži. Tohle druhé otroctví je hlubší, protože si je ženy vytvářejí samy. Pokud vás do otroctví nutí, můžete proti tomu bojovat, ale pokud si otroctví vnucujete sami ve jménu osvobození, nikdy proti tomu nemáte možnost bojovat.

Chtěl bych, aby se žena stala opravdovou ženou, protože hodně závisí na ní. Je mnohem důležitější než muž, protože ona ve svém lůně nese jak ženu, tak muže. Ona může dát život oběma, chlapci i dívce, ona vychovává oba. Je-li jedovatá, pak její mateřské mléko je také jedovaté a způsob výchovy dětí je také jedovatý.

Pokud ženě není dána volnost k tomu, aby byla skutečnou ženou, pak ani muž nemůže být skutečným mužem. Svoboda ženy je nutností pro svobodu muže, je to důležitější než svoboda muže. A je-li žena otrokem - tak jako po staletí byla - zotročí také muže, a to velmi rafinovanými způsoby; její způsoby totiž rafinované jsou. Nebude s vámi přímo bojovat, její boj bude nepřímý, bude ženský. Bude plakat a ronit slzy. Neudeří vás, udeří sama sebe, a velmi štíhlá, drobná žena tak může ovládat velmi silného muže... Žena potřebuje naprostou svobodu, aby mohla dát svobodu také muži.

Pokud chcete zůstat svobodní, dejte svobodu ostatním, to je ten jediný způsob, jak zůstat volným.

...

Chtěl bych říci všem ženám na světě, že Hnutí za ženskou rovnoprávnost neudělalo nic, protože je v rukou velmi hloupých žen. Tyto ženy jsou zpátečnické, ne revoluční.

Jinak řečeno, jednoduchá a nejdůležitější věc, priorita je to, že ženy by měly požadovat oddělené hlasování, takže ženy by mohly volit jen ženy a muž zase jen muže. Jak jednoduchý a jedinečný krok!

Celý svět se může přesunout do rukou žen. A ženy nezajímají války, ženy se nezajímají o nukleární zbraně, ani je nezajímá komunismus či kapitalismus.

Všechny tyhle " -ismy" jsou z hlavy. Ženy zajímá, jak se radovat, zajímají je v životě maličkosti: hezký dům, zahrada, bazén.

Život může být ráj, ale zůstane peklem, dokud muž nebude naprosto odstraněn od výkonu moci. A odstranit jej je velmi jednoduché.
...
Jakmile se žena nezajímá o domov, nezajímá ji ani její lůno. Ale ono tam je. A muži a ženy nejsou stejní, protože muži lůno chybí. ... Žena je žena a muž je muž. A měli by zůstat mužem a ženou. Ženy by se měly zajímat o domov, protože jakmile s tím přestanou, přestane je zajímat i jejich lůno, i děti. A tak se z nich přirozeně stanou lesby.
Já osobně to chápu tak, že muž se musí stát trochu více ženským. Došel příliš daleko v tom, aby se stal mužem, ztratil stopu celé lidskosti. Nenásledujte jej, nebojujte s ním - jinak budete pokračovat ve stejných zajetých kolejích, ve stejné rutině. Stanete se válečníkem. A bojovníci za ženskou rovnoprávnost, kteří křičí, vřískají a protestují v ulicích, jsou odporní. Ukazují ty nejhorší povahové rysy mužské mysli.



Mužské a ženské typy

Vždycky když hovořím o typech, pohlaví do toho nemíchám. Kdykoli řeknu "muž", myslím "mužský typ", řeknu-li žena, myslím "ženský typ". Ale nemohu pokaždé říkat mužský či ženský typ. Existují ženy, které nejsou ženami, které jsou vlky; a stejně tak jsou i muži, již nejsou vlky, kteří jsou kočkami. Potom všechno, co řeknu o mužském typu, bude použitelné také na ženy-vlky, a co řeknu i ženském typu, dá se použít na muže, kteří jsou kočkami.

Žena chce-li být opravdovou ženou, musí být ženštější a ženštější, musí se dotknout výšin jemnosti a bezbrannosti. A muž, má-li být skutečným mužem, by měl přejít do své mužnosti tak hluboko, jak je to jen možné. Pokud se skutečný muž setká se skutečnou ženou, jsou to dva opačné póly, extrémy. Ale pouze ty se mohou zamilovat, jen extrémy si mohou užít intimity. Jen extrémy zaujmou toho druhého.

To, co se děje nyní, se hodí pro obě pohlaví: muži se stávají ženštějšími, ženy jsou více a více mužské. Dřívě či později se všechny rozdíly vytratí. Bude existovat bezbarvá, nic neříkající společnost, bude to nuda!

Byl bych rád, kdyby ženy byly tak ženské, jak je to jen možné, protože jedině pak mohou vzkvétat. A muži zase musí být více mužští, aby mohli vzkvétat i oni. Jsou-li opačnými póly, vznikne mezi nimi obrovská přitažlivost, obrovské napětí. A pokud se sblíží, dostanou se na intimní úroveň, setkají se dva rozdílné světy, dvě různé vzácnosti, toto setkání je obrovským štěstím, požehnáním.




Sexualita


Ptáte se: "Cítím se uvězněná strachem z intimity, že zcela ztrácím kontrolu." Každá žena se bojí, protože pokud ztratí kontrolu s mužem, muž se vyděsí. Neumí se s tím vyrovnat. Jeho sexualita je velmi malá. Protože je dárce, ztrácí při milování spoustu energie. Žena při milování energii neztrácí - naopak se cítí "vyživená".
Tohle jsou fakta, která musíme brát v potaz. Muž po staletí nutil ženu ke ztrátě kontroly nad sebou sama a držel ji v bezpečné vzdálenosti, nikdy jí nedovolil, aby byla příliš důvěrná. A jeho řeči o lásce jsou kecy!
"Tato nemravná žena je uvěznená uvnitř mne samotné. Pokud čas od času na chvíli ustoupí ze své ulity, muži se obvykle zblázní, a tak se žena vrátí zpět do stavu hibernace, hraje bezpečně a je naprosto frustrovaná." Tohle není jen váš příběh, je to příběh všech žen. Všechny žijí hluboce frustrovaně.
Nejsou schopny nalézt cestu ven, nevědí o tom, co z nich bylo vzato, mají pouze jednu šanci: najdete je v kostelech, chrámech, synagogách, jak se modlí k Bohu. Ale Bůh je taky jen mužský šovinista.
Ve Svaté trojici také není místo pro ženu. Všichni jsou muži: Otec, Syn i Duch Svatý. Je to mužský gay klub.
A největším zraněním, kterého se jí dostalo, je manželství, protože ani muž, ani žena nejsou monogamní, psychologicky jsou polygamní. Takže celá jejich psychologie byla násilím nucena jít proti jejich podstatě. A protože žena byla na muži závislá, musela trpět všechna příkoří - protože muž byl pánem, on byl vlastníkem, on měl všechny peníze.

Aby uspokojil svůj polygamní přístup, vymyslel muž prostitutky. Prostitutky jsou vedlejším produktem manželství.

A tahle příšerná instituce prostitutek ze světa nezmizí, dokud nezmizí také manželství. Je to jeho stín - protože muž chce mít svobodu pohybu, má peníze, má vzdělání, má veškerou moc. On vynalezl prostitutky; a zničit ženu tím, že z ní uděláte prostitutku, je ta nejodpornější vražda, jakou můžete spáchat.

Co je podivné, všechna manželství se stavějí proti prostituci - a přitom jsou její příčinou.
...
Zapomeňte na strach z intimity a naprosté ztráty kontroly, jste-li s mužem. Nechte toho hlupáka, ať se bojí; pokud se chce bát, je to jeho věc. Vy byste k sobě měla být originální a pravdivá. Lžete-li si, podvádíte, ničíte sama sebe.

Co se stane za škodu, pokud se muž zblázní a vyběhne ven z pokoje nahý? Zavřete dveře! Ať všichni sousedi vědí, že tenhle muž je blázen. Ale nepotřebujete mít kontrolu nad svou možností zažít orgasmus.




Homosexualita


Ve vztahu dvou žen nemůže být příliš mnoho milostných zápletek. Zůstane to pořád na všedním, neměnném základě; v tomto vztahu se nebudou střídat výšky a hloubky. A tak lidé, jíž se obávají zvratů ve vztahu, se budou cítit pohodlně, příjemně. A proto jsou homosexuálové označováni slovem "gay" (živý, rozmařilý, veselý). Vypadají živě, vypadají daleko živěji než heterosexuálové. Heterosexuálové se rádi účastní zmatků - více konfliktů, více bojů, méně porozumění. Je to tak dáno, protože dvě ženy si navzájem rozumění lépe, než si spolu rozumějí muž a žena. A také dva muži si spolu rozumějí lépe, protože jsou to stejné typy, ale chybí tam jiskra. Ano, bude v tom určitá živost, ale ne úžasná poezie, úžasná romantika - bude to jen vlažné. Tento vztah bude "homeopatický". Nebude v tom žádné dobrodružství ani překvapení: jen bezpečí, jistota, více porozumění, méně konfliktů, méně sekýrování...
Homosexuální vztah je trochu jako umělé sladidlo - příliš sladký, trochu hnusný. Ale vztah mužů ži žen je neustále v troskách. Nemůžete usnout, ten druhý to nedovolí. Neustále jeden druhého pobízejí. A jsou to tak odlišné světy; to je přitažlivost.




Můžeme doopravdy milovat někoho jiného, přestože máme ego?


Láska potřebuje hodně odvahy z jednoduchého důvodu, protože požadavek lásky je opustit ego. A muži se velmi bojí toho, že by měli vypustit svoje ego. Vypadá to téměř jako spáchání sebevraždy. Ale jen to tak vypadá, protože neznáme nic jiného než ego.
Ego se stalo naší jedinou identitou a opustit je určitě znamaná opustit svou individualitu. Není to pravda - ve skutečnosti je pravda opačná. Pokud se nezbavíte ega, nikdy nepoznáte svou skutečnou osobnost. Ego je podvodník - něco falešného, lživého, vymyšleného.
Jen v okamžiku, kdy se ho zbavíme, uvidíme skutečnost. Jinak to vymyšlené zakryje realitu. Neskutečné zakryje skutečné, jako mraky zakrývající Slunce.
Láska vyžaduje opustit ego. A tak se láska může stát dveřmi k bohu. Můžete se zamilovat do osoby, ale přestanete milovat nestranně. Tato osoba se stane něčím, jako je okno - otevřené smeřem k nekonečné obloze. Ale člověku musí být jasné, že ego bude muset obětovat.
Lidé touží po lásce, ale současně se zuby nehty drží svého ega. A tak se láska nikdy nestane skutečností. Lidé proto nikdy neokusí nektar lásky. A i když zažijete lásku, nezažijete vůbec život. Nepochopíte, o co jde.




Mateřství



Mateřství je umění, musíte se to naučit. Tak s tím začněte! Rád bych vám řekl pár věcí:

1) Neberte nikdy děti jako své, neboť dítě nikdy nevlastníte. Sice z vás pochází, ale není vaše. Bůh vás využívá jen jako svůj stroj, prostředek, ale dítě není váš majetek. Milujte ho, ale dítě nevlastněte. Jakmile matka začně dítě vlastnit, zničí mu život. Z dítěte se stane vězeň. Ničíte jeho osobnost a ponižujete je na úroveň věcí. Jenom věc můžete vlastnit: můžete vlastnit dům, auto - ale nikdy ne osobu. Tak tohle je první lekce - připravte se na to. Než se dítě narodí, měli byste být schopni je přivítat jako nezávislou bytost, jako osobu, která má svá práva, ne jen jako vaše dítě.

2) Jednejte se svým dítětem tak, jak byste jednali s dospělou osobou. Nikdy se k němu nechovejte jako k dítěti. Jednejte s ním s respektem. Bůh vás vybral, abyste byli jeho hostiteli. Bůh vstoupil do vaší existence jako host. Dítě je velmi křehké, bezmocné. Je těžké je respektovat. Je docela jednoduché ho ponižovat. K ponížení dojde celkem lehce, protože dítě je bezmocné a nemůže nic dělat, nemůže se mstít, nemůže se vzepřít.
Jednejte s dítětem jako s dospělým a s respektem. Jakmile dítě respektujete, nebudete mu vnucovat své myšlenky. Nesnažte se mu cokoliv vnucovat. Jednoduše mu dejte svobodu - svobodu, aby objevilo svět. Tím mu pomůžete, aby bylo silnější v objevování světa, ale nikdy mu nedávejte příkazy. Dejte mu energii, poskytněte mu ochranu, vše, co potřebuje, pomůžete mu tím, aby šlo od vás daleko a objevovalo svět.
A samozřejmě se svobodou je spojeno i něco špatného. Pro matku je velmi obtížné se naučit, že dát svobodu dítěti není jen svoboda dělat dobré věci. Je také nutní dát svobodu ke špatným věcem. Naučte proto dítě být ostražité, chytré, nikdy mu ale nic nepřikazujte - nikdo to nedodržuje a z lidí se pak stávají pokrytci.

3) Nenaslouchejte morálce, neposlouchtejte náboženství, nenaslouchejte kultuře - naslouchejte přírodě. Cokoliv, co je přirozené, je dobré - i když to pro vás bude těžké a nepříjemné. Protože vy jste nebyli vychováváni v souladu s přírodou. Vaši rodiče vás nevychovávali v lásce, nebylo to skutečné umění. Byla to nahodilá věc. Neopakujte stejné chyby. Mnohokrát se budete cítit nesví...

Například malé děti si začínají hrát se svými pohlavními orgány. Přirozená reakce matky je dítě zastavit, protože ji doma učili, že je to špatné. Dokonce i tehdy, bude-li cítit, že se neděje nic špatného, bude-li tam ještě někdo jiný, bude se cítit trochu trapně. Cítit trapně! Ale to je váš problém, nemá nic společného s vaším dítětem. Cítit se trapně. I když ztratíte ve společnosti respekt - klidně, ale nikdy do toho nezatahujte dítě. Nechte přírodu, ať nabere svůj směr. Jste tu, abyste ulehčili přírodě. Ne abyste ji řídili. Jste tu jen jako pomoc.

Takže pamatujte na tyhle tři věci... a začněte přemýšlet. Než se dítě narodí, měli byste jít v myšlenkách do takové hloubky, jak to jen bude možné.

V době, kdy je dítě ve vašem lůně, vytváří všechno, co děláte, vibrace, které se k němu dostávají. Pokud jste naštvaná, máte žaludek ztlačen strachem. Dítě to okamžitě cítí. Jste-li smutná, váš žaludek vyzařuje amosféru smutku. Dítě hned cítí smutek a skleslost.

Dítě je na vás naprosto závislé. Ať máte jakoukoliv náladu, je to také nálada vašeho dítěte. V této chvíli nemá dítě žádnou nezávislost. Vaše prostředí je jeho prostředí. Takže žádné boje, žádné obavy. To je důvod, proč říkám, že být matkou je obrovská zodpovědnost. Budete se muset hodně obětovat.

Během následujících sedmi měsíců buďte velmi, ale velmi ostražitá. Dítě je důležitější než cokoliv jiného. Pokud vás někdo urazí, vezměte to, ale nerozčilujte se. Řekněte: "Jsem těhotná a dítě je důležitější, než abych se s vámi rozčilovala. Tahle událost za pár dní vyšumí, nebudu si už pamatovat, kdo mě urazil a co jsem udělala. Ale dítě tady bude minimálně semdesát osmdesát let. Je to obrovský projekt." ... Jen si řekněte: "Jsem těhotná matka. Nemůžu se rozčilovat - to není dovoleno." Tomu říkám pochopení.

Žádný smutek, žádné rozčilování, žádná nenávist, žádné boje s partnerem. Oba byste měli myslet na dítě. Pokud máte dítě, oba jste druhořadí a dítě má veškerou přednost. Protože je to nový život, který má přijít na svět... je to ovoce vašeho vztahu.

Tančete, zpívejte, poslouchejte hudbu, meditujte, milujte. Buďte něžní. Nedělejte nic hektického, nespěchejte. Nedělejte nic pod tlakem. Jen pomalu jděte. Naprosto zpomalte. Chystá se k vám úžasný host - musíte jej přivítat.

Osho: O ženách, Eugenika 2008

Gender - rozdíly v chování mužů a žen

Osho - Hry nadřazenosti a podřazenosti

Osho - Dítě, rodiče a společnost

Archetyp matky

Archetyp Koré (panny)

Ženské archetypy podle řecké mytologie

Osho: Příčinou lidské touhy po moci a prestiži je to, že nikdo není totálně příjmán takový jaký je.

.

Komplexy

"Na zvládnutí či nezvládnutí komplexu stojí štěstí či neštěstí osobního života." (C. G. Jung)

"Mapa internetu". Nějak podobně si můžeme představit celek psýché a její vnitřní síť komplexů. Ego pak jako zdánlivě svrchované centrum, průsečík psychických funkcí.

Co je to 'komplex'?

Etymologicky je slovo komplex spojeno s významem "plot", "zahrnutí", "obklopení" či "objetí".

Mnoha bolestivými situacemi projdeme v životě "úspěšně", dokážeme je zpracovat, prožít a strávit, takže nezanechají v naší duši nějaké vážné šrámy. Na druhou stranu některé situace se nám natolik vybalancovat nepodaří, a zvláště když se opakují, jakoby "vydřely" v pomyslné kůži naší duše zranitelná, choulostivá místa, za které se stydíme a která před sebou samými i před druhými skrýváme. Tento senzitivní bod naší psychicky bývá obklopen ochranným "plotem", který zabraňuje jeho vynoření do vědomí a plnou asimilaci jáským vědomím. Tento autonomní celek, "komplex" zůstává odtržen jako fragment od zbytku psýché a váže část její energie.

Jednoduše: komplexy jsou citlivé momenty nedostatečného přizpůsobení se realitě.



Jak poznáme, že se nějaký komplex aktivuje?

Poznáme to snadno podle toho, že se nás něco v nějaký okamžik dotkne na citlivém místě. Někdo nám jakoby šlápne na "kuří oko", zmáčkne naše "červené tlačítko" a my reagujeme afektem. Reagujeme nepřizpůsobivě, rigidně, bez ohledu na kontext dané situace. Komplex byl aktivován, siréna začala houkat. Stisk tlačítka okamžitě vyvolá předvídatelnou, mechanickou odpověď. V tu chvíli nejsme sami sebou, cosi do nás "vjede". A my se zpětně (když se ego opět zmocní kontroly nad situací) cítíme trapně, protože víme, že jsme v ten okamžik "nebyli ve své kůži" - nebyli jsme to my - dostali jsme se pod nadvládu komplexu.

Proto Jung v tomto smyslu říká, že my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás. Někdo zmáčkne naše "červené tlačítko" a nám se "udělá rudo" před očima. Jsme tváří v tvář svým komplexům bezmocní. Zase nás dostali.

Komplexy se také projevují přeřeknutím či zaškobrtnutím v řeči, kdy v nepravý okamžik "vyskočí" nevhodné slovo, jízlivá poznámka. Nebo když si (zdánlivě bez příčiny) nemůžeme vybavit něčí jméno. (Pomyslná asociační cestička totiž vede přes autonomní zónu nějakého komplexu, tudíž se proces zasekne).

Pro aktivaci komplexu je charakteristický:

• stav nutkavosti (nemůžeme si pomoct a prostě to musíme udělat)

• stav snížené příčetnosti

Kdo má komplexy?

Komplexy mají všichni zdraví lidé. Kdo nemá komplexy, je buď psychopat, nebo je mrtvý.

Slovo 'komplex' je používáno pejorativně, nejčastěji ve smyslu 'komplex méněcennosti'. Komplexy jsou však naopak něčím, co nás činí jedinečnými. Nikdo na tomto světě nemá tutéž konstelaci komplexů, jakou máme my. (Dokonce ani genticky identická dvojčata nemají identické komplexy!) Právě skrze naši specifickou konstelaci komplexů se cítíme jedinečnými lidskými bytostmi, neopakovatelnými projevy celku života. Neboť jak říká Klages: Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Ego má masivní potřebu komplexy pokud možno potlačovat, neboť je vnímá jako ohrožení. Co je potlačováno, je zákonitě projektováno na okolí. Tudíž ego spatřuje své komplexy u ostatních, ale nikdy ne samo u sebe. Komplexy jsou přirozenou součástí života, ale pro ego jsou čímsi nepřijatelným, neboť ohrožují jeho iluzi o jeho všemocné nadvládě nad celkem naší psýché. Kdykoli naskočí komplex, "vyšachuje" na moment krále (ego) z jeho trůnu (jako zvíře nebo šašek) a démonicky se zachechtá: naše nevědomí zase na chvilku ukázalo svou pravou tvář. Oddělený ostrůvek v moři našeho nevědomí se vynořil nad hladinu a stal se na okamžik patrný. Tyto hlubiny jsou pro ego jakýmsi způsobem děsivé, neboť ego, přestože jejich přítomnost jaksi tuší, si nechce jejich existenci připustit. V jádru každého komplexu je cosi, co se neslučuje s představou ega o jeho celistvosti, dokonalosti a královské nadvládě. Ego se za komplexy stydí.

Psýché, duši si tak můžeme představit jako moře, ego jako kontinent, jenž se v celku psýché snaží zaujímat ústřední postavení na úkor jiných částí - a komplexy jako menší izolované ostrovy nebo propojená souostroví, o jejichž existenci nemá zpočátku ego tušení a které se snaží potlačit, což se zákonitě odráží v jeho projekcích na okolí.

Pamatujme si:

• Komplexy jsou odštěpné části psýché.

• Komplexy jsou součástí naší dědičné (rodinné) výbavy a nikdo se z nich nemůže zcela vymanit, leda smrtí.

• Mít komplexy tedy znamená být na živu.
  

Asociační experiment


Existenci komplexů obejvil C. G. Jung v asociačním experimentu. Asociační experiment je jednoduchý test, kdy na slovo vyřčené psychologem máme odpovědět slovem, které nás první napadne. Psycholog měří na stopkách reakční dobu, která uplynula mezi vyřčením testovacího slova a naší odpovědí. Slova následují rychle za sebou a psycholog je zaznamenává do připraveného archu, včetně reakční doby. Vyhodnocení experimentu je jednoduché. Změří se průměrná reakční doba a ukáže se, že některé asociace nám tvaly déle, někdy jsme se dokonce úplně zasekli a ne a ne nás něco napadnout.

Proč? Odpověď je prostá. Protože ve vybavení si určité asociace nám bránil nevědomý komplex, který celý proces vybavování si prodloužil a zatížil zpracováváním nevědomých obsahů. (Jako kdyby harddisk počítače začal zničehonic déle "šrotovat", než by okamžitě zobrazil vyžádaná data). Je nabíledni, že v okruhu daného slova se vyskytuje vrchním velením (superegem) dobře střežený komplex s přísně střeženým obsahem, a proto se asociace vynořila mnohem později, až když prošla celým byrokratickým aparátem daného komplexu. Anebo nevědomí nabídlo asociaci příliš podivuhodnou a vzdálenou, jako kdyby úředníci onoho komplexu zazmatkovali a podali naprosto zcestné hlášení. Na tomto zcestném hlášení jsme však onen komplex "dostali", nachytali na švestkách.
Není třeba vysvětlovat, proč devět lidí z deseti na slovo "nůž" asociuje (byrokraticky bezchybně vyřízenými automatickými hláškami) jako "nůžky", "vidlička" nebo "krájet" (které se asociačně nacházejí v blízkém tematickém okruhu) - zatímco někdo tento zažitý standard překročí asociací "tchyně".

Voila! Máme tu "tchynin komplex".
Pozor - když však někdo na slovo "tchýně" zareaguje bezmyšlenkovitě a ihned asociací "svině" - a nejen v testu, ale denodenně - nejedná se o komplex (jehož obsah je přísně utajen), ale o vědomé přání.

Ze slov, která tímto způsobem vybočují, nám na konci testu vyjde jakási "mapa" našich nevědomým komplexů, které dohromady vytváří jakýsi více či méně souvislý celek (jakýchsi souostroví nebo atolů - viz obrázek nahoře) anebo se vynese na světlo temně podbarvený příběh našeho nevědomí. Takové odhalení je pro ego zprvu trochu šok a zdráhá se vysvětlení testu přijmout.

Jung na základě asociačního experimentu odhalil pachatele jedné vraždy, a Karel Čapek podobný experiment ilustruje v jedné z Povídek z jedné a druhé kapsy.

Asociační experiment a sny jsou podle Junga "královskými cestami" (via regia) do našeho nevědomí.



Komplexy a energie

Komplexy si můžeme představit jako "zašmodrchané uzly" v naší psýché, které váží naši energii, jež nemůže být využívána jinde. Tatáž energie pak egu chybí k tomu, aby mohlo jednat svobodně a spontánně a zakoušet zdravou životní vitalitu a chuť do života. Každý uzel (komplex) odnímá část naší celkové psychické energie. Můžeme si to představit jako počítač s dlouho nainstalovanými Windows, kterému výkon jakékoli operace trvá neskutečně dlouho jen proto, že operační paměť je přeplněna nejrůznějšími podprogramy, které zcela zbytečně zaměstnávají výkon procesoru a snižují tak celkový výkon počítače na zlomek jeho hardwarových možností. Celý systém je energicky přetížený a hrozí kolaps. Na druhou stranu mnohé rezidentní programy (komplexy) jsou pro chod systému potřebné a užitečné. Mnohé naše jedinečné komplexy ovlivňují naši životní motivaci pozitivním směrem, anebo alespoň ne zcela negativním: "Malý" Bém vyšplhá na Everest, zdravotní sestřička se zachranitelským komplexem skutečně zachraňuje lidské životy, Viewegh napíše novou knížku nevědomky proto, aby rozšířil okruh svých ctitelek. Ano, ne vše je růžové: Napoleon dobije Evropu, neúspěšný malíř z Vídně se prodere do čela německého národa. Tím se dostáváme k onomu nejproslulejšímu z komplexů: komplexu méněcennosti, jehož kompenzací je dle Adlera touha po moci.

Pokud je komplex egem asimilován, přijat, zahrnut, pokud se zruší vykolíkovaný plot, který senzitivní jádro komplexu izoloval od zbytku psýché, pomyslný uzel se rozváže (odtud "rozuzlení") a v komplexu izolovaná energie zaplaví jáské vědomí a stane se od této chvíle přirozenou součástí jeho energie, jíž je ego schopno od této chvíle (opět) volně disponovat.

Pablo Picasso: Vollard

Právě kubistické obrazy svou fragmentizací připomímají rozštěpení psýché na komplexy. Schizofrenici malují podobně fragmentovaným stylem s ostrými hranami. Při léčbě se kresby počínají zaoblovat a jednotlivé separované dílce kresby prolínat a skládat v celistvou jednotu, jejíž nejarchetypičtější zobrazení nalezneme v kruhovité mandale (archetyp Bytostného Já). Fragmentizaci osobnosti můžeme vnímat jako výchozí stav člověka, zatímco Bytostné Já jako konečný (ale na hlubší úrovni vlastně vždy-přítomný) stav dosažené celistvosti.

Léčení komplexů

Řada komplexů zmizí s naším růstem a zráním sama od sebe. Citlivé místo se zahojí a zaroste jizvou a my zjistíme, že jsem v tomto místě naopak silní a zocelení ("Co nás nezabije, to nás posílí.") a dokážeme si v tomto bodě tropit sami ze sebe legraci, aniž bychom si tento komplex "hojili" na někom jiném. Již nereagujeme afektivně, rigidně, podrážděně, mechanicky jako robot, ale cítíme v tomto místě klid, jistotu, nadhled, humor, volnost - prázdné místo, jež bylo kdysi "přeplněno" komplexovou smyčkou je nyní uvolněně prázdné. Nedokončený gestalt, jímž komplex v podstatě byl, se uzavřel, smyčka se uzavřela. Cítíme se zase o něco celistvější, úplnější, sami sebou.

Mnohé z komplexů je odžito, stráveno a asimilováno v našich snech. Snovou práci si můžeme představit jako "defragmentaci" harddisku, po němž naše PC zase "správně šlape".

První známkou léčby toho kterého komplexu je okamžik, kdy jsme schopni o svém komplexu s někým mluvit. Znamená to totiž, že připouštíme jeho existenci, víme o svém slabém místě, kde nás "tlačí pata" - nu což? Každého někde tlačí.

Užitečná pro léčbu komplexů je práce se symboly, které tvoří most mezi vědomím a nevědomím. Ego je přenosu komplexů do vnějších objektů (symbolů) nakloněno a taková práce je pro něj přijatelná nebo dokonce příjemná a vzrušující.

V umění se s komplexovými výjevy (obsahující jakoby jakousi neuzavřenou, patovou, bezvýchodnou situaci) setkáváme především v baladách (Erbenova Kytice) a tragédiích (Král Oidipus, od něhož Freud odvodil proslulý Oidipovský komplex).

Důležitá je změna postoje ega vůči komplexům. Zatímce je na počátku potlačuje a vnímá je jako něco, co mu brání ve vývoji, časem se je naučí považovat naopak za příležitost a cestu ke svému vývoji. A lidé, kteří jeho komplexy aktivují, přestává považovat za své "škůdce" a poznává, že jsou jeho nejlepšími životními učiteli, neboť právě tím, že neustále šlapají na jeho "červené tlačítko", jej učinili silnějším a moudřejším: donutili jej k životnímu pohybu a růstu.



Komplexy a archetypy

Mezi komplexy a archetypy existuje blízká příbuznost. Zatímco komplexy tvoří obsahy osobního nevědomí (jsou jen "naše"), archetypy jsou obsahy nevědomí kolektivního (takže jsou společné všem lidem). Mezi osobním a kolektivním nevědomím neexistuje ostrá hranice, takže archetypy ovlivňují konstelace našich osobních komplexů.

Zatímco archetypy jsou vlastně komplexy univerzální a všelidské, blíže osobnímu nevědomí najdeme i komplexy národní a skupinové (Arméni, Židé - holocaust, Němci - poválečný pocit viny; koloniální, nadřazené komplexy bílých mužů nebo na druhé straně komplex bývalých otroků; zase jiný druh komplexu najdeme u fanoušků Sparty, u feministek nebo u členů kuklux-klanu apod.) Lidé se mohou sdružovat právě na základě společného komplexu, o jehož přítomnosti nemusí mít ani tušení. ("Vrána k vráně sedá.")





Rodinné komplexy

Na hranici mezi osobním a kolektivním nevědomím najdeme komplexy rodinné, které si přehazujeme jako horký brambor z otce na syna a z matky na dceru. Tyto nevědomé vzorce chování mají tendenci spíše narůstat a nabalovat se (efekt "sněhové koule"), takže potomci jsou v podstatě čím dál více obtíženi průsečíky rodinných komplexů a traumat, která neomylně a nevědomky opět vsugerovávají dětem vlastním. Vzniká tak nepřetržitý řetěz afektivních vzorců chování a vzájemného obviňování, které zahrnují výběr partnera s obdobnými komplexy.
Specifické rodinné komplexy (např. rodiny Nováků nebo Šternberků) se točí kolem speciálních rodinných tabu, o nichž se nemluví. Dále však budeme hovořit o rodičovských komplexech, které jsou všem rodinnám společné.

Zobecněně se dá říci, že vztah k matce souvisí s přijetím vlastní existence a tělesnosti (směrem dovnitř), člověk má pak v životě problémy se vztahy - zatímco vztah k otci souvisí s přijetím vnějšího, profesního života (směrem ven) a člověk má pak problémy být úspěšný. Negativní komplex (v podstatě pocit nepřijetí a nelásky od určitého rodiče) vede k odmítání dané oblasti života, pozitivní komplex (příliš zahlcující láska) naopak k přecenění dané oblasti života. Například člověk s pozitivním otcovským a negativním mateřským komplexem pak bude navenek pravděpodobně úspěšným managerem, ale ve vztazích bude zoufalý a dětinský.

Pozitivní mateřský komplex je charakterizován srdečnou, ženskou, mateřskou, rodinnou atmosférou, která člověku dodává přirozenou důvěru v život, optimismus a srdečný vztah k lidem, ale znesnadňuje mu odchod od rodiny, která má tendenci ho přílišnou láskou a ochranou vtahovat do sebe a komplikuje mu osamostatnění se a nalezení trvalého partnerského vztahu. Člověk může být v dospělosti příliš dětinský nebo narcistní, věří, že mu celý svět leží u nohou, ve vztazích může být přeletávý, chce být přehnaně obdivován a hýčkán ze strany žen, pokud možno "mateřsky" laděných. (Pro ilustraci si představme velkou italskou rodinu, kde vládne Velká matka rodu).

Negativní mateřský komplex vzniká naopak v atmosféře, v níž se city příliš neprojevují (nebo se naopak projevují nepředvídatelně a hekticky, dítě neví, co má od matky čekat, neutvoří si vůči ní důvěrnou vazbu) a díky tomuto "studenému prázdnu" člověk cítí, že není dostatečně příjmán a milován svou matkou, že není dobrý, takový jaký je, že není "dobře". Jeho základní dětské potřeby jistoty, bezpečí a přijetí nebyly ze strany matky naplněny. Tato konstelace je pro psychický život nejobtížnější, neboť se člověk celý život potýká s depresivními pocity, že nemá právo na existenci, že tu neměl být, že svět je nebezpečné, nepřátelské, chladné místo, do něhož nepatří. Bojí se důvěřovat lidem a vztahům, trpí základním pesimistickým a nedůvěřivým naladěním vůči životu. Když nemohl důvěřovat prvnímu a nejbližšímu člověku svého života, tak komu? Vztahům se zcela brání - anebo má naopak tendenci zoufale k někomu přilnout, přitulit se, "přisát" se k němu jako k prsu, jakoby mu partner mohl nahradit chybějící mateřskou lásku (v praxi kolísá mezi obojím). Naopak člověk s pozitivním mateřským komplexem může mít tendenci vyjít tomuto člověku vstříc a navzájem si tak sytí své komplexy. Takové vzájemné "sycení" komplexů se může navenek jevit jako velká romantická láska. Člověk si tyto rodinné komplexy obvykle vůbec neuvědomuje. (Když budete pozorovat vztahy kolem sebe, zjistíte, že snad ani o nic jiného než vzájemné sycení rodinných komplexů nejde). K negativnímu mateřskému komplexu u ženy ještě dodám, že nastávají komplikace s přijetím vlastní ženskosti, tělesnosti a sexuality (nepříjmá svou matku, tudíž ani to, co po ní fyzicky a psychicky "zdědila" a co z ní dělá ženu). Dcera si leckdy vytvoří bystrý rozumový svět, "hájemsví ducha", kam za ní matka "nemůže", kde je od ní svobodná, a díky rozvinuté racionalitě je pro ni daleko snažší rozumět mužům, být jejich sofistikovanou rádkyní. Na druhou stranu se u těchto dcer leckdy objevuje podivný nevkus v oblékání nebo jakási neohrabanost, což souvisí s vyšší mírou distance vůči tělu / matce.

Pozitivní otcovský komplex vzniká silnou identifikací s otcovskou postavou, která syna nebo dceru zarhnuje do společného "my", což je pro dítě příjemné, ale v dospělosti to brání nalezení individuální, svébytné cesty k seberealizaci. Dcera (tatínkova holčička) či syn (vzorný chlapec) kráčí vzorně ve šlépějích svého otce a pro chválu nadřízeného jsou schopni učinit cokoli. Z hlediska sociálního přizpůsobení a úspěšnosti v kariéře je to optimální situace, tudíž se ani nezdá, že by se jednalo o nějaký "komplex". Tento "komplex" je naopak společensky odměňován. Zřídkakdy si dcera uvědomí, že se stala obětí mužského světa (vzornou sekretářkou svého šéfa) a ztratila kdesi svou plnokrevnou ženskost. Synovi je otec nedostižným vzorem a chlapec hájí tradiční, slušné, konzervativní hodnoty, které hlásal jeho tatínek a bojí se jim vzepřít. Oba jakoby se schovávali za svého tatínka, potažmo svět tradičních hodnot a patriarchálního řádu. Ženy s tímto komplexem samozřejmě v partnerech celý život hledají své tatínky a tito pánové - tatínkové (zase s jinými komplexy) jim radostně vycházejí vstříc. Klíčové sousloví zde zní: "aby byl na mě hrdý" nebo "já a otec jedno jsme".

Negativní otcovský komplex vzniká naopak negativním postojem otce k synovi nebo k dceři, který v dítěti zanechává pocit, že nikdy není pro svého chladného a náročného otce "dost dobré" a že nikdy nebude pochváleno a přijato: že ať udělá cokoli, bude to vždy špatně. ("Nikdy na mě nebyl dost hrdý"). Přísný otec své dítě vylučuje z jakéhokoli pocitu "my". (On sám v sobě je totiž jedním narcisticky uzavřeným "my"). Tento komplex znesnadňuje dítěti adaptaci ve společenském systému, protože člověk má negativní a úzkostné (nebo naopak odbojné) ladění vůči autoritám. Někdy se člověk stává společenským outsiderem, jindy tento komplex naopak přeroste v neukojitelnou ctižádost. Tímto komplexem trpěl Franz Kafka. Jeho řešení byl únik do oblasti literatury a psaní, kam za ním otec jakoby "nemohl". Na tomto příkladu vidíme, že komplexy nejsou černobílé, protože nebýt tohoto komplexu, tak bychom možná přišli o geniálního spisovatele. Jako u všech předchozích komplexů bývá příčinou neurotická, hysterická nebo narcistní osobnost rodiče, který svou lásku primárně směřuje na sebe nebo kopíruje chování (komplex) svých rodičů či prarodičů.

Zjednodušeně se dá říct, že rodinné komplexy pramení z toho, že matka dává svým dětem příliš mnoho nebo příliš málo lásky, zatímco otec dává příliš mnoho nebo příliš málo respektu (uznání). Nabízí se vysvětlení, že matka, jež sama nebyla milována a příjmána, nebude milovat a příjmat své děti, a otec, který nedosáhl pocitu seberealizace, nebude nabízet respekt a uznání.

U každého člověka jedno z uvedených komplexových témat či ladění vždycky převažuje, ale leckdy se některá prolínají v jakési energetické směsi. Optimální je se z těchto vzorců (komplexů) vyvázat a kráčet vlastní cestou, přestat od (mnohdy neurotických) rodičů očekávat naplnění či satisfakci, kterých se stejně nikdy nedočká, neboť nikdo nemůže dávat to, co je mu samotnému chybí. (Žebrák nebude rozdávat almužny, ale bude žebrat). Dochází někdy k tak převráceným situacím, že (nedostatečně příjmaná a milovaná) matka očekává chybějící lásku od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), zatímco (nerealizovaný) otec očekává chybějící respekt od svých dětí (a může je v tomto smyslu i vydírat), čili že rodiče vyžadují od svých nebohých dětí to, co by jim podle přirozenosti měli naopak nabízet! To nemůže vést k ničemu jinému než k ohromné frustraci na obou stranách.

Jean Liedloffová poukazuje, že všechny tyto frustrující situace nastávají při přetržení principu kontinua - toho, co dítě podle svého genetického kódu přirozeně očekává od svých rodičů a prostředí, do něhož se narodilo, svého kmene. Dítě očekává lásku a přijetí, tělesný kontakt s dospělým, nepřetržitý pocit blízkosti a dostatek stimulujících podnětů z okolí - původně pralesa a nebe, které pozorovalo z bezpečného mateřského objetí za rytmu její chůze. Hlavně chce být ale příjmáno, takové jaké je. Je tak programováno, a pokud to dostane, cítí se celý život "dobré", že "je dobře" a jeho život je díky tomu od základu stabilní. Cokoli se v životě stane nepříjemného, ustojí to, vezme to jako výzvu, hru, projev života. Důvěřuje životu, důvěřuje sobě. Ono je dobře, život je dobře, svět je dobře, vztahy jsou dobře.

Pokud se dítě stane obětí frustrovaných a neurotických rodičů, kteří sami sebe odřízli od zřídla přirozených instinktů (často silou svého zmateného rozumu nebo zmatených příruček), díte má celý život pocit, že ono "není dobře", že život není dobře, svět není dobře, vztahy nejsou dobře. Nedůvěřuje životu, nedůvěřuje sobě. Nedůvěřuje společnosti, která mu nedala to, k čemu je geneticky předurčeno. Jeho existence je od základu asociální a labilní. Takové dítě pak rodičům nezbývá než celý život manipulovat, aby se stalo sociálním, přestože u jihoamerického kmene Jequana, který Liedloffová mnoho let zkoumala, je každé dítě pro-sociální od prvního do posledního nádechu svého života. Nikdy ho nenapadne své rodiče neposlechnout, je rádo, že je užitečné. Jen proto, že ví, že "je dobře". Tolik ve stručnosti k této převratné knize Koncept kontinua, která vyšla již v 70. letech a stala se bestsellerem, do češtiny však byla přeložena teprve v roce 2007.

Jak poznáme, že jsou rodinné komplexy stále aktivní?

Příliš silná láska, příliš silná nenávist či ambivalentní vztah (protože silná láska ve vědomí je vždy kompenzována silnou nenávistí v nevědomí) k některému z rodičů jsou znamením stále rozehrané komplexové situace. Jsme totiž připoutáni jak k tomu, co příliš silně milujeme (a tedy i nenávidíme, neboť nás to činí otroky), tak k tomu, co podvědomě zavrhujeme a odmítáme. Dokonce: v budoucnu se stáváme tím, co milujeme - ale stáváme se také tím, co zavrhujeme. (Nenávidět vlastní matku je tedy nejlepší cestou k tomu, být v budoucnu jako ona.)

Stáváme se tím, co milujeme. Stáváme se tím, co nenávidíme.
Přitom platí paradox: jen ten, kdo se vyvázal z rodičovských komplexů a vzorů, je schopen své rodiče opravdu milovat, cítit k nim ze svého vlastního nabytého prostoru soucit a vděčnost, vyplývající ze svobodně prožívaného života.

Jakákoli extrémní připoutanost je v nevědomí provázena skrytou nenávistí, protože naše vnitřní já touží být svobodné. A naopak, za jakkoli silnou nenávistí, leží kdesi v hloubce rovina čisté dětské lásky, jejíž očekávání zřejmě nebylo naplněno, a proto se překlopila ve svůj protiklad, v nenávist. Jung tento obrat z extrému do extrému označuje slovem enantiodromie.

Málo kdo má tolik štěstí a odvahy, že z těchto vzorců dokáže vystoupit a vykročit na vlastní, individuální cestu k seberealizaci, často za podivného rozčarování ostatních členů rodiny, kteří to vnímají jako křivdu, protože tento jedinec jedná proti jejich zažitým komplexům, od nichž se sami během svého produktivního života nedokázali osamostatnit. Současně však tento jedinec, byť se to zprvu nezdá, otevírá cestu ke svobodě i jim.
Pokud se člověk v produktivním věku nedokáže od tlaků rodinných komplexů osvobodit (cca 80% populace - ano, čtete dobře), dochází k tzv. krizi středního věku: zesílení rigidního chování, jakémusi tvrdošíjnému lpění na zaběhnutých jistotách, na tradici a majetku, zesílené, ale přitom ne zcela uspokojující konformitě, ale především k manželským krizím.




Mocenský komplex

Nejčastější příčinou manželských krizí je mocenský komplex, který se ve vztahu k partnerovi projevuje jako:

• potřeba moci

• potřeba ovládat

• potřeba vlastnit
  

Partner pak totiž na tyto mocenské, manipulativní tlaky reaguje přesně opačným chováním a snaží se naopak "utrhnout se" a "odvázat se". Dochází k rozkolu a mizérii, na počátku níž stojí mocenské přání přetvořit partnera k obrazu svému, což je naprostým opakem bezpodmínečné lásky, která člověka příjmá takového, jaký je.

Mocenský komplex, jak jsme již řekli, vzniká jako kompenzace pocitu méněcennosti (Adler). Podle Junga stojí za mocenským komplexem nevyužitý Erós (v širším smyslu jako láska k životu, tvoření, seberealizaci). Přispívá k němu 1) nefungující partnerský erotický život, ale i 2) nedostatečný pocit seberealizace mocenským komplexem postiženého partnera.

Mocenský komplex slouží jako náhražka za autentický pocit seberealizace.

Pokud mezi otcem a matkou nefunguje proud lásky (Érós) ani seberealizace, matka nebo otec přesouvají toto své nezaměřené libido (jako proud přebytečné energie a pozornosti) nezdravým způsobem na své děti, takže děti jim slouží jako náhradní objekty za jejich nefungující vztah. (Tzv. "overprotective mother" nebo "opičí láska" vyjadřovaná obvykle slovy "chci pro tebe to nejlepší"). Na straně dětí to vede k tomu, že:

• necítí své vlastní potřeby

• jakoby nemohli "volně dýchat"

• cítí pocit viny, že by jednou měli rodinu nebo rodiče opustit

• v budoucnu paranoia a strach ze života (je-li rodič příliš ochranitelský)

Komplex méněcennosti

Komplex méněcennosti se utváří především když:

• jsme podporováni a chváleni tam, kde to neodpovídá našim vrozeným schopnostem (kde rodiče chtějí mít z dětí něco jiného na základě svých představ)

• jsme kritizováni a odrazováni tam, kde talent a schopnosti máme

Zpracováno volně podle přednášky Evy Boháčkové v grafologické škole Calix, 27. 11. 2008
Verena Kast: Otcové - dcery, matky - synové, Portál 2004
Jean Liedloffová: Koncept kontinua, Dharmagaia 2007