Arnold Mindell - rozhovor

Snové pole na pozadí veškerého utváření reality?


Přinášíme překlad unikátního rozhovoru s Arnoldem Mindellem, slavným kvantovým fyzikem, psychologem a terapeutem. Rozhovor vedl Stephan Bodian. Dozvíme se něco více o přístupu, který se nazývá na proces orientovaná psychologie a který překračuje schéma "pouhé terapie".

STEPHAN: Arny, když jsi pracoval jako Jungiánský analytik, objevil si, že "snové tělo" se neprojevuje pouze skrze sny, ale i skrze jiné kanály. Můžeš povědět něco o těchto prvcích a co znamenají?

MINDELL: Když ty mluvíš o nevědomí projevující se skrze sny, já sám si spíš myslím, že nevědomí samo je snící proces; je to proud nebo řeka. Sny jsou pouhými fotkami této řeky. Co mě skutečně začalo fascinovat, byl proces snění za sny.

STEPHAN: Zatímco tradiční Jungiáni jsou celkově fixováni na tu fotku.

MINDELL: Ano. Mnoho Jungiánů se dívají na řeku a hovoří o archetypech, a pak začnou dělat tuto srandovní věc. Říkají, "Víte, když analyzujete a interpretujete jeden archetyp, má tendenci vplouvat do jiného archetypu. Směrem hluboko dolů se archetypy rozmazávají." Co doopravdy říkají je to, že na dně toho všeho probíhá snící proces.

Tento proces se manifestuje mnoha různými způsoby, což záleží na informačním kanálu, kterým jej budeme vnímat. Jedním z kanálů je propriorecepce - cítíte věci uvnitř svého těla v termínech teploty, tlaků, bolestí, sexuálních stimulů atd. Nebo zažíváte věci v termínech vizuálních fantazií, nebo v termínech sluchových fenoménů, jako hlasy, nebo v termínech pohybu - způsobem, jakým zakopnete přes tkaničky od bot nebo učiníte nějaké druhy gest - nebo dokonce i v termínech vztahových procesů. Druzí lidé vám mohou hrát senzorické kanály; můžete zakoušet sebe samé skrze způsoby chování druhých. A tento proces se rovněž může manifestovat skrze mimosmyslové nebo parapsychologické kanály: Stromy něco dělají; nebe na nás naléhá. To je kanál Amerických Indiánů, mohli byste říct. Nevědomí má mnoho cest, jak se manifestovat.

STEPHAN: Říkáš, že druzí lidé v mém životě jsou součástí mého snového procesu. Co tím myslíš?

MINDELL: Myslím tím, že my všichni máme tendenci "vysnívat" si druhé, aby se chovali jako naše snové figury. Způsobuje to, že si tak na tyto lidi projektujeme části nás samých, a způsobuje to také, že si je vybíráme jako partnery, abychom s nimi něco vyřešili. Když říkám, "tak a tak se cítí ten nebo tamten", mohu tím vlastně říkat, že Já cítím to nebo tamto, ačkoliv jsem dosud neidentifikoval tuto osobu jako kanál uvědomění ve mě samém.

STEPHAN: Jak s těmito různými kanály pracuješ? Například, řekněme, že přijde osoba, která je sužována velmi přísným vnitřním kritikem, který ji neustále pronásleduje.

MINDELL: Zaprvé, to nejpodstatnější při práci s lidmi, je schopnost, s níž používáte ty ostatní schopnosti, a jíž nazývám metaschopností. To je cítění nebo postoj, který máte k sobě a druhým. Máte-li soucítící přístup, ten sám generuje to, co děláte.

STEPHAN: Takže ty jednoduše nevezmeš nějakou techniku a nepoužiješ ji. Spíše, přijde to z tvého nitra v ve spojení s láskou a péčí ohledně druhých.

MINDELL: Přesně tak. Když máš soucítící přístup k druhým lidem, automaticky zachytáváš jejich zpětnou vazbu a reaguješ na ni. Někdo s přísným vnitřním kritikem může začít hláškou, "Neustále slyším vnitřního kritika." A já bych mu řekl, "Chceš mu nyní naslouchat?" Pokud by mi řekl, "Ne, nesnáším ho. Poslouchám ho pořád," mohl bych na její negativní zpětnou vazbu odpovědět slovy, "OK, tak pojďme mluvit o něčem jiném." Po chvíli by se mohla vrátit zpět ke kriticismu, a já bych jí znovu doporučil, aby do něho šla. Pokud by mi dala v tomto bodě pozitivní zpětnou vazbu, naslouchal bych chvíli jejímu vnitřnímu kritikovi, ptal bych se, kdo to je, zda-li je to muž nebo žena, její matka nebo manžel či její šéf atd.

Pak by mohla říct, "Ach, bolí mě žaludek." Nyní přepnula na proprioreceptivní kanál. "Jaký to je pocit?" Mohl bych se zeptat. "No, je to špatný pocit." Řekne ona, svírajíc současně ruku v pěst. Potom bych mohl amplifikovat ( jedná se metodu, v níž vystupující vjemy netlumíme, ale naopak zesilujeme dalšími asociacemi - pozn. překl.) tu pěst zatnutím jejího bicepsu, sevřením jejího krku a napnutím její tváře. Najednou řekne, "Teď vypadám jako můj otec." "Jaké to je?" Ptám se. "Vypadá jako vy!" V tomto okamžiku bych pravděpodobně řekl, "Nemůžeme to vzít dovnitř? Musí to být projektováno navenek? Skutečně mě kritizujete? Já si prostě myslím, že mě jen nemáte ráda."

STEPHAN: Teď jsi ve vztahovém kanálu.

MINDELL: Přesně. To je to, co nazývám "vysníváním", což je vztahová práce. Pak se, jako terapeut, musím podívat dovnitř sebe a zjistit, zda nějaká má část není vůči ní vskutku kritická. Může být, v kterémžto případě to musím rozpoznat a mluvit o tom. Můžeme se vrátit tam a zpět, dokud si ta osoba neuvědomí, že nejsem jako její otec, ale že otcovská část je v ní.

STEPHAN: K čemu nyní odkazuješ, pokud se nemýlím, je to, co nazýváš "snové pole", v němž lidé a objekty nabývají kvalit našeho snového procesu.

MINDELL: Ano. Vysniváme si svět okolo nás jako naše vlastní snové pole. Všechny tyto odlišné části a role jsou přítomné v každém z nás i v prostředí. Když si něco vysníme, vyvoláme určitou část, aby hrála roli v našem vlastním evolučním procesu. Například, pokud postrádám uvědomění pokud jde o plachou část mě samého, mohu si tě vysnít, abys mi tuto část reprezentoval, abych vyvážil mou jednostrannost, a ty si mě můžeš vysnít, abych reprezentoval tvou smělou část. Pak začneme zakoušet jeden druhého jako snové figury, jako protiklady uvnitř nás samých. Už jen tím, že jsme jednostranní nebo nevědomí, konstelujeme snové pole.

STEPHAN: Freudiáni by mohli říct, že jsi "přenesl" určité kvality své matky či otce na někoho jiného. Jungiáni by hovořili o projekci archetypu.

MINDELL: Ano, to jsou jen odlišené způsoby, jak mluvit o tom samém, až na to, že někdy se věci přihodí synchronicitně, takže nemohou být vysvětleny v termínech pouhé projekce. Například, zdá se ti, že k tobě mluví obrovský pták, a druhého dne jdeš po ulici a poprvé v životě do tebe narazí obrovský pták. To není něco, co můžeš vysvětlit v termínech pouhé projekce. Svět se někdy doslova chová jakoby to byl senzorický kanál, jako by byl součástí tvého snového pole.

STEPHAN: Často nazýváme takové události jako náhody, dokud nenavrhneš, že mají význam.

MINDELL: Ano. Jak víš, většina lidí uvažuje jako fyzici. Věří, že nepředvídatelné události jsou pouhou nahodilostí nebo shodou okolností. Ale psychologové a spirituálně orientovaní lidé si uvědomují, že to nepředvídatelné, ta událost, co se stane pouze jedinkrát, je sama o sobě velmi významná. Například, žena s níž jsem jednou pracoval, měla velmi ostrou bolest ve svém pravém prsu. Žila v té době v Los Angeles, a později zjistila, že přesně ve stejném okamžiku, kdy měla tuto bolest, její sestra v New Yorku zemřela na rakovinu prsu. Ona sama nakonec objevila rakovinu v tomto prsu. Takže jedna jediná událost může být velmi důležitá.

STEPHAN: Co navrhuješ, koresponduje s Východní filozofií. Například, I Ťing se důkladmě zaobírá jednorázovými událostmi, které se dějí simultánně. Ta myšlenka je, že existuje pole smyslu, a věci, které se dějí ve stejný okamžik, jsou nějak propojené smysluplným způsobem.

MINDELL: Přesně. To je to, že svět se chová jako kanál. V tom, co říkám, skutečně není nic nového. Tyto myšlenky jsou přítomné, například, v Taoismu. Mohl bys říci, že se jen snažím naučit, jak následovat Tao, nejen o tom mluvit.

Každý je v srdci Taoista. Každý se snaží následovat přirozenost přírody, ale nemáme dostatek nástrojů, abychom tuto filozofii převedli do praxe. Všude po celém světě - například, pracovali jsme i v Africké buši - lidí říkají, že věří v lidskou podstatu. Ale jakmile někdo onemocní, bojují s nemocí, místo aby se snažili najít smysl nebo účel skrytý za ní. Myslím, že prostě jen zatím neví jak.

STEPHAN: Pověz něco víc o tom, jak vidíš procesní práci jako jakýsi druh Taoismu.

MINDELL: Taoismus pro mě znamená uvědomit si a následovat to, co se skutečně děje - ať už záměrně nebo nezáměrně, vědomě nebo nevědomě. Psychologie orientovaná na proces je prostě jen způsob, jak to dělat.

STEPHAN: Většina z nás se umí dostat do souladu se svým vědomým procesem, ale nevypadá to, že bychom měli nástroje jak se sladit s naším nevědomým procesem. Na proces orientovaná psychologie pak nabízí metodu, jak se sladit s celým procesem, vědomým i nevědomým.

MINDELL: Správně. Dokonce i dnešní Taoisté napravují neustále tělo. Tvrdí, že se snaží dostat k Tao harmonizováním těla. Ale proč jej harmonizovat? Proč nekráčet s Tao ne-harmonie? V I-Ťingu existují konfliktní hexagramy, stejně jako hexagramy představující stagnaci. Tao má okamžiky konfliktu stejně jako okamžiky harmonie. Proč nepřijmout obojí?

STEPHAN: Jinými slovy, proč nedovolit, aby tu byl konflikt, pracovat s tím, jaký je, dovolit, aby se rozvinul?

MINDELL: Přesně tak. Představme si například ženu, která přišla na náš seminář a měla poškozenou ploténku v zádech. Musela být vnesena dovnitř; byla v podstatě paralyzovaná. Divila se, jak bychom s ní mohli pracovat. Řekli jsme, "Pojďme jen následovat přírodu. Cesta nás povede. Podívejme se, kam nás zavede." Začala následovat své bolesti a pracovat se svým dechem a tělem. Zakrátko se začala spontánně pohybovat. Zatímco se pohybovala, řekla, "Co mám dělat dál?" Řekl jsem, "Pojďme následovat, co se ti zrovna děje." A tak jsme následovali její dýchání, a jak jsem lehce tiskl své ruce na její hrudník, zničehonic řekla, "Cítím, jako bych se pohybovala zvláštními směry." Řekl jsem, "Dobře, udělej to." Pomohl jsem jí následovat své tělo tím, že jsem ji rukama postrkoval ve směrech, jimiž se již pohybovala, následuje její tělesné signály. Dost brzy, jakoby nic nebylo nemožné, se začala ohýbat dozadu v jogové pozici nazvané Most!

Na někoho s poškozenou ploténkou je to zázrak. "Bolí to," řekla, "ale z nějakého důvodu, se nyní cítím dobře." Nevěděl jsem, co bych jí poradil, a tak jsem řekl, "Následuj ten svůj dobrý pocit." Pokračovala pohybem vzad a nakonec řekla, "Můj Bože, jsem ukřižována a povznesena." Začala brečet, a měla silný náboženský prožitek. Zůstala tam po dlouhý čas, ohnuta dozadu v pozici polovičního mostu, hluboce dýchajíc. Pak se ohnula vpřed, normálně se zas posadila, a poděkovala mi.

"Připomíná vám to nějaký dětský sen?" Zeptal jsem se. Řekla, že první věc, na kterou si může vzpomenout, je, že lidé v UFO přicházejí, aby ji vyzdvihli. Proces povznesení se jí snažil po všechny ty léta přihodit, a manifestoval se v jejích zádech. To je příklad, jak následovat Tao přítomnosti.

STEPHAN: A co její záda?

MINDELL: Její záda se okamžitě cítila lépe. Posadila se bez pomoci či podpory, stoupla si, usmála se, a prošla se okolo. Zářila - přihodilo se jí něco důležitějšího než bolest zad.

Nevím, zda změny vydržely. Ale nepovažuji to za tolik podstatné jako zvýšené uvědomění, což bylo to, k čemu jsme směřovali. Nesnažíme se lidi léčit.

STEPHAN: Ale neznamená "psychoterapeut" - ten "kdo se snaží léčit psýché"? Co chápeš pod pojmem léčivý proces?

MINDELL: Slovo "léčení" implikuje někoho, kdo je nemocný. S touto metaforou už nepracuji. Pokud lidé trvají na tom, vnímat sebe jako nemocné, oceňuji jejich způsob vidění věcí, a můžu se dokonce snažit léčit je. Ale považuji léčení za příliš omezený koncept. Raději se dívám na nemoc jako na sen, jenž se snaží vstoupit do vědomí. Pokud člověk jde do těchto prožitků, skoro nikdy to není nemoc, ale nějaký intenzivní proces, který se snaží přihodit.

Vietnamský buddhistický učitel Thitch Nhat Hanh říká, že pravé porozumění přichází z ponoření sebe sama dovnitř řeky. Předchozí znalosti jsou blokem v porozumění. Pokud si myslíš, že jsi nemocný, je to v pořádku, ale je to i blok ke skutečnému porozumění. Kdo ví, zda jsi nemocný? Kdo ví, co se ti skutečně děje?

STEPHAN: To, co říkáš, je to, že navzdory našim vlastním malým myšlenkám, jak si přejeme, aby věci byli, pod tím vším, je hlubší, univerzálnější proces, který se potřebuje uskutečnit, skrze nás a skrze svět. To je to, co nazýváš "snovým tělem."

MINDELL: Ano, přesně.

STEPHAN: Nebo může být nazván Tao, nebo Bůh. My všichni potřebujeme být s ním sladěni.

MINDELL: Ano. Skutečně na tom nic není. Někdy se cítím provinile, že nedělám víc. Nemohu uvěřit tomu, že tyto úžasné prožitky vyvěrají z lidí jako výsledek mého takřka nicnedělání. Jen čekají, aby se staly; všechno, co musíme udělat, je trochu jim pomoci na svět. (Orig. "to mother them a little").

STEPHAN: A tehdy nastupuje technika.

MINDELL: Ano, know-how, bdělost. Je to jako spirituální cvičení ve smyslu být si vědom toho, co se děje a být připraven to přijmout, spíš než to odmítnout.

STEPHAN: To, co děláš, zní jako něco víc, než jen terapie. Pod tím vším je spirituální dimenze.

MINDELL: Ano. Spirituální komponentou je víra v proud našich vjemů. Nakonec, co jiného je zde? Naše vjemy jsou jedinou realitou, jíž známe. Pokud věříme ve vjemy druhých lidí namísto svých vlastních, zříkáme se sebe sama, a zanedlouho se i přestaneme milovat. Ale pokud si ceníme více našich vjemů a následujeme je, můžeme se nakonec stát celistvými. To je něco zcela odlišného od toho, co obvykle děláme.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je vlastně inherentně obsažena kritika nejen konvenční psychoterapie, ale i mnoha spirituálních technik. Můžeš o tom říct něco víc?

MINDELL: Většina tradičních spirituálních technik jsou behaviorální programy. Učí tě, jak se chovat určitým způsobem a vidět určité způsoby vnímání jako špatné nebo nedůležité. Například, pokud zakoušíš bolest, obvykle ji necháváš být nebo ji ignoruješ. Zatímco, pokud skutečně věříš svému vnímání, neřekneš, "To je jen mé tělo," ale spíše "To je mé tělo, a bolí to. Všímám si mé tendence bolest ignorovat, ale nepomáhá to. Možná je mé tělo moudré. Možná se mě snaží něco naučit."

STEPHAN: Zatímco duchovní učení nás učí říkat, "To je pouze mé tělo. Co je skutečně podstatné, je duch."

MINDELL: Ano. Pokud to uděláš, nevyhnutelně tak podhodnocuješ určité kanály - v tomto případě, propriorecepci. Myslím si, že lepší učitelé, moudřejí studenti, tuto chybu nedělají. Ale pokud nejsi učen cenit si všech svých vjemů, pak spirituální cvičení neplní svůj účel, jímž je naučit tě otevřít se a milovat celou lidskou bytost. Je tu nedostatek plné srdečnosti. S některými duchovními učiteli a skupinami, můžete cítit, že určitá vaše část je přijímána, ale celek ostatních není

Nebo, pokud jsi dobrým ekologem, musíš se divit, kam se tvé signály a procesy - tvé části hledající vyjádření - poděli, když si je popřel či nechal odejít. Obvykle si myslíme, že negativita odešla někam do vesmíru, nebo ji bohové strávili, nebo něco takového. Nyní víme, že svět je velmi malý, a negativita jen tak nezmizela. Jde do tvého těla, do méně ovladatelných procesů, možná do buněčných nebo metabolických nebo rakovinových procesů. Nebo jde do tvého partnera, který tě nenávidí. Nebo jde do nehod na rohu ulice nebo do kolektivního nevědomí, aby zasáhla tebe a mě. Podceňování určitých vjemů a nechávání je pouze odejít je jako vyhazování papírových odpadků na ulici. Někdo to nakonec bude muset uklidit.

Duchovní cvičení hovoří hodně o soucitu, ale soucit také znamená mít soucit směrem ke všem svým vjemům, dokonce i k těm nešťastným, a snažit se je vnímat, zpracovat je.

Například, co když jsi skutečně rozzuřený  na svého partnera? Pokud jednáš mile a předstíráš, že se nezlobíš, tvůj partner si tvůj hněv stejně vyžere. Zatímco, když pracuješ se signály svého vzteku, může tě provést na jiné místo.

Mám na mysli určitý pár, s nímž jsem nedávno pracoval. On neustále spal s někým jiným, a ona kvůli tomu zuřila, ale neřekla to. Když se posadili k sobě, její oči se doširoka rozevřeli. Takže, řekl jsem jí, "Když takto otevřeš oči, o čem to je?" Zírala na něho a řekla, "Jsem na tebe naštvaná!" Snažila se vyjádřit energii hněvu skrze své oči. Přirozeně, jeho oči se také široce otevřely, a byli absolutně rozzuření jeden na druhého.

Ona řekla, "Nenávidím tě za to, že spíš se všema těma ženskýma."

On řekl, "No, ty nestojíš za nic, atd. atd."

Pak se její hlas zklidnil. Tak jsem jí řekl, "Následuj to."

"Jen sem se snažila naštvat," řekla.

"OK," řekl jsem. "Jestli jsi naštvaná, pokračuj." Na chvíli pokračovala, ale její hlas se začal vytrácet.

"Myslím, že bys měla následovat tento zklidňující signál," Řekl jsem. "Co se děje teď?"

"Nyní se cítím velmi klidná," řekla. Pak se uklidnil i on, a oba dva seděli v tichosti. Nebyli to meditující, ale začali meditovat, a on se nakonec rozplakal.

"Co to bylo?" Zeptal jsem se.

"Nikdy jsem nevěděl, že bych s ní mohl být v takovém tichu jako je teď. Je to moc krásný," řekl. A objali se.

Celý proces zabral šest nebo sedm minut. Je to příklad, jak následovat Tao okamžiku jako cestu k lepšímu vztahu. Problém je, že jako se lidé odpojí od jednoho signálu, přilnou k jinému. Jakmile mají volnost být vzteklí, zaseknou se ve svém vzteku a nemohou se pohnout k ničemu dalšímu.

STEPHAN: Jak chápeš proces individuálního růstu a transformace?

MINDELL: Vypadá to, že existuje řada různých fází nebo stádií v evoluci vědomí. Existuje stav analytické pozornosti, v níž se díváš dovnitř sebe, zaznamenáváš různé aspekty, máš různé vhledy, a začínáš o nich přemýšlet; můžeš začít meditovat nebo se dostat na Jungiánskou analýzu nebo nějaký jiný druh verbální terapie.

Pak je zde to, co nazývám Buddhistické fáze, v níž pozoruješ věci a necháváš je skrze sebe procházet. Zde si rozvineš to, co buddhisté nazývají pozorující vědomí. Po nějaké době, cos to dělal delší dobu, si začneš všímat, že mnoho myšlenek a emocí ve skutečnosti neprochází skrz, zasekávají se. Pak můžeš zvažovat na proces orientovanou fázi, kde si všímáš věcí, které vystupují, ale namísto, abys je nechal jít, nasedáš na ně a jezdíš na nich, pomáhaje jim projít rychleji jejich amplifikací nebo zintenzivněním. Potom všem, existuje ještě další fáze, v níž si uvědomíš, že všechno, co děláš, je jenom nějakou fází, a že veškeré metody fungují dobře v určité fázi tvého života, závisejíce na tom, co se ti v danou dobu děje. To je, myslím, jedna z nejvyšších fází.

STEPHAN: V tom, co říkáš, je ten smysl, že transformace je neustále probíhající proces; není to jen jednorázová událost.

MINDELL: Transformace pokračuje právě teď až do posledního úderu srdce. Viděl jsem, jak to probíhalo i s lidmi ve stavech kómatu.

STEPHAN: Jak pracuješ s lidmi v kómatu? Chci říct, podle všech standardů, se s nimi nedá komunikovat.

MINDELL: Ano, nemůžeš je probudit v obvyklých významech. Ale podle mé zkušenosti vím, že lidé v kómatu se snaží probudit. Problém je, že lidé kolem nich neví, jak s nimi komunikovat. Obětavý člověk může meditovat nebo je držet za ruku. Ale to obvykle nestačí. Pokud následuješ jejich dýchání a amplifikuješ zvuky, které vydávají, takřka všichni z nich se probudí, kromě těch, kteří měli vážné poškození mozku, kde svaly již správně nefungují. Dokonce mezi těmito lidmi, většina z nich otevře oči, soustředí se  a dávají ti zpětnou vazbu. Zvláště lidé v metabolickém kómatu - ti, co jsou v kómatu kvůli chemickým změnám v krvi - probudí se a procházejí těmi nejneuvěřitelnějšími příběhy.

STEPHAN: Takže ve skutečnosti jsi schopen, ve většině případů, komunikovat s těmito lidmi a zabavit je až do okamžiku, kdy procitnou?

MINDELL: Ano. Vezmi si Johna, například, černocha, kterého zmiňuju ve své knize. Ležel v nemocnici v kómatu šest měsíců, sípající a hlučící tak, že budil ostatní pacienty. Šel jsem ho navštívit a dělal jsem zvuky spolu s ním zatímco jsem jemně tiskl jeho ruku. Asi po deseti minutách otevřel oči a řekl, "Tys to také viděl?" Řekl jsem "Ano, viděl. Co vidíš?"

"Velká bílá loď přijíždí pro Johna!"

"Nasedneš na ni?" Zeptal jsem se.

"Já ne," zařval, "Já na tu loď nejdu."

"Proč ne?" Zeptal jsem se.

"Ta loď jede na prázdniny. Já musím ráno vstávat a jít do práce."

John tvrdě pracoval celý svůj život a nyní mu táhlo přes osmdesát. Rakovina z něj udělala hromádku kostí. Zasekl se na konci života, protože si neuměl dovolit odjet na prázdniny. Tak jsem mu řekl, "Dobrá, vstát ráno a jít do práce, to mi zní dobře. Ale než to uděláme, pojďme se podívat na loď. Podívej se dobře dovnitř a podívej se, kdo tu loď řídí..." Tak vešel do lodě a řekl s velkým vzrušením, "Páni! Tam dole jsou andělé, a ti tuhle loď řídí."

"Chceš se jich zeptat, kam jedou?" Zeptal jsem se.

Šel znovu dovnitř, otočil své oči vpravo, jakoby něčemu naslouchal, a pravil: "Ta loď jede na Bermudy."

"Dobře, a co to stojí?" Řekl jsem, protože jsem věděl, že je to praktickej chlap. Po minutě odpověděl,
"Nestojí to nic."

"Přemýšlej o tom," řekl jsem. "Měl's někdy prázdniny?"

"Neměl. Nikdy. Jen jsem dřel a dřel a dřel."

"Dobře, přemýšlej o tom. Dobře se rozmysli."

Nakonec řekl: "Pojedu na prázdniny! Nic to nestojí, a jede se na Bermudy."

Řekl jsem, "Je tu šance, že když se ti to nebude líbit, možná se otočí a pojede zpátky."

"Jasně, můžu z té lodi kdykoli vystoupit."

"Udělej, co chceš," Řekl jsem mu, "Já věřím tvému rozhodnutí. Pospíchám a musím teď jít za někým jiným." On zavřel oči a bylo to. Když jsme se vrátili za 30 minut, byl mrtvý. Odjel na Bermudy.

STEPHAN: To je krásný příběh.

MINDELL: Ano, je. Dělal jsem to téměř 15 let, ale nikdy jsem o tom nikomu nevypravoval, dokud má žena, Amy, se mnou nezačala chodit do nemocnice. Myslel jsem, že by mi nikdo nevěřil. Elisabeth Kubler-Rossová řekla, že mi věří, ale sama to nikdy neviděla. Lidé většinou nepracují s komatickými stavy.

Měl jsem podobný zážitek se svou matkou. Měla mrtvici a spadla do kómatu a nepředpokládalo se, že by byla schopná mluvit. Pracoval jsem s jejím dechem a zpoza svého sípání začala vydávat zvuky a pak - písnička! (Brouká melodii Row, row, row your boat). Začali jsme zpívat společně, a já zpíval slova, protože nemohla dost dobře hýbat ústy. Když jsme se dostali nakonec posledního verše, má matka zařvala, "Život není nic než sen!"

Nemohl jsem tomu uvěřit! "Ale všichni si mysleli, že jsi v kómatu," řekl jsem. "Nevím, o čem to mluvíš," odpověděla. "Zavoláme všem příbuzným," řekl jsem, " a budeme zpívat." A ona zazpívala "Život není nic než sen" všem svým známým, než zemřela.

Přeloženo z anglického Yoga Journal, kde se článek objevil v dubnu/květnu 1990, autorem tohoto blogu. Anglická verze zde.

Individuální konstelace 

(technika vyrůstající z Mindellova přístupu)

Jiný rozhovor: Arnold Mindell - "V ohni wolrdworku"

Arnold Mindell na wikipedii