Průchod traumatem / cestovní bedekr pro ty, kdo o všechno přicházejí / čas transgrese, kdy staré už není a nové ještě není
Představ si, že bys všechny své nervové dráhy a plochu tvého citlivého vnitřního těla, které si vše pamatuje už od početí, rozvinul na plochu jednoho fotbalového hřiště.
Evropa (na této velké mapě) by byl kontinent tvého já a vzpomínek, které znáš, celý tvůj dosavadní svět se všemi lidmi tak, jak je znáš.
A pak by ti na rameno přistála sova a řekla by: celý asijský kontintent, přes Ural až po Kamčatku a dole na jih až do Indie: to je tvé trauma. Zatím bylo dobře ukryto, protože jeho obsahy bys zatím neunesl. Nevíš o něm skoro nic. Jen občasné vpády najezdniků z Asie vnímáš jako výkyvy nálad a více méně si s nimi poradíš. Porazíš je, obsahy potlačíš a je klid.
Pokud by se tvá duše rozhodla ke zpracování celé traumatické struktury, podobalo by se to stěhování národů. Všechny evropské říše by padly. Nepřežila by ani jediná. Celé svazy by se daly do pohybu. Říše by padaly a postavály, nezůstal by kámen na kameni. Trvalo by to celý středověk, než by došlo k integraci všech prvků valících se z nevědomí. Teprve v renesanci bys zaznamenal zvedání celkové úrovně vědomí, která by začala překonávat tu antickou: stav vědomí před vpádem traumatu. Zaznamenal bys nárůst kreativity a nových pohledů, o kterých se ti předtím ani nesnilo.
Na úrovni lidských let by to byly celé roky až desetiletí.
Jak by se kdokoli chtěl k něčemu takovému odhodlat?
K tomu se nikdo na (úrovni ega) neodhodlává, k tomu dochází automaticky, když se duše (celek psychiky) rozhodne, že uvolní nevědomé síly (Asii) a že si s tim stávající vědomí (Evropa), poradí. Že dosavadní vývoj dostal Evropu na ten stupeň síly a vývoje, že bude schopná asijský vpád integrovat, byť dlouhodobě. Pokud by v teto fázi Evropa ještě není, trauma zůstane odizolováno a vývoj probíhá ještě jinak nebo po velmi drobných částech, uvolňováných z traumatických struktur psychiky.
Co bys človeku v této fázi vývoje (stěhování národů až renesance) poradil?
Nic nebrat za definitivní, vše je v pohybu, všechny (tvé) velké pravdy se hroutí a přemapovávají. Dnešní mapa popírá tu včerejší, tak rychle se vše mění. Vše je tekuté a prozatimní. Lépe se do tohoto toku uvolnit jako při sjíždění řeky, brát to jako dobrodružství. Stejně nemůžeš příliš ovlivnit, než tady a teď procházet tím, co ti řeka přináší. Tak se do sebe usaď, nech vše dít, jako ve velkém interaktivním kině. Nic není definitivní, obrazy všeho se hroutí a povstávají, nic nelze brát příliš vážně. Z démonů mohou být zítra svatí a naopak. Žádné velké pravdy o tom, jak co bylo a je a bude, nejsou jisté. Vše je v pohybu. Vidíš vznešenou smrt s kosou tančit, vidíš tuto temnou tvář boha, boha ukončujícího, tančit, tančit nad hroby, démony a maskami. Padají jedna za druhou. Vidíš potoky krve. Zrůdnou masu, odcházet. Vše se odplavuje a tu a tam krátce svítá a ty vidíš tančit i anděly nebo elfy (podpůrné bytosti), ale to trvá jen vteřinu. Masa se válí dál, vše se proplachuje a uvolňuje. Vše odtéká, mizí, už není. O vše přijít, je dar a odlehčení. O vše nepřijít, to je prokletí. Pak budeš prosit, abys o to přišel, ale božské síly nebudou vanout a budeš usínat, přikován k mrtvému velbloudu uprostřed pouště, zatímco ti, co o vše přišli, budou surfovat s delfíny, neboť ty síly, které odnímají, také obdarovávají, ve správný čas a teprve "o vše přijít" vytváří prostor, v němž je možné cokoliv velkého uskutečnit. Tak se to jeví z perspektivy duše. Jen když o vše přicházíme, je "fotbalové hřiště" (psychika s celým nervovým systémem) volné k proměně: velká proměna stojí vše. A je k nezaplacení a nikde ji nemůžeš koupit; je to odměna a splátka duše po dlouhém čekání, kdy se s ničím pohnout nedalo.
Zdá se to nepochopitelné, naše optika, náš dějepis velebí velké stabilní říše, a o době stěhování národů nevíme skoro nic. Stejně tak se nemůžeme připravit věděním na fáze akcelerovaného růstu, fáze velké proměny. Ta se bez integrace traumatu neobejde. Trauma je hlavní materie, o kterou jde. Uhlí a ropa, kterou topíme. Tu nyní dodáváme z Asie a arabského světa a v Evropě rafinujeme a kreativně přepouštíme do nových struktur, do nových měst a říší.
Proto se pohodlně usaď, kdekoli zrovna jsi, milý příteli, a pamatuj: nic neber příliš vážně, nic neber za jisté, scénáře ve tvé střižně se přepisují desetkrát za den. Uvolni se, nech vše dít, vše se uděje samo. Buď jen divákem ve svém kině a nech se omývat vody proměny.
Nech valit krev, ať se valí, nech valit černou ropu, ať se valí, nech valit slzy, ať se valí. Nic z toho neznamená příliš, vše se takto uvolňuje. Vidíš třebas své jiné životy, jak se valí jako obrazy, jak podmiňují tvou situaci, neznamená to příliš: obrázky v kině Nicoty. Nyní tvoří Nicota, velké lůno, velké bohyně s kosou. Nekonečný potenciál se uvolňuje a stoupá. I když zdánlivě nemáš nic, i když tvé ruce svírají písek na poušti, malé neviditelné drahokamy nevidíš, navyšuje se potenciální magma tvé duše: interaktivní mnohovrstevnatá tvořivost, z níž vše dějové teprve povstává. Tým skvělého režiséra, scénáristy, kameramana a herců, čili potenciál kreativity má mnohdy vyšší hodnotu než jeden konkrétní film. Tento tým natočí desítky dobrých filmů. Nyní jej synergicky zvedáme. To je faktor neviditelné potenciality, který se nyní navyšuje. Bohyně Nicoty, která tančí, tvaruje tvůj nekonečný potenciál v souzvuku s pohybem světa, to je něco, co lineární plánující ego zhlížející se ve stabilních říších, neumí zařídit. Lopotné ego nevidí příliš daleko, a zvlášť za časů bouře, kdy tančí Nicota. Dobrá Nicota. Dobrá Nicota odvádějící dobrou práci. Je to jedna z tváří Nekonečného Boha bez tváře. Až ona skončí svou práci, kov opět zatuhne a nové říše opět povstanou. Nicota se stará o úklid. To, co postává skrze to, je ryzí příroda, extatický vodopád. Proto se pohodlné usaď, milý příteli a řekni své Ano tanci Nicoty, tanci proměny. Když je nejtemnější bouře, andělé dují do trubek nejsilněji, ale přes poryvy bouře to neslyšíš. Až zpětně, až se vše usadí, uvidíš své zástupy a velké dílo.
Teď jen projdi skrz.
Nech vítr, vodu, oheň s zemi konat jejích práci. Vše se děje samo. A jen někdy vzhlédni přes rameno, uvidíš náš laskavý pohled.
V teto fázi platí, že vše se vyřeší samo od sebe, jako se usadí vlny v rozbouřené sklenici. Vše se vyřeší samo od sebe. Jen nech konat To jeho práci.
Děkujeme, příteli.
Žádné komentáře:
Okomentovat