Psychologie hodnot

Hodnoty z hlediska psychologie spadají do psychologie motivace, neboť stejně jako potřeby tvoří základní komponenty našich životních motivací. Chceme-li pochopit a poznat konkrétní lidskou osobnost v její komplexnosti, musíme znát:

1. její vlastnosti (charakter, temperament - např. "je energický a útočný"),
   
2. její schopnosti (co umí, jaké má předpoklady, např. IQ, tvořivost - např. "je chytrý v matematice") a
   
3. její motivační dynamiku. (např. "cítí jako poslání pomáhat druhým") . Právě do této třetí složky spadají hodnoty. Zatímco potřeby jsou společné všem lidem (všichni potřebují spánek, jídlo, sex, pocit bezpečí, lásku atd.), hodnoty jsou u každého člověka rozdílné.
   

Hodnoty jsou základní postoje ke všem oblastem života (lidem, předmětům, situacím i činnostem), které se nepřetržitě promítají do všech našich aktivit, pocitů a myšlenek. Tvoří základní složku naší motivace.

Hodnoty jsou ty životní postoje, které vypovídají o tom, čeho si v životě nejvíce ceníme, vážíme, co považujeme v životě za nejpodstatnější, a které nás nejsilněji motivují v dosahování našich cílů. (Synonymem pro hodnoty by mohly být životní priority).

Přitom každý člověk si nejvíce cení něčeho jiného: mluvíme o tom, že každý má odlišnou hodnotovu hierarchii. Někdo si nejvíce cení úspěchu, pro jiného je úspěch cosi naprosto bezcenného, jelikož na prvním místě touží po poznání. Někdo si nejvíce cení příjemných, hedonistických prožitků a okamžiků krásy, avšak opovrhuje snahou mít moc nad druhými, která je pro jiného (politicky zaměřeného) člověka zase naopak klíčová. Každý má v sobě jinak srovnané hodnoty a V. E. Frankl připomíná, že jsme až do posledního dechu povinni podle těchto hodnot žít.

Malé zamyšlení. Jaký je rozdíl mezi hodnotou a cenou? Cena je měřitelná a vyčíslitelná, hodnota nikoliv. Kolik stojí obraz? To je jeho aktuální cena na trhu s uměním. Ale jaká je jeho hodnota? Na to nemůže nikdo zcela přesně odpovědět. Jakou hodnotu má lidský život? Nevyčíslitelnou až nesmírnou. Přesto, pro Jana Palacha měl jeho vlastní život menší hodnotu než hodnota pravdy a svědomí. Chtěl-li být odpovědný a věrný svému systému hodnot, musel se zachovat tak, jak se zachoval. Vzdal se svého života ve prospěch jiné, dle svého svědomí, vyšší hodnoty.

V praxi naše hodnoty neustále přehodnocujeme a měníme jejich pořadí. V první polovině života můžeme například považovat za nejvyšší hodnotu úspěch, v druhé naopak užitečnost druhým. V některých životních situacích mohou být naše různé hodnoty v konfliktu a my musíme volit. Musíme položit naše srdce na misky vah a zvažovat, která hodnota je pro nás vlastně zá-važnější. Tu méně závažnou musíme ve vyhrocených životních situacích leckdy obětovat. Rozhodování je pro nás někdy tak obtížné proto, že se neumíme vzdát něčeho ve prospěch něčeho jiného. Nejraději bychom si podrželi všechno, to i to, a proto se neumíme rozhoupat k dalšímu postupu dopředu. (Jenže, jak říkají existencialisté, i nerozhodnutí se je vlastně rozhodnutím - rozhodli jsme se nerozhodovat. Volbě nikdy neujdeme). V každý okamžik musíme zvažovat, co má pro nás vyšší hodnotu. Jedině ujasněná silná hodnota může vést k přímo k nějakému cíli. Když o někom říkáme "on ví, co chce" většinou tím máme na mysli, že má ujasněnou hodnotovou orientaci. (Máte-li srovnaný váš žebříček priorit, máte vlastně funkční "rozhodovací algoritmus" pro většinu životních situací.) Už méně se mluví o druhé straně této mince: také se musel něčeho vzdát, cosi opustit.

"Žádný člověk nemůže jezdit zároveň na dvou koních a napínat dva luky. Sluha nemůže sloužit zároveň dvěma pánům, neboť bude jednoho ctít a druhého urážet."

(Evangelium podle Tomáše, 47)

Morris - tři životní cesty

• buddhistická (sebeovládání a dosažení nirvány)

• prométheovská (naučit se účinně zacházet se světem)
  

• dionýská (touha po prožitích, "užívat si", hledání extáze)
  
  

Viktor E. Frankl


Život jako nepřetržité hledání smyslu.


"Život člověka má svůj smysl. Po smyslu života se neptáme, ale odpovídáme na něj tím, že za život přebíráme odpovědnost."

• tvůrčí hodnoty (hledáme smysl skrze naší práci a aktivity, skrze to, co po sobě zanecháváme

• zážitkové hodnoty (hledáme smysl skrze estetické prožitky, které nás naplňují)

• postojové hodnoty (i když jsme ve vězení, máme vždy možnost příjmout zodpovědnost přinejmenším za změnu svých postojů; tuto odpovědnost za své postoje si sebou neseme až do posledního výdechu)
  

Sprangerova typologie hodnotých orientací



Teoretický typ. Jeho hlavní hodnotou je poznání a pravda. Abstraktní, vědecké či filozofické přístupy ke světu. Je spíše intelektuálem, logikem, vytváří systémy. Chce se dobrat toho, jak se věci mají. Je racionálně kritický a spoléhá na empirické důkazy (vědec) nebo se více ubírá cestou myšlenkové spekulace (filozof). Abychom ilustrovali relativitu hodnot, budeme následující typy vysvětlovat z pozice teoretického typu, který - jak známo - hledá "pravdu" - a pokusíme se vysvětlit, v čem hledají tu "svojí pravdu" ostatní typy.



Ekonomický. Hlavní hodnotu je užitečnost. Jeho cílem je obhájit svou existenci, přežít, zakoušet tělesné pohodlí a uspokojení fyzických potřeb, mít se dobře, dosáhnout komfortu, bohatství a blahobytu (např. bussinesman). Vše mimo toho, co mu slibuje, že se bude mít "lépe" či "hůře" je mu podružné. Bude se orientovat na maximalizaci příjmů, pohodlné bydlení a životní jistoty. "Chcete vědět pravdu?" "Podle toho kolik mě to bude stát a co z toho budu mít."





Estetický. Hlavní hodnotou je krása. Život vnímá jako subjektivní hru obrazů a proudu emocí. Jeho cílem je prožívat harmonii. Nemusí být nutně sám umělcem. Krása, forma, elegance, reprezentace, zažívání povznášejících pocitů, hledání nových zkušeností - to je mu víc než "užitečnost" nebo "pravda". Jeho pravdou je prožitek, cit a krása, estetická kvalita věcí, myšlenek, míst a všeho, co prochází jejich smysly.




Sociální. Hlavní hodnotou je láska k lidem. Touží pomáhat druhým, umí se vcítit, jeho cílem je konat dobro. Bývá altruistický, humánní. Teoretické, utilitární nebo estetické postoje považuje za "chladné" a nelidské. Věří v to, co někomu pomůže. "Pravda", "krása" či "peníze" mají pro něho hodnotu jen tehdy, když jsou ku prospěchu konkrétnímu lidskému jedinci. Tento typ by byl teoreticky jediným skutečně nezištným politikem, neboť upřímně sleduje dobro druhých. Pravdivé = prospěšné pro druhé.




Politický. Jeho hlavní hodnotou je moc. Touží vládnout, vést, podřídit si druhé a učinit je na sobě závislými. Jeho cílem je ovládání druhých, cítit moc, převahu, mít vliv a renomé. Nemusí nutně jít do politiky, moc může pocítit na jakékoli vůdčí pozici, která mu poskytuje vliv, kontakty a společenskou prestiž: např. post managera, podsvětního bosse, církevního inkvizitora nebo předsednictví ve spolku Sisyfos. Zde platí jednoduchá rovnice: Pravdu má silnější.





Náboženský. Lhostejný k materiálním hodnotám, hledá smysl života a uznává jen nejvyšší univerzální hodnoty. Jeho cílem je transcendence. Hledá sjednocení s bohem či kosmem, vše přesahující konečnou mystickou zkušenost. Typ mystika, askety, duchovně hledajícího. Hledá 'vyšší realitu' (ta má pro něj větší hodnotu) než tento (v jeho očích nedokonalý) svět, a proto se z něho ztahuje do ústranní. Pravda pro něho leží ve vyšší realitě.




V praxi jsou tyto "čisté" typy smíšené. Můžeme tak najít třeba náboženské vůdce, estetické utilitaristy či prosociální vědce. Všimněme si, že typický představitel jedné hodnotové orientace má tendenci opovrhovat jinými (považuje je za méně hodnotné, podružné až směšné). Politickému typu je k smíchu "pravda", intelektuálovi "víra", mystikovi "utilitárnost", bussenismanovi "žít pro druhé", sociálnímu (humánnímu) typu zase "hra o politickou moc".





Leonard V. Gordon

Šest základních interpersonálních hodnot, o které v různé intenzitě a pořadí usiluje každý člověk.

• podpora (snaží se především získat ohleduplnost a povzbuzení od druhých)
  
• konformita (snaží se jednat, jak se sluší a patří podle společenských zvyklostí)
• uznání (jeho jednání je nesenou touhou po obdivu, úctě, důležitosti, ocenění a chvále)
• nezávislost (jedná čistě podle toho, co sám uzná za vhodné, co se mu chce a nechce být nikým omezován)
• benevolence (snaží se jednat štědře, velkomyslně a činit druhé šťastnými)
• vůdcovství (usiluje o autoritu, moc a vedoucí postavení)

Oldřich Mikšík: Psychologická charakteristika osobnosti, Karolinum 2007

http://www.hfr.org.uk/figures/spranger.htm

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005010001

Hodnotové orientace v České republice

• dlouhodobě převažují tyto hodnoty 1) rodina, 2) přátelé a známí, 3) volný čas, 4) práce
• ve srovnání s jinými státy nízký zájem o politiku a náboženství
• hedonismus vůči skromnosti a altruismu převažuje v poměru 18:1
• individualismus a osobní odpovědnost vůči přenášením odpovědnosti na druhé a kooperací 14:1

• 1997-2007: nárůst hedonismu, konformismu, rovnostářství, fatalismu a nihilismu
• mírný pokles zájmu o rodinu, snížení občanského angažování se v politice 
• klesá preference svobody vůči bohatství

více na: http://www.blisty.cz/2010/5/27/art52709.html

Learyho interpersonální typologie

Zjednodušené schéma interpersonálních tendencí dle Learyho.

Dle Learyho je základní motivací našich setkání s druhými redukovat úzkost. Někdo tak činí zvýšenou kritičností až agresivitou vůči druhým, někdo naopak vysoce spolupracujícím, laskavým postojem, aby si všechny naklonil na svou stranu. Někdo tak činí zvýšeným přejímáním zodpovědnosti, někdo naopak silnou podřídivostí až submisí. Přirozené je uchovat si ve vztazích k druhým určitou flexibilitu, mít možnost zaujímat různé role a postoje (adaptivní forma). Někdo se však může zafixovat na jeden strnulý způsob vztahování se k druhým (maladaptivní forma), a není schopen reagovat adekvátně dané situaci.


Míru dominance - submisivity dle rukopisu můžeme zjistit zde.
Afiliace (přátelskost, vstřícnost, tolerantnost, srdčnost, pozitivní emoční ladění vůči druhým, láska) se v písmu projevuje oblými, měkkými tvary, plností, těstovitostí, šířkou, středně velkou střední zónou, použitím girland. Pohyb je celkově plynulý, nenucený, mírný, připomínající ladnou křivku sinusoidy či vodního toku. Hostilita (nepřátelskost, kritičnost, tvrdost až agrese, převládající odtažitý nebo negativní postoj vůči druhým, nenávist) se projevuje naopak ostrostí, hubeností, těsností písma, hranatými tvary, úhly, odpadlými koncovými tahy či naopak tahy tlakově vybíhavými (útočnost), celkově tvrdostí, napjatostí, prudkými přechody.



Adaptivní a maladaptivní formy interpersonální interakce

1. Dominantní typ s mírnou afiliací kolísá mezi přirozenou dominancí a hyperdominancí, kdy už tíhne k ovládání svého okolí pod záštitou dobra a lásky.

2. Soutěživý typ, jehož soutěživost nevede k pocitu dosaženého úspěchu, se stává neúnosně egocentrickým či narcistním.

3. Kritický, rázný typ se při maladaptivním způsobu chování stává agresivním, krutým či sadistickým.

4. Rezervovaný, nedůvěřivý typ se může stát rezistentní a za každou cenu oponující, věčným rebelem.

5. Skromný, podřídivý typ, který většinou potlačuje své reakce, se může stát extrémně poníženým až sebetrestajícím, masochistickým (obrací agresi na sebe).

6. Poddajný, učenlivý typ může mít tendenci k přílišné závislosti na druhých lidech a jejich pomoci, vyžaduje péči a podporu.

7. Přátelský, důvěřivý, spolupracující typ se může stát hyperafiliantním (přehnaně, za každou cenu milý a láskyplný), chce být s každým kamarád, za jakoukoli cenu.

8. Přirozeně odpovědný typ se může stát hyperresponsibilním jedincem (přebírá přílišnou odpovědnost za druhé), snaží se příliš, aby každému "bylo dobře".

Bazální struktura autopsychické regulace dle Mikšíka

Bazální psychická autoregulace osobnosti (lidově "temperament") je integrovaná slitina vrozených a osvojených strategií, jimiž se subjekt v procesu své reálné životní praxe dynamicky vyrovnává s různorodými variantami situčních komplexů. (Mikšík)

Tato typologie působí jednoduše, ale skvěle vystihuje základní strategii vyrovnávání se s proměňujícími se životními okolnostmi - zkuste si dosadit sebe, své partnery a rodinné příslušníky. Pak pochopíte.

Škály
Návod k použití této typologie: U následujících čtyřech proměnných si určete, zda spíše převažuje plus nebo mínus. Tím získáte posloupnost (např. KO+, EM-, RE- a AD+), kterou si po té vyhledáte v příslušných 16ti typech. Tato typologie není hypotetickým konstruktem, ale vzešla z pozorování na vzorku 40 000 lidí. Je to pokus o co nejobecnější a nejpoužitelnější typologii základních (bazálních) životních strategií.

1. kognitivní variabilnost (KO)
+ vysoká kvantita, komplexnost a dynamika zpracovávání informací, zvídavost, hltá nové informace a rychle je zpracovává
- nízká informační průchodnost, nevyhledává nové informace a podněty, stačí mu důvěrně známé

2. emocionální variabilnost (EM)
+ emocionální dynamika, vzrušivost, citovost, snadná nabuditelnost, vzplanutí, proměnlivost prožitků nahoru a dolu (labilita)
- emocionální stabilita, vyrovnanost, stálost, snížená citlivost až citový chlad (stabilita)

3. regulační variabilnost (RE)
+ spontaneita, nedostatečná korigovanost jednání, nezvažuje důsledky svého jednání (neplánovitost, dělá to, co ho právě napadne)
- interakční rigidita, neustále zvažuje následky svého jednání a promýšlí je dopředu (plánovitost, zadržuje své reakce ve vztahu k možným důsledkům)

4. adjustační variabilnost (AD)
+ flexibilita, přizpůsobivost a vpravitelnost do nových situací a okolností pomocí nových aktivit (přizpůsobí se okolí, je schopen pružně reagovat na změny)
- adjustační rigidita, navzdory tlakům se přidržuje zaběhlých přístupů, činností a schémat (okolí se musí přizpůsobit jemu, chce aby věci byly, jak je zvyklý)


Typy
Z kombinací předchozích 4 škál (proměnných) získáme (4 x 4 ) 16 typů temperamentu. Jedná se o částečně vrozenou, částečně naučenou základní životní strategii a reaktivitu na nové životní situace.

A. Klidné a vyrovnané typy 
(EM-, RE- méně emotivní a více dlouhodobě plánující)

adjustativní
KO+ EM- RE- AD+
dynamicky reagující a přizpůsobivý, dobře zvládá stres (otevřený informacím, emočně stabilní, plánovitý, přitom flexibilní)

odolný
KO- EM- RE- AD+
stabilní v interakcích, rezistentní, konzervativní, nepříjmá nové, ale je emočně velmi stálý a dokáže se aktivně vyrovnávat se životem, nenechá se rozhodit žádnými změnami

cílesměrný
KO+ EM- RE- AD-
bystrost, dynamické zpracování nových situačních proměnných, přitom však enormní vnitřní stálost vede k tendenci prosadit v životě sebe sama a vyžadovat od okolí mnoho (jde si neotřesitelně za svým, okolí se musí přizpůsobit jemu)

rigidní
KO- EM- RE- AD-
extrémně stažená osobnost, obtížně ovlivnitelná, nevyvratitelné postoje, rigidní, uzavřená (zůstává například nepřiměřeně dlouho v nevyhovujícím vztahu či pracovní pozici, nelze s ním pohnout, neumí se pro cokoliv nadchnout)

B. Spontánní, snadno vzrušivé typy
(EM+, RE+ vysoce emotivní bez regulace)

bohémský
KO+ EM+ RE+ AD+
kontaktní, exibicionistický, nevázaný, dynamický, sám aktivně stimuluje své okolí (naprostý opak rigidního typu); potřebuje vzrušení, takže pokud není, sám si ho "vytváří" v interakcích s okolím (provokuje, dráždí, aby si vyrobil vzrušení ve svém prostředí)

bezprostřední
KO- EM+ RE+ AD+
snížená schopnost kognitivních schopností vede k submisivní a bezprostřední přizpůsobivosti vůči tlakům okolí (jakoby v rámci své flexibility ustoupí ihned jakýmkoli požadavkům zvenku)

vznětlivý
KO+ EM+ RE+ AD-
vyhledává akci a vzrušení, reaguje bezprostředně, neplánovitě, přičemž však (pro svou rigiditu) vehementně prosazuje vůči okolí vždy své zájmy a motivace (musí být po jeho, jinak dochází k cholerickému vzplanutí)

neregulovaný
KO- EM+ RE+ AD-
nízká kognitivná variabilita, vysoká emoční variabilita a spontaneita vede k hlavní motivaci ventilovat své napětí; zkratkovitá schémata úniku z tlaků a situací, jež považuje za nepřehledné (záchvaty paniky, pocit bezvýchodnosti ve stresových situacích, napětí vybíjí, odreagovává náhradní činností)

C. Méně motoricky aktivní, ale silně prožívající typy
(EM+)

předvídavý
KO+ EM+ RE- AD+
vstřebává nové informace, změny a prožitky a rozvážně promýšlí důsledky svých dalších potenciálních aktivit, aby se včas přizpůsobil - sleduje možnosti a dlouhodobě předjímá, vyhodnocuje ("skenuje" možné budoucí vývoje); je tedy přizpůsobivý, vnímavý, ale potřebuje čas, aby se vypořádal ze změnou a své prožitky zpracoval (po emočním zahlcení potřebuje pauzu, aby vše "strávil" a poté je zas flexibilně připraven)

opatrnický
KO- EM+ RE+ AD+
pro menší kognitivní variabilitu, ale vyšší emoční labilitu se snaží jednat obezřetně, nenarážet a vyhýbat se konfliktům a stresům

úzkostný
KO+ EM+ RE- AD-
kognitivní a emoční variabilita (labilita) s vysokou plánovitostí a životní rigiditou vedou k přehnanému předjímání toho, jak by věci mohly dopadnout, což vede k typicky úzkostnému prožívání - domýšlí příliš mnoho, fabuluje nad rámec reality, takže se přehnaně děsí svých budoucnostních očekávání

depresivní
KO- EM+ RE- AD-
podobné jako u předchozího, ale díky neschopnosti rychle kognitivně vyhodnocovat vede k pocitům bezvýchodnosti, neboť dotyčný těžko získává nový náhled na stresující situaci, uzavírá se vhledům do aktuálních kontextů, protože je zahlcen přílišnými emocemi (EM+), tím se dostává do bezvýchodné situace, dokud se jeho emoční hladina opět neuklidní (má jakoby dlouhodobě zahlcený "emoční procesor" bez možnosti nahlédnout na situaci jinak, aby mohlo dojít k přeuspořádání, čímž se "emoční procesor" stále více zahušťuje a dochází k zacycklení)

D. Reaktivní, dynamické, ale méně emocionální typy
(EM-, RE+ neemoční, ale spontánní)

improvizující
KO+ EM- RE+ AD+
otevřenost informacím, emoční stabilita, neplánovitost a flexibilita vede k pohotovým, bezprostředním vhledům a nápadům, tvořivosti a spontaneitě v interakci; natolik spoléhá na improvizaci, že není schopen se příliš přidržovat nějakých funkčních zásad a mechanismů, takže si musí jakoby vše "osvojovat" znovu, neumí příliš rozvrhovat čas a plánovat, čeká, že to vždycky nějak zvládne; jelikož to vskutku vždy nějak zvládne, utvrzuje si, že tato "lehkonohá" strategie je optimální a dál v ní pokračuje

pragmatický
KO- EM- RE+ AD+
spontaneita a přizpůsobivost při emoční stabilitě a uzavřenosti vůči informacím vede k realistickému a přirozeně aktivnímu přístupu k životu, kdy člověk příliš neřeší nad rámec toho, co slouží k zajištění jeho existence

sebeprosazující
KO+ EM- RE+ AD-
ambiciózní typ toužící uspět a vyniknout, prosadit své "já" (přizpůsobit hřiště světa svým ambicím při intelektuální otevřenosti a spontaneitě nezatížené přílišnými city)

invariabilní
KO- EM- RE+ AD-
"neřízená střela" - vysoká spontaneita při emoční, kognitivní a rigidní invariabilitě vede k neuměřeným a nevhodným reakcím, touze budit pozornost, sociální nezařaditelnosti

Oldřich Mikšík: Psychologická charakteristika osobnosti, Karolinum 2007

Typologie temperamentů Heymans - Wiersma

Typologický systém badatelské dvojice Heymanse a Wiersmy vznikl v letech 1906 - 1909, 15 let před zveřejněním jungovských funkčních typů a předznamenal vznik faktorových modelů osobnosti (Catell).

Škály

EMOTIVITA = míra citové vzrušivosti a reaktivity, častost a síla emoční odezvy

AKTIVITA = aktivní vůle, cílevědomost, organizovanost aktivit

PRIMARITA - SEKUNDARITA = rychle nastupující a odeznívající duševní stavy versus pomalé a dlouhodobé doznívání prožitků

Typy

Apatik (nízká emotivita, nízká aktivita, sekundarita)

Uzavřený samotář, netečný vůči společenskému životu, chybí mu zdravá ctižádost, životní jiskra, nedovede se nadchnout. Působí těžkomyslně, pohodlně, má úzký okruh zájmů. Je věrný svým zvyklostem, šetrný, konzervatuvní, málokdy se zasměje, nedůvěřuje novému, má rád svůj klid.

Cholerik (vysoká emotivita, vysoká aktivita, primarita)

Plný nadšení a života, rázný, energický, je ho všude plno, optimista, je schopen strhnout druhé. Je praktický, šikovný, potrpí si na to, co je hmatatelné, ale také povrchní, nesoustavný. Silné city, ale nestálé. Neformální, otevřený, nerad hloubá, je člověkem činu a dosahování hmatatelných výsledků. Nálada se odvíjí od jeho práce.

Sentimentální (vysoká emotivita, nízká aktivita, sekundarita)

Vnitřně ctižádostivý, navenek vážný a uzavřený, zranitelný, úzkostlivý. Obrací se do minulosti, kterou si idealizuje, obrací se k sebeanalýze, snění a vnitřním zážitkům, bývá se sebou nespokojený, je kritický k lhostejnosti světa, který příliš citlivě vnímá, nedovede však okamžitě reagovat. Snadno se vzdává, aby se vyhnul mukám rozhodování. Je soucitný a ochotný pomoci.

Sangvinik (nízká emotivita, vysoká aktivita, primarita)

Sebejistý, živý, společenký, lehko se seznamuje, je plný nadšení a naděje, s níž se pouští do aktivit. Pohyblivý, impulzivní, bezstarostný, povrchní, neuvážlivý. Důraz klade na nekomplikované vztahy a chvilkové potěšení. Touží po společenském úspěchu, je ctižádostivý, rád sportuje.

Amorfní (nízká emotivita, nízká aktivita, primarita)

Poddajný, nechá se vést a ovlivnit, reaguje afektovaně. Netečný k minulosti i k budoucnosti, touží po rozptýlení, chvilkové prožitky (alkohol, drogy). Citově povrchní, střídá známosti, je snášenlivý spíše z lhostejnosti, málo citlivý k problémům druhých. Nálady vyrovnané a veselé, přesto spíše samotář. Herecké nadání.

Vášnivý (vysoká emotivita, vysoká aktivita, sekundarita)

Ctižádostivý, stoupá za svým cílem, soustředěný, vytrvalý, ale více uzavřený a nedůvěřivý, málo přístupný novému, samostatný, nesbližuje se s ostatními. Dominantní, vůdčí, čestný, spolehlivý, nadšen svými ideály. Mnoho emotivnosti i vůle, soustředí se na své povinnosti.

Nervózní (vysoká emotivita, nízká aktivita, primarita)

Vznětlivý, vydražitelný, kritický, odmlouvající, s nestálými a kolísavými náladami. Přecitlivělý (světlo, hluk, teplota). Bujná fantazie, mnoho neuskutečněných plánů, idealizace některých skutečností. Rychle se nadchne pro jednu věc a hned zase pro jinou, nic nedokončí. Nerozhodný, neklidný, pracovní zápal se střídá s delší nečinností. Nestálý ve vztazích, střídá je. Zájem o tajemno, má rád zábavu.

Flegmatik (nízká emotivita, vysoká aktivita, sekundarita)

Chladný, střízlivý, vyrovnaný, rozvážný, přesný, systematický, ovládá se. Pracovitý, dovede realizovat své cíle a nenechá se od něho zvyklat. Má smysl pro humor, dobrou paměť, ale nedokáže se rychle přizpůsobit novým změnám nebo spontánně pracovat se svou fantazií. Dodržuje pravidla, řídí se principy.

Oldřich Mikšík: Psychologická charakteristika osobnosti, Karolinum 2007

Grafologie - otázky a odpovědi

1. Jaký je rozdíl mezi grafologií a písmoznalectvím?

Grafologie se soustředí na psychologický portrét pisatele na základě jeho písemného projevu, zatímco písmoznalectví se soustředí na rozlišení autorství (tedy pravosti či nepravosti) nějakého rukopisu či podpisu. Oba směry vycházejí z rukopisu, který poskytuje vstupní data (stejný pracovní "materiál"), ale výstup těchto metod je naprosto odlišný. Písmoznalectví není v žádném užším vztahu s psychologií, grafologie naopak využívá psychologických poznatků, které se mohou neustále rozšiřovat. Písmoznalectví je forenzní (soudní) disciplína, zatímco grafologie spadá pod psychologii.
Jednoduše řečeno, písmoznalce zajímá kdo co napsal, zatímco grafologa zajímá jaký je ten, kdo to napsal.

2. Jaké je postavení grafologie v systému psychologických metod?

Grafologie spadá pod diagnostické metody, konkrétně do skupiny projektivních testů jako např. Rorschachův test nebo Luscherův barevný test. Základním konceptem projektivních metod je to, že člověk při mnoha činnostech promítá do výsledku oné činnosti sebe sama včetně těch částí sebe sama, jichž si normálně není vědom. Proto zkoumání takových projevů člověka může přinést bohaté informace týkající se především jeho nevědomé složky, což u mnoha ostatních diagnostických metod nepřichází v úvahu (např. testy formou dotazování se na předem připravené otázky), neboť zde odpovědi člověk vybírá na základě vědomé sebepředstavy (jak se vidí nebo jak by se chtěl jevit). Většina dotazníkových testů tak sice přináší nějaký výsledek, ale ten platí pouze za předpokladu, že se tazatel rozhodne být pannensky upřímný. Nabízí se, že pokud se člověk uchází o nějaké zaměstnání, snaží se sebe sama v dotazníku "vylepšovat" ve směru toho, co se od něj očekává. U projektivních metod je něco takového dosti obtížné. Při snaze změnit svůj rukopis obvykle dojde k změně velikosti, sklonu, popř. rychlosti, ale většina grafologických znaků zůstane zachována, protože ujde pozornosti pisatele. Nehledě na to, že silně vystylizované, chtěné, umělé písmo těžko vylepší pisatelův profil - jeho snaha o kamufláž bude pro grafologa čitelná.

Ne všechny psychologické školy nebo autority však berou projektivní testy jako vědeckou metodu. Proto se dá říci, že projektivní metody stojí na hranici pomyslného deštníku psychologické vědy, přičemž tato poloha je dána čistě konvencí, autoritami na té nebo které katedře a historickým vývojem, který se vždy měnil a měnit se bude (paradigmatické klima, osobní zkušenost těch kterých autorit s grafologií, jejich znalost či neznalost grafologie a jejich osobní představy o grafologii).

Pokud jde o validitu grafologie, je lepší hovořit spíše o validitě toho kterého grafologa nebo o validitě grafologie při zjišťování např. temperamentu, extroverze-introverze nebo jungovských kognitivních funkcí (tedy nějaké dílčí proměnné).

Celková výpověď grafologa, psychologický portrét osobnosti, obsahuje totiž příliš mnoho proměnných, metafor a slovních obratů, které by se ve svém celku velmi obtížně převáděly na měřitelné proměnné); respektive struktura takového řetězce proměnných ve vzájemných vztazích by byla neobyčejně složitá. I z tohoto důvodu stojí grafologie na hranici psychologické vědy, ovšem nikoli z toho důvodu, že by nebyla validní, ale spíše z toho důvodu, že se validita grafologie jako celku obtížně měří.

3. Co je to validita a reliabilita?

Validní metoda je taková metoda, která skutečně měří to, co tvrdí, že měří.

Reliabilní metoda je taková metoda, která nám i při opakovaném použití dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu od té doby nezměnil.

Nějaká metoda může být validní, ale nereliabilní, stejně jako může být reliabilní, ale nebýt validní.

Validita

Lze poznat, že pisatel lže?

František Kupka

Zrození abstrakce

V grafologii je poměr mezi vazbou na konkrétno a abstrakcí vyjádřen především těmito znaky písma: plnost versus hubenost, těstovitost versus ostrost a obohacení versus zjednodušení. Sledujme proměnu (či spíše ve své době revoluční "změnu skupenství") z konkrétní malby k malbě abstraktní v díle Františka Kupky. Kupka byl vedle Kazimira Maleviče prvním průkopníkem abstrakce, tento fakt byl však uznán až dodatečně mnohem později. Kdyby byl Kupka býval objeven už dříve, jeho obrazy by nyní měly stejnou cenu na trhu s uměním jako obrazy Piccasovy. Nicméně i přes toto "zpoždění" lze očekávat závratný růst cen jeho obrazů.

Kupka studoval v atelieru historické a náboženské mlaby na Akademii výtvarného umění v Praze u mistra Františka Sequense, zástupce tradice tzv. Nazarénů, kteří soustředí na geometrické tvary spíše než na živou, realistickou krsebu. Nazarénem byl i Kupkův další učitel, Eisenmenger (tentokrát již ve Vídni). Kupka se jeden čas živil jako spiritistické médium; mystické a okultní vědy jsou jeho celoživotním zájmem. V Paříži vstupuje do kontaktu s malíři, jež jsou souhrně označováni jako "Orfisté". Autorem pojmu je Apollinaire. Orfisté usilují o čistou malbu vzdalující se předmětnosti (reálným objektům) směrem k dynamickému koloritu. I s touto skupinou lidí se však Kupka rozžehná, jako individualista a samotář nenálěží žádným "ismům". V Paříži je ještě ovlivněn tvorbou Lautreaca, Cezanna, Gauguina a Muncha. Studuje na Sorbonně přírodní vědy, fyziku, biologii a fyziologii a pomocí mikroskopu se mu otevírá svět "mikrokosmu". Od té doby je fascinován konstrukcí, strukturou a pohybem materiálu na malířském plátně. Směřuje k abstrakci. Usiluje o syntézu malířství a hudby, aby i tuto ideu nakonec zavrhl. Nicméně nejslavnějším výsledkem těchto experimentů je Dvoubarevná fuga, inspirována hudbou J. S. Bacha.

"Kupka byl temperamentem hédonický asketa, myšlením racionalistický romantik, mystik materialismu, fanatik symbolické představy a konstruktér čistého pojmu."

(Ludmila Vachtová, 1968)

František Kupka: Babylon, 1906

František Kupka: Žlutá škála (Autoportrét)

František Kupka: Koupající se

František Kupka: Rhódský kolos, 1906

"Cítím sílu, která mi umožní udělat něco, co udá směr umění jako takovému."

František Kupka svému příteli, básníkovi J. S. Macharovi, 1902

František Kupka: Modrá stužka

František Kupka: Tři grácie

František Kupka: Radost a smutek (Epona a Ballada)

František Kupka

František Kupka: Koupající se, 1906-9

Manželka Františka Kupky

František Kupka: Vzdor - černý idol

František Kupka, 1919-20

František Kupka: Barevné roviny (Velký akt), 1909-10

František Kupka: Okolo bodu, 1927-30

František Kupka: Kosmické jaro, 1913-14

František Kupka, Mistr abstrakce

"Díky svým úspěšným karikaturám byl finančně zajištěn tak, že se mohl pustit do velikých abstraktních pláten, o něž sice v jeho době málokdo stál, ale kterými vešel do dějin umění 20. st. Po roce 1909 se tedy začal plně věnovat malířství. Téhož roku také namaloval svůj první abstraktní obraz Nocturno. Zpočátku patřil Kupka do skupiny umělců, která pod názvem Section d`Or vystavovala v roce 1912 v Paříži (Marcel Duchamp, Robert Delaunay a Fernand Legér). Kupka tehdy na Podzimním salonu v Paříži vystavil své abstraktní obrazy Amorfa-Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Lidé se smáli nebo byli v rozpacích, kritika byla nelítostná. Díla ocenil jen vůdce pařížské avantgardy Guillaume Apollinaire, který nad jeho obrazy přednesl obranu "ryzího umění", které nazval orfismem (franc. orphique = tajemný; směr, kdy abstraktní linie a a barevné plochy vyvolávají hudební a poetické dojmy). Jiný výtvarný kritik Valensi nazval Kupkovy obrazy "muzikalismem".

Kupku brzy přestaly zajímat diskuse s kolegy o fauvismu a kubismu a distancoval se od ostatní avantgardy, k níž patřil např. i Kandinsky, Malevič nebo Delaunay. Kupka byl vždy silným individualistou a ohrazoval se proti jakémukoliv zařazení. Rozhodl se jít svou vlastní cestou. Již v roce 1910 napsal studii Tvoření v umění výtvarném, v níž vyložil své výtvarné názory. Odmítl "malovat, kopírovat stromy, když cestou na výstavu lidé vidí lepší", ale chtěl malovat jen "pojetí, syntézy, akordy a podobné". Např. pohled na dítě hrající si s červenomodrým míčem v něm vzbuzoval potřebu namalovat sám pohyb předmětu, víření jeho barev. Hledal vizuální obdobu zvuků a kompozičních forem hudby, chtěl malovat nové struktury s prvky, které nepocházejí z viditelné skutečnosti. Veškerá jeho snaha směřuje k tomu, aby přes vlastní vědomí skutečnosti a všeobecných zvyklostí dospěl k prvotnímu tvaru, k dynamice pohybu, k symbolu jádra, k prapočátku tvoření. V některých obrazech se zpočátku prolíná rovina skutečnosti a abstrakce, např. Klávesy piana, ale postupně reálný prvek mizí zcela. Roku 1931 se připojil ke skupině Abstraction - Création. Jeho vrcholné abstraktní kompozice rozvíjejí dvě základní témata - pohyb svislý a pohyb v kruhu, dále tvarovou dynamičnost a barevnost, motivy rovnováhy a gradace rytmu, kosmické prvky a děje. Řešil problém pohybu od fázového k rotačnímu, problém barevné harmonie a prostoru, stavby a pohybu organické hmoty, hledal výraz pro přírodní řád a jeho procesy. Inspirací mu byly všechny obory jeho zájmu - antropologie, archeologie, vesmír, astrologie, biologie, fyziologie, fyzika, optika, astronomie, moderní technika, kultura, hudba, písemnictví, příroda.

Kupka byl ve své době nepochopen, předběhl totiž svou dobu, jeho obrazy byly zatížené meditací a filozofií a byly pro nepřipraveného diváka těžko stravitelné. K nepochopení přispělo i jeho podivínství, nechuť ke společenské prezentaci a odpor proti maloměšťáctví a proti obchodníkům obrazy. Vždyť první smlouvu s galeristou podepsal až ve svých 80 letech. Mezi světové abstraktní malíře byl Kupka řazen přibližně až od 60. let."

převzato z:

http://www.artbohemia.cz/scripts/zivotopis.php?id_author=95&jmeno=František%20Kupka

František Kupka: Tvary modré, 1913-24

"Těžko říci, proč bývá František Kupka často přehlížen. Jisté je jedno: dovednosti, zručnost a talent samy o sobě nestačí k tomu, aby se stal umělec známý, záleží totiž také na tom, jak se projevuje ve svém prostředí. Zdá se, že právě tomuto aspektu nikdy nevěnoval mnoho pozornosti - nedošlo k žádným kontaktům mezi Kupkou a uměleckým trhem, jež by stály za zmínku, proto také nebylo nikoho, kdo by se angažoval v popularizaci jeho prací, a tak se nikdy nestal natolik slavný, jak by zasluhoval. S Kupkou se dalo jen obtížně seznámit. Celých patnáct let mi trvalo, než jsem sehnal jeho adresu, abych ho mohl navštívit, což jsem také konečně v minulém roce učinil. Kupka byl první umělec, který maloval postkubistické obrazy, jak tento pojem dnes chápeme, s jejich přísnou strukturou formy a pohybu. V oněch dobách, kdy Rober Delaunay plánoval svá impozantní Okna a Kandinskij vytvářel své první improvizace a abstraktní kompozice, pracoval Kupka na Dvoubarevné fuze a Vertikálních a diagonálních plánech, jež jsou prvními nám známými obrazy vycházejícími z čistého vztahu svislic a úrovní jakožto malířských prvků." (Max Bill)

František Kupka: Vertikální plány I, 1912-13; 104 x 68 cm Musée National d'Art Moderne, Paříž

"Vertikály, proťaté v pravém úhlu nebo proťaté diagonálami, vytvářejí zdání vzestupu nebo pádu, které je silnější v místech, kde mají takto vyznačené plochy jinou barvu nebo vlastnost. Vertikála je půvabná, je to páteř prostorového života, osa veškeré konstrukce... Když vertikála spadá shora na ostří vodorovné linie, máme co do činění se skutečnou událostí. Rozdělujete-li plátno tímto způsobem, máte pocit, že je to těžká tyč, jež zůstane vbitá do podkladu. Vodorovná linie je Gaia, pramatka. Z jejího lůna mohou vystřelovat vertikály jako rostliny z povrchu země - některé nehybné, jiné nakloněné v rozmarném pohybu.

Neměli bychom si plést vodorovnou linku umístěnou v horní části plátna s takovou, která protíná obraz uprostřed nebo dole. Každá z nich vypovídá o tichu jinak. Rovina v nás totiž vyvolává myšlenku na nehybnost, pomalé věci, myšlenku na odpočinek, obzor, na cestu, která se rozprostírá." (František Kupka)

V grafologii pracujeme s podobným symbolickým členěním prostoru. Více o tom zde.

Symbolika barev v umění

Salvador Dalí

August Rodin

Oheň, voda, země, vzduch: beze slov

Synestézie

Literatura

Největší malíři - život, inspirace a dílo: František Kupka, č. 94

Rozhovor s Ludmilou Vachtovou
příbuzný článek: Vlastimil Marek, Geniální malíř vizí František Kupka