Nadhistorická freska zasazená do reálií Goyovy doby. Jeho poselství, jak ho chápu: Sebeupřímnější víra v jakékoli ideály (katolické, protestantské, židovské či revolučně-osvícenecké) je nakonec vždy zdrojem násilí pacháného na lidech, záminkou ke konfliktu a agresi. Zlo a krutost leží na dně jakékoli ideologie. Příběh by se mohl odehrávat o tisíc let dříve či později. Lidé se nemění. Zde sledujeme příběh očima malíře Francesca Goy. O něho tu však ve skutečnosti nejde. On je jen citlivým okem své doby, které po pravdě a bez přetvářky (portrétovaná španělská královna) zaznamenává, co vidí (navíc mistrně, viz. srovnání s královou hrou na housle). Stejně tak Miloš Forman.
Lidé jsou filmem na sentimentální úrovni zklamáni, neboť očekávali v Goyovi portrét hrdiny, jakýsi vzpomínkový medailonek o "velikánovi".
Nechápu, proč lidé očekávají, že se musí jednat o monumentální historické drama? Jen proto, že je příběh zasazen do minulosti? Pak jsou po právu zklamáni - pro nepochopení nadhistorické a nad-individuální abstrakce, s níž Forman pracuje! Komicky povýšení soudci tohoto filmu jsou jako španělská královna, která pohlédla na svůj portrét a raději odešla. Nechtěla pravdu, chtěla oslavu svého narcistního sebeobrazu. Byla však natolik chytrá, že se nesnažila Goyovi ukázat "své umění" jako její manžel. Viděla - pochopila.
Tento film hrdinu nemá. To je ona děsivá prázdnota filmu! Divák nemá, s kým se identifikovat. (Pokud nepočítáme tatínka nebohé Inés, který rozhodně "nemá smysl pro humor" a který nechá Javieru Bardemovi zavěšenému do kozelce podepsat prohlášení, že je "parchantem zplozeným z šimpanze a orangutana". Právě tato oportunistická "opice" schovávající se za pompézní ideály nazve Goyu "úplatnou děvkou", která vyhoví komukoliv, kdo zaplatí. -- Co je morálnější? Forman ponechává diváka dobrat se vlastnímu soudu. -- Chce-li soudit. )
Jako celek film funguje zdánlivě "nedokonale", resp. proti našim očekáváním tradiční výstavby dramatu. Je úsporný. Je přesný v detailu (blýsknoucí se do špičky zabroušené zuby Natalie Portmanové, když pohlédne do očí anglickému zachraniteli rodné země - kolikátému v řadě?). Není řečeno více, než je nezbytně nutné. Ale proč? Protože jen mistr si může dovolit naléhavou, ostrou skicu. Navíc rozpůlenou na dvě poloviny rovnice, oddělené 15ti lety. Je to jakési hybridní torzo - ale dostačující, abychom viděli a pochopili. Srovnávání s předchozími Formanovými díly není na místě a zavání tím, že si z věčně nového a svěžího tvůrce v nejlepší kondici chceme udělat (nám dopředu již vždy známý - a nás samé na piedestal soudce - stavící) "fetiš".
Vynikající, svěží a neoposlouchaná hudba Varhana Orchestroviče Bauera, jemuž dal Forman šanci.
Mé hodnocení stouplo až s časovým odstupem a opětovným shlédnutím. Současně však chápu, že tento film není pro každého a chápu důvody, pro něž se nikdy nevyšvihne na špici nejloblíbenějších. Je čímsi neuspokojivý // znepokojivý. Vyžaduje dotvoření sebe sama v mysli diváka, podobně jako malba pozvolna vystupující z šerosvitu.
+from+Disparates-Proverbios+-+ca+1819-20.jpg)
Goyovy "vyšinuté" přízraky jsou daleko znepokojivější než Formanův film. Formanův Goya je po psychologické stránce zcela obyčejným člověkem, jen ve stáří postiženým hluchotou.
Ještě něco: řekl, jsem, že tento film nemá hrdinu. Ale má ho. Je jím obyčejný, bezmocný, trpící člověk, zde možná trochu neobratně symbolizovaný postavou Inés v několika podobách. Zestárne (rozuměj - je umučena) dříve, než si ji stačíme zamilovat, abychom s ní - z hlediska příběhu "funkčně" - soucítili, báli se o ni (jako se o ní bál její otec) - a vnořili tak duši v lázeň očistné katarze. Musíme se spokojit s Torzem pro náš sentiment; nikoliv však pro našeho ducha.
Ale ani Goya nemaloval jinak! Odvrátil zrak od jednotlivce směrem k proudu doby. V ní se tváře neustále proměňují, přitom jedna tvář stále zůstává. Tvář nevinné trpící ženy // děvky. Oběti všeho bezpráví spáchaného ve jménu ideologie a dogmatismu.
Tento film som videla až minulý víkend, ale stálo to zato. Naozaj dobrý kúsok a N. Portman podala famózny výkon. Je to neskutočne krásna a talentovaná osoba!
OdpovědětVymazatPri sledovaní filmu som dúfala v častejšie zobrazenie maľovania a výtvarných techník a toho, ako sa dostal k vytvoreniu toho a tamtoho známeho obrazu, ale po dopozeraní som musela skonštatovať, že ajkeď to bolo o dosť iné, než som čakala, nepotrebovalo to byť také, aké som čakala. Bolo to skvelé vo svojej torzovosti, vo svojom zobrazení nie Goyu a jeho života, ale v hraní sa na jeho obraz - obraz brilantne a jedinečne zobrazujúci dobu s priam surovou úprimnosťou.
OdpovědětVymazatNeskutočne som si užívala Bardemovho Lorrenza. Neviem, či to nie je príznak niečoho znepokojivého, ale stotožňovalo sa mi s ním ľahko. To, čo robil, boli špinavosti a vážne si koledoval o to, čo ho postretlo v závere, ale mala som pocit, že tak nejak dokážem zdieľať jeho uhol pohľadu. Keď zase raz urobil čosi nekalé, ani som sa tak nehnevala, ako skôr pokývala hlavou "Jasné, dalo sa čakať, že sa pokúsiš nejako takto vynaliezavo zachrániť si kožu a ešte popritom čosi získať." a bola som zvedavá, s čím príde znova a čo ho čaká a časť zo mňa mu nadržiavala. Možno je to aj tým, že okrem toho, že bol bastard, dostával i riadne po nose.
A tým sa dostávam k tomu, že sa mi páčilo, ako film popri zobrazovaní takpovediac neľudskej krutosti ukázal vlastne veľmi ľudských ľudí.
Ozaj, vo svetle nedávnych veľkofilmov, nemáte tu niekto pocit, že Skasgardov Goya bol nesmierne podobný Freemanovmu Bilbovi? A tým nemyslím, len hnedé kučery.