Vliv menšiny na většinu

Sociální psychologie

1. Definice problému

V libovolně velké skupině dochází k tomu, že k nějakému problému nebo otázce zaujímá část osob určité stanovisko, které je převažující (majoritní), zatímco jiná, menší část osob může mít stanovisko odlišné (minoritní). Ačkoliv se lidé mohou lišit v aspektech jako je moc, status nebo v individuálních charakteristikách, pojem většina a menšina se vždy vztahuje k počtu osob, které dané stanovisko podporují. Vlivem menšiny na většinu (minority social influence) se rozumí vliv působení menšinové skupiny na jednotlivé členy většinové skupiny tak, že dojde ke změně jejich chování či postojů. Ať už členové menšiny či většiny zastávají jakákoli stanoviska, vnitřní motivace a strategie působení menší skupiny na větší se liší od těch, které používá větší skupina, když se snaží působit na menší. (Minoritní křesťané v dobách starého Říma budou mít jiné motivy a strategie expanze než majoritní křesťanská církev středověku. Ještě si o tom něco řekneme.)

2. Typy menšin

Vnímání menšin musí být přítomno jako sociálně-psychologický fenomén od úsvitu lidstva. Řekové nazývali cizorodé kmeny jako „barbaros“ = žvatlající. Češi označili své germánské sousedy za „Němce“ = nemluvné (ve smyslu „nemluví po našem“).

Typické menšiny (minority) se obvykle dělí na:

• etnické (např. Kosovští Albánci; potomci severoamerických indiánů v U.S.A; Aboriginiové)
• kulturní
• jazykové
• náboženské
• sociálně-ekonomicky znevýhodněné skupiny obyvatelstva (nezaměstnaní, chudí)
• sexuální (hnutí za práva gayů, lesbiček a transsexuálů)
• věkové (např. staří lidé, adolescenti, děti)
• mentálně nebo fyzicky handicapovaní (např. autisté; slepí, hluchoněmí)

3. Experimenty

3.1 Ranné experimenty

Výzkumy z 60. a počátku 70. let (Moscovici a Faucheux, 1972; in Nemeth and Goncalo, 2004) ukázaly, že základní motivací lidí není přijmout stanovisko většiny (konformita), ale naopak NEPŘIJMOUT stanovisko menšiny. Jakoby jakási iracionální prastará část mozku počítala s tím, že menšina se musí vždycky mýlit.

Při jiném experimentu (Moscovici, Lage, Naffrechoux, 1969; in Nemeth and Goncalo, 2004) byly probandům předkládány modré destičky. O samotě každý proband určil destičku vždy jako modrou, ačkoliv si mohl vybrat z pětistupňové škály modrá až zelená. V případě, že byli probandi umístěni ve skupině o 6ti lidech, z nichž 2 (tedy minorita) byli placení pomocníci výzkumníků, se už výsledky lišily. V případě, že oba pomocníci trvali na zelené, probandi se nechali v 8.42% případů ovlivnit a označili objekt také za zelený. Pokud pomocníci odpovídali nekonzistentně (každý jinak) k ovlivnění probandů nedošlo ( 0%). Z výzkumu tedy vyplývá, že nejen většina ovlivňuje jednotlivce (klasické studie konformity Salomona Ashe), ale že i menšina může působit jako tlak na rozhodování jednotlivce, (ačkoliv je působení slabé, není nulové) pokud je skupina nějakým způsobem přesvědčivá a hlavně v časovém působení konzistentní.

Moscovici poté tento experiment rozšířil a ptal se jednotlivců na barvu čtverce později, když nikdo jiný nebyl přítomen. Probandi, kteří byli předtím (s časovým odstupem) ovlivněni dvěma experimentátorovými pomocníky, více než v 50% odpovídali, že vidí zelenou.

Výzkum ukázal, že působení menšiny na většinu je nulové, pokud menšina nepůsobí a) konzistentně a pokud b) členové menšiny nepůsobí tak, že ve svůj názor opravdu věří. Druhá část experimentu ukázala, že přímý vliv menšiny na většinu je sice mírný, zato nepřímý vliv poměrně silný a spíše podceňovaný. (Po určité době, co vyslechneme např. rozhovor několika přesvědčených odborníků, se může ukázat, že právě tento názor nás velmi ovlivnil, protože jsme jej podvědomě převzali za svůj vlastní a zdroj tohoto vlivu si už nemusíme ani pamatovat). V soukromí mají lidé tendenci s postoji menšiny spíše sympatizovat.

3.2 Pozdější experimenty

Pozdější výzkumy (Mugny et al., 1995; David and Turner, 2001; in Nemeth and Goncalo, 2004) potvrdil, že lidé mají tendenci přijmout postoje menšiny, pokud jsou tázáni v soukromí a s časovým odstupem popř. je-li jim položena pozměněná otázka. Došlo však k mírným posunům. Ukázalo se (Mugny, 1982; Crano, 2000; in Nemeth and Goncalo, 2004), že jednotlivec většinou neakceptuje přímo minoritní postoj, ale spíše dojde k nepřímému posunu ve směru jeho působení. Impakt se může promítnout i do odlišných postojových oblastí. (Ilustrace: I když na kulečníku nezaznamenáme pohyb koule, do níž bylo právě udeřeno - ta stojí dál nepohnutě na místě - může se stát, že o několik vteřin později zaznamenáme pozoruhodnou změnu polohy ostatních koulí na desce).

4. Motivace stojící za vlivem menšiny

Ačkoliv je obyčejně vliv většiny na menšinu vnímán jako dominantnější, členové menšiny mohou mít specifické motivace, které je vedou k tomu, aby se snažily ovlivnit mínění a chování většiny, především v případech, že by výsledky takového působení měly mít přímý dopad na členy menšiny. (Např. bojovníci za práva sexuálních či náboženských menšin).

V některých případech stojí za motivací členů minority expertní znalosti, kterými majorita nedisponuje. (Např. v lékařském prostředí se může prosadit stanoviska několika expertů navzdory převažujícímu konsensu, jak by se v dané operaci mělo postupovat.) Člověk, který si je jist svými expertními znalostmi, se bude snažit své mínění prosadit a převzít v danou chvíli ve skupině vedení. Obvykle se nejprve musí snaží přesvědčit majoritu o důvěru ve své znalosti. Pokud ji má (nebo jí disponuje na základě autority) je jeho cesta snažší, neboť nemusí se skupinou svádět boj o získání prvotní pozornosti a důvěry.

Další specifické vlastnosti členů menšiny mohou zvýraznit jejich snahu po ovlivnění většiny. Např. vysoké sebevědomí, odvaha, víra a přesvědčenost o své pravdě (hlavně v případě náboženských minorit). Pocit ohrožení tváří v tvář početní převaze, který obvykle mají členové menšiny bývá kompenzován snahou získat nové stoupence a kvantitativně se rozrůst, aby tak majoritu dorovnali nebo dokonce přečíslili.Vzhledem k ohrožení mohou někteří členové menšiny pociťovat zvláštní zodpovědnost za svá stanoviska (ta se může stát zdrojem jejich síly). Soudržnost (koheze) menšiny a neochota své stanovisko změnit může být nakonec daleko silnější, skálopevnější než je tomu u většiny.

K tomu se může přidat zvláštní pocit vyvolenosti u náboženských menšin nebo posilující idea nacionalismu, národnostních států, která od určité doby způsobuje takřka nevyhnutelný rozpad multinárodnostních útvarů na menší, národnostně homogenní útvary: Rakousko-Uhersko, Sovětský svaz, Jugoslávie.

5. Strategie menšin

I zde panují mezi menšinou a většinou diametrální rozdíly. Většina obvykle usiluje o udržení statutu quo, zatímco menšina se jej snaží změnit. Členové menšiny obvykle usilují o změnu chování a názorů většiny, a tak je většina v tomto pomyslném boji odsouzena spíše do pozice defenzivní. Aby majorita udržela status quo, snaží se členy menšiny přimět k vyhovění, aby si udržela dominantní pozici, bez ohledu na rozpory ve svých řadách (např. tlak komunistů na podepsání anticharty). Pod termínem vyhovění (compliance) se skrývá i to, že majorita po menšině vyžaduje spíše formální uznání její nadvlády, zatímco v soukromém životě si mohou členové menšin myslet a dělat co chtějí.

Minorita se naopak snaží členy většiny přimět k obrácení (konverzi) jejich víry a osobních postojů. Snaží se působit individuálně na každého zvlášť, v jeho privátním sektoru, kde může být každý člen majority jakýmsi způsobem oslovitelný. (Svědkové Jehovovi nepropagují své názory v médiích, ale skrze osobní kontakt. Je to základní strategie jakékoliv menšiny, má-li být úspěšná).

Než však dojde k „obrácení na víru“, je třeba nejprve získat pozornost členů majority. V dalším kroku by měli členové minority koherentně vyjádřit své alternativní postoje a podložit je jasnou argumentací. Cílem je vyvolat pochybnosti ohledně většinového stanoviska a předložit své stanovisko jako nejlepší možnou alternativu. V další fázi by členové minority měli být co nejkonzistentnější, aby upevnili svou pozici. (Masarykovo vyjednávání v Americe za vznik Československa byl dle jeho vlastních slov tak úspěšné díky soudržnosti Čechů a Slováků, které v kontrastu jihoslovanských [jugoslávských] rozepří působilo přesvědčivě). Tímto postojem má stanovisko menšiny šanci získat určitý „kredit“. V závěrečné fázi by členové menšiny měli zdůraznit, že otřesená stabilita může být znovu získána jen tehdy, když členové většiny změní svá stanoviska.

Pokud není možné působit na většinu „oficiální“ cestou (resp. se ukáže neefektivní), mohou se členové menšiny pokusit ovlivnit většinu nepřímo, např. neustálým připomínáním důsledků skupinových rozhodnutí (jakýmsi informačním „bombardováním“), což nakonec může některé členy majority přimět k větší kritičnosti ohledně vlastních postojů či je může přimět k odložení finálního rozhodnutí, dokud nebude k dispozici dostatek informací.

Výsledek vlivu menšiny na většinu je často podmíněn úspěšnými osobními vazbami z minulosti. Jsou-li tyto vazby již nějak ukotveny, bývá úspěšné, pokud se na jejich bázi snaží členové menšiny navázat. To platí zvláště pokud už dříve došlo ze strany většiny k nějakým ústupkům směrem k menšině. Navazování nových vztahů mezi minoritou a majoritou je obvykle Achillovou patou celého procesu, zvláště pokud z jedné nebo druhé strany panuje apriorní nedůvěra.

6. Krátký exkurz do historie

Církev prvních křesťanů měla optimální podmínky pro expanzi v podhoubí morálně drolícího se monolitu Římského impéria. Impérium bylo svými oficiálními nařízeními v podstatě bezmocné proti šíření víry skrze osobní kontakt "utlačovaných", které utlačování ještě více posilovalo v jejich víře. Ta se ukázala nakonec jako pevnější i vůči majoritnímu Římu, takže sám římský císař konvertoval na křesťanství. Je to typická ukázka dlohodobého a úspěšného působení menšiny na většinu.

Zcela jinou podobu muselo křesťanství dostat tehdy, kdy se církev stala ústřední mocenkou, politickou a kulturní silou středověké evropy, kdy se křesťanství stalo doktrínou majority. Do popředí se dostala snaha udržet status quo za jakoukoli cenu, i za cenu potlačení "heretického" pokroku. Expanze víry není již od té doby prováděna osobním přenosem (od ucha k uchu a od srdce k srdci), v centru pozornosti stojí vnější vyznání konfese jakožto příšlušnosti k té či oné skupině, a to dokonce skrze "argumentaci" ohněm a mečem (dříve to strategii Římanů). Majoritní církev ignoruje odchylky v osobních postojích jednotlivců, ale krutě pronásleduje odchylky ve vnější skupinové příslušnosti. Možná proto se trnem v jejím oku stává homosexualita; sama však pod rouškou tmy minoritně bující ve vlastních řadách (od ucha k uchu a od srdce k srdci). Kvas dějin se sále opakuje.

V dnešní době zřejmě střeží status quo zkamenělá scientologická vize světa (věda jako víra), ale i ta se od určité doby začíná chvět v základech. Na přelomu 60. a 70. let došlo k určitým "otřesům" ve vztahu vědy k její neomylnosti a optimistické víře, že nám umožní hravě rozlousknout všechny hádanky světa, jakoby to byla stavebnice z lega. Došlo k určitému posunu a nastala "skeptická" fáze vědy, která říká, že o fungování vesmíru (společnosti nebo psychiky) víme vlastně velmi málo, a i to, co víme, není bůhvíjak jisté, a většinu věcí se nám stejně už nepodaří zjistit (např. fragmenty dávné historie). Také se od té doby připouští, že subjekt zasahuje do výzkumu více, než se do té doby připouštělo (zapůsobil tlak revolučních objevů kvantové fyziky) a padlo tak i dogma "sterilně čisté" vědecké objektivity - v sociálních (humanitních) vědách. Od té doby se počítá s tím, že subjektivita výzkumníka má významný dopad na výsledek výzkumu. Proč to ale zmiňuji. Tato obroda šla ruku v ruce s bojem sexuálních menšin, ale také feministek a černochů, za jejich přirozená práva (hlavně v Americe) . Tyto "protestující vlny" se v té době slily v jeden proud, protože je spojoval odpor vůči nadřazené dominanci "patriarchálního bílého muže".

Postmoderna zřejmě přináší model světa jakožto vzájemné interference proudů, z nichž není možné žádný označit za majoritní nebo minoritní.

To platí spíše v teoretické rovině, kde nejde o moc. -- Ale kde o ni nejde? -- Z hlediska moci má vždy někdo větší kus koláče a někdo menší.

7. Výsledky vlivu menšiny na většinu

Sociální vliv menšiny na většinu se odehrává spíše nepřímo a na osobní úrovni. Výsledky působení se nemusí projevit okamžitě. Změna vnitřních, osobních postojů stoupenců většiny se navenek nejprve nemusí projevit vůbec, ale může způsobit změnu jejich vnitřních myšlenkových pochodů, které se hmatatelně projeví až daleko později.

Změna také nemusí proběhnout směrem k menšinou sledovanému cíli, ale může stimulovat myšlenkové náhledy příslušníků majority, může rozšířit jejich horizont a stimulovat jejich tvořivé (divergentní) myšlení. Tato proměna náhledů může vést k tomu, že se mnoho z minoritou požadovaných cílů uskuteční sice později, ale rovnou jakoby ze „svobodné vůle“ samotných představitelů a vůdců majority. (Nabízí se analogie s Kuhnovou změnou paradigmatu).

S myšlenkou, že působení minorit stimuluje divergentní myšlení přišel Nemeth (1986; 1997). Jde zhruba o to, že lidé vystaveni protichůdným informacím jsou nuceni utvořit si plastičtější náhled na situaci ze všech různých hledisek. Neznamená to samozřejmě, že zastánci minoritních postojů musí mít vždycky pravdu, znamená to spíše, že aby si člověk uchoval „tvořivé“ („3D plastické“) myšlení, měl by se co nejvíce konfrontovat se stanovisky svých odpůrců a různých minoritních proudů.

Výsledkem takového přístupu není akceptování majoritního náhledu, ani akceptování minoritního, ale nové tvořivé, syntetické řešení, které nastalo jako výsledek potřeby integrovat nejrůznější rozpory. Z tohoto důvodu se ukazuje rozdělení parlamentu na vládu a opozici nebo „soudu“ na žalobce a obhájce jako principálně psychologicky správné a optimálně stimulující. Stejně tak se zdá oprávněná existence instituce lobbingu za práva menšin, která staví na již vybudovaném mostu mezi „lobujícím“ a „senátorem“, protože překonává potenciálně nejvíce křehké místo v navazování vztahů mezi menšinou a většinou.

Vliv menšiny na většinu by se dal nejlépe vyjádřit metaforou nenápadné, ale účinné inteference, která se při opakovaném a konzistentním působení může stát zdrojem originálních a osvěžujících impulzů pro pohyb celé sociální majority, jež se zničehonic mohou ocitnout v samotném jádru celého pohybu.

Facebook, bloggerství a internetová komunikace mohou dnes tuto inteferenci výrazně urychlit.

*

Literatura

Baumeister, R. F., Vohs, K. D.: Encyclopedia of Social Psychology. SAGE Publications, 2007. ISBN 978-1-4129-1670-7

Nemeth, Charlan; Goncalo, Jack: Influence and Persuasion in Small Groups. University of California, Berkeley, 2004.

http://en.wikipedia.org/wiki/Minority_group

Konformita

Elias Canetti: Masa a moc

Umělecké slohy a typologie MBTI

Malcom Gladwell: Bod zlomu