Nekonečný příběh

Symbolická interpretace knihy Michaela Endeho

Motto: "Co může člověka učinit vidoucím, to ho oslepuje, a co může vytvářet něco nového, to se stává zkázou."


Záměrem tohoto eseje je seznámit čtenáře s obsahem Nekonečného příběhu, který můžeme číst jako nádherné podobenství o procesu individuace ale také jako varování, co by se mohlo stát, kdybychom ztratili schopnost vytvářet vlastní vize. To už se v masovém měřítku děje prostřednictvím reklamy, televize, filmů a počítačových her, které z malých i velkých dětí vytvářejí pouhé pasivní příjemce vizí někoho jiného a vychovávají z nich bytosti potenciálně závislé a lehko ovladatelné. Tento trend je v Nekonečném příběhu symbolizován Nicotou: nemocí, která postihla svět lidí i svět Fantázie. Hrdinou, který tento trend může pomoci zvrátit, je každý malý i velký čtenář, jehož oči a srdce jsou otevřené. Bez schopnosti vytvářet vize by nebyl možné dospět k žádnému vědeckému objevu ani uměleckému dílu; stejnou silou v podobě ideologií a fiktivních mediálních obrazů je však možné uvádět do pohybu celé národy a masy lidí, kteří o schopnost vytvářet své vlastní vize přišli. Kniha je hlubokou poklonou této nádherné kvalitě lidské mysli, kterou nazýváme fantazie.

Nekonečný příběh se dočkal i pěkného filmového zpracování, které však končí v necelé polovině knihy a se kterým autor knihy, Michael Ende, nesouhlasil. Samozřejmě Nekonečný příběh může mít nekonečně mnoho interpretací. Toto je jen jedna z nic. Na konci textu uvádím symbolický výklad hlavních postav a jejich vztahů.


Knihkupectví

Kniha začíná tím, jak do zapadlého krámku s knihami vběhne udýchaný jedenáctiletý chlapec. Jmenuje se Baltazar Bastián Bux. (něm. "buchs" = knihy) Možná, že ho pronásledují ostatní děti, kteří si z něj tropí žerty pro jeho tloušťku a podivínství, možná ale že do knihkupectví vkročil ve správný okamžik, v kouzelnou chvíli, která se už neopakuje a kterou Řekové nazývali kairos. Narazí totiž na knihu, kterou právě v rukou svírá majitel krámku, starý pán s fajfkou Karel Konrád Koriander, a která má změnit Bastiánův život. V okamžiku, kdy pan Koriander musí zvednout telefon a je zabrán do hovoru, si Bastián povšimne knihy s fascinujícími slovy Nekonečný příběh... Posednut nevysvětlitelnou vášní knihu popadne a uteče, aby se ukryl na půdě školy, zachumlal se do deky a zanořil se do jejích stránek, jež ho tak mocně přitahují. Bastián je totiž chlapec, jehož jedinou zálibou je čtení knih – a snění.

Co je to za knihu? Kniha je zvláštní v tom, že jeden její výtisk máte právě v ruce, to znamená, že se ocitáte ve stejné kůži jako samotný Bastián. Sledujete jeho příběh a také příběh, který on právě začíná číst – díváte se mu přes rameno. Jaký je Bastián? Žije bez maminky, jen se svým tatínkem, který je však od její smrti jaksi vzdálený a duchem nepřítomný, jako kdyby už nežil. Bastiánova situace odpovídá přesně výchozí situaci archetypu dítěte: opuštěnost a samota (nemá matku a svým způsobem ani otce) a ohrožení pronásledovateli (spolužáci). Jeho situace je bezvýchodná. Přesto mu ve správný okamžik přijde kdosi nebo cosi na pomoc. Je to archetyp moudrého starce v podobě pana Koriandra, který si Bastiána spíše dobírá, ale jistě s oním malým vášnivým čtenářem cítí spřízněnost. Jak by také ne, když je to on sám.



Pohledem přes Bastiánovo rameno se ocitáme v jeho knize, v jakési jiné realitě. Zde se nazývá Fantázie. Dozvídáme se, že Fantázie je v ohrožení. Všechny bytosti ze všech koutů Fantázie spěchají, aby navštívili svou královnu a sdělili jí podivnou skutečnost, kterou sami nedovedou dost dobře pochopit – že místa, která důvěrně znali – lesy, hory, jezera, ale jejich přátelé se kamsi ztrácejí; nedovedou však říci kam. Do zmizelých míst není možné se dívat, je to jakoby byl člověk slepý a neviděl nic a tento pocit je velmi znepokojivý. Všude se šíří panika a děs. Fantázie se začíná ztrácet před očima a jediný kdo může pomoci je Dětská císařovna. Ta je však také nemocná, neboť její existence je spjata s existencí celé Fantázie.


Dětská císařovna

Dětská císařovna není vládkyní v běžném slova smyslu: „Dětská císařovna nevládla, nikdy nepoužila síly a nevyužila své moci, nikdy nevydala jediný rozkaz a nikoho nesoudila, nikdy nezasáhla a nikdy se nemusela bránit nějakému útočníkovi, neboť nikomu by nepřišlo na mysl, aby proti ní povstal nebo aby jí ublížil. Před ní si byli všichni rovni. Ona tu prostě existovala, ovšem její existence byla zcela zvláštní: Dětská císařovna byla středem veškerého života ve Fantázii. A každé stvoření, ať hodné nebo zlé, ať krásné nebo ošklivé, veselé nebo vážné, pošetilé nebo moudré, všichni, všichni tu byli jenom prostřednictvím její existence. Bez ní nemohlo nic přežít, jako nemůže přetrvat lidské tělo, když mu chybí srdce. Nikdo nedokázal beze zbytku pochopit její tajemství, ale všichni věděli, že to tak je. A tak si jí bez vyjímky vážila všechna stvoření této říše a všichni bez vyjímky si dělali starosti o její život. Neboť její smrt by znamenala zároveň i jejich konec, znamenala by zánik nesmírné říše Fantázie.“



Ve stejném okamžiku, kdy Bastián čte tato slova, mu hlavou probleskne vzpomínka na maminku v nemocnici, kde ji operovali. Vzpomíná si, jak býval tatínek dříve veselý, ale jak se od maminčiny smrti ocitl za jakousi neviditelnou zdí. Bastián kvůli mamince proplakal mnoho nocí, ale tatínek ne: proto si své zranění nese stále s sebou a není si chopen sám pomoci. Není schopen ani číst knížky: jakoby jen hleděl do prázdna mezi řádky. Ale Bastián toho schopen je, je stále schopen používat svou fantazii. Jakoby si Bastián přál svého tatínka uzdravit a proto podnikal tuto podivnou cestu „na druhý břeh“.

Můžeme Nekonečný příběh považovat za knížku pro děti, ale můžeme si také představit, že v podobné situaci jako Bastiánův tatínek je mnoho dospělých, kteří ztratili schopnost fantazie a přístupu k bolestným vzpomínkám své minulosti a stávají se z nich „živoucí mrtví“ (s oblibou znázorňováni v hororech jako je Noc oživlých mrtvol). Bastián ve skutečnosti představuje archetyp dítěte v každém dospělém, který v sobě stále skrývá potenciál a naději na uzdravení a jen čeká na vhodný okamžik, kdy bude „probuzen“ dotekem moudrého starce.

Dětská císařovna představuje archetyp animy, tatínkovu duši, která onemocněla neznámou nemocí a žádná bytost Fantázie, žádný lékař na ni nezná lék: jen ona sama ví, co ji může zachránit. Proto pověří kentaura Caírona, aby předal kouzelný amulet AURYN hrdinovi Átrejovi. Caíron (neboli podle řecké mytologie Cheirón) je ztělesněním moudrého lékaře lidských duší. Kentaurova lidská hlava a zvířecí tělo představuje spojení duchovních ideálů se zvířecími instinkty. Anima se rozhodne vložit naději na záchranu sebe sama a své říše do rukou hrdiny na základě zdravého instinktu, který jí i přes její pokračující nemoc stále zbývá. Znamená to, že i když trpíme jakýmkoli duševním traumatem nebo onemocněním, je v nás stále i jakási jiná stránka (představovaná Cheirónem) která instinktivně touží po uzdravení, po obnovení života a která je schopná prožitou bolest naopak proměnit v moudrost a možná dokonce i ve schopnosti uzdravovat duše druhých. Prostřednictvím Caírona Dětská císařovna pověřuje dětského hrdinu Átreje a vysílá ho na Velké hledání. Věří, že jen on, snad proto, že je ještě malý chlapec, dokáže tento úkol splnit. Úkolem Átreje je nalézt lék pro dětskou císařovnu – jinými slovy – uzdravit tatínkovu nemocnou animu / duši. Na Velké hledání se vydávají Bastián i Átrej společně – každý na jiné straně příběhu.



„AURYN ti dá velkou moc“, říká Caíron Átrejovi, „ale ty ji nesmíš nikdy použít. Neboť ani Dětská císařovna svou moc nikdy nevyužívá. AURYN tě bude chránit a vést, ale ty nesmíš nikdy zasáhnout, i kdybys viděl cokoliv, neboť tvůj vlastní názor od této chvíle nerozhoduje. Proto se musíš vydat na cestu beze zbraní. Musíš nechat věcem volný průběh. Všechno pro tebe musí být stejné, zlo i dobro, krása i ošklivost, hloupost i moudrost, jako je to stejné pro Dětskou císařovnu. Smíš jen hledat a ptát se, ale nesmíš soudit podle vlastního uvážení. Nikdy na to nezapomeň, Átreji!“

Připomíná to Ježíšova slova:

„Protož buďte milosrdní, jako i Otec váš milosrdný jest.
Nesuďte, a nebudete souzeni. Nepotupujte, a nebudete potupeni. Odpouštějte, a budek vám odpuštěno.“
(Lukáš 6,36-38)

Átrej na svém koni Artexovi okamžitě vyrazí na cestu, ale nemá s kým by se rozloučil „Oba rodiče mi zabil bizon krátce po tom, co jsem přišel na svět.“ Dozvídáme se, že byl vychován všemi ženami a muži společně, a jméno Átrej znamená „Syn všech.“ (Opět symbolika opuštěného dítěte). Avšak ve stejném okamžiku, kdy vyráží Átrej na Velké hledání, vyráží tichými skoky i stínový, černý tvor, o němž zatím nic bližšího nevíme. (Symbolika pronásledování).

Caíron pak z příběhu zmizí jako mnoho jiných postav slovy „Osud ho měl zavést na zcela jinou, nečekanou cestu. Ale to je jiný příběh a přijde na řadu někdy jindy.“ Nekonečný příběh pak představuje jako jakési vlákno, z něhož mizí jiná vlákna kamsi do neurčita, abychom mohli nerušeně sledovat hlavní dějovou linii. Avšak ona pohádková slova „někdy jindy“, jakýsi refrén, vytvářejí pocit, že svět fantazie je složen s celého klubka příběhů, které zůstávají otevřená pro další vypravěče, pro další dospělé s duší dítěte, jako je pan Koriander. Anebo Exupéryho letec, ztracený v poušti, hovořící s Malým princem. Ale to už by byl jiný příběh a přijde na řadu někdy jindy. Nyní zpátky k Átrejovi.



Átrej na koni Artexovi projíždí Fantazií a všude nachází postupující účinky děsivé Nicoty. Nicota se stále zvětšuje a stále větší část Fantázie se ztrácí před očima v naprosté Nic, do něhož je nesnesitelný pohled. Átrej neví kde má své Velké hledání započít, ale jednoho dne se mu ve snu zjeví velký purpurový bizon, jehož tvář vyplňuje celé nebe. Átrej ho chtěl kdysi skolit, ale ušetřil mu život. Za odměnu mu bizon poradí, aby hledal prastarou Morlu v močálech smutku.

Hrdina na své cestě postoupí obvykle tehdy, když mu bytosti, kterým kdysi pomohl, jeho laskavou pomoc oplatí (jako Jiříkovi ve Zlatovlásce). Jinými slovy, když už hrdina neví kudy kam, musí spoléhat na své minulé dobré skutky („dobrou karmu“). Bez nich je pro hrdinu neradno se za jakýmkoli nebezpečím vydávat. Jiným postupem vpřed je vzdání se něčeho – v tomto případě se Átrej vzdal společensky atraktivního statusu lovce, který by zabitím bizona získal. V motivu opuštěného dítěte je to často jakýsi pozitivní aspekt duše zemřelé matky, který hrdinovi přijde na pomoc (podobně jako anděl strážný) a který je v Nekonečném příběhu představován velkým purpurovým bizonem (vznešený symbol archetypu matky).


Močály smutku

V cestě přes močály smutku se koník Artax začne propadat, kráčí stále pomaleji, propadá beznaději, nevěří, že jejich cesta má smysl, nevěří, že je možné Dětskou císařovnu zachránit. Átrej víru neztrácí, neboť je chráněn magickou mocí AURYNU a snaží se Artaxe táhnout dál, ale koníček nechce, nemůže, umírá smutkem a zoufalstvím. Átrej mu chce darovat svůj AURYN, ale to není možné: on byl pověřen, aby jej nesl. Posledním Artaxovým přáním je, aby se na něj jeho pán v posledních okamžicích nedíval a neohlížel se zpět. Na symbolické úrovni teprve teď duše nemocného tatínka do hloubky prožila ztrátu maminky, oplakala ji, nechala za sebou a přestala se ohlížet zpět. Mluvíme tu o ztrátě maminky, ale v obecnější rovině jde o symboliku prožití jakékoli ztráty a smutku vůbec. Teprve to, co do hloubky duše prožijeme, můžeme nechat za sebou. Děti toho schopny jsou, ale dospělým to jde hůř: potřebují se přiblížit onomu zraněnému dítěti v sobě, které je schopné plakat a tím se uzdravit. Nicméně to není ani zdaleka konec Velkého hledání, pakliže vůbec něco takového existuje, jak napovídá název knihy.


Morla
Co následuje po té, co prožijeme velký smutek? Átrej se setkává s prastarou Morlou, obrovskou vrásčitou želvou žijící v černé, bahnité jeskyni. Rohová hora (jíž je nakonec sama Morla!), jeskyně, bažina, želva: to vše odkazuje k některým aspektům archetypu matky: to, co svírá a pohlcuje, stahuje do temnoty a nepustí dál. Co je to v tomto případě? Morla představuje nekonečné stáří vzpomínek (starou bábu, jak se sama nazývá), jimž se naprosto vše jeví jako pomíjivé, nicotné a lhostejné. Morla je zosobněním lhostejného a přestárlého morouse. Ve filmové verzi se jmenuje Morlor. Možné etymologické vysvětlení jména by mohlo znít "mrtvé vědění" (mor + lore)



„Jsme staré, příliš staré. Žily jsme dost dlouho. Viděly jsme toho příliš. Kdo toho ví tolik, co my, pro toho už není nic důležité. Všechno se věčně opakuje, den a noc, léto a zima, svět je prázdný beze smyslu. Vše se točí v kruhu. Co vznikne, musí zas zaniknout, co se zrodí, musí zemřít. Všechno se navzájem vyrovná, dobro i zlo, hloupost a moudrost, krása a ošklivost. Všechno je prázdné. Nic není skutečné. Nic není důležité.“

Všimněme si, že Morla o sobě hovoří v množném čísle: představuje nekonečný řetěz zrození matek a dcer, které nikdy neumřely svým vzpomínkám. Jak strašné musí být vše si pamatovat! Nepřipomíná nám řeč Morly někoho? Ano, její postoj nerozlišování světla a tmy, dobra a zla, se podobá Dětské císařovně. Morla je určitým kontrastním aspektem Dětské císařovny, která je naopak věčně mladá, čistá a nevinná a která by se naopak uprostřed Morliny bažiny vyjímala jako lotos. Mají cosi společného. Stojí však na opačné straně živoucí pravdy (Koré, růže, lotos) - a mrtvého vědění (skála v močále zarostlá mechem). Zdá se, že nemůže-li se Dětská císařovna (jako Koré) znovuzrodit – tj. umřít starým vzpomínkám a vší minulosti – nemůže se znovu vyjevit ve své nevinnosti a kráse. Jako žije Morla v temné jeskyni, žije císařovna ve věži ze slonoviny, zakončené květem Magnólie. Lhostejnost Morly jakoby odkazovala k naléhavé potřebě regenerace / znovuzrození Dětské císařovny a celé Fantázie – tedy celé tatínkovy duše, která sice protrpěla velký zármutek, ale to nestačí k tomu, aby se duše zbavila umrtvujícího postoje lhostejnosti a rezignace nebo rádoby-moudrého teoretického balastu. Vzpomínkám a minulosti je třeba zemřít a znovu–stvořit (regenerovat) celý duševní organismus, je třeba opakovat akt stvoření podle archetypální struktury. I ze spánku se probouzíme nejvíce svěží, když se nám zdá, jakobychom během noci "zemřeli" a ráno se znovu narodili. Něco takového by Morle prospělo.

Avšak jediná Morla v celé Fantázii ví, co může císařovnu uzdravit. „Dětská císařovna tu byla už přede mnou. Ale není stará. Je věčně mladá. Aby bylo jasno. Její existence se neměří počtem let, ale jmény. Potřebuje nové jméno, vždycky znovu nové jméno… Dětská císařovna potřebuje jen nové jméno, pak se zas uzdraví. Ale jestli se uzdraví, na tom vůbec nezáleží.“ Nicméně ani Morla neví, po té co rozmrzele zaleze zpátky do své jeskyně, kdo toto nové jméno může vymyslet. Odkáže Átreje k Uyulále žijící v Jižním Orákulu vzdáleném tisíce mil, která by to možná vědět mohla. Temné zvíře je hrdinovi v patách. Jeho obrysy se vynořují z temnoty a nabývají tvaru vlka velkého jako dobytče. Černý vlk nebo vlčice je tradičním symbolem bohyně Hekaté, která představuje temný aspekt archetypu matky.


Ygramul

Átrej se šplhá krajinou Mrtvých hor (připomínající Tolkienův Mordor) až dojde k obrovské bezedné trhlině.

Napříč trhlinou je utkána pavoučí síť, v níž se zmítá Šťastný drak (Falco). Právě svádí zoufalý boj se škorpiónovitým stvořením Ygramul. „Celé to stvoření netvořilo jedno pevné tělo, nýbrž se skládalo z nesčetných malých ocelově modrých brouků, kteří bzučeli jako vzteklí sršni a jejichž hustý roj neustále měnil tvar.“ Ygramul připomíná Odulu z Pána Prstenů. Átrej mocí amuletu AURYNU požaduje Šťastného draka pro sebe. To Ygramul odmítá, ví že má právo na svou potravu: „Dětská císařovna nám všem dovoluje být takovými, jakými jsme. Také proto se Ygramul sklání před jejím odznakem. A ty tohle všechno moc dobře víš.“ Nicméně Átrejovi vyzradí své tajemství (každý tvor ve Fantázii má své tajemství) - nechá-li se od ní uštknout - objeví se ihned na sebevzdálenějším místě ve Fantázii. Átrej souhlasí. V následující vteřině dorazí na místo běžící vlk, ale vidí už jen prázdnou síť a ztrácí stopu.

Co symbolicky představuje Ygramul - po té, co se hrdina setkal se smutkem i lhostejností příliš staré duše? Je lhostejnost tou poslední vrstvou? Co se skrývá za ní?

Žihadlo nebo osten jsou nepochybně výrazy agrese. Mnohočetnost sršních žihadel dorážejících na nebohou oběť – krásného světelného draka – představuje mučivé výčitky, jimiž ubíjí svou duši Bastiánův tatínek. Hlouběji než leží jeho vlastní smutek ze ztráty, hlouběji než leží zdánlivá lhostejnost morousovité moruly, leží strašlivý pocit viny, pocit viny, že maminka zemřela kvůli němu, že ji nemohl zachránit. Silnější než smutek z její ztráty, byl smutek z nezištné lásky, která se po její smrti obrátila ve výčitky. Výčitky připomínající strašlivé erýnie dorážejí v podobě na sebe obrácené agrese na všechno to, co je v lidské duši schopné naděje a štěstí (ať už ve významu „luck“ nebo „happiness“), co je schopno vzlétnout radostně do oblak a co představuje kouzelný drak Falco. Právě zde se táhla obrovská trhlina tatínkovou duší. Právě v této pasti ležela spoutána naděje a radost tatínkovy duše.

Jakoby příběh říkal toto: není rychlejší cesta k uzdravení, než odpustit sám sobě – zvláště tam, kde jsme byli tváří v tvář osudu bezmocní – jako byl bezmocný drak Falco zmítající se v síti.



Od této chvíle však bude Átrejovým spojencem. Falco totiž zaslechl Ygramulino tajemství, když ho šeptala Átrejovi. A protože byl uštknutý stejným jedem, stačilo si pomyslet, aby se objevil na témže místě jako Átrej: tisíce mil daleko, u Jižního orákula.


Dvoupoustevníci

Následuje jakási fáze léčení duše. Átrej i Falco jsou zesláblí, ale s pomocí dvou věčně rozhádaných, ale v jádru hodných skřítků: staříka a stařenky se začínají uzdravovat. Nejhorší chvíle jsou za nimi. „Od nynějška se ti bude všechno dařit. Koneckonců jsem přeci Šťastný drak. Nevzdal jsem se naděje, ani když jsem visel tam v té síti – a jak vidíš, právem.“ Štastný drak je v Nekonečném příběhu symbolem nikdy nehasnoucí naděje, nevinné radosti a moudré intuice, ktera byla dříve spoutána pocity provinění.



Stařenka Urgla se stará o jejich zdraví, vaří jídlo a lektvary, zatímco stařík Engywuk potřebuje Átreje, aby vypátral tajemství Uyuálina orákula, nad nímž celý život bádá.

„Tak tedy, kdo je nebo co je to Yuyulála?“ zeptal se Átrej.
„Kruci!“ zavrčel Engywuk a rozzlobeně po něm loupl očima. „ty taky do všeho vletíš rovnýma nohama, stejně jako moje stará. Nemohl bys začít něčím jiným?“…
„Už jsi u ní někdy byl?“ (U Yuyulály)
„Co tě napadá!“ odpověděl Engywuk, už zas trochu našňupnutý. „Jsem přece výlučně vědec. Shromáždil jsem všechny zprávy od těch, kdo byli uvnitř.“

Jak je patrné, dostáváme s k nějakému tajemství, které není vědecky zjistitelné. Může k němu proniknout jen někdo, komu se podaří dostat skrze všechny tři brány. Engywuk se celý život snažil analýzou dat zjistit, koho a za jakých okolností brány propustí. Po všech možných teoriích týkajících se vlastností hrdiny, který může uspět, dospěl Engywuk k názoru, že „rozhodnutí sfing je naprosto náhodné a nedává vůbec žádný smysl.“ Nicméně dodává:

“Moje žena ale tvrdí, že je to urážlivé, naprosto nevědecké a navíc zcela nefantázijské mínění.“
“Už zase začínáš s těmi svými nesmysly?“ bylo slyšet hudrování z jeskyně. “Styď se! Jen proto, že ti ta tvoje trocha mozku v hlavě už vyschla, si myslíš, že můžeš taková velká tajemství jednoduše popřít, ty chytrolíne!“
„Tady to máš!“ vzdychl Engywuk. „A nejhorší na tom je, že má pravdu.“
Stařík tedy uznává, že je tam nějaké tajemství, kterému nerozumí.

Engywuk Átreje prosí, aby mu, až se vrátí z cesty k orákulu, pokud se mu podaří projít, prozradil jeho tajemství - třese se na něj jako malý kluk. Ale Átrej mu to dopředu slíbit nemůže. Tuší, že ti, co mlčeli před ním, měli důvod mlčet. To staříka, který v Nekonečném příběhu symbolizuje vědecký přístup ke skutečnosti, rozpálí vzteky do běla.


Tři magické brány

První brána má podobu dvou sfing, které si navzájem hledí do očí, ale nic nevidí. Naopak vysílají - vysílají všechny hádanky světa. Nikdo nesnese stát v jejich zorném poli. Projde jen ten, koho nechají projít, když zavřou oči. Átrej, přesně ve chvíli, kdy už nedoufá, projde. Možná proto, že jeho ambicí není vyřešit všechny hádanky světa, které bez ustání produkuje naše mysl. Ne protože na ně neexistují odpovědi, ale protože jeho svěřeným a pravým posláním je zachránit Dětskou císařovnu. Průchod mezi dvěma sfingami, mezi nimž proudí všechny hádanky světa, představuje překonání dualistické úrovně myšlení, která produkuje obrovský počer otázek, ale žádné pro život důležité odpovědi. Zde se totiž může člověk na své cestě zastavit a nikdy neuslyší "hlas ticha" na konci cesty. Všimněme si, že sfingy jen otázky do nekonečna pokládají, ale neumějí jedna druhé naslouchat; dokonce ani nevidí jedna druhou.



Druhá brána je brána kouzelného zrcadla. Nikdo neví, jakou podobu sebe sama v něm zahlédne a zda tento pohled unese. Co uvidí Átrej? Něco, co nedovede pochopit. Uvidí chlapce s velkýma, smutnýma očima zavrtaného do pokrývek: ano, uvidí Bastiána. V tu chvíli se Bastiánovi na staré půdě školy roztřesou ruce. Ma jednu stranu se okřikuje hlasem dospělého, že to přeci nemůže být on, že je to jen náhoda; na druhou stranu by tomu rád věřil, bylo by přeci báječné, kdyby o něm ve Fantázii věděli. Átrej se podiví, nechápe, co vidí, jen jím projede zabrnění. V tu chvíli však zapomene všechny své cíle a úmysly, zapomene na celý svůj předchozí život i Velké hledání. Átrejovým pravým já, kterému měl pohlédnout do tváře, je Bastián. To není jen Átrejův příběh. Ve skutečnosti jde o toho, kdo nyní čte tento text.

Třetí branou je brána bez klíče. Ta je nejtěžší. Čím silněji chce člověk projít, tím pevněji drží. Nicméně i jí Átrej projde, protože si to nepřeje on, ale Bastián, což Átrej, nyní ve stavu nevinného dítěte, samozřejmě netuší. Třetí brána odráží zkušenost zenu, že úsilí je v určitém bodě cesty překážkou a že o dalším pokroku rozhoduje cesta neúsilí, odevzdání, stav nevinnosti bez vzpomínek a zkušeností, ve kterém se nacházel Átrej.

Za třetí branou se hrdina setká s hlasem ticha, Uyulálou. Dozvídá se, že aby zachránil Dětskou císařovnu, musí dojít za hranice Fantázie a přivést dítě z vnějšího světa, které by císařovně dalo nové jméno. Letíc na Falcovi do obrovských dálek, hledá hranice Fantázie. Setká se se čtyřmi větrnými obry všech světových stran, ptá se jich a ti se mu vysmějí:

„Kdo jsi ty, že máš odznak Dětské císařovny a nevíš, že Fantázie nemá hranic?“

Pak se Átrej ve větrné smršti zřítí do moře a probere se na neznámém pobřeží – bez AURYNU, bez Falca.


Gmork

Átrej putuje sám přízračným městem, všude vidí rozšiřující se nicotu, do níž tvorové Fantázie mizí jeden za druhým. Tu uslyší zoufalé, bezútěšné, prokleté vytí, které se odráží v ozvěnách opuštěného města. Hledá, až najde ve špinavém dvoře u jakési díry ve zdi obrovského, vyhladovělého vlkodlaka, uvázaného na řetěze. Toto ponížení mu způsobila Gaya, Temná kněžna, před svým odchodem do Nicoty.

Dají se spolu do řeči: Átrej a Gmork, dva poslední ztracenci v tomto městě. Átrej se mu představí jako „Nikdo“ – ten kdo ztratil smysl svého hledání…

Vlkodlak trochu ohnul pysky a ukázal děsivé tesáky, čímž chtěl zřejmě naznačit úsměv. O temnotách duše něco věděl a cítil, že má před sebou nějakým způsobem rovnocenného partnera. „Pokud je tomu tak,“ zachrčel, „pak mě slyšel Nikdo a přišel ke mně Nikdo a Nikdo se mnou mluví v mé poslední hodince.“

Átrej se Gmorkovi nabídne, že ho odváže z řetězu, ale ten je chráněn magickým zaklínadlem. Už není naděje ani pro jednoho z této podivné dvojice. Gmork pozvolna Átrejovi poodhaluje tajemství své identity.

„Nepatřím k vám.“
„Odkud tedy jsi?“
„Copak nevíš, co je to vlkodlak?“
Átrej němě zavrtěl hlavou.
„Ty znáš jen Fantázii,“ řekl Gmork. „Ale existují ještě jiné světy, například svět dětí. Ovšem vyskytují se i bytosti, které žádný vlastní svět nemají. Zato mohou vcházet do mnoha světů a vycházet z nich. K takovým bytostem patřím i já. Ve světě lidí se objevuji jako člověk, ale nejsem člověk. A ve Fantázii na sebe beru fantázijskou podobu – ale nejsem žádným z vás.“
„Ty jsi byl ve světě, kde žijí děti člověka?“
„Často jsem chodíval mezi jejich a vaším světem.“
„Gmorku,“ vykoktal Átrej a nemohl zabránit, aby se mu netřásly rty, „můžeš mi ukázat cestu do světa lidských mláďat?“

V tomto zvláštním okamžiku, tam kde by ji nikdy nebyl čekal, se začíná Átrejovi vracet naděje. Gmork mu totiž prozradí, že když skočí do nicoty, ocitne se okamžitě ve světě lidí.

Pro naději nemáš sebemenší důvod, synáčku – ať máš za lubem cokoli. Jestli se objevíš ve světě lidí, pak už nebudeš tím, čím jsi tady. To je právě to tajemství, o kterém ve Fantázii nikdo nic neví… Víš, jak se vám tam říká?“

„Ne,“ zašeptal Átrej.

„Lži!“ vyštěkl Gmork.

Děsivé tajemství!
Zjevení pokračuje.



„Jste snové obrazy, výmysly z říše poezie, postavy v nekonečném příběhu! Pokládáš sám sebe za skutečnost, kloučku? No dobře, tady ve svém světě jí jseš. Ale pokud projdeš Nicotou, pak přestaneš být skutečný. Pak jsi k nerozeznání. Pak jsi v jiném světě. Tam už se sobě ani trochu nepodobáte. Vnášíte do světa lidí iluze a mámení. Hádej, mládenečku, co se stane ze všech těch obyvatel přízračného města, kteří skočili do Nicoty?“

„Nevím,“ koktal Átrej.

„Stanou se z nich bludy v hlavách lidí, klamné představy strachu, kde ve skutečnosti není důvod se bát, lidi baží po věcech, které jim ničí zdraví, kvůli nim se lidí zmocňuje zoufalství tam, kde nemají proč si zoufat… Proto lidé nenávidí Fantázii a bojí se všeho, co odtud přichází. Chtějí ji zničit. A nevědí, že právě tím rozmnožují záplavu lží, která se neustále lije do světa lidí – onen proud z rozplizlých bytostí Fantázie, jež tam vedou zdánlivou existenci jako živé mrtvoly a otravují duše lidí svým zatuchlým puchem. Zkrátka to nevidí, není to legrační?“

Co nám to nyní Gmork, zplozenec temnoty a světlonoš – Lucifer – vlastně sděluje? Říká nám, že pokud přestaneme věřit v moc vlastní imaginace a vize, naše představivost nás obejde v podobě zvrácených představ, bludů a lží a začne nám proměňovat život v peklo. To je to, o co služebník temnoty usiluje. Největším triumfem by bylo, pokud by vůbec lidé přestali věřit, že Fantázie existuje. Pak by už nikdo nikdy do Fantázie nevkročil. K čemu Gmork sleduje takovou temnou myšlenku? Gmork říká: „dá se s nimi dělat úplně všechno.“

Gmork je alteregem hrdiny Átreje, stínem, jeho alternativou, kterou v sobě máme všichni jako možnost. My všichni v sobě máme Átreje i Gmorka. Jeden se vypravil na velké hledání a druhý se ho snaží zastavit. Může však Átrej nevyhrát, je-li příběh 'nekonečný'?

Jak jsou si blízko oné noci! Oné noci, kdy oba ztratili cestu a jejich hledání se proměnilo v zabloudění. Přesto teprve když zabloudili, tak se konečně našli. Jedině za 'temné noci duše' smí hrdina tykat svému stínu a stín svému hrdinovi: již nemají co ztratit a jejich obezřetnost poleví. Vědomí a nevědomí jsou děsivě blízko, téměř splývají.

Stejně jako Átrej slouží AURYNU a Dětské císařovně, Gmork neslouží sám sobě, ale principu, jenž je v knize nazýván Nicota, neosobní moci, z které nakonec nemá prospěch žádný jednotlivec: jen neosobní mocenské a finanční systémy.

Kniha postuluje schopnost imaginace jako základ lidské psychiky. Imaginaci je možno využít k vytváření vize a inspirace, anebo ke lži a k představám, které člověka uvrhávají do zoufalství, do vnitřního žaláře, do otroctví představ. Člověk, jenž svou vizi nemá, je náchylný přijmout lež v podobě obrazu, sdělení, které mu předloží někdo jiný. Síly, které s touto lží záměrně pracují, protože vidí, že většina lidí je vůči ní bezmocných, jsou v knize představovány Nicotou a Gmorkem.

Gmork je skrytou mocí eufemismů a polopravd. Polopravda je mnohem nebezpečnější než lež.

Gmork říká, že pokud lidé přestanou věřit ve schopnost vytvářet své vlastní vize, jsou lehce manipulovatelní. Stávají se závislí na vnějších podnětech, které jejich pasivní představivost stimulují: filmech, časopisech a počítačových hrách. Tyto technické vymoženosti sice usnadňují život, ale vybírají si svou daň v podobě atrofující schopnosti imaginace. To je situace, která se služebníku Nicoty zamlouvá, neboť jeho moc roste. Královstvím Nicoty by v našem světě byl nejspíš svět P.R. a reklamních agentur, které se snaží člověka přesvědčit o tom, co potřebuje, i když to vlastně vůbec nepotřebuje, jen proto, aby ho učinili nešťastným a závislým na produktech, které potřebují prodat. Druhým královstvím lži by byla pravděpodobně politika, stojící na radách imagologů, moderních mágů dnešní doby - a falešných slibech.

„A neexistuje větší moc než lež. Protože lidi, abys věděl, žijí z představ. A ty se dají manipulovat. Tato moc je jediné, co má smysl.“

„Já se na ní nechci podílet!“ vyrazil ze sebe Átrej.

Jen pomalu ty moulo,“ vrčel vlkodlak, „jakmile přijdeš na řadu, abys skočil do Nicoty, pak se taky staneš služebníkem moci bez vlastní vůle a tváře. Kdo ví, k čemu jí budeš dobrý. Třeba tě použije k tomu, abys naváděl lidi kupovat věci, které nepotřebují, nebo aby nenáviděli všechno neznámé, nebo věřili tomu, co z nich dělá poslušné slouhy, nebo aby pochybovali o tom, co by jim mohlo přinést záchranu… Najde se tam samozřejmě i spousta pitomců – kteří se samozřejmě pokládají za děsně chytré a myslí si o sobě, že slouží pravdě – a ti nedělají nic horlivěji, než že dokonce i dětem se snaží namluvit, že Fantázie není.“

Stejné pochopení, které zjevil Vlkodlak, dojde i Bastiánovi:

Pochopil, že nemocná nebyla jen Fantázie, nýbrž i lidský svět. Jedno souviselo s druhým…nyní si také uvědomil, že někdo z lidí musí jít do Fantázie, aby se oba světy opět uzdravily.“

Také si uvědomí, že každou svou lží přispíval ke zničení krásného světa Fantázie, protože musel vzít představu (bytost z Fantázie) a zneužít ji, překroutit, způsobit, aby se stala něčím jiným, než byla původně. Tímto překrucováním skutečnosti se neničí jen svět Fantázie, ale i náš skutečný svět – oba se stávají nemocnými. Toto Luciferovo sdělení říká, že nemocní lidé vytvářejí nemocný svět a nemocný svět vytváří nemocné lidi na základě škodlivých, ale mocných představ, a má-li se tento bludný kruh prolomit, musí se každé lidské „mládě“ naučit tvořivě myslet, vytvářet aktivně své vlastní vize, jinak se stane obětí vize někoho jiného. Strašlivé utrpení vyplývající z mocných ideologií, jako je nacismus nebo komunismus, bylo možné jen ve světě lidí, kteří zapomněli věřit svým vlastním vizím – možná proto, že podlehli rozšiřující se představě, že to není potřeba. Právě tato představa se ve světě Fantázie šíří jako Nicota: temná moc, která neslouží nikomu, než sama sobě. Nicméně můžeme být Gmorkovi za takové zjevení na prahu umírání vděčni. V nejtemnějším koutě zla najdeme vždy skrytý pramínek dobra - a naopak - jako v symbolu jin a jang.

Jak říká Mefistofeles z Goethova Fausta, jiná podoba téhož Stínu - Ďábla: "Té síly díly jsem já, jež chtíc zlo, vždy dobro vykoná."

A tato slova se za chvíli naplní. Umírající Gmork se svěří, že tu byla naděje na záchranu v podobě hrdiny, který však svůj úkol nesplnil. Prý se jmenoval Átrej. Ten vlkodlakovi hrdě oznámí, že stojí před ním. Gmork sebou škubne a propadne strašlivému kašli, řevu a smíchu, který se rozléhá v ozvěnách a - najednou ztichne. V poslední vteřině svého skonu - vlastně spíše v posmrtné křeči - skočí a chňapne Átreje za nohu. Tím ho však zachrání před vše-vtahující Nicotou, jež by ho jinak pohltila! Přidrží ho ve svých zubech a tím ho zachrání. Podobně skončil i Glum, Frodův stín, který hrdinovi ukousl prst s prstenem a tímto činem, na hranici srázu nad Orodruinou, zachránil svou smrtí nejen Froda, ale i celou Středozem. Zachránil celý svět před temnou mocí prstenu, jenž nakonec spadl do rozžhavené lávy spolu s ním. Glum i Gmork byly hlavními pronásledovateli svých hrdinů - avšak po celou tu dobu byli i jejich nejvěrnějšími průvodci - a nakonec i jejich spásou.

Je možné vykonat jakýkoli krok na naší cestě, aniž bychom přitom nevrhali stín?

Jen v jediném okamžiku nevrháme stín: o půlnoci, když jsou měsíc i hvězdy přikryty mračny, kdy je noc absolutní. Právě té noci se Átrej a Gmork setkali.


Cesta hrdiny

Zrekapitulujme si nyní náš příběh. Hrdina prošel bažinou smutku, setkal se s Morlou a nakonec osvobodil Falca ze sítě Ygramul. To byly fáze, v kterých se sekával s traumatickými zážitky tatínkova osobního nevědomí: smutkem, lhostejností a ničivými výčitkami. Dále prošel jakousi iniciací tří bran, aby zaslech "hlas ticha" - dosáhl jakési duševní hlubiny nedostupné diskurzivnímu myšlení (skřítek Engywuk), která mu sdělila paradoxní tajemství o paralelním světě lidí. Hrdina se tedy vydal hledat lidské dítě, které by dalo císařovně nové jméno, ale ke svému zděšení zjistil, že Fantázie žádné hranice nemá. Propadl beznaději a v přízračném městě se utkal se svým Stínem, které mu bylo v patách po celý čas jeho Velkého hledání. Pouze jako "Nikdo" mohl (podobně jako Odysseus) vyzvědět Gmorkovo strašné tajemství o osudu bytostí Fantázie, ze kterých když je pohltí Nicota, se v našem světě stávají lži. Lži, které působí lidem zbytečné utrpení. Dozvěděl se, že nemocné jsou oba světy: svět Fantázie i svět lidí - že jsou jako propojené nádoby, čekající na dětského hrdinu, který bude schopen uzdravit císařovnu a vrátit se zpět do světa lidí.

Po setkání hrdiny se Stínem, které jsme si podrobně vylíčili v předchozí části, následuje obvykle setkání s Animou. A vskutku je tomu tak i v Nekonečném příběhu. Átrej je na poslední chvíli z cárů Nicoty zachráněn svým věrným Falcem. Ten ho odnese až na samý vršek Slonovinové věže, aby se zde setkal s Dětskou císařovnou.


Setkání Átreje s Dětskou císařovnou

Átrej cítí, že neuspěl, že se mu nepodařilo přivést lidské dítě do světa Fantázie a kráčí se svěšenou hlavou pomalu k ní. Ale Dětská císařovna v podobě malé holčičky s mandlově zlatýma očima na poduškách uprostřed kvetoucího kalíšku hrdinovi s bezstarostným úsměvem pokyne.



"Vrátil ses z Velkého hledání, Átreji... Tvůj krásný plášť zešedl, máš šedé vlasy a kůži jako z kamene. Ale všechno bude zas jako dřív a ještě krásnější. Uvidíš."

Átrej měl sevřené hrdlo. Jen neznatelně zavrtěl hlavou. Pak uslyšel něžný hlas:

"Splnil jsi můj úkol..." (Átrej vrací AURYN)

"Úkolu ses zhostil dobře. Jsem s tebou velmi spokojená."

"Ne!" vyrazil ze sebe Átrej skoro divoce. "Všechno bylo nadarmo. Neexistuje žádná záchrana."

Nastalo dlouhé ticho. Átrej si schoval tvář do předloktí a tělo se mu třáslo. Bál se, že uslyší z jejích rtů výkřik zoufalství, žalostné sténání, možná i hořké výčitky nebo dokonce výbuch hněvu. Sám nevěděl, co čekal - ale rozhodně ne to, co nyní uslyšel: Smála se. Smála se tiše a vesele. Átrejovy myšlenky propadly zmatku, na okamžik si myslel, že se císařovna zbláznila. Ale nebyl to smích šílenství. Pak uslyšel její hlas: "Ale přesto si jej přivedl."

Átrej zdvihl hlavu.

"Koho?"

"Našeho zachránce."

Již teď je tu s námi, říká mu císařovna, viděla jsem ho a on vidí nás. Je tu. Vím, že tomu zatím nerozumíš, ale ty jsi jej přivedl, Átreji. On vidí mě a já vidím jeho. Nebuď smutný, svůj úkol jsi splnil. Tím, že jsi podnikl všechna ta nebezpečná dobrodružství, jsi ho k nám přilákal. On tě celou dobu se zájmem sledoval až sem, k tomuto okamžiku. Tvá cesta nebyla zbytečná.

"Vešel jsi do jeho obrazu a vzal jsi ho sebou, a proto tě následoval, neboť sám sebe uviděl tvýma očima. A tak teď slyší každé naše slovo. A ví, že mluvíme o něm a že na něho čekáme a skládáme v něho svou naději. A nyní možná pochopil, že veškerá veliká námaha, kterou jsi ty, Átreji, vzal na sebe, platila jemu, že celá Fantázie ho volá!"

Átrej se ptá, zda je pravda to, co mu říkal Gmork. Císařovna říká, že je to jen pravda poloviční, jak se od takové bytosti dá očekávat.

"Existují dvě cesty, jak se dá překročit hranice mezi světem Fantázie a světem lidí. Jedna je pravá, druhá špatná. Pokud jsou bytosti Fantázie odvlečeny do světa lidí tímto děsným způsobem, pak je to cesta špatná. Pokud však lidská mláďata přijdou do našeho světa, pak je to pravá cesta. Všechny děti, které u nás byli, se dozvěděly něco, co se mohly dozvědět jen zde a co je vrátilo do jejich světa změněné. Začaly být vidoucími, protože vás spatřily ve vyší pravé podobě. Proto mohli vidět i vlastní svět a lidi jinýma očima. Kde předtím viděly jen všední život, nyní objevily zázraky a tajemství. Proto chodily tak rády k nám do Fantázie. A čím bohatším se náš svět stával, čím více díky tomu rozkvétal, tím méně lží se objevovalo v jejich světě a tím dokonalejší byl i on. Tak jako se naše světy vzájemně ničí, tak si mohou navzájem i navracet zdraví... Co může člověka učinit vidoucím, to ho oslepuje, a co může vytvářet něco nového, to se stává zkázou."

Átrej se ptá, proč vlastně císařovna potřebuje nové jméno.

"Všechny bytosti a věci jsou skutečné jen v případě, že mají pravé jméno. Falešné jméno z nich udělá bytosti a věci neskutečné. To právě dělá lež."

Císařovna i Átrej očekávají, kdy Bastián už už vysloví její nové jméno. Císařovna velmi dobře ví, že už ho má vymyšlené, ale z nějakého důvodu ho Bastián není schopen vyslovit. Stydí se totiž, bojí se před ně předstoupit ve své skutečné podobě malého tlouštíka, což oni netuší. Zdá se, že hrdina se musí vypořádat z archetypem persony. Císařovně zbývá poslední šance, jak Bastiána přinutit, aby řekl to, co mu leží na jazyku: navštívit starce z putující hory.


Stařec z putující hory

Maličká císařovna udělá to, co udělat nikdy nesmí. Podle pravidel Fantázie se ona a Stařec z putující hory nesmějí nikdy setkat. Přesto se k tomuto kroku rozhodne. Stařec sedí na nejvzdálenější hoře Fantázie a píše knihu. Jakou knihu? Nekonečný příběh. Stařec i císařovna moc dobře ví, co se při jejich setkání musí stát - ale Bastián to netuší:

Nekonečný příběh začne znovu od začátku.

Písmeno po písmenu se odmotává stejné klubko znovu a znovu. Od okamžiku, kdy Bastián vkročí do obchodu pana Koriandra, přes okamžik, kdy se Átrej vydává na své Velké hledání až po okamžik, kdy Císařovna navštíví Starce z putující hory. Jenže toto klubko nikde nekončí, je to kruh uzavřený do sebe jako dva propletení hadi vyobrazení na přebalu knihy, kteří si navzájem požírají ocasy. Je to Uroboros, symbol nekonečna. Ale shodou okolnosí je to i tvar AURYNU, amuletu přezdívaného "třpyt". Tímto okamžikem se linie příběhu stává nekonečná a věčně se navracející. Ve věčně se opakujícím příběhu se každá letmá událost (z hlediska lineráního času nahodilá) stává gestem věčnosti - tj. archetypem (Elliade). O tom, že takové archetypické gesto je trvalejší než člověk sám, se s určitým okouzlením nad letmým pohybem kdysi mladé stařenky rozepisuje Milan Kundera ve své knize Nesmrtelnost. I stařenka je schopná učinit na vlas stejné gesto jako ve svých osmnácti letech. Archetyp a gesto je něco, co nestárne.


AURYN

Etymologie slova "auryn" odkazuje k počáteční slabice světa AUM, kterou podle indické mytologie byl, je a bude tvořen svět. Slabikou "ryn" však odkazje ke sluneční záři. AURYN můžeme tedy přeložit jako "sluneční záře prvotní vibrace".



Dva propletení hadi, černý a bílý, vyjadřují propojení světa lidí se světem Fantázie, jejich vzájemnou závislost. Tomu, kdo jej nosí, propůjčuje veškerou moc Dětské císařovny, jakoby jednal v jejím jménu. Z jungiánského pohledu je AURYN symbolem Bytostného Já, je mandalou vyjadřující jednotu vědomí a nevědomí, potenciální celost, kterou hrdina nalezne na konci své cesty, přestože je záhadným způsobem přítomna už od samého začátku. Aby to ale hrdina zjistil, musí podstoupit dlouhou cestu plnou překážek.


Bastián

Bastián zděšený z paradoxu Nekonečné smyčky konečně chápe, že když nezvolá nové jméno Dětské císařovny, nechá všechny postavy navždy uvězněné uvnitř v jakémsi "zamrzlém čase" - nekonečném gestu. A on bude jediný, kdo je za to zodpovědný. Nyní je osud celé Fantízie jen a jen na něm.

Pohnutý Bastián konečně zakřičí její nové jméno:

"Měsíčnice! Už jdu!"

Jakási nesmírná síla rozbila skořápku velkého vejce a kolem se rozléhalo temné dunění hromu. Pak se odněkud zdaleka přihnala smršť

a vylétla ze stránek knihy, kterou měl Bastián na kolenou, až se její listy divoce roztřepetaly...

Oba světy se v tu chvíli propojily, věž odbila dvanáctou a jako se smršť dostala do světa lidí, Bastián se najednou ocitl v éterickém, beztížném světě Fantázie.

Vajíčko je odvěkým symbolem Bytostného Já. Jeho žloutek bývá archaickými národy intuitivně považován za "vnitřní slunce" skryté ve sněhobílém obalu. Slunce, vejce i AURYN jsou obrazy spojené se symbolikou archetypu dítěte a Bytostného Já. Je jím i zrnko písku. Zrnko písku, z něhož počíná vyrážet výhonek světla, je to to jediné, co zbylo z celé říše Fantázie, když do ní Bastián vstoupil. Celá budoucnost Fantázie leží v rukou malého dítěte, záleží jen na tom, co si nyní bude přát. Měsíčnice dostala nové jméno a svět byl znovustvořen (regenerován), stará Morla dostala svou novou, svěží podobu. Stejně jako buňky biologických orgánů umírají a přicházejí nové a orgány se tak regenerují, stejným způsobem se regeneruje psýché podle určitých vzorců, které nazýváme archetypy. Znovuzrození Dětské císařovny je nepochopitelné bez znalosti mytologických aspektů Koré.




"Fantázie znovu vznikne z tvých přání, můj Bastiáne. A já způsobím, že se stane skutečností."

"Kolik přání smím vyslovit?"

"Kolik chceš - čím víc, tím líp, můj Bastiáne. Tím bohatší a rozmanitější bude Fantázie."

Bastiánovým prvním přáním je spatřit Měsíčnici. V tom okamžiku mu položí na dlaň zrnko písku. Je chladné a těžké, ale začíná ožívat, klíčit a růst. Vyráží divukrásnými a fosforeskujícími květy, až se rozroste v ohromný živoucí les. Bastián ho pojmenuje Perelín. Hledí do očí dřívější Dětské císařovny, nyní Měsíčnice a je uchvácen její novou krásou. Měsíčnice je znovuzrozena a po nemoci není ani památky.

Měsíčnice se ptá, proč ji nechal tak dlouho čekat. Bastián odpoví, že se styděl, že s k ní nebude hodit. Avšak Měsíčnice jeho pochybnosti rozptýlí. Ukáže mu, jak ho vidí svýma očima: jako krásného prince. Než se Bastián stačí vzpamatovat z této nové podoby, je Měsíčnice pryč. Na krku mu však visí její amulet, klenot AURYN s nápisem "KONEJ, CO SI PŘEJEŠ".

V tomto okamžiku končí děj filmu, avšak knížka není dosud ani v polovině!


Lev Graógramán

První bytostí, se kterou se Bastián ve světě nově vznikající Fantázie setká a spřátelí, je lev Graógramán. Lev je tradičně spojován se symbolikou Bytostného Já, jako například lev Aslan v Letopisech Narnie.

Když se lev objeví na scéně, je to jakoby byl stvořen den a noc, život a smrt, jakoby se původní jednota symbolizovaná zrnkem písku rozdělila na dva protiklady. Ve dne je Graógramán vyprahlou pouští Goab, které vládne jako samojediný král smrti, v noci bolestně umírá a celá poušť se probouzí a ožívá proměněna v kouzelný les Perelín. Ráno se zase les promění v poušť a lev se znovuzrodí. O tom však lev netuší, protože si ráno nepamatuje své předchozí dny a noci. Bastiánovým údělem je poskytnout mu toto tajemné objasnění jeho existence a krásy a rozmanitosti života, kterou svou smrtí umožňuje. Smrt je jediná, ale život (díky ní) nekonečně rozmanitý. Když si tak lev uvědomí smysl své existence a opětovného umírání, cítí se konečně naplněný. Jeho umírání a znovuzrození už není bolestné: je naplněno hlubokým smyslem.

Na oplátku vysvětluje Graógramán Bastiánovi některá tajemství světa Fantázie. Vysvětluje mu, že ve Fantázii neexistuje žádné "blízko" ani "daleko", člověk se může pohybovat jen od jednoho přání k druhému. Přirovnává Fantázii k Chrámu tisíců dveří, který umožňuje vkročit z jakékoli komnaty do jakékoli další, má-li člověk odvahu, ale toto spojení existuje jen na zlomek vteřiny, a už není možné se vrátit stejnou cestou zpět. Ve snění se představy asociují hvězdicovitě (tam a zpět kolem pomyslného středu), zatímco sen se vyznačuje lineárním řetězením představ, takže architektura Fantázie se více podobá snu: nikdy se není možné vrátit zpět na totéž místo. Jako je v naší realitě relativní čas, je ve Fantázii relativní prostor a vzdálenost. Mostem mezi vzdálenostmi je zde přání.

V tomto bludišti však člověk může zabloudit, nezná-li své opravdové přání.

Na zadní straně AURYNU je nápis "KONEJ, CO SI PŘEJEŠ" ("Tu, was du willst"). O tomto sdělení Átrej nevěděl, konal své poslání, které mu bylo Dětskou císařovnou svěřeno. Ale Bástien si jej přečíst umí. Je to pro něho dobré nebo zlé? Obojí. Problém je v tom, že lze nápis chápat různě. Může být pochopeno jako "dělej, cokoli se ti zlíbí" - ale lev Graógramán jej Bastiánovi vykládá jako "konej podle své pravé vůle". Pokud si člověk neuvědomí propastný rozdíl mezi obojím, ve světě Fantázie snadno zabloudí. Nicméně možná, že ke svému pravému přání se člověk může dostat až když pozná, že všechna jeho předchozí přání opravdová nebyla. Poselství o opravdovosti přání - a dělání toho, co se nám prostě zlíbí (jak lze také nápis chápat) vytváří nepostřehnutelnou propast mezi vyzněním filmu a knihy a může být jedním z důvodů, proč nebyl Michael Ende s jinak velmi krásným filmovým zpracováním spokojen. Svět není nemocný tím, že by lidé konali svou pravou vůli, ale tím, že dělají jen to, co se jim zlíbí. Nicméně i to je z pohledu všezahrnujícího Bytostného Já dobré: i to je totiž cesta, jak svou pravou vůli poznat. Někdy musíme kráčet dlouhou cestou jen proto, abychom našli tu krátkou.

"...budeš se ubírat cestou svých přání, od jednoho ke druhému, až k tomu poslednímu. Ten tě pak přivede k tvé Pravé vůli," říká Graógramán.


Acharájové

Bastián putuje Fantázií, aby si naplnil své sny a přání, ale s každým přáním ztrácí část vzpomínek, každým krokem zapomíná víc a víc na to, kdo je, odkud přišel a jaké je jeho pravé poslání. Začíná se doslova ztrácet ve svých hrách a jeho pocit bohorovnosti roste na neúnostnou mez, což Átrej a Falco se znepokojením pozoroují. Pozorují, že Bastián si na svůj svět pamatuje stále méně.

"Dává ti cestu a současně ti bere cíl," říká Átrej o AURYNU.

Jedním z excesů jeho všemocné vůle, kterou mu AURYN dodává, jsou Acharájové. Jsou to velmi ohavné červí bytosti, které se strašlivě hanbí za svou ošklivost, a proto si nepřejí, aby je někdo viděl a pohybují se jen za tmy. Jsou nešťastní ze svého údělu a bez ustání pláčou. Ze svých slzí, které se mění ve stříbro, stavějí nádherné paláce. Tato trpělivá, nekonečná práce je jedinou útěchou jejich bytí. Jsou nejnešťastnějším národem v celé Fantázii, postavili však nejkrásnější palác Fantázie Amargánth a svými slzami naplnili nejkrásnější jezero Murhu. "Slitovný" Bastián se rozhodne, že jim pomůže v jejich utrpení. Promění je ve Šlamufy - "věčné smíšky". Stanou se z nich rozverní, neposední "tajtrlíci", kteří si ze všeho tropí legraci. Až do té míry, že všem lezou na nervy. Bastián je hrdý na své dobrodiní, ale v jiné části příběhu se s nimi ještě setká a ztratí díky nim něco drahocenného. Netuší, že z trpících tvorů, jejichž utrpení bylo naplněno smyslem krásy, kterou vytvářeli, učinil sice radostné, ale naprosto nesmyslně si připadající tvory, kteří nakonec svého dobrodince proklínali, protože je už neuměl vrátit zpět: jeho přání byla vyčerpána. Je to příběh o tom, kam vedou "dobré úmysly" někoho, kdo si o sobě myslí, že má božskou moc a netuší, že vše v přírodě je už dávno vytvořeno s lepším rozmyslem.

Temný Stín někdy nechtěně přináší světlo, pohnutky "nejryzejšího" dobrodince naopak temnotu.


Tři rytíři

Bastiánovými věrnými spojenci jsou rytíři Hýkrion, Hýsbald a Hýdorn. Představují tři psychické funkce, které díky fascinující moci AURYNU musejí Bastiána věrně poslouchat: jedna kognitvní funkce (myšlení, cítění, intuice, vnímání) vládne a poroučí všem zbývajícím, místo aby se mohla opřít o jejich rady a dosáhnout tak rovnováhy. (V jiných příbězích vystupují například jako falešní rádcové).

Bastián ztrácí čím dál více spojení s Átrejem a Falcem, kteří představují spojení s jeho vyšším Já. Děje se tak proto, že Bastián propadl archetypu persony a cestu Individuace - cestu za svým opravdovým přáním - zaměnil za touhu po obdivu, moci a slávě. Přeje si být opěvován jako nevětší hrdina všech dob, a moc AURYNU mu to do určité míry umožňuje.


Xyída a bitva o Slonovinovou věž

Příběhy druhé poloviny knihy jsou rozmanité a trochu zdlouhavé. V podstatě jde o to, že náš malý Bastián se začíná stále více kazit. Jeho moc mu stoupla do hlavy. Potkává zlou čarodějnici Xyídu, která jej nad sebou nechává lstivě zvítězit, aby zalichotila jeho egu a vetřela se do jeho přízně jako nejoddanější služebnice. Jejím záměrem je rozlomit spojenectví mezi ním a Átrejem, což se jí podaří. Bastián s pásem neviditelnosti se stane se svědkem rozmluvy Átreje a Falca, kde se dohadují o tom, že mu AURYN seberou. Bastián si neuvědomuje, že jej chtějí zachránit před ním samým a jsou zneklidněni tím, že přichází o všechny své vzpomínky a o vůli vrátit se zpět do světa lidí, podezírá je z chamtivosti, podnícen Xyídiným našeptáváním a lichotkami o své velikosti, moudrosti a dokonalosti, která nepotřebuje vůbec nikoho, protože to by byl projev slabosti. Nechává je vyhostit ze své družiny.

Xyída (ang. Xayide, v Arabele zkomolená na Xénii) je personifikací temného aspektu archetypu matky, představuje "odvrácenou tvář Měsíce" - tvoří negativní protipól Měsíčnice, podobně jako Zlá královna a Sněhurka. Je obklopena dutými, železnými vojáky bez vlastní vůle, které jsou metaforou lidí bez fantazie: svědomitých plničů povinnosti bez špetky hravosti, tvořivosti, vášně, elánu a vtipu - zkrátka všech dober, která lidem poskytuje fantazie.

"Vytváření vizí je určitý druh myšlení, který není pro náš život nezbytný a můžeme se ho vzdát. Počítač ani robot nemá vize," říká Radvan Bahbouh. Kovoví, mechaničtí vojáci jsou v Nekonečném příběhu metaforou tohto typu lidí.

Opakem Měsíčnice, která ani tak nevládne, jako spíše tvoří vše-příjmající srdce celé existence, je Xyída symbolem prohnané zvůle, která od svých poddaných vyžaduje poslušnost. Měsíčnice nic takového nepotřebovala: tam kde je láska, není třeba poslušnosti.

Nicméně každá lidská matka je a musí být Xyídou i Měsíčnicí, "dobrým" i "zlým" prsem a oddělování těchto kvalit je možné jen v pohádkách a fantázii. Realita je složitá a černá niť života se vždycky proplétá s bílou jako dva hadi v AURYNU. To, že dospělí lidé sledují telenovely, kde je dobro vždy výraznou čarou odděleno od zla, je vlastně infantilním únikem od příliš komplikované reality do světa, kde je vše černobíle jasné. Každý opravdový příběh však dává tušit skryté sepětí obou hadů, kteří obtáčejí nekonečné Vody života. Jako Átrej a Gmork tvoří nerozlučný celek, tak jej tvoří i Měsíčnice a Xyída.

"...nemůžete oddělovat správné od nesprávného a dobré od špatného;

neboť stojí společně před tváří slunce, tak jako když se protkává černá nit s nití bílou."

(Chalíl Džibrán: Prorok)

Anima může být naší inspirací a zdrojem vizí (Měsíčnice), ale také tajemnou pokušitelkou, která nás může svést z naší cesty. Tu představuje Xyída.
V každém případě Xyída Bastiánovi vštípí do hlavy, že musí dobýt Slonovinovou věž a z jejího vrcholu vládnout celé Fantázii namísto Dětské císařovny:

"Teprve pak budeš opavdu svobodný, osvobozený ode všeho, co tě svazuje, a budeš opravdu dělat jen to, co se ti zachce. A nepřál sis najít svou Pravou vůli? To je ona!"

Co vlastně Xyída Bastiánovi nabízí? Nabízí mu aby se identifikoval s nejmocnějším, ústředním archetypem Fantázie. Dobře víme, jak takové pokusy musí skončit: inflací, znehodnocením ega, jak se později jistě ukáže. Lidé, kteří uvažují jako Xyída, se domnívají, že moc = svoboda. Svoboda Měsíčnice však pramení z ustoupení z pozice moci a nadřazenosti, spočívá v bytím samotném. Volba mezi Xyídou a Měsíčnicí se podobá volbě mezi mít a být v tom smylu, jak o tom píše Erich Fromm.

Vidíme do jaké krajnosti může vést, pokud svobodu života, kterou nám Bytostné Já poskytuje, uchopíme za ten konec, který říká: Dělej, co se ti zachce. Nejzažším stupněm tohoto přání, pokud jsme už předtím ochutnali všechno ostatní, je moc. Stejně tak lidé, kteří mají všechno myslitelná přání splněna, vstupují do politiky a z této slonovinové věže pak vládnou svým poddaným. Odtud ale vede jen jedna cesta - na smetiště dějin. V Nekonečném příběhu se nazývá Město starých císařů.

Nicméně samotný nejvyšší magnóiový květ Slonovinové věže Bastián násilím dobýt nemohl, tam mohla vkročit jedině Dětská císařovna, která ale zmizela neznámo kam. Každý ji může vidět jen jedinkrát za život a Bastien ji viděl tehdy poprvé a naposledy. (Alespoň pod tímto jménem).

Bastián se chce nechat jakýmsi násilně-trapným způsobem slavnostně korunovat na "Dětského císaře" a připravuje triumfální ceremonie. Svou moc opírá o Xyídny duté strážce. Átrej však s armádou povstalců zaútočí na Slonovinovou věž a (díky morální převaze) zvítězí. Žádá po Bastiánovi, aby mu odevzdal svůj kouzelný amulet. Bastián odmítá a v šermířském souboji Átreje poraní mečem Sikándou, který obdržel jako dar od Lva Graógramána se slovy, že jej nikdy nesmí vytasit ze své vlastní vůle - to však právě učinil. Poraněný Átrej padá z vrcholku Slonovinové věže, bílý blesk Falco ho však zachytí a uletí pryč.


Město starých císařů

Na černém koni Willovi (will = vůle) se zlou (černou) vůlí a nenávistí poháněný Bastián vydá stíhat Átreje. Jeho kůň se však zničehonic rozpadne na součástky. Neurotická touha po pomstě zkolabovala. Bastián se ocitá v podivném městě bláznů. Opička Argax mu vysvětluje, že právě vstoupil do města, kde žijí všichni ti, kdo kdysi chtěli vládnout Fantázii. Každý člověk ve Fantázii, pokud totiž přišel o všechny své vzpomínky, už nemohl mít žádné další přání: bez vzpomínek si není možné nic přát! To jsou blázni jednoho druhu, vysvětluje opička - druzí blázni jsou ti, kteří se mocí AURYNU nechali korunovat na císaře: v tom okamžiku totiž ztratí všechny vzpomínky.

"Když se někdo prohlásí za císaře, pak AURYN zmizí sám od sebe. To je jasné jak facka, dalo by se říct, protože moc Dětské císařovny se přece nedá použít k tomu, aby se jí právě tato moc vzala."



Bastián pochopí, jak málo chybělo a stal by se šílencem jako ostatní v tomto městě připomínajícím malby Hieronyma Bosche. Lituje všecho, co způsobil, pohřbívá meč Sikándu, jímž ublížil příteli (zakopává válčenou sekyru, vzdává se násilí). Opička Bastiánovi poradí, aby hledal přání, které ho vrátí do jeho světa. Oba ví, že moc přání mu už nezbývá.

Osamělost jej přivede k přání po společnosti sobě rovných. Dostává se mezi Yskály, mírné a družné námořníky, kteří ho rádi přijmou mezi sebe. Všichni jsou tak stejní ve svých myšlenkách a názorech, že žijí v naprosté harmonii. Bastiána však tento pocit naplní jen na chvíli. Když zjistí, s jakou neutrální lhostejností vnímají smrt svých společníků, pochopí, že přání někam patřit, být na kolektivní vlně s větší skupinou sobě rovných - jako to zakoušejí lidé při fotbalovém utkání - je uspokojující jen na chvilku: nemůže nahradit opravdovou potřebu lásky a přátelství, které se vztahuje k jedinečnosti naší i toho druhého. Opravdová láska dokáže milovat i to, co je odlišné a z této odlišnosti se raduje, protože nic ve vesmíru není a nemůže být stejné.

Nicméně se Bastián dopracovává k opravdovým přáním svého srdce. Už nechce být nejsilnější, chce být jedním z mnoha, být stejný jako ostatní. To se mu podařilo. Hlubší přání jeho srdce ho však zavede dál.


Paní Ajúola

Vstupem do města císařů se rozpadá společenství tří rytířů - bublina praskla, falešná maska (persona) se zhroutila. Bastián se zastavil na hranici šílenství za pět minut dvanáct, protože pochopil, jaký osud by ho čekal. Tím končí i jeho neurotická touha po moci a uznání, Xayída umírá pod chodidly svých těžkooděnců. Temný aspekt obrazu matky / animy ustupuje ze hry.

Tím se dostáváme k jádru Bastiánovy neurotické touhy po moci: byl jím nedostatek mateřské lásky a přijetí, který si chtěl kompenzovat. Když bublina splaskla, uvědomil si svou zoufalou osamělost a pocit, že je nemilován, který se snažil uspokojit příslušností ke skupině sobě rovných.

Nicméně cesta ho přivedla dál: k Proměnlivému domu. Je to kouzelný dům, který je neuvěřitelně útulný a pohostinný. Přebývá v něm paní Ajúola, které má Bastián chuť říkat "maminko", přestože vypadá úplně jinak, než vypadala jeho skutečná maminka. Ona a dům jsou jedna bytost, která už nekonečně dlouhý čas toužebně čeká ve svých mateřských předcích a dceřiných potomcích na Bastiánův příchod. Nyní je její existence naplněna, celá rozkvete. Zahrne Bastiána ovocem a péčí a shrnuje celý dosavadní průběh jeho cesty po Fantázii. Celou dobu chtěl být Bastián někým jiným, dokonce i císařem, jen proto, že se necítil v dětství bezpodmínečně přijatý. Odtud pramenily jeho neurotické nároky po slávě a obdivu. Kdo se cítí bezpodmínečně příjmán, nemá potřebu se s nikým srovnávat co do slávy a úspěšnosti: je, jaký je. Jeho posláním není stávat se někým jiným (persona) - ale najít svou Pravou vůli.

Bastián v proměnlivém domě zůstane po neomezený čas, dokud není jeho potřeba lásky a přijetí uspokojena. Setkává se na hluboké úrovni s pozitivním aspektem archetypu matky. To se mohlo stát, až když se vzdal neurotických ambicí a uvědomil si prapůvodní pocit nepřijetí a osamělosti, který tím byl maskován.

Díky Ajúole, jejíž symbolika odkazuje k mateřské bohyni Demetér, Bastián pochopí, že má hledat pramen života, který se nachází na hranici Fantázie. A na hranici Fantázie se dostane svým posledním přáním.

Přijde čas, kdy se spolu musí s vděčností rozloučit, protože jeho přání - a tím i smysl její existence - je naplněn. Daní za toto přání (což Bastián už vědet nemůže) je ztráta všech vzpomínek na tatínka a maminku. Od této chvíle neví, že existovali. Ájuola přijde o všechny své listy, květy a plody a promění v černý, odumřelý strom. Čekala celou věčnost, aby se v několika prozářených okamžicích mohla zcela vydat ze sebe samé z čisté lásky k našemu malému hrdinovi. Když pak odešel, nasycen její láskou, aby pokračoval ve svém velkém hledání, smysl jejího bytí byl završen. Strom pomalu uschl. Nebylo komu lásku více dát, nebylo života.


Yor

Yor je mlčenlivý horník těžící od rána do noci tenounké destičky z mariánského skla ze dna šachty. Představují zapomenuté sny z lidského světa, které pokrývají celé "geologické" dno Fantázie. Proč je zde Bastián? Je tu proto, aby si vytěžil nějaký hluboko zasunutý obrázek, zapomenutý sen, který by ho přivedl blíže k jeho Pravé vůli.

Yor představuje aspekt Moudrého starce připomínajícího psychoanalytika - stejně jako on vynáší na světlo prastaré vzpomínky a sny z hlubiny nevědomí.

Na destičce, kterou si Bastián vyfárá, je vyobrazen muž v bílém plášti s tichým, ustaraným výrazem ve tváři. Je zamrzlý v neproniknutelném průzračném ledovém kvádru. Bastián si však už nepamatuje, že je to jeho tatínek, ale z neznámého důvodu při pohledu na něj pociťuje obrovský stesk, který by ho málem utopil. V určité chvíli ho však dohoní oni roztomilí a hloupí Šlamufové, které kdysi vytvořil, a svým rozverným dováděním způsobí, že se obraz, který nese, rozpadne na tisíc kousků.

Zoufalý Bastián zůstane klečet sám, bez vzpomínek, beze jména, uprostřed sněhové pláně.


Vody života

V tu chvíli se před ním objeví jeho přátelé - Falco a Átrej. Nezapomněli na něj.

Bastián si utírá slzy a sundavá si AURYN. Pokládá jej opatrně do sněhu.

V ten okamžik se AURYN oslnivě rozzáří jako slunce a když Bastián otevře oči, zjistí, že se nachází uprostřed haly s nebeskou bání. Je se svými přáteli uvnitř AURYNU.

Na symbolické úrovni představuje tento okamžik realizaci Bytostného Já.

Z hlediska procesu individuace je to bod, kdy semínko konečně vyrostlo v celý strom, který v něm byl už od počátku obsažen jako archetypální vzor. Bástien se mohl vydat libovolnou cestou, volit libovolné možnosti, avšak struktura hledání Pravé vůle je univerzální, nazývá se individuace.

Bástien vidí dva obrovské hady a uprostřed tryskající Vody života. Vody života překypují svěžestí, hravostí a zdravím, které tryská, když tvořivým způsobem používáme svoji fantazii. Zdroj našich vizí je nevyčerpatelný a překypuje možnostmi.

"Pramen, jenž sám ze sebe se lije,
A proudí o to silněji,
čím víc se z něho pije."

A je jen na nás, zda budeme vytvářet vize pozitivní nebo negativní (černý a bílý had). Dětem je vytáření vizí něčím přirozeným, vytvářejí vize skoro neustále, ale v dospělosti o tuto schopnost přicházíme. Proto se děti tak snadno učí. Vize je totiž základní podmínkou motivace učit se, bez ní to skoro nejde.

Bastián se nyní nachází v AURYNU, ve třpytu samém, zdroji života. Je přesně na hranici Fantázie a světa lidí, na hranici vědomí a nevědomí. Je to hranice Fantázie, protože Měsíčnice sem nemůže, sem její moc nesahá, zde končí hranice její říše, Měsíčnice nemůže vkročit do světa lidí.

Átrej marně hledal hranice Fantázie na jejím obvodu, nyní je Bastién nalezl v místě, které měl po celou dobu na hrudi = ve svém srdci.

Je to konec Bastiánovy cesty.

Propustkou do světa lidí je však vlastní jméno (sebeobraz "já"). To Bastián však zapomněl. Hrozí, že zůstane v tomto stavu (extáze, samádhi, vytržení, vědomí bez "já"). Kdyby však na své jméno nezapomněl, kdyby nepoložil AURYN do sněhu, skončila by jeho cesta ZDE? Není tento "konec" důsledkem věrného přátelství, kterého nikdy neopustilo, důsledkem milosti, která se zjevila, až když Bastien ani trochu nedoufal? Není stav konečného naplnění, realizace, dán až tomu, kdo vyzkoušel všechny možnosti a přání tak jako Bastián - a zbývá mu už jen jedno jediné - dostat se "zpět"? Rozbitý obraz s tatínkem připomíná slova Mistra Eckharta:

"To nejvyšší a nejvnitřnější, čeho se člověk může vzdát, je, že se vzdá Boha kvůli Bohu.“ - Tedy vzdá se obrazu Boha pro něho samého.

Pokud bychom chtěli v Nekonečném příběhu hledat mystickou rovinu, pak by její sdělení znělo takto: AURYN, přímou cestu Bytostnému Já, si celou dob nosíme s sebou ve své hrudi tak jako Átrej a Bastián, než však tuto cestu najdeme, musíme si vyzkoušet všechna možná přání, která v našem srdci leží. Teprve až zůstane úplně poslední přání našeho srdce: vrátit se, a my jej budeme následovat, pak se cesta AURYNU otvírá. Pokud však vyčerpáme všechny možnosti dříve než toto nejskrytější přání objevíme - nebo se budeme snažit stát se císařem všehomíra, pak pravděpodobně skončíme ve městě bláznů jako mnoho lidí před námi.

Co se týče filosofické interptretace a otázky svědomí, nalezl jsem zajímavou souvislost v práci Alice Klikové: Fenomenologické přístupy k otázce identity osoby (2003): Jak ale Heidegger zdůrazňuje v §54, pobyt musí být nějak ke vstupu do hermeneutického kruhu přiveden. Jeho rozhodnutí, zvolení volby, je vyvoláno něčím, co ho k této možnosti přivádí. Protože je pobyt původně v ono se ztracen, musí se nejprve nalézt. Aby se vůbec mohl nalézt, musí být sobě ve své autenticitě ukázán. Pobyt potřebuje dosvědčení svého moci být sebou. Tímto dosvědčením je pro pobyt hlas svědomí. Svědomí je permanentním mlčenlivým voláním starosti ke vstupování do hermeneutického kruhu, je nehermeneutickým počátkem hermeneutického kroužení. Svědomí tedy „zabraňuje pobytu pochopit se z něčeho jiného a sebe sama minout“ (§57)

Komentář: V Heideggerově pojetí pobyt v "ono se" představuje neautentický modus bytí charakterizovaný "upadáním". Svědomí volá pobyt zpět z bytí "mimo sebe".

V Nekonečném příběhu zastávají hlas Bastiánova svědomí Átrej s Falcem: celou dobu se ho snaží upozornit na to, že ztrácí vzpomínky na svět lidí a jeho prvotním posláním bylo vrátit se zpět, aby tak pomohl uzdravit oba světy. Pozorují, jak Bastián (v Heideggerovském smyslu) "upadá" a snaží se ho přivést zpět. Podaří se jim to až v okamžiku, kdy Bastián AURYN sám odloží. V nejhlubším stádiu úpadku Bastián své svědomí (zosobněné Átrejem) proklíná a nenávidí a snaží se ho zbavit (zraní ho mečem, pak ho dokonce pronásleduje na černém koni). To, že je taková situace absurdní a neudržitelná, se ukáže, když se jeho kůň rozpadne na součástky: člověk přeci nemůže nekonečně dlouho nenávidět a pronásledovat své svědomí: rázem se ocitá v městě šílenců, psychiatrické léčebně, osobnost se rozpadá a kousíčky, zlá vůle (will) zaniká.

Když jeho pýcha splaskne a s pokorou odloží AURYN do sněhu (symbol čistoty, vzdává se veškeré svěřené moci), ukáže se ve sněhobílé pláni jeho vždy-přítomné svědomí a připomene mu jeho pravé jméno a pravé přání. Ukáže mu cestu zpět. Vždy tu bylo a čekalo, hrdina jen nebyl připraven. Pro tento okamžik musel projít vším bláznivým a strastiplným hledáním.

Nyní se Bastián nachází v bodě, kde nevládne ani Fantázie, ani Svět. Je to bod vědomí, ve kterém nevládnou představy, ani nic jiného, přesto JE. Je to střed vědomí samého. Místo, kde se představivost a vjemy vnějšího světa setkávají. V tomto místě je možné zůstat věčně, nebo se vrátit zpět do říše Fantázie, věčného snění a nekonečných příběhů. Aby se však Bastián mohl vrátit do našeho světa a mohl jej pomoci uzdravit, donést mu vodu života, potřebuje znát své jméno: být si vědom své jáské identity.

Átrej Bastienovi slíbí, že za něj ve Fantázii dokončí všechny jeho úkoly a pošeptá mu jméno.

Bastián se rozeběhne do brány, skočí a padá do prázdna.

Křičí přitom: "Tati! - Já - jsem - Bastián - Baltazar - Bux!"


Návrat

Bastián se probudí na půdě školy se svým jménem na rtech. Rozhlíží se kolem a hledá knihu, ale marně. Nekonečný příběh zmizel. Prochází chodbami školy, ale ty jsou dočista prázdné. Je totiž svátek, ale to Bastián netuší.

Vrátí se ke svému tatínkovi, který ho, ustaraný, celou noc a den hledal a vypráví mu podrobně dlouhé hodiny celý svůj příběh. Tatínek naslouchá a chápe. Na konci má oči plné slz. Bastián mu donesl vodu života. Tatínkova duše se uzdravila. Kouzlo je zlomeno, kostka ledu, která pokrývala jeho duši roztála a proměnila se ve Vodu života.

Zbývá poslední dluh: vysvětlit panu Koriandrovi, že ukradl jeho knihu a že kniha bohužel zmizela. Bastián vkročí odhodlaně do krámku panu Koriandra a zvonky na dveřích se rozcinkají. Není to už ten zbabělý, roztřesený chlapec jako kdysi.

Avšak panu Koriandrovi žádnou knihu nikdo neukradl, prý o žádné knize nazvané Nekonečný příběhnikdy neslyšel! Zvláštní... diví se oba. Pan Koriandr si zapálí fajfčičku a nechá si celý příběh od Bastiána pěkně od začátku do konce odvyprávět. Příběh se mu velmi zamlouvá. Kdo jej tedy napsal? To tvá neomezená fantazie, Bastiáne. Ukáže Bastiánovi celou svou ohromnou knihovnu sahající ke stropu a říká mu, že každá z oněch knih může být také bránou do Fantázie. A že nejen knihami lze do ní vstoupit a že každý opravdický příběh je Nekonečný příběh. Opravdu viděl Bastián Měsíčnici naposledy? Ano i ne. Stačí když jí dá nové jméno.

Nakonec si podají ruce a Pak Koriandr Bastiána vyzve, aby ho chodil navštěvovat častěji. Už není vůbec tak mrzutý jako na začátku. Bastiána si oblíbí.


"Baltazare Bastiáne Buxi," bručí si nakonec Moudrý stařec pod fousy, když za chlapcem zaklapnou dveře, "jestli se nepletu, pak ještě nejednomu člověku ukážeš cestu do Fantázie, abys nám přinesl vodu života."

Závěr - Možné interpretační roviny Nekonečného příběhu:

1) Sociologická rovina: Poselství o hrozícím nebezpečí - lidé přicházejí o schopnost vytvářet vize a tvořivě myslet.

2) Psychoanalytická rovina: Cesta k uzdravení tatínkovy duše - nebo obecně duše jakéhokoli dospělého - který se odřízl od své duše a ztratil smysl své existence. Děj ve Fantázii v první polovině knihy odráží to, co se děje v tatínkově nevědomí. V druhé polovině jsme svědky Bastiánovy neurotické touhy po moci a slávě, která vyplává z nedostatku pocitu bezdpomínečného přijetí, který se odhalí až když "pyšná bublina" narcistického sebezbožštění zplaskne: Pak se Bastián dostává ke svému pravému přání - pocítit opravdovou, nepodmíněnou lásku. (Paní Ajúola). Obě poloviny knihy jsou tak metaforou procesů léčení dospělého i dítěte, kteří se vypořádávají ze ztrátou maminky. Horník Your může představovat psychoanalytika, který umožňuje dávno zasuté nevědomé vzpomínky a obrazy vynést na světlo.

3) Psychologická rovina přání a potřeb: Bástián si nejprve snaží naplnit přání být hrdinou, odvážným a slavným, do té míry, že se mu jeho přání vymkne z ruky a chce se nechat korunovat na císaře celé Fantázie. Touha po uznání a respektu představuje čtvrté patro Maslowovy pyramidy potřeb. Teprve když se tento nemožný sen zhroutí, uvědomí si nenaplněnou základnější potřebu (třetí patro) - rovinu přijetí a lásky. Když si tuto hlubší potřebu naplní, ozve se volání roviny páté: volání po sebeuskutečnění - najít svou pravou vůli - jak mu radil lev Graógramán. Podobným procesem, kdy předimenzované potřeby čtvrtého patra (respekt a uznání) kompenzovaly nedostatek na hlubší úrovni (láska a přijetí) najdeme u Hitlera nebo Mussoliniho. Teprve uspokojení všech základních potřeb (první čtyři patra Maslowovy pyramidy) člověku otevírá dveře k páté příčce: tzv. růstovým potřebám - "touze stát se tím, čím by člověk mohl a měl být". (Maslow)

4) Filosofická (Heideggerovská) rovina: Příběh o návratu "domů", návratu k autenticitě svého bytí, z žití mimo sebe sama, z upadání, z pobytu u věcí, způsobu života "ono se", jak žijí "všichni ostatní". K tomuto návratu je člověk volán tichým hlasem svědomí, které představuje v druhé polovině Átrej s Falcem.

5) Mystická rovina: Auryn jako symbol nekonečného vědomí, božství, osvícení, realizace Bytostného Já, jehož je možné dosáhnout, až když už člověk nemá žádné přání, respektive: pak je pro něj člověk dosažitelný, dostupný, protože prožil všechna svá přání a žádné už mu nezbývá, vzdal se všeho. Ve chvíli, kdy vstupuje do této vyšší roviny, si současně uvědomuje, že tento poklad si s sebou nesl po celou dobu Velkého hledání ve svém srdci: Měl jej u sebe od prvopočátku, ale kdyby nevyrazil do velkých dálek, možná by jej nikdy nenašel.

6) Motiv propojenosti celku a jednotlivce: Uzdraví-li jeden člověk svoji duši, uzdraví tím i celý svět (Vody života).

Symbolika Nekonečného příběhu

Acharájové / Šlamufové
Acharájové: bytosti, které velmi trpí, ale pociťují smysl v kráse a tvořivosti / Šlamufové: bytosti radostně infantilní, ale beze smyslu, kteří sami trpí tím, že si nemohou hrát, protože nemají žádná pravidla; proto žádají po svém "dobrodinci" Bastiánovi, aby jim nějaká pravidla vymyslel

Archetyp moudrého starce: Pan Koriander, Stařec z Putující hory, skřítek Engywuk / Yor
Pan Koriander: alterego spisovatele Nekonečného příběhu ve světě lidí / Stařec z Putující hory: tentýž aspekt ve světě Fantázie / Engywuk: komická zdrobnělina moudrého starce, karikatura dětinského vědce (chlapec Átrej je větší než stařík Engywuk), který se snaží poznat objektivní cestou tu pravdu, kterou je možné pochopit jedině skrze vlastní nekonečný příběh - proces individuace - Velkým hledáním / Yor: psychanalytik, šaman, mág

Átrej / vlkodlak Gmork
pozitivní síla následovat vizi svého vnitřního já, bojovník, božské dítě, dětský hrdina / negativní síla vytvářet vize sloužící manipulaci, stín; Lucifer, Mefistofeles, který objasňuje úlohu Nicoty a důvod, proč jí slouží: účast na moci; v naší realitě: člověk pracující v médiích, reklamní kreativec, demagog, politický vůdce - kdokoli, kdo zneužívá sílu vize

AURYN / Dětská císařovna
prvotní vibrace univerza, největší tajemství a symbol Bytostného Já, jednota vědomí a nevědomí, dobra a zla; moc / Koré, symbol znovuzrození a nekonečného života; bezmoc, křehkost

Bastián / Átrej / Falco
Bastián: sebeobraz "já" se všemi nedokonalostmi, archetyp hrdiny (dosud nezralého bojovníka) / Átrej: dětský hrdina, ideální "já", archetyp bojovníka v dětské podobě, Bastiánovo svědomí a vnitřní hlas, který "volá tichem" / Falco: intuice, nehasnoucí naděje, štístko ("luck"), duchovní svoboda, nespoutanost; Falco neboli Šťastný drak (Lucky dragon) je jiná podoba bájného Fénixe nebo ptáka Ohniváka: té části naší duše, která vzlétá ke hvězdám s božským nadšením básníků, extatických tanečníků a mystiků; Falca lze také považovat za symbol libida, sexuální nebo celkově-psychické energie, v našem příběhu spoutané výčitkami svědomí (Ygramul)
bílý kůň Artex / černý kůň Will / mezek Jícha
dobrá / zlá vůle / Jícha: symbol trpělivosti a pokory, kterou Bastián na Xyídino naléhání zavrhne, aby se od té doby nechal nosit v nosítkách; tak začíná jeho sestup

dvoupoustevníci: skřítci Engywuk / Urgla
Engywuk: duch, intelekt, vznešené a vědecké záležitosti, moudrost ducha / Urgla: hmota, tělo, všední a pozemské záležitosti, moudrost těla; dohromady tvoří imago rodičovského páru (syzygie) + pochopení, že jedno bez druhého je dětinské (infantilní) a legrační i když "v jádru dobré", poukaz na to, že i "rodiče jsou někdy dětmi, a děti dospělými" - záměna velikosti

Dětská císařovna / Morula:
Dětská císařovna: živoucí pravda, věčnost jako okamžik, znovuzrození, jednota života a smrti, radost; bílé vlasy dítěte symbolem "existence odevždy" / Morula: mrtvé vědění, obrovské stáří, život jako nekonečně dlouhé umírání, zmrtvělý život, lhostejnost, guna tamas; přes své stáří je bytostí fantázie, která podléhá vzniku a zániku a je mladší než císařovna

Dětská císařovna / paní Ajúola:
Koré, princip bezbranného, které musí zemřít a znovuzrodit se, dcera / Démétér, princip úrody a plodnosti, pozitivní aspekt archetypu matky / dohromady tvoří cyklus regenerace přírody

Dětská císařovna / Xyída / lev Graógramán
Dětská císařovna: inspirace, čisté bytí, "konej, co si přeješ" / Xyída: pokušení, zneužití moci, vlastnění, "dělej, co se ti zlíbí" / Graógramán: odvaha, autorita a hrozivá vznešenost královské moci, "konej podle své pravé vůle";
další konotace: "konej jak chceš ať je cele zákon" (Aleister Crowley)

Dutí kovoví strážci
metafora lidí bez fantazie, kteří bez odmlouvání plní své povinnosti a příkazy autorit

Fantázie
metafora nevědomí, v níž jediným mostem mezi dvěma místy je přání; nemá žádné hranice

Karel Konrád Koriandr (Carl Conrad Coriander) a Baltazar Bastián Bux
CCC: spisovatel mrzout, co nemá rád děti, protože už nemají zájem o opravdové, velké příběhy / BBB: dítě, které o ně zájem má a které když vyroste, stane se panem Koriandrem a znovu se tak setká samo se sebou, neboť spisovatelovým zdrojem fantazie je jeho dětská představivost

Lev Graógramán / les Perelín / Dětská císařovna
jednota, poušť, smrt, ničení / rozmanitost, prales, život, plození / sjednocení obojího a jejich prvopočátek v podobě zrnka písku

Nicota
metafora nevědomosti, trendu, díky němuž lidé přicházejí o schopnost vytvářet vlastní vize a přestávají v tuto možnost vůbec věřit, forma slepoty a zkázy způsobující, že lidé trpí na základě pouhých představ; rozšiřuje se každým nesprávným pojmenováním věcí pravými jmény: lží a pravdu zakrývajícími eufemismy; v lidské psýché však existuje cosi, co je Nicotou nezničitelné a obsahuje vždy-přítomný potenciál regenerace, který může být aktivován tvůrčím aktem a osvobozujícím pojmenováním věcí „pravým jménem“: viz. zrnko písku

Purpurový bizon
magické zvíře, které Átrej ušetřil, když na něj mířil šípem a které mu poskytlo první radu při jeho Velkém hledání, pozitivní aspekt archetypu matky; reminiscenci tohoto symbolu nalezneme v reklamě na fialovou Milku - "země oplývající mlékem a strdím" atd.

Sikánda (meč)
symbolizuje použití moci na popud vyššího já (vyskočí z pochvy sám) nebo egoistické zneužití moci (je-li tasen lidskou rukou); Bastián jím poraní Átreje - snaží se utišit hlas svého svědomí, které ho volá k návratu (autentickému modu bytí)

Tatínek / Dětská císařovna / Átrej
dospělý člověk, neschopnost snít, posedlost profesí, persona / jeho duše, anima, princip imaginace a hloubky života, kterou by měl člověk v druhé polovině života "oživit" / Hrdina-dítě, který je léčitelem Cheirónem vyslán na cestu uzdravit tatínkovu duši

Tatínek: kůň Artex / Morula / Ygramúl
Artex: překonání smutku ze ztráty maminky, neohlížet se zpět / Morula: překonání rezignace, nezájmu a lhostejnosti, mrtvé a uschlé "vševědoucnosti", která neléčí / Ygramúl: překonání trýznivých výčitek za smrt maminky - osvobození Štastného draka (viz. Falco)

Uyulála
„hlas ticha“, orákulum, odpověď, tajemství poznatelné jen vlastní zkušeností, k němuž vedou tři brány zasvěcení: 1) překonání touhy vysvětlit všechny hádanky světa dualistickým myšlením, 2) odvaha k přijetí vlastního sebeobrazu včetně jeho neznámých hloubek, 3) ne-úsilí ve smyslu zenu

Velké hledání
metafora individuace nebo opus magnum – Velkého díla

zrnko písku / Vody života
nezničitelná podstata lidské schopnosti vytvářet vize (analogie hořčičného semínka z evangelia) / aqua vitae, nevyčerpatelnost lidské tvořivosti a fantazie: roste tím víc, čím víc je používána; nevyčerpatelná energie lásky: roste tím víc, čím víc je sdílena

Vyznění knihy a filmu

Na závěr si dovolím malé srovnání: zatímco poselství a radostný závěr filmu říká: "přej si, co chceš - svět je plný netušených možností", kniha spíše před takovým lehce infantilním koncem varuje: pak si ale dej pozor, abys neskončil ve "městě šílenců", protože auryn "ti dává cestu, ale bere cíl." Stát se dospělým znamená procitnout ze svého dětství, zříci se infantilních nároků vůči světu, nalézt svou pravou vůli a přinést svým bližním vodu života: energii lásky.

Film tak končí v bezstarostně nekonečném dětství, zatímco knihu je možné číst i jako příběh o dětství, o adolescenci naplněné hledáním, tápáním a utrpením - a konečně také o dospělosti, k níž musí každý malý sebestředný hrdina "dospět".

"Člověk dospívá v okamžiku, kdy začne lásku dávat, namísto aby ji vyžadoval." (Osho)

*

Autor: Vojtěch Franče

Literatura:Bly, Robert; Woodmanová Marion: Král Panna, Argo 2002, ISBN: 80-7203-429-4
Elliade, Mircea: Mýtus o věčném návratu (Archetypy a opakování), Praha 1993
Ende, Michael: Nekonečný příběh, Albatros Praha 2001, ISBN 80-00-00957-9 (v originále Die Unendliche Geschichte, The Neverending Story)
Estés, Clarissa Pinkola: Ženy, které běhaly s vlky, Pragma 1999, ISBN: 80-7205-648-4
Goethe, Johann Wolfgang: Faust, Praha 1973 (přeložil Otokar Fischer)
Hall, A. James: Jungiánský výklad snů, Brno 2005
Heidegger, Martin: Bytí a čas, Praha OIKOYMENH 2006, ISBN 80-7298-188-9
Jung, Carl Gustav: Výbor z díla I. svazek (Základní otázky analytické psychologie a psychoterapie v praxi), Brno 1998, ISBN: 80-85880-14-8
Jung, Carl Gustav: Výbor z díla II. svazek (Archetypy a nevědomí), Brno 1998, ISBN 80-85880-16-4
Kundera, Milan: Nesmrtelnost, Atlantis 2007, ISBN 97880-7108-276-7
Kerényi, Karl; Jung, Carl Gustav: Věda o mytologii, Brno 1997

Líkařová, Zdena: „Ztracenou vizi vám nikdo nevrátí“, příloha Hospodářských novin (9.5.2008), článek shrnující přednášku Radvana Bahboucha
Mahler, Zdeněk: „Mozart, to není žádné titěrné rokoko“ v TimeIn (1/2006); rozhovor vedli Svatava Barančicová a Jana Chytilová

http://www.jung.sneznik.cz/
http://www.medo.cz/jaromir/kniha_trn_2v/index.html

Alternativní analýza filmu Nekonečný příběh:
http://mujweb.cz/www/Lensweb/texts/an/neverendingstory.htm

Obrázky z filmu Nekonečný příběh

Fanklub NP:
http://tnes.mvek.net/

Diskuzni fora o NP:
http://forum.lide.cz/forum.fcgi?akce=forum_data&forum_ID=58532&auth=
http://www.lapiduch.cz/klub.php?klub=nekonecny_pribeh
http://www.fantasien.net/tnes/msgboard/ (english)

Novinové články o Nekonečném příběhu v angličtině:
http://www.geocities.com/Hollywood/Club/9779/articles/index.html

Hudba z filmu Nekonečný příběh na piano: