Vědomí, teorie memů a její konsekvence

Autor textu: Jan Formánek

1. Seznámení s obsahem knihy Teorie memů

Na začátku si autorka klade otázku čím se lišíme od zvířat? Je to vysoká inteligence, vědomí, jazyk? „Nejčastější odpověd zní, že jsme prostě inteligentnější než jakýkoliv jiný druh. Jenže sama představa inteligence je navýsost vágní a vyvolává nekonečné debaty, jak ji definovat, jak ji měřit a do jaké míry ji lze zdědit od předků. Výzkum umělé inteligence (artificial inteligence, AI) přichystal mnoho nečekaných překvapení pro všechny, kdo se domnívali, že vědí, čím je lidská inteligence tak zvláštní.
V počátcích výzkumu AI se badatelé domnívali, že pokud se jim podaří naučit počítače hrát šachy, napodobí jednu z nejvyšších forem lidské inteligence. V těch dobách byla představa, že by počítače mohly hrát velmi dobře, nebo dokonce porazit velmistra, čímsi nemyslitelným. Dnes má však většina stolních počítačů obstojné šachové programy už v základní výbavě a program Deep Blue porazil roku 1997 mistra světa Garryho Kasparova, čímž skončila lidská nadvláda v královské hře… To, co jsme na člověku pokládali za jeho nejzvláštnější schopnost, nemusí být nikterak zvláštní.“ (Teorie memů, str.24)

Je to tedy vědomí, co nás odlišuje od zvířat? Samozřejmě s definicí tohoto pojmu je mnoho problémů, ale to zatím nechme stranou. Autorka tvrdí, že většina z nás žije s představou, že existuje jakési „malé vědomé já“ v našich mozcích, které pohlíží na svět, činí rozhodnutí, řídí naše skutky a nese za ně odpovědnost. Již na začátku knihy prozrazuje, že má v úmyslu tuto představu destruovat.

Jednou ze základních myšlenek knihy Teorie memů je tvrzení, že naše unikátnost spočívá ve schopnosti napodobovat druhé. Na dalších stránkách se dozvíme, proč je právě tato, na první pohled tak triviální schopnost, naprosto zásadní.
Když někoho imitujeme, cosi se předává. Mohli bychom to nazvat myšlenkou, návodem, chováním, jednotkou informace. Je tu ale jeden lepší název, který poprvé použil Richard Dawkins ve svém bestselleru Sobecký gen (1976). Tím kouzelným slovem je Mem.


2. Replikátory

O co jde v Sobeckém genu? Nejedná se v žádném případě o nějaké geny pro sobectví. Hlavní myšlenkou díla je, že geny jsou sobecké. Zde je důležité dát si pozor, jde jen o metaforu. Nikdo netvrdí, že geny plánují nebo skutečně mají nějaké zájmy! Kdykoliv budu používat výroky typu „geny (nebo memy) chtějí x“ znamená to spíše : „geny, které kódují x, budou s největší pravděpodobností předány potomkům“. V 60. letech se až do té doby populární myšlenka, že evoluce probíhá pro dobro druhu zdála dále neudržitelnou. Dawkins přišel s koncepcí soutěžících replikátorů, hledajících si své místo pod sluncem. Aby nedošlo k další mýlce, Dawkins netvrdí, že geny nutně stále soutěží, samozřejmě mohou i kooperovat a vytváří si stále lepší a adabtibilnější vehikly (nosiče) tedy organizmy.

Původním replikátorem (tedy něčím, co má schopnost být kopírováno) byla podle všeho jednoduchá, samostatně se replikující molekula plovoucí v bilogické prapolévce, ale v současnosti je nejznámnějším replikátorem DNA.

Geny jsou sobecké replikátory, jejichž vzájemné soutěžení pohání evoluci na planetě Zemi. Dawkins ovšem věří, že jsou jen příkladem mnohem obecnějšího principu. Tvrdí, že kdykoli a kdekoli ve vesmíru se objeví život, „vyvine se jako soutěž rozdílně přežívajících replikátorů.4 Od této úvahy se odvíjí myšlenka univerzálního darwinismu, tedy aplikace darwinistického myšlení daleko za hranice biologické evoluce.

Na konci knihy si Dawkins klade otázku: Existují na naší planetě i jiné replikátory než geny? Odpověď zní ano! Dalším replikátorem je jednotka imitace, kterou nazývá mem. Jako příklady uvedl „tóny, myšlenky, módní fráze, módní směry, způsoby výroby keramiky nebo stavby oblouků“. Zmínil se také o vědeckých teoriích, či nábožestvích, coby velmi „schopných“ skupinách memů.

Zavedení druhého replikátoru nám může pomoc při zodpovězení otázek, na kterých si sociobiologie vylámala zuby. Existovala zde snaha vysvětlit jakékoliv chování tak, že je v zájmu genů. Taková vysvětlení byla mnohdy značně krkolomná, popřípadě někdy ani nebyla možná. Nyní máme na otázku „Cui bono?“ druhou odpověď: ve prospěch memů! Otevírá se nám tedy prostor pro memetickou evoluci! Geny spolu někdy spolupracují, jindy zase soutěží. U memů tomu není jinak. Jaká je však interakce mezi geny a memy? Odpověď je prostá. Máme dva svébytné replikátory, z nichž každý „má své zájmy“. Někdy se mohou shodovat, jindy jsou zase v příkrém rozporu. Geny tedy s memy jak spolupracují tak soutěží.


3. Memy

Pro větší srozumitelnost ještě jednou uvedu, co všechno může být mem. „Vše, co jste se naučili imitováním někoho jiného je mem. Musíme si však, co zde míníme pojmem „imitace“, neboť na něm závisí celé pochopení memetiky. Dawkins psal, že memy se šíří „přeskakováním z mozku do mozku procesem, který můžeme v širším slova smyslu nazvat imitací“ (Sobecký gen, str. 175). I já budu o imitaci hovořit v širším pojetí. „O imitaci půjde například tehdy, pokud vám kamarád či kamarádka poví nějaký příběh, vy si zapamatujete jeho hlavní myšlenku a tu sdělíte někomu jinému. Jistěže jste neimitovali každé slovo a gesto, avšak něco (hlavní myšlenka příběhu) se od vypravěče přenesla na vás a vy jste ji přenesli dál. V tomto „širším pojetí“ zde imitaci budeme chápat. A kdykoli budeme na pochybách, pamatujme, že cosi se muselo přenést z mozku do mozku.

Takže vše, co se takto chápanou imitací přenese od jedné osoby k jiné osobě, lze chápat jako mem. Memy jsou všechna slova vaší slovní zásoby, všechny historky, které vyprávíte, všechny znalosti a návyky, které jste se naučili od jiných lidí, i všechny hry, které hrajete. Jsou to písně, které si zpíváte, i zákoby, které dodržujete. Ať jedete autem po levé (nebo pravé!) straně vozovky, obědváte kari se sklenicí piva nebo pizzu s kolou, pohvizdujete si melodii ze seriálu Sousedé nebo si jen s někým podáváte ruku, máte co dočinění s memy. Každý z těchto memů prodělal unikátní evoluci a neopakovatelnou historii, avšak všechny se kopírují prostřednictvím vašeho chování.“ (Teorie memů, str. 29)

Memy se šíří aniž by rozlišovaly, zda jsou pro nás užitečné, neutrální nebo škodlivé. Stejně tak se může šířit užitečný vynález, který lidem ulehčí práci, jako některé zjevně škodilvé memy: pyramidový prodej, nové metody finančních podvodů, falešné ideologie etc. Memy jsou stejně sobecké jako geny, pokud se šířit mohou, tak se zkrátka šířit budou. Zde vyvstává nové a poněkud ohromující hledisko na naše myšlenky. Už to nejsou naše výtvory, které nám slouží ku prospěchu, ale musíme je začít vnímat jako autonomní sobecké memy, jejichž jediným cílem je nechat se zkopírovat. Díky naší schopnosti imitace jsme se stali fyzickými „hostiteli“, kteří memům umožňují se šířit.

Dále Blackmore hovoří o univerzálním darwinismu. Myšlenka evoluce je geniálně prostá. „Darwinova úvaha stojí na třech pilířích: variabilitě, výběru čili selekci a uchování vybraného (čili dědičnosti). Variabilita znamená, že ne všichni tvorové jsou totožní. Organismy žijí v prostředí, jež neprospívá všem stejně. Některým se daří lépe než jiným. Konečně nějaký mechanismus musí zajišťovat, že potomci zdědí znaky svých rodičů. Jsou-li všechny tři podmínky splněny, pak se musí zvyšovat četnost těch znaků, jež pozitivně pomáhají přežití v daném prostředí“ (Teorie memů, str. 36). Evoluce je bezmyšlenkovitý algoritmus, jenž dává vysvětlení současného stavu naší planety, bez toho abychom se uchylovali k jakýmkoli metafyzickým vysvětlením, jenž předpokládají nějakou vyšší sílu, či inteligentní plán apodobně. Tvořivá síla evoluce závisí na schopnosti replikátorů vytvářet své kopie.
Jsou však memy skutečně replikátory? Abychom mohli odpovědět ano, musí se mem chovat podle evolučního algoritmu založeného na variabilitě, selekci a uchování (dědičnosti). První kritérium memy nepochybně splňují, stačí si vzpomenout na řecké mýty. Jsou jich stovky, během času se předávaly a v závislosti na místě a čase se různě měnily, ale některé výrazné části zůstávaly stejné. Pro lepší ilustraci viz. Teorie memů str. 37 –38.

Příklad řeckých mýtů nás upozorňuje jak na variabilitu, tak na to, že probíhá souboj mezi memy – selekce. Některé memy se šíří dál, jiné ne. O dědičnosti také není sporu, jelikož jak jsme již řekli, memy se šíří imitací, tedy kopírováním, skáčí z mozku do mozku (popřípadě knihy, počítače...). Memy obsažené v řeckých mýtech se nám dochovali dodnes!

Mezi geny a memy existuje silná analogie, není to ale analogie totální. Obě entity jsou replikátory a řídí se zákony univerzálního darwinismu. V dalších aspektech si obě jednotky mohou, ale také vůbec nemusí být podobné. Pakliže v jistých ohledech není analogie mezi geny a memy smysluplná, nijak to nevyvrací memetickou teorii. Pro ni je zásadní pouze výše uvedené zvýrazněné tvrzení.


4. Memplexy

Je tu však minimálně ještě jedna užitečná analogie. Geny spolu někdy spolupracují a vytváří si schopnější vehilky – nosiče. Podobný děj probíhá i na rovině memů. Mem „pošli mě dvaceti lidem“ není sám o sobě schopný replikace. Proč byste takovou zprávu posílali 20 lidem? Když k němu ovšem přidáte například klasickou dvojici hrozba / odměna je to hned jiné. Můžete ještě dodat nějaký hezky znějící poetický mem, výsledek může vypadat následovně. „Jsem malý skromný dopis, který vznikl, aby pomohl šířit štěstí ve světě. Když mě pošleš 20 kamarádům, za 7 dní se v tvém životě přihodí to, co si nejvíc přeješ. Pavel Novák, mě poslal a sedmého dne našel svou životní lásku. Kamil Svoboda mě taktéž poslal a vyhrál 2 miliony. Petr Beran mě neposlal a sedmého dne zemřel.“ V dopise je obsaženo několik memů, asi žádný z nich není schopný šířit se sám. Spolu však vytvářejí silný „koadaptovaný memový komplex“. Abychom se vyhnuli tomuto krkolomnému výrazu zavedeme si jeden novotvar: memplex.

Asi každý někdy dostal podobný řetězový dopis, ať již poštou nebo po internetu. Obdobné memplexy bychom právem mohli nazvat viry. Slouží pouze k tomu, že škodí svému hostiteli. Dawkins označoval za „myšlenkové viry“ takové memplexy jako náboženství a fanatické kulty. Ty při svém šíření v lidských populacích nepohrdnou žádným z kopírovacích triků, což pro jejich oběti může mít katastrofální důsledky.

„Jestliže však má memetická teorie pravdu, nejsou viry jedinými memy a memetika se nesmí omezit na vědu o myšlenkových virech. Drtivou většinu memů (stejně jako drtivou většinu genů) naopak za viry vůbec nemůžeme pokládat: jsou vlastní esencí naší mysli. Naše memy, to jsme my sami.

Naši mysl a osobnost vytváří podle Dennetta neustálá hra memů. Memy jsou nejen replikátory podobně jako geny (čímž perfektně zapadají do exolučního algoritmu), ale celé lidské vědomí je jejich výtvorem. Dennett rovněž ukázal, že právě soutěžení memů o místo v našich mozcích nás učinilo takovými, jací jsme. „Rájem, do něhož se každý mem chce dostat, je lidský mozek, ale sám lidský mozek je dílem memů, které jej stále přestavují, aby se pro ně stal co nejlepším prostředím k životu (Dennett, 1991, str.207)“ (Teorie memů, str.46)

Proto bez efektivní memetické teorie nikdy nemůžeme pochopit původ a povahu lidské mysli. Než si ji ale začneme formulovat, pokusím se shrnout některé starší pokusy o vysvětlení evoluce lidských idejí. Máme-li totiž pochopit, v čem je memetika tak zvláštní, měli bychom si uvědomit, v čem se liší od jiných teorií kulturní evoluce.


5. Teorie evoluce kultury

Základním rozdílem je to, že většina teorií evoluce kultury předpokládá, že vše se děje v zájmu genů. Memetika naopak tvrdí, že se něco může dít v zájmu memů a tedy někdy i proti genům. Evoluční myšlenky zazněly v mnoha teoriích o vývoji kultury (vědy…), Blackmore uvádí teorie Karla Poppera, George Basalla, Colina Tudge a dalších. Většina z nich ovšem dostatečně nerozlišovala mezi obecnou evoluční teorií a mnohem specifičtější biologickou evolucí, ale především žádná z nich nepracovala explicitně s ideou druhého replikátoru. Proto nemohly pochopit, čí sobecké zájmy kulturní evoluce sleduje.

Dále autorka hovoří o přínosech, které zaznamenala sociobiologie a evoluční psychologie, ale oběma vyčítá, že se vždy dopouštějí stejné chyby a počítají, že veškeré naše chování nakonec směřuje k biologické výhodě.

„Podívejme se na svět očima memů“. Představme si svět, ve kterém jsou spousty hostitelů memů (tj. mozků) a ještě daleko více memů, které si hledají domov. A zeptejme se, jaké memy s největší pravděpodobností domov najdou a získají tak šanci být dále kopírovány? Za celý den se nám honí hlavou stovky, možná tisíce myšlenek, spousta z nich upadne ve věčné zapomnění. Denně se vydávají miliony výtisků různých deníků, časopisů a knih. Je jasné, že spousta memů v nich obsažených taktéž zanikne. Vytváří se tedy velký memetický tlak!

Autorka navrhuje malý experiment. Zkuste na chvíli zastavit své přemýšlení. Je to velmi obtížné, do hlavy se vám stále budou snažit vecpat různé memy. Chcete je umlčet, ale nejde to. Jako by snad měly samostatný život i nebo dokonce jakousi moc! Které memy budou patřit k těm úspěšným? Nejspíš to budou memy, jež spouštějí jisté emotivní odpovědi nebo se vztahují k našim základním potřebám, například k potravě a sexu. O úspěšných memech bude řeč později. Naše prázdná mysl je jako okopaná zahrada. Memy v ní začnou velmi rychle růst.

Blackmore tvrdí, že neustále přemýšlíme, čímž ztrácíme zbytečně mnoho energie. Říká, že je to pro naše geny nevýhodné, nikoliv však pro memy. „Vtip je v tom, že jakmile se objevily memy, nemůžeme se zbavit nutkání neustále přemýšlet. V tak ohromné konkurenci si žádný mem nemůže dovolit klidnou mysl. Nic z toho samozřejmě geny ani memy nezajímá – jejich jedinou starostí je bezmyšlenkovitá replikace“ (Teorie memů, str.66)


6. Imitace a sociální učení

Ne vše jsou ale memy. Například prožitky, není to něco, co jsme se naučili imitací a mohli to dále sdělovat. Blackmore připouští, že prožitky jsou maximálně memeticky podbarveny. Mluvíme o svých citech a prožitcích, někdy i sami se sebou. Dále autorka rozlišuje mezi imitací, nákazou a sociálním učením. Mem je pro ni pouze to, co se šíří skutečnou imitací. Například zívání, když zívá někdo jiný a vy to po něm zopakujete, není to skutečná imitace, jelikož se neučíte vykonávat činnost. Zívat přece umíme a nenapodobujeme zívání jiných lidí. Příklad sýkorek, které se v roce 1921 v jižní Anglii naučily otvírat voskové uzávěry na láhvích s mlékem je notoricky známý. Nejde ale o imitaci v přísném slova smyslu. Jde o jednodušší typ sociálního učení. „Představme si, že nějaký ptáček se pokusem a omylem naučil, že pokud rozklová uzávěr láhve, dostane se k soustu smetany. Okolo letěl jiný pták a viděl klovajícího kolegu a rozklované hrdlo. Klování je pro ptáka čímsi přirozeným, takže když i druhý pták narazil na láhev, s velkou pravděpodobností u ní přistál a také si do ní zkusil klovnout. Posílení v podobě husté a chutné smetany jej jistě přimělo, aby svůj kousek zopakoval, přičemž ho mohl spatřit další jedinec, a tak dál. Zajímavé je, že ptáci láhve otvírali různými způsoby; to naznačuje, že se neučili bezprostřední imitací.“ (Teorie memů, str.72). „Imitace je učení se nějakému chování prostřednictvím pozorování ostatních, kdežto sociální učení je učení se o prostředí prostřednictvím pozorování ostatních. Anglické sýkorky dávno uměly klovat, naučily se jen do čeho klovat“. (Teorie memů, str.74) O pravou imitaci se jedná jen u zpěvných ptáků a pravděpodobně někdy u primátů a delfínů. Největšími imitátory jsou však nepochybně lidé!


7. Základní jednotka memetiky

Memetice bývá často vyčítáno, že vlastně ani neví, co je její základní jednotkou. Ale uvědomme si, že ani v genetice to není tak jasné. „V DNA je zakódován návod na syntézu bílkovin, od nichž je velmi daleko k modrým nebo hnědým očím, k zjištění, že vás muži přitahují více než ženy, nebo k hudebnímu sluchu. Jenže přírodní výběr pracuje až na těchto výsledných výtvorech genů. Jaká je tedy jednotka genu?
Definitivní odpověď asi neexistuje…Příliš krátký úsek DNA je z hlediska přírodního výběru irelevantní – má prakticky nekonečný život, přenáší se z generace na generaci a účastní se nekonečného množství syntéz různých bílkovin, čímž vyvolává nekonečně mnoho různých fenotypových projevů. Příliš dlouhý úsek naopak nepřetrvá dost generací na to, aby přírodní výběr mohl působit v jeho prospěch nebo proti němu. Musíme si vybrat nějaký středně dlouhý úsek. Avšak i jeho délka se bude případ od případu lišit v závislosti na síle selekčního tlaku (Dawkins, 1976, Williams, 1966).“ (Teorie memů, str. 78)

S memy je to podobné. Ve zkratce: růžový flek je málo, celá obrazárna moc, například jeden obraz je pro většinu z nás přirozenou jednotkou. Mem je spíše libovolná jednotka, která se šíří imitací. Toto vymezení nám naprosto postačuje k tomu, abychom rozvíjeli memetickou teorii. (viz. Teorie memů str.80)


8. Přerostlý mozek

„Mozek současného člověka má objem 1350 kubických cm, tj. asi třikrát více, než by měl mozek šimpanzů, goril, či orangutanů přepočtený na stejnou tělesnou hmotnost. Ke srovnání různě velkých mozků se používá „koeficient encefalizace“, který srovnává poměr mozku ke hmotnosti těla daného zvířete s průměrnými hodnotami skupiny jiných zvířat… Náš koeficient encefalizace ve srovnání s ostatními primáty je rovem třem“. (Teorie memů, str. 93). Na ohromné velikosti našeho mozku se podílel jednak zpomalený růst těla, který ovšem máme společný s ostatními primáty, ale také dodatečný růst mozku typický pouze pro člověka.

Zhruba před pěti miliony let došlo k rozštěpení vývojové větve, ze které pochází dnešní člověk a další primáti. K naší vývojové linii patřilo několik druhů rodů australopithecus a Homo. Před 4.5 až 2.5 miliony let žil druh australopithecus afarensis (např. známá Lucy), dosahoval výšky asi 90 cm a objem mozku činil 400-500 kubických centimetrů. Velký růst mozku začal asi před 2.5 miliony let, rod australopithecus se začal měnit v rod Homo. Příslušníci tohoto rodu si začali vytvářet nástroje, objem mozku je asi 600-750 cm3. Před 1.8 miliony let se objevuje homo erectus s mozkem okolo 800-900 kubických centimetrů. Zhruba před 100 tisíci lety přichází na scénu homo sapiens, jehož objem mozku činí asi 1100 cm3. Simultálně s homo sapiens existoval ještě homo sapiens neanderthalensis, který vyhynul teprve před 35 tisíci lety a objem jeho mozkovny byl pravděpodobně ještě o něco větší než náš. Masivní zvětšení mozku muselo být energeticky náročné. Mozky mají totiž velkou spotřebu energie, která se nezastavuje ani během spánku. Výstavba mozku je navíc také extrémně náročná a porod mláďat s velkou lebkou je velmi nebezpečný. Co tedy způsobilo tlak na zvětšování mozku?

Nárůst se odehrál především v oblasti kůry čelních laloků, o jejíž význam se vedou rozsáhlé spory a žádná teorie nedokáže spolehlivě řící k čemu kůra čelních laloků vlastně slouží. Autorka uvádí teorie, které se pokoušeli nárust mozkové kapacity vysvětlit (viz. Teorie memů, str. 98-100). Žádná se jí ale nezdá dostatečně věrohodná, proto formuluje vlastní teorii, jenž se opírá o memetiku.
Bod zvratu v našich dějinách nastal ve chvíli, kdy jsme se navzájem začali imitovat. V tom okamžiku vstoupil do hry mem jako replikátor nového typu. Memy pozměnily prostředí, v němž probíhala genetická selekce, přičemž směr těchto změn určovala selekce memetická. Tak memy iniciovaly a dále udržovaly selekční tlaky, jež vyvolaly zvětšování našich mozků.

Zásadním mezníkem je tedy moment, kdy jsme se navzájem začali imitovat. K tomu jsou zapotřebí 3 podmínky: umět se rozhodnout, co přesně imitovat, dokázat transformovat jeden úhel pohledu do druhého a zvládnout relativně složitý a přesný tělesný úkon. První důkazy zjevné imitace nám poskytují kamenné nástroje člověka zručného (homo habilis) z doby před 2.5 milionu let. Výroba kamenných nástrojů je poměrně obtížná a dost zásadní. Nejlepší cestou jak ji a další technologické novinky zvládnout byla imitace. V takové situaci je dobré řídit se například pravidlem „Imituj ty nejúspěšnější“. Nejúspěšnějším mohl být ten, kdo měl nejkvalitnější nástroje, nejlepší oděv apod. Tedy ten, kdo zvládl nejvíce technologií – nejlepší imitátor. Pravidlo tedy může znít: „Imituj nejlepšího imitátora“. Pochopitelně i při volbě partnera se pak uplatňuje:“Ploď děti s nejlepším imitátorem“. Jelikož ten bude mít největší šanci na přežití a splození nejvíce potomků etc. Začne se tedy rodit stále víc a víc schopných imitátorů, jedinců, kteří skvěle šíří memy. Memy defacto donutily geny, aby jim postavily lepší sklady – větší a kvalitnější mozky.


Celý proces lze shrnout ve 4 fázích.

1. „selekce na imitaci“
2. „selekce na imitaci imitátorů“
3. „selekce na párování s imitátory“
4. „pohlavní výběr na imitaci“

Poslední bod není nutností. Každopádně se zdá, že pak memy v podstatě táhnou geny za sebou. Memetický pes se utrhl z řetězu a jak Blackmore vtipně dodává, usedl za volant. Není ale jisté, zda potřebujeme velký mozek k úspěšnému imitování a následnému skladování memů. Je to ale nepochybně testovatelná hypotéza, je tedy na vědcích, aby teorii buď podpořili nebo zavrhli.


9. Původ jazyka

Mluvení je ještě více energeticky náročné než přemýšlení. Evoluce nepřipouští plýtvání. Jak je tedy možné, že neustále mluvíme? Sociobilogie by asi hledala genetickou výhodu. Memetika však nabízí odlišný pohled. K čemu je jazyk dobrý memům? Je to úžasný nástroj k jejich šíření (tedy těch, které lze vyslovit). Mlčení je vzácné, je opět jako okopaná zahrada. Které memy získají nejvíce půdy? Ty, které se dovedou napíchnout na naše potřeby sexu, sociálního uznání, vzrušení nebo bezpečí. Tím se zabývají psychologové. Stačí si uvědomit, že málokdo je nakloněn šířit nudné sousedovo povídání o zdraví jeho růžových keřů, ale každý svého souseda rád pomluví, pokud ho za těmi keři uvidí něco provádět.

Mem mlčenlivosti je nám proti srsti. Povídavé memy se šíří mnohem více, kdo mlčí, jen stěží někoho přesvědčí. „Naše memy nám nedovolí mlčet. Memetika nám tak velice snadno odpovídá na otázku, proč neustále mluvíme. Nemluvíme proto, že nám to prospívá nebo nás to obšťastňuje – nemluvíme ani v zájmu našich genů. Upovídanost je nevyhnutelným důsledkem skutečnosti, že naše mozky díky imitaci zvládly řeč. Což nás dovádí k dalším dvěma otázkám – jak a proč jsme vůbec řeč zvládli?“ (Teorie memů, str.113)
Z kosterních nálezů je zjevné, že jazyk se nevynořil náhle. Muselo dojít k lateralizaci hemisfér (vznik Brocova centra – to však mohlo způsobit už vyrábění nástrojů, při této činnosti je oblast taktéž aktivní), hrtan se posunul níže, což umožňuje specializovanější vokální projev. Došlo také k zesvětlení hřbetní míchy, jenž je pravděpodobně zodpovědná za vědomou kontrolu dýchání. Tyto evoluční změny byly postupné, plně kontrolovaný jazyk se objevil zhruba před 100 tisíci lety u druhu homo sapiens. Nevíme ani, zda za vznik jazyka může zvětšující se mozek, nebo naopak, zda si vznikání jazyka nevynutilo zvětšení mozku. Také není snadné odpovědět na otázku, k čemu byl jazyk vlastně dobrý?

Pochopitelně nás napadne, že jazyk přináší selekční výhodu. Jenomže přináší s sebou také komplikace, muselo dojít k náročným a rozsáhlým anatomickým změnám, díky nimž například nemůžeme dýchat a pít současně, což zvyšuje riziko zadušení. Jakou tedy jazyk přinesl výhodu raným hominidům? Autorka přichází opět se šokující odpovědí. Nemusíme hledat k čemu byl jazyk dobrý našim genům! Pokud byl na scéně tou dobou již druhý plnohodnotný replikátor, máme šanci podat i jiné vysvětlení. „Memy postupně přinutily geny vytvářet stále dokonalejší kopírovací aparáty. Jinými slovy, lidská schopnost řeči se vyvinula pod tlakem memů a hlavní funkcí jazyka je rozsévat memy do okolí.“ (Teorie memů, str. 119)

Pro úspěšnost replikátoru platí 3 pravidla. Schopnost replikovat se přesně, dělat hodně svých kopií a být dlouhověký. Geny jsou v tomto ohledu nadmíru úspěšné. Prvotní replikátory nebyly zdaleka tak kvalitní, až postupem času si“osvojily“ různé „chytré triky“. Jak jsme již řekli, když se vyvinula imitace, objevil se druhý replikátor, který si začal vyvíjet také své chytré triky. Jedním z nich byl jazyk. Vznikem jednotlivých slov se zpřesnilo kopírování. Gramatika zvýšila plodnost i replikovatelnsot memů. Čím více toho budete schopni říct, tím víc bude existovat memů, které poženou celý proces vyšší a vyšší rychlostí.

„Nyní bychom si měli ukázat, jak se mohlo stát, že nám jazyk v zájmu vlastního šíření přestavěl mozek a hlasivkový systém. Opět se dostáváme ke koevoluci memů s geny, jež musela probíhat následovně: Předpokládejme, že lidé přednostně kopírovali nejlepší memy a že s lidmi s nejlepšími memy přednostně plodili děti – v tomto konkrétním případě je plodili s lidmi s nejlepším jazykovým vyjadřováním. Tito memeticky nadaní jedinci – a současně vyhledávaní partneři – pak geneticky předali dalším generacím to, co jejich mozkům umožňovalo tak dobře kopírovat smysluplné zvuky. Tím se postupně zdokonalovala schopnost mozků takové zvuky kopírovat. Gramatický jazyk není přímým důsledkem biologické nezbytnosti, ale je důsledkem selekce v prostředí, které se vlivem memů radikálně proměnilo. Memy přitom – mějme to na paměti – pouze zvyšovaly přesnost svého kopírování, svou plodnost a svou dlouhověkost.“ (Teorie memů, str. 131)

Na dalších stránkách Blackmore podává memetické vysvětlení takových jevů, jako je výběr partnera, tabuizace masturbace a homosexuality, adopce a celibát. Je to četba velmi poutavá, ale pro naše záměry již není až tak důležitá (viz. Teorie memů str.149 – 175).


10. Altruismus

Pro náš další výklad, ale bude důležité memetické vysvětlení altruismu. Představme si dva muže. Kevin je dobrosrdečný, velkorysý a vnímavý. Rád pro své přátele pořádá večírky nebo jim v baru koupí několik drinků. Je-li někdo z jeho přátel v těžké životní situaci, neváhá mu zatelefonovat, nabídnout pomoc, nebo jej navštívit v nemocnici. Naopak Gavin je protivný sobec. Nikdy by za kamaráda nezaplatil skleničku a blahopřání k narozeninám pokládá za vyhozené peníze. Kdo z nich rozšíří více memu? Samozřejmě Kevin. Má totiž více přátel a v rozhovorech s nimi tráví více času. Nejdůležitější však je, že ho ostatní mají rádi. „Psychologové experimentálně dokázali, že lidé se nechají ovlivnit spíše lidmi, které mají rádi (Cialdini, 1994; Eagly a Chaiken, 1984).“ (Teorie memů, str. 185)

„V zásadě jde o to, že altruističtí lidé jsou oblíbeni, oblíbení lidé jsou častěji imitování, a jejich memy se tudíž šíří víc než memy nealtruistických lidí. Včetně pochopitelně, memu pro altruismus jako takový. Tak se altruistické chování šíří ve společnosti“. (Teorie memů, str.185) Díky tomu vzniká takzvaný „altruistický trik“. „Altruistický trik vychází z úvahy, že mem, který se dostane do všeobecně oblébeného altruisty (např. Kevina), se bude šířit s větší pravděpodobností než mem pohřbený v protivovi (třeba Gavinovi). Zeptejme se tedy : jaké memy (vyjma memů pro altruismus) mohou existovat v altruistech?

Mohou to být memy, které se pouze tváří altruisticky, altruistické však nejsou. Takové memy mohou v altruistických osobách působit obzvlášť věrohodně. Druhou možností je, že se vícero memů spojí do memplexu, který se do altruisty pomocí různých triků vpašuje.“ (Teorie memů, str. 195)

Altruističtí lidé mají tendenci, vnímat sebe jako „dobré lidi“. Proto si osvojují stále více altruistických memů. Může k nim patřit láska ke zvířatům, vegetariánství nebo třídění odpadu. Utrpení zvířat je pro altruisty nepřijatelné a pokud by ho podporovali, narušovala by to jejich představu o sobě, tudíž by docházelo ke kognitivní disonanci. „Mnoho psychologů dokázalo, že lidé jsou ochotni podstoupit značné oběti, aby se vyhnuli disonanci mezi vzájemně neslučitelnými myšlenkami“ (Teorie memů, str.196)

Na altruistických tricích profitují různé „entity“. Často jsou zneužívány v ekonomické sféře. Prodejci automobilů se například chovjí tak, že ve vás vzbuzují zdání, že jim, jste sympatičtí, že mají podobné názory, nebo, že vás chrání proti svmu šéfovi a podobně. Nejmarkantnějším příkladem jsou však náboženství, sekty, politické strany a všemožná občanská sdružení. Stačí do nich inkorporovat zásady, že členové mají šířit dobro. Ti se skutečně budou snažit být milí a laskaví, ostatním budou sympatičtější a jejich memy budou častěji kopírovány. Myslím, že jsem již dostateně představil memetický přístup. Blackmore se sice ve své knize zabývá ještě spoustou pozoruhodných témat, ale nyní nastal čas přikročit k tomu, co je pro mou práci skutečně klíčové!


11. Zpět k vědomí

Celé moje převyprávění memetické teorie bylo pouhé (ale nutné!) intermezzo. Nyní už víme, jak memetika funguje a můžeme se opět vrátit k hlavnímu tématu – vědomí. Naše běžná zkušenost přiřazuje „vědomí“ k našemu já, ale co je vlastně zač tohle já? Je to moje tělo, můj mozek? Zkusme malý myšlenkový experiment. Kdyby vás někdo nutil vybrat si, zda si ponecháte své tělo, nebo své „já“, tedy své vědomí, myšlenky o tom jaký jste, jak vnímate svět, jaké máte názory, co byste si vybrali? Je to sice pouze hypotetické, ale vsadím se, že většina lidí by odpověděla, že si podrží „své já“.
Je v nás jaksi zakořeněna myšlenka, že nějaké „já“ existuje, provádí úkony, řídí a prožívá náš život. Otázky jsou nasnadě, kdo to je? kde je? a co vlastně dělá?


12. Karteziánský dualismus

Lákavou možností je dualismus. V 17. století se francouzský filosof René Descartes rozhodl, že bude pochybovat o všem, dokud nenajde něco o čem pochybovat nepůjde, nebo nesezná, že nic takového není. Mezi všemi svými pochybnosti zjistil, že jediné o čem nemůže pochybovat jsou jeho úvahy a pochybnosti. Z toho vychází jeho slavná věta: „Cogito ergo sum“, jakož i pohled na svět, jenž bývá označován jako „karteziánský dualismus“. Ten vychází z představy, že naše mysl je oddělená od fyzického čili vnějšího světa. Naše těla mohou být cosi jako stroje, ale „my“ jsme něco jiného.
Podle Susan Blackmore je vyvrácení skutečně velmi jednoduché. Nic, co by bylo nezávislé na našich tělech se dosud nepodařilo najít. „ Kdyby se to najít podařilo, jednalo by se o součást fyzického světa, a tudéž nikoli o cosi na fyzickém světě nezávislého. Naopak kdyby to už jaksi z principu nebylo možné odhalit žádným prostředkem z fyzického světa, nelze si představit, jak by ono nehmotné ego mohlo kontrolovat náš mozek. Jak by nehmotná substance působila na hmotné tělo? Descartova „myslící substance“, duše, duchové a jiné já-nesoucí entity se tudíž nejsou schopny zhostit úkolu, který po nich dualismus požaduje.“ (Teorie memů, str. 254).
Osobně bych k námitkám proti dualismu přidal další. Kdybychom čistě hypoteticky připustili, že je možné, aby něco nehmotného ovládalo hmotné, kde se tedy ono nehmotné vzalo? Málo kdo (ikdyž jsou tací) přisuzuje toto nemhotné jiným subjektům než jsou lidé. Desacartes toto nehmotné bere ze svého myšlení, z pochybování o všem, které je však samo nepochybné! Náleží podle něj tedy pouze lidem. Kde se tedy vzalo? V 17. století? V antice? Před 100 tisíci lety? před 1 137 958 lety? Jak vzniklo? Umístil ho do nás snad Bůh, když zrovna neměl nic lepšího na práci? Když se zamyslím nad evolucí, nezdá se mi, že by prvotní hmota v sobě obsahovala něco „vědomého - nehmotného“, ani DNA taková není – je to jen složitější chemická reakce. Myšlenka evoluce je geniální právě v jedné věci, nemá potřebu dávat jiný axiom, než, že hmota „je“ a chová se podle jistých zákonů. Myslím, že dobrým základem pro poznání je Occamova břitva. Čím méně axiomů, tím lépe.


13. Věda a náboženství

Zde podle mě tkví rozpor mezi vědou a náboženstvím. Věda se snaží snížit rizika udělání chyby na minimum, kdežto náboženství sklouzávají k obrovským spekulacím a mají spousty postranních zájmů, možná vlastně ani ne postraních! Jejich hlavním zájemem je se šířit, jsou to přece pouhé memplexy. Věda nám podle mě dává větší a čestnější možnosti přiblížit se „skutečnému“ poznání. 5

Samozřejmě by někdo mohl namítnout, že věda neodpovídá na to čemu osobně říkám „poslední otázka“. Jak je možné, že hmota, svět je? Jak je možné bytí? Náboženství bývají tak záludná, že se právě k této otázce bez skrupulí vyjadřují. Svět stvořil Bůh! Bohužel tato odpověď neříká vůbec nic. Za jeden problém jsme dosadili druhý. Jak je možné, že je Bůh? Zde náboženství už mlčí, nebo se zakazují ptát, popřípadě říkají, že bytí Boha nemůžeme pochopit. Čeho jsme tedy dosáhli? Přijali jsme jeden axiom navíc (Bůh stvořil svět) a vytvořili stejný problém, jak je možné bytí (tentokrát Boha)? Nebylo by tedy jednodušší zůstat u stávajícího problému, jak je svět, hmota, bytí možné? Náboženství obvykle hrozí a slibují. Věda říká poctivě „nevím“. Nevím, jestli na „poslední otázku“ lidstvo, nebo kdokoliv jiný najde (či našel!) někdy odpověď a zda je to vůbec možné, ale jako evidentní se mi jeví neuznat náboženskou odpověď, jelikož to není skutečná odpověď, ale naopak komplikace.

Zpět ale k Descartovi. On to cosi nehmotného získává skrze jazyk a myšlení. Když se zamyslím nad vznikem jazyka a myšlení, nezdá se, že by tyto fenomény daly vyrůst nějaké metafyzické substanci, která by byla schopná řídit naše tělo. Na druhou stranu se vznikem imitace a později jazyka se objevuje cosi „nehmotného“, co dokáže řídit naše činy. Jsou to přece memy! Zde pro mě vyvstává další veledůležitá otázka, jaké je bytí memů? Descartova představa (a jiné dualistické koncepce), ale byla poměrně jiná. Představují si onu substanci spjatou s naším tělem, dokonce ji umísťují do prostoru (něčeho tak fyzikálního!), Descartes sám předpokládal, že ono centrum by mohlo být v epifýze.6 V Descartově (či jiném náboženském smyslu) považuji dualismus za vyvrácený. Sám jsem se ale svými úvahami dostal k zapeklité otázce: „jaké je bytí memů (idejí)?“


14. „Jak memy jsou ?“

Ač je mi myšlení missis Susan Blackmore navýsost sympatické, mám pocit, že tuto otázku si nikde explicitně neklade. Jediná rozumná odpověď, která mě napadá je, že memy jsou pouhá zjednodušující konstrukce. Stejně jako dnes ještě nechápeme, „jak jsou“ takzvaná qualia a subjektivní prožitky vůbec 7, nechápeme „jak jsou“ myšlenky tedy i memy. Memy mohou být například vzorce chování, my je pouze vyjadřujeme slovně, čímž iluzivně dostávají nějaké bytí. Co ale abstraktní myšlenky? Možná pod každou abstraktní myšlenkou stojí pyramida, které vede až k zemi, k fyzickému. Nejspíš je každá myšlenka také vázána na mozek a uskutečňuje se zde jako proces.

Co kdyby celé lidstvo vymřelo a zanechalo po sobě spoustu knih? Byli by ony myšlenky nějak? Můžeme myšlenky oddělit od myslících bytostí? Podle mě ne. Memy jsou závislé na svých nositelích a bez nich neexistují. Na druhou strana memy jsou silně fascinující. Jsou schopny ovlivňovat náš život. Dokonce občas poráží i své stvořitele – geny.

Daly by se memy nazvat životem? Ne nadarmo se o ekonomice často mluví jako o „organismu“, občas nás „požírají“ instituce, jsme „infikováni“ myšlenkami. Řekl bych, že tyto metafory vystihují jistý fenomén. Samozřejmě záleží na tom, jak život definujeme. Pokud řekneme, že životem rozumíme entity, které jsou schopné replikace, pak jsou memy živé. Pokud do definice přidámé, že tyto entity mají být hmotné, pak memy přirozeně živé nejsou. Osobně bych se klonil k první definici, jak jsem naznačil na začátku odstavce, „jazyk“ si toho už také všimnul.

Je ovšem zjevné, že memy se vyvinuly jen díky genům, nezdá se mi, že by to tedy byla nová substance „sui generis“. Možná je teorie memů jen znásilňující abstrakce, jíž uchopujeme fenomén, který zatím nejsme jinak schopni chápat. Osobně si myslím, že slova pojímají realitu naprosto nedostatečně, což možná vyplývá z jejich podstaty.8


15. Karteziánské divadlo a proud vědomí

Ducha a duši9 osobně považuji za vyvrácenou. Spousta vědců však s dualistickou myšlenkou latentně pracuje. Říká se tomu „karteziánské divadlo“. Karteziánské divadlo se říká proto, že zde je představa, že v mozku probíhají nějaké procesy a naše pozornost (nebo dokonce svobodná vůle!) vždy jakoby nějaký reflektorem osvítí a ten se stane obsahem pro vědomí. Podobná myšlenka je implicitně obsažena i ve slavném Jamesově pojmu „stream of consciousness“ (proud vědomí). Tato dynamická metafora říká, že v našem „vědomí“ se neustále střídají nějaké obsahy.

Susan Blackmore excelentně vyvrací i tuto představu. Napadá ji z mnoha úhlů a svou argumentaci podporuje řadou experimentů. Za prvé Metafora „karteziánského divadla“ vůbec nekoresponduje se stavbou mozku. V mozku není žádné ústředí, kam by ustíly nervy a přicházely sem všechny informace, neexistuje žádně jednotné řídící centrum!10
Blackmore dále pokračuje příkladem. Představte si, že sedíte v tiché místnosti a jste hluboce ponořeni do zajámavé knihy, třeba Teorie memů. Najednou dorazíte na konec stránky a zrovna když otáčíte list uvědomíte si, že hodiny na zdi zrovna bily. Můžete krásně zpětně zpočítat kolik bylo odbití, raz, dva, tři. Kde ta tři odbití byla? V proudu nebo mimo něj v tu chvíli? Jak se do něj mohly dostat později? Kdybyste zrovna neotáčeli stranu, nevěděli byste o nich. Je metafora proudu schopná toto vysvětlit? Stejně tak cocktail - party efekt, povídáte si s přáteli hokeji a nevnímate ostatní. Náhle odněkud zazní vaše jméno a vy si najednou vybavíte celou větu, kterou daná osoba pronesla.

Podobné je to s viděním. Lidé si ho obvykle představují jako „movie-in-the-brain“. Ale je to dobré přirovnání? Myslíme si, že máme v mozku jakési obrazy současné chvíle, pokusy, ale dokazují, že tomu tak není. V knize Consciousness A Very Short Introduction jsou na straně 58 a 59 dva skoro shodné obrázky, pokud přeskakujete zrakem z jednoho na druhý bude vám dlouho trvat než naleznete rozdíl, ikdyž je poměrně markantní. Kdybste v hlavě měli přesnou reprezentaci nemělo by vám to dělat problém. Podobný test si sami můžete vyzkoušet na http://nivea.psycho.univ-paris5.fr/ASSChtml/kayakflick.gif .

Daniel Levin a Daniel Simons vytvořili krátký film. V místnosti sedí jedna osoba, vedle v pokoji zazvoní telefon, osoba odejde a telefon zvedne někdo úplně jiný. Jen jedna třetina probandů poznala změnu! Vědci šli ještě dál a na Cornellově univerzitě udělali podobný test v realitě. Jeden experimentátor se ptal náhodných chodců na cestu. Najednou mezi ně vrazili dva muži nesoucí dveře. Když přešli stál tam jiný experimentátor a pokračoval v rozhovoru. Změny si všimla pouhá polovina lidí! Závěry z těchto pokusů nám říkají, že bychom na vidění měli pohlížet poněkud jinak než jako na budování obrazu skutečnosti. Spíše je to proces jak reagujeme na okolí. Navíc vědomá složka toho, co vidíme často zaostává za našimi reakcemi. Před kaluží uhneme dřív než si uvědomíme, že na zemi vůbec nějaká je.

V padesátých a šedesátých letech se někdy nejtěžší formy epilepsie léčily přetnutím pacientova corpus callosum. Pokusy s pacienty s takto rozděleným mozek jsou opět velmi zajímavé. Pokusné osobě P.S. byly ukázány dva obrázky na rozděleném monitoru, napravo kuřecí hnát, nalevo zasněžený dům. Měl potom oběma rukama uchopit nějaký předmět. Do levé vzal kuře (podnět kuřecí hnát) a do pravé lopatu (podnět sníh). On si ale nebyl vědom toho, že by zasněžený dům viděl (mohl zpracovat do slov jen obraz zprava, protože u většiny lidí je jen levá hemisféra schopná „mluvit“) a podal následující vysvětlení. Je to jednoduché. Kuře jsem vybral kvůli tomu hnátu a lopatu, proto, že při čištění kurníku je potřeba lopata. Co bylo tedy v jeho vědomí? Má snad každá hemisféra své vědomí? (Consciousness A Very Short Introduction, str.72)
Z uvedencýh příkladů se mi zdá, že metafory karteziánského divadla a proudu vědomí nekorespondují s realitou. Spíše souhlasím se Susan Blackmore v tom, že v mozku se odehrávají nějaké procesy a my si poté verbálně konstruujeme jakési historky. Vytváříme si příběh našeho života, kde v hlavní roli vystupuje „já“.


16. Egoplex

Proč tedy máme tendenci vnímat se jako „jednotná“ bytost, jako jedno „ego“? Naše já je vlasntě jeden veliký memplex, budeme mu říkat „egoplex“. „Egoplex prostupuje veškeré naše zkušenosti a naše myšlení a je tak všudy přítomný, že je těžké odhalit, čím je ve skutečnosti – pouhým spolkem memů. Vznikl proto, že náš mozek poskytl memům ideální mašinerii, v níž se mohly sejít dohromady. A přetrvává proto, že naše společnost vytváří ideální selekční prostředí, v němž takové spojení memů prosperuje“. (Teorie memů, str.266)

„Představme si dva memy. Jeden se týká nějakých ezoterických představ, třeba astrologie: Ohnivý prvek ve Lvu je známkou vitality a moci, zatímco Mars v prvém dómu označuje agresivní osobnost; průchody Marsu můžeme ignorovat, nejsou-li oba aspekty v konjunkci. Druhý mem je osobní přesvědčení: „ Já věřím, že ohnivý prvek ve Lvu...“. Který z obou memů uspěje v konkurenčním boji? samozřejmě druhý. Informace jako taková se může mihnout v nějaké konverzaci, jestliže je pro ni relevantní, nebo ji můžeme využít, když se nám k něčemu hodí. Zato své názory a přesvědčení člověk jiným lidem přímo vnucuje, často vcelku bezdůvodně, a občas bojuje jako lev, aby své bližní přesvědčil o své pravdě.“ (Teorie memů, str.267)

Tvrzením dodává sílu, když je podpoříte svou „vírou“. Člověk se pak se svými myšlenkami ztotožňuje a je ochoten je do krve bránit. Napojit se na myšlenku vašeho „já“ je tedy pro memy velmi výhodné. Mem, který se změní v osobní přesvědčení si může blahopřát. Jak si osvojujeme čím dál tím více myšlenek, utvrzujeme se v názoru, že zde je nějaký jejich vlastník – tedy „já“. Egoplex není nijak krásný, ani prospěšný, je to jen dobrý nástroj, který si memy sestrojily pro svou replikaci!
Dennett ještě mluví o našem „já“, jako o laskavé iluzi pro uživatele. Pohled Blackmore je spíše pesimistický. Kam až bychom, ale mohli myšlenku neexistence „já“ vystopovat? Je to nějaká nová intelektuálská móda? Nikoliv! Zaprvé bych chtěl upozornit na geniální pasáž o tom, že vnímat „já“ jako jednotu je hrubé zjednodušení, která se nachází ve Stepním vlku Hermanna Hesseho. 11 Ale především bych chtěl říci, že celá myšlenka iluzivního „já“ se objevuje již v Buddhově učení. Říká se tomu nauku o anattá (ne-já). Sám Buddha říká: „Činy jsou skutečné a skutečné jsou i jejich následky, ale osoba, která je činí, skutečná není“.12


17. Meditační praxe

Pro pochopení tohoto pohledu na „já“ doporučuje Susan Blackmore meditační praxi. První cvičení, které doporučuje, vyžaduje snažit se soustředit na právě probíhající okamžik a ignorovat všechny vtíravé myšlenky. Jestliže se vám takto podaří udržet soustředění alespoň několik minut, najednou zjistíte, že v sobě nemáte žádné věčně bdělé já. Představa ega, které pozoruje svět se časem rozplyne. Jedná se vlastně o klasickou zenovou meditaci. Druhá možnost je věnovat pozornost všemu rovným dílem. Při tomto mentálním cvičení předměty a události ztrácejí svou soudržnost a stávají se stálým proudem změn. I nyní vyvstává otázka, kdo že se vlastně soustředí? Zjistíte velice jasně, že vaše pozornost je spíše manipulována děním mimo vás než čímsi ve vašem nitru.


18. Svobodná vůle

Ještě jednou věcí lidé oponují proti výše nastíněným představám. Svobodná vůle. Tvrdí, že se můžeme rozhodnout, co uděláme. Od nejtriviálnějších situací, kdy volíme mezi tím, zda si koupíme paprikové brambůrky nebo solené, až po volbu, jak naložíme s celým životem. Kde se tato „svoboda“ bere? Představa je obvykle spjatá s egem a vede k ní „empirické poznání“, toho, že jsme si koupili paprikové chipsy, protože jsme na ně měli chuť, tedy jsme se rozhodli.

Když vyloučíme ego, je jasné, že žádná svobodná vůle není. Budeme tedy vycházet z pocitu volby, který zakoušíme a na něm budeme stavět „ego“, ať už je to cokoliv. Osobně se domnívám, že svobodná vůle neexistuje, tudíž ani ona nemůže být argumentem pro ego. Podpůrnými důkazy proti svobodné vůli nám budou Libetovy pokusy z roku 1985 a úvaha o kauzalitě.

Libetův pokus byl následující. Osoba se dívala na obrazovku na níž kroužil kulatý barevný flek (jako ručička na hodinkách). Subjekt si měl „svobodně“ vybrat, kdy učiní pohyb zápěstím a měl si zapamatovat na jakém místě v onu chvíli skvrna byla. Proband měl na hlavě umístěny elektrody od encefalogramu a na zápěstí senzory, jež snímaly pohyb. Libet došel k pozoruhodnému výsledku. Akční potenciál na přípravu pohybu v mozku byl přítomen zhruba půl sekundy před tím, než osoba udávala, že se rozhodla (dle polohy skvrny na obrazovce), pohyb nastal o 0.2 sekundy po „rozhodnutí“. Z toho je tedy zjevné, že rozhodtuní proběhlo poměrně dlouho předtím, než to subjekt vůbec věděl. Těžko se tedy dá hovořit o nějakém vědomém (skutečném) rozhodnutí.

Consiousness A Very Short Introduction, str. 86-87). Rozhodnutí byl tedy spíše příběh, který si osoba vyprávěla o procesu, který se odehrál bez její vědomé volby.
Za druhé je tu argument kauzality. Stačí přijmout jediný axiom: existuje kauzalita. Tedy nihil sine causa, nic není bez příčiny (lépe řečeno, vše má příčinu). Představte si, že na špičku jehly padá kulička, na kterou stranu se pak odrazí? Nejspíš tam, kam určují fyzikální zákony. Pravděpodobně vždy někam spadne. Vždy to bude jen jeden směr. protože náš „čas“ dovoluje jen jednu možnost. Spadne na tu stranu, protože tam spadnout musela, nemusíme vědět jaké procesy půsosobily, ale víme, že se stane vždy jen jedna možnost. Pro mě je tedy nepředstavitelné, že se to stalo „jen tak“, ikdyž algoritmus celého výběru může být tak složitý, že ho třeba nikdy nedokážeme pochopit, je jasné, že se stane vždy jen jedna možnost v našem světě.

Je možné, že v takových okamžicích, kdy síly jsou naprsto vyrovnány, ale kulička musí na nějakou stranu spadnout by teoreticky mohlo docházet ke vzniku paralelních vesmíru. Ale v našem světě se stane jen jedna možnost. Celý vesmír nebo jejich soustava může být absolutně složitá a komplexní, ale představa paralelních vesmírů, je pro mě osobně stravitelnější, než představa „náhody“. I z této logické úvahy vyplývá, že možnost něco zvolit není v našich silách. Vždy „vybereme“ , tedy spíše nastane, jen jedna možnost. Nebo jste snad někdy v jednu chvíli dělali dvě neslučitelné věci? Byli jste zároveň v Praze a Paříži? Připouštím možnost, že v našem světě jste v Paříži a v jiném vesmíru třeba v Praze, ale myšlenku, že se něco stalo bez příčiny nejsem schopen pojmout.


19. Totální determinismus

Svět, který nastiňuji je světem bez „ega“, bez možnosti volby – totální determinismus. Dá se v něm vůbec žít? Už po miliardy let evidentně dá, ale dá se v něm žít i s tímto přesvědčením? Odpověď je lakonická – nemáte na výběr. Je předem dáno, zda to při takovém zjištění „zabalíte“ nebo ne. Jsou tyto myšlenky nebezpečné? Někdo by mohl říci, pokud je vše dáno, tak já půjdu a podříznu prvního člověka, který se na mě zle podívá. Nemusím si nic vyčítat, bylo to dáno. Buď to uděláte nebo ne. Toto zjištění vám nedává žádné právo konat zvěrstva, nedává vám totiž vůbec žádnou možnost. Jaký kdo je, se prostě ukáže. Není tu motivace konat „dobro“ ani „zlo“. Brát tuto myšlenku jako omluvu všech svých činů, je její naprosté nepochopení.


Závěr

Nyní snad bylo sděleno vše, co mi leželo na srdci. Závěrem jen mohu souhlasit se Susan Blackmore, že kdo se jednou pustí do přemýšlení o vědomí, již nikdy nebude takový jako předtím.



Použitá literatura

1. ATKINSON, R., L.: Psychologie, Portál, 2003

2. BAŽANT, J.: Antropogenez lidského vědomí, Diplomová práce Univerzita Karlova fakulta psychologie, 2006

3. BLACKMORE, S.: Consciousness A Very Short Introduction, Oxford University Press, 2003

4. BLACKMOREOVÁ, S:. Teorie Memů, Portál, 2001

5. BLACKMORE, S.: Lucid Dreaming, Skeptical Inquirer 1991, 15, 362-370

6. BLACKMORE, S.: The Grand Illusion, New Scientist, 22 June 2002

7. BLACKMORE, S.: There is no stream of consciousness, Journal of Consciousness Studies, Volume 9, number 5-6,

8. BLACKMORE, S.: Why psi tells us nothing about Consciousness, Tucson II, 13 April 1996

9. BRAHMAVAMSO, A.: Jádro Buddhova učení – Anattá a patičča – samuppáda, Pražské buddhistické cetrum Praha, 2004

10. DAWKINS, R.: Sobecký gen, Mladá fronta, 1998

11. DESCARTES, R.: Meditace o první filosofii, OIKOYMENH, 2003

12. HESSE, H.: Stepní vlk, Argo 2006

13. HUSSERL, E.: The basic problems of phenomenology, Springer, 2006

14. JAMES, W. Psychology briefer course, Henry Holt and company, 1892

15. KERÉNYI, K.: Mytologie Řeků I - II., OIKOYMENH, 1996 - 1998

16. NAKONEČNÝ, M.: Encyklopedie obecné psychologie, Academia, 2002

17. PETŘÍČEK, M.: Úvod do současné filosofie, Hermann & synové, 1997

18. PLHÁKOVÁ, A.: Učebnice obecné psychologie, Academia, 2003

19. STRASSMAN, R.: DMT - molekula duše, Dybbuk, 2005




Příloha

Herman Hesse: Stepní vlk

„Na závěr naší studie zbývá ještě zbavit se poslední fikce, jednoho zásadního klamu. Veškeré „vklady“, veškerá psychologie, všechny pokusy o pochopení se neobejdou bez pomocných prostředků, teorií, mytologií a lží; a pořádný autor by neměl opominout tyto lži na závěr svého pojednání potřít. Když říkám „nahoře“ nebo „dole“, je to už tvrzení, které si žádá vysvětlení, neboť nahoře a dole existují pouze v myšlení, v abstrakci. Svět sám žádná nahoře ani dole nezná.

A tak je, stručně řečeno, fikcí i sám „stepní vlk“. Cítí-li se Harry jako vlčí člověk a myslí-li si, že se skládá ze dvou protikladných nepřátelských bytostí, je to pouhá zjednodušující mytologie. Harry není žádný vlčí člověk, a ikdyž jsme zdánlivě přejali jeho víru, kterou sám vynalezl a jíž sám věří, a skutečně se pokoušeli považovat ho za stepního vlka a jako takového ho vykládat, pak jsme v naději ve snazší pochopení použili klamu, jejž se pokusíme uvést na správnou míru.

Rozdvojení ve vlka a člověka, v pudy a ducha, jímž se Harry snaží svůj osud učinit pochopotelnějším, je velmi hrubé zjednodušení, znásilnění skutečnosti ve prospěch přijatelného, avšak klamného objasnění rozporů, jež v sobě tento člověk nalézá a které se mu jeví jako zdroj jeho nikterak malých strastí. Harry v sobě shledává „člověka“, tj. svět myšlenek, citů, kultury, zkrocené sublimované přírody, a vedle toho v sobě shledává i „vlka“, tj. temný svět pudů, dravosti, krutosti, přírody nesublimované, drsné. Vzdor tomuto tak zdánlivě zřejmému rozdělení své bytosti do dvou vzájemně si nepřátelských sfér zažívá vždy tu a tam, že se vlk a člověk na chvíli, na jeden šťastný okamžik spolu snášejí. Kdyby se chtěl Harry pokusit v každém jednotlivém okamžiku svého života, v každém ze svých činů, v každém ze svých pocitů stanovit, jaký podíl na něm má člověk a jaký vlk, ihned by se octl v úzkých a celá jeho krásná vlčí teorie by se zhroutila. Neboť vůbec nikdo, ani nejprimitivnější černoch, ani úplný idiot, není tak příjemně jednoduchý, aby se jeho podstata dala vysvětlit jako součet pouhých dvou, či tří hlavních prvků; a vysvětlovat dokonce i tak diferencovaného člověka Harryho naivním dělením na vlka a člověka je beznadějný dětinský pokus. Harry se neskládá ze dvou bytostí, nýbrž ze sta, z tisíců. Jeho život (jako život každého člověka) nekmitá pouze mezi dvěma póly, například pudy a duchem či světcem a zpustlíkem, nýbrž mezi tisíci, mezi nesčíselnými protiklady.

Že se tak vzdělaný a moudrý člověk jako Harry může považovat za „stepního vlka“ a domnívat se, že bohatou a složitou strukturu svého života může vměstnat do tak prosté, tak brutální, tak primitivní formule, to nás nesmí uvádět v podiv. Člověk není příliš schopen myšlení, a i ten nejduchovnější a nejvzdělanější člověk vidí svět a sebe ustavičně brýlemi naivních, zjednodušujících a obelhávajících formulí – hlavně však sebe sama. Neboť se zdá, že všichni lidé mají vrozenou a zcela nutkavou potřebu představovat si své já jako jednotu. Ať se tato bludná domněnka nahlodává sebečastěji a sebevýznamněji, vždy se zhojena znovu vrací. Soudce, který sedí tváří v tvář vrahovi a hledí mu do očí a na chvíli ho slyší promlouvat svým vlastním (soudcovým) hlasem shledává všechna jeho hnutí, jeho schopnosti a možnosti i ve svém vlastním nitru, je v příštím okamžiku již zase jedno, je soudcem, spěchá do skořápky svého domnělého já, vykoná svou povinnost a odsoudí vraha na smrt. A když obzvlášť nadaným a jemně ustrojeným lidským duším vzejde tušení jejich mnohostrannosti, když prolomí, jako každý génius, blud jednoty osobnosti a pocítí svou bytost jako mnohočlennost, jako svazek mnoha já, postačí jen, aby to vyslovily, a většina je ihned dá uvěznit, přivolá na pomoc vědu, zjistí schizofrenii a bude chránit lidstvo před tím, aby z úst těchto nešťastníků nemuselo vyslechnout volání pravdy. Ale k čemu tu ztrácet slova, nač prohlašovat věci, jež každý myslící člověk sám od sebe ví, které však není zvykem vyslovovat? – Když se nějaký člověk dostane až k tomu, že domnělou jednotu svého já rozvine do dvojdomosti, je už téměř génius, v každém případě však je zvláštní a zajímavou výjimkou. Ve skutečnosti však žádné, ani to nejnaivnější já není jednotou, nýbrž neobyčejně mnohostranným světem, malou hvězdnou oblohou, chaosem tvarů, stupňů a stavů, dědičností a možností. Klam, že se každý člověk snaží na tento chaos nahlížet jako na jednotu a hovoří o svém já, jako kdyby bylo jednoduchým, pevně utvořeným a jasně ohraničeným jevem, tento každému (i tomu nejvyššímu) člověku běžný klam se zdá být nutností, zdá se být životním požadavkem jako dýchání a jídlo.

Klam tkví v prostém přenosu. Jako tělo je člověk jednotou, jako duše nikdy. I v básnictví, dokonce v tom nejrafinovanějším, se tradičně stále operuje se zdánlivě celistvými, zdánlivě jednotnými osobami. Z dosavadní básnické tvorby si odborníci, znalci, nejvíce cení dramatu, a právem, neboť skrývá (či skýtalo by) největší možnosti k vyjádření já jako mnohosti – kdyby tomu neodporoval hrubý zrakový klam, který nám každou jednotlivou osobu dramatu předstírá coby jednotu, protože vězí v nezvratně jedinečném, jednotném a uzavřením těle. Naivní estetika si pak nejvíce cení takzvaného charakterového dramatu, v němž každá postava velmi zřetelně a odděleně vystupuje jako jednota. Zprvu jen z dálky a pozvolna vchází v tom či onom člověku tušení, že to všecko je možná laciná povrchní estetika, že se mýlíme, uplatňujeme-li na naše velké dramatiky, ony skvělé, nám však nevrozené, nýbrž pouze do nás vtlučené pojmy krásna antiky, která, vycházejíc právě všude z viditelného těla, vynalezla fikci já, fikci osoby. V básnictví staré Indie je tento pojem zcela neznám, hrdinové indických eposů nejsou osobami, nýbrž shlukem osob, řadami inkarnací. A v našem moderním světě existují básnická díla, která ač si toho autor je sotva úplně vědom, jsou za závojem hry osob a charakterů pokusem o vyjádření mnohotvárnosti duše. Kdo to chce poznat, musí se rozhodnout nehledět na postavy takového díla jako na jednotlivé bytosti, nýbrž jako na části, na stránky, na rozmanité aspekty nějaké vyšší jednoty (řekněme básníkovi duše)…“ (Stepní vlk, str. 66 -70)