Smrt, rituály a formy smrti v karmických souvislostech

přepis konstelace

„Co je smrt? Konec nebo přechod?“ (Seneca)

Život, smrt, láska a sex

Dali jsme experimentálně do konstelace tyto čtyři prvky. Chvíli se pohybovali po místnosti, ale nakonec se ustálili v kříž, kde život stál naproti lásce a smrt naproti sexualitě. Smrt vytvořila vršek pomyslného kříže, takže sexualita a smrt jakoby vytvořili vertikálu transcendující k věčnosti, mezi nimiž proudilo úžasné propojení jako mezi dvěma vysoce nabitými póly, zatímco láska a život utvořili obdobně pomyslnou horizontálu. Sexualita vnášela do celého dění (bytí) obrovský pohyb a proměnlivost, zatímco smrt hloubku, zhodnocení, přesah a uctění celkového řádu věcí. Smrt se jevila jako dveře, jimiž odcházíme, zatímco sexualita jako dveře, kudy přicházíme, ale právě proto jsou oba póly v nádherně-magnetickém vztahu, uchovávajícím kolotání všeho života.

Experimentálně jsme vytvořili konstelaci tří prvků: život, smrt a sexualita. Ty vytvořily rovnoramenný trojúhelník úžasné proudící jednoty. A pokud se kdokoli další odvážil experimentálně vstoupit doprostřed tohoto trojúhelníku, zakusil energetický stav, jenž není možné vyjádřit dost dobře slovy, ale dejme tomu, že by se dal připodobnit k pobytu v jakémsi posvátném chrámu. Nikomu nelze bránit, aby se s třemi přáteli o něco takového nepokusil ve vlastním experimentu, aby pochopil, o čem zde pojednávám, na vlastní kůži.

Pokusím se shrnout hlavní zjištění z této konstelace. V naší kultuře nevidíme, nectíme smrt, nepříjímáme ji, smrt zůstává izolována stranou všeho dalšího bytí jako nemilované nedochůdče, jakési malé nedopatření, které se doktorům ještě nepodařilo skrze léky vymýtit (viz. v tomto smyslu S. Komárek: Spasení těla). Jaký to má pro nás důsledek?

• sex se stává plytkou zábavou, odreagováním, mělkým uvolněním energie
• život se stává povrchní a my znuděnými

Co se naopak děje, pokud smrt přijímáme, uznáváme, ctíme, vidíme?

• pak se sex stává hlubokou zkušeností, do níž jsme schopní cele dát své srdce, a proto se zážitek milování stává sám o sobě malou smrtí a znovuzrozením, z níž povstáváme znovu narozeni
• sex je pak chrámem proměny, spojením s láskou, životem i smrtí
• sex je pak branou k dalším čtyřem branám

Bez přijetí smrti je nám však tato dimenze odepřena. Neosmělíme se k ní. Pomalu povrchním životem kloužeme ničím nedotčeni ke smrti, která nastane tak jako tak. A pak s hrůzou hledíme na promarněný život, který nám utekl mezi prsty.

Přijetí smrti je individuální záležitost a každý k tomu může dojít bez ohledu na kulturu nebo většinovou společnost.

Smrt a rituály odchodu (pohřby)

Prozkoumali jsme různé pohřební rituály a sledovali, co se děje na straně duše, těla a pozůstalých při procesu odchodu ze života. Vyplynula nám z toho tato zákonitost: Duše i pozůstalí se nejlépe cítí, pokud je duše zemřelého propuštěna velkoryse a s důvěrou Velkému Duchu, Vesmíru, Bohu - jakkoli to nazveme. "Let go" / sbohem / necháváme tě odejít / rozplynout se v nekonečno. Pokud je tělo nebožtíka spáleno na hranici (jiskra se vrací k ohni), pokud je puštěno po proudu řeky (kapka se vrací k moři), pokud je dáno k roztrhání ptákům (částečka dechu / duše / duch se vrací do atmosféry), nebo pokud dáme tělo nebožtíka do země (prach se vrací k hroudě) - to vše je dobré, pokud je to odevzdáno živlům s postojem: loučíme se s tebou, necháváme tě jít k Bohu, k Zdroji, Domů, do Světla. Pokud je v tomto loučení: dovolujeme ti odejít, propouštíme tě, tak je duši i pozůstalým nejlépe, neboť tak to nejvíce odpovídá "vesmírnému řádu", podle něhož odchod zemřelého v přesný čas nastal. Jeho odchod neřídíme my, děje se tak z vůle celku, a pokud tomu chceme stát v cestě, stavíme se osobní vůlí nad celek, což je forma zpupnosti (hybris), vyvýšení se naším malým já nad celkové Já všeho. Zemřelému i sobě nejlépe pomůžeme tímto postojem odevzdání, propuštění do vůle celku.

Nejhorším postojem je naopak osobní lpění ve smyslu: "nikam neodcházej, Lojzíčku, dáme si tě do urničky pod postel" a snaha si ho psychicky podržet co nejdéle "tady u nás". Určitý aspekt duše, jakýsi astrální osobní útvar, echo, stín pak je tu nucen zůstat (nikoli její bytostná podstata, ta pokračuje dál tak jako tak dle kosmického řádu). Avšak pro pozůstalou rodinu je to těžká zátěž a újma, neboť tato snaha "podržet si, co má odejít" je svým způsobem akt vůle hraníčící s magií ("ať je po mém, po našem!" + dupnutí nožkou) navzdory toku řeky života a smrti. V rodinném systému se pak utváří jakési stagnující pole neumožňující celkové proudění a progresi. Tímto zahrazením toku života / smrti se rodinný systém pomalu proměňuje v zatuchlý, ne právě vábný rybníček, jenž dává do pohybu další karmu, aby zúčastnění po nějaké době konečně pochopili, že takovéto "zadržování navěky" není možné, že je to proti základním principům životního toku, a nakonec musí pozůstalí své sevření tak jako tak uvolnit (každá přehrada jednou praskne).



Formy odchodu ze života v souvislosti s karmou

Vzhledem k možnosti čtení dalšího textu, předpokládejme možnost, že:

• smrt není absolutní konec, ale jakýsi tranzit někam dál
• je tu jakási spravedlnost celkového řádu neboli karma, zákon přinášející do života ty zkušenosti, které potřebujeme ke svému pochopení, které přinášejí korekci nějakého našeho nepochopení

Obě možnosti, oba názory na svět jsou záležitostí osobní filozofie a víry a nespadají pod rámec vědy, tedy toho, k čemu je věda schopná se vyjadřovat (není je možné dokázat ani vyvrátit, přesto se nad těmito otázkami budeme neustále zamýšlet).

Nyní se podívejme na karmické okolnosti následujících způsobů úmrtí. Přepisuji výsledky tak, jak se v konstelaci odehrály, nejde o prezentaci mých osobních názorů. Můžete je brát jako podnět k zamyšlení, možný úhel pohledu na věc, spíše než-li jako nějaký dogmatický zákon.

1. Smrtelná nemoc s rychlejším průběhem

• ve zjednodušenosti tento odchod znamená urychlení
• dynamicky a akutně dozrála nová karma, nová připravená zkušenost, kterou duše potřebuje prožít, a proto duše odchází, aby tuto zkušenost mohla naplnit "někde jinde"
• nejedná se o trest nebo něco, co by obsahovalo nějakou vinu nebo co by si někdo "nějak přivodil"; neznamená to, že je něco špatně; naopak, může se stát, že člověk "pochopil, co má, a proto už může nyní odejít"; nebo: "teď je třeba něco pochopit, ale to lze jen v jiné rovině, kam nyní člověk odchází"
• nejedná se ani o předem určený neměnný plán; jedná se o dynamickou reakci karmy, zrcadlení, vnitřní potřeby; nazrálo k tomu z mnoha různých příčin
• je to přirozený způsob odchodu někam dál, rychlý tranzit do jiné roviny

2. Sebevražda

• sledujeme, jak po sebevraždě duše odchází k "zrcadlící instanci", která jí poví něco v tomto smyslu:
• v životě sis zvolil dospět k pochopení A, B, C a D - dobře, A a B se ti povedlo; C a D jsi svým urychleně zvoleným odchodem ještě nestihl, proto v příštím životě toho budeš muset zvládnout více naráz: k E a F ti přibude ještě C a D; tlak na tebe bude v příštím životě o něco větší
• v tomto vysvětlení není hodnocení nebo odsouzení, nejedná se o trest, jedná se jen o vyjádření probíhající zákonitosti: nikdo nemůže za nás převzít něco, co je "naše", ani se tomu, co je naše, nemůžeme vyhnout

3. Smrt při autonehodě nebo leteckém neštěstí

• "rychlá křižovatka"
• účastnící jsou touto událostí propojení, svázání dohromady
• jedná se opět o rychlou formu odchodu (nazrálá dynamická karma se potřebuje uskutečnit): duše potřebuje jít někam dál (jako u nemoci 1, ale ještě rychleji)
• mnohdy, ale ne vždy, se děje, že propojení účastníci pak právě spolu pokračují do "nové zkušenosti" (inkarnace, jiného stavu bytí)
• i tato událost je v souladu se "záměrem světa" (řádem celku); rychlá smrt bez dlouhých útrap je mnohdy z určitého úhlu ve srovnání s jinými možnými způsoby odchodu ze života, "požehnáním"

4. Dlouhodobá paralyzující chronická nemoc, např. Alzheimer

• zde se jedná naopak o "oddálení smrti": smrt nemůže nastat, není jí dovoleno přijít; ukročuje stranou mimo dění, nemůže zasáhnout
• člověk si v tomto stavu má něco prožít (pochopit, dokončit), co je důležité, a dokud si to neprožije, nemůže paradoxně odejít, i když by si to možná třeba už přál

5. Zabití (nechtěné, nezáměrné zavinění smrti druhého)

• podle vesmírného řádu zabitý měl v daný čas odejít a bylo tak učiněno skrze toho, kdo zabití způsobil (ten na sebe bere na vyšší úrovni roli umožňující odchod duše zabitého)
• karmická zátěž toho, kdo zabil, není odvislá od toho, co udělal (např. autonehoda, nedbalost na pracovišti...), ale jaký postoj zaujme po té, co se tak stalo; tento následný postoj má určitou etickou kvalitu a ta rozhoduje o tom, jakou karmu si tím dotyčný vytvoří (např. "já za to přeci nemohu - to oni" nebo "je mi to opravdu líto")

6. Vražda v afektu (za silných emocí)

• síla emocí doprovázející čin nijak nesnižuje váhu toho, co se stalo (nelze se na to vymlouvat)
• duše vraha je po smrti konfrontována s tím, že měla danou situaci vyřešit jinak, a nezvládla to (jedná se z perspektivy vyšší spravedlnosti o selhání)
• intenzita vášně, emocionální náboj, který vrah do aktu vraždy vložil, se přesně uloží, zapíše a následně v budoucnosti uvolní tím způsobem, že vrah sám bude stejnou intenzitou sám zabit popř. poraněn, ale setká se stejným nárazem, hrubostí, utrpením, který sám vyslal (kdo "umlátil", bude "umlácen" atd.
• z perspektivy zavražděného se jedná o ne příliš příjemný, ale z hlediska karmy nijak zatěžující odchod "jinam"

7. Úkladná vražda

• podobá se předchozímu, ale zavražděný už není jen "nevinnou" obětí:
• vrah i zavražděný jsou obvykle propojeni již z minulosti (karma, zapletení pokračuje a ústí v úkladnou vraždu, oba už mají nějak "vroubek")
• oběť však někdy může být nevinná a nést úlohu za někoho jiného (např. za svůj rod, vezme to na sebe)

8. Oběť z vyšší vůle

• obraz: trnová koruna se nese na hlavu obyčejného pastýře ovcí
• člověk je vybrán celkem, vyšší vůlí, aby na sebe vzal určitou roli pro dané společenství (není to tak, že by se do této role sám umístil, přihodí se mu to, je vybrán, je pověřen)
• např. hasič zahyne při zachraňování dítěte v rámci své profese, čestného plnění své povinnosti v rámci společenství
• takový člověk zasluhuje úctu (kříž, náhrobek, kaplička apod.); někdo se stane hrdinou, symbolem pro dané společenství, a proto se tak stalo
• je to vznešená forma smrti

9. Obět z vlastní vůle 

• např. Jan Palach
• člověk si chce na sebe sám ze své vůle vzít roli oběti, mesiáše; pověří se sám
• na tento čin je z vyšší roviny nahlíženo zcela jinak
• přijde onomu člověku jakési varování, vnitřní otázka ve smyslu "opravdu to chceš?", "myslíš to vážně?" - aby se ještě pozastavil a zvážil tento osudný krok (je tam pojistka)
• pokud to člověk stvrdí, nastane nemilosrdné soukolí již nezastavitelné karmy, která člověka "čapne" a protáhne silným utrpením (peklem), které zrcadlí tato pochybení:
• neúcta vůči životu, který jsem dostal
• krutost vůči své vlastní osobě
• nepokora, povýšenost do mesiášské role

10. Obět z vůle druhých (např. obětovaný v rámci rituálu)

• s obětí (obětované, dítě, člověk) je karmicky nakládáno milosrdně: obestoupí jej milosrdné nevědomí, obluzenost, bolest je jakoby zmírněna
• oběť přirozeně odchází, tranzituje jinam
• obětující (kněžka, šaman) a kdokoli se na tomto (např. svým rozhodnutím) podílel má "karmický vroubek"
• obětující je zkoumán z hlediska intencí:
• dělal-li to kvůli osobní moci, prahnutí po energii, navýšení osobní síly apod. je to kruté provinění proti řádu věcí
• pokud plnil svou roli v rámci svého úřadu danému mu společenstvím, pak se tato "karma" rozčleňuje na všechny lidi v daném společenství, kteří se na chodu takové instituce nějak podílejí; nadřízený, který vydá příkaz, je zcela jistě vinen, dokonce ještě více, než ten, kdo příkaz vykoná; temné rituály zatěžují celé společenství
• pokud obětující chtěl obětovanému pomoci, např. zbavit ho utrpení, pak je jeho provinění nejlehčí (již se to blíží eutanázii - viz. níže)

11. Eutanázie, smrt z milosrdenství a soucitu, potraty

• lékař, či ten, kdo eutanázii provádí, není zcela bez viny (záleží samozřejmě na jeho postoji)
• pokud tak činí pouze proto, aby ukrátil druhému bolest, je to lidsky pochopitelné, ale i to přeci jen generuje malinký "vroubek"
• pokud tak činí z pozice kontroly / moci nad životem / smrtí, je to horší
• z perspektivy vyššího řádu vstupuje do procesu života / smrti a bere si nad ním kontrolu
• korektiv zde je "ale ty nejsi bůh"; kdyby dotyčný měl z hlediska karmy / řádu odejít, pak by se tak už stalo
• to stejné platí pro zabití trpících zvířat (veterinář)
• to stejné platí pro potraty (korektiv zde říká: ty nemáš právo o tom rozhodovat)
• to stejné platí pro ránu z milosti (kulku příteli do hlavy)
• každým z těchto druhů zabití si člověk přeci jen karmicky v nějaké míře "nakládá"

• poznámka: tím není řečeno, že tak někdo má nebo nemá dělat, to je osobní odpovědnost každého člověka, ale z perspektivy karmického bodu spravedlnosti v naší konstelaci tak situace vypadá

12. Teroristický útok

• silnou odpovědnost a velký "karmický vroubek" si nese jak útočník, který usmrtí jiné lidi, tak skupina, která ho na něco takového připravuje (školí, manipuluje)
• i zde se opakuje motiv sebe-mesiášství, zbožštění, nadřazení svého ega jakožto oběti, jako u případu (9), který je hrubým přečinem proti řádu věcí
• dalším přečinem je záměna neúcty k životu (svého i druhých) za zbožnost
• terorista obvykle trpí pocitem nejasné identity ("nevím, kdo jsem, takto najdu svou identitu") - viz. článek Terorismus z pohledu sociální psychologie
• terorista je obvykle odpojen od svých emocí (niterného vedení), chová se jako robot řízený někým zvenčí
• tak jako tak, jakkoli je terorista naivní a naletěl manipulacím, však za celou situaci nese největší podíl karmické odpovědnosti (aby se napříště poučil, že něco takového je nepřípustné)
• pro skupinu lidí, kteří jsou takto hromadně zabiti, platí podobné zákonitosti jako při autonehodě (3) - rychlý tranzit, mnohdy propojující její účastníky

13. Vojáka ve válce, partyzán

• pokud voják zabíjí ve válce čistě z povinnosti dané zákonem jeho společenství (a hrozila by mu jinak smrt nebo odsouzení), je nahlíženo na jeho čin podstatně mírněji, než pokud tak činí
• partyzán, který se chce stát sám zákonem, "rukou spravedlnosti", zabíjí z vlastního rozhodnutí a motivu si už nakládá karmicky víc - a od partyzána už je plynulý přechod k "džihádu"; tyto formy zabíjení jsou daleko karmicky závažnější, než pokud voják plní povinnost v rámci zákonů své vlasti (a v jeho motivech se nenachází zvrhlé potěšení ze zabíjení)

Závěr

• Podle Heideggera je smrt "nejvlastnější možnost", to znamená, že se stane s naprostou určitostí (ačkoli máme tendenci si to "zakrývat"), zatímco vše ostatní v našem životě je pouhou možností, jež se stát může a nemusí; ve světlě tohoto faktu vede přijetí smrti (jakési pobývání s ní) k přehodnocení hodnot (mění se nám intenzivně žebříček prirorit). Tváří v tvář smrti teprve vyhodnocujeme, co je banální (co můžeme opustit) a co je opravdu důležité, na čem nám bytostně záleží. Uvědomování si vlastní smrti tak dle Heideggera vrací bytí člověka k jeho autenticitě, k pravdě.

• Přijetí smrti, zaobírání se vlastní smrtí, intimní rozhovor s ní, není odkloněním od života, ale naopak prohloubením života, lásky a milování. Zbavme smrt nekrofilní, ustrašené nálepky, jenž jí připisuje naše infantilně - narcistická západní civilizace, a vraťme jí její skutečný rozměr! Odtabuizujme smrt. Smrt chce být slyšena! Chodí kolem a vyje jako Kálí. Je součástí řádu stvoření (kosmu), ať chceme nebo ne. Jejím přijetím, přijímáme i kosmos jako takový a své místo v něm. 

• Pohřeb by měl být rituálem rozloučení, kdy mrtvého s vděčností propouštíme většímu celku. Zadržování mrtých (lidí, zvířátek) dle naší libovůle je poněkud perverzně-magický úkon, který energeticky blokuje rodinný systém směrem ke stagnaci. 

*

Konstelace proběhla 30.9.2018 v Praze na konstelačním výcviku Delta