Příběh Stvořitele a jeho stvoření

Světlo a temnota na počátku světa

Nechali jsme v konstelaci rozehrát drama prvotního stvoření světa.

Na počátku umisťujeme do konstelačního pole Temnotu.

Temnota se rozšiřuje, tryská, expanduje, jako vlnící se pramoře. Cítí neomezenou svobodu. Nemá původ v čemkoli jiném, moře tryská samo ze sebe. Jeho vlny a dynamika se však tak vzdouvá, že se v něm rodí potřeba něčeho jiného, co by mu poskytlo omezení. Neboť jinak by expandující a na intenzitě nabírající chaos zničil, zdestruoval, pohltil sám sebe. Temnota, prachaos hluboce ze své podstaty až žíznivě zatouží po omezení, po řádu, po stvořitelském světle.

Když se v konstelaci objeví světlo, temnota, chaos se uklidňuje, temnota je uspokojena. Světlo se zrodilo z původní temnoty, zrodilo se z oceánu chaosu. Z temnoty vyšlehl záblesk.

Stvořitelské světlo počne tvořit. Říká: tvořím Zemi. Tvořím oceány a nebe, to je prvotní rozdělení. Hlubinu i povrch oceánů. Oceány se zabydlují životem. V hlubině oceánů spočívá cosi z prvotní temnoty, jsou její reminiscencí. Jak stvořitelské světlo tvoří, původní temnota se stále více upokojuje. Z moře se vyvalí první pevniny. Stvořitel připomíná výsostného umělce, Leonarda da Vinci, tvořícího všechny myslitelné formy ve velkých skicách. Nižší řády spolutvůrcí dokončují detaily.

Je něco nad tebou, Stvořiteli, ptáme se? 

Ano je: Záměr světa.

Jak se cítíš?

Cítím se sám. Potřebuji společnost, někoho k sobě. Praví Stvořitel a rozhodne se stvořit božstva.

Rodí se pantheony, valhaly a další řády bohů stojících pod Stvořitelem.

Bohové jsou fascinováni světlem a temnotou. 

Bohové sdělují, že se učí od Záměru světa.

Záměr světa se přímo dívá na Stvořitele (který se jaksi manicky nachází ve "stvořitelském rauši", divoce máchá štětcem) a praví: otevři oči a podívej se pořádně na své stvoření. 

Stvořitel si uvědomuje, že ne zcela vše má vé své moci. Jakési mračna se stahují kolem Stvořitele. Něco se na něho chystá. Božstva i Záměr světa usměrňují Stvořitele, aby se podíval na to, proč vše vlastně vytvořil.

Záměr světa:

Abys pochopil, co vše jsi vlastně stvořil, musíš jít sám dolů a projít si tím vším.

Stvořitel se trochu brání (rád by dál extaticky skicoval), ale Záměr světa jej "čapne za límec" a ukazuje mu všechny tvory, které vytvořil. Říká: Nyní se ociteneš v nich všech, abys uviděl svět z jejich perspektivy, protože jen tak poznáš své stvoření. Stvořitel se vzpečuje, ale není mu to nic platné. Je to tak prý dáno, říká Záměr světa. 

Budeš rybou i červem, zvířetem i člověkem. Budeš muset přijmout omezení hmoty a ocitneš se v perspektivě všech tvorů. Pak bude tvůj pohled kompletní. Nemůžeš si jen tvořit a hledět na vše z nebes. Musíš si jít vyzkoušet všechny perspektivy. Uplet sis bič na sebe sám, hochu, říká Záměr světa Stvořiteli. Jak sis to stvořil, tak to nyní zažiješ.

Budeš stvořitelským světlem ve všech stvořených bytostech.

Nejprve vstupuje do jednobuněčných organismů a prožívá jejich bytí. 

Po té vstupuje do cítících živočichů. Před očima nám ve zkratce defilují všehna stadia evoluce. Stává se rybou, po té vstupuje na souš. Stává se ještěrem, zakouší obrovskou sílu, jak pod ním duní zem. Ve své mohutnosti již takřka dosahuje očima bohů. Tyranosaurus loví kořist, přežírá se, padá k zemi, umírá roztrhán. A znovu a znovu se rodí v dalších formách.

Pojď, pojď, říká Stvořiteli Záměr světa, evoluce je neúprosná a protahuje jej dalšími vtěleními. 

Stvořitel nyní v podobě opic skáče po stromech, trhá banány, louská ořechy a zakouší tropický prales. Směje se na celé kolo.

Po té se ocitá v člověku. Jakoby zvážní a říká: Počínám používat rozum. Přichází odpovědnost. Trochu končí legrace. Počínám se ptát. 

Příchodem člověka se božstva aktivují do nové podoby, reagují na něj. Odrážejí jeho stav vědomí.

Člověk tápe a hledá ochranu mezi božstvy, uchyluje se k nim. Zapaluje ohně a snaží se s nimi o komunikaci. Božstva tu a tam lidstvo popostrkávají. Spolupracují s temnotou, aby lidem poskytli učební lekce. Přichází války. Mnoho utrpení, ale vše je dáno Záměrem světa.

Božstva se proměňují a defilují na scéně s vývojem civilizací. Z polyteistických patheonů s růstem vědomí lidí rodí monoteistický Bůh. Děje se tak o okamžiku, kdy se lidstvo počíná dotýkat prapůvodní temnoty (chaosu). Nový monoteistický bůh již není emocionální, ale odtažitě pozoruje hemžení světa. Je nedosažitelným ideálem, jakoby byl z mramoru.

Když se člověk počíná dotýkat temnoty v sobě, nastává smíření v celém stvoření. Do té doby bylo stvořitelské světlo vědomí vláčeno přes všechny životní formy hrubým tlakem. Kladlo odpor před omezením a zákonitostem hmoty a zúženou perspektivou vědomí, bránilo se. Avšak ve chvíli, kdy se člověk dotýká temnoty, jeho odpor ustává. Cosi počíná chápat. Zjišťuje, že nemá cenu klást odpor. Sklání se, podvoluje se.

Nyní se člověk teprve stává spolutvůrcem. Má k tomu již dost zkušeností za miliony let vývoje a má k tomu již potřebnou odpovědnost. Umí se ponořit do prapůvodní temnoty v sobě a ve všem.

Z člověka a Boha se stávají spolutvůrci.

Záměr světa:

Nyní tvoříš i ty, člověče, nyní jsi i ty sám štětcem. 

Jsi stvořitelským světlem i prapůvodní temnotou. 

Nyní to víš. 

Celková atmosféra na konci konstelace: smíření, zpokornění člověka, pokleknutí před Záměrem světa, Temnotou i Světlem v sobě. Vědomé a odpovědné spolutvoření. Vědomí tvůrčí svobody i nutnosti omezení (řádu).

Poslední vzkaz člověku:

Chci ti říct, že bys jako člověk mohl najít zpátky cestu k tomu, že jsi byl někdo jiný. Že jsi původně byl někdo jiný, člověče. A molekula toho někoho jiného je v tobě. Tak ji hledej. Původně jsi nebyl člověk. 

Co je člověk (ve všech vrstvách své bytosti), je největší tajemství.

*

Konstelace proběhla 26. 5. 2018 na konstelační skupině Delta v Praze