Nebezpečná metoda (2011)

Zanedlouho se v českých kinech objeví film režiséra Davida Cronenberga Nebezpečná metoda. Jedná se o adaptaci literární předlohy od Johna Kerra.

(Varování: text obsahuje spoilery). Děj filmu vypráví o vztahu dvou průkopníků hlubinné psychologie, C. G. Junga a S. Freuda na začátku 20. století (1904). V téže době se však Jung "spustí" se svou hysterickou pacientkou Sabinou Spielrein. Jeho etický kodex částečně rozleptá další postava filmu, zdivočelý psycholog Otto Gross, jehož terapeutické heslo (jímž léčí sám sebe) zní: nikdy nic nepotlačovat. (Gross se však ve filmu mihne jen krátce, ve třech scénách, z nichž v jedné obhospodařuje zaměstnankyni Jungova ústavu). Občas se setkáme i s pohledem na Jungovu vzornou a oddanou ženu Emmu, Jungovo honosné sídlo na břehu Curyšského jezera a Jungovy hrající si děti: zkrátka Jungovi v jeho malém ráji jeho následný pocit viny (z nevěry s pacientkou) věříme.

"Pokud se chceš chopit iniciativy, bydlím támhle v tom domě na rohu."

Nevím, jestli je "nebezpečnou metodou" myšlena psychoanalýza (v této době dosud v plenkách), anebo intimní poměr, při němž Jung Sabině udílí výprask rákoskou, proto že je o to hysterickou masochistkou požádán. Hlavním tématem je zde samozřejmě to, co psychoanalýza nazývá přenos (ve vztahu Jung - Freud a Jung - Sabina). Podstatou přenosu je projekce ambivalentních intenzivních pocitů, které jsme chovali k osobám v naší minulosti (rodičům, partnerovi) na terapeuta. Terapeutova reakce na tento přenos se nazývá protipřenos, čímž vzniká velmi hluboké oboustranné emoční pouto. Ačkoliv se zde pohybujeme na ostří nože, podle Freuda je tento proces důležitou součástí psychoanalytické léčby, neboť umožňuje zvědomit a zobjektivizovat zapouzdřené emoce a motivy a vynést je tak znovu "na světlo". Že je to proces náročný, fatální a riskantní, na to se Nebezpečná metoda snaží poukázat. V době, kdy se film odehrává, nebyly informace o protipřenosu (tedy vlastně, že se terapeut může také zamilovat do své pacientky) veřejně přístupné, ačkoliv měly pro psychoanalýzu klíčový význam. Freud doporučuje článek o protipřenosu nakopírovat výhradně mezi členy psychoanalytické společnosti, ale varuje, že by se v žádném případě neměl dostat na veřejnost. "I believe an arcticle on counter-transference is sorely needed; of course we could not publish it, we should have to circulate copies among ourselves." (290F, 31. prosince 1911)

Téma přenosu a protipřenosu řeší i právě odvysílaný seriál Terapie, v němž se terapeut Marek v podání Karla Rodena zamiluje do půvabné hysterické pacientky Sandry. Markova terapeutka Dita jakožto psychoanalytička jej na tento fenomén upozorňuje a varuje jej před možnými úskalími "nebezepčné metody" včetně té nástrahy, že pokud Marek nakonec vystoupí z role terapeuta, může se ukázat, že část přenosu se vytratí, jinými slovy, že hysterická pacientka do něho přestane být zamilovaná. Nicméně Marek Ditu  "neslyší", jakožto Rogerián takový fenomén neuznává, a nechává se zaslepit, aby v závěru seriálu ostře procitl: Zjišťuje, že jeho rodinný život se ocitl v troskách a láska k Sandře byla pouhou iluzí. Ale zpět k Nebezpečné metodě.

Herecké výkony všech tří hlavních představitelů jsou excelentní. Viggo Mortensen pojal Freuda jakožto charismatického, mírného, zralého, přitom elegantního muže s nadhledem a neodmyslitelným doutníkem v ústech. Pohled jeho zraku možná není tak bolestně-intenzivní, jak je možno vidět na Freudových fotografiích, ale věříme mu určitou charakterovou mimořádnost, aureolu, gesta, chůzi: to vše je precizní, alespoň z hlediska formy. (A to platí i pro film jako celek: nádherné exteriéry a historické dekorace jsou precizně dotažené a působivé - dokonce i Freudův a Jungův rukopis se relativně podobá originálu).

Michael Fassbender nám mladého Junga představí tak rozporuplně, jak to jen krátký scénář filmu umožňuje. (Mnoho dialogů se zde mezi Freudem a Jungem bohužel odehrává korespondenčně, v dopisech - jakkoli to odpovídá historickým faktům, promrhává to dramatický potenciál filmového média). Filmový Jung působí pastorsky-kontrolovaně, střídmě, v komunikaci přímočaře, ale laskavě, a pod touto slupkou občas prorazí nějaký neurotický, nesourodý aspekt související s jeho vášní, vinou nebo jeho ezoterním zaměřením, které se pragmatičtější Freud snaží držet na uzdě, aby nedošlo k diskreditaci právě se rodícího psychoanalytického "kultu". (Nevypadá to ani, že by Jungovy "záliby" v synchronicitě a okultních jevech jakkoli kritizoval, sám se také dosti rýpe v mytologii, spíše mu - z taktických důvodů - doporučuje s tím prozatím nevycházet na veřejnost).

Keira Knigthley je fascinující a rozehrává Sabininu hysterii do všemožných psychotických až zrůdných odstínů, přičemž si zachovává pronikavost intelektuálního úsudku, který skutečně mohl být pro oba psychology zásadní a inspirující. Sabina Spielrein, židovka ruského původu, jíž je v době filmového děje 20 let a jejíž léčba byla navzdory všemu nakonec úspěšná, se později sama stala psychoanalytičkou a napsala zásadní esej o lidské destruktivitě, jakožto neodmyslitelné části sexuality a lásky - ego subjektu, strženo dynamickou vášní, je navzdory statickému pudu sebezáchovy bezohledně destruováno - a uvolňuje tím prostor "novému životu", který tak může "vstoupit v bytí". (Destruction as the Cause of Coming into Being). V této eseji se snoubí pronikavá inteligence s upřímnou pozorovatelskou citlivostí na pozadí širokých kulturních znalostí. (Skvěle např. demaskuje Nietzscheho psychické procesy zrcadlící se v jeho "imaginárním příteli" Zarathrustrovi nebo motiv sebevraždy v příběhu Romea a Julie).

Její myšlenky mohly stát za Freudovou koncepcí pudu smrti. Sabina Spielrein (i ve filmu) pronáší postřehy ohledně destruktivní tendence zničit vlastní ego (masochistické sebe-ponížení či sadistické ponížení druhého), která může být intenzivní součástí sexuální vášně a která z hlediska ranné Freudovy teorie libida jakožto (prosté) touhy po slasti nedává smysl.

"Slast není nikdy prostá," říká Jung Grossovi. "Ale je, to jen my jsme se rozhodli si to komplikovat," kontruje Otto.

Jung Freuda o Sabinině případu poprvé informuje v korespondenci slovy: "At the risk of boring you I must abreact my most recent experience. I am currently treating an hysteric with your method. Difficult case, a twenty-year-old Russian girl student, ill for six years. First trauma between the 3rd and 4th year. Saw her father spanking her older brother on the bare bottom. Powerful impression. Couldn't help thinking afterwards that she had defecated on her father's hand..." (Následuje líčení jejího zvláštního způsobu defekace, nahrazeného pozdější energickou masturbací). Freud kontruje: "I am glad to hear that your Russian girl is a student; uneducated persons are at present too inacessible for our purposes. The defecation story is nice and suggests numerous analogies. .. You see that you have not bored me in the last. I am delightful with your letters." (dopisy 4J a 5F - říjen, 1906). V dalších dopisech již o tomto případě nehovoří, ale je možné, že Sabinu později označují jako "Frau C-". Freud Jungovi doporučuje z pozice zkušenějšího zůstat v odtažité - receptivní pozici a příliš se do toho nevkládat. "Permit me, speaking as the venerable old master, to say that this technique is invaribly ill advised and that it is best to remain reserved and purely receptive. We must never let our poor neurotics drive us crazy." (290F, 31. prosince, 1911). Je možné, že literární Sabina vznikla jako derivát vícero Jungových pacientek.

Jung ve svých záznamech Sabinu popisuje jako "orientální a dráždivou, se smyslným a zasněným výrazem ve tváři." Jejich vztah byl v té době samozřejmě tajnou záležitostí. Trval zřejmě mezi léty 1905-9. Podle filmu i podle dostupných historických faktů Jung kvůli své kariéře vztah se Sabinou ukončil a u Freuda v tomto smyslu hledal podporu, jíž u něho, na základě jejich tehdejšího pevného přátelství, nalezl. Vlastně se vůči ní smluvili, pro případ, že by Sabina Spielrein porušila mlčení. V takovém případě by zřejmě táhli za jeden provaz a označili taková obvinění za projev pacientčiny "fantazie." Není pochyb o tom, že jednání obou pánů bylo v tomto případě unfair (nicméně jednalo se o gesto stvrzení přátelství "mezi muži" - mezi kterými byl přenos otec - syn). Publikované dopisy z této doby o mnohém zřejmě mlčí, ale zajímavé je, že Freudovo původní korespondenční oslovení Junga "drahý kolego" se v této době, kdy se film odehrává (na přelomu 1907-8), mění na "drahý příteli".

Sabina Spielrein se později vdala za ruského žida, fyzika Pavla Scheftela. S Jungem i Freudem si nicméně dopisovala i nadále, a to i po jejich roztržce (1912) až do r. 1923. Působila v Rusku jako psycholožka, nicméně její život skončil tragicky. Jako židovka byla v r. 1942 v Rostově na Donu postupující německou armádou se svými dvěma dcerami (z nichž ta starší mohla být čistě hypoteticky Jungovou dcerou) zastřelena. U Sabiny Spielrein zřejmě poprvé klíčí Jungův koncept o tajemné, iracionální ženské složce uvnitř každého muže a kterou Jung pojmenoval jako Anima. Ovlivnila tedy oba slavné muže a jejich psychologické teorie, ačkoliv její jméno téměř upadlo v zapomnění.

Oba géniové se rozejdou ve zlém: nyní, tam kde bude Freud hovořit o přenosu (rodičovské figury), bude Jung hovořit o projekci archetypu (Animy, Stínu, Moudrého starce). Kde bude Freud zastávat teorii libida jakožto čistě sexuální energie, bude Jung tvrdit, že jde o životní energii vůbec, jež se napříč kulturami manifestuje v symbolu ohně. Atd. Ve filmu je tento klíčový moment ztvárněn tím, že Freud před Jungem odmítne v noci na lodi hovořit o svém intimním snu - aby prý před ním neztratil autoritu. Jung pak dodá, že právě tehdy jí u něho ztratil. Vzápětí po této roztržce, kdy Jung transcenduje či odmítá uznat Freudovou (otcovskou, mistrovskou) autoritu, na úsvitu první světové války, se začíná sedmatřicetiletý Jung nořit do svého vnitřního světa nutkavých barevných vizí a začíná tvořit svou Červenou knihu.

Zbývá zmínit poslední důležité jméno filmu: bohémský psycholog Otto Gross (herec Vincent Cassel - nahoře), který filmem (bohužel) jen prokmitne, měl zřejmě zásadní impakt na mnohé Jungovy koncepce. Patřil stejně jako Otto Rank k psychologům, kteří brojili za osvobození lidské sexuality. Když přeskočíme téma sexuální ("pohanské", "antikřesťanské") revoluce a téma Jungovy promiskuity (Sabina Spielrein byla první z mnoha "inspirujících" pacientek, se kterými měl poměr), jedná se např. o koncepci Extraverze - Introverze (zaměření psychické energie ven nebo dovnitř), která je už nyní součástí běžného slovníku. Na jejím počátku stál pravděpodobně právě Otto Gross. Zde na kliniku v Burgholzli přijíždí, aby se léčil ze své drogové závislosti (a aby "inspiroval" Junga v jeho cestě za osvobozením "přirozené animality").

Fakta: Otto Gross je skutečně předmětem korespondence mezi Jungem a Freudem. Jung Grosse líčí jako extrémně obtížný případ obsesivního neurotika a schizofrenika. Freud mu dává za pravdu a povzbuzuje Junga v jeho práci a připouští, že jemu samému by v léčbě Grosse bránily jeho ego-obranné mechanismy a že je tedy rád, že Jung vzal toto nelehké břímě na sebe. V určitých chvílích, kdy se proces zasekne, analyzuje prý naopak Gross Junga. Při úspěšně postupující léčbě snižuje Jung Grossovi jeho každodenní dávky opia. Na konci procesu Jung píše o tom, jak obrovská terapeutická zkušenost to pro něho byla (z hlediska praktických poznatků o Dementia praecox neboli nyní schizofrenii) a že vzájemné nekonečné rozhovory s Grossem považuje za naplňující a stimulující. "For me this experience is one of the harshest in my life, for in Gross I discovered many aspects of my own nature, so he often seemed like my twin brother." (Jungův dopis Freudovi, 19. června, 1908). Nemohl být Otto Gross Jungovou insiprací pro jeho archetyp Stínu?

Přestože film disponuje skvělými hereckými výkony a výpravou a přestože pojednává o fascinujícím historickém tématu, působí přesto všechno poněkud "kulisově", málo plasticky, málo trojrozměrně, je poněkud plochý: nevytvoří dosti strhující narativní oblouk. Přestože pracuje s tak horkým a výbušným jako je přenos, protipřenos, sexualita, vášeň, destruktivita, sexuální revoluce, působí jako pouhé (chladné) historické konstatování (jako v dokumentárním filmu): ano, stalo se to tak: v takových historických reáliích a byli to takoví a takoví lidé a řekli si to a to. Hezké, ale potenciál byl silnější. Místo exploze jen rozčeření hladiny jezera. Ale i to rozčeření stojí za to. Může nás přimět, abychom pátrali dále v hlubinách.

-

Po druhém shlédnutí v kině: Zážitek o dost lepší, film v mých očích ještě stoupl. Musím ocenit perfektní, inteligentní dialogy. Film trochu zklamává naše očekávání, protože je tak moc koncentrován na obsah dialogů, což už dnes není zvykem. Je jako chlebíček, který není dost pikantní, protože jsme zvyklí na větší dávku chilli. Proto se Nebezpečná metoda může zdát neslaná - nemastná. Ale její koření je jemnější a trvalejší.

Scénář je napsán tak, že zachycuje pohledy všech hlavních čtyř protagonistů, které jsou mnohdy v "tvůrčím konfliktu", aniž by je soudil a dal jednoznačně za pravdu jedné nebo druhé straně. V jednom z rozhovorů označí Jung Freuda za Galilea, který pro svět psychologie otevřel "nové dveře" (zatímco Freud sám sebe skromně označil za Kryštofa Kolumba, který stanul na nové, ale neochvějné půdě sexuálního původu neuróz!). Na závěr však Jung Sabině říká: "To přeci není možné. Nevěřím, že by se celý svět otáčel kolem jediné osy." (Má na mysli SEX.)

Literatura:

The Freud/Jung letters. Princeton University Press, 1974/1994. Princeton, New Jersey
Sabina Spielrein: Destruction as the Cause of Coming into Being, Journal of  Analytical Psychology, 1994
http://jwa.org/encyclopedia/article/spielrein-sabina

Životopisný film Strážce duše pojednávající o Sabině Spielrein
Otto Gross

Ukázky z filmu Nebezpečná metoda a rozhovory s herci na CSFD
Rozhovor s režisérem filmu Davidem Cronenbergem
Rozhovor s Vigo Mortensenem
Miroslav Borecký o Kerrově knižní předloze
Recenze Nebezpečné metody od Františka Fuky