Jan Palach

Podívejme se ve stručnosti v tomto grafologickém náčrtku na písmo Jana Palacha. (Obávám se však a předem upozorňuji, že se zřejmě nedozvíme nic zázračného nebo objevného, co by bylo v rozporu se všeobecnou představou o tomto mladíkovi.)Na první pohled jde o písmo člověka silně introvertního a labilního, citlivého, v kontaktu plachého, ale ochotného, empatického, temperamentem typického melancholika, silně idealistického, citově-intuitivního. 

Jana Palach - rukopis

Nejvýraznějšími grafologickými znaky jsou zde silný pravosklon (je velmi citlivý až přecitlivělý, ohromně sugestibilní, ovládán emocemi, které nemůže kontrolovat, je čímsi strháván a stržen), písmena protažená v horní zóně (důraz na ideje, principy, ducha oproti hmotě, ale i silná aspirace, snaha něčeho dosáhnout, upozornit na sebe, vyniknout!), vysoko umístěná interpunkce (idealismus, sny, vzdalující se od běžné reality - ale tento naznak je i např. v Hitlerově rukopisu, ba výrazněji), velké rozestupy mezi slovy (introverze, vnitřní pocit izolace). Střední zóna je drobná (slabá, křehká ego-struktura, sám si připadá, jakoby byl nikým, nepřipadá si významný), vázání nitkovité (napojen na kolektivní nevědomí, vůči němuž nemá pevnou hráz, vpouští jej do sebe, je jím strháván). Dominantou rozporu je zde silný pravý sklon, přitom velké rozestupy mezi slovy - velmi touží po opoře druhých a pospolitosti, přitom se cítí sám a izolovaný.Musí jít o člověka, který jako lakmusový papírek či třtina ve větru reaguje na atmosféru ve společnosti, je jí uchopen a stržen, jako když běží vlnka poryvem větru po hladině jezera; nejde ani tak o vědomé, volní úsilí, jakožto o spontánní, citlivou reakci, je čímsi nesen a vynesen, jakoby neměl vlastní volby. Dolní zóna písma je nepatrná, hubená, je odpojen od země, kořenů, instinktů, od těla; doslova létá. Není vázán žádnou gravitací. Je jako lístek stržený větrem, nemaje se o cokoli pod sebou, kolem sebe či v sobě opřít, žádná pevná půda pod nohama.Řídký písmový obraz, mnoho mezer v textu, odpovídá období, kdy člověk dosud nevdechl svému životu nějaký hmatatelný smysl, spíše je pozorovatelem, který hledá, kam by usedl, kde by svůj smysl našel. Má jasno, vidí rozumově čistě - je tu jakýsi až neosobní náhled na vše, co se děje. Jedná na základě vhledu. - Nikoli fanaticky. Je si vědom toho, co dělá, ví, že svým krokem utváří realitu (grafologicky je zde přítomen rytmus členění). Ale není to vlastní vůle, která jej nese, on je tou nejcitlivější, obnažující reakcí na rozvlněnou hladinu kolektivity.Ale též hnán čímsi nevědomým hledá oporu, blízkost kolem sebe, ale neví, není-li na vše nakonec sám? Cítí trochu prázdno kolem, není se o co či o koho opřít, plně neuchopuje skutečnost svých smyslů a svého těla, přítomný okamžik, nezastavuje se, nevěnuje tomu pozornost - pozornost je už napřed kdesi v budoucnu, tam utíká: tam bude smysl jeho činu, tímto se tento křehce sychravý prostor pokusí naplnit. Běží, soucítě se všemi, hrozivě sám.