Kognitivní disonance

Pravdivá slova nebývají příjemná.

Příjemná slova nebývají pravdivá.

(Lao'c)

Fra Angelico, 1437

S pojmem kognitivní disonance přišel v psychologii v roce 1957 Leon Festinger.
Co se za tímto pojmem skrývá? Festinger kognitivní disonancí rozumí napětí mezi dvěma protikladnými, navzájem se vylučujícími obsahy vědomí, které se stává výraznou hnací (motivační) silou. Ta nás tlačí k tomu, že raději změníme obsahy vědomí, aby odpovídaly našemu chování, namísto abychom změnili naše chování, aby bylo odpovídalo obsahům vědomí.

Snadnější je něco si odůvodnit, než něco udělat.

Představme si, že v historickém archívu najde badatel dva dobové dokumenty o nějakém panovníkovi. Jeden tvrdí, že žil v askezi, druhý obsahuje rozsáhlou milostnou korespondenci a dokazuje, že byl "děvkař". Protože před několika lety vydal náš historik o tomto panovníkovi uznávanou knihu, kde pracuje s myšlenkou, že to byl 'významný světec vlasti', je pravděpodobné, že druhý dokument téhož večera uloží hluboko do svého trezoru tak, aby jej nikdo nenašel. A první dokument uveřejní jako nový důkaz své teorie. A stane se ještě uznávanějším historikem.

Přesně takovým způsobem funguje naše mysl: když se setká s informací, která je protichůdná vůči něčemu, co je v ní už obsaženo a na čem si osobně zakládá, tento nový obsah vytěsní. Lidově se tomu říká, že slyšíme jen to, co chceme slyšet. Anebo, pravda bolí.

Historik by pochopitelně mohl vydat novou knihu založenou na novém důkazu, ale vystavoval by se tak blamáži. Musel by připustit, že se v první knize mýlil a jeho prestiž v očích kolegů by mohla klesnout. A co víc, musel by připustit, že promarnil několik let života psaním zbytečné knihy. Teorie kognitivní disonance je schopná osvětlovat naše chování jedině proto, že člověk jako nedokonalý tvor má tendenci vybírat si snadnější řešení na úkor pravdivosti k sobě samému.


Chcete vědět o tom, že vaše děti kouří? Chcete vážně vědět o všem?

Nejlépe se to dá vysvětlit na příkladech. Dejme tomu, že kouříte a máte děti, o nichž jste se právě dozvěděli, že také začali kouřit. První myšlenka je "děti kouří". Současně je vaší mysli přítomna druhá myšlenka: "děti by neměli kouřit". Máme tu dvě neslučitelné myšlenky: Co můžete udělat? 1) Přestat kouřit (to je dosti náročné), 2) říci dětem, aby nekouřili (ale tím byste podkopali svou autoritu, protože děti pochopitelně ví, že kouříte) a 3) myšlenku, že "děti kouří" vytlačit z vědomí a přesvědčit sebe samé, že "děti vlastně nekouří". Resp. raději jim nebudete prohledávat kapsy, raději se jich na to nebudete ptát atd. Budete se vyhýbat jakékoli případné kognitivní disonanci ignorováním faktů. Raději si dáte klapky na oči. (Znám jednoho tatínka, který se se svým synkem při kouření na balkóně střídá v pravidelných intervalech tak, aby se tam nikdy nesetkali. Oba to o sobě vědí, ale jakékoli setkání na balkóně by v tatínkovi vyvolalo neřešitelnou disonanci.)

Podobný, ale závažnější příklad bychom mohli uvést v případě, že otec sexuálně zneužívá svou dceru a matka "nic netuší". Kdyby si totiž takovou myšlenku měla připustit - a připustit si navíc i svůj subjektivní pocit viny související s tím, že již mnoho let nefunguje jejich partnerský sexuální život, kognitivní disonance takto způsobená by pro ni byla neúnosná (takové obsahy vědomí prostě nemůže přijmout, protože by to vedlo k rozpadu vztahu a rodiny). Proto bude veškeré drobné náznaky ignorovat a přehlížet a "jakoby o ničem neví". Může si dokonce v případě, že se vše provalí, vytvořit své vlastní konsonantní zdůvodnění situace: dcera si za to může sama tím, jak se obléká, matka jí cosi začne vyčítat, začne na ni žárlit apod. (Mluvíme o modelové situaci.)


Lhaní za peníze
Asi nejslavnější je Festingerův experiment se lhaním za peníze. Polovině lidí zaplatil 1 dolar za to, že budou lhát, druhé polovině za totéž zaplatil 20 dolarů. Když byli za nějakou dobu požádáni, aby přiznali, že lhali, která skupina myslíte, že zapírala úporněji? Ta, co dostala 20 dolarů? Kdeže! Ta, co dostala 1 dolar. Jak je to možné?

Ten, kdo za svou lež dostal 1 dolar, cítil jako velmi trapné přiznat se k tomu, že lhal za tak mizernou částku, že by byl takový malicherný a hloupý šupák. Každý člověk má o sobě představu, že je hodný, chytrý a čestný, zkrátka, že je dobrý. Představa, že by lhal za pouhý dolar by byla s touto první představou o sobě samém v disonanci. Proto raději, než by se do takové vnitřní tísně dostal, sám sebe přesvědčí o tom, že mluvil pravdu, ("ta polévka s rybíma očima nebyla tak špatná, jak říkáte, mě docela chutnala.") Zkrátka se vás bude snažit přesvědčit, že by mu byla polévka chutnala i bez dolaru v kapse a snaha získat dolar nebyla tím pravým motivem jeho jednání.

Na druhou stranu člověk, jehož v kapse hřeje 20ti dolarová bankovka, vám s klidem odpoví: "Ano, ta polévka byla hnus na n-tou, lhal jsem, že mi chutnala, ale dostal jsem za tu legraci zatraceně dobře zaplaceno" a spiklenecky na vás mrkne. (Představa, že je dobrý, je u něj zachována... udělal přece něco tak neskutečně mazaného a chytrého!)

Festinger teorií kognitivní disonance překonal a na hlavu obrátil dosavadní behavioristickou teorii učení, podle níž člověk upřednosťnuje výhradně takové chování, které je více odměňováno (a tím dlouhodobě posilováno). Odměňujte zvířata či lidi za to, co chcete, aby dělali, a trestejte je za to, co chcete, aby nedělali, a tím je vytvarujete do libovolné podoby, tvrdí behaviorismus. Něco na tom určitě je - ale člověk je tvor složitější.

Festinger tvrdí, že člověk na rozdíl od zvířete přemýšlí (behaviorismus tento pojem nezná, myšlení považuje jen za "zvnitřnělé chování") - člověk je prý schopen vymyslet ty nejkrkolomnější duševní pochody, jen aby ospravedlnil své pochybné jednání a nemusel si sám před sebou přiznat, že je pokrytec.
Člověk podle Festingera není racionální bytost (jak by si rád myslel), ale bytost nekonečně racionalizující.

Jsou však určité rozdíly mezi kulturami. Ukázalo se, že sklonem k nutkavé racionalizaci se vyznačují spíše Evropané a Američané, kdežto Asiaté jsou relativně otevřenější k víceznačnosti a iracionalitě - nedělá jim takový problém přijmout, že platí to i to, že věci jsou tak i tak. Když to zlehčíme, tak v jejich světě je možné cokoliv (jako třeba kreativně-ulítlá japonská manga). Snad i díky tisíciletému působení taoismu jim nevadí připustit současnou existenci dvou faktorů, které se navzájem vylučují. A to je právě to, co nám, zápaďanům, neštymuje, a co v nás vytváří bolestné napětí jménem kognitivní disonance. Chceme se ho zbavit jako nepříjemného svědění. Ve chvíli, kdy si něco chytrého nalžeme, svědění zmizí. To je to, v čem jsme dobří.


Smrt? Nevěřím, nikdy jsem ji neviděl.

Z našeho výzkumu na téma spirituální postoje vyplývá, že lidé, kteří příliš silně věří v to, že se dá vše logicky vysvětlit, vykazují větší index psychoticismu. Není zrovna snadné žít s vírou, že vše je logické, protože smrt pro "jáské" vědomí nikdy čistě logická být nemůže. Pak nezbývá, než se tvářit, že smrt neexistuje. Jedině člověk otevřený hlubokému tajemství může být připraven přijmout vlastní smrt.

Martin Heidegger ve své nejslavnější knize Bytí a čas dokonce říká, že jedině člověk, který vidí svou smrt jako svou nejvlastnější možnost, možnost, která nastane zcela jistě, ať už jiné životní možnosti nastanou či ne, může žít autentický život. Svůj život, ne život druhých.

Carlos Castaneda skrze ústa Dona Juana stejně tak definuje bojovníka - jako člověka, který si na rozdíl od ostatních co nejčastěji připomíná vlastní smrtelnost. Proto má jeho motivace obrovskou sílu a nemrhá časem. Normální lidé prý žijí, jakoby byli nesmrtelní, říká Don Juan. Bojovník si tento luxus nemůže dovolit.
Setkání se smrtí je jediná věc ve vašem životě, která vás nemůže minout. A právě člověk vše-logicky-racionalizující bude mít největší tendenci tuto očividnou pravdu nevidět a neslyšet. Bude jako epikurejci tvrdit "když jsme tu my, není smrt, když je tu smrt, nejsme my". Zdánlivě nepatrný rozdíl, který bychom nejraději přenechali filosofům - přesto do nejmenších důsledků ovlivňuje to, jak žijeme. Představte si, že dnes přijdete domů z práce a podíváte se na vaši ženu. Jak se změní vaše chování, když si představíte, že vy i ona tu za chvíli, za pár dní, za pár let nebudete? Jak se v ten okamžik změní váš vztah k ní a její k vám? Je tato představa jen fantazie nebo pravda rezonující podivuhodným mírem? Nevstoupí do vás zvláštní soucit s milovanou bytostí? A skrze to i něco, co nikdy neumírá?

A pokud si zvolíte jako životní motto ono heslo epikurejců uvedené výše - nebudou pro vás druzí lidí ničím jiným než obalem od Coca-Coly - vypít, zmačkat a zahodit?

Robert Merle ve svém románu Výlučná vlastnost člověka pojednávající o lidoopovi mluvícím znakovou řečí shledává, že to není rozum, ani smysl pro humor, co nás odlišuje od zvířat. Je to prý a jedině vědomí své vlastní smrtelnosti. Mládě gorily, Koko, která se skrze komunikaci ve znakové řeči dozví od svých lidských pěstounů o tom, že jednoho dne zemře i ona sama (v reakci na to, že zahynul její psí kamarád.) V podstatě zešílí a neexistuje pro ni návratu. Od té doby už je někým jiným, vyšinutým. Proto příběh končí tragicky. Není tvorem schopným zpracovat takovou disonanci.

Je vědomí smrti důvodem, proč si člověk vytvořil náboženství a představu Boha?

A byl by bez Boha člověk ještě vůbec člověkem? - Ptá se s hlubokými pochybnostmi Dostojevskij v Bratrech Karamazových sledujíc svou epochu.


Nenávidí mě, a proto ho miluji

Říkal jsem, že každý člověk se považuje za dobrého. Ale není to pravda. Existuje mnoho lidí, kteří si připadají bezcenní, oškliví a celkově nehodní lásky. Je mnoho lidí, kteří jsou krásní, a připadají si oškliví. Pro ně je to reálný obsah vědomí. A vy je těžko přesvědčíte o opaku, i kdyby jste jim celý den říkali, jak jsou krásní. Neuvěří vám. To, co říkáte, je v disonanci s tím, co už v jejich mysli je. Dokonce to může vést tak daleko, že budou chtít žít s člověkem, který je týrá a ponižuje, který jim ubližuje, protože PRÁVĚ TOTO CHOVÁNÍ je v souladu s jejich představou o sobě samých. Kdyby jim někdo řekl, že je miluje a že jsou krásní, odmítnou jej, protože to, co jim říká je v kognitivní disonanci s již zafixovaným obsahem jejich mysli. Proto půjdou z jednoho tristního vztahu do druhého, budou se zamilovávat do lidí, kteří je nenávidí nebo jimi pohrdají - dokud tento princip nenahlédnou a nezmění se jejich sebepředstava směrem k tomu, že jsou dobří, krásní a mají se rádi.

Potkáváme ty lidi, kteří odrážejí náš vztah k sobě samým.


Záhada z korejské války

Festingerova teorie kognitivní disonance elegantně vysvětluje záhadu z korejské války, v níž zajatí Američané po skončení války snadno přestupovali na komunismus. Zajatci nebyli mučeni, ani upláceni dolary, byla jim pouze nabídnuta hrst rýže a pár sladkostí za napsání protiamerického článku. Když byli propuštěni, sami se dobrovolně stávali komunisty.

Vysvětlení je takové, že kdyby se komunisty nestali, museli by si přiznat, že za ubohou hrst rýže napsali podivný pamflet, kterému stejně nevěřili a připadali by si ve svých očích a před nejširším okolím jako bezcharakterní zoufalci. Na druhou stranu, pokud již jednou napsali něco "komunistického", rozum již dodatečně vyrobí dosti argumentů, proč v komunistické ideály uvěřit. Kognitivní disonance v člověku spustí proces, kterým si odůvodní své dosavadní jednání v lepším světle a rozum dodá celý arzenál argumentů, proč se stalo tak, a ne jinak - a představa charakterního sebeobrazu zůstane zachována.
Jak vidíte, není třeba mučení vězňů elektrickým proudem, stačí hrstka rýže. Čím ubožejší odměna, tím zapálenější víra, říká paradigma kognitivní disonance.





Šíření evangelia

Asi nejpozoruhodnější pohled nabízí Festinger při čtení bible (When prophecy falls). Tvrdí, že Ježíšovi učedníci věřili v jeho božskou dokonalost a ve své víře nepředpokládali, že když bude přibíjen na kříž, bude křičet bolestí a žadonit po Bohu ("Otče, proč jsi mě opustil.") Ve chvíli Ježíšova ukřižování spatřili na vlastní oči Ježíšovu bolestnou nedokonalost a zažívali tak úděsnou kognitivní disonanci. Toto motivační napětí odstartovalo ohromný pohyb masového obracení na křesťanskou víru, protože utrpěná kognitivní disonance mohla být ve vědomí apoštolů zmírněna jedině tím, že v myšlenku Ježíšova božství uvěří co největší počet lidí.

Stejný princip můžeme aplikovat na jakékoli náboženství, ideologii či přesvědčení: čím více kdesi v hloubi duše vím, že to, co hlásám, není pravda, tím vehementněji se budu snažit přesvědčit své okolí v to, co hlásám. Každá další ovečka přivedená na víru zmírňuje mou kognitivní disonanci. A každá další nepřesvědčená, vzpurná ovečka mi dává zakusit napětí mezi tím, co je a tím, co se snažím popřít. ("Kdo není s námi, je proti nám.")

Existuje nějaké východisko, jak se účinkům kognitivní disonance vyvarovat, jsme-li od přírody nenapravitelní pokrytci? Festinger připouští, že největší objevy (Koperník, Darwin, Freud) se musely zrodit v myslích lidí, kteří byli ochotni jít do něčeho "šíleného" či kontroverzního navzdory jakékoli vnitřní kognitivní disonanci. Největší šanci na překonání tohoto druhu mentálního konfliktu však prý mají lidé s velmi nízkým nebo naopak velmi vysokým sebevědomím. Ti první nemají co ztratit, ti druzí se stejně nenechají zviklat ve svém sebeobraze.

A pak je tu ještě možnost být k sobě upřímný a tuto bolest vydržet. Vybírat si stále tu těžší cestu.

Literatura:

Lauren Slaterová: Pandořina skříňka, nejvýznamnější psychologické objevy 20. století. Praha, 2008.

Jungova teorie kognitivních funkcí

Psychologie hodnot

Konformita

Narcismus, nacismus a psychologie skupiny

Morálka a mytí rukou

Sebepojetí

Vědomí & Svědomí