Klišé a Archetyp

Nedávné shlédnutí filmu Avatar mě donutilo zamyslet se znovu nad tématem, které mě napadlo už dříve: Jaký je rozdíl mezi archetypem a klišé?

Archetyp je cosi, co se objevuje mnohokrát v různých podobách (barvách, příbězích, událostech), ale přesto, kdykoli je tento "prožitkově-imaginační komplex" aktivován, máte pocit, že právě teď jste svědky něčeho zcela nového a originálního. Například když se poprvé zamilujete (a rozumem víte, že miliony předků museli prožít něco podobného), váš "prožitkový aparát" vám sděluje, že to tu ještě nikdy nebylo, jste uchváceni tajemnou a neznámou silou, silnější než vaše osobní vědomí. Tato síla vás oslovuje a vy jste vůči ní jakýmsi způsobem bezmocní. (A to i tehdy, kdy by váš rozum tvrdil, že se jedná o něco banálního nebo běžného).

U klišé jde o opačný prožitek. Ten říká, že to, co právě zažíváte, jste již mnohokrát viděli někde jinde ("v bledě modrém"). Jde o pocit nudy a únavného znechucení, že vám bylo předloženo něco, co zcela určitě není ani nové, ani originální. Je to jako jíst "stejný kus žvance" den co den.

Je snad klišé nepovedený pokus o ztvárnění archetypu?

Klišé je banální, kdežto archetyp banální nikdy není. Archetyp může být jen jednoduchý, prostý. Když půjdete do přírody a podíváte se na nějakou květinu, třeba sedmikrásku - může být její krása banální? Nikoli - ale může být prostá. Všude, kam se rozhlédnete, můžete vidět tisíce takřka stejných sedmikrásek. Přesto ani o jedné z nich se nedá říci, že by byla banální; to slovo do tohoto světa nepatří. Proč? I sedmikrásky, jedna vedle druhé, následují jakýsi vzorec, který se opakuje - stejně tak fungují archetypy. Tento vzorec je kosmický. Není lidským výtvorem. Můžeme to nazvat 'přírodním zákonem', ale nevymyslel jej člověk, lidská mysl. Je tu odpradávna. Stejně tak je tomu s archetypy. Jsou tu od pradávna, jako kosmické vzorce. Ty mohou být ohromně komplexní - či prosté - ale nikdy ne banální. Slovo banální (stejně jako slovo 'kýč') se může vztahovat jen k tomu, co vytvořila lidská mysl.

Čili, klišé i archetyp mají společný princip opakování, avšak archetyp čerpá svou sílu z kosmických (přírodních) zákonitostí, kdežto klišé tuto oporu nemá; je až příliš průhledným mentálním konstruktem. Přesto klišé za určitých podmínek působí.

Proč na někoho klišé působí a na někoho ne?

Klišé nepůsobí na toho, kdo motiv rozeznal právě jakožto klišé; jeho zážitek se vytratil. Připomíná to situaci, když vyschne říční řečiště a proud prožitků se zastaví. U jiného člověka však klišé zafunguje. Domnívám se, že je to tím, že v tomto člověku je potřeba čehosi, čemu klišé vychází vstříc. Tento člověk někde ve své duši po klišé touží. Touží po jistotě, kterou mu opakování téhož skýtá. Onen člověk chce vidět předvídatelné motivy, situace, události tak, aby byla posílena jeho ontologická jistota, pocit, že věci jsou na správném místě a fungují podle jakéhosi řádu. Klišé je pro něho útočištěm, polem, kde jsou věci jasné a přehledné, kde jej nic nerozrušuje, kde je hranice mezi dobrem a zlem namalovaná pastelkou pětiletého dítěte. Čili, klišé poskytuje prožívajícímu iluzi řádu. Není to sice řád, jak věci jsou (přírodně, kosmicky), ale je to alespoň nějaký řád, řád po kterém touží jeho infantilní mysl. Je to nalezený řád bez hledání, bez touhy po objevování a poznávání, je to návrat do věčného-jednoduchého-téhož. Je to iluze poznání. Ne však poznání, jak věci jsou, ale jak chceme, aby byly. Protože kdyby takto byly, byli bychom zbaveni nejistoty.

Klišé vychází vstříc potřebě jistoty v lidské mysli, a přitom nepožaduje ani špetku odvahy či touhy poznávat. Je to jakýsi opiový balzám pro duši člověka, který je zmítán protichůdnými informacemi z bitevní vřavy světa a domnívá se, že všechen řád se ze skutečného světa již vytratil. Proto se uchyluje do svého soukromého světa, jakéhosi dětského pokoje (s Kenem a Barbie), do něhož se na chvíli schová, aby se ujistil, že alespoň někde ještě nějaký 'řád' existuje. (Předvídatelnost je náhražka řádu).

Proto i klišé působí. Avšak jen pro mysl, která jej potřebuje, protože oslepila otvory, jimiž vstupuje poznání nového. (A otevřít se novému znamená vždy otevřít se také nejistotě.) Nikdo však není zcela vidoucí, takže některým klišé podléháme a vůči jiným jsme imunní.

Klišé tedy není nepovedený pokus o ztvárnění archetypu. Klišé je vytvořeno zcela záměrně za cílem uspokojit potřebu jistoty, která se skrývá v lidské mysli, a na této potřebě vydělat.

Na ztvárnění archetypu se dá pochopitelně vydělat také, ale důležité je, že opravdu dobré ztvárnění archetypu jen tak nezestárne. I opakované shlédnutí téhož filmu vás ovane kouzlem nového, tajuplnou svěžestí. (Můžeme se k témuž vracet jako k prameni živé vody. Pokaždé se třpytí jinak).

Je třeba říci, že archetyp jako takový nemůže být nikdy úplně vyjádřen, jsou možná jen jeho více či méně zdařilá zobrazení, přepisy do nějakého jazyka (slov, obrazů, symbolů), která budou přiléhavá a srozumitelná té které době, epoše, kultuře, kontextu, situaci. Přesto je pravděpodobné, že i antická tragedie pro nás může být pochopitelná, originální, svěží, působivá. Pokud se tedy nějaký film, kniha stane kultem, jedná se o to, že nějaký archetyp byl vyjádřen obrazem, který je mimořádně vhodný pro danou kulturu a dobu. Může zrovna tak dojít k reminiscenci a znovu-objevení již dávno vzniklých obrazů či motivů jiných dob či kultur - protože uzrál vhodný čas. Důležité je, že v každém díle, které "čerpá" z archetypálních struktur, je uloženo cosi nadčasového, co při správném "nasvícení" intenzivně zazáří a "vyloupne se z temnot". Neznamená to, že tento záblesk musí uvidět každý. Přesto má potenciál oslovovat široké zástupy. Toto světlo může zářit i daleko do doby po smrti svých tvůrců.

Shrnutí

• Archetypální motiv odkrývá část "implicitního kosmického řádu", kdežto klišé řád pouze simuluje, předstírá, aby vyšlo vstříc potřebě jistoty obsažené v lidské mysli.

• Archetypální motiv je zdrojem poznání něčeho nového (a současně starého, což je paradox ne zcela uchopitelný rozumem), jsou noetické, zatímco klišé má nulovou poznávací hodnotu.

• Může existovat dílo, které "bourá"a překračuje všechna klišé, zatímco nemůže existovat dílo, které by "bouralo archetypy", maximálně může těžit z kontrastu a napětí vůči těmto archetypům. (Např. Madonna jako jméno pro ve své době eroticky excentrickou zpěvačku).

• Klišé velmi rychle stárnou a s časovým odstupem se stávají neudržitelně průhledné až komické, zatímco archetypální motivy fungují navzdory tisíciletím. Archetypální motivy jsou stále moderní, zatímco klišé podléhají módě.

• Klišé se dá velmi dobře pojmenovat, zatímco archetypální motiv může mít svá zobrazení, ale vymyká se přesné definici; vždy cítíme, že daná definice je neuspokojivá - jako bychom se snažili vměstnat sluneční kouli do malé zahrádky se sádrovými trpaslíky.

• Některá klišé můžeme vnímat jako to, co definuje žánr (Bollywoodské svatební slaďáky, snímky o bohatém továrníkovi a chudé sekretářce z první republiky). Pak jde vlastně o dohodu mezi tvůrcem a divákem (čtenářem). Divák ví, na co jde, že nebude překvapen ničím neznámým a tvůrce tuto jeho potřebu 'bez řečí' uspokojí - jakoby šlo o "rychlou sexuální službu". -- Oproti tomu setkání s archetypem je vždy hrou lásky.

• Aby byla lépe srozumitelná "nedefinovatelnost archetypu", představme si situaci, kdy se snažíme vysvětlit stav zamilovanosti někomu, kdo jí nikdy neprožil. Nebude nám rozumět, i kdybychom se rozkrájeli, a my to velmi dobře víme. Ze stejného úhlu si, jsme-li nevěřící, pokusme představit situaci věřícího člověka, který by se měl někomu nevěřícímu pokoušet objasnit podstatu své víry. (Nepochybně i oblast náboženství má svá klišé. Hledejme jej všude tam, kde převažuje potřeba jistoty a tradic nad hledáním pravdy nebo kde vládne silná potřeba kohokoli o čemkoli přesvědčovat.)

• Postmoderna je stavem, v němž se tvrdí, že neexistuje žádný absolutně platný řád, a právě tento předpis by měl být oním absolutním řádem.

• Pohádky, telenovely a sitcomy. Pohádky obsahují archetypální motivy v různých kombinacích a vrstvách, zatímco telenovely pouze variují různá klišé. Z toho plyne, že pohádky jsou zdrojem poznání, zatímco telenovely jsou založeny na principu nejistoty plynoucí z nepoznání skutečného světa, kterou mají kompenzovat. Telenovely žádné poznání nepřinášejí. Mají diváka utvrdit, že jeho infantilní vidění světa je zcela v pořádku. To neplatí jen pro telenovely, ale i pro dobré sitcomy jako jsou Přátelé či How I met your mother. Hlavní podmínkou sitcomu je to, aby se děj na konci epizody vrátil do stejných kolejí, v jakých byl na začátku. Díky tomu sitcom předklá vždy-známý hermeticky uzavřený svět, skýtající divákovi pocit jistoty (a to navzdory tomu, že jsou vystavěny na geniálním parodování scifi klišé jako třeba Červený Trpaslík). Mnohé sitcomy dokonce zřejmě stojí na tom, že si dělají legraci z určité výseče klišé a stereotypů. Bigbang theory si střílí ze světa super inteligentních, ale asociálních geeků, IT Crowd ze světa "ajťáků". Pohádky, především vyprávěné pohádky, aktivují imaginaci a víceznačnost (totéž je možné si představovat po každé jinak), zatímco telenovely směřují k naprosté jednoznačnosti sdělení. Pohádky jsou pravděpodobně také střípkami mozaiky, která ve svém souhrnu odráží nějaký "implicitní řád". Telenovely jsou epické, sitcomy epizodické. Telenovely na stereotypech a klišé stojí, sitcomy z nich naopak čerpají náměty pro komické situace. Na některé seriály je možno dívat se dvojíma očima: na vážno - a s komickým sebe-parodizujícím odstupem (legenda jménem Chuck Norris). Sebe-parodizující, odlehčený přístup se čím dál více promítá i do akčních filmů (Terminátor 3). Důvodem je to, že stereotypy a klišé 80. a 90. let se dnes stávají čím dál tím průhlednější a komičtější i pro běžného diváka.

• Astrologie. Problém archetypu a klišé je to, co dělí bulvární (pop-) astrologii od "seriózní". Opět je to téma simulace řádu, konejšení, poskytnutí falešné jistoty, svádění vlastní bezradnosti na "osud", šalamounského pokrytectví (tvrdíme, že astrologie nefunguje, přesto si horoskop pro naše znamení vždy rádi přečteme, zvláště pokud je lichotivý) versus explanace implicitního kosmického řádu pomocí komplexní soustavy symbolů. I popová astrologie nabízí předpovědi, namísto vysvětlení řádu, v jehož hierarchii má každý člověk své nenahraditelné, jedinečné místo. Popová astrologie redukuje individualitu a na pouhý typ (1 ze 12ti) a jemu nabízí (více-méně chlácholivou a všeobecnou) předpověď (s prvky mírného znepokojení a varování, aby působila přeci jen realisticky).

• Víra v řád či chaos. K tom se váže: vědomí, že existuje nějaký řád vůbec existuje, nám ve skutečnosti umožňuje daleko lépe snášet nejistotu a být otevřený vůči novému poznání. Pokud věříme tomu, že žádný (kosmický) řád neexistuje, budeme potřeboval daleko více ego-obranných mechanismů a budeme vytěsňovat daleko větší spektrum (vnímané) reality; je možné, že si budeme budovat řád substituční (srovnávání bobků v kotci podle velikosti). Vědomí kosmického řádu odpovídá pocitu důvěry v život/smrt, ontologické jistotě. Klišé je náplast na toto vše. I (konformní) způsob vedení života může být jakýmsi klišé (strávit neděli s rodinkou v supermarketu a pak jít do multikina; vzít se po škole a porodit děti; udělat kariéru; je mnoho "klišóvitých", neautentických životních scénářů).

• Chlapík s xichtem vlka například geniálně vystihl klišé vesnického života v písničce Život na vesnici. (No, takovejhle život bych fakt nechtěl. Červená škodovka, slepice, drůbež, kočky, králíci. / Nedělní obědy. Knedlíky. Zelí. Hovězí maso. / Chodit do hospody. Pít hnusný, odporný pivo. Který mi stejně nechutná. / Někdy to má svý výhody. /Ale na vesnici, každěj zná každýho, každej o každym všechno ví. / Když někdo přijde do krámu, hned prodavač ví, co bude chtít. / Hned si to připraví. Napíše to propiskou na papírek. Z hlavy to vypočte. A pak vám to prodá. / Nechci.")

• Klišé můžeme tušit všude tam, kde dochází k potlačování všeho znejisťujícího a víceznačného.

• Hudební motivy a fraktály. Kdybychom archetyp přirovnali k večně evolvujícímu fraktálovému obrazci, jeho sledování by nás nikdy neomrzelo, protože sledovat rozvíjení nějakého řádu, který víme, že je, i když mu nerozumíme, je pro nás nekonečně fascinující. Proto mohou vznikat nová a nová díla variující archetypální motivy, ale ty se stejně nikdy nevyčerpají. Stejně tak je tomu v hudbě. I hudba je fascinující odhalování implicitního řádu na zcela abstraktní úrovni (hudba nic nezobrazuje). I v hudbě existují klišé (popmusic), stejně jako hudební motivy, které jakoby nám už při prvním poslechu byly odněkud povědomé, jakoby v nějakém jiném světě, na jiné úrovni bytí již existovaly dávno předtím, než byly zaznamenány do not.

• Archetypy se týkají života, zatímco klišé se vztahují k narativním stereotypům a zkratkám, které nemají s životem nic společného. Jsou to statisticky až příliš často se vyskytující zákonitosti (filmové, divadelní, literární, hudební) řeči. Jsou to lapsy uvnitř symbolického světa související s (pro tvůrce pohodlným) zjednodušováním.

• Klišé můžeme nejsnáze definovat jako 'narativní stereotyp'. Ten se nemusí týkat jen nějakého uměleckého díla, ale i způsobu, jakým uchopujeme realitu kolem sebe, abychom si usnadnili znejisťující poznávání ("Všichni cikáni kradou a nechodí do práce").

Archetyp

Soupis klasických filmových klišé