Individuace: životní dopoledne nelze přeskočit

 

Motto: "Jestliže se ti nepřihodí žádné vnější dobrodružství, nepřihodí se ti ani žádné vnitřní." (C. G. Jung: Červená kniha)

 

V životě se vyvíjíme v první polovině stoupáním, expanzí, rozvíjením své originální osobnosti, následováním svého příběhu, zatímco v druhé polovině klesáme, rozpouštíme se, tajeme. Tento proces je univerzální zákonitost. V tomto článku se budeme zabývat tím, proč nefunguje zkratka na způsob "skoku do nirvány".

K napsání článku mě přivedla diskuze na facebooku s Janem Bílým na téma, zda je "pohyb dovnitř" dostačující reakcí na světovou ekologickou krizi - a dění ve světě vůbec. (3. 1. 2020). (Rozsáhlejší úvod pojednávající o vzniku článku možno přeskočit a jít rovnou k části začínající slovem Individuace).

Jan Bílý: "Moje jediná odpověď, skrze ta léta, kdy o tom přemýšlím, je vlastní, osobnostní růst. Nebo, chcete-li, individuální spiritualita. Což znamená vždy obrat k mystice. Ta ovšem dnes, na vrcholu extrovertního individualismu, nemá moc dobrou pověst. Pojem "mystika" leží příliš blízko slovu mystifikace. A přesto - Ježíš, Buddha, Osho, Hellinger, (ale i Mohamed!) - to vše byli lidé, kteří měli k mystice velice blízko. Posvátná Kabala, Sufijci, Jakub Böhme, František z Assisi, Platón, Plotin, Pataňdžali, Bernard z Clairvaux, Mistr Eckhard, Šrí Ramana Maháriši ... ve výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat.

Takže, do začátku roku si (a vám) přeji uprostřed všeho tohoto, co nám dělá starost, další neochvějné prorůstání do hloubky. Protože tam to je. V hloubce poznání, kde se nachází to, co je za tím bojujícím a bojícím se, unaveným a naštvaným, ale i toužícím a radostným každodenním "já".

Když jsme pobýval v Pooně, končil Osho své večerní diskurzy takto: "Zavři oči a buď na chvíli zcela klidný. Toto je přesně ten správný okamžik, obrátit se dovnitř. Seber všechnu svou sílu, své veškeré vědomí a vrhni se do svého centra, jako kdyby to byl poslední moment tvého života. Hlouběji a hlouběji ... Když se blížíš středu, rozhostí se velké ticho. Prší na tebe blažené květy meditace, květy toho, co je "za tím". Ještě jeden krok... A jsi uvnitř. Staň se svědkem. Svědkem toho, že nejsi tělo. Svědkem toho, že nejsi ani vědomí. Svědkem toho, že jsi jen a jen svědek..."

Moje reakce: "Ahoj, já o tomhle tématu, zda "going inwards" je dostatečná odpověď na to, co se ve světě děje, zrovna přemýšlím. Rád bych k tomu přidal něco svého. Většina mých klientů jsou lidé , kteří jsou spirituální, kteří meditují, ale nějak nemohou najít své místo ve světě, onu roli, která by odpovídala esencielnimu já. Já k tomu, aby byl obraz kompletní, potřebují přidat k mystice trochu Jungovy Individuace a trochu Richarda Rohra (Spiritualita pro obě poloviny života - pád vzhůru - vřele tuto knihu doporučuji). Ono to totiž vypadá, že pokud člověk v první polovině dostatečně nevyklube své individuální já (zdravé ego, které se uchytí ve světě a baví ho to), tak je mnohdy ona mystika nějak na vodě. Teprve když se já vyklube, krystal vyhraní, se jaksi já dobře zabydluje ve světě, zvládá realitu, dobře se v ní pohybuje, plně akceptuje sebe sama, stává se úspěšný, jeho dům stojí, forma byla vybudována - to je podle Rohra ona životní polovina, Jungovo poledne (nejde o věk, ale o dosažení zralosti). Teprve pak ono obrácení, mystika, meditace, dostává úplně jiné grády. Jdete rozpouštět vyhraněný krystal, oshovými slovy: jen zralé jablko může spadnout ze stromu. Připadá mi, že bez pochopení spirituality pro první polovinu života (Rohr), je skok do spirituality druhé poloviny (rozpouštění se k bohu, hledání obsahu pro již vytvořenou formu), jaksi předčasný, takový pokus o zkratku. (Když forma nestojí, cokoli do ní nalejete, vyteče). V této zkratce podle mě dnes věží většina spirituálně hledajících. Vlastně bych se vedle mystiky, proti které nic nemám, přimlouval i za ono dobroušení krystalu, hledání místa ve světě, jinak se obávám, že hrozí rozpad na ty kteří vládnou světu a na ty, kteří v rozích světa meditují, zatímco dělají práci, která je sere. Přimlouvám se za rovnováhu mezi hledat uvnitř a hledat venku. Přimlouvám se za nenásledování již vyšlapaných spirituálních stezek - a za náročnější individuální cestu v příboji světa. Meditace a mystika - je teprve Pak sladká, neboť k bohu padá ego, které nehledalo zkratku. Neutíkat ze světa, ale dozrát skrze něj. Go through."

Jan Bílý: "Milý Vojto, zcela souhlasím. Kmenovou duší nutno nejprve projít (dokonce bych dodal "s jistým úspěchem") abychom se dostali do té spirituální duše naší "esence". Je to (zase) o dvou nohách: Meditace by mi neměla ubrat společenskou angažovanost (a naopak). Díky za doplněk."

*

Pokusím se v tomto článku vysvětlit, co je to z mého pohledu Individuace (což je Jungův stežejní motiv). Chci mluvit o tom, proč si myslím, že lidé dnes s východními naukami zacházejí tak, že si tím vlastně škodí.

Začnu dost radikálně. Nabídnu hodně vyostřené čtení Junga.

Z mého pohledu Jung rozeznává, že křesťanství na začátku 20. století již nedisponuje silou, výrazivem a slovy schopnými oslovit a pohnout duší moderního (západního) člověka. To, co říká Ježíš v 1. století je řečeno tak, aby to otřáslo člověkem oné doby. K nám již tato slova mnohdy vanou zkresleně nebo je skrz nános tradice necítíme dostatečně živě. Mnoho se ztrácí v překladu, v balastu tradice.

Jung se proto pokusí vytvořit odlišný popis cesty k pravdě, k Bohu, k sobě, který by uspokojil moderního zápaďana, který je intelektuálně na výši, ale ve vědě nenachází onu nejzazší odpověď na hledání své duše. Jung je v přeneseném smyslu analogický Ježíšovi - člověk, který ukazuje cestu do Království Božího, ale cíleně se těchto pojmů zcela vyvarovává, protože shledává, že Ježíšova stezka je již zavátá. Používá jazyk, který je "jakš takš" přijatelný i akademickou obcí (s jakýmsi mručením a škubáním v obočí) - nemusí všem vonět, ale nejde úplně odmítnout. 

Pojmy vědomí, nevědomí, archetypy, komplexy jsou dostatečně neutrální, aby je mohl používat vědec - lékař - pozorovatel. Věren tomuto jazyku popisuje své nálezy, ačkoliv se v průběhu svého zrání stává vlastně psychonautem své duše - mystikem, aby ve světě i v duši nakonec objevoval stejná univerzální schémata - archetypy. Tutéž pravdu nachází uvnitř i vně. Jungovo Nevědomí (velmi volně - jen jako analogie) nějak koresponduje s Kristovým Královstvím nebeským. Jungova synchronicita a smysluplná náhoda koresponduje (obdobně volně) s vůlí boží. Jung hloubí stezku novými rýči a podél cesty zanechává jinou soustavu symbolů. Kdo touto cestou půjde, dojde ke stejnému cíli, o kterém poeticky mluví Ježíš. 

Jung se snaží vyjadřovat jazykem vědy a filozofie, tak aby jeho nauka mohla být pozřena akademickým Leviathanem, což se mu daří spíše střídavě (dodnes je Jung mnohde "za čárou"; komunisté v něm u nás správně větřili pomyslné mystické "kadidlo" a protitřídní, individualizující revolučnost, a proto jeho knihy "prozřetelně" zakazovali). 

Jungova Červená kniha (Liber Novus - Nová kniha), má být vlastně kontrapunktem zjevení vůči Staré knize - samozřejmě  Bibli. Můžete teď namítnout, že ze všeho dělám guláš, že míchám jablka s hruškami - ale z mého pohledu spíš nyní tluču do skály masivním perlíkem, abych poukázal na jakési základní obrysy, které by zřejmě při detailní analýze neobstály, ale v hrubých rysech si mohu dovolit tyto analogie vytáhnout do popředí, naskicovat je tlustou čarou.

Tolik na úvod k možné poloze čtení Junga. Nyní k individuaci.

*

Individuaci chápu jako proces tvarování, v němž se z nás svět čili božství v pohybu čili Tao pokouší vydestilovat naši unikátní svébytnost, vaše Já, vaši esenci, vaši osobnost. Pokud tuto cestu následujeme až do morku kostí, tzn. nechápeme ji jako intelektuální diskurz, ale jako skrz-naskrz osobní zkušenost, objevíme cestou k vlastní jedinečnosti i něco o tom, co je to svět a co je to Tao, zahlédneme (možná) kousek přediva univerzálních zákonitostí, protože o ně cestou mnohokrát nějak zakopneme - přitom za nimi ale nejdeme; neříkáme si: jdu poznat Tao nebo Univerzum, protože to by bylo trochu nabubřelé - jak může toto 'omezené se savčím mozečkem cosi' nahlížet 'kosmické'? Poznat sebe je cíl skromnější a reálnější. Jung cestou zakopl o pár archetypů - úhelných kamenů kolem všech cest - a trochu nám o nich poreferoval. Nemyslím si, že chtěl vytvořit nové náboženství. Myslím si, že nám chtěl usnadnit cestu. Minimálně sdílel svou zkušenost. 

Individuaci chápu jako broušení diamantu ve výbrusu světa. Tím světem jsou všichni lidé a všechny události, které se právě teď právě nám dějí a to precizně a na míru. Neexistuje chyba, neexistuje omyl ve smyslu, že se 'něco stát nemělo'. Vše se brousí o vše naprosto dokonale. Vesmír je nedokončený diamant, který se stále brousí sám o sebe. Jeho nedokončenost (nedokonanost, nedokonalost) mu dává svěžest a nás samé vybízí ke kreativitě, abychom toto celé dílo doplnili. Čím? Právě skládankou sebe samých. My jsme to poslední puzzle, které zapadá do obrazu světa. A to puzzle se klube a líhne. V každém teď.

Individuace je klubání na svět. Svět nás ale spolu-utváří. Není to tak, že uvnitř vejce spí dráček, ten je hotový a jednoho dne prostě vyleze. Ne, dráček se stává dráčkem i skrze zásahy zvenčí a skrze své vlastní pohyby. Hliněná váza sladce taje v rukou hrnčíře. Hrnčíř je Tao. My jsme ta váza. Neustále. Čili ono se vše děje nějak samo od sebe. Skoro.

Protože mezi námi a vším ostatním leží Mysl. Velký interpretátor a potlačovatel. Velký konceptualista a velký hledající. Velký vlastník Pravdy a její zvěstovatel. Přes Mysl k vám dění a tvarování Taa doléhá zkresleně; mnohdy k vám vzkaz Hrnčíře dorazí až po letech. Až kdy si jej po letech vylovíme v konstelaci nebo v terapii - konečně se nás jeho ruka přímo dotkne. Už se nás chtěla dotknout tehdy - ale my jsme potřebovali deset let, než nám tento dotek v plném významu došel.

Nyní propukáme v pláč a naše tělo~duše se zalyká v "AHA", když si vzpomínáme na její (jeho) oči a její (jeho) slova, neboť teprve nyní byla celá lekce pochopena a jeden kruh se uzavřel - jeden kruh se rozplynul - jeden kruh se vrátil domů. 

A protože těch kruhů nyní pod sebou vidíme desítky - cožpak můžeme říci - našel jsem pravdu? Komu ji teď poběžím říct? Jakou pravdu? Kde je? 

A přece se cosi stalo: hrnčíř se nyní jemně dotknul své vázy. Toť jsi ty - nyní's zahlédla's, jak mi kveteš pod rukama. Jsi má květina i váza, nyní vidíš kousek lásky, která tě dovedla až sem.

Individuace je rozvírání květu se všemi okvětními plátky.

Aby právě tato nádherná a divoká květina v poušti na kraji oázy vzešla - co k tomu bylo třeba práce? Říká si Zahradník - Hrnčíř - Stvořitel. 'Jakým bahnem musela se prodrat skrze podloží? Jaké trny musely obnažit její srdce, než se vystavilo světu v nachovém studu? Jaké všechny překážky jsem této ženě musel postavit do cesty, aby se stala tím, kým teď je? Ale ona pochopila, za ty tisíciletí, roztála jinovatka její pýchy a mé ruce se jí dotkly - a vidíte nyní, co sálá z jejích očí? Diamant. A spousta nachových plátků - a ten smích. Jak se naučila se smát sama sobě? Vidíte to?

A ty, člověče ze Západu, bys chtěl, abych ti stvořil svět hebký a bezbolestný? Kým bys pak byl? Sebou sotva. Jen bys bloudil na obvodu svého Já. Svět, takový jaký je - je udělán tak - aby tě přivedl k sobě, aby tě spoluutvořil a abys spoluutvořil ty jeho'.

Mapou uspořádání okvětních plátků je horoskop. Je to okrouhlá mapa naší plavby světem k tomu, abychom nabyli své pravé podoby.

Individuace je tavení meče, kterým jsi ty sám. Tento meč pak ve svět zapadá přesně na jemu určené místo a tam precizně a bezděčně koná jemu určenou práci. (Mnohdy už jen tím, že je tím, čím je).

Vybroušený diamant zapadá do koruny stvoření.

Rozkvetlé květiny tvoří girlandy z věnců.

Vše tak slaví, tráví, hladí i vybrušuje samo sebe skrze vše zároveň.

A není z toho úniku.

Kromě jediného: být v Mysli.

*

A co dělá tato Mysl?

Otevře knihy. A je učarována. Je učarována slovy o osvícení a absolutnu a vědomí. O nezranitelnosti, o nesmrtelnosti, o nestárnutí, o věčnosti. O odpoutání, o nelpění, o ne-utrpení.

Někde uvnitř ví, že trpí, že život někde drhne. Ale nedívá se, kde drhne. Nekoukne se tam okem, jímž je sám. 

Odhlédne od svého krásného mnohačetného oka i od drhnutí. Začne chtít mít to, o čem se píše v Knihách. 

Začne napodobovat to, co se píše v Knihách. (Mysl je velký Imitátor). Začne mluvit o tomtéž. Začne mluvit o osvícení, vědomí a absolutnu. Vídá se s lidmi, kteří mluví o tomtéž. Navzájem si medí, hladí se, laskají se slovy. Co je kontradiktorní s Knihami, potlačují. (A přitom život a duše je jedna velká kontradikce!) Vytvoří se Persona, která kopíruje Knihy. Persona křesťanská, persona muslimská, persona buddhistická, persona veganská, persona batikovaná, persona akademická, persona rozličná, ale obvykle persona správná, bílá, morální, lepší, harmoničtější. (Persona se vždy srovnává a soudí! Květ ne). Má to jeden háček - to nejste vy, tím se nedotýkáte sebe. 

Vaše srdce nebo břicho krvácí bolestí, protože právě dorazila událost od Velkého Hrnčíře (který právě promluvil skrze vaši manželku). Ale vy se nechcete sebe dotknout. Navléknete si masku z bílého betonu a naplácáte si jí na obličej - a k tomu otevřete Knihu. 

Časem beton zaleje krvácející rány a je lépe. Když ne, vezmete si pilulku, nasadíte mantru, vystřelíte se nějak pryč - od toho, co se právě teď děje. 

Z vaší cákající krve mohla právě vzniknou krvavá slavnost - a na jejím konci - ručím vám za to - by byla pro vás připravena perla, perla do náhrdelníku vašeho skutečného já.

Knihy vždy napsal někdo jiný - je to jejich pravda, ne vaše. 

Naučili vás, že číst a být vzdělaný a chytrý je to hlavní. Ale také vás naučili, jak v každém okamžiku opomenout sebe.

Skrze terapie a konstelace (a jiné přístupy) se znovu učíme, jak se dotýkat sebe. Teď, teď - a jednou takřka kontinuálně. Ono kontinuálně - toť flow. Nebo možnost, kdy flow může případně nastat.

Mnohé knihy jsou opravdu krásné a moudré - nic proti knihám. Ale když potkám člověka - chci potkat toho člověka. 

Zajímá mě, když mi vypráví o tom, jaká mu v osmi letech na panelákovém sídlišti chutnala zmrzlina. Ale když skrze něho začne mluvit Kniha, je to hrozná nuda. Začne to šustit šedivostí. Jako kdyby se ve světě rozšířilo několik málo Knih - a tyto Knihy do sebe v podobě mnoha hlav narážejí a bojují o to, kdo má tu Pravdu. Tu Pravdu přece. Tu Mentálně uchopitelnou Pravdu, kterou si můžeš napsat na papírek, zabalit si ji jako bonbón, strčit do kapsy a všude ji sebou nosit a Mít ji. Hlavní je ji mít. A když tě něco rozhodí, tenhle ulepený bonbón vytasit a všude jím šermovat. Nebo když je dlouho ticho, tak ho vytasit a říct to. Aby věděli, že to Máš. Ty ji přece Máš. Ty Víš. Tu Pravdu. A když potkáš někoho, kdo ji ještě nemá, tak do něj tak dlouho argumentačně mlátit, dokud si nepořídí tu stejnou Pravdu a nezasune si jí do vlastní kapsy, aby jí pak šířil dál. Potkat dnes člověka, který není ulepený od Pravdy, je vzácnost.

Slyš mě!

K individuaci je třeba nebrat žádnou Knihu příliš vážně a nebrat svoji Mysl příliš vážně. A tím ani žádnou Velkou Myšlenku příliš vážně a tím ani žádnou Velkou Pravdu příliš vážně.

To je stav Blázna. Tady cesta začíná.

Ale v tomto stavu jsi svým způsobem sám. 

Budeš potkávat lidi mnoha Knih, jak se sdružují do hloučků. Lidé, kteří se báli vykročit skrze stav Blázna na cestu Individuace, ti postávají zde. Nechtějí být sami. Bez idejí, bez ulepených bonbónů, si nedovedou představit svůj život.

'Kým bych tak byl? Kdybych se vzdal této pravdy? Blázníš?! Nechám si ji.'

'Byl bys nikým, bratře, jako já. A v tomto nic bychom se mohli potkat.'

Ale když bláznův květ, jímž je jeho nevinné srdce, začne kvést, zjistí, že není sám. Zjistí, že je obklopen přáteli, kterým život do tváře vepsal stejná znamení. Blázen poznává přátele svého srdce, svou pravou rodinu. S nimi se vrací domů. 

Blázen se vzdaluje ze světa kolektivního vědomí, ze světa obecného "ono se to má tak a tak". Blázen se nebojí, že jde sám, stranou od stáda, které se chvěje strachem a postává kolem Knih.

Stranou od Knih je přítomno chvění, nejistota, není zprvu vidět na krok... ale i jemné vzrušení, vzduch se tetelí.

 

Skoro to nejde rozeznat, je to hrozně jemné. Zde si dovolíte jemně nahmatávat sebe sama, to, co jste, i kdyby to bylo v rozporu se všemi Knihami světa.

Ať shoří!

Proto se v Bláznovi rodí více a více Odvaha. Odvaha říkat, co si myslí a co cítí, i kdyby to bylo v rozporu se všemi Knihami světa. Odvahu být to, co je, i kdyby to bylo v rozporu se všemi Knihami světa.

Není žádné "ono se", je jen "jak to mám já" a "jak to máš ty". To je setkání.

"Ono se" - ono domnělé obecně správné - žádné setkání neumožňuje.

Mysl je utkána ze samých vláken "ono se". 

Představme si, že takovýto blázen kráčí světem. Osmělil se jít proti všem Pravdám. Respektive osmělil se k tomu, že mu jsou šuma fuk. Může kráčet světem a být v libovolné aktivitě, ale nebude svou Mysl a její vlákna brát přespříliš vážně.

A pak si představme Meditujícího. Náš Meditující praktikuje, ale nevzdálil se ještě se od hloučku své Knihy. Se svými myšlenkami bojuje, snaží se je zastavit. Neboť Kniha mu řekla, aby své myšlenky potlačil, chce-li se naučit meditovat. Tím Meditující praktikuje strnulost, něco mechanického. Roste v něm časem praxe vážnost. Naučil se v meditaci vzdálit se od mysli, ponořit se do něčeho blaženého, ale když se vrací do každodenní aktivity, jeho osobnost se stává spíše rigidnější. Proč medituje? 

Aby dosáhl osvobození. Osvobození je cíl Mysli projikovaný na budoucnost. Psalo se o něm v Knize. Znělo to dobře. Jednou to určitě dosáhne a bude to mít. Sakra už aby to měl, protože jeho spolubydlící (už tam má zase tu zrzavou přítelkyni a buší do toho) ho děsně sere a jeho šéf v práci také. S nirvánou by se to snad už dalo nějak zvládnout. To by se jim vysmál. Blahosklonně, plný záře, by na ně hleděl a soucitně by jim žehnal. Zasranej šéf, zasranej spolubydlící - odstraň tu myšlenku, to není soucitné. Atd. Určitě si dokážeme představit takového Meditujícího. - My všichni jsme vlastně tenhle Meditující, protože naše Mysl je poskládaná se stejných obecných vláken.

Proti tomuhle obrovskému mind-fejku všech tradičních náboženství a všech -ismů bojoval celý život Krishnamurti. Jeho tichou bambusovou flétnu však slyšeli jen nemnozí. Knihy byly vždy svůdnější a hlasitější.

A teď tihle lidé Knih a Škol a Certifikátů bloudí světem a zjišťují, že nejsou tam, kde by měli být, že jejich sociální role nekorespondují s jejich esenciálními kvalitami, ke kterým ale současně nevědí, jak se dostat, neboť v meditaci a v technikách se zaměřovali na věčného pozorovatele, indiferentní Já - nebo na jiný cíl, o němž se učili, o němž jim řekli jejich Učitelé.

Kde se stala chyba?

*

Individuace, naše cesta životem, je jako den. Slunce nejprve stoupá vzhůru a po poledni klesá dolů. Životní dopoledne (první polovina života) je jiná než životní odpoledne (druhá polovina života).

Podle Richarda Rohra (Spiritualita pro obě poloviny života. Pád vzhůru) vyžaduje první polovina odlišný přístup, než polovina druhá. Pokud budeme aplikovat požadavky druhé poloviny na první, nebude to fungovat.

Cílem první poloviny je nalézt své místo ve světě. Rozvinout své já, rozzářit své Slunce, naučit se akceptovat a milovat sebe samé. Překonat strach ze života a ponořit se do jeho příboje. 

V tomto příboji se potřebujeme zocelit, získat schopnosti a kvality spojené s uplatněním svého já ve světě. V této polovině rozvíjíme své já, své ego; učíme se toto ego vyprofilovat a vybrousit směrem od šedého průměru, od obecných trendů stáda. Pěstujeme svou unikátnost. A je to v pořádku. Brousíme diamant do špičky. Slaďujeme své první dvě kognitivní funkce (podrobněji zde). 

V první polovině neusilujeme ještě o celistvost, nemusíme mít sladěné všechno. Jde o to vyběhnout, zacílit, najít si to své. Být šíp a meč. Vyzkoušet si pohyb v terénu. Svět nás bude testovat. Za něco nás pochválí, za něco ne. Některé naše pokusy budou jalové; jiné ověnčené vavřínem. Jedině tak, v příboji světa, ochutnáme, v čem tkví naše síla a v čem ne, co nám jde snadno a co nám jde těžko. Vyzkoušíme si, po kterých darech, které neseme, vůbec společnost poptává.

To není vůbec lehké.

A na tuto plavbu nelze vůbec vyplout, pokud jsme nepřijali cosi základního - příchod sem na Zem, vtělení, inkarnaci, hmotný svět. To je teprve začátek (viz. můj článek Spojení se Zemí). Odtud teprve začíná náš vývoj. Zde náš strom zapouští kořeny. (A na kolik se zapustíme dolů, natolik můžeme kvést nahoru.)

Konec této etapy není dán věkem. Můžeme jejího konce dosáhnout v 35ti (když vše běží v pořádku), spíše ale kolem 40ky, a mnoho lidí jí nedosáhne ani v 60ti. (Rohr říká, že většina staříků kolem ještě nedokončilo proces první poloviny, a proto nemohou ani dosáhnout ono moudrého stáří). Věk nic nezaručuje. Jde o kvalitativní dozrání. V jakém směru?

Na konci první etapy, o životním poledni, bychom měli být schopni přijmout sebe sama, takoví jací jsme, se svými silami i slabostmi. Měli bychom být schopní sami sebe uživit a měli bychom dělat to, co nás baví. Našli jsme společenskou roli, která je v souladu s naší esencí. Gepard gepardí, šnek šnekuje, dub dubí, pekař peče. To je dospělost. I kdyby vám v tu chvíli shořel dům nebo jste přišli o práci - nevadí. Jste natolik vytvarovaní do unikátního Já s určitým spektrem schopností a znalostí, že máte důvěru, že se vždy nějak uživíte. Na konci tohoto období by člověk měl být v klidu pokud jde o zabezpečení své vlastní hmotné existence. Měl by v něčem excelovat. Měl by mít své Já (ego, nejen ve smyslu nakopírované všeobecné persony). 

Meč je vykalen. Představte si, jak jej svíráte v ruce. Cítíte klid, který to dává? To je pocit dozrání vlastní osobnosti, který vám nemůže nikdo vzít.

Richard Rohr to celé nazývá vytvoření formy. Teprve, pokud je forma odlita, pokud je meč ukut, končí první etapa a teprve a jedině tehdy se otvírá prostor pro etapu druhou. Jakékoli pokusy proniknout do spirituality druhé poloviny života svévolně (chci a chci a chci) nebudou fungovat.

Pak se vynořuje druhá etapa samovolně. Pak sám od sebe nastává pád vzhůru. Slunce dosáhlo maximální výšky a začíná se pomalu vracet dolů k zemi. Gravitace sama se postará o to, že naše ego se začíná vracet k Bohu, k rozplynutí, k transcendenci, k překročení sebe sama.

Vybavuje se mi dcera Františka Kupky, jak tančí s míčem po zahradě. Kupka pak podle této imprese namaluje dvojbarevnou fugu. Možná první abstraktní obraz na světě. Ale nelze začít abstrakcí od samého začátku. Nejdříve se musíte zamilovat do děvčátka hrajícího si s míčem.  Zamilovat se do života, jaký je. Uvidět jeho strašlivost i krásu - a nechtít ho jinak. To je dospělost. Teprve ve stavu dospělosti chválíme Boha, jeho celé dílo. Adolescent ještě dílo nedoceňuje, hádá se s ním, kope do něj, protože nefunguje podle jeho představ. I jeho pokus o transcedenci, abstrakci, je klackovitým kopáním. Pro tuto nezralost nebude věrohodným pro 'děti světa'. Chybí mu moudrost imanentní lásky: promilování všeho konkrétního a tělesného. Jakoby slunce a zlato prostupovalo vše, co je.

Teprve až rotující míček Kupkovy dcery dosáhne sám od sebe bodu obratu a začína se vracet k zemi, tepve tehdy vstupujeme do spirituality druhé poloviny života.

Richard Rohr to nazývá, hledání obsahu. Formu již máme a nyní jakoby vše začíná odznovu. Jdeme hledat obsah pro formu, která již byla odlita.

František Kupka: Amorfa, dvojbarevná fuga II, 1911. Kupkovi bylo v té době 40, stejně jako mě, když tento článek píši. Obraz těsně na pomezí konkrétna a abstrakce. Umožňuje vidět dívku v cyklickém pohybu s míčem při pohledu shora. Více v článku zde nebo zde.

Poledne minulo, míč se už už vrací k zemi. Zastavme se v této vteřině. Léto uběhlo, sklizeň je sebrána. Ve stodole se ještě vznáší obilný prach. Mladí lidé tančí a výskají. Slunce je ještě vysoko, je teplo, ale blíží se podzim, čas padání.

V tomto bodě bych úvahu pozastavil.  O spiritualitě druhé poloviny života bude nutno hovořit jinak, jiným tónem. Sejděme se v noci, u ohně a za svitu hvězd. Pod námi bude šumět potok a za námi bude čnít silueta Araratu. Budeme hovořit beze slov, anebo budeme šeptat.

Zatím jen tušíme, že druhá půle nějak souvisí s padáním: sílu nyní přebírá pravé centrum člověka, Bytostné Já, srdce, božství. Míček, lidské ego (to, o něž šlo v prvním dějství) je bezmocné. Přijímá nevyhnutelné, slábne, podrobuje se. Taje, v to větší. 

A nyní zpět k úvodu našeho článku. Teprve z perspektivy bodu obratu (jenž nejde vynutit usilováním ani technikou) můžeme lépe porozumět tomu, proč tolik spirituálně založených lidí nemůže najít své místo ve světě, přestože duchovně poctivě usilují. 

Pokoušejí se žít spiritualitu druhé poloviny, ačkoliv se zatím nacházejí v polovině první. Chtějí v ústraní reflektovat velké dobrodružství, ale ještě ani nikam nevyrazili. Šíp nebyl vystřelen, meč zkut a drak potkán. Hobit je stále doma, ale už už by chtěl nirváničku. A ona nepřichází. 

Ovoce je nezralé, nemůže se pustit k zemi. Není ještě dost těžké, nasáklé, syté všemi barvami, včetně temnoty a hniloby. Jen rudé jablíčko spadne, zelené se drží jako klíště.

Co se stane? Bude čelit existenciálním problémům a pocitům nesmysluplnosti, nežijíc to své - ale to obecně správné ("ono se"), o kterém se dočetl v Knihách.

Úkolem první poloviny života je najít své místo ve světě, zaklapnout esenciálně (nejen skrze personu) do pohybující se kosmické mandaly, vplést se jako příze do tkalcovského stavu světa a odtud konat svou přirozenou práci. Stát se svou funkcí v předivu světa. Svět se tak tká odpradávna. Ať chceš nebo ne. Ty jsi jej nestvořil. Ale patříš do něj. Přijímáš v něm své místo. To ti dává sebehodnotu, smysl a pravou důležitost, která není egocentrická, která je pokorná, která je v rovnováze se světem tak, jak je. Během procesu individuace totiž tvá osobnost zrála a muselo jistě dojít k tomu, že tvé ego bylo sesazeno z trůnu. Ne, nemělo být zničeno. Měl být překonán ego-deismus, povýšení sebe na místo, které přísluší Bohu a tvé duši. Ego tak našlo správnou polohu vůči duši, Bohu, světu a všem bližním. Z této polohy se jeví chod světa jinak. Je zde klid, není zde kompetice. Zde každý dělá, co má, jako ve včelím úlu.

To je ono zaklapnutí do kosmické mandaly. Nedá se obejít, nedá se zkrátit, nedá se urychlit. Nelze jej koupit a nesouvisí s tituly. 

Ego (vlastně to, co si myslíme, že jsme) by si rádo vybralo své povolání rozmarně a svévolně jako návštěvník restaurace objednávající si pokrm kroužíc prstíčkem po menu. Vybralo by si něco snadného a chutného podle sebe. Ale nezralé ego ještě nezná to, z čeho vyvěrá, z čeho čerpá svůj život jako potok z pramene: duši. Tu poznává teprve během procesu individuace. 

Poslání, povolání si nevolíme; k němu jsme povoláni, jej následujeme, k němu se odvažujeme, k němu se podrobujeme. K němu nás vede nutnost celého světa. Musíme se stát tím, kým se máme stát.

To je Jungovo poselství pro 'děti západu', kteří bloudí po 'knihách východu.'

*

Článek jsem z větší části napsal v lednu 2020. Nyní, v lednu 2021 jsem jej dokončil a rozhodl jsem se téma spirituality druhé poloviny života nechat na jiný, samostatný článek. Až k němu čas dozraje.

Na téma hledání svého místa ve světě, své esence a toho, co nás opravdu baví dělat za práci bych rád v následujícím období nabídl nějaké workshopy. Něco chystám i ve spolupráci s Irenou Kozelskou. Že lidé nedělají to, co je opravdu těší, co jim dává smysl, považujeme za největší smutné (a přitom nikoli nutné) míjení dnešní doby.

Vojtěch Franče 

Související odkazy: 

O třetím pohybu

(o procesu zrání)

Má vize psýché

(všechny vrstvy psychiky v jediném obraze glóbu světa)

C. G. Jung: O vzniku osobnosti

(o volání k poslání)

Spojení se Zemí

(tím vše může začít)

Pohádka o putování

(o vztahu ega a duše)

Tereza Pohlová: Drsná láska (cesta k temnotě)

(cesta individuace pro mužský a ženský princip v nás)