Partnerské vztahy a láska

Osobní vztahy

Teorie sociální výměny (social exchange theory)

Tato teorie (Kelley) tvrdí, že lidé vstupují do vztahů pro to, že jim to přináší nějaký prospěch (zisk). Zisk se definuje jako míra uspokojení potřeb a pozitivního emocionálního prožívání, kterou poměřuje s tím, jaké pro to člověk musí vynaložit úsilí, negativních emocí, intrapsychických konfliktů a ztrát - které se chápou jako do vztahu vložená "investice" pro to, aby se vztah udržel. (Jde tedy o to, že vztahem něco získáváme, ale musíme pro to něco obětovat).

Nejde však jen o výměnu sobeckých potřeb, jde i o pocit zodpovědnosti za realizaci společných cílů a vědomí dlouhodobější perspektivy vztahu. Pocit zodpovědnosti vede obvykle k tomu, že se člověk snaží v některých případech chovat prosociálně (čestně, vstřícně, altruisticky) a jindy naopak antisociálně (soutěživě, agresivně, egoisticky). Tato vztahová zodpovědnost je relativně stabilní dispozicí jedince, která není až tolik závislá na konkrétním partnerovi a situaci. Každý člověk má tedy určité osobnostní předpoklady pro vztahovou stabilitu nebo nestabilitu, které souvisí s jeho prosociálním nebo antisociálním chováním.

Každý z partnerů může vztah hodnotit různě z hlediska spokojenosti a z hlediska závislosti. Úroveň spokojenosti se týká pozitivního hodnocení vztahu a víry, že vztah k dané osobě uspokojuje mé potřeby. Úroveň závislosti vyjadřuje, jak moc je uspokojení potřeb a dosahování pozitivních cílů závislé na partnerovi.

Teorie rovnosti (Walster, Berscheid) vysvětluje, že jako spokojené jsou hodnoceny ty vztahy, v nichž oba partneři "dávají" stejnou měrou. Nerovnocenné vztahy, kdy jeden z partnerů investuje více energie a času, anebo dostává méně odměn (vztah mu přináší daleko méně) vedou ke ztrácení vzájemné atraktivity.


Blízký vztah

Jako blízký vztah (na rozdíl od mnoha osobních vztahů) je definován ten vztah, jehož prostřednictvím osoba ovlivňuje druhé lidi často, silně, v různých sférách činnosti a relativně dlouhou dobu. (Přičemž toto ovlivňování nemusí být pouze "idylické", blízkost nelze chápat jako nepřítomnost konfliktů a napětí či rovnost postavení partnerů).

Z výzkumu provedeném mezi 250ti vysokoškoláky vyplynulo, že ve 47% označují jako blízký vztah k partnerovi založený na romantické lásce, v 36% označují jako blízký vztah přátelský, ve 14% vztah k rodinnému příslušníkovi a 3% se týkala blízkých vztahů pracovních či kolegiálních.


Vztah jako závazek (commitment)

Teorie sociální výměny není schopna dost dobře vysvětlit situaci, kdy lidí setrvávají ve vztahu plném konfliktů po dlouhou dobu, zatímco jiné, harmonické vztahy končí záhy. Proto vznikla teorie závazku (commitment).

Jde o to, že vztah je subjektivně prožíván jako závazek. Jde o dlouhodobou orientaci respektující zájem partnera a potřebu uchovat si k němu pozitivní vztah. Z jakých zdrojů se však prožitek závazku utváří?

1. Úroveň uspokojení vlastních potřeb (ve srovnání s absencí partnera). Čím více si uvědomuji rozdíl v naplnění svých potřeb, když jsem s ním a bez něho, tím více roste závazek.

2. Nepřítomnost alternativ (atraktivnějšího partnera) vede také k prohloubení závazku. V dnešní době rozvodovost stoupá díky rovnocenějším šancím mužů a žen. V minulosti, pokud byla žena absolutně závislá na svém partnerovi (ekonomicky, bydlením) bylo méně rozvodů, neboť úroveň závazku tím stoupla. Avšak ani nepřítomnost bariér či řada atraktivnějších alternativ nemusí vést ke zrušení závazku.

3. Třetím zdrojem závazku je míra investic. Jde o množství energie, času a emocionálního vkladu, obětí, které pro vztah přinášíme (např. přestěhování, změna pracoviště). Tyto nahromaděné "investice" prohlubují závazek a ukotvují tak vztah. Patří sem i tzv. kognitivní závislost - propojená paměť, sdílené zážitky a vzpomínky, které posléze tvoří značnou část naší identity. Přijít o ně znamená přijít o "kus sebe sama". (Člověk zvažuje jejich ztrátu.)

4. Na udržení vztahu má vliv i působení norem (morálky, svědomí, nepsaných pravidel), která člověk pociťuje a rovněž je do vztahu "investuje".

Johnsonova teorie (1991) tvrdí, že motivace k zachování vztahu se skládá ze tří komponent:

1) osobní závazek neboli touha člověka pokračovat v daném vztahu,
2) morální závazek neboli přesvědčení, že by měl vztah pokračovat a
3) strukturální závazek neboli přesvědčení, že skutečná alternativa daného vztahu neexistuje.


Intimita

Intimus znamená latinsky vnitřní, skrytý. Fenomenologické studie, která byla provedena tak, že tázaní lidé sami o sobě, svým vlastním jazykem popisují své zážitky a co pro ně intimita představuje, dospěla k tomu, že intimita je převážně spojena s těmito opakujícími se motivy:

Neverbální komunikace. Intimita překračuje hranice slov a více souvisí s neverbální komunikací, gesty, mimikou a pohyby těla.

Přítomnost. "Cítil jsem její přítomnost ve všem, co jsem dělal, bez ohledu na to, že ve skutečnosti byla vzdálená stovky kilometrů."

Čas. Intimní zážitky přetrvávají, doznívají delší dobu.

Hranice. Překračování hranic mezi lidmi ve fyzickém i psychologickém smyslu - otevření se někomu, proniknutí do někoho - ať už jednostranné nebo vzájemně sdílené,

Tělo. Uvědomění si vlastního těla, doteky.

Osud a překvapení. Pocit předurčenosti probíhajícího děje, přitom však i pocit neočekávanosti, kterýžto paradox se vymyká logickému pochopení. Jakoby intimita bylo cosi mezi překvapením a spontaneitou na jedné straně a osudovostí na straně druhé.

Transformace. Pociťovaná zněna sebe sama, obou lidí, změna kvality jejich vztahu, jakoby již nevystupovali jako oddělené bytosti. Intimní síla má moc transformovat oba partnery.


Afiliace

Afiliace je základní lidská potřeba po kontaktu s druhými lidmi. Ačkoliv se neustále proměňuje, přetrvává jako touha po navazování těsných a dlouhodobějších vztahů. Od těchto vztahů očekává mj. oporu a pomoc, možnost projevit nejintimnější pocity, pocit bezpečí, atmosféru pozitivních emocí. Tato potřeba roste v situacích nejistoty, obav, strachu a ohrožení.

Vedle toho existuje i potřeba samoty. Člověk v určitých chvílích potřebuje přemýšlet o životě, vyrovnat se s proběhlými zážitky, hledat řešení složité životní situace, načerpat novou energii. Samota tak přispívá k psychické vyrovnanosti člověka.

Pokud člověk prchá ze strachu ze sociálního prostředí nebo protože se obává, že ztratil jeho přízeň, jedná se o něco jiného, spíše o únik do samoty. Nucený stav bez přátel a blízkých v novém prostředí se nazývá osamění neboli sociální izolace. Jako emocionální izolaci označujeme stav, kdy je sice člověk obklopen druhými lidmi, ale postrádá těsný, důvěrný vztah, který by mu umožnil intimní komunikaci, spolehnutí se a oporu.

Efekt pouhého vystavení (mere exposure) souvisí s tím, že pokud je nám často něco na očích, získáváme si k tomu pozitivnější vztah. (Stačí častější expozice fotografií a už získáváme po nějaké době pocit známosti doprovázený pozitivní emoční reakcí). Pokud je však první reakce záporná (nepříjemná písnička), negativní reakce také roste (konflikty mezi haštěřivými sousedy). Tento efekt se využívá v reklamních kampaních - stačí být "vidět" a vstoupíme ve známost (částí populace negativně příjimaná tvář - "Paroubek" - však může nelibost této skupiny voličů jedině zvyšovat; na tomto fenoménu může být postavena antikampaň).


Atraktivita

Fyzická atraktivita souvisí s tělesnými atributy jedince a má vliv na snadnější navazování vztahů, avšak na jejich trvání má větší vliv atraktivita osobní. Ta zahrnuje osobní vlastnosti, postoje, názory, přesvědčení, hodnoty, zájmy, potřeby, víru, způsob života i socioekonomický status. Hlubší poznání fyzicky atraktivních lidí vede často ke zklamání, a naopak u lidí méně atraktivních mohou být po určité době objeveny vzácné vlastnosti. Shodnost vlastností, zájmů, hodnot atd. se stávají základem společné atraktivity. Lidé, kteří jsou si podobni, si poskytují vzájemné potvrzení sebe sama. Rozpory vedou naopak k negativním soudům o druhém člověku a jeho odmítnutí.

V internetové komunikaci zvyšuje prvotní atraktivitu smysl pro humor, kreativita, inteligence, míra sebeodhalení, avšak v dlouhodobém měřítku jde opět o shodu postojů, hodnot a zájmů. Atraktivitu naopak snižuje nepřiměřený exhibicionismus a projevy agrese.

Ne vždy se přitahují lidé se stejnými vlastnostmi, naopak. Klohnen a Mendelsohn (1998) nabízejí vysvětlení, že atraktivita se vztahuje jak k aktuálnímu, tak ideálnímu já. Pokud má jedinec negativní vlastnosti, které jsou v rozporu s jeho ideálním já, bude jej na druhém člověku odrazovat. Naopak člověka, který má vlastnosti jeho ideálního já (druhý je takový, jaký bych si přál být já sám), budeme vnímat jako atraktivního, přestože má protikladné vlastnosti.


Láska

Zamilovanost, neboli láska v počátečním stavu, kdy je zvlášť intenzivně prožívána, je obvykle charakterizována těmito pocity:

• pocit výjimečného postavení svazku mezi ostatními důvěrnými vztahy
• hluboce prožívaná touha být s milovaným člověkem
• pocit neúplnosti (postrádání druhého), když je milující sám
• myšlenky neustále vracející se k druhé osobě
• odloučení vyvolává pocity zoufalství a mučivé obavy, zda dojde k usmíření a pokračování vztahu; opětovné navázání vztahu vede k pocitům uklidnění a euforie


Trojúhelníkovitá teorie lásky (Sternberg)

Podle této teorie (kterou lze velmi dobře použít v praxi) se láska skládá ze tří komponent: Intimity, vášně a závazku/rozhodnutí.

Intimita neboli „hřejivá“ komponenta souvisí s pocitem blízkosti, spojení, porozuměním, ohleduplností, poskytováním podpory a ocenění a intimní komunikací.

Vášeň čili „horká“ komponenta vyjadřuje vzrušení, intenzitu prožívání, atraktivitu, aktivaci a sexuální touhu.

Rozhodnutí/závazek neboli „chladná“ komponenta má dva aspekty. V první fázi rozhodnutí si oba partneři „potvrdí“ (vyjádří), že jedna osoba miluje druhou. V dlouhodobém běhu je pak závazek výrazem rozhodnutí tuto lásku (vztah) zachovat (pěstovat, udržet). Rozhodnutí nemusí vést k závazku, stejně jako závazek nemusí obsahovat rozhodnutí (chtějí uchovat vztah, aniž by potřebovali přiznávat, že milují či jsou milováni).

Tyto tři aspekty lásky se časem dynamicky proměňují, přičemž každý z partnerů je může pociťovat v různé míře. (Trojúhelníky se mohou, ale nemusí překrývat). Vášeň bývá intenzivní na začátku, ale postupně slábne, intimita obvykle pozvolna roste a pak pozvolna opět klesá, kdežto závazek postupně narůstá a v úspěšných vztazích se pak drží na vysoké úrovni.

Velikost lásky je vyjádřena obsahem trojúhelníku (obsahuje ve velké míře všechny komponenty). Zešikmené trojúhelníky vyjadřují převahu některého prvku na úkor jiných, popř. jejich nepřítomnost.


Druhy lásky (Sternberg)

Druhy lásky
Intimita
Vášeň
Rozhodnutí/Závazek
Vztah bez lásky
-
-
-
Mít rád
+
-
-
Bláznivá láska
-
+
-
Prázdná láska
-
-
+
Romantická láska
+
+
-
Přátelská láska
+
-
+
Pošetilá láska
-
+
+
Úplná láska
+
+
+


1. Vztah bez lásky neobsahuje ani jednu z komponent lásky („non-love“).
2. Mít rád obsahující pouze úroveň intimity je typický pro přátelství (blízkost bez vášně či závazku)
3. Bláznivá láska neboli „láska na první pohled“ (často založená na fyzické atraktivitě) je provázená silnou vášní bez intimity či závazku. Může zaniknout stejně rychle jako vzplanula, ale může i přejít v jinou úroveň vztahu.
4. Prázdná láska stojí na pevném závazku a rozhodnutí, bez přítomnosti intimity či vášně, které se mohly časem vytratit. (Vztah tak může „končit“, přesto dále trvat.)
5. Romantická láska obsahuje vášeň a intimitu a propojuje se v ní okouzlení krásou partnera se silnými pocity blízkosti a propojení. Často je tento typ lásky zobrazován v umění.
6. Přátelská láska je charakteristická pro dlouhodobý vztah či manželství, z něhož se vytratila komponenta vášně a zůstal závazek a intimita.
7. Pošetilá láska je typická pro lidi, kteří zahoří vášní a bez přítomnosti intimity (hlubšího poznání a otevření se) se ukvapeně rozhodnou pro sňatek. Jsou velmi rizikové, nestabilní a často končí rozchodem.
8. Úplná láska obsahuje všechny tři komponenty. O ní obvykle usilujeme jako o ideál v romantických vztazích; nemusí však v tomto složení vydržet věčně.


Typy lásky (J. A. Lee)

Tato typologie vznikla rozborem krásné literatury a filozofických spisů.

1. eros (erotická láska, sexuální touha, hledán ideál fyzické krásy)
2. ludus (hravá láska bez závazku a žárlivosti)
3. storge (kamarádská láska s malým důrazem na vášeň)
4. pragma (racionální volba partnera z hlediska prospěchu)
5. mania (vysoce vášnivá láska spojená s posedlostí a žárlivostí)
6. agapé (altruistická, nesobecká láska naplněná starostlivostí a péčí)


Josef Výrost, Ivan Slaměník: Sociální psychologie, Grada Publising, Praha, 2007, 2. vydání. ISBN 978-80-247-1428-8

Agora (2010)


Vojta: Agora. Co je to agora? Měl by to být volný veřejný prostor, náměstí, shromaždiště, kde v antickém světě mohl každý svobodně a bez obav vyjádřit svůj názor, ať už patřil do jakékoliv společenské vrstvy a ať už byl stoupencem jakéhokoliv světonázoru či víry. Důležité bylo, jak dobré měl argumenty a řečnické schopnosti. Od toho se odvíjelo, zda na svou stranu strhne posluchače. V antickém světě tvořila agora dokonce symbolické jádro civilizace, protože v jejím okolí bývaly rozmístěny nejdůležitější správní budovy, lázně a chrámy. Konala se zde nejdůležitější shromáždění a vojenské přehlídky. Agoru tak můžeme chápat jako symbol svobody myšlení a slova či dokonce jako centrální prostor demokratické společnosti. Agora je volným prostorem pro dialog.

V dnešní době je jakousi formou agory internet. Proto se pokusíme zamyšlení nad tímto filmem ztvárnit právě pomocí internetového dialogu.

1. Hypatie (v podání krásné Rachel Weisz) ve filmu představuje hlas rozumu bez předsudků, touhy po poznání a úžasu a radosti nad dosaženým poznáním. Její neoplatonismus jakoby na náš svět pohlížel odkudsi seshora, z kosmu (jak ilustruje filmová kamera), ze světa nadčasových univerzálních zákonů či idejí, která mnohdy předcházejí empirii - proto má tendenci za pohybem planet "vidět" spíše kruhy než elipsy. Přesto je Hypatie schopna v procesu hledání pravdy připustit, že se mýlí, a tím se otevřít pravdě nové, což je náboženskému či jakémukoliv – i vědeckému – fanatismu cizí. Je jakýmsi posledním světlem zanikající helénské civilizace. K tomuto světlu se stahují mračna barbarů, v tomto případě křesťanské sekty, aby jej pohltila a zahubila. Svět upadá do temnoty a chaosu. Mohl by ses zmínit o tom, co podle tebe představují další filmové postavy?

2. Nedá se film číst tak, že když odhlédneme od historických reálií, jsme svědky podobných konfliktů právě v dnešní době? Na jedné straně máme silný, tradicionelní, radikální islám – na druhé straně takřka (podobně helénsky) dekadentní liberální post-křesťanský svět, který je sice, zdá se, otevřený a svobodný, ale na druhé straně je vůči invazi islámu bezmocný a slabý. Když se americký pastor Terry Jones rozhodne spálit hromadu výtisků koránu, nebo když se několik muslimů rozhodně spálit americkou vlajku - neocitáme se před podobným problémem, jako když křesťanská sekta ve filmu Agora podnikne útok na Alexandrijská božstva? Jaká bude protireakce? Plodí násilí a netolerance vždy další násilí a netoleranci? Mají afghánští muslimové (v údolí Pandžšír a Bámján) právo strhávat skalní zobrazení Buddhy? Má dánský kreslíř Kurt Westergaard právo kreslit karikatury „nezobrazitelného“ proroka Mohameda? Má pastor Jones právo pálit korán? Kde je ona hranice? Co všechno si v prostoru agory můžeme dovolit – a kdy už začíná zjevná agrese a netolerance, při níž by měla zakročit „římská kohorta“? Máme dosti sil uhájit si svůj demokratický prostor proti vydírání islámských fanatiků? Podle mě neexistuje žádná jednoduchá odpověď. Dnešní svět je složitý, rozdělený a propojený – právě tak jako svět helénský. Přesto - napadá nějaká odpověď tebe?





Pluralita názorů

Richard: Myslím, že celý film je paralela. Ve společnosti plurality – plurality názorů – kdo zachová práva agory (samotný statut plurality)? Film tuto otázku klade jasně, a klade ji právě naší době. Historie nám ukazuje, že pacifisté a filosofové zbraně k obraně povětšinou nepozvednou. A spousta lidí se stále (třebas z pocitu ohrožení) domnívá, že je třeba občas na sousedy zahrozit útočnou puškou, aby jim zašli chutě míchat se do jejich věcí. A my haníme Američany za jejich prosazování přesvědčení, že demokracie (a neurčitý křesťanský světonázor) je to nejlepší pro všechny. Kritizujeme je, že si hrají na světového četníka. Kdo jiný, kdo by toho měl s Evropou tolik společného, se našeho pluralitního, multikulturního, svobodného, rovnoprávného slepence individualistů zastane? Můžeme donekonečna spekulovat o tom, co bylo dříve: jestli strach z toho druhého, nebo přesvědčení, že jsem lepší než ten druhý. Výsledek bývá stejný: já jsem v právu, ale on ne; já mám pravdu, on se mýlí; a já to s ním přece myslím dobře… Odsuzujeme-li naše předky za to, čeho se v dějinách dopustili jeden vůči druhému, měli bychom se zamyslet, jestli my v současné době pouze neopakujeme stejný scénář a naše (ne právě neagresivní) západní kultura není právě tak ohrožena jako kdysi Říše římská – laxností zevnitř, odporem sousedů zvenčí.

Kosmická perspektiva kamery v násilných scénách

Spíše než zobrazení rátia filosofky Hypathie se, podle mého názoru, nabízí otázka člověka adresovaná k nebi: Je tam někdo? Je vůbec Bůh? Co je to za Boha jestliže toto vše vidí, a nezasáhne? Otázka, kterou ateisté a skeptici kladou již přes tisíc let. Také to lze brát tak, že právě pohled na Zemi z vesmíru, který zná až dvacáté století, má upozornit na paralelu filmu se současností (či přímo na nadčasovost tématu).

Doba a prostředí příběhu

Alexandrie – severní Afrika, římská provincie, 4. století n.l., císař Konstantin Veliký před započetím příběhu zrovna zlegalizoval křesťanství a je mu nakloněn (záhy jej povýší na státní náboženství), římské impérium je ohrožováno vnějšími nepřáteli i vlastním rozkladem.

Alexandrie reprezentuje jednu z rozkladem říše nejméně poznamenaných oblastí, nachází se zde stále ještě po požáru rekonstruovaná knihovna obsahující tehdy největší shromážděnou sumu lidského poznání. Alexandrie si stále ještě podržuje výdobytky helénismu a římského míru (pax romanum). Město řídí rada složená z nejváženějších a nejvlivnějších občanů a dosazený římský prefekt, který zároveň velí přítomné vojenské posádce.

Křesťané jsou tolerováni či ignorováni, jejich víra připadá řecko – egyptsko – blízkovýchodnímu náboženskému systému bizarní, či přímo urážlivá. Židům jsou trnem v oku. Císař a římské právo je však již chrání. Stát se křesťanem začíná být pro kariéru ve správě výhodné. Konvertité z řad zámožných občanů jsou považováni za sprosté kariéristy. Většinu křesťanů tvoří chudí a nemajetní.

Zázrak na agoře

Mnich Ammonius hlučně napadá helénskou zbožnost a vysmívá se sochám božstev řecko-římského parthenonu. Tvrdí, že předvede zázrak, aby přesvědčil přihlížející, že jeho Bůh je mocný a jediný pravý: projde ohněm. Ohněm skutečně projde. Diváci jsou užaslí včetně jeho nejhlasitějšího oponenta. Ammonius jej vyzve, ať to také zkusí, oponent prohlásí, že to je šílenství. Ammonius poručí svým pomocníkům, ať muže uvrhnou do plamenů. Mniši tak učiní. Muž se zoufale pokusí proběhnout plameny, ale jeho šaty vzplanou a jeho přátelé a otroci se jej snaží uhasit. Přihlížející jsou zčásti zděšeni, zčásti se baví. Nikdo se muže nezastane.

To, že se muže nikdo nezastane, lze přičíst na vrub šoku přihlížejících z Ammoniova beztrestného průchodu ohněm a předpokladem, že Agora je místem veřejné diskuse, nikoli násilí. Ammoniovi společníci však nejsou potrestáni římskou mocí ani později (což svědčí o nejistotě prefekta – jak jednat, kam až může zajít...). Starší vzdělaní heléni nejsou zázrakem přesvědčeni – vědí, že možné je mnohé, jsou zděšeni aktem Ammoniových společníků. Podívejme se ale na Ammoniův čin z jiného hlediska:

Ammonius jako muž víry a činu

Jestliže Ammonius nepoužil trik, pak svým činem jednoznačně pokouší Boha (viz Ježíšův zápas na poušti) a dokonce popírá i chování samotného Ježíše, který odmítal činit spektakulární zázraky na požádání, aby židovský národ přesvědčil, že je Mesiášem. Nicméně Ammonius ohněm prošel a jeho následující výzva a pokyn kopírují chování Starozákonního proroka Eliáše po souboji s Baalovými kněžími (také je nachal pobít – všechny). Ammoniův přístup je tedy čistě starozákonní: Bůh je jen jeden a zaslouží si veškerou úctu, jeho nepřátelé si nezaslouží žádné slitování. Když jej po jeho popravě (za útok na prefekta) biskup Cyril prohlásí za mučedníka a za svatého, legalizuje tak vlastně násilí a vraždu ve jménu víry na základě tohoto zázraku. Můžeme se ptát, zda měl Ammonius v rukávu trik, nebo byl nadaný jogín, nebo Bůh způsobil zázrak. Každopádně Ammonius v touze potřít nepřátele Boží a šířit slávu Boží dokonale potřel křesťanství s jeho milosrdným, odpouštějícím Bohem a pokorným, trpícím Spasitelem popraveným na kříži. Ammonius je mužem víry, ale to, v co věří, není křesťanská víra, ale jeho vlastní interpretace víry, jeho vlastní vize, přesvědčení, pravda – nakonec tedy samospravedlnost. Chce Boží království tady a teď a přinutí svět (i Boha), aby se tak stalo, a to podle jeho scénáře. Své vlastní násilné chování a nesmiřitelnost omlouvají v jiné scéně: Davus se ptá po masakru alexandrijských židů: Ale co slitování a odpuštění? Vždyť i Kristus odpustil svým katům. Ammoniovi druhové odpoví: Ale on byl Boží syn, chceš se snad rouhat a srovnávat se s ním?! A napůl výhružně a napůl pobaveně sahají po mečích. Člověk si zdůvodní všechno. Ammonius a další byli mimochodem převážně chudí, plebejci. Jejich oběti pak často o dost zámožnější židé...

Propuštění Davuse

Po vpádu křesťanů do alexandrijské knihovny se Davus vrací k Hypathii, která jej při ústupu helénů z knihovny ranila: dala mu najevo, že mezi ní a otrokem může být pouze vztah otroka a jeho pána (sama ve filmu rámec tohoto vztahu mnohokrát překračuje, ale v racionální rovině to vidí pouze takto). Davus ji hrubě napadne – aby si coby otrok zasloužil smrt a aby jí dal najevo své city. Hypathie jej propouští z otroctví po právní stránce, i z „otroctví“ citového vztahu k ní (čímž ilustruje svůj předchozí čin – odmítnutí svého žáka a budoucího prefekta – i pozdější výrok v rozhovoru s prefektem, že nerozumí citům). Daruje mu (dle svého přesvědčení) nový život. A davus se přidává k mnichům, neboť v jejich víře jsou si otroci a svobodní rovni, a on stejně nemá nic. Později pochybuje – tváří v tvář zmaru kolem a svým činům (viz. Ammonius). Na závěr filmu je to on, kdo daruje Hypathii smrt hodnou (dle helénských hodnot i křesťanského milosrdenství) ctnostného člověka – rychlou a laskavou.

Hypathiin žák – biskup, filosof

Hluboce věřící vzdělanec. Prototyp člověka, který ač věřící má lásku a obdiv k výdobytkům antické civilizace (z křesťanského hlediska plodům lidské moudrosti a důvtipu). Díky těmto lidem se alespoň zlomky antiky uchovaly přes středověk.





Biskup Cyril (sv. Cyril Alexandrijský: 380? – 444 n.l.)

Historická postava: Spisovatel, Učitel Církve, vystupoval proti Arianisům a Nestoriáncům, napsal pojednání o Písmu svatém a o Trojici. Cyril je reálná historická postava. Fantazie filmařů jej líčí po svém, takže z filmu si oněm nelze udělat objektivní představu. Ale postava biskupa Cyrila předvedená ve filmu je „archetypem“ biskupa – vůdce, hnacího motoru křížových výprav. Přímo ukázkově začíná slovy nad hromadou (ze zálohy) pobitých mnichů: „Neplačte pro ně, ale pro jejich vrahy (ochuzené o světlo pravé víry, poznání Boha), kteří Boha zklamali, a které Bůh zavrhl. Zavrhl a vyhnal od své tváře. Jsou zavrženi a vyhnáni.“ Těmito slovy (nejde o přesnou citaci) odstartuje pogrom na židy v Alexandrii. Postava Cyrila kráčí ještě tvrději a důsledněji ve stopách svého předchůdce (který vedl a dohlížel na hanobení helénských božstev na agoře). Chce jednu víru, čisté město. A nikdo se mu nesmí stavět do cesty - ani římský prefekt. A ani Hypathia – žena, bezbožnice a - dobře pro Cyrila – slabé místo prefekta, tedy rovnou čarodějnice. A nadšení, fanatismus, nenávist a závist dokonají v hlavách davu zbytek. Ammonius vzkřikne: „A on snad nepoklekne?!“ A osud hrdého, vášnivého, ale slabého a impulzivního prefekta je zpečetěn. Prefekt prohrál svůj boj o vládu nad městem (a agoru) nejpozději v tomto okamžiku. A Hypathia mu to v jeho paláci, kde se zrovna kaje jejímu bývalému žákovi – biskupovi, jen potvrdí.

Oba bývalí žáci, biskup a prefekt, logikou v klíčových momentech nikoho nepřesvědčí: prefekt nesmíří znepřátelené židy a Cyrila, biskup s prefektem nepřesvědčí Hypathii. Oba svou logiku podřizují něčemu jinému: prefekt své povinnosti a biskup své víře. Hypathia ji klade nade vše – a do motivace těch dvou velmi dobře vidí. Hypathia sre pokřtít nenechá. Prefektův post by tím stejně nespasila – zlé jazyky již vykonaly své, a zbytek by vykonaly tak či tak.





Hypathiin otec

Kdysi schopný a vážený muž, vědomý si své nynější nerozhodnosti a ubývajících sil, se podřídí nátlaku vzniklé situace: schválí útok helénů na křesťany hanobící helénská božstva na agoře. Učiní tak navzdory Hypathii – muž přece musí stát nad ženou a ne ji poslouchat (i v helénské kultuře). Hypathia je coby filosof uznávána, ale její ženství je pouze trpěno. Řekové reagují na hanobení samotné agory, reagují však vpádem na agoru (nijak se později nepozastaví nad označením za vzbouřence). Přicházejí o agoru, jeden z jejích největších výdobytků – alexandrijskou knihovnu, své náboženství. Přicházejí o svou kulturu. Síla, která se zavázala agoru chránit, nezasáhla…


Autoři: Vojtěch Franče + Richard Franta

Gestalt psychologie

Základní paradigma

Německé slovo gestalt lze přeložit jako tvar, struktura či konfigurace. Základním paradigmatem tohoto směru je myšlenka, že celek je něčím více než pouhým součtem jednotlivostí. Celkový tvar neboli gestalt je komplexní kvalita.

Naše mysl nevnímá svět v nekonečných jednotlivostech, ale právě v celkových tvarech, které pak interpretuje. Stejně tak mysl produkuje své fantazie, prožitky a myšlenky: v celkových tvarech. Základní metodou gestaltismu je introspekce – introspektivní pozorování psychických jevů.

Jako ilustraci můžeme uvést hudební transpozici. Melodii, převedenou o několik tónů výše (např. Ovčáci čtveráci v C dur nebo v F dur), vnímáme jako totožnou, protože její tvar zůstal nezměněn. Stejně tak čtverec, trojúhelník nebo kruh zůstávají čtvercem, trojúhelníkem a kruhem, i když změníme jejich velikost či umístění. Totéž platí o písmu. Písmeno A čteme jako A, i když jeho jednotlivé podoby mohou v různých rukopisech variovat. Základní struktura je stále totožná. Christian von Ehrenfels pro to zavedl pojem tvarová kvalita (Gestaltqualitat).

O něco známější je problém figury a pozadí, který poprvé ve své doktorské disertaci rozebral dánský psycholog Edgar Rubin v roce 1915. Jako příklad si můžeme představit reverzibilní obrazec. Buď obraz vnímáme jako figuru s bílým kalichem na tmavém pozadí, anebo vnímáme jako figuru dvě tmavé tváře na bílém pozadí. Figura se vždy jeví jako ostřejší zřetelnější a bližší, kdežto pozadí se jeví jako druhotné, vzdálené a chaotické.




Max Wertheimer (1880-1943)

Narozen v Praze, v židovské rodině. Na filosofické fakultě studoval právě u Ehrenfelse. Krátce po nástupu Hitlera k moci emigroval s rodinou do USA.

V roce 1910 se začal zabývat fenoménem zdánlivého pohybu. Byl svou myšlenkou tak nadšen, že vyběhl z vlaku, zakoupil v hračkářství stroboskop a začal experimentovat v hotelovém pokoji. Zjistil, že když rozsvítíme bod a po krátkém časovém intervalu (60ms) bod kousek vedle něj, vzniká iluze, že se bod pohnul z prvního bodu do druhého. Doba je příliš krátká, aby pozorovatel mohl učinit vědomý úsudek, že se jedná o jiný světelný bod. Tato iluze vnímání se nazývá fí-fenomén.

Základní paradigma gestalstismu dobře ilustruje tento Wertheimerův citát: „Stojím u okna a vidím domy, stromy, oblohu. Teoreticky bych mohl říct, že je tam 327 záblesků a odstínů barev. Vidím však ‚327’? Ne. Vidím oblohu, dům a stromy.“ (Wertheimer, 1927). Jde tedy o to, že primárně nevnímáme miliony drobných podnětů, ale velké celky ve vzájemných vztazích. Wertheimer formuloval několik základních principů našeho vnímání:


Zákon proximity



Prvky přítomné blíže u sebe vnímáme jako jeden celek. Nikdy nevnímáme jako jeden celek prvky s větší vzdáleností. Vidíme tedy AB-CD-EF, ale nikdy ne A-BC-D.


Zákon podobnosti



 Tento zákon říká, že máme tendenci vnímat jako jeden celek podobné podněty. (Vidíme AA-BB-AA).



Zákon dobré křivky




Vnímáme na obrázku útvary AB a CD? Nikoliv, vnímáme celek AC a celek BD. Podle tohoto zákona vnímáme jako jeden celek ty podněty, které na sebe plynule navazují. Velmi podobný je zákon podobného osudu, který říká, že vnímáme jako jeden celek ty podněty, které se pohybují společně ve stejném směru (např. hejno ryb nebo kapky deště).




Zákon dobrého tvaru (zákon pregnance)

Své vjemy si vlastně „upravujeme“ do ideální podoby. Příklad: mírně pokřivěný čtverec s úhlem 93o vnímáme jako by byl pravý. Pokud se někdo přeřekne v jednom slovu věty, domyslíme si (rekonstruujeme si) její skutečný význam na základě pochopení celku.




Přečtete následující řádek? Přeházeli jsme vnitřky slov, ale počátky a konce zůstaly.

PSJEEK VBRAHAYL VOIEKLU KSOT.

Wertheimer také odlišil tzv. reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je mechanické a v podstatě opakuje naučené postupy na základě zkušenosti. To sice většinou funguje, ale selhává, pokud se ocitneme před úplně novou situací. Tu je schopno „rozlousknout“ pouze produktivní myšlení, které je výsledkem hlubokého pochopení struktury a umožňuje vhled a vyřešení problému. Produktivní myšlení se opírá o to, že:

• nahlížíme mezery a problémy, poruchy, nedostatky, namísto abychom je ignorovali
• hledáme nové strukturální vztahy mezi těmito poruchami a celkem
• provádíme strukturální seskupování, celek re-uspořádáváme do nových dynamických pod-skupin
• jdeme k dynamickému jádru (kořenu) situace, které je transparentní, místo abychom se ztráceli v nejasných a nepřeberných kvantech dat


Wolfgang Köhler (1887-1967)

Köhler na základě experimentů se šimpanzi formuloval novou gestaltickou teorií učení. Šimpanz zavřený v kleci měl k dispozici dvě tyče, aby se pomocí jich mohl zmocnit banánu vně klece. Ani kratší, ani delší tyčí na banán nedosáhl. Ani když jednu tyč položil na podlahu a druhou do ní strkal, se k banánu nedostal, i když se ho tak alespoň dotkl. Po té se šimpanz unavil a nezúčastněně seděl na bedně. Pak obě tyče zvedl a hrál si s nimi. V jednom okamžiku uchopil tyče tak, že tvořili jednu linii (nový gestalt!), zasunul tenčí tyč do širší a s takto prodlouženou tyčí již na banán dosáhl. V jiném experimentu byl šimpanz Sultán schopen poskládat několik beden na sebe, aby se tak dostal k trsu banánů, zavěšeném u stropu. Co to znamená? Znamená to, že v určité chvíli se u něho (po určití fázi hry, přemítání nebo přípravy) dostavila nová reorganizace problémové situace, a to ne postupně, krok za krokem, nýbrž v jediném okamžiku, v kterém se dostavil vhled do situace. V okamžiku vhledu uviděl dosavadní situaci jinak. (Hrdinové historických románů Mika Waltariho s oblibou ve fázi vhledu volávají: "spadly mi z očí šupiny!"). Řešení vhledem je jiné než řešení metodou pokus-omyl. Aby se skutečně jednalo o řešení vhledem, je třeba aby se řešení objevilo jakoby „najednou“, již „kompletní“ - a to ve vztahu k celku okolního pole. Ke vhledu tedy může dojít jen tehdy, když vidíme širší prostředí, v kterém je „problém“ umístěn.

Pro jednoduchou ilustraci: představme si otvor ve tvaru kruhu, trojúhelníku a čtverce, do něhož máme umístit předmět ve tvaru kostky. Pokud prozkoumáme „prostředí“ situace, vhlédneme, že kostka bude nejlépe pasovat do otvoru čtverce. Pokud nemáme možnost vidět prostředí jako celek, nezbývá nám, než použít metodu pokus-omyl (zkoušíme kostku zasouvat, dokud to nezaklapne).

V jiném experimentu ověřoval Köhler efekt transpozice na domácí drůbeži. Kuřata zobala zrní z černých a tmavě šedých destiček. Zrníčka se vyskytovala jen na tmavě šedých destičkách. Po nějaké době nahradili experimentátoři černé destičky světle šedými. Kuřata se automaticky přeorientovala na zobání ze světle šedých destiček (přestože obsahovaly méně zrní), protože se naučila, že světlejší plochy obsahují více zrní. Kuřata nevnímala barvu jako takovou (absolutně), vnímala relaci mezi barvami – tedy relativně světlejší a tmavší odstíny.


Kurt Koffka (1886-1941)

Koffka v roce 1935 vydal sedmisetstránkové dílo Principy Gestalt psychologie, v němž shrnuje a obhajuje dosavadní poznatky tvarové psychologie. Svou náročností a délkou však širší veřejnost spíše odrazuje. Snaží se poukázat na to, že gestaltismus vystihuje nejen zákonitosti vnímání, ale i myšlení a paměťových operací – příklady ze světa vnímání se však dají dobře použít jako vysvětlující metafory, jak fungují principy gestaltismu.


Karl Duncker (1903-1940)

Zabýval se experimenty se zdánlivým, tzv. indukovaným pohybem. Příklad: sedíme ve vlaku, který stojí, ale když se sousední vlak rozjede, máme pocit, že druhý vlak stojí a že se rozjíždíme my.

Dunckerův pojem funkční fixace odráží mentální nastavení, které si přinášíme z praktického života, a které nám říká, že každý předmět má svou specifickou funkci a je nemožné jej použít jiným způsobem. Např. šroubovák slouží na šroubování, tkaničky na zavazování bod, rtěnka se nanáší výhradně na rty. Kreativita (či produktivní myšlení) se naopak dá charakterizovat jako schopnost tato omezení překonat a zbavit se těchto funkčních fixací. Šroubovák můžeme použít jako zbraň proti nepříteli, rtěnkou můžeme napsat vzkaz na zrcadlo. – Kombinací mnoha objektů můžeme vyřešit problém kreativně (nově, svěže, s použitím vhledu), právě umíme-li se oprostit od funkční fixace. Kreativní lidé to umějí lépe. (Např. postavit vejce na špičku.)


Kurt Lewin (1890-1947)

Autor topologické psychologie. Všechen psychický život se podle něho odehrává životním prostoru neboli poli. Pole definuje jako „totalitu všech faktů, které determinují chování individua v určitém momentu.“ Výsledek našeho chování vykládá jako průsečík vnitřních a vnějších tlaků, přičemž vnitřní pocházejí z našich vlastností a psychiky, kdežto vnější pochází z prostředí kolem nás. S určitou nadsázkou si můžeme psychiku v jeho prostředí představit jako „buňku“ (či „vajíčko“), které se snaží dostat do rovnováhy s vnějším prostředím – do ekvilibria. Je-li toto ekvilibrium porušeno, dochází k tenzi, která nás dynamicky motivuje ke změně, abychom opět docílili rovnovážného stavu. (Neustále tak vyrovnáváme vnitřní a vnější tlaky.) Přičemž, mezi vnitřním a vnějším prostředí se nachází jakási bariéra (která nám může bránit všechny naše vnitřní vektory projevit). Teorie ekvilibria je jedním z modelů motivace lidského chování.

K objektům ve vnějším prostoru (druhým lidem a situacím, předmětům našich tužeb) se vztahujeme s pozitivní či negativní valencí (plus a mínus), cítíme se přitahováni či odpuzováni (pomyslnými vektory), situace vyhodnocujeme jako žádoucí nebo nežádoucí (konfliktní). Konflikty vznikají tehdy, když se v našem psychickém poli objeví dva stejně silné vektory. Existují tři typy konfliktu:

• Konflikt mezi dvěma pozitivními valencemi. (Dám si 'kungpao' nebo 'kuře tajemné chuti'?)


• Konflikt mezi dvěma ambivalentními valencemi. (Mám opustit manžela a zůstat sama s dětmi bez prostředků, anebo zůstat v úplné rodině, ale s manželem, který mě bije?) – Nejobtížnější životní rozhodnutí a konflikty (nemají žádné optimální řešení).


• Konflikt mezi dvěma negativními valencemi. (Pokud nedodělám nepříjemný úkol, budu vyhozen z práce.)





Kurt Lewin - Styly výchovy

styl výchovy chování učitele chování žáků
demokratický učitel žákům aktivně pomáhá přátelské vztahy + vysoký výkon
autoritářský učitel žákům poroučí vede u žáků k agresi nebo naopak k submisivitě a apatii; napětí, podrážděnost ve skupině
liberální (laissez-faire) učitel si žáků nevšímá, pouze reaguje na jejich dotazy a žádosti  přátelské vztahy + nízký výkon



Neogestaltismus

Neogestaltismus vzniká jako důsledek setkání s americkým behaviorismem. Principy gestalt jsou aplikovány na problematiku mezilidských vztahů, sociální percepce a myšlení. Je zdůrazněna aktivita subjektu při řešení problémové situace. Rozvíjí se gestalt jako forma skupinové psychoterapie.


Kurt Goldstein (1878-1965)

Základní myšlenkou je, že organismus má tendenci uskutečnit pregnantní vztah mezi sebou a prostředím tak, aby vznikl optimální funkční vztah. Snažíme se vytvořit takové životní podmínky, aby vnímání naší životní situace a toho, jak my do ní zapadáme, vytvářelo dojem jakési symetrie. Organismus má tendenci se sebeaktualizovat, sebeuskutečnit svým jedinečným způsobem. Pokud se tak stane, působí to jakoby jedinec optimálně zapadal do přediva mezilidských a společenských vztahů; realizuje na jedné straně vnitřní popudy své osobnosti (svou vrozenou esenci), na druhé straně tím optimálně funguje i ve společnosti. (Lidově řečeno, člověk dělá to, co mu sedne a přitom je tím současně vrcholně produktivní a přínosný i pro druhé.) Jeho „figura“ (organismus) pregnantně zapadá vzhledem k „pozadí“ (vnějšímu prostředí).

Z tohoto konceptu se zrodilo pojetí potřeby seberealizace u Abrahama Maslowa. Zakladatel Gestalt terapie Frederick Perls (už v trochu jiném duchu) píše: „Kurt Goldstein zavedl první pojem organismu jako celku a skoncoval s pojetím v medicíně obvyklým, totiž že máme játra, že máme tohle a tamto, a že všechny tyto orgány mohou být studovány odděleně. Dostal se velmi blízko skutečnosti; ale skutečností je teprve to, co nazýváme ekologickým aspektem. Protože nemůžeme oddělit ani organismus a prostředí. Rostlina vytržená ze svého prostředí nemůže přežít a ani lidská bytost vytržená ze svého prostředí, bez kyslíku a bez jídla, nemůže existovat. Tak musíme vždy považovat tu část světa, ve které žijeme, za součást sebe samých. Kamkoliv jdeme, neseme si kus světa sebou.“ (Perls, 1996)

Dílo Lewina a Goldsteina vedlo k založení Perlsovy Gestalt psychologie a dalších terapeutických skupin. Na dění v malých skupinách lze totiž velmi dobře aplikovat základní myšlenku gestaltu, že celek je více než součet částí.


Leon Festinger (1919-1989)

Proslul zejména teorií kognitivní disonance.

Co se za tímto pojmem skrývá? Festinger kognitivní disonancí rozumí napětí mezi dvěma protikladnými, navzájem se vylučujícími obsahy vědomí. Více o kognitivní disonanci v podrobném článku zde.


O špičatosti a oblosti
(pojednání o těchto tvarových fenoménech v grafologii)



Literatura:

Alena Plháková: Dějiny psychologie. Praha, 2007. Grada Publising. ISBN 80-247-0871-X
Lauren Slaterová: Pandořina skříňka, nejvýznamnější psychologické objevy 20. století. Praha, 2008. Dokořán, Argo. ISBN 978-80-7203-985-2
Morton Hunt: Dějiny psychologie. Praha, 2000. Portál. ISBN 80-7367-175-1

Edmund Husserl

Edmund Husserl (1859-1938) navazuje na Brentanovu myšlenku intencionality (vědomí je vždy vědomím něčeho, vědomí se vždy k něčemu vztahuje). Dále navazuje na Descartovu skepsi o existenci všeho (o všem můžeme pochybovat, kromě pochybování samého, tedy je tu vždy ten, kdo pochybuje a jedině jeho existence je nezpochybnitelná, je jedinou jistotou, kterou máme. – „Myslím, tedy jsem.“)

Husserlova metoda se nazývá jako „uzávorkování“. Co to znamená? Znamená to, že chceme-li něco poznat, musíme se vzdát „přirozeného postoje“. Přirozený postoj znamená věřit v absolutní, na nás nezávislou existenci světa či reality. Husserl však tvrdí, že chceme-li něco poznat do hloubky, musíme „uzávorkovat“ celý svět (jakoby nebyl, neboť jeho existenci v absolutním smyslu není možné prokázat; je pouhou vírou – uzavíráme tedy spíše naši „představu světa“) a zaměřit se bez předsudků a víry na samotný fenomén, který zkoumáme. (Fenomenologie říká „K věcem samým“ = Jděme k podstatě fenoménu). Tím nám zůstanou dva pomyslné konce jedné osy: subjekt a fenomén aktualizující se právě v tomto vědomí. Husserl předpokládá existenci „transcendentního já“ (jakési zrcadlo), které je nad subjektem i fenoménem a díky němuž je možné jakékoliv poznání. Fenomény Husserl dělí na vnější (věci) a vnitřní (psychologické procesy, obsahy vědomí). Oproti Kantovi tvrdí, že neexistují věci „o sobě“, ale pouhé fenomény, které se proměňují s tím, jakému vědomí se jeví. (Tentýž rukopis se ve vědomí každého grafologa konstituuje jako odlišný fenomén; tentýž film je jiným fenoménem ve vědomí toho kterého člověka ).

Toto pojetí se stalo terčem kritiky, neboť (především na půdě psychologie) dochází k tomu, že pokud se snažím pozorovat nějaký obsah vědomí, tento samotný obsah vědomí se mým pozorováním proměňuje (pozoruji-li svůj vztek, tento vztek se tím může zklidnit), takže se nedá říci, že touto cestou dosahuji nějakého poznání v absolutním smyslu. (Toto sebepozorování – psychologická metoda některých škol - se nazývá introspekce). Nicméně – a to je ten paradox – jiný přístup ke zkoumání některých psychických fenoménů nemáme.

V důsledku tedy spočívá Husserlův přínos pro psychologii a jiné vědní obory v tom, že si vědci stále zřetelněji uvědomují, že na výsledek nějakého experimentu má vždy vliv vědomí, které tento experiment provádí. Zhruba od 70.let 20. století dochází na půdě humanitních věd (ale i v kvantové fyzice!) k tomu, že se bere v potaz existence vědomí subjektu, které bezprostředně ovlivňuje výsledek zkoumání. (Na výsledek dotazníků může mít vliv např. chování člověka, který dotazník předkládá). Vědci tedy pozvolna opouštějí zastaralé (pozitivistické) paradigma o absolutním a naprosto objektivním poznání „všeho“, které je zcela nezávislé na subjektu. Subjektivita je čím dál tím více brána v potaz, což otevírá světu psychologického zkoumání nové horizonty. Dogmata o čisté objektivitě psychologického poznání postupně „padají“.


„Žádný problém nemůže být vyřešen tím stejným vědomím, které jej způsobilo.“ (Albert Einstein)

Jako fenomenologický výzkum se v psychologii označuje zkoumání, v němž nepředpojatě, bez předchozích postojů a tradičních cest (ty vlastně „uzávorkujeme“) otevíráme cestu k nějakému novému (dosud nepoznanému) fenoménu, přičemž bereme v potaz experimentátorovo subjektivní zaujetí a počítáme s tím (může výsledek zkoumání obohatit, pokud jeho vliv připustíme a přiznáme). V důsledku tento přístup umožňuje použití tzv. kvalitativních metod (mezi ně patří i diagnostické metody jako rozhovor, Rorschachův test či grafologie.)

Martin Heidegger

Přístup Martina Heideggera (1889-1976) je opačný než Husserlův (Heidegger byl Husserlovým žákem). Zatímco Husserlův přístup je transcendentálně-metafyzický („shora dolů“), Heideggerův přístup vychází z každodenní lidské zkušenosti našeho žití („zdola nahoru“). Ptá se, co máme všichni lidé společného, co je základním charakterem naší existence z optiky každodennosti. Heidegger tak bývá řazen jak mezi fenomenology, tak mezi existencialisty (J. P. Sartre, A. Camus).

Jeho nejslavnějším dílem je Bytí a čas (1927). Lidské bytí rozprostraněné v prostoru a času nazývá „pobyt“ (dasein). Pobyt není anonymním bytím ve „vzduchoprázdnu“, je vždy „bytím-tu“, bytím (bez výběru) „vrženým“ do časoprostoru. Je charakterizováno „svojskostí“ – na rozdíl od ostatních věcí, je lidské bytí vždy moje bytí, bytí vztažené k sobě samému. Tento vztah k sobě samému je podmínkou naší autenticity. Heidegger však konstatuje, že lidé mají tendenci vzdalovat se od svého původního bytí směrem k rozptýlení se ve věcech kolem (ex-stase, pobyt mimo sebe sama), kterýžto proces nazývá "upadání". Upadáním rozumí to, že se původně svojské (originální, autentické bytí) začíná připodobňovat věcem (nežijeme svůj život, jen se vyskytujeme, dnes bychom řekli „vegetujeme“). Tento modus Heidegger nazývá „ono se“. Člověk si například neříká „já umírám“, ale „ono se umírá“. Tímto zakrýváním si (očividného faktu), člověk přechází z modu „já jsem“ do modu „ono se“. Naopak právě připuštění faktu existence vlastní smrti Heidegger vnímá jakožto základní podmínku naší autenticity. Proč? Protože zatímco veškeré věci v tomto životě máme „vypůjčené“ (nikdy nejsou doopravdy naše), jedině smrt je naše v pravém slova smyslu. Jen moje smrt, je jediné, co doopravdy mám, a o tuto možnost mě nemůže nic a nikdo na tomto světě připravit. Právě proto je akceptace smrti základní podmínkou autentického života. Akceptované vědomí smrti nás svým způsobem „vyprošťuje“ z nesvobody příslušnosti k čemukoliv dalšímu: obnažuje naše bytí do jeho čirosti; vede nás k přehodnocení našich životních hodnot a volbě toho, co považujeme za skutečně opravdové (zatímco zakrývání si smrti vede k „upadání“, povrchnosti, roztříštěnosti).

Dále je náš „pobyt“ charakterizován starostí, čímž Heidegger nemyslí „chmury“, ale fakt, že se musíme každodenně starat o své přežití (ob-starávat se). K tomu se váže to, že základním pocitem či laděním naší existence je podle Heidegger úzkost (ostatní pocity se proměňují, ale úzkost zůstává). Ve chvílích, kdy se nenalézáme v rozptýlenosti věcí kolem nás, si tuto úzkost uvědomujeme zvlášť zřetelně.

Z modu „upadání se“ nás však volá instituce svědomí, které k nám promlouvá právě „mlčením“. Toto svědomí nás „mlčením“ volá zpátky k sobě, k „obrácení se“ k našemu bytí samému, které je svým způsobem „prázdnotou“. (Bytí je prázdnota). Ti, kdo žijí v „nezakrytosti“ (bez sebeklamů), zpět ve „světle vlastního bytí“, se pak stávají jakýmsi autentickým hlasem svědomí pro všechny ostatní. Dá se říci, že Heidegger ve svém filozofickém přístupu (lze ho považovat za nejpronikavějšího myslitele 20. století, který bude možná pochopen až ve století 21.) došel až na samotný práh myšlení, odkud se otevírá horizont něčeho, co není již možné zachytit slovy a myšlením a k čemu se mohu např. vztahovat náboženské přístupy jako jsou buddhismus nebo zen.

„Pobyt“ se (v každém přítomném okamžiku) vyznačuje třemi složkami: porozuměním, řečí a naladěním, které není možné separovat (jsou provázány v jednotném trsu.) Každý člověk vždy nějak rozumí svému životu (minimálně procesu ob-starávání se), k čemuž mu slouží orientace skrze jazyk a skrze vnímání vlastního prožívání (naladění). Naladění ovlivňuje porozumění, porozumění ovlivňuje jazyk, jazyk ovlivňuje naladění atd. – nelze to oddělit.

Heidegger mj. rozlišuje pojem řeč a řeči. Řeč slouží k poznání pravdy (např. upřímný dialog mezi blízkými lidmi), zatímco řeči slouží k „papouškování“ („drbání“) a jsou známkou neautenticity („ono se“). K řeči, která přináší porozumění, lze řadit i poezii. Heidegger dokonce v poezii spatřuje svým způsobem „původní jazyk lidstva“ (porozumění skrze poezii reflektuje porozumění, řeč, naladění i „svojskost“ subjektu), zatímco každodenní změť slov (většinu toho, co kdy řekneme), sloužících k praktickému a „trhovskému“ uvažování, považuje právě za „řeči“.


Daseinanalýza (existenciální psychologie)

Ve světě psychologie Heideggerova filozofie vyústila v Daseinanalýzu (Ludwig Binswanger, Medard Boss, Gion Condrau). Tento přístup nepracuje s objektivními vědeckými fakty, ale vykládá prožitky v kontextu toho, jak každý člověk svému životu sám rozumí, jak si je sám (svým vlastním jazykem) vykládá (a co si před sebou zakrývá). Hlavní metodou daseinanalýzy je fenomenologický rozhovor, hledání smyslu vlastních potíží (co se nám např. události snaží „říct, jak je možno je interpretovat) a výklad snů. Pracuje se s tématy úzkosti a viny, přičemž vina není chápana jako něco „patologického“, je naopak chápána ve smyslu toho, co člověk dluží autenticitě svého bytí. (Úzkost není něco, na co je vždy žádoucí vzít si pilulku či „dát si panáka“).