Edmund Husserl

Edmund Husserl (1859-1938) navazuje na Brentanovu myšlenku intencionality (vědomí je vždy vědomím něčeho, vědomí se vždy k něčemu vztahuje). Dále navazuje na Descartovu skepsi o existenci všeho (o všem můžeme pochybovat, kromě pochybování samého, tedy je tu vždy ten, kdo pochybuje a jedině jeho existence je nezpochybnitelná, je jedinou jistotou, kterou máme. – „Myslím, tedy jsem.“)

Husserlova metoda se nazývá jako „uzávorkování“. Co to znamená? Znamená to, že chceme-li něco poznat, musíme se vzdát „přirozeného postoje“. Přirozený postoj znamená věřit v absolutní, na nás nezávislou existenci světa či reality. Husserl však tvrdí, že chceme-li něco poznat do hloubky, musíme „uzávorkovat“ celý svět (jakoby nebyl, neboť jeho existenci v absolutním smyslu není možné prokázat; je pouhou vírou – uzavíráme tedy spíše naši „představu světa“) a zaměřit se bez předsudků a víry na samotný fenomén, který zkoumáme. (Fenomenologie říká „K věcem samým“ = Jděme k podstatě fenoménu). Tím nám zůstanou dva pomyslné konce jedné osy: subjekt a fenomén aktualizující se právě v tomto vědomí. Husserl předpokládá existenci „transcendentního já“ (jakési zrcadlo), které je nad subjektem i fenoménem a díky němuž je možné jakékoliv poznání. Fenomény Husserl dělí na vnější (věci) a vnitřní (psychologické procesy, obsahy vědomí). Oproti Kantovi tvrdí, že neexistují věci „o sobě“, ale pouhé fenomény, které se proměňují s tím, jakému vědomí se jeví. (Tentýž rukopis se ve vědomí každého grafologa konstituuje jako odlišný fenomén; tentýž film je jiným fenoménem ve vědomí toho kterého člověka ).

Toto pojetí se stalo terčem kritiky, neboť (především na půdě psychologie) dochází k tomu, že pokud se snažím pozorovat nějaký obsah vědomí, tento samotný obsah vědomí se mým pozorováním proměňuje (pozoruji-li svůj vztek, tento vztek se tím může zklidnit), takže se nedá říci, že touto cestou dosahuji nějakého poznání v absolutním smyslu. (Toto sebepozorování – psychologická metoda některých škol - se nazývá introspekce). Nicméně – a to je ten paradox – jiný přístup ke zkoumání některých psychických fenoménů nemáme.

V důsledku tedy spočívá Husserlův přínos pro psychologii a jiné vědní obory v tom, že si vědci stále zřetelněji uvědomují, že na výsledek nějakého experimentu má vždy vliv vědomí, které tento experiment provádí. Zhruba od 70.let 20. století dochází na půdě humanitních věd (ale i v kvantové fyzice!) k tomu, že se bere v potaz existence vědomí subjektu, které bezprostředně ovlivňuje výsledek zkoumání. (Na výsledek dotazníků může mít vliv např. chování člověka, který dotazník předkládá). Vědci tedy pozvolna opouštějí zastaralé (pozitivistické) paradigma o absolutním a naprosto objektivním poznání „všeho“, které je zcela nezávislé na subjektu. Subjektivita je čím dál tím více brána v potaz, což otevírá světu psychologického zkoumání nové horizonty. Dogmata o čisté objektivitě psychologického poznání postupně „padají“.

„Žádný problém nemůže být vyřešen tím stejným vědomím, které jej způsobilo.“ (Albert Einstein)

Jako fenomenologický výzkum se v psychologii označuje zkoumání, v němž nepředpojatě, bez předchozích postojů a tradičních cest (ty vlastně „uzávorkujeme“) otevíráme cestu k nějakému novému (dosud nepoznanému) fenoménu, přičemž bereme v potaz experimentátorovo subjektivní zaujetí a počítáme s tím (může výsledek zkoumání obohatit, pokud jeho vliv připustíme a přiznáme). V důsledku tento přístup umožňuje použití tzv. kvalitativních metod (mezi ně patří i diagnostické metody jako rozhovor, Rorschachův test či grafologie.)