Janine Chasseguetová - Smirgelová se v knize Kreativita a perverze zamýšlí nad tím, zda může psychoanalýza přispět k pochopení vzorců chování, které se už netýkají jednotlivce, ale dynamiky celé skupiny nebo masy.
Esej začíná vylíčením děje českého filmu Spalovač mrtvol, jehož hlavním hrdinou je pan Kopfrfingl (Rudolf Hrušínský), perverzní jedinec, jehož záliba v "čistotě" a "kráse" (kýči) se snoubí s přáním vše stvořené navrátit (spálením v krematoriu) do stavu prapůvodní mystické jednoty (nirvány). Je to "mystik". Nevěří, že existuje smrt a zánik. Vše je pouhá proměna forem. Smrt je pro něho blažený a vytoužený okamžik, v němž se duše konečně zbaví všeho nečistého - tj. těla. Pokud zabíjí (zbavuje se členů své rodiny s "nečistou" krví) a spaluje, domnívá se, že očišťuje, že slouží vznešenému cíli a ideálu nacistickému i buddhistickému. Touží, stejně jako Markýz de Sade, zbavit všechny formy jejich určitého, svébytného tvaru, osobitosti (v tomto případě spálením), aby dosáhl homogenní fekální masy, v níž je původní a nedokonalá identita (forma) rozpuštěna. Dá-li se v nejvyšším uspokojení do služeb nacismu, dává se tím, dle své víry, do služeb dobra. "Nesmíme totiž zapomínat, že všechny ideologie vždycky prezentují své spojení s dobrem," připomíná Chasseguetová - Smirgelová.
Proč je estetika třetí říše tak působivá? A jak s tím souvisí narcismus?
Než dítě přijde na svět, nerozlišuje ještě já a svět, sebe a matku. Žije ve stavu jednoty. Tento stav zakouší jako omnipotentní (všemocnou) jednotu já-matka-svět. Do tohoto rajského stavu však záhy po narození a v průběhu jeho dalšího vývoje cosi vpadne. Nevyhnutelně přijde cosi, co totu jednotu rozlomí. Přijdou okamžiky, kdy dítě zjistí, že není všemocné. Přeje si matčinu blízkost, a matka nepřichází. Jakto? Předtím vždycky přišla. Dítě zjistí, že tu stojí cosi, co vzdoruje jeho přáním a fantaziím o jejich okamžitém naplnení. Co je to? Nejprve je to sama realita. Matka prostě někdy přání vyplní, jindy ne. Dítě zjišťuje, že nemá vše pod kontrolou. Stěží má pod kontrolou své vlastní tělo. A to, co nemá pod kontrolou, je právě realita. (Freudův princip reality).
Později se přidají zákazy, varování a hrozby, jakési směrnice ze strany matky (a posléze především otce), co smí a nesmí, co je dovolené a co je zakázané. Dítě s hrůzou zjišťuje, že není všemocné, že ne všechny jeho tužby jsou splnitelné, že jeho touha po uspokojení (id) naráží čím dál častěji na nejrůznější překážky (vnější realitu). Strukturu těchto překážek si internalizuje (zvnitřní) jakožto superego, hlas svědomí, vnitřní hlas rodičů a jimi předávaných morálních norem. Ty se nejběžněji projevují jako pocity viny. Od té doby se v něm tyto složky nepřestanou hádat. Od té doby, až do smrti, se bude každou vteřinu svého života potýkat s hlasem, který mu bude říkat "vstaň, musíš do práce" (superego) - a hlasem, který mu bude říkat "ještě si přispi" (id). Bude volit mezi hlasem, který bude mít chuť na dortíčky - a hlasem, který bude chtít držet linii. Bude muset volit mezi sexem - a morálkou, mezi hlasem lásky - a povinnosti. Tím, kdo mezi těmito hlasy bude volit, bude samo "jáství" neboli ego. Už nikdy neokusí sladký stav jednoty bez rozhodování, kdy se cítilo všemocné, bezpečné, neohrožené a naprosto celistvé, dokonalé. Od té doby je cosi v něm rozlomeno.
Přesto však cosi zůstává. Je to vzpomínka. Vzpomínka na onen dokonalý, blažený stav nerozlomeného já. V psychoanalýze se nazývá já ideál.
Tento ideál nepřestane do konce svých dní hledat. Bude ho hledat ve "věčném přátelství" jako Pavel a Ludva z Chaty v jezerní kotlině a všichni dobří hoši z Foglarovek. Bude ho hledat sám v sobě v podobě narcismu, kdy své poraněné "já" začne identifikovat s já ideálem, čímž se jakoby zahojí (ke škodě jakéhokoli jiného "já v jeho okolí). Bude ono dokonalé ideál-jáství hledat (skrze projekci) v homosexuální lásce (kterýžto objekt je "já" nejpodobnější). Bude ho hledat (skze projekci) v heterosexuální, romantické lásce (ona/on je "mým pravým já"). Bude ho hledat v ikonách umělců a celebrit vyznačujících se fascinující "dokonalostí" (pokud možno v té oblasti, v níž se sami cítíme nedostateční, aby jizva byla zacelena; navíc tyto ikony by měly být pokud možno co nejandrogynnější, aby mohly přijmout dívčí i chlapecké, hetero- i homo- sexuální projekce našeho já-ideálu). Bude o tomto splynutí něm snít, bude po něm toužit, zoufale, s nadějí, navěky.
Avšak v okamžiku, když se zamiluje (setká se s fascinující projekcí já-ideálu), vše se najednou začne jevit v jiném světle. Ráj je na okamžik nalezen. Hlas povinnosti, toho co by se mělo nebo nemělo, je konečně "odejit". Já splývá s ideálem já, jako dítě v matčině náručí, nerušeno hlasem reality (superega, otce). Brány ráje se na chvíli otevřely. Za chvíli se zase zavřou, avšak my se k těmto okamžikům budeme ve vzpomínkách stále vracet, neboť v těchto chvílích jsme se cítili úplní, čistí, dokonalí.
Stejně dočasnou iluzi nám může nabídnout reklama, která bude vytvořena tak, aby přijmula projekci já ideálu většího vzorku populace. V tu chvíli si myslíme, že platíme za výrobek, který si kupujeme, ve skutečnosti, ale platíme za chvilkový příslib dokonalosti našeho vlastního já. Nejíme jogurt, protože nám chutná. Ale protože věříme, že když se onen jogurt dotkne našeho jazyka a smyslů, pocítíme znovu stav já-ideálu, nerozlomené jednoty s naší matkou, do níž dosud nepronikl stín reality ani pocitů viny. Toto je univerzální kód reklamy.
Zatímco naše svědomí (superego) nás tlačí k (mnohdy bolestnému) vývoji tváří v tvář realitě, který, když získáme, nám nikdo vzít nemůže - iluzorní splynutí "já" a já-ideálu se musí zákonitě jednoho dne zase rozplynout. A ona "růžově přelepená" jizva v našem já - se jednoho dne zase otevře. (Po té, co nás ten, koho jsme milovali, "zradí"). Co je opravdové, obstojí ve zkoušce času. Co je iluzorní, rozplyne se.
Existuje však ještě jiná šance. Jednotlivec se může stát součástí nějaké větší skupiny (Freud říká "ve skupině mizí u jedince pojem nemožnosti"), v jejíž čele bude stát charismatický vůdce, který bude schopen přijmout projekce našeho já-ideálu. K tomu jsou nutné především sliby, ideály, krajina lákavých iluzí. Musí nám slíbovat cosi snového, nad-reálného, čím je jakoby sám obklopen a prodchnut, protože tomu věří. Vůdce slíbí ráj bez práce, snadný a lehký skok ze zoufalého stavu rozlomeného jáství do krajiny, kde vše je možné. Můžeme si sem dosadit Adolfa Hitlera, Aštara Šerana, ale i jakéhokoli New Age duchovního gurua, který žádá málo a slibuje hodně.
Je pro nás vůdce náhražkou otce? Nikoliv, odpovídá Chasseguetová - Smirgelová. "Vůdce totiž není náhražkou otce, naopak: je to člověk, který slibuje příchod světa bez jakéhokoli otce a zároveň spojení se všemohoucí matkou, s tou, která tu byla před rozpadem primární fúze, nebo dokonce tou, která tu byla ještě před zrozením," říká Chasseguetová - Smirgelová a dokonce přirovnává vůdce "k perverzní matce, která vnukne svému synovi víru, že není třeba čekat a dospět, chce-li zaujmout roli otce a chopit se své matky." Spojení vůdce a euforicky naladěné skupiny je synergické a explozivní. Smirgelová cituje Freudovu myšlenku: "Skupina nesnese žádný odklad či zdržení mezi svou touhou a naplněním toho, po čem touží."
Erich Fromm charakterizuje Adolfa Hitlera jako typicky narcistní osobnost, přičemž tento narcismus dává do souvislosti s krajně shovívavým a příliš milujícím, ochranitelským přístupem matky (vůči ní však Hitler zaujímal chladný a neosobní postoj jako k něčemu samozřejmému) a s přísným, tvrdým (avšak nikoli despotickým nebo sadistickým) přístupem otce, jehož nabádání, aby se vzdal svého bohémského (rádoby uměleckého) stylu života, nechtěl Hitler přijmout. Hitler byl chráněn bublinou narcistních fantazií, kudy vědomí reality nemělo šanci proniknout. Pokud nebyl přijat ani po druhé na akademii umění, znamenalo to prostě, že "nepochopili jeho génia". Nechtěl si připustit, že je jen průměrným malířem, který by si celý život musel živit obkreslováním fotografií. Narcisova grandiózní a fantastická představa o jeho "já" jej chrání před zklamáním z vnějšího světa a faktem, že v hloubi duše sebou samým (svým skutečným "já") vlastně pohrdá. Jako každý Narcis si v sobě nese nezhojené a bolestivé zranění sebeúcty, lásky k sobě samému. V hloubi duše ví, že neobstál, že je nicotný. Pohrdá sebou. To si ovšem není schopen připustit. Namísto aby pokorně přijal skutečnost o sobě samém a podle ní změnil své životní postoje (vykročil jiným směrem, třeba ke studiu architektury, k níž si vždy zachoval vřelý vztah), vytvoří si obranu v podobě velikášské fantazie - a raději změní celý svět tak, aby odpovídal jeho destruktivní, sadistické fantazii. Stane v čele fanaticky rozběsněných mas, které potvrdí jeho fantazii grandiózního "já". Stejnou iluzi vyvolenosti (jako číši sladkého jedu) nabídne německému národu.
Salvador Dalí vnímal Hitlera jako "masochistu, posedlého utkvělou myšlenkou začít válku a hrdinsky ji prohrát." Podle Ericha Fromma byl Hitler ztělesněním "narcistického nekrofila". Toužil zničit, vyhladit celý svět (nakonec včetně vlastního národa, nikdy nelitoval žádných ztrát a životech, jeho láska k národu byla jen řečnickým obratem). Možná, že má Dalí ve svých žertovných výrocích pravdu, že Hitler podvědomě, na dně své duše, toužil především zničit a ponížit sebe sama, protože sám sebou, svým skutečným já, pohrdal. K smrti sebe sama, se sadomasochistickou vášní, nenáviděl. Proto se masochisticky vrhal k nohám žen z vyšších kruhů, k nimž plaše vzhlížel, a toužil být mrskán a ponižován, což ho sexuálně vzrušovalo. (Anebo naopak sadisticky ponižoval a ničil odlišné typy žen jako byla Eva Braunová.) Totální válečná anihilace byla jediná možnost, jak uskutečnit svůj nejniternější pocit sebeopovržení/destruktivity v megalomanském stylu. Vše nebo nic.
Hluboko v nevědomí je v perverzním jedinci vše naopak. Pokud byl Hitler vegetariánem, kompenzoval tím svou podvědomou sadistickou nekrofilii, říká Fromm. Možná proto měl neustále výraz, jakoby "čichal něco zkaženého". Jeho úsměv byl vždy spíše úsklebkem. Při jeho nekonečných monolozích v salonku po obědě neusínali nudou jen hosté, avšak někdy i on sám, přičemž hosté si pak vždycky úlevně oddychli a v tichém hovoru čekali, dokud se vůdce neprobudil, vzpomíná jeho dvorní architekt Albert Speer.
Albert Speer měl z Hitlera v některých okamžicích, když se spolu skláněli nad architektonickými plánky nových měst Říše, pocit, jakoby ani on sám v naplnění těchto snů nevěřil. Architektura byla jediné, co skutečně zajímalo Hitlerovo opravdové já; jedině v těchto okamžicích byl lidský, nebyl povýšený, ani se nepřetvařoval; choval se učenlivě a pokorně, jako student; doslova hltal poznámky o architektuře. Tento Speerův dojem potvrzuje Dalího pohled na Hitlera jako na masochistického zoufalce. Hitler podvědomě chtěl být zničen a ponížen.
"Chceš věneček nebo rakvičku?" "Obojí, tatínku." "Dej si jen rakvičku, nejedl bys."
O pár minut později pošle pan Kopfrfingl svého synka tupým úderem tyče do nirvány.
Esej začíná vylíčením děje českého filmu Spalovač mrtvol, jehož hlavním hrdinou je pan Kopfrfingl (Rudolf Hrušínský), perverzní jedinec, jehož záliba v "čistotě" a "kráse" (kýči) se snoubí s přáním vše stvořené navrátit (spálením v krematoriu) do stavu prapůvodní mystické jednoty (nirvány). Je to "mystik". Nevěří, že existuje smrt a zánik. Vše je pouhá proměna forem. Smrt je pro něho blažený a vytoužený okamžik, v němž se duše konečně zbaví všeho nečistého - tj. těla. Pokud zabíjí (zbavuje se členů své rodiny s "nečistou" krví) a spaluje, domnívá se, že očišťuje, že slouží vznešenému cíli a ideálu nacistickému i buddhistickému. Touží, stejně jako Markýz de Sade, zbavit všechny formy jejich určitého, svébytného tvaru, osobitosti (v tomto případě spálením), aby dosáhl homogenní fekální masy, v níž je původní a nedokonalá identita (forma) rozpuštěna. Dá-li se v nejvyšším uspokojení do služeb nacismu, dává se tím, dle své víry, do služeb dobra. "Nesmíme totiž zapomínat, že všechny ideologie vždycky prezentují své spojení s dobrem," připomíná Chasseguetová - Smirgelová.
Proč je estetika třetí říše tak působivá? A jak s tím souvisí narcismus?
Než dítě přijde na svět, nerozlišuje ještě já a svět, sebe a matku. Žije ve stavu jednoty. Tento stav zakouší jako omnipotentní (všemocnou) jednotu já-matka-svět. Do tohoto rajského stavu však záhy po narození a v průběhu jeho dalšího vývoje cosi vpadne. Nevyhnutelně přijde cosi, co totu jednotu rozlomí. Přijdou okamžiky, kdy dítě zjistí, že není všemocné. Přeje si matčinu blízkost, a matka nepřichází. Jakto? Předtím vždycky přišla. Dítě zjistí, že tu stojí cosi, co vzdoruje jeho přáním a fantaziím o jejich okamžitém naplnení. Co je to? Nejprve je to sama realita. Matka prostě někdy přání vyplní, jindy ne. Dítě zjišťuje, že nemá vše pod kontrolou. Stěží má pod kontrolou své vlastní tělo. A to, co nemá pod kontrolou, je právě realita. (Freudův princip reality).
Později se přidají zákazy, varování a hrozby, jakési směrnice ze strany matky (a posléze především otce), co smí a nesmí, co je dovolené a co je zakázané. Dítě s hrůzou zjišťuje, že není všemocné, že ne všechny jeho tužby jsou splnitelné, že jeho touha po uspokojení (id) naráží čím dál častěji na nejrůznější překážky (vnější realitu). Strukturu těchto překážek si internalizuje (zvnitřní) jakožto superego, hlas svědomí, vnitřní hlas rodičů a jimi předávaných morálních norem. Ty se nejběžněji projevují jako pocity viny. Od té doby se v něm tyto složky nepřestanou hádat. Od té doby, až do smrti, se bude každou vteřinu svého života potýkat s hlasem, který mu bude říkat "vstaň, musíš do práce" (superego) - a hlasem, který mu bude říkat "ještě si přispi" (id). Bude volit mezi hlasem, který bude mít chuť na dortíčky - a hlasem, který bude chtít držet linii. Bude muset volit mezi sexem - a morálkou, mezi hlasem lásky - a povinnosti. Tím, kdo mezi těmito hlasy bude volit, bude samo "jáství" neboli ego. Už nikdy neokusí sladký stav jednoty bez rozhodování, kdy se cítilo všemocné, bezpečné, neohrožené a naprosto celistvé, dokonalé. Od té doby je cosi v něm rozlomeno.
Přesto však cosi zůstává. Je to vzpomínka. Vzpomínka na onen dokonalý, blažený stav nerozlomeného já. V psychoanalýze se nazývá já ideál.
Tento ideál nepřestane do konce svých dní hledat. Bude ho hledat ve "věčném přátelství" jako Pavel a Ludva z Chaty v jezerní kotlině a všichni dobří hoši z Foglarovek. Bude ho hledat sám v sobě v podobě narcismu, kdy své poraněné "já" začne identifikovat s já ideálem, čímž se jakoby zahojí (ke škodě jakéhokoli jiného "já v jeho okolí). Bude ono dokonalé ideál-jáství hledat (skrze projekci) v homosexuální lásce (kterýžto objekt je "já" nejpodobnější). Bude ho hledat (skze projekci) v heterosexuální, romantické lásce (ona/on je "mým pravým já"). Bude ho hledat v ikonách umělců a celebrit vyznačujících se fascinující "dokonalostí" (pokud možno v té oblasti, v níž se sami cítíme nedostateční, aby jizva byla zacelena; navíc tyto ikony by měly být pokud možno co nejandrogynnější, aby mohly přijmout dívčí i chlapecké, hetero- i homo- sexuální projekce našeho já-ideálu). Bude o tomto splynutí něm snít, bude po něm toužit, zoufale, s nadějí, navěky.
Avšak v okamžiku, když se zamiluje (setká se s fascinující projekcí já-ideálu), vše se najednou začne jevit v jiném světle. Ráj je na okamžik nalezen. Hlas povinnosti, toho co by se mělo nebo nemělo, je konečně "odejit". Já splývá s ideálem já, jako dítě v matčině náručí, nerušeno hlasem reality (superega, otce). Brány ráje se na chvíli otevřely. Za chvíli se zase zavřou, avšak my se k těmto okamžikům budeme ve vzpomínkách stále vracet, neboť v těchto chvílích jsme se cítili úplní, čistí, dokonalí.
Stejně dočasnou iluzi nám může nabídnout reklama, která bude vytvořena tak, aby přijmula projekci já ideálu většího vzorku populace. V tu chvíli si myslíme, že platíme za výrobek, který si kupujeme, ve skutečnosti, ale platíme za chvilkový příslib dokonalosti našeho vlastního já. Nejíme jogurt, protože nám chutná. Ale protože věříme, že když se onen jogurt dotkne našeho jazyka a smyslů, pocítíme znovu stav já-ideálu, nerozlomené jednoty s naší matkou, do níž dosud nepronikl stín reality ani pocitů viny. Toto je univerzální kód reklamy.
Aneta Langerová vzpomínku na tento stav ztvárnila ve známé písni "Voda živá":
Když končí se den a usne má zem, nevnímám čas
Vrací se zpět můj niterní svět snad probudí nás
Zdá se nezbylo nic, jenže čím dál tím víc ...
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Uvnitř odpočívá
Čistá a důvěřivá
Ve mně navždy zůstává
Tvoje voda živá
Tiše odplouvá
Čistá a důvěřivá
Existuje však ještě jiná šance. Jednotlivec se může stát součástí nějaké větší skupiny (Freud říká "ve skupině mizí u jedince pojem nemožnosti"), v jejíž čele bude stát charismatický vůdce, který bude schopen přijmout projekce našeho já-ideálu. K tomu jsou nutné především sliby, ideály, krajina lákavých iluzí. Musí nám slíbovat cosi snového, nad-reálného, čím je jakoby sám obklopen a prodchnut, protože tomu věří. Vůdce slíbí ráj bez práce, snadný a lehký skok ze zoufalého stavu rozlomeného jáství do krajiny, kde vše je možné. Můžeme si sem dosadit Adolfa Hitlera, Aštara Šerana, ale i jakéhokoli New Age duchovního gurua, který žádá málo a slibuje hodně.
Je pro nás vůdce náhražkou otce? Nikoliv, odpovídá Chasseguetová - Smirgelová. "Vůdce totiž není náhražkou otce, naopak: je to člověk, který slibuje příchod světa bez jakéhokoli otce a zároveň spojení se všemohoucí matkou, s tou, která tu byla před rozpadem primární fúze, nebo dokonce tou, která tu byla ještě před zrozením," říká Chasseguetová - Smirgelová a dokonce přirovnává vůdce "k perverzní matce, která vnukne svému synovi víru, že není třeba čekat a dospět, chce-li zaujmout roli otce a chopit se své matky." Spojení vůdce a euforicky naladěné skupiny je synergické a explozivní. Smirgelová cituje Freudovu myšlenku: "Skupina nesnese žádný odklad či zdržení mezi svou touhou a naplněním toho, po čem touží."
Erich Fromm charakterizuje Adolfa Hitlera jako typicky narcistní osobnost, přičemž tento narcismus dává do souvislosti s krajně shovívavým a příliš milujícím, ochranitelským přístupem matky (vůči ní však Hitler zaujímal chladný a neosobní postoj jako k něčemu samozřejmému) a s přísným, tvrdým (avšak nikoli despotickým nebo sadistickým) přístupem otce, jehož nabádání, aby se vzdal svého bohémského (rádoby uměleckého) stylu života, nechtěl Hitler přijmout. Hitler byl chráněn bublinou narcistních fantazií, kudy vědomí reality nemělo šanci proniknout. Pokud nebyl přijat ani po druhé na akademii umění, znamenalo to prostě, že "nepochopili jeho génia". Nechtěl si připustit, že je jen průměrným malířem, který by si celý život musel živit obkreslováním fotografií. Narcisova grandiózní a fantastická představa o jeho "já" jej chrání před zklamáním z vnějšího světa a faktem, že v hloubi duše sebou samým (svým skutečným "já") vlastně pohrdá. Jako každý Narcis si v sobě nese nezhojené a bolestivé zranění sebeúcty, lásky k sobě samému. V hloubi duše ví, že neobstál, že je nicotný. Pohrdá sebou. To si ovšem není schopen připustit. Namísto aby pokorně přijal skutečnost o sobě samém a podle ní změnil své životní postoje (vykročil jiným směrem, třeba ke studiu architektury, k níž si vždy zachoval vřelý vztah), vytvoří si obranu v podobě velikášské fantazie - a raději změní celý svět tak, aby odpovídal jeho destruktivní, sadistické fantazii. Stane v čele fanaticky rozběsněných mas, které potvrdí jeho fantazii grandiózního "já". Stejnou iluzi vyvolenosti (jako číši sladkého jedu) nabídne německému národu.
Salvador Dalí vnímal Hitlera jako "masochistu, posedlého utkvělou myšlenkou začít válku a hrdinsky ji prohrát." Podle Ericha Fromma byl Hitler ztělesněním "narcistického nekrofila". Toužil zničit, vyhladit celý svět (nakonec včetně vlastního národa, nikdy nelitoval žádných ztrát a životech, jeho láska k národu byla jen řečnickým obratem). Možná, že má Dalí ve svých žertovných výrocích pravdu, že Hitler podvědomě, na dně své duše, toužil především zničit a ponížit sebe sama, protože sám sebou, svým skutečným já, pohrdal. K smrti sebe sama, se sadomasochistickou vášní, nenáviděl. Proto se masochisticky vrhal k nohám žen z vyšších kruhů, k nimž plaše vzhlížel, a toužil být mrskán a ponižován, což ho sexuálně vzrušovalo. (Anebo naopak sadisticky ponižoval a ničil odlišné typy žen jako byla Eva Braunová.) Totální válečná anihilace byla jediná možnost, jak uskutečnit svůj nejniternější pocit sebeopovržení/destruktivity v megalomanském stylu. Vše nebo nic.
Hluboko v nevědomí je v perverzním jedinci vše naopak. Pokud byl Hitler vegetariánem, kompenzoval tím svou podvědomou sadistickou nekrofilii, říká Fromm. Možná proto měl neustále výraz, jakoby "čichal něco zkaženého". Jeho úsměv byl vždy spíše úsklebkem. Při jeho nekonečných monolozích v salonku po obědě neusínali nudou jen hosté, avšak někdy i on sám, přičemž hosté si pak vždycky úlevně oddychli a v tichém hovoru čekali, dokud se vůdce neprobudil, vzpomíná jeho dvorní architekt Albert Speer.
Albert Speer měl z Hitlera v některých okamžicích, když se spolu skláněli nad architektonickými plánky nových měst Říše, pocit, jakoby ani on sám v naplnění těchto snů nevěřil. Architektura byla jediné, co skutečně zajímalo Hitlerovo opravdové já; jedině v těchto okamžicích byl lidský, nebyl povýšený, ani se nepřetvařoval; choval se učenlivě a pokorně, jako student; doslova hltal poznámky o architektuře. Tento Speerův dojem potvrzuje Dalího pohled na Hitlera jako na masochistického zoufalce. Hitler podvědomě chtěl být zničen a ponížen.
Ve své narcistické fantazii se však Hitler cítil vyvolený a touto zvrácenou vizí indoktrinoval německý národ. Ten, v ponížené, chaotické a zoufalé situaci po první světové válce, přijal tuto fantazii jako nejsnažší cestu ke "spáse" a znovunastolení "řádu a čistoty". C. G. Jung, žijící ve Švýcarsku, narazil na fantazie řádu a kruté agrese při analýze snů německých schizofrenních pacientů léta před nastolením nacistického režimu a upozorňoval již tehdy, že se v kolektivním nevědomí tohoto národa "k něčemu schyluje". Německý národ se nechal okouzlit a svést. Podlehl sladkému i burcujícímu "Sarumanovu" hlasu. Stejně jako hlasu "perverzní matky", která svému synovi říká, že "není třeba čekat a dospět." Může mít vše - a hned. Stačí si ji vzít. Ohněm a mečem. Celý svět, jemuž budeme vládnout, leží na dosah ruky.
"Blut und Boden", krev a země, pohanské obřady, germánská mytologie, Hitler jako velekněz megalomanské mše... - to vše je, dle Chasseguetová - Smirgelové, "výrazem touhy po spojení se všemohoucí matkou." Německý národ, jako malé, ponížené dítě, splývající opět se svou "velkou perverzní matkou" v narcistickém splynutí ve stavu já-ideálu... Jaké euforické vytržení! A jaké probuzení do reality!
Všudypřítomný vůdce, jeho podobizna na plákatech, jeho hlas v rádiu, to vše znovu a znovu symbolizuje příslib splynutí s já ideálem, kde nic není nemožné, kde je ráj na dosah, kde já je celistvé, dokonalé, čisté. Nejen nacismus, ale i komunismus využívá stejného narcistního identifikačního mechanismu. A po pádu komunismu, reklama. Režimy se mění, ale podstata člověka zůstává stejná.
Co se děje, stane-li se člověk součástí shromáždění, které aktivuje iluze a brnká na onu strunu našeho "já" toužícího po sjednocení s matkou? Dojde:
1) ke smetení superega - všech morálních norem a příkazů svědomí. Z tohoto důvodu člověk jako součást masy nepociťuje pocity viny.
2) ke splynutí "já" s já ideálem, teď hned, bez jakékoli námahy, je přemostěna propast mezi "já" a já ideálem. (Zatímco normálně mezi nimi panuje určité napětí, které nás nutí na sobě "pracovat" a toto napětí, není-li přílišné, je zdravé a produktivní.) Zakoušíme dokonalost, pocit sebeakceptace.
Všudypřítomný vůdce, jeho podobizna na plákatech, jeho hlas v rádiu, to vše znovu a znovu symbolizuje příslib splynutí s já ideálem, kde nic není nemožné, kde je ráj na dosah, kde já je celistvé, dokonalé, čisté. Nejen nacismus, ale i komunismus využívá stejného narcistního identifikačního mechanismu. A po pádu komunismu, reklama. Režimy se mění, ale podstata člověka zůstává stejná.
Co se děje, stane-li se člověk součástí shromáždění, které aktivuje iluze a brnká na onu strunu našeho "já" toužícího po sjednocení s matkou? Dojde:
1) ke smetení superega - všech morálních norem a příkazů svědomí. Z tohoto důvodu člověk jako součást masy nepociťuje pocity viny.
2) ke splynutí "já" s já ideálem, teď hned, bez jakékoli námahy, je přemostěna propast mezi "já" a já ideálem. (Zatímco normálně mezi nimi panuje určité napětí, které nás nutí na sobě "pracovat" a toto napětí, není-li přílišné, je zdravé a produktivní.) Zakoušíme dokonalost, pocit sebeakceptace.
Nedochází však k tomu, že by se malé "já" ztratilo v davu a zažívalo svou nepatrnost. Naopak. Dochází k tomu, že jednotlivec svým individuálním já obestře v megalomanském vytržení celou skupinu. Průvody totalitních režimů se slogany, portréty, fábory, transparenty, mávátky a ikonami svých "božstev" jsou "zhmotněním tohoto splynutí individuálních já do skupiny." A to dokonce i tehdy, nejedná-li se o fyzickou blízkost, protože individuální "já" se cítí propojena skrze celou monumentální ideologii a propagandu i na dálku. Nicméně, aby došlo k takové hromadné exaltaci, je třeba potlačit nejen hlasy, které jsou ideologii nepřátelské, ale i ty, které jsou neutrální nebo zůstávají v pozadí. (Srovnejte Leninovo revoluční heslo "Kdo není s námi, je proti nám." s Ježíšovým poselstvím pokoje: "Kdo není proti vám, je s vámi.") Jakýkoli, pro stejnou věc nezapálený člověk, je totiž potenciální hrozbou "testování reality", která může kdykoli zpochybnit hromadně vytvořenou iluzi! Celá řeka fantasmat jakoby se mohla zničehonic zastavit o jeden pevně stojící kámen, o člověka, jenž si uchoval vlastní svědomí. Proto všechny ty čistky, které smetou vše, co "nejde s námi". Každý, kdo nejde s námi, by mohl být naším svědomím. Mohl by otestovat naše iluze. Něco za iluzemi, jakýsi tichý svědek, v nás i v Hitlerovi, možná tuší, že jsou to jen iluze. A proto má strach. Má-li někdo pravdu, nemá se čeho bát a zůstává v míru.
Proč onen jeden člověk nepodlehl, zatímco ostatní se nechali svést proudem ideologických fantasmat? Jaktože se přeci jen tu a tam objeví člověk, který s odvahou vyřkne "A přece se točí!"?
Chasseguetová - Smirgelová odpovídá:
1) takový člověk má lépe zakořeněné oidipské superego a jeho já ideál dosáhl vlastní zralosti,
2) nevadí mu zřejmě tolik ztráta přízně druhých lidí a
3) nalézá své vlastní narcistické uspokojení z toho, že nepodehl svodům iluze.
Janine Chasseguetová - Smirgelová: Kreativita a perverze, Praha, Portál 2001
Erich Fromm: Anatomie lidské destruktivity, Aurora 2007
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.