Katie Byron

Převzatý příspěvěk

Milovat to, co je

Byron Kathleen Reidová, obchodnice a matka žijící uprostřed pouště v jižní Kalifornii, začala po třicítce trpět těžkými depresemi. Během následujícího desetiletého období se její depres prohloubily, až nakonec poslední dva roky téměř neopouštěla lůžko a vážně pomýšlela na sebevraždu. Pak jednoho rána dospěla Katie (jak se jí říká) uprostřed nejhlubších depresí k uvědomění, které změnilo její život. Najednou viděla, že přesvědčení, že něco by mělo být jiné, než je ("Můj manžel by mě měl více milovat," "Mé děti by mi měly projevovat více vděku"), jí přináší utrpení, ale že když se podobnými myšlenkami nezaobírá, cítí mír. Uvědomila si, že zdrojem jejích depresí není svět kolem ní, nýbrž její postoj ke světu kolem sebe. V záblesku pochopení Katie viděla, že naše snaha najít štěstí se ubírá nesprávným směrem - místo abychom beznadějně usilovali o to, aby se svět přizpůsobil našim představám o tom, jaký by "měl" být, můžeme tyto představy podrobit zkoumání a dotazování, jehož výsledkem je, že přijmeme realitu takovou, jaká je, a tak zažijeme nepředstavitelnou svobodu a radost. Katie vymyslela jednoduchou, avšak účinnou metodu dotazování, nazvanou Work, která pomohla uvést tuto transformaci do praxe. Výsledkem bylo, že žena upoutaná na lůžko a pomýšlející na sebevraždu se proměnila v člověka naplněného láskou ke všemu, co život přináší. Katieino pochopení zákonů mysli odpovídá nejnovějším poznatkům získaným v kognitivní psychologii a její Work je srovnáván se Sókratovými dialogy, učením buddhismu, a programy dvanácti kroků. Avšak Katie vyvinula svou metodu bez jakýchkoli znalostí náboženství či psychologie. Work je založen pouze na přímé zkušenosti jedné ženy o tom, jak utrpení vzniká a jak je lze ukončit. Je překvapivě jednoduchý a dostupný každému bez rozdílu věku a původu a nepotřebujete k němu nic víc než papír, tužku a otevřenou mysl. Katie si okamžitě uvědomila, že předávat lidem svůj vhled nebo odpovědi má minimální hodnotu. Místo toho jim nabízí proces, který jim může poskytnout jejich vlastní odpovědi. První zájemci, kteří použili její metodu, se shodovali v tom, že Work transformoval jejich život, a Katie začala brzy dostávat pozvánky, aby jej učila i ostatní veřejnost.

Od roku 1986 Katie představila svůj Work statisícům lidí ve více než třiceti zemích po celém světě. Nejen ve veřejných kurzech, ale také ve firmách, na univerzitách, ve školách, v církvích, ve věznicích a v nemocnicích. Díky Katiině radosti a humoru se lidé v její přítomnosti okamžitě cítí uvolněně a zažívají stavy náhlého pochopení a vhledu, které na ně mocně působí (je dobré mít stále při ruce kapesník). Od roku 1998 Katie vede Školu Worku, devítidenní sestavu cvičení, která běží na různých místech několikrát za rok. Škola pořádá také další vzdělávací programy, Work se stává důležitou součástí práce mnoha psychologů, poradců a terapeutů.

V březnu roku 2002 vydala Katie v nakladatelství Crown Harmony svou první knihu Loving What Is: Four Questions That Can Change Your Life (Milovat to, co je: Čtyři otázky, které mohou změnit tvůj život), kterou napsala spolu se známým spisovatelem a překladatelem Stephenem Mitchellem. Tato kniha už byla přeložena do 16 jazyků. Objevila se na několika seznamech bestsellerů, například na Amazon.com, kde jedna křesťanská kazatelka napsala, že by ji doporučila více než Bibli.

Tento článek je výtahem z knihy Milovat to, co je.

Vítejte ve Worku.

Co je, je

Trpíme pouze tehdy, když jsme přesvědčeni o něčem, co je v rozporu s tím, co existuje. Když je mysl naprosto čistá, pak to, co existuje, je tím, co chceme. Pokud si přejete, aby skutečnost byla jiná, než je, je to něco podobného, jako byste učili kočku štěkat. I kdybyste se třeba rozkrájeli, nakonec na vás kočka nevinně pohlédne a řekne: "Mňau". Chtít, aby skutečnost byla jiná, než je, k ničemu nevede. Přesto když se budete pozorovat, zjistíte, že podobnými myšlenkami se zaobíráte stokrát denně. "Lidé by k sobě měli být milejší." "Děti by se měly chovat slušně." "Můj manžel (moje manželka) by se mnou měl (měla) souhlasit." "Měla bych být hubenější (hezčí, úspěšnější)."

Skrze tyto myšlenky se různými způsoby projevuje naše touha, aby skutečnost byla jiná, než je. Pokud vás toto zjištění deprimuje, je to v pořádku. Veškerý stres, který pociťujeme, vzniká tím, že se bouříme proti tomu, co je.

Lidé, kteří se s Workem teprve seznamují, mi často říkají: "Kdybych se přestal bouřit proti realitě, ochromilo by mne to. Pokud budu realitu bez odporu přijímat, stanu se pasivním. Mohu dokonce ztratit touhu jednat." Odpovídám jim otázkou: "Jak můžete vědět, že to tak je?" Co je více ochromující? - "Kéž bych nebyl přišel o práci," nebo: "Přišel jsem o práci; jaké jsou moje další možnosti?"

Work nám ukazuje, že to, o čem si myslíte, že se nemělo stát, se stát mělo. Mělo se to stát prostě proto, že se to stalo, a můžete si myslet, co chcete, stejně to nezměníte. To neznamená, že budete se vším souhlasit a omlouvat to. Znamená to pouze, že dokážete nahlížet skutečnost bez odporu a beze zmatků, do kterých vás uvrhuje váš vnitřní boj. Nikdo si nepřeje, aby jeho děti onemocněly, či aby se stal obětí dopravní nehody; když však k něčemu takovému dojde, jak vám pomůže, když se proti tomu budete vnitřně bouřit? A přesto to děláme, protože nevíme, jak se svým odporem skoncovat.

Miluji to, co je, ne proto, že jsem duchovním člověkem, ale protože mě bolí, když odporuji realitě. To, že je skutečnost dobrá taková, jaká je, poznáme podle toho, že když se s ní přeme, jsme v napětí a zažíváme frustraci. Necítíme se ani přirozeně, ani vyrovnaně. Když přestaneme realitě vzdorovat, podnikáme jednoduché kroky, vyplývající jeden ze druhého, jednáme laskavě a beze strachu.

Zůstat ve svém vlastním resortu

Nalézám ve vesmíru pouze tři druhy záležitostí: moje, tvoje a boží. (Slovo Bůh pro mne znamená "realitu". Realita je Bohem, poněvadž mi vládne. Všechno, co nemohu řídit, co nemůžete řídit vy, ani nikdo jiný, nazývám božími záležitostmi.) Náš stres pochází z větší části z toho, že žijeme mentálně mimo naše záležitosti. Když si říkám: "Potřebuješ získat práci; chci, abys byl šťastný; měl bys chodit včas; měl bys o sebe více pečovat," nacházím se v záležitostech, které patří na území Ty. Když mi dělají starosti zemětřesení, povodně, války, či to, kdy zemřu, nacházím se v záležitostech, náležejících do resortu Bůh. Pokud jsem mentálně přítomna v resortu Ty či resortu Bůh, výsledkem je pocit oddělení.

Všimla jsem si toho v roce 1986. Když jsem například byla mentálně přítomna v resortu mé matky a zaobírala se myšlenkami typu: "Matka by pro mne měla mít více pochopení," okamžitě se dostavil pocit osamění.

Uvědomila jsem si, že pokaždé když jsem se ve svém životě cítila zraněná či osamělá, nacházela jsem se v resortu někoho jiného.

Pokud ty žiješ svůj život a já mentálně žiju tvůj život, kdo žije můj život? Oba jsme u tebe. Mentální přítomnost v tvém resortu mi zabraňuje být přítomna ve svém. Jsem oddělena od sebe samé a pím se, proč můj život nefunguje. Myslet si, že vím, co je pro všechny ostatní nejlepší, znamená vzdálit se ze svého resortu. I pokud tak činím ve jménu lásky, je to projev ryzí arogance a výsledkem je napětí, úzkost a strach. Vím, co je správné pro mne? To je jediná věc, která se mne týká. Dovol mi, abych si nejprve vyřešila toto, než se začnu zabývat tvými problémy.

Pokud pochopíš rozdělení záležitostí na tyto tři resorty, máš možnost osvobodit svůj život víc, než si nyní umíš představit. Příště, až budeš cítit stres či nepohodlí, zeptej se sám sebe, v čím resortu se mentálně nacházíš, a možná vybuchneš smíchy! Ta otázka tě přivede k sobě samému. A možná přijdeš na to, že jsi nebyl nikdy přítomen, že jsi celý život mentálně prožil v resortech jiných lidí. Pouhé uvědomění si, že se nacházíš v resortu někoho jiného, tě může přivést zpátky k tvému nádhernému já. A pokud to budeš chvíli praktikovat, začneš možná vidět, že nemáš vůbec žádné záležitosti k řešení a že tvůj život dokonale běží sám od sebe.

Přijímání svých myšlenek s porozuměním

Myšlenka je neškodná jen tak dlouho, dokud v ni nevěříme. Zdrojem utrpení nejsou naše myšlenky, nýbrž připoutanost k našim myšlenkám. Připoutanost k myšlence znamená věřit v její pravdivost, aniž byste ji podrobili zkoumání. Víra je myšlenka, ke které jsme se připoutali, často na celá léta.

Většina lidí je přesvědčena, že jsou tím, co jim říkají jejich myšlenky, že jsou. Jednoho dne jsem si všimla, že nedýchám - že jsem dýchána. A pak jsem si ke svému úžasu všimla, že nemyslím - že ve skutečnosti jsem myšlena a že myšlení není nic osobního. Probudíte se jednoho rána a řeknete si: "Myslím, že dnes nebudu myslet."? Pozdě, už jste začali myslet! Myšlenky prostě přicházejí. Rodí se z ničeho a rozplývají se v nic, jako mraky plující prázdnou oblohou. Přicházejí proto, aby pominuly, nikoli aby zůstaly. Není v nich nic špatného, pokud se k nim neupneme tak, jako by byly pravdivé.

Nikdy nikdo nebyl schopen ovládat své myšlení, ať se vám kdo snaží namluvit pravý opak Nesnažím se uniknout svým myšlenkám - s pochopením je vítám. Potom odejdou samy. Myšlenky jsou jako vánek či jako listy na stromě či padající kapky deště. Vypadají tak a zkoumáním se s nimi můžeme spřátelit. Hádali byste se s dešťovou kapkou? Dešťové kapky nejsou osobní a myšlenky taky ne. Jakmile něco, co se jevilo jako bolestné, přijmete s porozuměním, jeví se to jako zajímavé. Co bývalo noční můrou, je nyní prostě zajímavé. A až se to objeví příště, může vám to připadat legrační. A ještě později si toho možná ani nevšimnete. V tom spočívá síla milování toho, co je.

Svěřit se papíru

Prvním krokem ve Worku je napsání svých soudů o nějaké stresující situaci ve svém životě, minulém, přítomném, či budoucím - o osobě, kterou nemáš rád, nebo vztahu s někým, kdo tě dovádí k vzteku, nahání ti strach, nebo tě skličuje. (Použij čistý list papíru či dotazník Suď svého bližního, který najdeš na www.thework.org.) Tisíce let nás učili nesoudit - ale přiznejme si, že přesto neustále soudíme. Všem nám hlavou běží neustálé soudy. Prostřednictvím Worku dostáváme konečně povolení nechat tyto soudy promluvit nahlas, či dokonce je vykřičet, to vše na papíru. A možná zjistíme, že i ty nejnepříjemnější myšlenky je možno přijmout s bezpodmínečnou láskou. Doporučuji ti psát o někom, komu jsi ještě zcela neprominul. To je ten nejsilnější začátek. I pokud jsi té osobě odpustil na 99 procent, nejsi svobodný, dokud tvé odpuštění není úplné. To jediné procento, které jsi neodpustil, je místo, na kterém váznou všechny tvoje vztahy (včetně vztahu k sobě samému).

Pokud začneš tím, že ukážeš obviňujícím prstem na někoho mimo sebe, pak v ohnisku pozornosti nebudeš ty. Můžeš dát necenzurovaný průchod všem svým výtkám. Často víme s naprostou jistotou, co mají dělat ostatní, jak by měli žít, s kým by měli žít. Až budeš dělat Work, poznáš, kdo jsi, podle toho, že uvidíš, kdo myslíš, že jsou ostatní lidé. Nakonec pochopíš, že všechno mimo tebe je odrazem tvého vlastního myšlení. Ty jsi vypravěč, projektor všech příběhů, a svět je projektovaným obrazem tvých myšlenek.

Od počátku času se lidé snažili změnit svět, aby byli šťastní. Tento přístup nikdy nefungoval, protože je obrácený. Work ti dává metodu, jak změnit projektor - mysl - nikoli projekci. Je to něco podobného, jako když se na čočce projektoru objeví smítko. Myslíme si, že na plátně je kaz, a snažíme se změnit toho či onoho člověka, který se zrovna dostane do místa kazu. Je však marné snažit se změnit projektované obrazy. Jakmile si uvědomíme, kde je smítko, můžeme si čočku vyčistit sami. To znamená konec utrpení a počátek drobných radostí v ráji.

Jak vyplňovat Dotazník

Neboj se být nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný. Piš se spontánností nešťastného, vzteklého, zmateného a vystrašeného dítěte. Nesnaž se být moudrý, spirituální a laskavý. Máš příležitost vyjevit své pocity naprosto upřímně a bez přetvářky. Dovol si vyjádřit, co cítíš, beze strachu z následků a z trestu.

Na následující straně najdeš příklad vyplněného Dotazníku. Psala jsem v něm o svém druhém manželovi Paulovi (dotazník je uveřejněn s jeho svolením); takto jsem o něm smýšlela, než se můj život změnil. Při čtení si můžeš nahradit Paulovo jméno jménem někoho ze svého života.

1. Na koho se zlobíš , kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí?

Zlobím se na Paula, protože mi nenaslouchá. Mám na Paula vztek, protože si mně neváží. U Paula mi vadí, že má námitky proti všemu, co řeknu.

2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?

Chci, aby mi Paul pozorně naslouchal. Chci, aby mě Paul miloval bez výhrad. Chci, aby se mnou Paul souhlasil. Chci, aby Paul víc cvičil.

3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?

Paul by měl(a)/ neměl(a) trávit tolik času u televize. Paul by měl přestat kouřit. Paul by mi měl říkat, že mě miluje. Měl by si mě víc všímat.

4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)?

Potřebuji, aby mi Paul naslouchal. Potřebuji, aby mi Paul přestal lhát. Potřebuji, aby se mnou Paul mluvil o svých pocitech a byl přístupný mým emocím. Potřebuji, aby Paul byl něžný, laskavý a trpělivý.

5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností. Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á.

Paul je neupřímný. Paul je bezohledný. Paul je dětinský. Myslí si, že pro něj neplatí žádná pravidla. Paul je lhostejný a nevšímavý. Paul je nezodpovědný.

6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?

Nechci už s Paulem žít, jestli se nezmění. Nechci se už nikdy s Paulem

znovu hádat. Nechci, aby mi Paul ještě někdy lhal.

Dotazování: čtyři otázky

1. Je to pravda?

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

a Otočení

Nyní pomocí čtyř otázek prozkoumáme první výrok z otázky 1: Mám na Paula vztek, protože mi nenaslouchá. Zatímco budeš číst následující, představuj si někoho, komu jsi neodpustil.

1. Je to pravda? Ptej se sám sebe "Je pravda, že mi Paul nenaslouchá?" Ztiš se. Pokud se opravdu chceš dozvědět pravdu, vynoří se odpověď.

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda? Zamysli se nad těmito otázkami: "Mohu si být absolutně jista tím, že mi Paul nenaslouchá? Jsem doopravdy schopna poznat, kdy mi někdo naslouchá nebo ne? Nestává se mi, že někdy naslouchám, i když se může zdát, že nenaslouchám?"

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš? Jaká je tvá reakce, když pomyslíš na to, že ti Paul nenaslouchá? Jak se k němu chováš? Napiš si seznam. Například: "Mračím se na něj. Přerušuji ho. Trestám jej tím, že nevěnuji pozornost tomu, co říká. Začnu mluvit rychleji a hlasitěji a snažím se jej donutit, aby mi naslouchal." Jdi stále hlouběji a pokračuj ve svém seznamu. Zaměř se na to, jak zacházíš v té situaci sama se sebou a jaké pocity to v tobě vyvolává. "Uzavírám se. Izoluji se. Hodně jím a spím, pořád se dívám na televizi. Cítím se osamělá a deprimovaná." Všímej si všech účinků, jaké na tebe má myšlenka "Paul mi nenaslouchá."

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky? Zamysli se nad tím, kým bys byl(a) bez myšlenky "Paul mi nenaslouchá." Zavři oči a představ si, jak ti Paul nenaslouchá. Představ si, že nemáš myšlenku, že ti Paul nenaslouchá (či že by ti měl naslouchat). Nespěchej. Všímej si, co se v tobě odehrává. Co se ti odkrývá? Jaké máš pocity?

Všechno otoč. Původní tvrzení "Nemám Paula ráda, protože mi nenaslouchá," můžeme otočit na: "Nemám ráda sebe, protože nenaslouchám Paulovi." Připadá ti to stejně pravdivé nebo pravdivější? Nasloucháš Paulovi, když si myslíš, že ti nenaslouchá? Hledej další příklady toho, jak ti nenaslouchá.

Dalším obrácením tohoto tvrzení, které může být stejně pravdivé nebo pravdivější, je: "Nemám se ráda, protože si nenaslouchám." Když myslíš na to, co by měl dělat Paul, nasloucháš sobě? Jsi pánem svého života, když si přesvědčena, že by ti měl Paul naslouchat? Slyšíš se, jak s

Paulem mluvíš, když si myslíš, že by ti měl naslouchat?

Až procítíš všechna obrácená tvrzení, přistup k dalšímu výroku v bodě 1. - Mám na Paula vztek, protože si mě neváží. - a postupně k dalším výrokům.

Nejdříve suď.

Pak to napiš.

Polož si čtyři otázky.

Všechno otoč.

Praktická část: Dotazník

Nyní víš dost, aby sis vyzkoušel Work. Nejprve zapíšeš své myšlenky na papír. Vyber si nějakou osobu nebo situaci a v krátkých, jednoduchých větách vyjádři své názory. Nezapomeň obracet všechny své soudy a všechna svá obvinění směrem ven. Můžeš si zvolit svůj současný pohled či psát z pozice pětiletého dítěte či pětadvacetiletého člověka. Prosím, nepiš zatím ještě o sobě.

1. Na koho se zlobíš, kdo tě zklamal, v kom se nevyznáš? Co ti u té osoby vadí? (Pamatuj: Buď nespravedlivý, nelítostný, dětinský a malicherný.)

Nemám rád (zlobím se na ........., mám strach z ......... , jsem smutný kvůli ......... , nevyznám se v ......... , atd.) (jméno), protože .........

2. Jak chceš, aby se ten člověk změnil? Co chceš, aby dělal?

Chci, aby (jméno) .........

3. Co by měl nebo neměl dělat? Jaký by měl nebo neměl být? Jak by měl nebo neměl myslet a cítit? Jakou radu bys mu dal(a)?

(Jméno) by měl(a), neměl(a) .........

4. Potřebuješ od něj něco? Co má udělat, abys byl(a) šťastný(á)? (Mysli si, že máš narozeniny a můžeš dostat všechno, na co si vzpomeneš. Jen směle do toho!)

Potřebuji, aby (jméno) .........

5. Jaký myslíš, že ten člověk je? Napiš seznam jeho vlastností. Nešetři jej - buď kritický/á a malicherný/á. (Nesnaž se soudit rozumně a laskavě.)

(Jméno) je .........

6. Co bys už nechtěla s tím člověkem zažívat?

Nechci už .........

Praktická část: Dotazování

Každý výrok z Dotazníku zkoumej s pomocí čtyř otázek a pak výrok, kterým se právě zabýváš, otoč. V průběhu celého procesu zůstaň otevřený všem možnostem, které se nacházejí za tím, co si myslíš, že znáš. Je nesmírně vzrušující objevovat svoji nevědomou mysl. Podobá se to potápění. Stále znovu opakuj otázku a čekej. Nech odpověď, aby si tě našla. Říkám tomu setkání mysli a srdce: Jemnější polarita mysli (již nazývám srdce) se setkává s polaritou nacházející

se ve zmatku, protože ses jí ještě nikdy důkladně nezabýval. Pokud mysl míní svou otázku upřímně, srdce dá odpověď. Budeš prožívat odhalení, která mohou transformovat celý tvůj život, a to už napořád.

Podívej se na první tvrzení, které jsi zapsal do Dotazníku. Pak si polož následující otázku.

1. Je to pravda?

Realita je pro mě tím, co je pravdivé. Pravda je to, co je před tebou, co se skutečně děje. Ať se ti to líbí nebo ne, právě prší. "Nemělo by pršet," je pouhá myšlenka. V realitě neexistují takové věci jako "mělo by" a "nemělo by". Jsou to jen myšlenky, které realitě vnucujeme. Bez oněch "mělo by" a "nemělo by" jsme schopni vidět realitu takovou, jaká je, a to nám dává svobodu jednat účinně, s jasnou hlavou a logicky.

Při kladení otázek nijak nespěchej s odpověďmi. Work je metodou lovení pravdy z největších hloubek naší bytosti. Nyní nasloucháš svým odpovědím, nikoli odpovědím jiných lidí, nikoli tomu, co ses naučil. Možná budeš pociťovat nervozitu, protože vstupuješ do oblasti neznámého. Zatímco se budeš nořit se stále hlouběji, pravda bude stoupat vzhůru, až se setká s tvojí otázkou. Buď k sobě ohleduplný a něžný a zcela se odevzdej tomuto prožitku.

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

Pokud na první otázku odpovíš Ano, pak se zeptej: "Mohu si být absolutně jist(a), že je to pravda?" V mnoha případech se tvrzení pouze jeví být pravdivým. Je to pochopitelné. Tvé názory stojí na pevných základech celoživotních přesvědčení, nepodrobených žádnému hlubšímu rozboru.

Když jsem se v roce 1986 probudila do reality, mnohokrát jsem si všimla, jak lidé v rozhovorech, v médiích a v knihách s oblibou používají výroků typu: "Na světe není dost porozumění." "Je příliš mnoho násilí." "Měli bychom se mít více rádi." Sama jsem těmto prohlášením také věřila. Připadaly mi citlivé a láskyplné, ale všimla jsem si, že když je slyším a ztotožňuji se s nimi, vzniká ve mně stres, nikoli pocit klidu a míru. Například když jsem slyšela větu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," zrodila se ve mně otázka: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda? Mohu to skutečně vědět, jsem v hloubi duše přesvědčena, že lidé by měli mít v sobě více lásky? I kdyby mi to říkal celý svět, je to skutečně pravda?" a k svému úpu, když jsem se zaposlouchala do sebe, viděla jsem, že svět je to, co je - nic míň, nic víc. Realita neznamená žádné "co by mělo být", pouze "co je", takové, jaké to je právě v této chvíli. Pravda je nadřazena každému přání. A každé přání, které nepodrobíme zkoumání, nám zabraňuje vidět pravdu.

A tak jsem se začala při každém výroku, který ve mně vzbuzoval nepohodlí, ptát: "Mohu si být absolutně jista, že je to pravda?" A odpověď, stejně jako otázka, byla novou zkušeností: Ne. Nezpochybňovala jsem tu odpověď a zůstala jsem při ní - sama, klidná a svobodná.

Jak je možné, že správná odpověď zní Ne? Všichni známí a všechny knihy se shodovaly, že odpověď je Ano. Já však pochopila, že pravda je sama sebou a nikdo ji nemůže nadiktovat. Když se v mém nitru vynořilo Ne, začala jsem vidět, že svět je takový, jaký by měl být, Ať s tím souhlasím, či nikoli. Objala jsem realitu celým svým srdcem. Miluji svět a miluji jej bezpodmínečně.

Pokud tvá odpověď stále zní Ano, pokud si myslíš, že si můžeš být absolutně jist(a), že je to pravda, pak neuškodí, když přikročíš k otázce 3.

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

Tato otázka nám pomůže nahlédnout vnitřní příčiny a účinky. Všimni si, že když té myšlence věříš, vzniká v tobě nepříjemný pocit, který může sahat od mírné rozmrzelosti až po panický strach.

Když si mne vyhledaly ony čtyři otázky, všímala jsem si myšlenek typu: "Lidé by měli v sobě mít více lásky," a uvědomila jsem si, že ve mně vzbuzují nepříjemné pocity. Všimla jsem si rovněž, že před onou myšlenkou byl ve mně mír. Má mysl byla klidná a vyrovnaná. Taková jsem bez podobných myšlenek. A pak jsem v tichu uvědomění pozorovala pocity, které se rodily ze ztotožnění se s touto myšlenkou. A můj klid začaly narušovat pocity neklidu a smutku. Když jsem se zeptala: "Jak reaguji, když věřím myšlence, že lidé by v sobě měli mít více lásky?", viděla jsem, že mám nejen nepříjemný pocit (což bylo zjevné), ale začala jsem rovněž vytvářet mentální představy, dokazující, že je to pravda. Odplynula jsem do světa, který neexistoval. Žila jsem ve stresovaném těle, nahlížela svět prizmatem strachu jako náměsíčník žijící v nikdy nekončícím zlém snu. Jediným lékem bylo jít pomocí otázek hlouběji.

Miluji otázku 3. Jakmile si ji sám za sebe zodpovíš, jakmile pochopíš příčinu a následky dané myšlenky, klubko tvého utrpení se začne rozmotávat.

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

Toto je velice mocná otázka. Představ si sama sebe v přítomnosti osoby, o které jsi psal a která dělá věci, které by podle tvého názoru neměla dělat. Nyní zavři na pár minut oči a představ si, kým bys byl, kdybys nechoval tuto myšlenku. V čem by byl tvůj život v téže situaci bez tohoto přesvědčení jiný? Nech oči zavřené a pozoruj tu osobu bez svého přání. Co vidíš? Jaké jsou tvé pocity? Co ti připadá lepší - mít tu myšlenku, nebo ji nemít? Co je laskavější? Co ti dává více klidu? Hodně lidí si vůbec neumí představit život bez svých přání. Nemají možnost srovnání. Takže nejčastější odpověď na tuto otázku je: "Nevím." Jiní odpoví: "Byl bych svobodný." "Byl bych více milující." "Měl bych v sobě více klidu.". Můžeš rovněž říct: "Umožní mi to vidět situaci jasněji a jednat účinněji." Bez našich přání jsme nejen schopni jednat s přehledem a beze strachu, ale jako přítel, jako ten, kdo naslouchá. Žijeme šťastně. Vděk a uznání je pro nás stejně přirozené jako dýchání. Pro člověka, který ví, že nemusí vědět už nic víc, a že má všechno, co potřebuje, už tady a teď, je štěstí přirozeným způsobem existence.

Otočení

Nyní přepiš daný výrok tak, že jej otočíš. Nejprve jej napiš tak, jako by byl napsán o tobě. Jméno jiného člověka nahraď svým jménem. Místo "on" nebo "ona" napiš "já". Například větu: "Paul by měl být ke mně laskavý." otoč na: "Měla bych být k sobě laskavá." a "Měla bych být laskavá k Paulovi." Jiným typem otočení je otočení o 180 stupňů na svůj protiklad. "Paul by ke mně neměl být laskavý." Neměl by být laskavý prostě proto, že (podle mého názoru) není. To je skutečný stav, žádné moralizování. Jednu větu můžeš takto otočit třikrát, čtyřikrát nebo i vícekrát. Nebo jen jednou, pokud ti to bude stačit. Zamysli se nad tím, zda je každá obrácená výpověď stejně pravdivá nebo pravdivější než výchozí tvrzení. Například obrácené tvrzení: "Měla bych být k sobě laskavá." se mi zdá stejně pravdivé nebo pravdivější než původní výrok, protože když pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, cítím vztek a odpor a způsobuji si hodně stresu. Nezacházím se sebou laskavě. Kdybych k sobě byla laskavá, nemusela bych očekávat laskavost od jiných. Výrok: "Měla bych být k Paulovi laskavá." je rovněž přinejmenším stejně pravdivý jako původní věta. Když pomyslím na to, že Paul by měl být ke mně laskavý, a cítím vztek a odpor, chovám se k Paulovi ve své mysli velmi nelaskavě. Proč nezačít u sebe a nechovat se k Paulovi tak, jak bych chtěla, aby se choval on. Výrok: "Paul by ke mně neměl být laskavý." je zajisté pravdivější než jeho opak. Neměl by být, protože není. To je realita. Otočení je velmi působivou součástí Worku. Dokud jsi přesvědčen, že příčina tvého problému je "tam venku" - pokud si myslíš, že někdo jiný nebo něco jiného je příčinou tvého trápení - situace je beznadějná.

Odsuzuješ se navždy do role oběti, trpící v ráji. Přiveď tedy pravdu k sobě domů a začni se osvobozovat. Dotazování v kombinaci s otočením je rychlou cestou k seberealizaci.

Otočení otázky č. 6

Otočení otázky číslo 6 se trochu odlišuje od ostatních. "Nechci už …" změníme na: "Jsem ochoten (ochotna) …" a "Těším se na …". Například "Nechci se už s Paulem nikdy hádat." se otočí na: "Jsem ochotna se s Paulem znovu hádat." a na "Těším se na novou hádku s Paulem." Toto otočení znamená přijímat život s otevřenou náručí. Když říkáme: "Jsem ochoten (ochotna) …" a myslíme to skutečně vážně, stáváme se otevření, tvořiví a flexibilní. Odpor, který v sobě ještě chováme, má obroušené hrany, situace nám nepřipadá tak skličující, přestaneme se snažit s vynaložením veškeré své vůle odstranit ji ze svého života.

Když říkáme: "Těším se na …", aktivně se otevíráme životu a všemu, co s sebou přináší.

Je potřeba vzít na vědomí, že tytéž pocity a situace se mohou vracet, byť třeba jen v myšlenkách. Když si však uvědomíš, že utrpení a neklid jsou podnětem a výzvou k dotazování, začneš se na všechny nepříjemné pocity těšit. Dokonce je možná začneš pokládat za své přátele, kteří přicházejí, aby ti ukázali, co jsi ještě důkladně neprozkoumal. Abys zažíval mír a harmonii, není už nutné čekat, až se lidé a situace změní. Work je přímou cestou k tomu stát se strůjcem svého štěstí.

Otázky a odpovědi

Je pro mne těžké psát o ostatních. Mohu psát o sobě?

Jestliže se chceš něco dozvědět o sobě, je lepší psát o někom jiném. Na začátku zaměř Work směrem ven a pak si uvědomíš, že všechno venku je přímým odrazem tvého myšlení. Vše je o tobě. Většina lidí zaměřuje svou kritiku a odsouzení celá léta na sebe, ale nic tím nevyřeší. Soudit někoho jiného, vystavit své soudy dotazování a pak je otočit je nejrychlejší cestou k pochopení a sebeuvědomění.

Jak můžete tvrdit, že realita je dobrá? Co válka, znásilnění, chudoba, násilí a týrání dětí? Chcete je omlouvat?

Jak je mohu omlouvat? Prostě si jen všímám, že když věřím, že by neměly existovat, přestože existují, trpím. Jediné, co mohu udělat, je ukončit válku v sobě. Přestat znásilňovat sebe a ostatní svými týrajícími myšlenkami a činy. Pokud to neudělám, pak budu pokračovat právě v těch věcech, které si přeji zastavit v celém světě. Mohu začít jedině tím, že ukončím své vlastní utrpení, svou vlastní válku. A to je práce na celý život.

Tvrdíte, že bych měl přijímat realitu takovou, jaká je, a neodporovat jí. Pochopil jsem to správně?

Work netvrdí, co by kdo měl nebo neměl dělat. Jednoduše se ptá: "Jaký účinek má odporování realitě? Jakým pocitům to dává vzniknout?" Work zkoumá příčinu a následky připoutání k bolestným myšlenkám a toto zkoumání je cestou k nalezení své svobody. Tvrzení, že bychom neměli odporovat realitě, dává vzniknout jen další fikci, další filozofii nebo náboženství. Nikdy to nefungovalo. Milovat to, co je, zní, jako nikdy nic nechtít. Není zajímavější něco chtít? Mou zkušeností je, že neustále něco chci: Chci to, co je. Není to pouze zajímavé, je to přímo extatické! Když chci to, co mám, myšlenky a činy nejsou od sebe oddělené; pohybují se spolu, není v nich rozpor. Pokud najdeš něco, co ti chybí, pokaždé zapiš své myšlenky a podrob je dotazování. Zjišťuji, že život nikdy nepřichází zkrátka, a nežádám po něm žádnou konkrétní budoucnost. Vše, co potřebuji, vždy dostanu, a nemusím pro to nic dělat. Není nic více vzrušujícího než milovat to, co je.

Co když nemám s lidmi žádné problémy? Mohu psát o jiných věcech, např. o svém těle?

Ano. Work je možno použít na jakoukoli situaci, která vás stresuje. Až se blíže seznámíte se čtyřmi otázkami a otočením, můžete si vybírat taková témata jako tělo, nemoc, zaměstnání či dokonce Bůh. Při otočení pak používejte na místě subjektu termín "mé myšlení". Příklad: "Mé tělo by mělo být silné a zdravé." nahradíme "Mé myšlení by mělo být silné a zdravé." Chceš ve skutečnosti tohle - vyrovnané zdravé tělo? Je tvým problémem nemocné tělo nebo tvé smýšlení o tvém těle? Zkoumej. Přenechej péči o své tělo lékařům a pečuj o svoje myšlení. Mám přítele, který se vůbecnemůže hýbat, a vede milující život. Svoboda nevyžaduje zdravé tělo. Osvoboď svoji mysl.

Jak se mám naučit odpustit někomu, kdo mi velmi ublížil?

Suď svého nepřítele, pak to napiš, polož si čtyři otázky, všechno otoč na sebe. Přesvědč se sám, že odpuštění znamená objevit, že to, co myslíš, že se stalo, se nestalo. Dokud neuvidíš, že není nic, co by se dalo odpustit, neodpustil jsi doopravdy. Nikdo nikdy nikomu neublížil. Nikdo nikdy neudělal nic strašného. Neexistuje nic strašného kromě tvých neprozkoumaných myšlenek o tom, co se stalo.

Takže kdykoli trpíš: dotazuj se, prohlédni si své myšlenky a osvoboď se. Staň se dítětem. Začni myslí, která nic neví. Na cestě ke svobodě se vyzbroj svou nevědomostí.

Je dotazování procesem myšlení? Pokud ne, čím tedy je?

Dotazování vypadá jako proces myšlení, ale ve skutečnosti je to způsob, jak myšlení odstranit. Myšlenky ztrácejí moc, kterou nad námi mají, když si uvědomíme, že se jen prostě objevují v mysli. Není na nich nic osobního. V procesu Worku se je učíme přijímat s otevřenou náručí, nikoli je potlačovat a utíkat před nimi.

Katiiny Aforismy

Když se přeš s realitou, prohráváš - ale jenom pokaždé.

Osobnosti nemilují - něco chtějí.

Kdybych měla modlitbu, zněla by takto: "Bože, ušetři mě touhy po lásce, souhlasu nebo ocenění. Amen."

Nepředstírej sám před sebou, že jsi předběhl svůj vývoj.

Jsem strůjcem svého utrpení - avšak pouze všeho.

Netázaná mysl je světem utrpení.

Všechny otázky, které máš ke svému učiteli, pokládej sobě. Pokud skutečně chceš znát pravdu, odpověď na tvoji otázku přijde.

Milovat mne není tvoje věc - je to moje věc.

Nejhorší věc na světě je neprozkoumaná myšlenka.

Zdravý rozum nikdy netrpí.

Učitel, kterého potřebuješ, je ta osoba, se kterou žiješ. Nasloucháš jí?

Neopouštím žádnou ze svých představ - podrobím je zkoumání a ony pak opustí mne.

Realita je vždy laskavější než fikce, kterou si o ní vytvoříme.

V konečném důsledku jsem já vše, co mohu poznat.

Zmatek je jediným utrpením.

To, co je, je. Nemáš žádné hlasovací právo. Nevšiml sis?

Je mi naprosto jasné, že celý svět mne miluje. Pouze nečekám, že si to už uvědomil.

Neexistují fyzické problémy - pouze duševní.

Přímá cesta je: "Bůh je všechno. Bůh je dobrý."

Jediný způsob, jak se na tebe mohu zlobit, je, když si já pomyslím, řeknu nebo udělám něco, co je podle mého názoru nelaskavé.

Realita je Bůh, protože vládne.

Čtyři otázky

Zde jsou opět čtyři otázky. Někteří lidé si je vystřihují, aby je měli stále po ruce.

1. Je to pravda?

2. Můžeš si být absolutně jist(a), že je to pravda?

3. Jaká je tvá reakce, když na to pomyslíš?

4. Kým bys byl(a) bez oné myšlenky?

Otoč své tvrzení. (Je stejně pravdivé nebo pravdivější? Můžeš najít další otočení?)

zdroj: http://www.thework.com/