Jean Liedloffová: Koncept kontinua

Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti



1. Kontinuum

Dítě je devět měsíců v těle matky zcela bezmocné, odevzdané a s důvěrou příjmá plynoucí kontinuum vjemů a pocitů z těla matky/světa - splývá v jednotě s tímto proudem bytí - kontinuem života. Slyší rytmus srdce, zažívá rytmus chůze, rytmus biologických procesů v jejím těle. Je proměňujícím se stavem bytí, plynutím, kontinuem, je extrémně citlivým semínkem budoucího stromu, který očekává bezmeznou podporu.

Když se narodí, poprvé se nadechne a je oslněno proudem světla - očekává něco jiného? Nikoli. Očekává přesně totéž - s důvěrou chce být dál neseno v rytmu života, obklopeno láskou, vyrůstat v atmosféře bezpečí, důvěry a zajímavých vnějších podnětů, které uspokojí jeho zvídavost a které budou stimulovat jeho rozvoj. Očekává, že věci se budou vyvíjet stejně dobře jako doposud. Že tu bude bezpečný přístav - matka - a nové obzory, kam bude moci vyplouvat za novými zážitky. Očekává, že bude podporováno, vedeno, příjmáno, vyživováno. Stejně jako to očekává květina na louce, když prorazí škořápku země a vzhlíží ke Slunci. Matka a otec jsou pro dítě jako toto Slunce.

Vytvoří-li se pevná vazba (attachment) mezi ním a matkou (pomyslná "gumová" pupeční šňůra, "kotevní lano"), dítě radostně vyráží zkoumat svět, aby se v případě leknutí zase rychle vrátilo ke své mámě, do bezpečí, do bezpečného přístavu. Tam se zklidní, načerpá důvěru a zase se vydá "ven" - explorovat.

To základní, co dítě potřebuje vždy a bezpodmínečně vědět, že se má kam vrátit, že matka je vždy dostupná, aby zaplašila jeho případnou úzkost, aby nasytila jeho hladové bříško. Pokud je tato základní vazba k matce (vlivem jejího instinktivního neklidu, nepředvídatelného chování nebo citového odmítání) narušena, dítě necítí, že by bylo dál neseno a podporováno kontinuem (sluncem) bytí, na než si uvyklo a jeho vývoj se zastaví jako vývoj květiny, která nemá slunce ani vláhu: stáhne se do sebe a odtahuje se od matky nebo se k ní naopak zoufale tiskne a nikdy se neodváží vyrážet do okolí, zkoušet hravě napínat onu "gumovou" vazbu. Slunce nad ním zakryl mrak, a ono neví proč. Ve svém chápání času (nekonečná přítomnost), věří, že navždy.

Princip kontinua je přetržen, základní pocit důvěry v existenci, která novorozenci prozatím vždy nabízela podporu, je otřesen. Pocit důvěry/nedůvěry v kontinuum života si novorozenec s sebou nese celý život a jeho základní reakce na životní změny a prožívání všech dalších mezilidských vztahů se od té doby řídí podle stejného vzorce důvěry/nedůvěry, přátelského/nepřátelského ladění. Přátelsky laděným ('milým') dětem potom vycházejí všichni vychovatelé a spolužáci vstříc a utvrzují ho tak v jeho pozitivním ladění, zatímco odmítané děti, které jsou uzavřené nebo nepřátelské, se opět spíše budou setkávat s nepřijetím a nezájmem, takže se jejich negativní vzorce ještě více posílí, utvrdí. Nedůvěřují kontinuu - nedůvěřují vztahům, životu, společnosti, růstu, nedůvěřuji hledání nového. Bojí se. Zůstávají v trvalé úzkosti. Nemají žádnou šňůru, kterou by mohli napínat. Zoufale se tisknou k zemi. Choulí se do klubíčka. Slunce nesvítí. A v jejich chápání - nikdy už svítit nebude. Takovou zkušenost jim přinesl život. Co jim zbývá? Přizpůsobí se tedy životu ve tmě.

"Pro něj Já znamená ten, který touží, a OSTATNÍ znamená ten, který nereaguje, odmítá. A nejspíš si těchto podmínek nikdy nevšimne, ačkoliv přetrvávají po celý život, a to z jednoho velmi prostého důvodu: jiný druh vztahu mezi Já a OSTATNÍMI si neumí představit.

Chybějící zážitky z fáze v náručí a ztoho plynoucí nevýslovný pocit odcizení tam, kde by měl být základní pocit jistoty, podmiňují a ovlivňují všechno, co jednou z miminka bude. Vyrůstá totiž na pokraji propasti, kde jeho vnímíní sama sebe zakrnělo. V raném dětství bohužel nemáme žádný mechanismus, který by chránil před matkou s nefunkčním kontinuem. Před matkou, která na signály dítěte neodpovídá, která jeho očekávání nenaplňuje, ale reaguje proti nim."



2. Blízké a vzdálené štěstí = blízká a vzdálená náruč

Liedloffová pobývala několik let (v 70. letech) mezi indiány kmene Yequana ve Venezuele. Zjistila, že celý svůj život prožívají velmi odlišně než my. Přestože fyzicky slabší než "bílí lidé", snesou daleko větší fyzickou zátěž. Neznají slovo "práce", přestože vlastně "pracují" celý den - jenže každý dělá jen to, co ho baví (někoho baví rybařit, někoho lovit zvěř, někoho vyrábět nástroje, někoho nebaví nic...). Přesto, ostatní se s ním rádi podělí - vládne nadprodukce surovin, takže nikdo není k ničemu nucen, nikdo nevstupuje druhému svou vůlí do jeho rozhodnutí. Proč? Protože na prvním místě je tu respekt k vůli druhého a k jeho svobodě. Ten je naprostý. Dokonce i ve vztahu rodič - dítě. A ten, kdo nerad chodí na lov - třeba je zase dobrým vypravěčem a večer u ohně srdce jeho soukmenovců díky němu pookřeje. A tak si každý v kmeni najde své místo, které ho těší, které odpovídá jeho přirozenosti, jeho talentu. A všemi je to příjmáno jako jeho svobodné rozhodnutí, které se nikdo neopovažuje komentovat.

Lidé celí den vykonávají fyzicky náročnou činnost, přesto jsou celý den radostní, žijící v naplněné přítomnosti, v družných, přátelských vztazích mezi sebou, často se smějí. Neexistuje tu deprese, smutek, ani zoufalství - v situacích, kdy k tomu neexistuje opravdu vážná příčina, ztráta blízkého - ale i takový smutek rychle odezní. Kontinuum, které akceptuje život, akceptuje i smrt.

Liedloffová začala pátrat proč. Proč je jejich společnost tak "šťastná" a lidé jsou mezi sebou neustále přátelsky naladění, zatímco u nás - přes všechen pokrok vědy a techniky - jsme ve srovnání s nimi hluboce nešťastní, frustrovaní, neurotičtí zoufalci, kteří jsou jeden k druhému zamračení a nepříjemní, kteří stále prahnou a po jakési romantické lásce kdesi v dálce, po vysokých a vzdálených cílech tam - a někde, zatímco tady a nyní - šťastní být neumíme?

Liedloffová říká: Dítě po narození očekává nepřetržitý pobyt v matčině náruči a samozřejmou dostupnost této náruče, tepla a lásky, kdykoli se mu zachce, kdykoli po ní zatouží. Je-li tato základní potřeba lásky a bezpečí uspokojena, dítě nevyrůstá s pomyslným "frustračním dluhem" - přečerpaným kontem - a má pozitivní základ do života, má pevné kořeny a vnitřní sílu zvládat hravě životní překážky. Vyrůstá-li dítě zatíženo frustrací z neuspokojených potřeb lásky, objetí a tělesné blízkosti - pokud celé noci proplakalo a v zoufalém očekávání příchodu maminky, jež je pro něho jediným vesmírem a v jejíž nepřítomnosti necítí nic než děsivé, studené, hladové prázdno, vůči nemuž je naprosto bezmocné - pak v životě stačí malinké škobrtnutí, aby se do tohoto vnitřního pláče vždy snadno propadlo. (Přečerpané konto neustále hrozí psychickým bankrotem). A především: pak celý život po této lásce marně volá a touží a snaží se jí naplnit (jak jen to jde) prostřednictvím partnerských vztahů, považujíc druhého za svou náhradní matku/otce.

V té míře, v jaké nám byla maminčina náruč v dětství vzdálena, pociťujeme i nyní, že naše štěstí je vzdáleno nám - že buď leží kdesi v minulosti (nostalgie, "zlatý věk už je za námi") nebo jej očekáváme kdesi v budoucnu (že "jednou to konečně přijde"). Ale život uplývá a přítomnost je ve skutečnosti jeden velký marast, jedno velké čekání, v němž nás drží jedině planá naděje, že v budoucnu "to bude jiné". Nebude. Naopak, pokud nám v dětství byl dán zdravý základ, budeme se spontánně vracet do naplněné přítomnosti. Takový je záměr "kontinua". Kontinuum, tedy provázanost genetiky a 'přirozené' výchovy, která této genetice vychází vstříc, směřuje k naplnění, štěstí a růstu, k optimálnímu rozvoji kapacit toho kterého organismu. Organismus spoléhající na své zdravé instinkty rozvine ty kvality, které mu umožní v daném prostředí nejen přežít, ale i fungovat šťastně. Kontinuum očekává, že zdravá matka dá dítě zdravý základ do života. V tom na ní "spoléhá".

Imaginární hráz mezi naším stavem tady a teď a "štěstím" kdesi v dálce (po naplnění všech "tužeb a snů") odpovídá svou velikostí frustraci v našem dětství - oné pomyslné hrázi, která nás kdysi oddělovala od mateřské náruče.

Naše ambice, obrovské nároky na partnera a kariéru neodráží přímou úměrou nic jiného, než míru naší dětské frustrace, míru našeho nepřijetí rodiči. (Viz. Osho: O ženách) Celý tento frustračně - toužebný mechanismus je zahojen, když plně příjmáme a milujeme sami sebe.

Liedloffová sugestivně líčí pocity frustrovaného dítěte:

Novorozenec, jehož kůže touží po odvěkém doteku živého těla, hebkého a teplého, je zabalen do suché látky bez života. Je strčen do vozíčku a ať pláče jak pláče, je ponechán v tom očistci, který se vůbec nehýbe (poprvé v celém jeho životě, který byl dosud nekončícím blahem v děloze, poprvé během dlouhé doby evoluce). Jediné zvuky, které slyší, jsou nářky ostatních obětí té samé nepopsatelné agónie. Pláče a pláče; jeho plíce, nenavyklé na vzduch, jsou roztahovány zoufalstvím srdce. Nikdo nepřichází. Když se probudí, uleví si do pleny a tato událost odvede jeho pozornost od utrpení. Ale příjemný pocit úlevy a pak ten teplý vlhký proudivý pocit kolem spodní části těla jsou rychle pryč. Teplo už se nehýbe a chládne a lepí. Miminko kope nožičkami. Propíná tělíčko. Vzlykne. Zoufalé touhou, s mokrou a nepříjemnou plenou, prokřičí se tou mizérií a pak upadne do osamělého spánku. Najednou ho někdo zvedne. Jeho očekávání se začíná naplňovat. Mokrá plena je pryč. Úleva. Živé ruce se dotýkají jeho pokožky. Pak ho zvednou za nohy a nová, proklatě suchá a neživá látka je mu poskládána kolem beder. V mžiku je situace stejná jako předtím, jakoby ruce nikdy nebyly, ani ta mokrá plena ne. Miminko nemá vědomou paměť, ani náznak naděje. Nachází se v nesnesitelné prázdnotě, v bezčasí, nepohybu, tichu, chtění. Tato situace se vymyká nesmírným zkušenostem kontinua. Miminko teprve několik hodin dýchá vzduch a už dospělo do stádia takové dezorientace (vykořenění ze své podstaty), že je mimo záchranné síly mocného kontinua. Někdo přichází a něžně je zvedá. Miminko cítí život. Chuť a povrch prsu je tu, teplé mléko proudí do toužebných úst. Je slyšet tlukot srdce, který měl být celou dobu jeho pojítkem, ujištěním, návazností na dělohu. Jeho slabý zrak vnímá pohyb. Zvuk hlasu je taky správný. Jen ta látka a vůně nejsou v pořádku (matka používá parfém) – poukazují na to, že něco chybí. Miminko pije, a když je nasyceno, usíná. Když se probudí, je znovu v pekle. Tak plynou hodiny, dny a noci. Miminko pláče, unaví se, spí. Vzbudí se a uleví si do pleny. Teď už na tom není nic příjemného. Už ani vyprázdnění střev neulevuje. Místo něho se dostavuje stupňující se pálivá bolest, jak se kyselá moč dotýká nyní už odřené kůže. Miminko křičí. Jeho vyčerpané plíce musí křičet, aby přehlušily ohnivé bodání. Křičí, až ho bolest a křik vysílí, a ono usíná. V průměrné porodnici, kde se nachází, přebalují upracované sestřičky podle časového plánu, ať je plena suchá či mokrá, nebo už naprosto promáčená. Miminka odcházejí domů s opruzeninami, které pak musí někdo, kdo má na takové věci čas, vyléčit. Doma to není jiné než v porodnici, až na ty opruzeniny. Miminko tráví dobu bdění v toužení, v nedostatku, v nekončícím čekání na správnost, která má zaplnit tu tichou prázdnotu. Na několik minut denně je jeho toužení přerušeno a jeho drásavá potřeba po dotyku, chování a pohybu je ukojena. Jeho matka je jednou z těch, které se po dlouhém rozmýšlení rozhodly povolit miminku přístup k prsu. Miluje ho s dosud nepoznanou láskou. Zpočátku je to pro ni těžké, odložit miminko po kojení do postýlky, protože tam tak strašně pláče. Ale je přesvědčená, že tak se to musí dělat, její matka (a TA to přece ví) jí říkala, že nesmí polevit, rozmazlila by ho a pak by měla problémy. Na okamžik cítí, že ten malý tvoreček, kterého drží v náručí, je tím nejdůležitějším na světě. Vzdychne a uloží miminko něžně do kolébky, která je ozdobená žlutými káčátky ve stejném designu jako celý pokojíček. Vyzdobit ho jí dalo spoustu práce. Závěsy jsou načechrané, kobereček má tvar pandy, všechno je v dětských barvách: bílý prádelník, přebalovací pult s vaničkou, s poličkou na zásypy, olejíčky, mýdlo, šampón, kartáček na vlasy. Na zdi jsou obrázky zvířecích mláďat oblečených jako lidé. V zásuvce komody je spousta košilek, dupaček, capáčků, čepiček, rukaviček a plenek. Ničeho nešetřila, dětský pokoj je perfektní, i když si s manželem zatím nemohou dovolit nábytek do celého domu. Nakloní se, políbí miminko na sametovou tvářičku a odchází směrem ke dveřím. První výbuch utrpení otřese tělíčkem miminka. Matka opatrně zavře dveře. Vyhlásila mu válku. Její vůle musí zvítězit nad jeho. Přes dveře slyší něco, co se podobá mučení. Její kontinuum to jako takové chápe. Situace je opravdu tak vážná, jak to zní. Příroda by tak silné signály nepoužila, pokud by se o mučení nejednalo. Matka zaváhá, její srdce to táhne k miminku. Ale musí odolat a jít svou cestou. Vždyť ho právě nakrmila a přebalila. Je si jistá, že mu OPRAVDU nic nechybí, a proto ho nechá plakat až do vyčerpání. Když se miminko vzbudí, znovu pláče. Jeho matka nahlédne do dveří a ujistí se, že je na svém místě. Opatrně zase dveře přivře, tak aby v něm nevzbudila falešnou naději. Utíká do kuchyně, kde má práci, ale dveře nechá pootevřené. To aby slyšela, kdyby se miminku náhodou „něco stalo“. Když v kočárku pláče, je často odměněno známkou života. Máma kočárkem houpá, protože zjistila, že to pomáhá na ztišení. Bolavá touha po pohybu, po zážitcích, po všem, co měli jeho předci v prvních měsících života, je zmírněna houpáním. Je to sice dost ubohé, ale je to lepší než nic. Hlasy na blízku nelze spojit s ničím, co by se ho týkalo, na naplnění očekávání to nestačí. Ale taky je to lepší než ticho v dětském pokoji. Míra kontinuálních prožitků se blíží nule, hlavním zážitkem miminka je jen touha. Matka ho pravidelně váží a je pyšná, jak miminko prospívá.



3. Naše společnost

V čem je náboj této knihy průlomový a proč je - obzvláště pro maminky s odrostlými dětmi - tak otřesné ji číst? Protože po jejím přečtení zjistí, jak moc ubližovaly těm bytostem, jež na světě nejvíce milovaly. Kolik by jim mohly dát, kdyby věděly. Kdyby nebyly zatíženy balastem naší kultury, kdyby více důvěřovaly svým instinktům a mateřským pocitům. V hloubi duše totiž věděly co je správné a co je špatné; ale tento zdravý hlas vždy zadupaly do země. Při čtení této knihy se tento hlas znovu probouzí; člověk vždy věděl, jak by to mělo být, ale...

Naše společnost ovládla zcela jeho mysl. (To je možné tehdy, když se vědomí zcela vzdálí instinktům a archetypům ve prospěch persony, společenské role). Naše společnost však není zcela hloupá a namísto uspokojení dětských potřeb nabízí šikovné náhražky - šidítka.

Místo rytmu pohybu ženské chůze, na něž bylo přivyklé devět měsíců v matčině břiše a jež mu přinášelo hluboké uspokojení, mu napříště nabídneme několikasekundové pohoupání v kočárku, aby "uslo a dalo pokoj". Přitom by chtělo plynout v matčině náruči po celý její den, při její práci, pozorujíc jí i ostatní. Miminko by mělo být na druhém místě v očích dospělého, po jeho aktivní denní činnosti, ale současně by mělo mít jistotu, že dospělý je tu vždy pro něho k dispozici, že je vždy dostupný. Když rodič věnuje primární pozornost práci, aktivitě, dítě to respektuje, učí se a ví, že jednou přijme stejnou úlohu, samo bude chtít být stejně aktivní a užitečné, bude chtít pomáhat mamince při vaření, tatínkovi při rybaření... Bude odpozorovaně znát základy těchto činností a bude v nich později velmi obratné. (Liedloffová líčí, jak "vlčí dítě" - dítě vychovávané vlky, mělo stonásobně lepší sluch a čich než "normální člověk"; samozřejmě zase neumělo mluvit).

Namísto rozkvetlého pralesa, zpěvu papoušků a bzučení hmyzu - miliardám dojmů, které vstupují do kontinua malého dítěte, které vyrůstá v přírodě - mu nabídneme: dvoubarevné chrastítko.

Namísto teplé náruče a trvalého objetí v šátku na matčiných prsou či zádech - ho odstavíme a nabídneme mu plyšového medvídka, jehož vypelichanost z neustálého objímání neodráží nic jiného než zoufalost - a my usmíváme tomu, jak je to 'roztomilé', když si 'spolu' hrají. "Přitom se jedná o projev akutní deprivace dítěte, které svou touhu po osobě, která ho nikdy neopustí, redukuje na závislost na neživém předmětu."




Namísto teplé náruče a mateřského mléka nabídne společnost "orální stimulanty" - sladkosti, cigarety, alkohol, drogy...

"Análním" stimulantem jsou samozřejmě moc, prestiž a peníze. (Sociálně uznávané to hodnoty).

Frustrované velké děti, které se daly na drogy, začne společnost stíhat a nahánět do kriminálu za jejich touhu se pomocí chemických stimulantů navrátit do ráje, jenž jim byl na prahu dětství odepřen.

Tatáž společnost usekne a zlomí psychiku dětí v samém zárodku, kdy ještě důvěřují, kdy očekávájí,že kontinuum naplní jejich potřeby. Zbaví je pocitu vlastní instinktivní síly a vlastní odpovědnosti a učiní je závislými na prostředcích, které označila za nelegální a z jejichž produkce (a to právě proto, že jsou nelegální) plyne do státní kapsy a do kapsy několika překupníků obrovský příjem. Za motivací těch překupníků a politiků, kteří tento bussiness umožňují, nestojí samozřejmě nic jiného: ani oni nezakusili důvěru v kontinuum. Byli touto společností kdysi dávno, jako malé děti zničeni, poškozeni - a z této frustrace touží jejich hladová srdce a bříška po absolutní moci.

Kdo nedůvěřuje kontinuu, touží vládnout, svírat ruce nad kormidlem, touží určovat směr bytí jako 'prvotní hybatel'. Kdo nedůvěřuje kontinuu, bojí se ztratit kontrolu. Odtud pramení mnohé problémy v sexuální a emocionální oblasti. Orgasmus (především u žen) na psychologické úrovni souvisí s důvěrou kontrolu odevzdat a důvěřovat plynutí, onomu pradávnému rytmu.

Kdo nevěří v naplnení svých potřeb, přechází k manipulaci ostatních, neboť věří, že je to jediná a poslední možnost, jak své potřeby naplnit.

Dokud tato společnost nenahlédne převratný koncept kontinua, bude se domnívat, že restrikce (drog), je jediná cesta k nápravě. Nenahlíží, že za obrovskou poptávkou po drogách (a nejen chemických), stojí dětská frustrace, kterou tatáž společnost pomáhá vytvářet "mentálními implantáty" do hlav rodičů. Je známo, že čím více věznic, tím více zločinů a restrikce k nápravě nikdy nevede. Je známo, že zakázané ovoce chutná nejlépe a postavení drog do oblasti ilegality je nejlepší cesta, jak a) toto zboží učinit atraktivní a b) jak několikaznásobit obrat z narkotik. V nelegálním obchodě se přiživí a) více překupníků, b) více úředníků státní správy a politiků na úplatcích.

Naše společnost stojí právě na frustraci dětských potřeb a jejich kompenzaci, k níž jsou potřeba peníze. Člověk je poháněn motivací tyto peníze získat (najednou už nemají jen věcnou hodnotu, ale nabývají citové hodnoty, stávají se fetišem), aby si mohl koupit co nejvíce "šidítek", která by zažehnala jeho dětský hlad po lásce a objetí.

Tak jsou z lidí manipulativně utvářeny produktivní stroje, které nejsou nikdy šťastné tady a teď, a které mechanicky vychovávají stejně frustrované děti.

Jedině frustrovaný jedinec bude mít dokonalou, odosobněnou pracovní morálku, neboť jeho touha "splnit si své sny" a koupit si nové šidítko, bude absolutní. Zatímco na štěstí tady a teď zapomene - odloží ho na později - a tak se "pročeká" celým životem. Jedině frustrovaný, zmanipulovaný, úzkostí ovládaný jedinec naběhne do armády a bude poslouchat na slovo, jedině takový člověk navlékne černou kuklu a udělá razii v doupěti "nekalých živlů" a "feťáků", aby na ně aplikoval metodu restrikce a ukojil své přesvědčení, že jeho životní styl je 'správný' a že stojí na té správné straně barikády.

Zdánlivě na druhé straně barikády máme mafiánské bosse, zfanatizované imámy a drogové dealery, kteří těží z nevědomosti, ovladatelnosti a poslušnosti svých obětních beránků rekrutovaných z řad frustrovaných dětí a kteří pak od tzv. "dobra" příjmají nálepku tzv. "zla". Všichni - i politici, i bossové - jsou obětmi téhož přerušeného principu kontinua, a zároveň jeho spolupachateli. Kdo je zasažen na zranitelném místě, sám na tom místě zraňuje druhé, aby se za zlo spáchané na sobě, nevědomky pomstil.

Společnost při odstraňování kriminiality a drogové závislosti, nejde nikdy dostatečně hluboko ke kořenu problémů. Neodstraňuje skutečné problémy, pouze se mstí na dětech, které sama vychovala pod rouškou svých pokryteckých 'morálních' principů a setrvačností udržuje sebe samu vchodu, za přispění všech, kdo jsou současně vězni a žalářníky.

Společnost je ve svých samotných základech schizofrenní a pokrytecká. Netouží doopravdy vyřešit své základní problémy. Tyto problémy a konflikty jsou naopak motorem její existence. Stejně tak se chová konformní člověk, i on zákonitě zůstává ve své podstatě rozpolcený a netouží vyřešit své základní problémy.

Tato společnost potřebuje "vyrábět" frustrované, neuspokojené, úzkostné, do kouta zahnané jedince, kteří nevěří druhým ani sami sobě. Protože jedině oni budou této společnosti sloužit 'do roztrhání těla' (Švejk) - bez ptaní. A protože jedině oni se budou snažit do stejné klece, v níž sami žijí, podvědomě uvrhnout i ostatní. Nic se vězni nehnusí víc, než pohled na svobodného člověka mimo klec, který ukazuje, že dveře za jeho zády byly a jsou stále otevřené. Bude ho nenávidět, protože mu ukazuje jeho možnost, jíž se stát mohl, ale nestal. (Anebo onomu svobodnému člověku nebude vůbec rozumět, jak o tom Platón píše v Ústavě, ve svém slavném Mýtu o jeskyni, kde se člověk zasažen světlem poznání u východu z jeskyně vrací zpět ke svým v okovech uvězněným přátelům, aby jim ukázal cestu z jeskyně ven, ale oni mu neuvěří ani slovo, neboť za reálné považují jedině pohyblivé stíny sebe samých, jež ono slunce za nimi promítá na zeď jeskyně před nimi, a oni se od této stínové projekce nemohou odtrhnout: to ne jejich ruce v okovech - to jejich oči - vědomí - je spoutáno. Onomu člověku, zvěstujícímu poznání, se pak vysmějí jako bláznu, neboť - žádné "slunce" - nebo o čem to mluví - v životě nikdy neviděli.)

Naše společnost je jedna velká klec, která nepotřebuje žádného žalářníka. Lidé v této kleci zůstávají dobrovolně a rádi, neboť žijíce mimto tuto klec, nemohli by dosáhnout na šidítka, která společnost produkuje. Žalářníkem všech je pak společná jizva, která vznikla při přerušení principu kontinua.

Koncept kontinua Jean Liedloffové je pro tuto klec nebezpečnou trhavinou.

Každý osvobozený jednotlivec, který prošel revolucí v sobě samém, se stává zárodkem společnosti nové. Neboť společnost, jako taková, neexistuje, existují jen vztahy mezi mnou a vámi, mezi vámi a někým druhým. Sumě této vztahů jsme přiřkli název "společnost".

Revoluce v jedné buňce organismu spontánně a rytmicky vyvolává reakci v celém systému. Šíří se jako kruhy na vodě do všech stran.







4. Společnost Yequanů

Nyní tedy: jde to i jinak? Jak vychovávají své děti indiáni kmene Yequana?

4.1. Respekt k svobodné vůli jednotlivce. Odmalička má každé dítě ode všech členů kmene naprostý respekt jako svébytná entita mající právo na své svobodné rozhodnutí. Vnucování vůle, manipulace ze strany druhého je vnímáno jako hrubá urážka.

4.2. Neexistence zákazů. Matky dětem nic nezakazují. Nechájí je být, ať si sami zjistí, co jim způsobuje bolest. Zákazy totiž v naší mysli produkují podvědomou touhu tyto zákazy překračovat - v praxi funguje v dětské mysli program, který magické zaklínadlo Nesmíšpřekládá jako To Musíš! Nevědomí se vždycky soustředí přesně na to, co je zakázané. (Odtud restrikce drog přinášející 'skvostné' výsledky.) Kluci hrající fotbal, upozorněni učitelkou tělocviku, aby v žádném případě nerozbili toto okno, ho za pět minut zákonitě vysklí! Jejich nevědomí je oknem od chvíle zákazu fascinováno a i když vědomě míří na branku, nevědomě míří na okno. Kdyby učitelka o oknu neřekla ani slovo, okno dál stojí neporušené. To samé se všemi zákazy, včetně sexuality. Podívejme se, kam může vést snaha rodičů své děti přehnaně ochraňovat formou zákazů a restrikcí:

"Jedna rodina měla doma bazén a považovala ho pro své malé dítě za tolik nebezpečný, že kolem bazénu rodiče vybudovali plot a jeho vrátka byla vždy zamčená. Nebáli se, že by bazén přetekl a dítě pohltil, ale že by do něj mohlo spadnout či skočit. S největší pravděpodobností dítě podvědomě rozumělo, když mu rodiče vysvětlovali, proč je kolem bazénu plot a zamčená branka. Pochopilo tak dobře, co se od něj očekává, že jednoho dne, když našlo branko otevřenou, vešlo, spadlo do bazénu a utopilo se."

4.3. Zodpovědnost za sebe sama. Efekt to má takový, že indiánské děti odmalička spoléhají výhradně na své instinkty a pud sebezáchovy, lezou v těsné blízkosi ohně a nikdo je neokřikuje, děti se nikdy nespálí. Jsou chráněni dobře fungujícími instinkty, které v naší společnosti dětem chybí, protože rodiče za ně přebírají přílišnou odpovědnost. Když dítě ví, že je neustále chráněno matčiným "dozorem", na své instinkty rychle zapomene, protože si vyzkouší, že je vůbec nepotřebuje. Skočí klidně do propasti, protože má pocit, že 'matka tam bude a zachrání ho'.Yequanské dítě takový falešný pocit nemá a na hraně útesu se zastaví. Obdobnými instinkty se řídí celý život. Nebude dělat nic, co mu jeho organismus napovídá, že by vedlo k jeho poškození. Jejich instinkty a smysly se pilují a zdokonalují tak jako u nás smysl pro logiku; my však o to prvé, v zájmu socializace, přijdeme.

"Miminko si hrálo s hořícím polínkem, zakopávalo a padalo, lezlo s ním pře třiceticentimetrový schodek do chýše a z chýše a nikdy nezapálilo dřevěnou chýši ani střechu z palmových listů, visících až k zemi, ani si nespálilo vlasy a nikoho nepopálilo. Miminka si hrála vedle rodinného ohně jako štěňátka a dospělí je nechali."

"Děti západní civilizace skoro nevyužívají svých schopností dávat na sebe pozor - většinu zodpovědnosti za ně přebírají dospělí. Z hlediska kontinua je opakování nadbytečné, dítě tedy ztrácí tolik zodpovědnosti za sebe sama, kolik převezmou ostatní. Tak dochází k oslabení účinnosti tohoto mechanismu sebezáchovy."

4.3. Matky jsou neustále připravené a dostupné vyhovět nejmenšímu náznaku dětského pláče a touhy, takže nedochází k jejich citové deprivaci. Přesto nesoustředí svou pozornost na prvním místě na dítě, ale na svou denní práci, při níž jim dítě sedí na klíně nebo se pohybuje v jejich blízkosti podle své vůle. Dítě potřebuje vyrůstat v přítomnosti dospělého, jehož považuje za silného a soběstačného jedince; v budoucnu bude chtít být právě takové. "Pokud je miminko v náručí někoho, kdo jenom klidně sedí, nepomůže mu to naučit se kvalitám života a činnosti. Pouze to zažene negativní pocity opuštění, separace a mnohé z nejhorších muk neuspokojené touhy. Matka, která tiše sedí, vychovává miminko k přesvědčení, že je život mdlý a pomalý. Takové miminko bude neklidné a bude dávat najevo, že potřebuje více stimulace. Bude sebou házet, aby ukázalo, co chce, nebo bude mávat ručičkami, aby máma byla rychlejší. Pokud s ním maminka bude zacházet jako se skleněnou vázou, nejspíš mu vsugeruje, že je křehké a rozbitné. Ale pokud s ním zachází jakoby mimochodem a nečekaně, miminko bude přesvědčené, že je silné, přizpůsobivé a bude se cítit jako doma v nejrůznějších situacích. Cítit se křehký je nejen nepříjemné, ale pro efektivní vývoj dítěte a později dospělého i kontraproduktivní."

4.4. Nejsou potřeba opakované příkazy. Matky nikdy na dítě nevolají ani nekřičí opakovanými příkazy: "Pojď ke mně." Pohybují se pralesem bez ohledu na dítě, dítě samo matku následuje, protože ví, že bez ní by se ztratilo. Jinými slovy - maminky neběhají za dětmi, ale děti za maminkami. Zvyk opakovat a stupňovat své prosby a příkazy směrem k dětem vede k tomu, že jemnější náznaky našich proseb naprosto ignorují a vytěsňují: naprogramujeme je tak, aby reagovali, až když na ně podrážděně křičíme. U dětí takový dospělý v podstatě nemá žádnou autoritou, a proto se jí musí dožadovat až zoufalám křikem; což jeho autoritě také nepřidá. Vzniká tak bludný kruh, kdy děti nereagují skoro na nic, než na sliby, manipulace nebo nátlak. Je možno očekávat, že takové děti budou v budoucnu pro-sociální?

4.5. Děti jsou přirozeně učenlivé a pro-sociální, není třeba je ponižovat. Děti jsou odmalička silně pro-sociální, nenapadne je vzdorovat. Dle kontinua jim bylo vždy dáváno to, co potřebují, proto to, co dostaly rády vrací své rodině, kmeni, společnosti zpět. Jen deprivované dítě se vzteká a vzdoruje. Pravděpodobně od Vás nedostalo to, co ze svého pohledu potřebovalo. Děti velmi rády pomáhají dospělým v jejich aktivitách - dívky ženám, chlapci mužům.

"Miminko potřebuje správný druh zážitků. Velká část jeho frustrace je způsobena tím, že se mu nedaří svými signály (pozor, něco je špatně!) uvést situaci na správnou míru. Antisociální chování mnoha zlobivých a „neposlušných“ dětí je v podstatě jen prosbou, aby jim někdo konečně ukázal, jak se chovat kooperativně. Dítě potřebuje vědět, že od něj očekáváme přirozeně sociální chování, dobré úmysly, snahu správně jednat a touhu řídit se spolehlivými reakcemi svých rodinných příslušníků. Dítě hledá informace o tom, co se dělá a co se nedělá. Například když rozbije talíř, potřebuje zažít, že se zlobíme nebo jsme smutní, protože je talíř rozbitý. V žádném případě ale nepotřebuje, abychom ho za to ponižovali – samo je přece smutné či nazlobené, že nebylo opatrnější a nechalo talíř upadnout."

4.6. Altruismus v rámci komunity dodávající energii vyplývající ze smysluplnosti jejich činnosti. Yequané při společných aktivitách zakoušejí zvlášní pocit příjemného vzrušení, že dělají pro dobrou věc všech. Když pomáhají se stabou domu někoho z jejich kmene nebo nosí těžké kmeny daleko z pralesa, práce jim de lehko od ruky, protože mají pocit jakéhosi společného dobra. Liedloffová to přirovnává ke kooperaci mravenců ve společném mraveništi.

4.7. Férový obchod. Při vzájemných obchodních transakcích určují cenu kupovaného tím, jak moc ji potřebují. Prodávající nežádá víc, než kolik je kupující ochotný zaplatit. Nikoho nenapadne chtít víc. Proč, když všichni mají dostatek...? Princip obchodu, používaný u "bílých lidí" jednoduše nechápou.

4.8. Nepřítomnost rozmazlování vede k pocitu síly. Matky nikdy na děti nešišlají ani s nimi nedělají ciráty, když děti získají nějaké zranění. Zranění se ošetří, ale v podstatě beze slov.Yequané nejsou zvyklí z fyzické bolesti činit sentimentální záležitost. Jejich psychická stabilita je natolik vysoká, že přímají snášejí fyzickou bolest a nemoci poměrně lehce. V naší společnosti je frustrační psychické konto dětí natolik přečerpané (a matky to tuší), že dítěti prstíček raději pofoukají, aby se úplně nezhroutilo. Sentimentalita naší kultury je v podstatě cukr, kterým pocukrováváme zničenou psychiku našich dětí. Yequané pláčou spontánně při velké bolesti, nestydí se za to, nikdo se druhému za to nesměje, ale když zmizí bolest, pláč zase rychle odezní. "Yequáni, kterým se dostalo správné péče během fáze v náručí, kteří si byli jistí, že jsou hodni lásky, nepotřebovali navíc mateřský způsob péče, aby se vyrovnali s bolestí, pokud to nebyla bolest nesnesitelná. Naše civilizované děti, které jsou automaticky odsouzené, aby nesly permanentní břemeno bolesti (touha po větším množství lásky, než dostali), objímáme a pusinkujeme a mluvíme na ně něžně i při té nejmenší bolístce. Jejich odřenému kolenu to možná nepomůže, ale celkový náklad bolesti je ulehčen v moment, kdy je zrovna zvlášť těžký. Možná je soucit jen rozšířené naučené chování. Jsem si skoro jistá. Malé děti, které za mnou chodily pro lékařské ošetření, mi totiž ukazovaly tolik sebevědomí a důvěry v druhé (a to jsem pro ně byla cizí)! Bylo to daleko víc než jen nedostatek očekávání, že vás někdo bude rozmazlovat." (112-113)

4.9. Otevřená komunikace, neexistence "zavřených dveří". V přítomnosti dětí se mluví zcela otevřeně o všem, děti jsou svědky všech aktivit a rozhovorů dospělých, nakolik jsou schopni jim porozumět, a ze všech těchto aktivit se učí. Pokud se rodiče obrací přímo na děti, používají do určitého věku jen jednoduchých, jasných slov. Děti si podvědomě zapamatují informace, které později v dospělém věku využijí. V naší společnosti dětem vyprávíme pohádky, které jim o několik let s výsměchem z hlavy vytloukáme a učíme je, že "realita je jiná" a že je hloupé, když ještě věří na pohádky. Dítě je zmatené a přestává věřit své vlastní kultuře. Nebude už ničemu doopravdy věřit. Respektování pravidel své kultury budou rozpačitě považovat za "dětinské a směšné" a jejich překračování se jim bude zdát "dospělácké".

5.0. Yequánské děti se mezi sebou nehádají ani neperou. "Nechovají se konkurenčně. Za ty roky, které jsem s nimi strávila, jsem nikdy neviděla, že by se děti hádaly, natož bily."

5.1 Každé Yequánské dítě je schopné zabavit se samo, protože nepotřebuje donekonečna ujišťovat, že ho má někdo rád. Celý den tráví pospolu - na lovu, plavou, pletou košíky, studují, sbírají plody, vydávají se na obchodní cesty, hodně toho během dne namluví a mají výbornou, až sváteční náladu. "Velice často se smějí. Mladí muži na konci dobrého příběhu, dobré zprávy nebo povedeného vtipu všichni radostně vykřikují. Každý den u nich vypadá jako svátek. Ani jejich slavnosti nemohou tu sváteční atmosféru vystupňovat."



6. Důsledky konceptu kontinua

Je-li dle Freuda podstatou regrese návrat do dětských "nevinných" let, jakožto únik před dospělostí a jejími konflikty, z konceptu kontinua si můžeme odvodit jiné vysvětlení: Člověk se k regresi neuchyluje proto, že by unikal před "dospělostí" do "orálně-análních vesmírů" - dětského ráje (on to totiž až zas takový ráj asi nebyl!), ale protože kdesi na své cestě životem, možná už velmi záhy, přestal věřit v kontinuum.

Jean Liedloffová: Koncept kontinua, Dharmagaia 2007 (napsáno 1975!)

Osho: Dítě, rodiče a společnost

Osho: O ženách

Archetyp matky

Komplexy

Anální vesmíry Jana Sterna

Archetypy a struktura psychiky podle C. G. Junga

Ukázka z filmu The Mission (1986). Hudba: Ennio Morriconi.
Bývalý lovec otroků, vrah žen a dětí - Robert de Niro na své cestě za pokáním: když ze žárlivosti zabije svého bratra v šermířském souboji, oblékne kněžskou sutanu a na konci svých sil dospěje do indiánské Misie, jejíž obyvatele kdysi lovil a zabíjel - přesto se v klíčový okamžik z jejich strany setká se smíchem (když v očích velkého bílého muže uvidějí slzy lítosti) a odpuštěním. Přijmou ho mezi sebe jako svého bratra. Možná, že poprvé v životě pochopil, co je to láska.

"Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.
A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá."

.