Spojení se Zemí

Chci napsat článek o něčem, co je velmi prosté a obyčejné a tak nějak samozřejmé, ale když to nemáme, tak celý život vlastně ještě nezačal - a to je připojení k Zemi.

Dovolím si o tom mluvit, protože to je proces, kterým jsem sám prošel a procházím a protože se mi to z pohledu průvodce konstelacemi jeví jako nejčastější téma, které lidé, hlavně spirituálně založení lidé, nevědomky řeší.

Já sám jsem cca pět let nazpátek vůbec netušil, co to Země je. Byl jsem intelektuál, který stále jen něco četl a o všem přemýšlel. Ale když jsem šel do přírody, tak mi vlastně přišla jako taková kulisa, která mě obklopuje. Nedocházelo k propojení mezi mnou a přírodou. Začalo to tak, že jsem seděl v indiánské sauně a v okamžiku, kdy mi už v sauně bylo nesnesitelně, jsem nasupeně ze sauny, proti všem pravidlům (odejít ve směru hodinových ručiček po obvodu kruhu) vyběhl naštvaně ven. Když mi vytýkali neúctu k zemi a rituálu, smál jsem se tomu a vůbec jsem nevěděl, o čem je řeč. (Měl jsem v sobě pohrdání vůči Zemi, ale nevěděl jsem o tom).

Pak jsem se tohoto tématu skrze konstelace začal dotýkat a po několika letech mohu říci, že už ho vnímám zcela jinak.

Připojení k zemi, přijetí života na zemi, vtělení do těla a do hmoty, plný průchod porodním kanálem sem na Zem, doinkarnování se, dosednutí do pozemských podmínek, bezpečné a klidné spočinutí v první čakře, v pánvi - je teprve začátkem celé hry, kvůli které tu jsme. 

Teprve od této chvíle jsme tu "doma", připojeni do zemského pole. Akceptujeme vtělení, gravitaci, podmínky "hry na zemi". Tato hra obsahuje pravidla, omezení - jako je stárnutí, smrtelnost, sexualita, bytostná nedokonalost nás i všeho na Zemi, nedokonalost ve smyslu, že se nic neděje podle našeho očekávání, vysokých principů, jak by vše "mělo být". Tyto požadavky znějí "duchovně", ale jsou to vlastně nároky malého ega na celý svět: především na naše rodiče. Měli by být jiní, lepší, dokonalí: měli by nám poskytovat nepodmíněnou lásku a být prostí chyb. Prosím vás, kde jsou takoví rodiče k dostání? Samozřejmě, že nikde. Jsou to obyčejní lidé, jako i my jsme. Učíme se vzájemně. To, jací jsou naši rodiče, je nám základní učební lekcí, kterou zpracováváme celý život.

Právě tento nedokonalý svět je příležitostí naučit se lásce. V lásce, pozemské lásce, ne té proklamované kosmické a ideální, se pak to, co jsem dříve vnímali jako "nedokonalost", začíná jevit jako paradoxní krása a hloubka a žert, kde jsou pruhy světla žíhané pruhy tmy, kde se děje neprvoplánový zázrak.

Většina lidí, kteří se u mě poprvé ocitnou na konstelacích, řeší právě toto: nechci tu být, nechtělo se mi sem, chtěl jsem být jinde, "nahoře", v kosmickém domově - a tady osaměle a bezesmyslně bloudím a vzlykám po návratu "tam". (Život v odpojení).

Jednou jdu po Karlově mostě. Potkávám známého - schizofrenika. Poprvé ho vidím naživo. Podávám mu ruku, zdravíme se, usmíváme se. Ale já cítím studenou ruku a tělo zombie, duše tu není. Duše je někde v kosmu, ještě sem nepřišla. On pak netrpí v určitém smyslu jako my, co jsme zde. Ale trpí jiným, pro něho unikátním způsobem. Zvykl si na tento stav a nehodlá se ho vzdát. Šedivé tělo bez duše tu chodí a... jinak je to moc zajímavý člověk.

Proč tu nechceme být? Důvody mohou být rozmanité, ale sám u sebe jsem dříve cítil: vysoké ideály a představy, jak by to tu mělo vypadat (mravní nadřazenost, posuzování shůry) - a dále jakýsi trik: když nepřijmu vtělení, když budu spočívat jako pozorovatel všehomíra, jako odosobněný čistý "duch" - pak se vyhnu utrpení, pak se vyhnu koloběhu karmy, pak zůstanu čistý a nebudu sázet, ani sklízet. (Být mimo hru).

Opak je pravdou! Bez přijetí podmínek hry na zemi, bez do-vtělení se, utrpení samozřejmě trvá, jen se projevuje jinak. Je to jiný druh utrpení. Ono nedocvaknutí, setrvání v porodním kanále, bytí "ani tady ani tam" je jakési osamělé zoufalství, kdy se člověk domnívá, že nic nemá smysl a nic a nikdo ho zde nepodporuje.

Proč? Protože bez přijetí pozemských podmínek, pozemské hry, nejsme připojeni k Zemi a Země je obrovský, nádherný a NEPODMÍNĚNÝ zdroj podpory, stability a bezpečí, klidu, míru, odevzdání. Země je velká, božská matka, vůči níž jsme nepatrné děti. Ona nás nese, napájí, sytí, šatí. Od ní jsme obdrželi toto tělo, toto krásné tělo je tvořeno ze samé látky Země a je nám propůjčeno, abychom skrze něj mohli tento překrásný, barevný, rozporuplný svět zažívat a zakoušet.

Láska matky Země je opravdu nepodmíněná. Země je velký bódhisattva, který nikoho nehodnotí. Světec i největší diktátor je jí milován stejně. Smí se zde procházet a zakoušet její výživu a přijetí. Nikdo není vyloučen. Náruč Země je stále otevřená.

Z jaké pozice toto mohu říkat? Protože to vidím stokrát do roka v konstelacích, jak se Země chová, co vyzařuje - jaké je to stát v jejím místě, vidět a cítit svět z její perspektivy. Země je živá bytost - vůči které si pravděpodobně po tisíciletí utváříme osobní vztah.

Země si pamatuje každý náš krok, každý úder našeho srdce. Vše je někde zaznamenáno. Země si nás pamatuje. Pokud jsme po staletí neakceptovali ženský princip (a tím ani Zemi, která má ženskou polaritu) a meditovali jako asketové v Indii, snažíce se osvobodit Ducha z nenáviděné žumpy jménem tělo - co se stalo? No, pokračuje to. Náš postoj trvá a ačkoliv chodíme po láskyplné Zemi, necítíme z toho nic, protože jsme jako tank, který se naučil nic z toho necítit - který se odpojil. Ale ono odpojení, odpor, neúcta - je "vklad" z naší strany. Země je připravená kdykoli nás znovu přijmout, znovu ono spojení obnovit. Pokud nechceme být spojeni, tak naše přání respektuje, nenutí, netlačí, trpělivě čeká, až třeba jednou budeme chtít a řekneme: mami, už chci zpět. (A vyrovnáme vůči ní případně svůj dluh. Narovnáme náš vztah. Uctíme ji.)

Co se stane, když přijmeme Zemi a plné vtělení?

Pak teprve celá hra začíná.

Pak jsme připojeni do celé energetické sítě jako kamínek do mozaiky. Pak teprve začíná naše pouť životem. Pak teprve dochází k růstu naší duše, sbírání zkušeností. Zažívání nového, plavba, explorace. A návrat domů, k sobě. Bez tohoto prvního kamínku totiž přetrvává pocit, že nejsme doma nikde - a hledíme jako E.T. kamsi ke hvězdám. (Viz pohádka o Malé mořské víle).

Při připojení k Zemi se ulevuje ve vztahu k reálné matce a k reálnému otci, protože tento archetypální zdroj, jsme pak podvědomě toužili čerpat od nich (božskost Země jsme marně hledali u lidské maminky). "Dovolujeme" (to je od nás hezké že?), aby máma byla prostě jenom máma a táta byl jenom táta. Ale to je skvělý pocit. (Jak se nám všem uleví).

Stanislav Komárek říká, že za Freuda byla hlavním problémem zanedbaná sexualita, zatímco dnes je to zanedbaná religiozita.

Co to znamená re-ligio? Znovu-navázání vztahu. Domnívám se, že znovu-navázání vztahu se Zemí, naší Velkou Matkou, je základním kamínkem spirituality vůbec.

Jenže, člověku, který je ponořen hluboko do vlastního utrpení, do vlastních dramat, se může takovéto povídání "o Zemi" jevit jako úplně obyčejné a neatraktivní. Něco jako mluvit o hruškách, poli a sedlácích. Člověk, zanořený do intenzivní bolesti, vidí v líčení duchovních světů, zářících barvami, ve svatých vizích a náboženských spisech, v abstraktních popisech absolutna, daleko sladší příslib vykoupení, vytržení, spásy, naděje. Nadpozemské obrazy a abstraktní konstrukce o duchovních světech se mu jeví více "sexy". Je to atraktivní purpurová náplast, která však nehojí. (Viz článek o Seléné). Ztotožnění s oním vysokým dodává pocit výlučnosti (identifikace s duchovním superegem), ačkoliv trpíme, a toho se nechceme vzdát. Jakési povídání o Zemi se mu bude jevit jako "no a?" - ono tomu obyčejnému, zemskému, totiž nejde nějak moc dělat reklamu. Ono to tak nevyzní. Je to prosté, přehlédnutelné. Netlačí to, nenutí to. Zdroj Země pouze "je" k dispozici a připojení závisí na našem postoji. Až když člověk ve spojení je, tak ví, jaké to je.

Já změnu oproti dřívějšku cítím například tak, že když se jdu projít do přírody, tak stromy nejsou nyní jen kulisa. Cítím, jak energie lesa prochází mým tělem, občerstvuje mě. Jsem propustný, průchozí - a nemusím pořád v hlavě na něco myslet, nejsem tak oddělený. Mám pocit, že sem patřím, že jsem tu doma, ať jdu kamkoliv. Je to obyčejné a přirozené.

Nedávno jsem prováděl kamarádku - umělkyni konstelací: vstoupila si do bodu Země. Stála v Zemi. "Jo aha!" začalo se jí rozsvěcet. "Jo takhle to tu je... Počkej, chce ona vůbec, abychom jí zachraňovali?" (Kamarádka byla hodně ekologicky smýšlející). Chvíli si to tam ohmátává. "Tady z její perspektivy, to vypadá, že se prostě otřepe a když na to přijde, tak nás shodí jako blechy z kožichu." "A jak vidíš z perspektivy Země bod svého já?" "No... že ona... teda jako já vlastně potřebuju pomoct. To já už jsem ze všeho unavená a zoufalá. Země je silná." "Jo, naber si to. Nemusíš nic říkat. Užij si to." Kamarádka tam stojí desítky minut a blaženě se usmívá.

Vysvětluju jí: "V minulosti to bylo jinak. Země také prochází vývojem. Kdysi to byla také malá dívka. Ve vztahu k ostatním planetám - božstvům a ke Slunci. Nyní i ona dospívá. Ona rozkvétá, stává se dospělou ženou. To, co nám nyní poskytuje, se nedá s minulostí srovnat. Dříve lidé vzhlíželi ke hvězdám, k jiným duchovním světům, protože se jim Země zdála nehostinná, primitivní. Z jiných světů sem přinášeli duchovní impulzy. Ale tato doba je již minulostí. Země nyní obsahuje všechny kvality potřebné pro náš vývoj. Už není nutné spojovat se s jinými světy. To nejlepší se čepuje přímo tady. Už jsme v tom. Jen se k tomu musíme připojit."

"Ale jak?"

"Lehni si teď na zem a skloň hlavu čelem k zemi."

"Tak já teda... no dobře teda."

Kamarádka pak pronáší rituální věty, které jí připojují zpět do pole Země.

Pak si dlouze povídáme, její tvář a držení těla se proměnily. Září jakoby barevně, už není tak pobledlá, jako když se jí prokrví tváře. Pijeme čaj a povídáme si o blbostech.

*