Píseň ledu a ohně: o nemrtvých mezi námi

Otvírám téma, o kterém se nesnadno píše. Jakobych musel překonávat tuhý protiodpor a kráčet proti něčemu, o čem se nemá (nechce) mluvit. Co má zůstat pohřbeno.

Ale je tu. Připomnělo se mi, šlo mi po krku, a tak na něj budu reagovat.

Nedávno mi můj kamarád J. říká: hele, Vojto, mě se zdá, že všichni mí kamarádi jsou jakoby mrtví.

Nejdřív jsem nevěděl, co tím myslí; něco jsem tušil, ale mávl jsem nad tím rukou. (Necítil jsem s tím žádnou spojitost). O den později jsem při probouzení, na pomezí spánku a bdění, zahlédl zástup zmrzlých mrtvol, hordy, které se valí přímo ke mě a jdou mi pařátem po krku, jakoby mě chtěly zardousit. Bylo to děsivé, ale nechal jsem ten polosen ještě chvíli běžet, abych si je (tento valící se astrální útvar) mohl prohlédnout. Vypadaly přesně jako armáda nemrtých ze seriálu HBO Hra o trůny.

Pak jsem sebou cíleně prudce pohnul a otevřel jsem oči, čímž jsem polosen zaplašil a zvedl se z postele. Nebylo to něco, co bych znal, nebo někdy zažíval; bylo to vpád něčeho hodně odlišného, co bych nedokázal nikam přiřadit.

Druhý den jsem s jiným kamarádem na toto téma udělal konstelaci, bych mohl tento útvar (ať je to, co je to) náležitě poznat. Je to něco osobního? Je to něco kolektivního? Je zde nějaká spojitost mezi touto armádou mrtvol - a Hrou o trůny, kde se za velku zdí kumulují tzv. Bílí chodci a jejich armády nemrtvých, které hrozí překročit zeď a zničit království?

Než řeknu, co jsme objevili, začnu z větší síře.

Představte si, že vlevo (jako na obrázku výše) je smrt neoddělitelná od života. Vše se rodí a umírá. Plození a zanikání je jedním velkým pohybem. Ze zaniklých organismů se tvoří nové. Ve vteřině našeho prvního nádechu kráčíme se smrtí za našimi rameny. Jeho ruka spočívá na našem rameni od malička. Je to náš spojenec. Smrtka, Smrťák je tu s námi od prvního nádechu. Jsme-li s ním v kontaktu, je to moudrý rádce. Jeho optikou vidíme skrze povrchnosti života k tomu, co je hluboké a podstatné. Spojením s ním, je život intenzivní, barevný, posvátný, pokorný, odevzdaný, důvěrný, nádherný. Lidé, kteří řídí formule a lezou po skalách mají k smrti blízko - a v té intenzitě se i nejvíce dotýkají života. Proto je tyto vrcholové zážitky přitahují. Život a smrt nelze oddělit a pokud toto proudění umožňujeme, jsme současně plní životní síly a elánu. Tanci proměny je dovoleno tančit. Životní prvky a živly se mísí a proměňují jeden v druhý, jsme uprostřed kruhu, jsme okem cyklónu, rotujeme jako naše planeta, Slunce, měsíc, hvězdy a galaxie, jako elektrony a protony. Je to něco přirozeného, účastníme se tohoto reje částic. Súfijští derviši rotují kolem své osy, aby se tak s tímto rytmem spojili v extázi překračující pocit oddělenosti. To je odvěká spirála, kruh života, zobrazovaná v mnoha kulturách. Život a smrt je jedno. Jen naše mysl, snažící se o kontrolu nad procesující realitou, nechce tuto hlubokou pravdu uznat; ráda by je ustanovila jako cosi odděleného. Ale je to jen mentální konstrukce.

Pokud však si myslíme, jako v pohádce Dařbuján a Pandrhola, že na smrt vyzrajeme a zavřeme Smrťáka do Sudu, nastává cosi zoufalého. Smrťák není jen jakýsi konec života "tam někde v budoucnu". Naopak, je vše jiné než to. Smrťák je ukončování věcí, nechat věci odejít, rozpustit je, proměnit je, schopnost činit tečky v našem příběhu. Smrťák je umění říkat miluji tě - ale sbohem. Symbolicky je to černé číslo třináct narušující dokonalý kruh symetrické dvanáctky, která by jinak ustrnula. Proto Ježíš potřebuje (třináctého) Jidáše. Bez Jidáše by Ježíš nemohl být ukřižován a vstoupit na nebesa. Smrťák umožňuje rozpad molekul, dohod, států, forem - které již neslouží. Dovoluje odejít tomu - co již stojí proti životu! Gepard v běhu chytá antilopu, která se odděluje od stáda, je stará a nemocná a stává se jeho potravou; ale celé stádo antilop a jeho genofond sílí, zkrásňuje se, směřuje cyklem proměn k větší pružnosti a eleganci. Smrtka je milenka Života a Život je milencem Smrti. Když Smrťáka zavřeme do sudu, nastává stagnace, bezčasí; nic nového se nerodí, slepici není možné zabít - znovu seskočí ze špalku a běží jakoby nic. Nastává podivná hniloba, zamrznutí, asburdno, stagnace.

To vystihuje obrázek vpravo. Tzv. Noční král ze Hry o trůny. Říkáme tomu neživý - nemrtvý. Ani není na živu, ani není ve stavu smrti. (Podobně jako další nemrtví: upíři a zombie...) Není ani na jednom břehu. Prochází životem, ale neúčastní se tance proměny. Cyklus proměn byl v jeho organismu zastaven. Prvkům, živlům, buňkám, elektronům není dovoleno rotovat. Jeho organismus se zpomalil na nejnižší možný stupeň výměny a rotace. Pohybuje se rukama a nohama, zdá se navenek, že je živý, ale uvnitř je takřka mrtvý. Je to chodící mrtvola. Z určité perspektivy to vypadá, že je nesmrtelný, že (jako Pandrhola) vyzrál nad životem a smrtí - ale z jiné perspektivy mohl životem projít, aniž by kdy život ochutnal.  Nikdy se života nedotkl. Jeho srdce bylo jako ze železa. Narodil se, pohyboval rukama a nohama - a po té odešel, aniž by si z života cokoliv odnesl, jakoukoli sladkost, hořkost, moudrost, šťávu, či bohatost. Umřel tak, jako se narodil. Jeho spirála života/smrti nestoupla ani o píď. Příležitost života byla promarněna. Život mu protekl mezi prsty. Takovým "vítězem" je Noční král, chodící mrtvola, zombie, neživý - nemrtvý.

Keltové, Řekové a další národy používali symbol nazvaný triskelion (řec. trojnožec). Vyjadřuje nekonečný pohyb bytí ve třech fázích, které známe i ze západní astrologie jakožto tři kvality: vznikání, trvání a rozpouštění. Tento symbol jakoby byl přímým protikladem toho, co představuje Noční král. Ten jakoby zamrzlým kopytem dupne na triskelion a řekne: Nikagda.


Nyní se vrátíme k perspektivě terapeuticko-psychologické.

V článku Cheirón a Neptun: dvě možnosti uvnitř Matrixu jsem nastínil, že existují dvě reakce na zranění: 1) zapouzdření a vytvoření fiktivní reality (Neptun), 2) otevření se znovu-prožití zranění s důvěrou a láskou (Cheirón). Představme si životní strategii, která spadá do první kategorie. Pokusme se pochopit následující logiku: Život bolí, umírání bolí. Neustále se musím vypořádávat s proměnami kolem sebe, bolest číhá na každém kroku. Život je mimo moji kontrolu. (A hlavně láska!) Znamená to vlastně ustavičně zakoušet drobné prohry a ponížení. Co kdybych vytvořil strategii, kterou bych nad tím vyhrál? Co kdyby myslí ovládl a potlačil spontánní reakce svého organismu - emoce a celé toto semeniště problémů zaledoval? Mohl by se na mě proto někdo zlobit? Není to to docela mazané? Skrze absolutní kontrolu nad emocemi a instinkty zvítězit nad tím vším, co ostatní tvory ustavičně sužuje? Zdá se to celkem pochopitelná životní taktika, že?

Extrémním vrcholem této strategie jsou asketické řády staré Indie. Asketi, kteří se umrtvují na hranici sebezničení. Propichují se a znecitlivují. Odpojí se daleko od svého těla, které totálně znecitliví a pobývají v odtělesněném duchu, který všechno pozemské hemžení pozoruje z odsobněného odstupu. Na hranici smrti jsou schopni si své vyhraněné jáství (ego s jeho vědomostmi) přenést do další inkarnace; čili znovu se stávají askety v těchto řádech a spojují se stejnou naukou. Tímto způsobem "vydrbávají" se Smrťákem. Toto není něco, co bych si někde přečetl, ale zažil jsem tuto reinkarnační návaznost v konstelačním procesu. Tento asketický řád usilující o absolutní nadvládu nad životem a smrtí nesl velmi nelibě konstelační proces (který dle záměru klienta vlastně znovu-roztáčí triskelion). V této asketické filozofii, která sebe samu chápe jako nejvznešenější nauku je však na stínové, nepřiznané rovině obsaženo cosi pervezního, neboť odštěpěné a potlačené libido, jemuž není dovoleno účastnit se života, si svou slast vybírá na rovině sadomasochismu a nekrofilie. (Lidově řečeno, chrochtá si ve hnusu, kde hnus je ještě velmi slušný výraz).

Když nyní sestoupíme z tohoto extrémního případu umrtvování na běžnější rovinu, přestavme si, že lidé, kteří žijí mezi námi a kteří si vyberou obdobnou životní strategii obnášející zamrznutí emocí a instinktů, kteří si vytvoří psychosomatické charakterové krunýře tak jak, o tom hovoří Wilhelm Reich, v sobě také často nesou ve spodní (nevědomé) úrovni rovinu sado-masochistickou nebo lehce nekrofilní. (V soft rovině je to např. mám radost, když někomu ublížím nebo se někomu pomstím, rád se občas trestám, dělám něco, čím se ničím; občas někdo ničí mě; občas ničím zase já někoho druhého. Hard rovinu přenechám vaší fantazii). Jejich spodní rovina (humus), není otevřená tlení, proměně, zrání, klíčení, katalýze. Je zamrzlá.

Tito "zamrznutí" lidé mají jakoby ledový krunýř pokrývající jejich tělo, který bezpečně blokuje mnoho emocionálních vrstev. Hluboko pod touto vrstvou ledu je vrstva potlačené bolesti a agrese, která začne startovat, pokud by nastala situace, kdy by mělo dojít k rozpuštění ledové krusty; to je vnímáno jako krajní ohrožení a je nutné napadnout nepřítele - anebo utéct. Opakuji: obrovská agrese chrání zapouzdřenou bolest. Zamrznutý podvědomě cítí, že mu schází životní teplo, šťáva, energie a tak se snaží vytvořit strategie (hry, způsoby), jak se k této životní šťávě dostat. Nejběžnější možností je najít si poměrně "šťavnatého" partnera. Další jsou: lidé v práci, kolegové, přátelé, členové rodiny - a v neposlední řadě terapeuti a terapeutické skupiny.

Zamrznutý v dobré víře (na rovině myšlenek a úmyslů), že hledá pomoc, chodí z terapie do terapie, aniž by došlo k jakékoli hlubší změně. Je ochoten za takové věci do úmoru platit, avšak jeho primární potřeba zde není vyřešit svůj problém, ale doplnit si životní energii po životní energii od druhých lidí, která na skupinách velkoryse koluje jako dobře namíchaný koktejl. Má hlad, žízeň a ta jej žene. Tímto mechanismem se jeho zombie-potřeba udržuje, posiluje (jako když narkoman dostane dávku), takže tento člověk se stává na terapiích závislý a bloumá od jedné ke druhé. Nejlepší pomocí je tedy pro něho mu toto pomoct ( v podobě energetické injekce ) odepřít, protože tomuto člověku o terapeutickou intervenci ve skutečnosti nejde. Potřebuje jen svou dávku životní energie.

Odepření není aktem agrese, ale aktem lásky k sobě, na základě níž terapeut cítí, že taková intervence s ním nyní není v souladu. Tím se jeho pole naopak vyjasňuje a je dostupné pro klienty, kteří o proměnu a léčení skutečně stojí. Toto chování je nakonec i lepší pro Zamrznutého, neboť se setká s tím, že jeho zamrzávací strategie zde nefunguje a není tím posílena.

Kolik je takových lidí v populaci? Z perspektivy bodu v konstelaci, který reprezentoval přírodní kořeny a moudrost (od nichž se Zamrznutý zcela vzdálil a odřízl), je jich prý 35-40%. Jakékoliv kvantifikace v konstelacích je třeba určitě brát s rezervou, ale pokud si toto sdělení řekneme symbolicky a bez čísel, mohlo by znít asi takto: být Zamrznutý je v naší společnosti v podstatě normou. Zamrznutí utvářejí podobu a formu našeho světa, utvářejí instituce a systém. A systém (školství, zdravotnictví, korporace) mají opět zájem o zamrzání dalších jedinců. Protože zamrznutí neodporují; necítí srdcem, necítí kořeny; nevzpečují se. Vyhovují zcela potřebám státu. Jsou z nich skvělí úředníci, učitelé, vojáci, dělníci. Systém (který je neosobní a mrtvý stejně jako Zamrznutí) funguje pak hladce.

Navenek se Zamrznutý však nemusí projevovat chladem, může v sobě mít naopak vstvu hysterickou a dramatickou, která emoce roztáčí. (Viz. Malá mořská víla). Tyto emoce však nevycházejí z nitra, ze srdce; jsou jakoby přehrocené, protože překrývají původní autentický chlad.

Ani nemusí být Zamrznutý člověk necitlivý; naopak často mívá obrovskou empatii směrem k druhým, k jejich pocitům a problémům. Avšak své základní primární potřeby a emoce obvykle necítí, od nich je odstřižen. Zabývání se problémy druhých a jejich emocemi je pak pro něho "release" / osvobození ve srovnání s tím, kdyby měl rozpustit svou kru a zabývat se svými potlačenými vstvami (core).

Hlavním znakem je zde spíše dominance mentální vrstvy, která usiluje o asbolutní kontrolou nad tělesností a emocemi. Tato mentální vrstva je samozřejmě schopna vytvářet celé spektrum složitých emocí, ale ty jsou spíše nekongruentní (nemají přiměřenou a přiléhavou tělesnou analogii). Pocity méně vycházejí z tady a teď reakcí na podněty v aktuálním poli, ale jsou více živeny vzpomínkami a myšlenkami, které tyto pocity dávají do pohybu (zamrznutí v čase - např. co kdo komu tehdy a tehdy...)

Game of Thrones

Autor seriálu Game of Thrones, George R. R. Martin, kterého jsme do konstelace postavili, reagoval na přítomnost "zombíků" obrovskou nejistotou a strachem. Jakoby z nich měl naprostou paranoiu. Pro něho to jsou v reálné rovině (v každodenním životě) lidé, kterým neví vůbec, jak čelit. Chvěje se před nimi jako masíčko na talířku. Pro ně je snadnou kořistí. Tento strach, vlastně hrůza (terror) částečně nese jeho mistrné vyprávění a umisťuje zombíky (nemrtvé) za obrovskou zeď daleko na severu, odkud jako strašlivá hrozba může kdykoli vyrazit a zničit všechna království. (Winter is coming...) Psaní románu je pro něho mj. způsob, jak se s touto hrůzou vypořádat.

Název celého cyklu Knih - Píseň ledu a ohně (Song of ice and fire) nádherně vystihuje esenci zamrznutí, jak si za chvíli povíme.


Řešení

Jaké je řešení?

George R. R. Martin postavil mezi nemrtvé a království ohromnou megalomanskou zeď.  Stejně ale ví, že jí jednou překonají. Zeď, oddělení, separace - není řešení. Proč? Zombík sám je jedna obrovská chodící zeď. Zeď z ledu, která uzavírá a odděluje jeho srdce a tělo. Další zeď nic nevyřeší.

Řešením je návrat k triskelionu, primárnímu proudění živlů.

Tam, kde proudí oheň, tam kde proudí voda, tyto základní formy energie, jste před jakýmkoli ledem, před jakoukoli zombie, nejbezpečněji chráněni.

Pokud se ve vás podaří rozproudit element vody a element ohně, jakmile jste sami proudící řekou a rotující jiskrou, jakmile sami zpíváte píseň ohně a vody, jste zdrávi, roztáváte a o něco více společně s vámi roztává celý svět - každý s kým se potkáte. S vámi tato píseň kráčí všemi sály, auditorii a institucemi.

Živly nejsou něco, co musíte studovat. Živly nejsou jen archetypy a symboly, mentální reprezentace jiné skutečnosti - kdesi za zdí.

Živly jsou základní energie, s kterými můžete být v prostém kontaktu. Když rozpustíte všechny zdi v sobě, můžete mít kontakt se vším, dotýkat se všeho. Vlny a energie probíhající celou přírodou, vlny o hluboké amplitudě, které uvolňují a nabíjejí, mohou procházet a odcházet. Můžete ležet u ohně, můžete se omývat v řece. Můžete tyto energie rozhýbat a rozproudit ve svém těle. Naši pohanští předci byli s těmito energiemi v kontaktu. To byla nejlepší ochrana před životním modem zombie, který hrozí nám a naší civilizaci.

Uzemnění neznamená stát jako solný sloup, být neměnný a strohý jako skála nebo strom. My nejsme skálou ani stromem. Máme nohy. Uzemnění znamená pro člověka být v plném kontaktu s energetickými toky, které nás obklopují. Znamená to být na příjmu, být propustný, být ve flow. Být citlivý na prostředí, v kterém jsem. Vnímat krásu i konflikt a regovat na to. Neumrtvovat se.

Jakým procesem se z ledu stává voda? O jednom vím - odpuštění.

Jakou podobu dáte vaší písni vy?

Bude vaše píseň píseň ledu a ohně? Plná fantastických dramat a bojů o trůn? Plná moci?

Nebo se raději trůnu a ledu vzdáte, protože zvítězí vaše touha po životě?

Ludwig Klages: Duše a duch
Konkrétní podoba živlů v Čechách a jejich harmonizace
Černá a bílá: dvě tváře boha
Martina Vaněčková: Život a dílo Wilhelma Reicha do roku 1939