Vědomí

Vědomí je jedním z ústředníoch fenoménů, kterým se zabývá obecná psychologie.

Etymologicky české slovo vědomí souvisí s vědět a vidět: víme jistě jedině to, co vidíme na vlastní oči. Přes věd, vědma (polské wiezdmin) odkazující k dnešnímu významu čaroděj se dostáváme až k staroindickým védám, ohromnému souhrnu vědění někdejší starověké civilizace. Má zde pochopitelně kořeny i dnešní slovo věda. Starší kořen veid- (vidět) je odvozen od základu void-, který připomíná anglické slovo označující prázdný prostor. Jakoby vidění (vědění, poznávání) předpokládalo určitý druh otevřenosti vědomí a smyslů.

Co je to vědomí?




Neexistuje jednoznačná definice vědomí, protože je to samo vědomí, které se pokouší definovat vědomí.

William James, autor pojmu proud vědomí, vědomí charakterizoval kontinuitou (plynulostí procesů a cyklů, návazností vědomí i po probuzení), subjektivní charakteristikou (jedinečnost, nepředatelnost toho, co prožíváme) a proměnlivostí (tentýž stav vědomí se už nikdy nebude opakovat). Herakleitovo "nevstoupíš dvakrát do stejné řeky" se tedy dá tedy použít na především samo vědomí. I kdyby řeka byla táž, my nebudeme.

V nejobecnějším smyslu se vědomím (consciousness) rozumí určité pole, prostor, plátno, na němž probíhá náš duševní život, aktivity a modelování vnějšího světa. Pod duševním životem, který na tomto pomyslném plátně probíhá, rozumíme paměť, fantazii, myšlení, cítění, volní a motivační procesy a rozhodování, přičemž vědomí je cosi, co tyto procesy syntetizuje, propojuje, svorníkuje jako "kancelářská sponka" do jakési organické jednoty, takže probíhají paralelně a ve spolupráci. (V počítači by to byl zřejmě procesor).

V klasickém buddhismu je vědomí charakterizováno jasností a bdělostí. V moderní psychologii je tomu nejinak, hovoříme o luciditě (stupeň jasnosti, světelnosti vědomí), vigilanci (stupeň energizující bdělosti) a o uvědomování si (awareness). Nyní se pokusíme tyto pojmy blíže rozvést.


Lucidita

Určitá úroveň lucidity vědomí je nutná k přirozené orientaci v realitě. Snížená lucidida se postupně projevuje jako zastřené vědomí - somnolence (ospalost, malátnost, zpomalení mentálních procesů, menší reaktivita) - sopor (připomíná spánek, ale subjekt neverbálně reaguje na bolestivé podněty) - až kóma (stav hlubokého bezvědomí bez reakcí na podněty, vypínání některých reflexů, při mělčím midriasa - rozšíření zornic, při hlubším myóza - zúžení zornic).

Hyperlucidita - příliš jasné a ostré vědomí např. jako následek požití chemických látek či po meditaci apod. - souvisí s neschopností používat automatizované, rutinní, algoritmické činnosti, takže také zhoršuje "normální" orientaci a pohyb v realitě.

Typy lucidity (souvisí s cirkadiálními rytmy)

• typ sovy (30% populace) - pozdní vstávání, aktivita odpoledne stoupá a večer se dostavuje vrchol plné bdělosti
  
• typ skřivana (15% populace) - lehce a brzo se probouzejí, dopoledne nejvýkonnější, odpoledne již přecházejí do útlumu; těžko s se přizpůsobují náhlým změnám pracovní doby
  
• nevyhraněný typ (55% populace) - umí se flexibilně přizpůsobit
  

Vigilance

Vigilance, bdělost vědomí souvisí s energií a aktivací organismu, mj. činnosti retikulární formace, která má na starost procesy usínání a probouzení. (Při poruše tohoto centra bychom mohli zůstat ve "věčném spánku").


Awareness

Tento pojem se dá přeložit jako uvědomování si něčeho (to be aware of...) a nejlépe si jej představíme jako kužel světla, který cosi osvětluje, zatímco prostor mimo tento kužel zůstává v temnotě. Obdobným způsobem funguje naše vědomí, selektujeme si určitou část reality, jíž jsme si právě tady a teď vědomi, zatímco zbytek probíhá nevědomě. Jako příklad můžeme uvést tzv. cocktail party phenomenon, kdy se na hlučeném večírku soustředíme na hudbu a nevnímáme nic jiného, když tu někdo vysloví naše jméno a náš kužel pozornosti se obrátí k němu. V ten okamžik se naopak hudba ocitne v přítmí - na pozadí a slova mluvčího v popředí. Hovoříme o tzv. "reverzibilních obrazcích", kdy část vnímané skutečnosti selektujeme jako centrální a zbytek jako pozadí - anebo naopak. Při poslechu hudby můžeme přesouvat ohnisko našeho vědomí od textu k melodii či ke smyčcům anebo dunivému rytmu apod. Pro zaměřenou pozornost se používá pojmu attention.



Ornsteinova klasifikace způsobů utváření vědomí

Každý člověk je v určitém poměru namíchán z těchto dvou typů vědomí (vyskytuje se napříč kulturami). Je tu souvislost mezi lateralitou (dominancí levé či pravé mozkové hemisféry). Jedná se o 2 základní kognitivní styly - jak rozumět realitě:

• Atomistický typ. Mužský, racionální, analytický, denní, explicitní, kauzální, lineární, diskurzivní, argumentující; smysl pro detail; důraz na objekty samé.
  

• Celostní typ. Ženský, intuitivní, sensuální, syntetický, noční, implicitní, odbočující, nelineární (kvantový), ostenzivní ("ukázat na příkladu"), pojmově neuchopitelný; generalizace, vidět celek; důraz na vztahy mezi objekty.
  

Rembrandt & Odilon Redon

Funkce vědomí

1) informačně orientační funkce

• alopsychická (orientace v časoprostoru oproti dezorientaci - nevím kde jsem a jaký je den)
• autopsychická (sebeuvědomění: vím, kdo jsem a jak se jmenuji)
• somatopsychická (orientace ve vztahu k vlastnímu tělu, vnímám a cítím, co se děje v mém organismu)

2) kontrolní, organizující funkce

• vědomí selektuje naše případné chyby a opravuje je (uvědomíme si přeřeknutí a opravíme se)
• vyhodnocujeme důsledky a dopady našeho chování na druhé lidi, naši budoucnost a podle toho své chování rozvrhujeme, upravujeme, plánujeme
• v tomto smyslu vědomé umí potlačit, zastavovat jiné duševní procesy, aby je mohlo vyhodnotit (např. potlačíme agresi směrem k člověku, který nás vyprovokoval a "zůstaneme nad věcí", nepodlehneme erotickým nabídkám kolegy či kolegyně, protože chceme uchovat stabilitu rodiny apod.)

Vědomí času

1. Situační čas. (Co právě probíhá, např. stojíme ve frontě na banány).
2. Biografický čas. (Naše lineární chápání času mezi narozením a smrtí vzhledem k předopkládané délce našeho života dané kulturním prostředím související s našimi životními plány.)
3. Historický čas. (Uvědomujeme si tisíciletý řád času zahrnující přechozí generace a naše historické povědomí).
   

Při vyšší úrovni motivace a aktivace se subjektivní prožívání času zrychluje. (P. Fraisse)

Fyziologické prožívání času se zrychluje s věkem (G. Backman). Jednoleté dítě prý prožívá čas 10x pomaleji než desetileté. Vysvětlení je možné na základě toho, že mladší jedinec prožívá větší množství fyziologických změn souvisejících s jeho růstem, než starší jedinec. Univerzálnější (kognitivní) vysvětlení by se týkalo toho, že člověk, který za daný časový úsek zakouší mnoho nových, intenzivních a významných podnětů (např. jako dítě či dospělý člověk na dobrodružné dovolené v Indii), prožívá daný úsek jako delší, významnější, velkolepější. Všední dny ve středním věku bez nových podnětů naopak utečou neuvěřitelně rychle.

Fyziologicky i zvýšená teplota navozuje dojem rychlejšího toku času.

Pojem inspekční čas vyjadřuje dobu, v níž má proband cosi zahlédnout, vyhodnotit a zareagovat. Rychlejší reaktivita - kratší inspekční čas - koreluje s vyšším IQ. (Nettelbeck, 1987. Deary, Stough, 1996).


Vědomí prostoru neboli topické vědomí

Topické vědomí = uvědomování si prostoru vzhledem k centrální pozici našeho těla. Vnímání nahoře, dole, vlevo, vpravo, dopředu, dozadu, blízko, daleko.

Vytváříme si obrovské kognitivní mapy míst, kudy procházíme (cesta do práce, na chatu, městské čtvrti, silniční spoje mezi městy, známé hospody a bary, nákupní střediska, antikvariáty, byty známých lidí, památky, orientační body - "u koně" apod.). Tyto kognitivní mapy si utváří většina organismů (např. některé ryby, které při odlivu zůstanou v louži daleko od moře umí přes kaluže přeskákat zpátky do moře, protože si pamatují terénní mapu mořského dna předtím, než nastal odliv).

K 3D vizualizaci prostorových map používáme pravou mozkovou hemisféru (člověku stačí ukázat směr), kdežto lidé s dominantní levou hemisférou potřebují slovní, lineární instrukce ("2x vlevo, doprava, pak 50m rovně, dokud neuvidíte nápis xy.").


Světonázorové vědomí

Jde vlasntně o složitou mapu sociální reality (sociální reprezentace) včetně introjikovaných norem (etika, svědomí), orientace v ekonomii, politice, právech a nejrůznějších vědomostí z mnoha oblastí. Každý máme v hlavě odlišnou mapu toho, "jak to ve světě chodí." Jung tento fenomén označuje jako kolektivní vědomí. V protikladu k nim lidský tvor disponuje kolektivním nevědomím (instinktivní a archetypální matricí lidského rodu). Tato koncepce je důležitá z toho hlediska, že člověk nemusí být zcela vydán na pospas kolektivním tlakům, protože má instinktivní pra-zkušenostní jádro, o něž se může opřít navzdory kolektivitě.


Nevědomí

Nevědomím se rozumí část psychiky, jejíž procesy buď

a) nedosáhly určité energetické úrovně aktivace, aby se staly vědomými,
b) se odštěpily jako samostatné komplexy, jejichž zvědomění se jakési kontrolní mechanismy brání.

V Jungově pojetí je nevědomí základem, pralesem, z něhož se zrodilo seberefektující vědomí jako jakási světelná mýtina. Nevědomí je tedy základem vědomého jako základna kužele podmínkou jeho vrcholu.

Ve Freudově pojetí je podvědomí naopak skladištěm toho, co vědomí potlačilo, vytěsnilo skrze ego - obranné mechanismy nebo skrze kontrolu superega, které některé obsahy vědomí vyloučilo jako nepřípustné se svými normami. Ty nikam nemizí, ale vyplňují pomyslný prostor podvědomí, odkud trvale (a mnohdy fatálně) ovlivňují lidské chování.

Nadvědomím se obvykle rozumí vyšší složky duševního života, které jsou zdrojem intuice, inspirace, kreativity a transpersonálních, extatických zážitků. Procesy z nadvědomí obvykle působí jako zcelující, integrující, léčivé síly, proměňující strukturu nižíšch pater osobnosti. V Jungově pojetí je však nadvědomí součástí nevědomého. Resp. Jung tvrdí, že nevědomí obsahuje vysoké i nízké, temné i světlé v nerozlučitelné jednotě, proto pojem nadvědomí nepoužívá. Pro něho je nadvědomé i podvědomé součástí nevědomého (toho, co není vědomí normálně přímo dostupné, avšak projevuje se ve snech, aktivní imaginaci, asociačním testu apod.)

Pro všechny přístupy operující s pojmem nevědomí je však důležitá komplementarita vědomých a nevědomých procesů, to že stojí v jakési rovnovážné protiváze a doplňují se, reagují na sebe. Proto psychologické školy zabývající se nevědomím onačujeme souhrně jako dynamická psychologie.

Součástí našeho osobního nevědomí jsou potom individuální komplexy, které na určité úrovni plynule přecházejí v kolektivní sféru archetypů.




Základní pojetí vědomí ve filosofických tradicích

Když se vědomí táže, co je to vědomí, stojíme spíše na půdě filosofie, než psychologie, leda bychom tento skok přeskočili a přišli rovnou s hotovou odpovědí. Současně je však možno říci, že celé filosovování se odehrává na úrovni psychična (a nikoliv mimo něj), a proto je těžké odlišit, zda je filosofie součástí psychologie, anebo psychologie součástí filosofie. Stejně problematické se zdá odpovědět, co bylo první, zda vědomí či hmota - zda slepice anebo vejce. Nuže zde pár slovíček.

Dualismus: vědomí a tělo jako apriori dvě rozdílné substance (Descartes). Spojení mezi nimi zůstává záhadou, anebo jej zajišťuje Bůh. (Nejoblíbenější koncepce filosofů).

Monismus: vědomí a tělo jsou dvěma stránkami téhož jevu jako rub a líc tvoří jednu minci (Spinoza).

Materialismus: existuje jen hmota a vědomí je jejím projevem.

Idealismus. Existuje jen vědomí (duch) a hmota je jeho projevem.

Mentalismus: mentální procesy jsou operace nezávislé na činnosti CNS (proto je možné je zobrazovat pomocí počítačových algoritmů).
Zenbuddhismus. Mysl je tělo, ale současně mysl není tělo. (Monismus a dualismus současně).


Moderní psychologické teorie vědomí

Sanderson Back vytvořil takovouto elegantní hierarchickou koncepci: Duše používá (řídí) vědomé já (ego). Vědomé já používá mysl, mysl mozek a mozek nakonec řídí tělo. V podstatě se stejnou koncepcí ale přišel Patandžalí o 2500 let dříve.

Matematik a fyzik Roger Penrose nabízí rozdělení teorií vědomí na 4 přístupy:

1) Podstata vědomí je založena na matematických výpočtech. V takovém případě bychom měli být schopni vytvořit počítač, jehož výstupy by nebylo možno rozeznat od reakcí, odpovědí živého člověka. Doposud se však nepodařilo sestrojit počítač, který by byl schopen překročit rámec naprogramovaných algoritmů a být zdrojem originality, kreativity, invence.

2) Vědomí se nedá vysvětlit jazykem vědy.

3) Vědomí je výsledkem fyziologické nebo biologické aktivity nějakého organismu. Proto není možné jej simulovat počítačem. Experiment čínského pokoje (pokud by člověk za zástěnou nebyl schopen rozlišit výstupy stroje a člověka) nebyl dosud úspěšně proveden. Tzn. doposud jsme nebyli schopni vědomí nejen vytvořit, ani nasimulovat.

4) Vědomí je vlastností fyzikální aktivity mozku probíhající na úrovni nerových mikrostruktur. Podle takovéto koncepce by byl člověk vlastně strojem, který věří tomu, že má vědomí. Proti této koncepci však hovoří to, že sice můžeme počítačem simulovat (zobrazovat) fyzikální procesy, avšak ještě se nám nepodařilo vyrobit stroj disponující samostatným vědomím - žádnou simulací fyzikálních procesů ještě nikdy nepovstalo vědomí. Roger Penrose je nicméně zastáncem tohoto přístupu.







Neurofyziologické koncepce vědomí

Michael Gazzaniga chápe mozek jako soustavu paralelních nezávislých jednotek, jejichž součinnost se odehrává mimo úroveň vědomí. Levá hemisféra se tyto procesy pokouší popisovat (i kdyby se mělo jednat o popisy zcela mylné a imaginární) . Tento proces interpretování se může projevovat jakožto fenomén vědomí.

G. M. Edelman a G. Tononi: vědomí je proměnlivým proudem neuronálních událostí, které se na jedné straně vyznačují funkčím seskupováním, integrací neuronů a na druhé straně diferenciací neuronů.

Francis Crick tvrdí, že nená smysl snažit se definovat vědomí, protože neexistuje jedno vědomí, alce celá řada různých vědomí, např. zrakové vědomí (zpracovávání zrakových vjemů do znaků a komplexních útvarů).

Teorie globálního pracovního prostoru (Bernard Baars, 1998)



Neurokognitivní koncepce vyjadřovaná prostřednictvím 8 metafor:

1. Vědomí jako divadelní jeviště (tvořeno kortexem).
2. Vědomí jako několik paraleních jevišť (zrakové, sluchové, čichové, polohové).
3. Vědomí jako vnitřní řeč, imaginace a pracovní paměť.
4. Vědomí jako orientovaná pozornost, jež propátrává obsahy vědomí.
5. Vědomí jako vztah diváků a posluchačů. Jsme herci i posluchači našich aktivit i myšlenek. Díky tomu (divácky) reflektujeme naše emoce, paměť, (divácky seshora) kontrolujeme vlastní pohyby. Celkově: mnohaúrovňová sebereflexe.
   
6. Vědomí jako vysílání zvolených obsahů. (Naše divadelní produkce, co budeme dělat a říkat).
7. Nevědomé procesy jakožto zákulisí.
8. Vědomí jako vztah režiséra a herců. (Interpretace prožitků skrze levou hemisféru).
   

Teorie multidimenzionální mysli (Daniel Benett, 1997)

V mysli probíhá celá řada paralelních procesů a výpočtů, které potom hierarchicky podle momentální aktuálnosti seřazuje do jakéhosi pořadí, přičemž jen ten na nejvyšší pozici se nám zobrazí jakožto vědomý. Pak opět poklesne (např. uspokojíme potřebu hladu a přestaneme myslet na jídlo) a na jeho místě se objeví nová procesová linie.





Kulturně založené teorie (Naomi Quinnová)

Dokládá formování vědomí vlivem kulturního prostředí.

• Američané kladou důraz na asertivitu, úspěch, seberealizaci.
• Číňané se bojí ztráty tváře.
• U Němců převládá důraz na to umět si poradit sám a spolehnout se sám na sebe.
• U Ifaluků klid, vyrovnanost a neasertivita (za jakýchkoliv podmínek).
• U Inuitů důraz na lásku, ochotu pomoci, podporu.
  

Teorie mysli/psychična (Theory of Mind)

V centru pozornosti stojí to, jak chápeme vlastní duševní stavy a duševní stavy lidí, abychom z nich získávali orientaci v sociálním světě. Tato schopnost se vyvinula už u primátů a rozvíjí se s narůstající složitostí sociálního prostředí. Je evolučně výhodná. V praxu se to projevuje tak, že neustále přemýšlíme, co si ten druhý o nás nebo o čemkoliv myslí. Čteme se navzájem, jsme jako vysoce sociální tvorové schopni do určité míry myslet si, co si druhý myslí, cítit, co druhý cítí.




Při autismu, schizofrenii, bipolární poruše nebo Aspergerově syndromu je tato schopnost sociální interpretace a představivosti narušena. Podlě některých výzkumů (Murray, Lewis, Frith, Jones) bludy schizofreniků vyplňují prázdné místo toho, kde normální lidé uchovávají složitý svět představ o druhých lidech a předvídání jejich chování. Podle jiných náhledů jsou však bludy naopak důsledkem nadměného využívání těchto procesů.

Vilayanur Ramachandran o zrcadlových neuronech, které odstartovaly zrod civilizace a které souvisí s naší schopností empatie.

Vědomí a mozek

Vědomí nelze jednoznačně lokalizovat do nějaké vybrané části mozku - nelze určit nějaké "sídlo" vědomí. Dá se jen říci, že na vigilanci (stav bdělosti) se podílí retikulární formace a limbický systém, kdežto samotné procesy vědomí jsou spíše spjaty s funkcí kortexu. (Poškození prvého vede k "výpadku" vědomí, kdežto poškození lokální poškození druhého se nemusí na vědomých procesech nijak projevit. Na jednoduché analogii se světem počítačů si můžeme retikulární formaci představit jako "energetický zdroj", kdežto kortex jako "CPU".) Na vědomí jakožto nejvyšším produktu psychické činnosti zřejmě participují všechna mozková centra.

Obsahy vědomí souvisí s činností kortexu. Integrační paměťové procesy (učení) souvisí s oboustranně propojenou činností thalamu a kortexu. S procesy kódování a dekódování souvisí činnost limbického systému, který je současně propojený s vigilanční složkou paměti a vědomí.


Sperryho pokusy ukázaly, že při přetnutí corpus callosum, můstku, který spojuje levou a pravou hemisféru, začnou obě hemisféry fungovat jako 2 samostatné mysli či vědomí. J. B. Taylorová tento zážitek oddělení obou hemisfér popisuje na vlastní oči zde. Prozrazuje v několika minutách více než všechny učebnice o pravé hemisféře dohromady.


Ornsteinovy experimenty ukázaly, že levá hemisféra je spjata s řečí, analytickým a logickým myšlením, verbální pamětí (slovník), matematikou, intelektem, schopností abstrakce a řízením pohybů (pravé) ruky. Pravá hemisféra je naopak spojena s obrazovou pamětí, hmatem a prostorovým 3D vnímáním, hudbou, je sídlem imaginace a rozlišujeme skrze ni rozpoznávání tvarů a lidských tváří.

O tom, co se děje při poškození pravé hemisféry vypráví vtipná kniha s výmluvným názvem Muž, který si pletl manželku s kloboukem. Kniha ukazuje, že veškeré poškození levé hemisféry jsou již dobře zdokumentována, zatímco poškození pravé hemisféry nás vždy staví před "velkou neznámou" a otevírají nám úplně nové pohledy na život a na to, co nazýváme "realita".

Volně podle přednášek Vladimíra Kebzy (2009)

Svědomí

Teorie memů a její konsekvence
Komplexy
Blade Runner
(mají roboti vědomí? a jsou-li vědomí, jak se liší od lidských bytostí?)
Vesmír jako hologram
Poruchy osobnosti