.
Co fenomén 'písma' vypovídá o tom, co je to 'býti člověkem', co je to lidská bytost?
Písmo odhaluje člověka jako 1) existenci vztaženou a vztahující se k druhému člověku, 2) jako existenci rozprostřenou a uplývající v čase, 3) jako existenci fyzickou a motorickou, která disponuje možností pohybu v prostoru, 4) jako existenci, která přes svou neustálou proměnlivost v každé jednotlivé vteřině, vykazuje tendenci k opakování stejných či podobných vzorců, které nazýváme povahovými rysy, vlastnostmi, obecně řečeno tendencemi k určitému chování (patterns of behaviour), které jsou relativně stálé (i tyto tendence se však proměňují) a pro které v jejich souhrnu používáme slovo osobnost. Různé modely (typologie), jak jsou tyto tendence organizovány, se pokouší vysvětlit psychologie osobnosti.
Body 3 a 4 jsou dosti jasné a netřeba je blíže vysvětlovat. Podívejme se však blíže na body 1 a 2.
1. Proč existenci vztaženou a vztahující se? Protože písmo bylo vytvořeno a i nadále je používáno jako nástroj komunikace. Je tu vždy ten, kdo sděluje (pisatel) a ten, jemuž je sdělení určeno (adresát). Písmo, stejně jako řeč či jakýkoli informační tok směřuje z nějakého zdroje k někomu, kdo má tuto informaci příjmout. Tento informační most mezi dvěma subjekty je alfou a omegou písma, a to i tehdy, když pisatel píše sdělení určené výhradně jemu samému, neboť ani on už není tentýž, když si své sdělení o několik hodin (dní, let) později tuto informaci přečte. Prvním dotykem psacího náčiní s psací podložkou vzniká bod "já" a v následující vteřině je ihned utvořen směrový vektor "ty". Jelikož jsme v naší kultuře zvyklí psát zleva doprava, nachází se "já" a "ty" vůči sobě relativně navzájem jako "vlevo" a "vpravo". Tento prvotní bod nabitý energetickým potenciálem ("já") je spojen s následujícím bodem ("ty") psacím tahem, který je analogií informačního mostu mezi dvěma subjekty. I kdyby takovým psacím výkonem vznikla pouze jediná čárka o velikosti několika milimetrů, smysl výše vyřčeného je zcela naplněn. Ve chvíli, kdy pračlověk vryl ostrým předmětem do kosti první vryp, ve chvíli, kdy zazvonilo jeho masivní kladivo o stěnu jeskyně, "Já" a "Ty" bylo přemostěno první informační dálnicí. Ta se od toho okamžiku už nezastavila. Souhrn informací mezi tímto prvotním vrypem, úderem, či rázem (viz etymologický význam) pravěkého lovce - a tímto okamžikem, kdy vaše oči kloužou po tomto textu, nazýváme kulturou.
Ve chvíli, kdy byl namalován první kruh, se já vrátilo zpět k já, a vynořilo se první "aha" sebereflexivního vědomí. Plocha v tomto kruhu uzavřená a linií kruhu opsaná se stala první zkušeností poznání "já jsem". Od těch dob je kruh symbolem ducha. Pokud se tento symbol vyskytuje napříč více kulturami, pak jsme právě vysvětlili proč. Nejde o pouhou konvenci, ale o fenomenologii tvaru.
2. Proč jako existenci rozprostřenou a uplývající v čase? Protože v okamžiku, kdy se psací náčiní dotkne podložky, je Teď. V jakémkoli dalším okamžiku je však výchozí bod percipován jako minulost: minulost nenávratně uplynulá, přece však písmem fixovaná, podržená o něco déle, o něco déle vytržena z řeky uplývání, jako kámen trčící nad hladinou. Ale i ten bude časem smyt, stejně jako tento text. Předjímáním dalších možností a směrů tahu je percipována budoucnost. Jelikož jsme v naší kultuře zvyklí psát zleva doprava, grafologie nahlíží minulost jako to, co na písmovém obrazu odpovídá "vlevo" a budoucnost jako "vpravo". Vlevo a vpravo, <- minulost a teď . teď a budoucnost ->, sled percipovatelných a od sebe odlišitelných Teď, jako řada bodů (.............) nebo jako nepřetržité, nedělitelné kontinuum (_____), což závisí na stanovisku pozorovatele, podobně jako je světlo proudem energetických částic (.............) a stejně tak vlněním (_____).
Světlo, které je odraženo od nějakého předmětu, je odraženo v určitém úhlu, který my vnímáme jako barvu. Co se však stane, když se světlo, které je vyzářeno ze zdroje, do tohoto zdroje vrátí? Vznikne kruh, symbol základního zdroje světla - slunce. Plocha uvnitř tohoto kruhu obsahuje svět. Svět jakožto prvotní zkušenost, zážitek. Svět jakožto prvotní zážitek světla při našem narození. Svět jako odraz světla, jež dopadá na naši sítnici. Svět je nepojmenovatelný zážitek, který se jeví sebereflexí nadanému vědomí "já". Tolik sděluje tvar kruhu.
Každou další snahou svět popsat a pojmenovat, vznikne další dělící linie neboli čára. Odtud Zdeněk Neubauer nazývá vědce "čaro-ději" (O sněhurce aneb cesta za smylem bytí a poznání). Svět poskládaný z čar lomených v určitém úhlu je světem vědy. Každá čára představuje nějaký koncept, mentální popis reality. Mikuláš Kusánský, renesanční filosof, který si jako první položil otázku, co je to věda, popisuje vědecké poznání jako mnohoúhelník, v němž každý nový poznatek, střípek poznání, odpovídá nově vzniklému vrcholu v tomto mnohoúhelníku, přičemž snahou vědy je dobrati se celku (tj. kruhu). Kruh je pro Kusánského symbolem boží jsoucnosti (potentia), tedy reality ve svém souhrnu, viditelného i neviditelného bytí, toho bytí, jež je, ale i toho, které býti teprve může. Věda se tomuto ideálu poznání sice snaží přibližovat (novými a přesnějšími poznatky), takže úhly přibývají, tvar n-úhleníku se stále více zaobluje a uhlazuje, avšak nekonečna (kruhu), nikdy dosáhnout nemůže, protože to přísluší jedině Bohu. Věda sice může mít a měla by mít tento ideál (vševědění) před očima, avšak měla by sí být pokorně vědoma, že v praxi jej nikdy obsáhnout nemůže. Může se mu jen blížit. Podle Neubauera však věda tuto prvotní koncepci sebe samé opomíjí (ve své historické reflexi na ni zapomněla) . Aspekt reality jako neprojevené možnosti se vytratil. Jung říká "skutečné je to, co působí" (Wirklich ist das, was wirkt). Pro některé vědce však v současné době spíše platí "skutečné je to, co je dokázáno", což implikuje "co není dokázáno, neexistuje." Otud celé imaginární schizma mezi "vědeckým" a "spirituálním", které bylo Mikulášem Kusánským ošetřeno již na začátku 15. století! Není třeba přílišného vysvětlování, abychom připustili, že mnoho fenoménů existuje a působí, aniž bychom je (zatím) byli schopni vysvětlit. Možná, že jednou budeme, tak bychom se na ně měli dívat. Jedině Bůh ví, my jsme omylní.
Dle Mikuláše Kusánského je božské bytí zavinutím světa v jednotě protikladů (coincidentia oppositorum), zatímco svět rozvinutím božského bytí vyhrocením protikladů. To, co se ve světě jeví jako černé a bílé, dobré a zlé, jako muž a žena, vše konečné, existuje v božském bytí jako sjednocené a nekonečné a tudíž nepopsatelné žádnou charakteristikou. Všechno je ve všem (omnia ubique); celek je částí a část je celkem. Takový model reality intuitivně pochopíme při pohledu na fraktálové obrazce.
Pro Platóna je kruh nejdokonalejším tvarem, věčností, jíž se pozemský čas snaží napodobit alespoň cyklickým opakováním téhož, jak to můžeme pozorovat při pohledu na planety sluneční soustavy. Cyklus, kruhovité opakování je snaha času dosáhnout věčnosti. Věčnost není ani statická, ani se nepohybuje, neboť pohyb i stání jsou pouze rubem a lícem námi chápáného času, říká Platón. Stejně jako když hovoříme o podstatě světla, které je tokem energetických kvant i vlněním (což se zdánlivě vylučuje, ale prostě to tak je), nezbývá nám, než se vyjadřovat ani A ani negace A, anebo A a současně negace A. Ježíš, když hovoří o království nebeském, říká 'je to pohyb i spočinutí.'
V tradici zenu je kruh symbolem prvotní prázdnoty (shunyata; hishirio), nesdělitelné zkušenosti, která se dostavuje při vyprázdnění mysli ode všech konceptů snažících se popsat realitu. Čirá svoboda hlubiny bytí. Nic, které skrývá všechny možnosti.
Co fenomén 'písma' vypovídá o tom, co je to 'býti člověkem', co je to lidská bytost?
Písmo odhaluje člověka jako 1) existenci vztaženou a vztahující se k druhému člověku, 2) jako existenci rozprostřenou a uplývající v čase, 3) jako existenci fyzickou a motorickou, která disponuje možností pohybu v prostoru, 4) jako existenci, která přes svou neustálou proměnlivost v každé jednotlivé vteřině, vykazuje tendenci k opakování stejných či podobných vzorců, které nazýváme povahovými rysy, vlastnostmi, obecně řečeno tendencemi k určitému chování (patterns of behaviour), které jsou relativně stálé (i tyto tendence se však proměňují) a pro které v jejich souhrnu používáme slovo osobnost. Různé modely (typologie), jak jsou tyto tendence organizovány, se pokouší vysvětlit psychologie osobnosti.
Body 3 a 4 jsou dosti jasné a netřeba je blíže vysvětlovat. Podívejme se však blíže na body 1 a 2.
1. Proč existenci vztaženou a vztahující se? Protože písmo bylo vytvořeno a i nadále je používáno jako nástroj komunikace. Je tu vždy ten, kdo sděluje (pisatel) a ten, jemuž je sdělení určeno (adresát). Písmo, stejně jako řeč či jakýkoli informační tok směřuje z nějakého zdroje k někomu, kdo má tuto informaci příjmout. Tento informační most mezi dvěma subjekty je alfou a omegou písma, a to i tehdy, když pisatel píše sdělení určené výhradně jemu samému, neboť ani on už není tentýž, když si své sdělení o několik hodin (dní, let) později tuto informaci přečte. Prvním dotykem psacího náčiní s psací podložkou vzniká bod "já" a v následující vteřině je ihned utvořen směrový vektor "ty". Jelikož jsme v naší kultuře zvyklí psát zleva doprava, nachází se "já" a "ty" vůči sobě relativně navzájem jako "vlevo" a "vpravo". Tento prvotní bod nabitý energetickým potenciálem ("já") je spojen s následujícím bodem ("ty") psacím tahem, který je analogií informačního mostu mezi dvěma subjekty. I kdyby takovým psacím výkonem vznikla pouze jediná čárka o velikosti několika milimetrů, smysl výše vyřčeného je zcela naplněn. Ve chvíli, kdy pračlověk vryl ostrým předmětem do kosti první vryp, ve chvíli, kdy zazvonilo jeho masivní kladivo o stěnu jeskyně, "Já" a "Ty" bylo přemostěno první informační dálnicí. Ta se od toho okamžiku už nezastavila. Souhrn informací mezi tímto prvotním vrypem, úderem, či rázem (viz etymologický význam) pravěkého lovce - a tímto okamžikem, kdy vaše oči kloužou po tomto textu, nazýváme kulturou.
Ve chvíli, kdy byl namalován první kruh, se já vrátilo zpět k já, a vynořilo se první "aha" sebereflexivního vědomí. Plocha v tomto kruhu uzavřená a linií kruhu opsaná se stala první zkušeností poznání "já jsem". Od těch dob je kruh symbolem ducha. Pokud se tento symbol vyskytuje napříč více kulturami, pak jsme právě vysvětlili proč. Nejde o pouhou konvenci, ale o fenomenologii tvaru.
2. Proč jako existenci rozprostřenou a uplývající v čase? Protože v okamžiku, kdy se psací náčiní dotkne podložky, je Teď. V jakémkoli dalším okamžiku je však výchozí bod percipován jako minulost: minulost nenávratně uplynulá, přece však písmem fixovaná, podržená o něco déle, o něco déle vytržena z řeky uplývání, jako kámen trčící nad hladinou. Ale i ten bude časem smyt, stejně jako tento text. Předjímáním dalších možností a směrů tahu je percipována budoucnost. Jelikož jsme v naší kultuře zvyklí psát zleva doprava, grafologie nahlíží minulost jako to, co na písmovém obrazu odpovídá "vlevo" a budoucnost jako "vpravo". Vlevo a vpravo, <- minulost a teď . teď a budoucnost ->, sled percipovatelných a od sebe odlišitelných Teď, jako řada bodů (.............) nebo jako nepřetržité, nedělitelné kontinuum (_____), což závisí na stanovisku pozorovatele, podobně jako je světlo proudem energetických částic (.............) a stejně tak vlněním (_____).
Světlo, které je odraženo od nějakého předmětu, je odraženo v určitém úhlu, který my vnímáme jako barvu. Co se však stane, když se světlo, které je vyzářeno ze zdroje, do tohoto zdroje vrátí? Vznikne kruh, symbol základního zdroje světla - slunce. Plocha uvnitř tohoto kruhu obsahuje svět. Svět jakožto prvotní zkušenost, zážitek. Svět jakožto prvotní zážitek světla při našem narození. Svět jako odraz světla, jež dopadá na naši sítnici. Svět je nepojmenovatelný zážitek, který se jeví sebereflexí nadanému vědomí "já". Tolik sděluje tvar kruhu.
Každou další snahou svět popsat a pojmenovat, vznikne další dělící linie neboli čára. Odtud Zdeněk Neubauer nazývá vědce "čaro-ději" (O sněhurce aneb cesta za smylem bytí a poznání). Svět poskládaný z čar lomených v určitém úhlu je světem vědy. Každá čára představuje nějaký koncept, mentální popis reality. Mikuláš Kusánský, renesanční filosof, který si jako první položil otázku, co je to věda, popisuje vědecké poznání jako mnohoúhelník, v němž každý nový poznatek, střípek poznání, odpovídá nově vzniklému vrcholu v tomto mnohoúhelníku, přičemž snahou vědy je dobrati se celku (tj. kruhu). Kruh je pro Kusánského symbolem boží jsoucnosti (potentia), tedy reality ve svém souhrnu, viditelného i neviditelného bytí, toho bytí, jež je, ale i toho, které býti teprve může. Věda se tomuto ideálu poznání sice snaží přibližovat (novými a přesnějšími poznatky), takže úhly přibývají, tvar n-úhleníku se stále více zaobluje a uhlazuje, avšak nekonečna (kruhu), nikdy dosáhnout nemůže, protože to přísluší jedině Bohu. Věda sice může mít a měla by mít tento ideál (vševědění) před očima, avšak měla by sí být pokorně vědoma, že v praxi jej nikdy obsáhnout nemůže. Může se mu jen blížit. Podle Neubauera však věda tuto prvotní koncepci sebe samé opomíjí (ve své historické reflexi na ni zapomněla) . Aspekt reality jako neprojevené možnosti se vytratil. Jung říká "skutečné je to, co působí" (Wirklich ist das, was wirkt). Pro některé vědce však v současné době spíše platí "skutečné je to, co je dokázáno", což implikuje "co není dokázáno, neexistuje." Otud celé imaginární schizma mezi "vědeckým" a "spirituálním", které bylo Mikulášem Kusánským ošetřeno již na začátku 15. století! Není třeba přílišného vysvětlování, abychom připustili, že mnoho fenoménů existuje a působí, aniž bychom je (zatím) byli schopni vysvětlit. Možná, že jednou budeme, tak bychom se na ně měli dívat. Jedině Bůh ví, my jsme omylní.
Dle Mikuláše Kusánského je božské bytí zavinutím světa v jednotě protikladů (coincidentia oppositorum), zatímco svět rozvinutím božského bytí vyhrocením protikladů. To, co se ve světě jeví jako černé a bílé, dobré a zlé, jako muž a žena, vše konečné, existuje v božském bytí jako sjednocené a nekonečné a tudíž nepopsatelné žádnou charakteristikou. Všechno je ve všem (omnia ubique); celek je částí a část je celkem. Takový model reality intuitivně pochopíme při pohledu na fraktálové obrazce.
Pro Platóna je kruh nejdokonalejším tvarem, věčností, jíž se pozemský čas snaží napodobit alespoň cyklickým opakováním téhož, jak to můžeme pozorovat při pohledu na planety sluneční soustavy. Cyklus, kruhovité opakování je snaha času dosáhnout věčnosti. Věčnost není ani statická, ani se nepohybuje, neboť pohyb i stání jsou pouze rubem a lícem námi chápáného času, říká Platón. Stejně jako když hovoříme o podstatě světla, které je tokem energetických kvant i vlněním (což se zdánlivě vylučuje, ale prostě to tak je), nezbývá nám, než se vyjadřovat ani A ani negace A, anebo A a současně negace A. Ježíš, když hovoří o království nebeském, říká 'je to pohyb i spočinutí.'
V tradici zenu je kruh symbolem prvotní prázdnoty (shunyata; hishirio), nesdělitelné zkušenosti, která se dostavuje při vyprázdnění mysli ode všech konceptů snažících se popsat realitu. Čirá svoboda hlubiny bytí. Nic, které skrývá všechny možnosti.
.
Když se snažíme popsat, co je písmo, jsme trochu v situaci ryby pokoušející se popsat moře, nemáme zkušenost existence bez písma. Knížka Davida Abrma Kouzlo smyslů pootvírá dveře právě do takového světa - a na jeho tušeném kontrastu ukazuje, jak mnoho nás písmo definuje...
OdpovědětVymazat