Vzpomínky Anny Magdaleny Bachové
"Mé líčení oné doby, kdy jsem ho poprvé viděla a sním mluvila, je v jednotlivostech i vcelku přesné, dojmy z tehdejška tanou ve mně s nezmenšenou zřetelností, nezatemněny dlouhými lety nejvroucnější důvěrnosti a nepobledlé vzpomínkou na poslední pohled na milovanou tvář, když ležela přede mnou s očima na věky zavřenýma."
První setkání
"A můj první pohled na něho! - Jak mizí při tomto pomyšlení léta před mýma očima v nic a vše stojí zase přede mnou! Můj otec, který mne ve své dobrotě brával často s sebou na své malé cesty, zvláště byla-li v tom hudba, neboť znal mou lásku k tomuto nebeskému umění, vzal mne s sebou i v zimě roku 1720 na své cestě do Hamburku, kde navštívil mého prastrýce a moji pratetu. V kostele svaté Kateřiny v Hamburku se skvěly velmi vzácné varhany. Měly čtyři manuály a pedál a slyšela jsem mnoho hovořiti o nich hudební přátele svého otce. Druhého dne, který jsem ztrávila v Hamburku, šla jsem míro pratety z domu nakupovat, a když jsem šla na zpáteční cestě okolo kostela svaté Kateřiny, vklouzla jsem na okamžik dovnitř, abych se podívala na varhany. Když jsem otevřela dveře, slyšela jsem, že nekdo hrál, a zdálo se mi náhle, že z šera vychází tak čarovná hudba, že se mi zdálo, jakoby archanděl seděl u kláves. Tu vkradla jsem se zcela tiše až dovnitř a stanula jsem poslouchajíc. Dívala jsem se vzhůru k varhanům, jež byly postaveny na západní galerii; veliké píšťaly tyčily se ke klenbě, veškero krásné vyřezávání svítilo hnědě a zlatě dolů, ale varhaník zůstal mým očím neviditelný. Nevím, jak dlouho jsem tam stála v prázdném kostele, celou bytostí jen poslouchajíc, jako bych zapustila kořena do kamenných dlaždic a ztratila docela smysl pro čas. Tak velice ztratila jsem ho ve zvucích této hudby, že jsem ještě i pak, když řada slavných akordů rozechvěla vzduch svou bouří a pak náhle zmlkla, že jsem ještě i pak zůstala státi naslouchajíc vzhůru, jestli nezahřímá ke mně dolů další bouře nebes. Místo toho však objevil se na kruchtě sám varhaník a blížil se ke schodům, které vedly dolů od varhan. Spatřil mne, jak jsem stále ještě zírala vzhůru. Okamžik dívala jsem se nyní na něho, tak uleknuta jeho náhlým objevením, že jsem se nemohla pohnouti. Dnes zdá se mi, jakobych tehdy spíše očekávala po takové hudbě, že uzřím sestupovati svatého Jiří než člověka. Pak ale začala jsem se chvěti. Chopila jsem svůj plášť, který mi spadl na zem, a prchala jsem v nepochopitelné hrůze z kostela. [...] Neměla jsem ani tušení, kdo by mohl být oním varhaníkem, ale když jsem vyprávěla při večeři tento malý zážitek svému otci - onen pohled a rozechvění a svůj útěk jsem při tom zamlčela - zvolal: 'To musel býti jen kapelník vévody cöthenského, Johann Sebastian Bach.'"
"Přece však jednoho krásného jitra, bylo to jasné jarní ráno, jak se dobře pamatuji, byla jsem venku a chtěla jsem při návratu vejíti do obývacího pokoje, abych zastrčila do vázy několik zelených ratolestí, které jsem si přinesla, když má matka položila ruku na moje rameno: 'Počkej chviličku, Magdaleno,' pravila, 'tvůj otec má rozhovor s kapelníkem Bachem, myslím, že bys tam teď rušila.' Moje pošetilé srdce počalo divoce tlouci. Viděla jsem ho přece jen teprve jednou, i když jsem o něm často slyšela, a měla jsem nevysvětlitelnou touhu znovu ho spatřiti. Stála jsem tam z úzkostí, že mne bude můj otec volati, a zase z úzkostí, že mne třeba nezavolá. Chtěla jsem rychlě běžeti do ložnice, abych si vzala novou stuhu, měla jsem modrou, o níž jsem byla přesvědčena, že mi velice dobře sluší, když můj otec strčil hlavu do dveří a tázal se: 'Matko, je již Magdalena doma?' Tu mne spatřil a zvolal: 'Pojď sem, dítě, pan Bach je tak laskav a chce si trochu poslechnouti tvůj hlas!' Tu jsem tedy vešla a stanula před ním. Byla jsem v rozpacích a doufala jsem jen, že mne již nepozná, neboť chrám svaté Kateřiny byl velmi tmavý. Vyprávěl mi však později, že ihned poznal ve mně onu polekanou posluchačku z tehdejší doby. Zdál se mi býti mimořádně veliký, myslím tělesně, a přece nebylo tomu tak nijak nápadně, byl jen trochu větší než můj otec. Ale zdál se nějak vysoký, velký, široký, silný, vyzařovalo z něho něco jako ze žuly, a když stanul mezi jinými lidmi, zdál se vždy býti i tělesně větší, zatím co přece hlavně jeho srdce a duch byl vyšší a mocnější než jiných osobností. [...] Působil svou bytostí významně, ne tím, co říkal, neboť byl velmi vážný a klidný, hovořil zřídka, a to jen s lidmi, s nimiž byl velmi důvěrný. Byla jsem v tom okamžení více než plachá. Učinila jsem mu poklonu a neotevřela úst, až vzal z klavíru noty, posadil se a vyzval mne, abych zpívala. Naštěstí každá zaraženost mě opouští, zpívám-li, a když jsem skončila, zvolal můj otec se spokojenou tváří: 'Dobře, mé dítě!' Pan Bach se na mne díval okamžik nehnutě a pak řekl: 'Umíš zpívat a tvůj hlas je čistý.' A já bych mu byla nejraději odpověděla: A ty umíš hrát! Neodvážila jsem se ovšem ničeho takového. Bylo to nevyličitelné, co udělal z jednoduchého doprovodu, který jsem tak často hrála. Jaké měl držení ruky, jak používal palce, jeho prstoklad, to vše bylo tak docela jiné, nežli jak to činili ostatní! Ale nemohla jsem říci nic z toho všeho, octla jsem se zase, když jsem se odmlčela, v nepopsatelném vzrušení. Nejraději bych byla i nyní odtud utekla jako tehdy v kostele, ale zůstala jsem státi jako přikována ke klavíru a stísněna jako dítě. Ano, cítila jsem se být dětinskou až k nesmyslnosti před tímto mužem, a přece vzcházelo ve mně v této krátké chvíli něco, co se v dítěti nerodí. Bůh otevřel od toho okamžiku moji duši hudbě a nyní, co jsem slyšela hráti Sebastiana Bacha, bylo nemožné, aby mi jiný muž mohl býti ještě něčím na tomto světě. A též on si řekl tehdy (kéž bych to jen byla věděla): Toto děvče si vezmu za ženu. Že budu souhlasiti, zdálo se mu zcela jistým, neboť věděl, že dokáže všechno na této zemi, co skutečně chce. Při mnohých příležitostech v pozdějších letech připadal mi tato jeho cílevědomost a vytrvalost často jako tvrdošíjnost."
"Říká se, že svatební den je nejkrásnějším dnem ženina života. Jistě nebylo nikdy žádné děvče onoho dne tak šťastno, kdo však také nalezl takového manžela jako já svého Johanna Sebastiana Bacha? Po onom svatebním dnu neměla jsem již žádného života kromě jeho vlastního. Měla jsem pocit, jakobych byla malým proudem, který přijal oceán. Byla jsem pojata a obestřena životem, který byl hlubší a širší, nežli kdy mohl býti můj vlastní. A jak jsem tak žila s ním rok za rokem v nejhlubší důvěrnosti, rozuměla jsem jeho velikosti vždy více. Často zřela jsem ho tak mocně se tyčiti se nade mnou, že jsem se téměř ulekla, přece však jsem mu rozuměla, poněvadž jsem ho milovala."
Vážnost a hravost, přísnost a láska
Anna Magdalena hovoří o portrétu svého muže: "Veškerá tíha a síla napětí a vážnost jeho pohledu zírala z tohoto obrazu. Jeho oko se dívalo, jako když přemýšlel, když se podíval na lidi, nebo ještě spíše, když pohlédl skrze ně a vlastně si jich vůbec neuvědomoval. S počátku lekal mne stále poněkud tento výraz, ale brzo jsem poznala, že to byl hlas hudby, jenž se v něm probouzel, když se jeho oči zadívaly tímto způsobem do dálky. Též linii obočí zachytil malíř dobře, i oblouk úst, jenž byl tak citlivý a laskavý a jenž se táhl vzhůru v koutcích tak láskyplně vykrojen, jestliže se smál, a odnímal ode mne všechnu úzkost, kterou mi často mohla přivoditi záhadnost jeho očí. Vypadal velmi rozhodně, což snad mělo původ v silné, dopředu vystouplé bradě - jeho zuby se setkávaly přímo na sobě, zatímco řezáky jsou u většiny lidí postaveny tak, že spodní řada zapadá za horní. Tato okolnost propůjčovala jeho obličeji docela jiný výraz, než mají obličeje většiny lidí, a tato pevnost výrazu způsobovala, že každý, kdo se mu chtěl přiblížiti, zaváhal poněkud před tímto obličejem."
"Nikdo nemohl na něho popatřiti a nezadívati se na něho znovu, neboť bylo v něm něco zcela neobyčejného, což bylo zřejmo každému, ať to byl kdokoli. Obdivhodné spojení velikosti a pokory vyzařovalo z něho - a byl si vědom své síly, že však ON byl nositelem této síly, to mu bylo zcela lhostejné, nepřemýšlel o tom; jediné, co ho vzrušovalo, byla hudba, a často se zdálo, jako by věřil, že píle a tvrdé studium a zbožnost mohou povznésti každého člověka na jeho místo."
"Co nejvíce zapůsobilo na mého otce při varhanní hře páně Bachově, byl jeho klid a lehkost. Ačkoli jeho nohy lítaly na pedálech nahoru a dolů, jakoby sebou mrskaly, přece zdánlivě ani v nejmenším nehýbal svým tělem a neobracel se, jak činí tak mnozí varhaníci. Jeho hra byla dokonalost, která vypadá lehce a neprozrazuje žádné námahy."
"Potlesk nečinil na něho nikdy dojem, pouze uznání vskutku pilných hudebníků potěšilo ho občas. 'Hraji,' řekl mi jednou, 'pro nejlepšího hudebníka na světě. Snad tu není - hraji ale vždycky tak, jako by zde byl.' Pomyslela jsem si pro sebe, že je stále přítomen, když Sebastian hraje, ale neodvážila jsem se tuto myšlenku vysloviti, neboť naprosto neměl rád projevy toho druhu."
"Jeho papíry a jeho osobní věci musily býti uschovány a opatrovány zcela určitým způsobem, pevně stanoveným a na jeho zvyklostech nesmělo býti nic měněno. Nenáviděl nepřesnost, jako nenáviděl marnotratnost, a nepřesnost byla mu marnotratností s tím nejcennějším, s jedinou věcí, kterou, jak říkával, nelze míti po druhé, s časem."
"Sebastian byl vždy hotov sestoupiti ze své výše a vzíti něžně za ruku každé dítě, každého začátečníka v umění a vésti ho k vyšší dokonalosti. Nic nemohlo ho u jeho žáků učiniti netrpělivým; jen nepozornost a lhostejnost."
"Jistá přísnost, která se často chmurně nad ním vznášela, ustoupila od něho úplně, když jsme doma usedli pohromadě, byl samá otevřenost a laskavost, účastnil se všeho, co mu děti vyprávěly, a ani nejnepatrnější zpráva nejmenších nebyla mu lhostejna. Všechny mu prokazovaly pozornost a úctu - jak je to přirozenou povinností všech dětí vůči svému otci - ale podíl dětské bázně byl v jejich lásce mnohem menší, než jak to bývá u jiných dětí. A jak mohu také zcela dosvědčiti, nikdy nevztáhl ruku na některé ze svých dětí. [...] U nich postačilo jen pouhé poklesnutí otcova hlasu, nebo stáhl-li obočí, což se kmitlo jako blesk jeho obličejem, když se zlobil. To stačilo, aby byl zase zhednán pořádek a poslušnost."
Bach a Händel
Oba byli současníky, oba byli krajané, rodilí Sasové. Leč i přes několik pokusů o setkání a vzájemný respekt "na dálku", se jim nikdy nepodařilo setkat se tváří v tvář. "Händel byl věru dosti hudebníkem, aby poznal výši Sebastianova díla, i když jeho pověst zůstávala omezena na Německo, zatímco Händlovo jméno znělo i Italií a Anglií. Ale Händel vyhledával svět a čeřil neustále hladinu okolo sebe a vydělával mnoho, mnoho peněz, kdežto Sebastian měl ostych před vším hlasitým, prchal před světem a žil v tiché, v sebe ponořené práci ve svém domě v klínu rodiny."
O tvořivé síle
.
"Jak pěkné byly dlouhé podzimní a zimní večery, když děti ležely všechny teple zavinuty ve svých lůžkách a já a Sebastian seděli jsme vedle sebe a opisovali hudbu - neboť taková práce byla vždy a jednotlivé hlasy k nedělním kantátám jsme zpravidla rozepisovali my dva. Dvě svíce planuly pak mezi námi a pamatovala jsem vždy pečlivě na to, abych je očistila, takže černý ohořelý knot nemohl zkaziti jasný plamen - a tiše a šťastně pracovali jsme vedle sebe. Mlčela jsem přitom, jak hluboce jsem jen mohla, neboť často, zatímco rozepisoval hlasy svou krásnou, jasnou lehkou rukou (jeho partitury mají pro mne podivuhodně živý, vroucí, ano vášnivý výraz), nebo zatímco pro nás opisoval hudbu Buxtehudovu či Händelovu (cenil si jí neobyčejně - mně se však zdála při vší své výši ne tak významnou jako jeho vlastní) nebo co snad komponoval něco vlastního pro některého žáka, často přilétl duch nápadu, i uchopil čistý nalinkovaný list, jichž jsem mu kladla vždy několik k ruce, a napsal na čistou běl listu něco z nevyčerpatelného zdroje hudby, která stále tryskala z jeho hlavy.Mé notové knížce se dostalo tímto způsobem mnohé písně a mnohého chorálu a jedna píseň otřásla mnou tak, že jsem ji s počátku nemohla vůbec hned zpívati, tak semi při tom chvěl hlas:
Když jsi u mne,
půjdu s radostí smrti vstříc a ve věčný klid.
Ach, jak šťastný
by byl konec,
kdyby mi tvoje krásné ruce
pak zatlačily zrak.
.
Ach, Sebastiane, jak jsi byl dobrý! Jak jsi mne miloval!
Často také rád říkal, že nemůže napsati žádnou milostnou píseň, byť by byla na mne. 'Vidíš,' řekl mi jednou a přitáhl jsi mne na svá kolena, 'má milá ženuška znemožnila mi psáti ty hezké písničky, v nichž vzdychá vzdálený milenec, i truchlivé balady, při nichž roní dvorní dámy slzy - neboť jak může takový arcispokojený kantor psáti zpěvy touhy, když jeho ženuška sedí mu s úsměvem na klíně? Musím se časově vrátiti a představiti si, že tvoji rodiče nedali nám svolení k naší svatbě, neboť mám v hlavě melodii, která zrovna volá po jednom nebo dvou smutných verších.' A příštího dne přinesl mi píseň - píseň nekonečné lahody, kterou jsem mu ihned zazpívala; byla psána na tato slova:
Chceš-li mi srdce své dáti,
pak učiň tajně tak,
aby nás neprozradil láskou planoucí zrak.
Neb naše láska musí světu ztajena být,
jen ve svém věrném srdci ji mohu s tebou žít.
Často padne mi na srdce s blaženou tíhou myšlenka, jak jsem přece jen požehnaná mezi všemi lidmi, že veškerá hudba, již psal Sebastian od naší svatby až do své smrti, je nerozlučně spjata s mým nejvnitřnějším já a znamená pro mne tolik, kolik jen může pro někoho na světě znamenati. Viděla jsem, jak se rodila, četla jsem ji dříve, než ji spatřilo kterékoli lidské oko, a Sebastian často se mnou mluvil o svých dílech a vysvětloval mi, co nebylo pro mne hned pochopitelné. Jak často jsem seděla u něho v pokoji potichounku jako myška a šila jsem mlčky nebo spravovala naše prádlo, zatímco on psal a psal tak rychle, jako by mu sám Bůh diktoval noty do péra, až náhle vzhlédnuv, vztáhl ke mně ruku a řekl: 'Pojd sem trošku, Magdaleno,' a ukázal mi co napsal. Někdy, i když zřídka, nechtěla však tvořivá síla vytrysknouti. Tu napsal několik taktů, vzdech nespokojenosti se mu vydral z hrdla a přeškrtl brkem svou práci. Pak jeho hlava klesla do dlaní a seděl tiše, někdy dlouhý čas, někdy také jen několik minut. Náhle vyletěla jeho hlava vzhůru a s úsměvem zvolal na mne: 'Tak to musí být, ovšem,' a jal se psáti znovu."
Víra a Smrt
Bach byl hluboce zbožným člověkem, který však o své víře zřídkakdy mluvil. "Náboženství bylo u něho něčím skrytým, co se neprojevovalo vždy, ale stále bylo přítomno a nikdy ho neopouštělo."
"Sebastianova nejvznešenější hudba byla vždy vyvolávána myšlenkou na smrt. To mne poněkud děsilo, když jsem byla mladá, nyní vím lépe, jak to vypadalo v jeho srdci!"
"Ale zvláštnější než všechno jiné byla žhavá touha, která ho provázela celým jeho životem, naplněným prací, touha po smrti. Jen občas poznala jsem to jako bleskem, neboť myslím, že to přede mnou často skrýval, neboť cítil, že mě to leká; vždyť jsem byla mladší a ne tak statečná jako on. Necítila jsem žádné touhy jej opustiti, ani svět, který se mi zjevoval krásným, pokud on v něm meškal. Dnes, kdy jsem stará a osamělá a kdy ode mne odešel, dnes dovedu lépe rozuměti jeho touze dostati se tam, kde všechny věci stávají se dokonalými."
Mistr a žák
Bach za svého života vychoval mnoho žáků - hudebníků, včetně svých dvaceti dětí (sedm z prvního a třináct z druhého manželství). Chudému kantorovi s početnou rodinou byly lekce hudby nutným přivýdělkem. Pokud měli žáci opravdový zájem a píli, pokud milovali hudbu, neodmítl nikoho a byl k nim nanejvýš trpělivý. Vychloubání se 'neumělů', snaha podvádět a nepoctivost v něm však probouzely ostrý hněv a často takovému žákovi ukázal dveře.
Heinrich Gerber: "Obdivovali jsme u něho výsledky jeho nové metody, jak se v něm slučuje nejpřesnější hudební představa a nejjemnější technické provedení k čarokrásným výkonům. Ale co mám říci o nebeských okamžicích, kdy ustal náhle ve vyučování, odsunul velitelským pohybem ruky noty a knihy s svičením stranou, usedl sám ke klavíru nebo k varhanám a oddal se volnému vzletu improvisace. Ach, nebesa nad námi! To byly hodiny, pro které stálo za to žít. Jaká to byla hudba! Ještě teď mohu v noci ležeti a bdítiti (což se nestává, jak víš, nikdy bez veliké příčiny) a vzpomínati na to s chvěním. Někdy, když jsem tak poslouchal zbožňovaného mistra, musil jsem radosí hlasitě jásati, často jsem též slzel. Vzpomínka na takové hodiny opustí nás až v hrobě."
"Mladý Heinrich doslovně se chvěl v první vyučovací hodině štěstí a ostychem, když mu Sebastian položil na klavír Invence, od nichž pak přešel rychle k Temperovanému klavíru, ke kterému si zachoval vždy zvláštní náklonnost, poněvadž měl štěstí, že slyšel tyto skladby třikrát celé, hrané Sebastianem jeho nenapodobitelným způsobem. Takovými dary odměňoval Sebastian občas některého obzvláště snaživého žáka. Tu říkával, že nemá nálady učiti, sedl si k nástroji a hrál nadšenému posluchači hodinu nebo ještě déle dílo, které měl studovati, a mnoho jiné hudby. Ale každou skladbu, kterou se žák měl naučiti, zahrál mu alespoň jednou. Tak to musí zníti, skončil pak, když jim ukázal silně a zřetelně dokonalou formu a rytmus příslušného díla, aby viděli přesně, kterým směrem má se dáti jejich studium, jejich usilování."
Paolo. "Na čas přišel k Sebastianovi také mladý Ital. Jmenoval se Paolo Cavatini. Považovala jsem ho ze začátku za opravdu zvláštního mladíka, s nímž je těžko jednati. Mezi našimi zdravými německými hochy byl tmavý, zachmuřený, neradostný a žárlivý, ale neobyčejně nadaný. Již po krátkém pobytu projevil bouřlivou náklonnost ke svému učiteli. Zdálo se, že sotva může vydržeti bez jeho přítomnosti a následoval ho všude svýma velkýma tmavýma očima. Byl až nepříjemně žárlivý na ostatní žáky a prohlašoval často velmi prudce, že jejich tvrdé saské palice nedovedou vůbec chápati takového Bohem požehnaného genia, jako je kantor. Když Sebastian nebyl jednou spokojen s jeho výkonem, tu vrhl se na zem a plakal jako malé dítě, jemuž ublížil. Přiváděl nás všechny do zmatku a často jsem byla polekána jeho vášnivostí a neovládáním se. Sebastian asi mu rozuměl lépe než kdokoli z nás a projevoval s ním velkou trpělivost. Mladík dělal a říkal často nejprapodivnější věci. Jednoho dne přišel hlučně do mého pokoje, vrhl se, jak byl dlouhý na koberec na zemi a zíral na mne; seděla jsem neobyčejně vzrušeně u stolu se svým košíčkem na šití. 'Tady sedíš a šiješ,' vybuchl pak, 'a snad ani nevíš, že tvůj muž napsal hudbu, před níž musí skloniti kůrové andělští své hlavy! Miluješ ho vůbec? Chápeš ho vlastně? Ale která žena by mu mohla rozuměti! Látej jeho šaty a vař mu jídlo, to je to nejlepší, co pro něho můžeš učiniti!' Tato řeč mne trochu popudila, ale ne mnoho, neboť jsem viděla, že chlapec je bez sebe. 'Paolo,' odpověděla jsem, 'nesluší se, abys hovořil takto se ženou svého učitele. Miluji ho a rozumím mu možná dokonce lépe, než si myslíš.' 'Odpusť mi,' jal se prositi a vypadal náhle zcela malý a ubohý, 'nevím vůbec, co říkám, tato hudba zbavuje mne úplně rozumu a mám ho rád tak velice, že mne to až bolí.' Když to řekl, probudilo se ve mně něco, takže jsem se bezděčně k němu sklonila a políbila ho na jeho černí vlasy. 'Já vím, jak to je, Paolo,' řekla jsem a od tohoto okamžiku jsme byli přáteli. Nepobyl u nás dlouho, chudinka, neboť brzy přišla zima, nastudil se a zemřel. [...] Jeho umírání Sebasiana velmi bolelo, zanechal vší své práce a seděl celé hodiny u lůžka nemocného mladíka s partiturou na svých kolenou, aby mohl psát dále, když horká ruka umírajícího pustila na chvíli jeho. Mladík upíral své černé oči na Sebastianovu tvář. 'Jsem šťastnější, než jsem byl kdy dříve,' řekl jednou ke mně se svým podivně krásným úsměvem, když jsem vstoupila do světnice, v níž ležel, a přinesla mu šálek horkého čerstvého mléka. [...] V tomto chlapci byla geniálnost, a to vysvětluje, proč byl na světě tak nešťasten."
Osamělost
"Jeho duch byl tak často zaujat hlubokými věcmi hudby, že jsem občas mívala pocit, že nás nevidí a neslyší, že pro něho neexistujeme, i když jsme se k němu přiblížili, ale přitom nás nikdy ve své dobrotě nezanedbával. Byly to někdy pro mne hrozné okamžiky, když jsem ho viděla seděti v jeho lenošce, obklopeného dětmi, a přece jsem cítila, že je samoten, nad námi, vedle nás a sám, osamělý. Někdy nabyl tento pocit ve mně takové síly a trýznivosti, že jsem odhodila své šití nebo opisovanou skladbu, sklouzla k němu, klekla, vrhla se k nohám jeho lenošky a objala ho. 'Nu, Magdaleno,' tázal se pak klidně, 'co je? Co tě tak vzrušilo?' Ale nikdy jsem mu neřekla, jak mi bylo v duši. Jakými slovy také mohla bych mu to vyjevit? Velcí této země jsou vždy osamělí a tím jsou jediní blízcí největšímu ze všech, Nejvyššímu.
Když psal hudbu, ještě lépe když improvizoval, zvláště na varhanách, tu vyjadřoval své velké srdce a vznášel se do krajů, z nichž pocházel a v nichž byl snad samojediný úplně doma. Mnoho nejvznešenější hudby uniklo přitom, nikdy již neuslyší ji žádné smrtelné ucho, vytryskla z něho jen jedinkrát, nikdy ji nenapsal a ztratila se v harmonii vesmíru, jak to učinil nyní i on sám."
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš názor.