Ludwig Klages - Aforismy

Ludwig Klages (1872 – 1956) - německý filosof, psycholog a zakladatel charakterologie a vědecké grafologie. V tomto článku přinášíme překlad některých jeho aforismů podtrhujících jeho životní filosofii, ovlivněnou Friedrichem Nietzschem a německou romantickou filosofií (J. W. Goethe, C. G. Carus). Sám se stal myslitelem, který nejvíce ovlivnil tzv. filozofii života. Jeho klíčovou myšlenkou je pojetí ducha (Geist) jakožto principu, jenž je vzhledem k podstatě života apriori destruktivní, neboť brání organické a extatické syntéze těla a duše, jež jsou ve skutečnosti polaritami jednoho a téhož bytí. Zatímco celý svět dodnes hovoří o "světle rozumu a ducha", Klages před sto lety varuje, že tato síla je spíše temná, protože strnulá, umrtvující. A skutečné světlo duše zastiňuje. Podle Klagese, právě pojmové uchopování, jež je vlastní duchu, způsobuje, že si původně a vždy živý vesmír představujeme jako mechanické skladiště objektů. Mechanický "duch" není schopen popsat "organický život", aniž by ho redukoval na neživou, strojovitě - účelnou projekci své vlastní logiky (Klagesův biocentrismus versus logocentrismus moderních věd). Na stejné nebezpečí upozorňuje biolog a historik vědy Zdeněk Neubauer.

Klages už v r. 1913 (v díle Člověk a země) útočí na ideologii pokroku, systémově chladné pojetí kapitalismu (ano, i za ním stojí onen "temný" Geist - duch!) a upozorňuje na hrozbu ekologické katastrofy, bude-li duch (v podobě hypertrofovaného ega) jednostranně nadřazován duši. Rozpoutal tak v podstatě světové ekologické hnutí (založení neměcké strany Zelených). V následujících aforismech přinášíme seznámení s Klagesovými podnětnými myšlenkami, z nichž mnohé nebyly doposud přeloženy do češtiny. Na sklonku roku 2009 se na plátnech 3D multikin objevuje film Avatar, který v podstatě přináší poselství o láskyplném smíření protikladných principů: organické duše a egoisticky-expanzivního ducha.


Protiklady. Život a duch jsou dvě naprosto elementárně a esenciálně protikladné síly, které nemohou být redukovány ani jedna na druhou, ani na nějakou třetí.

Tělo a duše. Jediná idea doposud vedla naše pátrání v posledních třech destiletích: že tělo a duše jsou nerozlučitelně provázané póly životní jednoty, do níž duch vkládá sama sebe zvenčí jako klín, a to za tím účelem, aby je oddělil jedno od druhého; aby od-duševnil tělo od-tělesnil duši, aby nakonec zadusil jakýkoli život, jenž této jednoty může dosáhnout.

Jednota těla a duše. Stejně jako je duše tvořivým principem živého těla, tak je živé tělo femonénem a zjevením duše.

Extáze. Není to duch člověka, ale jeho duše, jež je v extázi osvobozena; a jeho duše je osvobozena nikoli od těla, ale od jeho ducha.

Život a duch. Název život jsme přiřkli vše-protkávající síle prapůvodní obrazotvornosti.

Název duch jsme přiřkli nepřátelské síle, která obrací všechny prapůvodní obrazy do prázdných přeludů.

Duše a Duch. Charakter duše je někdy impulzivní, jindy nadšeně zpustlý; naproti tomu charakter ducha se zjevuje ve světle překážky, která realizuje svůj potenciál v záměrném emocionálním poutu! Z toho plyne, že rovnováhy mezi duší a duchem nemůže být nikdy dosaženo; a co se nám může jevit jako příklad dosažené a půvabné harmonie mezi duší a duchem u tak vynikající osobnosti, jako byl např. Goethe, může být, po pečlivém přezkoumání, ukázáno toliko jako věc kompromisu, příklad uměleckého "stylu". Jako takový, nemůže být tento stav nikdy dosažen bez zjevné ztráty psychické bezprostřednosti.

Vesmír mysli a Vesmír života. Myšlenka Vesmíru je mechanickou změtí věcí; na druhé straně, živý Vesmír, o němž naše jazyky mohou hovořit pouze v náznaku, nemůže být pojmově uchopen, neboť se sám zjevuje jedině v bezprostředním záblesku tady a teď, jenž je jeho vnější podobou.

Rytmus života. Zatímco každý ne-lidský organismus pulzuje v souladu s rytmy kosmického života, byl to zákon ducha, který člověka z účasti na tomto životě vyhostil. Co se jeví člověku jakožto nositeli ego-vědomí, ve světle nade vším převažujícího vypočítavého myšlení, jeví se metafyzikovi, pokud se do tématu ponoří dostatečně hluboce, ve světle zotročeného života pod jhem koncepcí!

Znalosti a poezie. Hluboká propast dělí znalosti a poezii. To, co jsme rozvažovali, už nemůže být nikdy více prožito. Tento fakt mluví pro "nemoudrost" básníků.

Stádia vývoje člověka. Zvířecí člověk žije podle svých instinktů, nevědomě; magický člověk žije ve světě mýtických obrazů; duchovní člověk žije, aby chrlil moralistické banality.

Univerzální ctnost. Člověk, který neumí vylézt na strom, se bude chlubit, že nikdy z žádného nespadl.

O sexuálním pudu. Je fundamentální a svéhlavou falzifikací nazývat sexuální pud reprodukčním. Reprodukce je pouhým potenciálním výsledkem sexuálního styku, ale určitě není zahrnut v aktuální zkušenosti sexuálního vzrušení. Zvířata o něm nic neví; jen člověk ano.

Krev a nervy. Krev je dějištěm orgiastického života. Co odděluje extatickou přirozenost od racionální, není mozek, ale stav krve: purpurová krev, modrá krev, svatá krev. Život sídlí v krvi a pulzaci.

Logika a mystika. Logika je organizovaná temnota. Mystika je rytmické světlo.

Muž a žena. Žena žije více v bytí, muž ve vědomí. Ženě náleží přítomnost, muži budoucnost nebo minulost.

Mužská logika odpovídá ženskému citu pro míru.

Muž usiluje, zatímco žena žije.

Muž je odstředivou silou, zatímco žena gravitační.

Žena je krátkozraká, pokud jde o "dálku", muž pokud jde o "blízkost".

Muž stále vidí cíle, a tudíž má vždy po ruce abstrakce; je to však žena, kdo jej ve skutečném světě prvně učí radosti.

Muž a žena II. Odvracíme upřený pohled od "emancipačního" hnutí moderní doby, abychom shledali, že žena je odjakživa, skrz naskrz celou zaznamenanou historií, nositelkou sil života a duše, stejně jako je muž odjakživa nositelem sil ducha a produktivní činnosti; to zůstává pravdou dokonce i dnes pro ohromnou většinu mužů a žen.

Nezranitelnost. Na vrcholu svých sil, je člověk nezranitelný. V okamžicích nejskvělejší jistoty bytí, jsme silnější než zevní osud. Nic a nikdo nás nemůže zničit.

Žena a básník. Žena a básník jsou v blízkém vztahu. On je hlasem jejích tužeb. V básníkově probuzení tančí procesí Bakchantek. Básníci jsou tlumočníci Dionýsia.

Afekt a život. Život zahrnuje afekt; ego jej vylučuje.

Erós a Chaos. Erós bez chaosu: humanismus. Chaos bez Erósu: démonická devastace. Erós uvnitř chaosu: Dionýsios.

Žádný východ. Nemůže nastat žádné osvobození skrze popření, jedině skrze naplnění. V zoufalství, život je otřesen, ale to nevede ke sňatku s Kosmem: nový stav bude zrovna tak ubohý jako ten starý.

Funkce času. V životě, který nás obklopuje, jsou čas a věčnost identické. Individuální život stárne, ale substance života má sílu omlazovat se zevnitř.

Smysluplnost a účel. Vše účelové je nesmyslné, a vše smysluplné je bezúčelné.

Oponující vůle. Pocity averze člověka daleko více charakterizují než jeho preference. Vědomí plodí zábrany.

Pohanská Láska. Jedině láska nás vynese z labyrintu světa. Jedině láska propouští jednotlivce ke kosmickému životu. Kosmický člověk nezakouší nic lidského krom své lásky, a jeho láska se vtěluje do jeho melancholicko-radostného veselí.

Duše a jednotlivec. V duši, individuální není v pravdě jen individuálním, ale kosmickou vlnou. Duše je schopná překročit svou tělesně-duchovní jedinečnost, aby kráčela dál, aby se stala vírem univerzálního života. Uvnitř krve těch, kdo jsou bohatí substancí duše, cirkulují atomy ohně: póry, ústa a sexuální orgány jsou branami života.

Objev a pozorování. Nečiníme objevy skrze pozorování; pouze je jím potvrzujeme.

Rytmus a míra. Celý fenomenální vesmír je organizován na rytmické bázi. Věda správně objevila - ačkoli má určité obtíže vyložit svůj objev - že zvuk, teplo a elektřina mají rytmickou podstatu.

Krása a ego. Ani ego ani jeho skutky nejsou krásné. Člověk je krásný jedině do rozsahu, jakým se účastní na věčné duši Kosmu. Krása je vždycky démonická, a přiměřenými objekty našeho zbožňování jsou bozi.

Práce a úžas. Čin, práce a systém patří do hájemství ducha. Co nemůže být předmětem úžasu, se stává prací. Něvědomý, mateřský základ duše generuje zářící purpurovou krev; tvůrčí síla je ovšem maskulinní, sluneční, duchovní.

Rokoko jako "virtuální realita". Rokoko vlastní virtuální realitu zrcadlových obrazů, pouhého vzhledu; každý zvuk, parfém, a mihotající se světlo jeho krajiny jsou odrazem masky.

Arogance racionalismu. Moderní žák víry všemohoucího rozumu může sotva potlačit svou radost, když žvatlá do našich uší svá přesvědčení, že nyní vlastní logiku "nevědomého".

Formy lásky. "Materialista" touží vlastnit a vládnout člověku a všem jeho silám. "Miluje" závislost a tak-zvaný charakter.

Kristus viděl sebe sama pobývat blízko středu věcí; hledal Boha; a jeho nejpronikavější touhy byly, aby mohl splynout s "vyššími věcmi." Dychtil po vnějším a hořejším, a když miloval, jeho cit směřoval výhradně do těchto směrů.

Erós, na druhé straně, je láskou tvoření. Pro Erós, je nekonečný vesmír živý. Záplava mihotajícího světla se valí ven. Celé okolí žhne, dálka se ozývá: milovaný se stal plamenem v dálce.






O duši. Duše je naplněná vitalita, sebe-spalující plamen. Takový, jenž se omezuje a stahuje v bdělém stavu, aby se stal, ve spánku, bezedným mořem.
Hmota (Hylé) je spánkem duše. Její probuzení má realitu snu: lesknoucí se obrazy plynou kolem, a pak klesají znovu do temnoty.

Oceán je symbolem univerzální duše, a třpyt oceánu manifestuje její nejvyšší vitalitu. Hluboký život rozkvétá jedině v děloze noci, a oceán žhne jedině temně. Život je samo-otáčejícím se kolem, perpetum mobile, mlýnským kolem skrze nějž musí protéci vody času.

Den a noc. V denním vědomí vnímáme, zatímco v nočním vědomí zakoušíme vize. Jedině do denního vědomí může kosmický duch vytryskávat.

Duch a duše. Jedině tehdy, když duch spí, probouzí se duše. A duch spí nejhlouběji, když podřimují smysly. V každé aktivitě se objevují momenty, kdy duch poklimbává a a duše do široka otvírá své oči. Ještě bohatší je náš život v okamžicích, kdy duch prochází skrze říši spánku. Tehdy jsme na živu s větší intenzitou, jak každý okamžik přechází v další. V takových chvílích, naše oči září.

Paradox. Stud je hrůza, kterou člověk cítí před vyhlídkou, že by jeho opravdové já bylo odhaleno. Tudíž, je nepochybně ostudné, být na základě těchto emocí považován za ješitného.

Pseudo-psychologové. Přestože se sami nazývají psychology, naši profesoři se nám zdají být vlastně epistemology, jelikož je na první pohled zřejmé, že jejich výzkumy se týkají pocitů, percepce, reprezentace atd. Nevypadá to, že by vůbec kdy dostatečně hluboce čelili faktu, že nejsou samy o sobě vědomé - a bez jistých předopkladů zahrnujících vědomí, se všechny jejich systémy okamžitě rozpadnou na prach - vyjma "aktivity smyslů" stejně jako tomu, že je [vědomí] předmětem pravidelných alterací mezi existencí a neexistencí. Hovoří tak nezaujatě o "proudu vědomí", zatímco by měli studovat proud života; co víc, mnoho z nich je tak neohrožených, že dospívají k neúprosným závěrům, že rovněž existuje jakýsi proud spánkového-vědomí.

Falešní filosofové. Neposední, nadšení duchové neustále postrádají nejnepatrnější stopy opravdové originality. Jejich spekulace dokonce degenerují do prázdných druhů racionalismu, nebo vedou do mělké hru ostrovtipu, jež je hrána s fantómy, v něž dokonce nikdo doopravdy nevěří.

Od Platóna po Hegela, celá spousta tak-zvaných filosofů může být rozdělena na dva tábory: za prvé, tu máme tyto polo-střízlivé, a tudíž nekritické, štváče fantómů; a za druhé, máme tyto arogantní hyper-racionalisty, např. chlapíky, kteří jsou tak neskonale plytcí, že jsou schopni přesvědčit sami sebe o tom, že život je racionální fenomén!

Charakterologie. Dvě základní psychologické školy doposud koexistovaly spolu po nějaký čas: jeden typ "psychologie" zacílil svou energii do pátrání po faktech vědomí; zatímco druhá myšlenková škola zkoumala podstatu celé osobnosti; ta druhá se ustanovila jako "Charakterologie" v průběhu 19. století. Je mnoho bohatého materiálu, objeveného u básníků, moudrých a moralistů celých věků, který nyní byl jen systematicky zpracován. Zejména si připomínáme promluvy Démokritovy a významnějších Řeckých Sofistů, stejně jako příspěvky pozdních Stoiků, zejména Senecovy, Marca Aurelia a Epiktéta. Pak je tu Theophrasots, student a žák Aristotelův, kdo ve svých proslulých "Etických Charakterech", vylíčil sérii zlomkovitých analýz 30ti charakterových typů; naneštěstí Theophrastova bystrost je ve výsledku vážně poškozena jeho účastí na písni sirén, a to díky jeho posedlostí obsahovou soudržností. Toto dílo bylo v 17. století přeloženo do francouzštiny La Bruyérem, který sám vydal vynikající pojednání nazvané "Charaktery." Rovněž zmiňujeme Francouzské moralisty a skeptiky, kteří se rozšířili v průběhu 16. a 18. století: Montaigne, Pascal, a nade vším, De la Rochefoucauld, autor oslnivých "Maxim". Problémy charakterologie se poprvé objevily v Německu během intelektuální Renesance našeho klasického věku. Goethovy "Volitelné afinity" [Die Wahlverwandtschaften] a, nade vším, "Levana" Jeana Paula, obě se staly zdrojem nepřekonatelných pokladů pro charakterology hodných nejvyššího zájmu. Obdobně se objevilo mnoho užitečných charakterologických pozorování v Lichtenberových "Aforismech", a dokonce prominentní epistemolog Immanuel Kant pojednává o základech charakterologie ve své "Antropologii". Výzkumy těchto studentů se brzy protnuli s fyziognomickými studiemi Lavaterovými, Campera a Galla; tudíž byla připravena půda pro biocentrickou psychologii Německého Romantismu. Čníce nade všemi je tu nedávno znovu-objevený Romantický fyzik Carl Gustav Carus, jehož mistrovskými díly jsou: "Duše: O Vývoji Historie Duše" a "Symbolismus Lidské Anatomie." Najdeme mnoho přínosných objevů i v díle Arthura Schopenhauera. Od Schopenhauera vede vlákno tradice přímo k filosofu a pedagogu Juliu Bahnesnovi, který přišel se svými dvojdílnými pojednáními, "Příspěvky ke Charakterologii," v roce 1867, v nichž vzdělaný autor poprvé dává našemu slavnému dítěti jméno. Po Bahnsenovi bylo však vlákno charakterologické tradice bohužel přetrženo.

Nakonec, převládající "experimentální" psychologie přírodních věd vědu o charakteru téměř kompletně vyřadila na okraj zájmu. Práce francouzských studentů, jako např. Paulhanovy "Charaktery" a Fouilléeův "Temperament a Charakter", zůstaly nepovšimnuty. Člověk začal ze všech stran slýchat, že se blíží revoluce v psychologii.

V těchto časech se stalo běžným očekávat, že psychologie poskytne správné instrukce zaměstnavatelům ohledně vhodnosti uchazeče o práci pro konkrétní zaměstnání. Pod tlakem tohoto požadavku, vyvinulo se pole výzkumu, které zasvětilo sebe sama do studií lidských schopností a "Psychotechniky" (Münsterberg, Stern, Meumann a další). Pročež charakterologie začala pronikat do psychiatrie. Výsledky výzkumů, jichž se ujali neurologové, z velké části v úzkém spojení s "psychoanalytiky" jsou stále poněkud mlhavé.

Ale nyní, skutečně propukla mocná revoluce, jež má svůj původ v psychologické nauce filosofa Friedricha Nietzscheho. Vycházeje pevně z této nauky, se brzo objevilo - pod proslulým jménem, jenž Bahnsen této vědě propůjčil - první moderní, systematické pojednání o charakterologii, která byla autorem těchto řádků publikována v r. 1910 pod názvem "Principy Charakterologie." [Die Grundlagen der Charakterkunde] Teorie, predložené v této stručné, ale převratné práci, poprvé ustanovily, stejně jako jej budou i nadále určovat, budoucí směr charakterologie.


Klages, L. Sämtliche Werke. Bonn. 1965-92.


Expresivní pohyby. Ke každému vnitřnímu stavu přináležejí, jako jeho vyjádření, ty tělesné pohyby, které tento stav zobrazují.


Tato poslední věta je v podstatě základním axiomem grafologie jakožto psychologie výrazu. Počínaje Klagesem končí atomizovaná interpretace znaků písma, neboť podle něho "lze život hledat jen v organických celcích". Detailům písma je možné porozumět jedině až v kontextu organické jednoty celého písmeného projevu, který zahrnuje rychlost, rytmus, spojitost apod.





Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš názor.