Krajina archetypů

Archetypy nejsou něco statického. Jsou to dynamické formy potenciálně proudící energie. Jeden archetyp se volně prolíná s dalším a v místě jejich prostupování vznikají nová ohniska energie, stejně jako když jedna barva plynule přechází v druhou. Můžeme si archetypy představit jako ohromná psychická gravitační centra, která zakřivují prostor kolektivního nevědomí a usměrňují naše prožívání do vzorců, které "vyšlapaly" nespočetné generace našich předků a které se vryly do kolektivní paměti lidstva. Z této kolektivní databanky informací můžeme do určité míry instinktivně čerpat. "Je tolik archetypů, kolik je typických situací v lidském životě," říká Jung.

Ačkoliv archetypy jsou pro nás nepoznatelné, existují mosty, které nás s archetypy spojují. Jsou to symboly. Tváří v tvář symbolu, zakoušíme cosi z numinozity, která symbol nabíjí fascinující mocí, jež mu archetyp propůjčuje - archetyp je jako nedohlédnutelný konec řady magnetů, zatímco symbol je kousek kovu, který je přímo před námi, ale sám není původcem magnetismu, jenž ho obklopuje. Jedním z prastarých symbolů jednoty života je strom.



Nemusíme popisovat a analyzovat posvátnost stromu. Stačí se ponořit do obrazu a nechat se oslovit. Cosi v nás hluboký význam tohoto symbolu zná a my nepotřebujeme jazyk, který nás jeho významu přibližuje jen zdánlivě; spíše mezi nás staví překážku. Když se ho vzdáme, vstoupíme do krajiny neomezné obrazotvornosti.



Pojďme se chvíli toulat touto virtuální krajinou, kterou nám technologie internetu umožňuje. Obraz nahoře obsahuje mnoho aspektů archetypu matky (pramen, kotlina, průrva). Vyčerpává se však tím? Když zapomeneme na slova, co z reality zůstane?

Orfeův sestup do podsvětí

Archetyp má svou působivost, i když neznáme mýtus, jímž je zobrazen. Naše nevědomí jej totiž už zná. Hledíme-li do tohoto obrazu, vzpomínáme. Právě toto měl Platón na mysli "rozpomínáním" (anamnesis).

Edward Munch: Puberta

Konkrétní archetyp se vymyká definici. Můžeme jej pouze transponovat v různých obměnách pomocí vizuálních nebo slovních obrazů. Způsob výkladu, který nás přibližuje k pochopení archetypu, se nazývá amplifikace. Amplifikace, neboli "zesilování", se provádí hledáním co nejbohatšího spektra možných asociací a konotací, které se vztahují k pomyslnému středu, významovému jádru archetypu, kolem něhož kroužíme. Asociace můžeme čerpat z široké palety pohádek, mýtů i typických životních událostí. Opisováním kruhu různými obrazy začíná posluchač tušit významové jádro a začíná se mu "rozsvěcet" - ve vědomí mu vystupuje to, co mají všechny zmíněné obrazy společného, z čeho čerpají svou příbuznost. Právě amplifikací se tušení nejasného praobrazu proměňuje v živoucí jistotu. Nedá se říci, že by se obraz zostřoval, ale spíše prohluboval, přičemž dno oceánu zůstává stále v nedohlednu. Hloubku nevědomí nelze změřit olovnicí.

De La Roche: Martyr

Jung výstižně říká, že "my nemáme komplexy, ale komplexy mají nás". Archetypy a komplexy mají cosi společného. Komplexy jsou obsahy našeho osobního nevědomí (jsou jen "naše", respektive my jsme "jejich"), zatímco archetypy jsou obsahy kolektivního nevědomí (jsou univerzálně lidské). Jako můžeme být (např. v afektu) zaplaveni energií komplexu, můžeme být dlouhodobě zaplaveni energií archetypu, a nemusíme si toho vůbec všimnout - jednáme zcela nevědomě. Stejně jako si až po odeznění afektu uvědomíme, že nás cosi zaskočilo a ovládlo a chovali jsme se na okamžik "jako pomatení" - uvědomíme si až s odstupem, že jsme velkou část svého života strávili v zajetí opakujících se motivů. Náhlé setkání se s výstižným příběhem, mýtem, knihou či filmem může způsobit "osvícení" či šok: najednou nám všelidská moudrost nastaví nemilosrdné nebo naopak hojivé zrcadlo a my pohlédneme "pravdě do tváře".

Pierre Auguste: Jaro

Typické životní situace mívají i typická vyústění - např. Romeo a Julie. Účinek archetypu se může podobat parfému, který nás omámí. Podobá se snu, z něhož se nemůžeme probudit. Rezonance, kterou cítíme, může být nakažlivá a šířit se jako magnetismus. Může uvést masu lidí do stejného stavu vzrušení, smutku či rozhořčení. Jsme "připraveni" cítit se a chovat podle určitých vzorců, kterým se těžko brání. Archetypy tak mají analogii v instinktech a instinktivním chování. Když pavouk tká síť, dá se s trochou nadsázky říci, že je posednut archetypem typickým pro svůj druh, který jej nutí tkát síť podle předem stanoveného kódu a který nazýváme komplexní dědičné schéma. Je-li řádným členem svého druhu - nemůže jinak.

František Kupka: Prométheus

Důvodem, proč mají někteří lidé problém přijmout existenci archetypů, je skutečnost, že pro amplifikaci obrazů je vědecký jazyk naprosto nevhodný, na rozdíl od jazyka plného metafor a poezie. Někteří lidé vysvětlují existenci archetypů čistě kulturně: jako naučená typická schémata, ačkoliv podle Junga jsou archetypy vrozené. Argumentem, který mluví proti čistě kulturní teorii archetypů, je otázka, proč mají archetypy tendenci vyvstávat při sníženém prahu vědomí - tj. na hranici spánku, při zjitřené imaginaci, u schizofreniků - tj. tam, kde se vlastně naopak od kulturních vzorců vzdalujeme nejdále. Navíc takové vysvětlení nepřináší žádný nový využitelný vhled. Naopak, teorie o vrozených formách imaginace a cítění vysvětluje, proč se někdy snažíme chovat naprosto jinak, než jak nás chce programovat naše kultura a prostředí: uchylujeme se ke schématům daleko starším.

Ideálem však není opustit schémata kolektivního vědomí (kultury a společnosti) a uchýlit se ke schématům kolektivního nevědomí (tj. archetypům), ale najít rovnovážný střed - mít nadhled nad obojím. Cesta k této rovnováze se nazývá individuace. Je to vymanění z masy vnějšího davu, ale i z masy davu v nás samých, bez ztráty lidské produktivity a tvořivosti.

Co je to archetyp?

Klišé a archetyp

Hieronymus Bosch

M. K. Čiurlionis